ve Velké Británii při vedení psychologické války proti Německu. Rozlišení je založeno
na charakteru zdroje konkrétní informace a jejím poselství. Rozlišuje se propaganda bílá, černá a šedá.
1) Bílá propaganda využívá relativně věrohodné informace a zpravidla je jejich zdroj jasně identifikovatelný. Pracuje s běžně používanými technikami, které jsou příznačné pro dnešní PR praxi, jako je například jednostranná prezentace stanoviska či názoru nebo vyjímání autentických výroků z celkového kontextu (Ftorek, 2010: 49). Ellul také dodává, že veřejnost ví o tom, že se ji někdo snaží ovlivnit (Ellul, 1973: 15). „I když to, co posluchači slyší, je poměrně blízko pravdě, je to prezentováno způsobem, [pomocí] kterého se snaží přesvědčit publikum, že odesílatel je dobrý člověk s nejlepšími myšlenkami a politickými ideologiemi“ (Jowett – O´Donnell, 2012: 17). Jinými slovy tuto činnost může vykonávat kupříkladu identifikovatelná vládní agentura, ale například i sportovní žurnalisté během mezinárodních sportovních klání. Je nutné zachovat důvěryhodnost instituce, proto zprávy, které vysílá, mají tendenci k tomu být přesné. Cílem sdělení je například přesvědčit publikum o legitimitě příslušného režimu a ideologie. V neposlední řadě je tento typ propagandy pokusem o vybudování důvěry s jeho cílovou skupinou. O tento typ propagandy se během studené války starala rádia Hlas Ameriky a Rádio Moskva, která se snažila vytvořit si u publika důvěru, jež by se pak dala v budoucnu nějakým způsobem využít. Obecně by se dalo tvrdit, že tento typ propagandy je nejčastěji využíván v době míru (Jowett – O´Donnell, 2012: 17; Welch, 2003b: 426).
2) Šedá propaganda se v rámci definic i významu vklínila mezi bílou a černou, neboť je charakteristická některými znaky obou typů. Využívá výběrové zprávy a různé významové posuny. Z důvodu špatné čitelnosti původu se může stát, že informace pochází z „nepřátelského zdroje“, i když se může zdát jako přátelská či neutrální. Díky tomu je podstatně záludnější než propaganda bílá. Není zde také zcela jistá přesnost a pravdivost obsahu sdělení. Nástrojem může být například dosazování pozitivních příběhů o státech nebo soukromých společnostech, o kterých informují média jako o nezávislém sdělení. Zdroj je zde poměrně dobře maskován a legitimizován příslušným médiem (Ftorek, 2010: 49; Jowett – O´Donnell, 2012: 20-21). Tento typ propagandy se objevil kupříkladu ve 40. letech ve Velké Británii. Později ale došlo k jejímu rozsáhlejšímu využití na samotném začátku studené války, kdy britské Ministerstvo zahraničí zřídilo tzv. Information Research Department. Vzhledem k tomu, že černá propaganda byla výlučně v rukou tajné MI6, Research Department zvolil jako svou strategii propagandu šedou. Důvod byl prostý. Tento typ propagandy je přímější a agresivnější než bílá, ale zároveň je méně pravděpodobné, že bude tolik urážet a provokovat Sověty jako propaganda černá. Jak by se dalo čekat, cílem propagandy byl Sovětský svaz. Úkolem bylo útočit na ideologii nepřítele a nabídnout „něco lepšího a jiného“ (informace přitom měly pocházet z obtížně identifikovatelného zdroje). Obsahem těchto sdělení bylo především vyzdvihování západních hodnot jakožto protipólu k sovětským aktivitám. Aby Research Department odlišil své aktivity od Američanů, zaměřoval se především na státy s komunistickou ideologií, ale mimo Sovětský svaz. Tomu, že se Research Departmentu podařilo převést šedou propagandu do praxe, nasvědčuje i skutečnost, že její informace nebyly obecně shledány jako propaganda (Welch, 2003c: 152).
