Teorie štěpících linií

Článek se věnuje teoretickému konceptu štěpících linií, které hrály významnou roli při postupném vytváření novodobých stranických systémů. První kapitola se zaměřuje na výzkum teoretiků Seymoura Lipseta a Steina Rokkana, autory díla „Party systems and voter alignments: cross-national perspectives“, jež ovlivňuje zmiňovaný koncept prakticky do dnešní doby.

Ilustrace štěpných linií dle Rokkana a Lipseta. Zdroj: cs.wikipedia.org

Druhá a třetí část rozebírají přístupy amerického politologa Ronalda Ingleharta a nizozemského politologa Arenda Lijpharta. Závěrečná část je věnována aktuálnímu vývoji na poli teorie štěpících linií.

1 Seymour Martin Lipset, Stein Rokkan

Teorie štěpících linií[1] se začala formovat po druhé světové válce, ve druhé polovině 20. století. První významnou prací, která je spjata s koncepcí štěpících linií a ovlivňuje tuto teorii významným způsobem dodnes, byla publikace „Party systems and voter alignments: cross-national perspectives“ vydaná Seymourem Martinem Lipsetem a Steinem Rokkanem v roce 1967. Přestože S. M. Lipset a S. Rokkan nevytvořili přesnou definici pojmu štěpící linie, což později způsobilo pojmovou krizi[2], můžeme říci následující: Teorie štěpících linií se zaměřuje na různé segmenty společnosti, které se od sebe vždy vzájemně odlišují a každý segment upřednostňuje své vlastní zájmy. Zájmy jednotlivých segmentů jsou reprezentovány zájmovými skupinami, nátlakovými skupinami a politickými stranami. Zájmy jednoho segmentu se mohou střetávat či mohou být přímo protichůdné k zájmům jiných segmentů, což vytváří tenze ve společnosti. Pro vznik konkrétní štěpící linie je důležité, aby tenze byly dlouhotrvající, aby jedinci uvnitř jednotlivých segmentů společnosti pociťovali silnou sounáležitost se zbytkem skupiny a aby se s tímto segmentem identifikovali. Pokud jsou všechny tyto předpoklady splněny a pokud je pnutí mezi jednotlivými segmenty dostatečně intenzivní, může vzniknout štěpící linie.

S. M. Lipset a S. Rokkan ve své publikaci tvrdí, že štěpící linie vznikly na základě dvou historických procesů. Tím prvním byla národní revoluce, která vedla k vytvoření moderních národů. Docházelo ke střetům mezi regiony, které se neidentifikovaly s centrem procesu vytváření národa z důvodů odlišné etnicity, jazyka nebo historického vývoje. Vznikla tak štěpící linie centrum – periferie. Národní revoluce probíhala v době, kdy docházelo k velkým konfliktům mezi katolíky a protestanty. Tyto náboženské rozpory byly později ještě ovlivněny odlukou církve od státu, a proto na základě národní revoluce vznikla i další štěpící linie církev – stát (Lipset-Rokkan 1967: 13-15).

Druhým historickým procesem byla revoluce průmyslová. V době průmyslové revoluce rostl význam měst, do kterých se lidé stěhovali za prací. Spolu s ekonomickým významem těchto center rostl také jejich politický vliv, což se ovšem nelíbilo venkovskému obyvatelstvu. Z toho důvodu vznikla štěpící linie město – venkov. Průmyslová revoluce je také nerozlučně spjata s vytvořením kapitalistické ekonomiky, která v rozhodující míře závisí na soukromém podnikání. V důsledku tohoto nového ekonomicko-společenského uspořádání se vytvořila čtvrtá štěpící linie zaměstnavatel – zaměstnanec[3] (Lipset-Rokkan 1967: 13-19).

Představené čtyři hlavní štěpící linie autoři rozdělují ještě podle dvou dimenzí: funkcionální a teritoriálně-kulturní. Do funkcionální dimenze řadí štěpící linie církev – stát a zaměstnavatel – zaměstnanec. Do teritoriálně-kulturní pak spadají linie centrum – periferie a město – venkov (Lipset-Rokkan 1967: 9-14).

