Totalitní pokušení - stín demokracie

Co je „totalitní demokracie“? Takovýto termín je platný pro označení systému vnějškově demokratického, avšak uvnitř ovládaného revolučním násilím. Pokusme se nastínit některé její charakteristiky, základní principy či obecné vymezení totalitarismu vůbec.

Totalitní pokušení - stín demokracie

Co je „totalitní demokracie“? Takovýto termín je platný pro označení systému vnějškově demokratického, avšak uvnitř ovládaného revolučním násilím. Pokusme se nastínit některé její charakteristiky, základní principy či obecné vymezení totalitarismu vůbec.

Totalitarismus a „totalitní demokracie“

Základním rysem obecně pojímaného totalitarismu, tedy takového, zahrnujícího různé typy totalitních či nedemokratických režimů, je vše zahrnující kontrola společnosti, která zasahuje i kontrolu soukromého života jednotlivce, a zároveň vše prolínající ideologizace - ta však v případě „totalitní demokracie“ není prvořadou, pokud vůbec můžeme o nějaké vůdčí ideologii mluvit. Takovouto funkci plní spíše „projekty“ zdokonalení světa, filosofie služby nejvyššímu, absolutnímu či univerzálnímu dobru. Kupříkladu Talmon[1] zdůrazňuje, že totalitní demokracie je založena na předpokladu, že v politice je obsažena jediná a úplná pravda. Totalitní režimy jsou režimy obecně podléhající vývoji, vnitřní proměně. Je pro ně typická, stejně jako pro ostatní režimy, postupná rutinizace, která s sebou nese také snížení potřeby aplikovat v praxi mechanismy a prostředky donucení, jak jsme toho mohli být již několikrát v historii svědky. Oproti výše zmiňované ideologizaci, která se u totalitarismu v rámci demokracie plně nerozvíjí, politické, sociální a etnické čistky prováděné vítěznou stranou bují a kvetou i v tomto systému. Totalitarismus pro své uchování nevyžaduje fanatiky dané ideologie, ale dodržování určitých rituálů.[2]

Musíme si také připomenout, že je zapotřebí rozlišovat historicky starší podoby totalitarismu (např. Platónova tyrannis) od totalitarismu moderního, tak jak jej zavádí Francouzská revoluce, konečně tuto velkou událost novověkých dějin můžeme považovat za okamžik zrodu totality maskované demokratickými pohnutkami.

Z oblasti politické filosofie můžeme za stěžejní práce o totalitarismu jmenovat Talmonovo dílo o původu totalitních diktatur O původu totalitní demokracie nebo práci Hannah Arendtové O původu totalitarismu. Naopak G. Sartori, jeden ze současných předních politologů, zdůrazňuje, že spojovat totalitarismus výlučně s rovinou myšlení je zúžením celého problému (reakce na úvahy např. Poppera, Carra o totalitním myšlení jako podstatě totalitarismu). Myšlení tvoří pouze jednu složku definice režimu – „je-li dána myšlenka, není ještě dán systém“.[3]

Protichůdnost demokracie

Pro Tocquevilla byla demokracie poznamenána hlubokou protichůdností – hnutím za svobodu a hnutím za despotismus. Talmon na toto navázal a upozornil na fakt, že již v lůně samotného osvícenství bylo založeno velké schizma mezi liberální a totalitní demokracií – tedy mezi demokracií poskytující občanům značných svobod a kde je zároveň hrozba diktatury „většiny“ oslabována systémem pojistek a kontrol a mezi demokracií používající demokratičnost jako zástěrku pro politický mesianismus. Talmonovo rozdělení „typů“ demokracie nevychází z přístupu demokracie ke svobodě, ale z používaných prostředků k dosažení svobod. Tímto základním a zásadním prostředkem je násilí. Liberální demokracie násilí zcela odmítá, oproti tomu demokracie totalitní jej využívá jako prostředku k regulaci, usměrňování lidu.

Zároveň bychom tyto demokracie mohli odlišit i přístupem k chápání politiky. Politika jako proces lidské přirozenosti, pokusů a omylů v případě liberální demokracie – nebo politiky jakožto absolutní pravdy se spásnými vizemi na záchranu společnosti u demokracie totalitní.

Ale ani totalitarismus Talmon nevidí jednostranně, rozlišuje navíc mezi levicovým a pravicovým totalitarismem. Levicový, jehož odkazem je Francouzská revoluce, staví na zásadě, že lidé, ačkoli jsou momentálně stále ještě pokřiveni neblahým působením špatných institucí, jsou v podstatě dobří, tudíž po nápravě věci nebude zapotřebí pojistek ani kontrol moci – ta se bude řídit pouze v zásadě dobrou „obecnou vůlí“. Takovýto totalitarismus využívá násilí k urychlení procesu vývoje směrem ke společnosti svobodné. Totalitarismus pravicový pojímá lid jako v principu špatný a tudíž násilí se zde stává prostředkem jak udržet lidi v mezích, normách a poslušné.