3) Černá propaganda pracuje s věrohodně znějícími dezinformacemi a lži. Využívá se často pro klamné operace prováděné vládou, armádou nebo jinou organizací,
kdy je zdroj prezentován jako přátelský, ale ve skutečnosti informace pochází od nepřátel (Ftorek, 2010: 49). Může se ovšem také stát, že zdroj propagandy bude zcela jasný a ověřitelný, pokud to propagandistům přijde vhodné. Černá propaganda se snaží klamat, k čemuž využívá všechny možné prostředky, jako jsou například letáky, plakáty, poštovní známky, televizní a rozhlasové stanice a nyní i internet. „Úspěch či neúspěch černé propagandy závisí na ochotě příjemce akceptovat důvěryhodnost zdroje a obsah zprávy. Pozornost musí být věnována umístění zdroje a zprávy do společenského, kulturního a politického rámce cílové skupiny“ (Jowett – O´Donnell, 2012: 20). Když propagandista nemá tyto potřebné znalosti, tak se může snadno stát, že vypustí zprávu, jež bude vzbuzovat nedůvěru, a tím nesplní své původní poslání. Příkladem úspěšného a celkem zvláštního využití černé propagandy bylo vysílání rádia Svobodné Maďarsko, které začalo vysílat v roce 1956 na pozadí neúspěšného maďarského povstání. Stanice podrobně popisovala sovětské krutosti a vyzývala západní svět v čele se Spojenými státy k intervenci. Ve skutečnosti byla ale tato stanice pod kontrolou KGB, která zde prováděla černou propagandu s cílem zdiskreditovat USA tím, že poukáže na jejich neschopnost pomoci menším státům proti sovětské agresi (Welch, 2003d: 41-42).
Pro propagandu, především pro případy typů černé a šedé propagandy, by se hodilo jako synonymum i slovo dezinformace. Ta ale musí být vědomá, tj. že odesílatel sdělení si je moc dobře vědom, že obsahuje nepravdy. Jowett a O´Donnelová pro lepší pochopení komunikačního procesu, jenž pracuje s dezinformacemi, vyvinuli dva modely. V prvním z nich (je k nahlédnutí v příloze 1 ) „propagandista (P) vytváří maskovaný zdroj (P1), jenž je zdánlivým zdrojem zprávy (M). Příjemce (R) vnímá informace přicházející přímo od (P1) a nespojuje si je s původním propagandistou“ (Jowett – O´Donnell, 2012: 26). Druhý komunikační model je složitější než první (nachází se v příloze 2 ). „Propagandista tajně pošle původní zprávu (M1) do legitimizačního zdroje (P2). Tato zpráva (nyní M2), jež je interpretována P2 je [znovu] využita propagandistou a je sdělena příjemci (R)“ (Jowett – O´Donnell, 2012: 26). V obou případech jde především o maskování zdroje sdělení. Pro to, aby byla využita maximální efektivita propagandy, je nutné, aby příjemce nevěděl, že zprávu vysílá propagandista a díky tomu měl ke zdroji sdělení větší důvěru.
Kromě již výše zmíněného a velmi tradičního dělení propagandy podle charakteru zdroje, konkrétní informace a jejího poselství - na černou, šedou a bílou - bude v následujících řádcích představena typologie, která je poměrně odlišná. S touto teorií a typologií přišel francouzský sociolog Jacques Ellul.
Elullova práce se od většiny přijímaných teorií liší už v jejím esenciálním původu, jelikož se podle něj propaganda objevuje s nástupem technologické společnosti. Jeho teorii odlišuje avšak i to, že zkoumání propagandy uchopil z širší sociologické perspektivy, místo toho, aby ji vnímal tak, že byla vytvořena člověkem za nějakým konkrétním účelem. Propagandista dle Ellula postupně „[…] buduje své techniky na základě znalostí o člověku, jeho touhách, jeho potřebách, jeho psychických mechanismech, jeho formováním – a stejně tak na sociální psychologii a hlubinné psychologii“ (Ellul, 1973: 4). Velmi důrazně ale vystupuje proti tomu, že je propaganda založena pouze na psychologických faktorech (z tohoto, podle něj chybného předpokladu, vychází velká část západních autorů, kteří se zabývají propagandou). Propaganda je dle něj kombinací mnoha prvků, mezi něž patří mimo jiné právě i psychologické faktory. Propaganda se snaží o manipulaci společenského vědomí tím, že pracuje na vytváření a uchovávání určitých mýtů. Mýtus by se dal definovat jako vyprávění, příběh či příhoda, která může, ale nemusí být pravdivá a o jehož pravdivosti recipient může a nemusí pochybovat. Tento mýtus ilustruje klíčové hodnoty, které chce propaganda vštípit cílové skupině a vnucuje publiku kompletní rejstřík intuitivních znalostí připouštějících pouze jedinou interpretaci. Aby vyvolaly u cílového publika potřebný efekt, jsou mýty neustále opakovány. Nejde ale jen o mýty, úspěšná propaganda obklopuje člověka idejemi a pocity, které útočí na jeho vědomí i nevědomí a zasahuje jeho soukromý i veřejný život (Ellul, 1973: 5-15; O’Shaughnessy, 2004: 88; Tylor, 2003: 11).