Do své teorie Rokkan a Lipset zahrnuli také koncept „čtyř prahů“[4], podle kterého se každé hnutí na cestě k prosazení svých cílů musí vypořádat se čtyřmi otázkami. Zaprvé s otázkou legitimnosti: jaká je šance, že budou námitky a požadavky hnutí uznány jako legitimní, nebo odmítnuty jako neopodstatněné a konspirační? Druhá je otázka začlenění: je většině podporovatelů hnutí umožněno participovat na reprezentaci hnutí? Třetí je otázka reprezentace: musí se nové hnutí začlenit do větších a starších hnutí, aby si zajistilo přístup do reprezentativních orgánů, nebo se do těchto orgánů dokáže začlenit samo bez cizí pomoci? A poslední otázka síly většiny[5] : jsou v systému vybudovány brzdy a protiváhy na ochranu minorit, nebo může početní většina provádět rozsáhlé strukturální změny? Na základě odpovědí na tyto otázky autoři určují jednotlivé druhy stranických systémů. Zmiňují autokratické nebo oligarchické režimy, zárodečné interní stranické systémy politických klik a klubů, stranické systémy generující vnější podporu, soutěžní systémy s rovným všeobecným volebním právem mužů a další[6] (Lipset-Rokkan 1967: 27-29).

Jak bylo zmíněno výše, každý segment společnosti spadající do štěpící linie je zpravidla reprezentovaný zájmovou či nátlakovou skupinou, ale nejčastěji politickou stranou. Na základě zmíněných štěpících linií proto můžeme identifikovat vznik politických subjektů. Štěpící linie město – venkov dala vzniknout agrárním stranám, které zastupovaly zájmy venkovského obyvatelstva. Štěpící linie centrum – periferie dala vzniknout různým lokálním a regionálním stranám, které chránily zájmy regionu odlišného od centra. Na základě štěpící linie církev – stát se zformovaly křesťansko-demokratické strany. Další štěpící linie zaměstnavatel – zaměstnanec vytvořila základ pro vznik socialistických a sociálně-demokratických stran. Poslední a současně nejmladší štěpící linii považují autoři za nejdůležitější, jelikož na jejím základě vznikly nejvýznamnější moderní strany. Poslední linie také měla homogenizující vliv na rozdíl od zbylých tří štěpících linií, které podle autorů vysvětlují rozdíly ve vývoji stranických systémů v Evropě (Lipset-Rokkan 1967: 14-19).

Rokkanova a Lipsetova teorie ve svém závěru vytváří hypotézu o tzv. zamrznutí stranických systémů[7]. Ta tvrdí, že stranické systémy v šedesátých letech 20. století jsou až na několik významných výjimek prakticky stejné jako ve dvacátých letech 20. století. Reflektují štěpící linie z této doby, kdy se stranické systémy utvářely (Lipset-Rokkan 1967: 50).

2 Ronald Inglehart

Další významnou osobností, která zásadním způsobem ovlivnila teorii štěpících linií, je americký politolog Ronald Inglehart. Na rozdíl od svých předchůdců Rokkana a Lipseta působil Inglehart v pozdějším období, které bylo typické mnoha změnami oproti první polovině 20. století. Od šedesátých let 20. století začínaly hrát větší roli politické postoje mladé generace, vychovávané v odlišných podmínkách než generace předešlé. Vyrůstala v době poválečného rozvoje a ve vyšší životní úrovni, také proto přinesla do společnosti nové hodnoty a postoje. Další společenskou změnou byl snižující se počet dělnictva i zemědělského obyvatelstva nahrazený růstem střední třídy. Tyto společenské změny zapříčinily oslabení identifikace voličů s tradičními stranami, tedy ztrátu silné voličské loajality. Tím vzrostla voličská volatilita, zvýšil se počet fluktuujících voličů a začalo docházet k přesunům podpory mezi jednotlivými tradičními stranami. Především ale došlo k přesunům od tradičních stran k novým alternativním stranám. Tyto změny měly v jednotlivých společnostech vždy jiný rozsah, průběh i jiné důsledky, avšak obecně se tvrdí, že na základě nich došlo k tzv. rozmrznutí[8] stranických systémů (Inglehart 1990: 3-11).