Rovnováha volnosti a rovnosti, kterou kdysi hlásala Francouzská revoluce, byla vždy křehká a ohrožená, protože k pólu rovnosti se přirozeně současně přidávala průmyslová revoluce a masová společnost.[4] To, co začalo v roce 1789 revolucí liberálních hodnot, vedlo ke krvavé diktatuře jakobínské menšiny, která hlásala rovnost masám a zároveň slibovala mesianistické odpovědi po smyslu dějin. Podíváme-li se na pokračování přímé francouzské revoluční linie, nalezeme její despotickou variantu v odkazu Karla Marxe a Vladimira Iljiče Uljanova-Lenina. Ale také jejich vizím nové společnosti a nového řádu, založených na demokraticko-emancipační kritice moci a společnosti, ovšem musel předcházet očistec. Cíle mohlo být dosaženo pouze prostředky revoluce. Cíl byl ale od počátku snažení diskreditován prostředky využívaných k jeho dosažení. Komunistická „strana nového typu“ nebyla již jednou ze sil pluralistické společnosti, která vstupuje do vlád, koalic a je připravena přejít z vlády do opozice, nýbrž organizací jejímž účelem bylo získání a poté uhájení nedělitelné moci všemi prostředky síly.[5]

Problémy demokracie živnou půdou totalitarismu

S totalitní demokracií je spojeno několik problémů, které se demokracie samé úzce týkají, tvoří její základ, ale přesto to nejsou otázky zcela jednoznačně hodnotitelné. Například jak si již všímá de Tocqueville v práci Demokracie v Americe, všeobecné volební právo rozhodně nevede k volbě nejlepších kandidátů. S tím koresponduje snižující se schopnost a ochota lidí utvářet vlastní osud a veřejně ho zastupovat.[6] Z občana se stává pouze konzument informací bez potřebné angažovanosti. Na což se postupně nabalují problémy další. Totalitarismus totiž útočí na samotnou podstatu člověka, na jeho jedinečnost, přirozenost, na jeho nezadatelná práva. Cílem vlády avšak nemá být prostá demokracie založená na libovůli lidu, na pouhé garanci svobod, jak je tomu v případě myšlenek stojících v pozadí totalitní demokracie, ale demokratismus musí být vyvážen liberalistickými pojistkami, disciplínou, což bychom v případě současné České republiky mohli označit jako určitý nedostatek.

Československo 1945-1948

Jako příklad z nedávných dějin bychom mohli vzpomenout situaci poválečného Československa, kdy období let 1945 až 1948, a pro existenci demokracie zvratový okamžik „vítězný únor ´48“, znamená postupný nástup totalitní demokracie. Na slavný únorový okamžik je nejprve zapotřebí nahlížet jako na nutné vyústění dlouhé řady událostí.

Vývoj v ČSR po 2. světové válce byl v očích prezidenta republiky Beneše nasměrován od předválečné liberální demokracie a k demokracii vyšší formy - lidové, lepší, rovnější – „socializující se demokracii“. Osud však byl předurčen již rokem 1943, kdy došlo k podepsání tzv. smlouvy O přátelství a spolupráci se SSSR. Sny o nové demokracii znamenaly v praxi uplatňování Košického vládního programu a masivní poválečné znárodňování. Na rozdíl od komunistických vůdců si tehdejší vláda neuvědomovala přímou vazbu ekonomických svobod na svobody politické, což vedlo k ústupkům komunistické straně a jejich zájmům v postupném odstraňování ekonomických svobod. V důsledku většího rozsahu státního řízení a plánování, bujení státního sektoru dochází podle Friedricha A. von Hayecka k pomalému procesu proměny lidského charakteru, k neblahé psychologické změně, kdy se občané stávají zcela závislí na všemocném státu.

Další ránu demokracii zasadily tzv. národní výbory, které vytvářely rozsáhlou síť státního aparátu v přímém napojení na komunistickou stranu. Jejich neblahý vliv byl ještě posílen vytvořením vlastních ozbrojených složek a velmi silnými a neustále posilovanými pravomocemi.. Tyto výbory byly oficiálně ustaveny prezidentovým dekretem z prosince roku 1944 a staly se tak budoucím hlavním dějištěm politických bojů. Úkol národních výborů dohlížet na očistu státních úřadů a drtivá převaha komunistů v národních výborech rozhodly o Únoru.