Ellul propagandu dělí do čtyř základních typů, které dále seskupuje do dvou úrovní, jež se vzájemně ovlivňují. Prvním typem je politická propaganda, která „zahrnuje postupy k ovlivňování, jež vycházejí od vládnoucí strany, veřejné správy a nátlakových skupin a vedou ke změně chování veřejnosti. Metody jsou vybrány záměrně a promyšleně; [a] ačkoliv jsou požadované cíle celkově omezené, jsou jasně rozlišené a vcelku přesně určené“ (Ellul, 1973: 62). Dalším druhem, který je úzce spjat s předchozím typem, je sociologická propaganda. Ta se vyznačuje tím, že se snaží o pronikání ideologie do myslí jednotlivců nebo mas. To se děje především skrze ekonomické, politické a sociologické faktory, které takovéto pronikání dovolují. „Prostřednictvím hospodářských a politických struktur je etablována určitá ideologie, která vede k aktivní účasti mas a přizpůsobení jednotlivců. Je důležité zajistit, aby jedinec aktivně participoval a byl přizpůsoben co možná nejvíce na určitý sociologický obsah“ (Ellul, 1973: 63-64).
Třetím typem je agitační propaganda. Tento druh propagandy značně souvisí s revolucemi a snahami o změnu stávajícího systému nebo vlády. Podněcování nepokojů a revolucí jde směrem od propagandisty a hnacím motorem, případně nástrojem, pro získání nových stoupenců revoluce bývá podněcování nenávisti. Podle Ellula se tento typ propagandy vyskytoval prakticky při všech revolucích počínaje Spartakovým povstáním. Při agitacích dochází rovněž k využívání emocionálně založených sloganů a různých druhů polopravd. Posledním typem je integrační propaganda, která je „propagandou rozvinutých národů a je charakteristická pro naši civilizaci; ve skutečnosti [tento typ propagandy] neexistoval před 20. Stoletím“ (Ellul, 1973: 74-75). Jejím hlavním cílem je však posilovat kulturní normy, a to především ve smyslu stabilizace a unifikace skupin a jedinců ve společnosti. Je vyzrálejší, mnohem hůře rozpoznatelná a také mnohem trvalejší než například agitační propaganda (Ellul, 1973: 71-78).
Tímto prostým rozlišením ale Ellul nekončí. Naprostá většina propagandistů totiž usiluje o maximální využití všech prostředků a typů propagandy. Pokud právě využívá všech dostupných nástrojů k šíření propagandy jako je tisk, rádio, televize, filmy (autor se domnívá, že by Ellul v současné době do výčtu nástrojů zařadil i internet), výchova a další nástroje, jedná se podle něj o takzvanou totální propagandu. Každé médium je vhodné pro určitý typ propagandy. Kupříkladu filmy jsou nejlepší pro sociologickou propagandu (Ellul, 1973: 9-15).
Sociologickou a integrační propagandu Ellul seskupuje do horizontálního typu propagandy. Takové propagandy jsou dlouhodobé, iracionální, nepřímé a nepoznatelné v každodenním životě. Horizontální propaganda, aby byla úspěšná, potřebuje velký počet lidských zdrojů, uspořádaných do malých skupin, ve kterých jsou si jejich členové rovni. Politickou a agitační propagandu sdružuje do propagandy vertikální. Ty jsou naopak přímé a krátkodobého charakteru. Pokud se propaganda stává nositelem nějaké informace, je definovaná jako racionální propaganda, což je případ vertikální propagandy. Vertikální propaganda potřebuje obrovský mediální aparát, díky kterému působí na masy shora. Dále se například sociologická propaganda může transformovat do politické a naopak. To samé platí i v případě vztahu agitační a integrační propagandy (Ellul, 1973: 80-87).