Ronald Inglehart na základě výše zmíněných společenských změn vytvořil tezi o vzniku nové štěpící linie materialismus – postmaterialismus. Staré materiální hodnoty jsou podle něj konfrontovány s postmateriálními hodnotami, jako je např. seberealizace, sebevyjádření, požadavek na rozšíření politické participace, ale i ochrana životního prostředí nebo důraz na kvalitu života. Tyto hodnoty reprezentuje právě nová generace a Inglehart se domnívá, že zastoupení postmaterialistických hodnot ve společnosti roste souběžně s růstem ekonomické vyspělosti státu. Materialisté dle Ingleharta více důvěřují státním autoritám a institucím. U postmaterialistů je tomu naopak – důvěra ve státní instituce, ale také např. v církev je u nich malá. Svůj zájem o politiku většinou nevyjadřují pomocí institucí, nýbrž formou bojkotu, podepisováním petic, případně vytvářením zájmových a nátlakových skupin. Tím je oslabována institucionalizovaná forma politické participace, jako je členství ve stranách (Inglehart 1990: 5-11). Kromě samotné linie materialismus – postmaterialismus Inglehart ještě zdůrazňuje význam stupně vzdělání (Inglehart 2008: 133) a mezigenerační rozdíly (Inglehart 2008: 140-143).

Na základě štěpící linie materialismus – postmaterialismus vznikly nové politické strany, z nichž byly nejúspěšnější environmentální strany Zelených. Také tradiční strany reagovaly na tuto štěpící linii. Snažily se do svého programu zahrnout některé postmaterialistické hodnoty, např. ochranu životního prostředí, ale současně si chtěly udržet stávající voliče. Linie materialismus – postmaterialismus je specifická také tím, že do jisté míry vede napříč staršími štěpícími liniemi, které definovali Rokkan a Lipset. Tato štěpící linie však nebyla natolik výrazná a silná. Sílu štěpící linie lze ilustrovat na významu stran, které na jejím základě vznikly. Tyto strany se etablovaly pouze jako tzv. malé strany a v některých oblastech se neetablovaly prakticky vůbec,   jelikož postmateriální hodnoty nenahradily u většiny společnosti hodnoty materiální (Inglehart 1990: 95).

3 Arend Lijphart

Nizozemský politolog Arend Lijphart je dalším významným odborníkem, jehož jméno je spjato s teorií štěpících linií. Ve své práci navazuje na již zmíněné předchůdce, jejich koncepty však modifikuje a doplňuje. Lijphart se zaměřil především na západní Evropu a její stranické systémy. Vymezuje sedm dimenzí, které však nespojuje s původem stran. V jeho pojetí jsou prostorem, ve kterém se odehrává stranická soutěž. První čtyři dimenze vycházejí z původního rozdělení S. M. Lipseta a S. Rokkana: socioekonomická dimenze, kulturně-etnická dimenze, dimenze město – venkov a náboženská dimenze. Pátá, postmaterialistikcá dimenze vychází z Inglehartovy štěpící linie. Šestou dimenzí je podpora k režimu. V této dimenzi spolu soupeří strany uznávající soudobý režim se stranami požadujícími změnu režimu, případně velké a zásadní změny v jeho fungování. Jak bylo zmíněno, Arend Lijphart se věnuje západní Evropě, proto jsou strany obhajující režim zároveň stranami obhajujícími demokratický systém vládnutí. Jako typický příklad stran, které si přejí změnu režimu či zásadní změnu jeho fungování, uvádí komunistické strany. Sám Lijphart však tvrdí, že od sedmdesátých let se situace mění, jelikož komunistické strany se vymaňují z vlivu Sovětského svazu a začínají přijímat pravidla demokratické soutěže. Tím se jejich protirežimní úloha značně oslabuje a vytrácí. Sedmou dimenzí je zahraniční politika. Do této dimenze spadají především strany vymezující se vůči sobě na základě postojů k evropské integraci. Jedná se tedy o soupeření stran obhajujících a podporujících evropskou integraci proti stranám, které evropskou integraci kritizují či dokonce naprosto odmítají (Lijphart 1990: 253-266).