Demokracie byla finálně zadušena systémem Národní fronty. Právě tato instituce dodala československé demokracii totalitní ráz. Mylná domněnka politických stran, že v rámci Národní fronty budou moci kontrolovat bující komunistickou stranu a budou se moci lépe podílet na vytváření demokracie nového typu se přeměnily v pravý opak. Národní fronta se stala prostředkem ke spoutání ostatních politických stran. Docházelo k zásadní cenzuře kritických politických projevů. Začala se tak bortit základní funkce a pozice parlamentu – tedy samotné základy demokracie liberální.

V poválečném Československu by bylo zcela špatně domnívat se, že byla budována liberální demokracie. Ve skutečnosti od samého počátku docházelo k budování pseudodemokratických institucí, kde nikdo nebránil vlně revolučního násilí.

Totalitní demokracii bychom mohli nazvat jako úpadkový jev či perverzi demokracie[7], která sama sebe chápe jako novou a vyšší formu demokracie, která nestrpí soutěž s jinými ideologiemi a návrhy řešení a jejichž základním rysem je silná vůle prosadit vůči hodnotám existujícím a vládnoucím ve stávající společnosti zcela jiný systém hodnot rozsáhlými a hlubokými zásahy do veškerého společenského i soukromého života. Revoluce se pod heslem zrovnoprávnění zaměřuje proti tradičním státním institucím a hodnotám společnosti.

Přes rozdílnost přístupů řady autorů lze u nich nalézt společné východisko, tím je hodnotový postoj k totalitarismu – byl, je a bude, neboť je nedílnou z horších stránek lidské civilizace a věčným pokušením.[8] Demokracie také může být radikálně pojatou hodnotou – zajistit všem podíl stejnou měrou, tzn. rovnost před Bohem, zákonem či rovnost sociální, které tak pouze podporují iluzi sociální spravedlnosti. Omylem je se domnívat, že pro splnění demokratičnosti stačí pouhá většina, ale je zapotřebí pojistek a kontroly, neboť bez nich se lehce můžeme stočit přinejlepším k demokracii totalitní podporující rasový a třídní boj.

„Totalitní pokušení“ (J. F. Revel) a stále možný despotický zvrat provázejí demokracii jako její stálý stín. Tocquevilleovo proroctví nového despotismu s odvoláním na demokracii je dnes aktuálnější než kdy dříve.[9]

Použitá literatura

1. DE TOCQUEVILLE, A. Demokracie v Americe. Praha: Academia. 2000
2. HORNUNG, K. Metamorfózy totalitarismu. Od totalitní diktatury k „totalitní demokracii“?.
3. Střední Evropa. 1998. (81). str. 37-44
4. ŘÍCHOVÁ, B. Přehled moderních politologických teorií. Praha: Portál. 2000
5. SARTORI, G. Teória demokracie. Bratislava: Archa. 1993
6. TALMON, J. L. O původu totalitní demokracie. Praha: Slon. 1998

[1] TALMON, J. L. O původu totalitní demokracie. Praha: Slon. 1998

[2] ŘÍCHOVÁ, B. Přehled moderních politologických teorií. Praha: Portál. 2000. str. 225

[3] ŘÍCHOVÁ, B. Přehled moderních politologických teorií. Praha: Portál. 2000. str. 226

[4] HORNUNG, K. Metamorfózy totalitarismu. Od totalitní diktatury k „totalitní demokracii“?. Střední Evropa. 1998. (81). str. 37

[5] Tamtéž, str. 39

[6] HORNUNG, K. Metamorfózy totalitarismu. Od totalitní diktatury k „totalitní demokracii“?. Střední Evropa. 1998. (81). str. 43

[7] HORNUNG, K. Metamorfózy totalitarismu. Od totalitní diktatury k „totalitní demokracii“?. Střední Evropa. 1998. (81)., str. 39

[8]> ŘÍCHOVÁ, B. Přehled moderních politologických teorií. Praha: Portál. 2000. str. 226

[9]> HORNUNG, K. Metamorfózy totalitarismu. Od totalitní diktatury k „totalitní demokracii“?. Střední Evropa. 1998. (81). str. 37

Autor: Bc. Kristýna Hořánková

Autorka je studentkou politologie a mezinárodních vztahů na FSV UK.

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Transformace politického systému ve Slovinsku

Machiavelli: Pojetí státu v sevření italské renesance

Hegelova teorie mravního státu

Další články z rubriky

Transformace guerillového hnutí Tupamaros v politickou stranu

Otázka politických strán ako aktérov prechodu k demokracii

Teória demokracie a koncept verejného záujmu

Vložit komentář