I širší vědecká komunita termín propaganda veskrze chápe jinými způsoby. Velmi záleží na tom, z jaké perspektivy vědec k výzkumu přistupuje. To se pak odráží na samotné definici a také typologii propagandy. Výzkum propagandy rovněž ztěžuje fakt, že tento fenomén přesahuje spektrum několika oborů. Jejím systematickým výzkumem se zabývá nejen politologie, ale také sociologie, mediální studia a další obory. Multioborová shoda na jednotné definici či typologii zatím neexistuje.
Přes širokou škálu definic se v posledních letech nejvíce ujala definice Gartha Jowetta a Victorie O´Donnelové. Tito autoři pracují s klasickou třístupňovou typologií propagandy a vyvinuli také desetibodovou škálu pro kompletní výzkum propagandy uvnitř státní jednotky. Jejich teorie proto poskytuje základ pro současný systematický výzkum propagandy.
Vedle dvou výše zmíněných typologií propagandy se čtenář může setkat i s dalšími, které nebyly především z úsporných důvodů uvedeny. Zmíněné typologie patří stále mezi nejpoužívanější. Navíc zatímco klasická typologie je spíše politologická, Ellulova typologie je jasně sociologická, na čemž lze ukázat rozdílný přístup různých oborů.
Odpovědná korektorka: Tereza Špuláková
Přílohy k článku se nacházejí ve fotogalerii: http://www.e-polis.cz/galerie/56-teorie-propagandy-vybrane-typologie.html
Seznam literatury a zdrojů
Ascher, William – Hirschfelder, Barbara: 2005. Revitalising Political Psychology. Lawrence Erlbaum Associates: New Jersey.
Bernays, Edward: 1928. Propaganda. Horace Liveright: New York.
Čábelová, Lenka: 2004. Propaganda. In: Reifová, Irena (ed). Slovník mediální komunikace. Portál: Praha.
Ellul, Jacques: 1973. Propaganda. Vintage Books: New York.
Ftorek, Josef: 2010. Public relations a politika. Garda Publishing: Havlíčkův Brod.
Jowett, Garth – O´Donnel, Victoria: 2012. Propaganda and Persuation. SAGE Publications: Los Angeles.
Krejčí, Oskar: 2004. Politická psychologie. Ekopress: Praha.
O´Shaugnessy, Nicholas: 2004. Politics and propaganda. Manchester University Press: Manchester.
Petráčková, Věra – Kraus, Jiří a kol.: 2001. Akademický slovník cizích slov. Academia Praha: Praha.
Rejzek, Jiří: 2002. Český etymologický slovník. LEDA: Praha.
Tylor, Philip: 2003. Munitions of the mind. Manchester University Press: Manchester.
Welch, David: 2003a. Propaganda, definitions of. In: Culbert, David – Cull, Nicholas – Welch, David. Propaganda and Mass Persuasion. ABC-CLIO:Santa Barbara.
Welch, David: 2003b. White Propaganda. In: Culbert, David – Cull, Nicholas – Welch, David. Propaganda and Mass Persuasion. ABC-CLIO: Santa Barbara.
Welch, David: 2003c. Grey propaganda. In: Culbert, David – Cull, Nicholas – Welch, David. Propaganda and Mass Persuasion. ABC-CLIO: Santa Barbara.
Welch, David: 2003d. Black propaganda. In: Culbert, David – Cull, Nicholas – Welch, David. Propaganda and Mass Persuasion. ABC-CLIO: Santa Barbara.
[1] Jeho práci bude věnováno více prostoru v samostatné podkapitole.
[2] Dle akademického slovníku cizích slov je sugesce „podmanivé působení (vliv) na něčí myšlení, cítění, vůli, jednání probíhající zpravidla mimo rozumovou oblast“.
Beneš, Kamil. Teorie propagandy: vybrané typologie [online]. E-polis.cz, 5. srpen 2014. [cit. 2023-12-10]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/teorie-propagandy-vybrane-typologie.html>. ISSN 1801-1438.
Autor: Mgr. Kamil Beneš
Autor se zabývá spektrem témat souvisejících s médii a jejich vlivem na politiku a mezinárodní vztahy.
[Nahoru ↑]
Hodnocení: 3.87 hvězdiček / Hodnoceno: 15x
E-polis.cz hledá autory!
[28. leden 2019]
Časopis hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na emailovou adresu: reda…