4 Poslední vývoj v teorii štěpících linií a současní autoři

Ve třech předchozích podkapitolách byly popsány koncepty autorů tvořících stěžejní základ soudobé teorie štěpících linií. Považuji však za nezbytné seznámit čtenáře i s posledním vývojem v teorii štěpících linií, probíhajícím zhruba od devadesátých let do současnosti, jelikož vědecká diskuze o přístupech ke štěpícím liniím dospěla k poměrně závažným poznatkům.

Současná věda se musí při studiu štěpících linií vypořádávat s několika novinkami. Tou první je vznik nových případů ke studiu takřka po celém světě, zejména v Africe, Latinské Americe, Asii, střední a východní Evropě. Dalšími novinkami je etablování nových metod výzkumu a nové pojmové porozumění termínu „štěpící linie.“ Pro účely práce považuji za nutné se nyní podrobněji zastavit právě u pojmového aparátu, neboť nesprávně používané a matoucí pojmy výzkum štěpících linií ztěžují. Samotný pojem „štěpící linie“ je v současnosti již poměrně nejasný. Důvodem může být fakt, že zakladatelé teorie štěpících linií Rokkan a Lipset tento pojem nedefinovali dostatečně precizně. Následné časté používání pojmu „štěpící linie“ v rozdílných významech pak přispělo k jeho nejednoznačnosti (Deegan-Krause 2006: 538-539).

Někteří autoři se proto začali pokoušet o vytvoření definice štěpících linií. Jednu z definic vytvořili společně Stefano Bartolini a Peter Mair, podle kterých se štěpící linie skládá ze tří prvků. Zaprvé z empirického prvku, který můžeme definovat v sociálně-strukturálních termínech. Zadruhé z normativního prvku, který nastavuje hodnoty a vytváří přesvědčení, které následně poskytuje pocit identity a sounáležitosti s vlastní sebevědomou sociální skupinou. Zatřetí organizační, či behaviorální prvek. Ten nastavuje interakce s institucemi a organizacemi, jako jsou politické strany, které jsou součástí štěpící linie. Bartolini a Mair říkají, že štěpící linie vzniká až ve chvíli, kdy všechny tyto tři prvky existují souběžně ve stejné době. Dále zdůrazňují, že štěpící linie nemohou být zjednodušovány na pouhou sociální stratifikaci. Sociální rozdíly se stávají štěpící linií, až když jsou tak zorganizovány (Bartolini – Mair 1990: 215-216).

Gábor Tóka zdůrazňuje, že při společenské uzavřenosti může sloužit jako základ pro štěpící linie pouze několik kvazi-demografických rozdílností. Jsou to třídy, etnicko-náboženská nebo regionální identita a příslušnost k městu nebo venkovu na základě trvalého pobytu (Tóka 1998: 597).

S konceptem Bartoliniho a Maira dále pracuje Kevin Deegan-Krause. Podle něj snaha identifikovat štěpící linii se všemi třemi prvky je pro některé případy v určitých obdobích velmi přínosná, ale existují případy, v nichž je kontraproduktivní. Proto Deegan-Kraus říká, že je potřeba vytvořit nižší kategorii pro „něco menšího, “ než je štěpící linie. Navrhuje zjednodušení Bartoliniho a Mairova konceptu do sedmi hlavních vztahů, které prochází třemi úrovněmi. První a nejnižší úrovní štěpení je difference[9], která vyjadřuje význam jediného štěpícího prvku. Existují tři typy difference: structural difference, který zahrnuje empirické, askriptivní nebo demografické kategorie. Další je institutional difference zahrnující aktivitu institucí a organizací, zejména politických stran. Poslední je attitudinal difference odkazující k normativním, hodnotovým a individuálním postojům. Druhou úroveň reprezentuje termín divide. Existují tři typy tohoto dělení, které vždy kombinují dva z výše vyjmenovaných štěpících prvků. Prvním termínem je position divide, který je tvořen kombinací structural difference a attitudinal difference. Jedná se o typ nepolitického štěpení, zahrnující strukturu i normativní individuální postoje, ale chybí zde politická strana či jiná politická instituce, která by štěpení zpolitizovala. Druhým typem je census divide vzniklý kombinací structural difference a institutional difference. Představuje tedy kombinaci skupinové identity a politické volby, kdy jedinec hlasuje pouze podle příslušnosti k určité sociální skupině a prakticky nedbá na individuální postoje. Někdy je tento jev označován za čistě strukturální hlasování. Třetím pojmem je issue divide spojující attitudinal difference a institutional difference, tedy spojení individuálních normativních postojů s politickou institucí, jako je politická strana. Toto spojení vytváří velké množství alternativ. Poslední úrovní je full cleavage neboli úplná štěpící linie. Ta vzniká propojením všech tří differences a obsahuje jak strukturální složku sebevědomé sociální skupiny, tak subjektivní individuální postoje s politickou stranou či organizací, reprezentující skupinu uvnitř štěpící linie. Takto vymezit termín full cleavage je důležité a snad i nezbytné, neboť termín štěpící linie – cleavage – byl použit již v tolika významech, že může sloužit pouze jako obecný termín pro rozdělení (Deegan-Krause 2006: 539-540).

Štěpícími liniemi se zabývá i významný italský politolog Giovanni Sartori,   když se věnuje stranické soutěži. Zdůrazňuje význam pravo-levého štěpení, které považuje za důležité především v multipartismu. Čím více roste počet stran, tím více roste podle Sartoriho význam pravo-levého štěpení, a to zejména jako prostředku pro orientaci voliče v prostoru stranické soutěže. Sartori tvrdí, že k zorientování se v jednoduchém bipartismu a identifikováním se s jednou ze dvou nabízených alternativ volič nepotřebuje škálu pravice – levice. Jakmile však začne počet stran růst, je pro voličovu orientaci tato škála v podstatě nezbytná. Pravo-levý prostor je také častější, čím více se odchylujeme od pragmatické k ideologické politice (Sartori 2005: 347).

Sartori nezpochybňuje existenci dalších štěpení, sám uvádí např. štěpení na etnickém základě, integrace – národ nebo církev – stát. Význam pravo-levého štěpení však spočívá v tom, že se  v něm volič dokáže nejlépe orientovat a protože absorbuje celou řadu kritérií. V této štěpící linii je zahrnuto kritérium ekonomické, socioekonomické, ústavní, populistické nebo geografické. V ekonomickém kritériu je levice na straně státní kontroly a správy podniků, která v extrémním případě vyústí v kolektivizované hospodářství, zatímco pravice obhajuje svobodný tržní systém založený na soukromém vlastnictví. Socioekonomické kritérium je asi nejvýraznějš. V něm se levice zastává státu blahobytu založeném na silném sociálním systému přerozdělování ekonomických zdrojům, kdežto pravice se od takového systému odklání. Ústavní kritérium dle Sartoriho znamená, že extrémní levice a extrémní pravice jsou používány jako ukazatele antisystémové opozice. Ústavní levice a pravice se pak liší podle vztahu zákonů ke společenské nerovnosti. Další kritérium pracovalo s konceptem změny, nebo zachováním statusu quo. Levice bývala identifikována se „změnou“ nebo „pohybem“, zatímco pravice byla srovnávána se zachováním statusu quo. Populistické kritérium je umísťování žádostí směrem k masám podél linie socioekonomické stratifikace společnosti směrem nahoru. Geografickým či geopolitickým kritériem může být identifikace „Západu“ s pravicí a „Východu“ s levicí. Většina těchto kritérií je ale použitelná jen v demokratických systémech a „Východ“, reprezentovaný v době studené války[10] Sovětským svazem, mohl být označený za levicový pouze na základě státem vlastněného a centrálně plánovaného hospodářství (Sartori 2005: 341-343). Sartori dále tvrdí, že pravo-levé štěpení dobře odráží postoje voličů v hlavních oblastech konfliktů i jejich náklonnost k významným politickým objektům. Své tvrzení podkládá údaji z Eurobarometru z roku 1976. Z nich je patrné, že pravo-levá orientace voličů má spojitost i s řadou dalších postojů. Uvedeny jsou postoje vůči duchovenstvu, odborům, studentským protestům, policii, ženskému hnutí, velkým společnostem aj. Na závěr své práce Sartori zdůrazňuje, že různorodé štěpící linie z různých zemí však nelze vměstnat do jedné pravo-levé linie. Pro partikulární oblast je vždy nepochybně lepší použít přímé a specifické indikátory. Tvrdí však, že pravo-levá linie je dobře použitelná a zjednodušuje analýzu, takže její klady převažují nad zápory (Sartori 2005: 369-372).

V popisu výše uvedené teorie jsem výslovně nezmínil dopady chování politických elit na rozhodování voličů. Mohlo by se proto čtenáři zdát, že teorie štěpících linií vnímá vztah voličů k politickým elitám jednosměrně a politické elity pouze reprezentují a artikulují postoje vznikající zdola v segmentech společnosti, které zastupují. To však samozřejmě není pravda a i vědci zabývající se štěpícími liniemi tento fakt zohledňují. Existuje zdokumentovaná role kolektivních akcí organizovaných politickými stranami na posílení strukturálních a kulturních rozdílů mezi levicovými sociokulturními profesionály a rivalskou novou střední třídou v manažerských pozicích (Kriesi 1998: 171-172).

Lze také tvrdit, že politické elity některé rozdíly zdůrazňují a jiné naopak tlumí. Zejména v době před institucionalizací stranického systému se rozhodují podle toho, jaké významné problémy se v minulosti vyvinuly v jiných politických systémech (Mainwaring 1999: 59). Některé průzkumy ukazují, že politické elity mohou propojovat dříve nesouvisející postoje. Je doloženo, že např. voliči ve Spojených státech amerických mění své postoje v reakci na změnu postojů politických elit, se kterými se identifikují. Strany tak mohou vytvářet postoje k jednotlivým štěpením. Pro strany je to výhodné, jelikož když polarizují na více tématech, jsou pro voliče lépe identifikovatelné a snadněji je budou voliči následovat (Layman – Carsey 2002, 201-202).

Existují samozřejmě i další štěpící linie vytvořené jinými teoretiky, které na závěr kapitoly již pouze vyjmenuji. Jedná se o štěpící linii demokracie – autoritarismus (Eysenck 1999: 111),   dále štěpení za základě genderu, ve kterém dva segmenty, mezi nimiž ke štěpení dochází, představují muži a ženy[11] (Brooks, Nieuwbeerta, Manza 2006: 92-93) a ekonomický sektor (Kriesi 1998: 175).

Z představených přístupů se nejvíce ztotožňuji s konceptem Arenda Lijpharta, jelikož dle mého soudu nejlépe reaguje na vývoj stranických systémů, a tím pádem dokáže dobře zhodnotit štěpící linie v soudobých podmínkách. Rostoucí význam tzv. issue divides, které odpovídají pojetí Arenda Lijpharta ostatně zmiňuje i Kevin Deegan-Kraus. Dokládá to vysokým počtem pokusů o vytvoření kompletního schématu „issue divides“ a tvrdí, že naopak klesá význam strukturálních divides (Deegan-Krause 2006: 541).

Odpovědná redaktorka: Nikola Klímová

Odpovědná korektorka: Zuzana Ledbová

Seznam literatury

Bartolini, S.; Mair, P. (1990). Identity, Competition, and Electoral Availability: The Stability of European Electorates, 1885-1985. (Cambridge: Cambridge University Press).

Brooks, C.; Nieuwbeerta, P.; Manza, J. (2006). Cleavage-Based Voting Behavior in Cross-National Perspective: Evidence from Six Postwar Democracies. Social Science Research, 35: s. 88-128.

Deegan-Krause, K. (2006). New Dimensions of Political Cleavage. In: Dalton R.; Klingemann H. D. Eds., Oxford Handbook of Political Science, (Oxford: Oxford University Press), s. 538-556.

Eysenck, H. J. (1999). The Psychology of Politics (New Brunswick: Transaction Publishing).

Inglehart, R. (1990). Culture Shift in Advanced Industrial Society (Princeton: Princeton University Press).

Inglehart, R. (2008). Changing Values among Western Publics from 1970 to 2006. West European Politics, 31 (1-2): s. 130-146.

Kriesi, H. (1998). The Transformation of Cleavage Politics. European Journal of Political Research 33: s. 165-185.

Layman, G. C.; Carsey, T. M. (2002). Party Polarization and Party Structuring of Policy Attitudes: A Comparison of Three NES Panel Studies. Political Behavior, 24 (3): s. 199-236.

Lijphart, A. (1990). Dimensions of Ideology in European Party Systems. In: Mair P. Ed., The West European party system (Oxford: Oxford University Press), s. 253-266.

Lipset, S. M.; Rokkan, S. (1967). Cleavage Structures, Party systems and voter alignments: An Introduction. In: Lipset, S. M.; Rokkan, S. Eds., Party systems and voter alignments: cross-national perspectives (New York: The Free Press), s. 1-64.

Mainwaring, S. (1999). Rethinking Party Systems in the Third Wave of Democratization: The Case of Brazil (Palo Alto: Stanford University Press).

Sartori, G. (2005). Strany a stranické systémy: schéma pro analýzu (Brno: CDK).

Tóka, G. (1998). Party Appeals and Voter Loyalty in New Democracies. Political Studies, 46 (3): s. 589-610.

[1] V některých publikacích se pro překlad pojmu cleavage používá výraz „konfliktní linie“, v této práci budu však vždy používat pojem „štěpící linie“, aby nedošlo ke zmatení čtenáře.

[2] Více v podkapitole 4.

[3] Někdy se pro tuto štěpící linii také používá označení „owner – worker“ čili „vlastník - pracující“.

[4] V originále „The Four Thresholds“.

[5] V originále „majority power“.

[6] Pro kompletní výčet viz Rokkan, Lipset strany 27-29.

[7] V originále „freezing“.

[8] V originále „unfreezing“.

[9] Jelikož pro tento pojem neexistuje adekvátní odborný ekvivalent a tato práce si neklade za cíl vytvářet české pojmosloví k teorii štěpících linií, budu uvádět pojem difference v originálním znění, stejně jako některé další pojmy, např. pojem divide.

[10] Uvádím období studené války, jelikož v tomto období bylo štěpení západ = pravice vs. východ = levice nejpatrnější.

[11] Podle některých průzkumů např. ženy častěji podporují a volí levicové strany, než muži. Viz Brooks, C.; Nieuwbeerta, P.; Manza, str. 93.

Autor: Miroslav Hlaváč

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články z rubriky

Transformace guerillového hnutí Tupamaros v politickou stranu

Otázka politických strán ako aktérov prechodu k demokracii

Teória demokracie a koncept verejného záujmu

Vložit komentář