Teorie evropské integrace

3. březen 2009 Milan Severa komentáře

Teorie evropské integrace

Kratochvíl, P.: 2008. Teorie evropské integrace. Portál: Praha.

Kniha Teorie evropské integrace, jejímž autorem je Petr Kratochvíl, nesporně přináší ucelený přehled všech hlavních akademických teorií, jež jsou spjaty s tématikou evropské integrace. Snahou autora není pouze vysvětlit evropské integrační angažmá u všech zde popsaných teorií, ale krátce shrnuje i jejich celosvětovou roli. Struktura knihy plně odpovídá požadavku, jež si autor položil již v úvodu, a to přispět na akademické půdě, ale i mimo ní, přehlednou a srozumitelnou učebnicí o teoretických přístupech k evropské integraci. Kniha je rozdělena do čtrnácti kapitol, přičemž první kapitola je věnována úvodu a ostatní kapitoly jsou věnovány jednotlivým teoretickým přístupům.

Počínaje druhou kapitolou mají všechny shodnou strukturu. Nejprve je uvedeno shrnutí obsahu dané kapitoly, následuje shrnutí klíčových pojmů, které jsou v kapitole uvedeny a dále samotný obsah, jenž je zakončen kritikou daného teoretického přístupu. Poslední částí kapitoly jsou testové otázky, které prověřují znalost základních fakt, a seznam doporučené literatury. Nedostatky knihy, kterých si je autor vědom, spočívají především v pojetí důležitosti teorií. V knize je dán přibližně stejný prostor každému teoretickému přístupu, což samozřejmě neodpovídá jejich reálné důležitosti. Na druhou stranu dostane čtenář ucelený přehled o každém zde zmiňovaném teoretickém přístupu, a tento ucelený přehled se tak stává kladem knihy. Druhý problémem, který autor zmiňuje, jsou určité nepřesnosti v chronologickém členění teorií, jež jsou způsobeny opuštěním dané teorie a jejímu opětovnému oživení po určité časové prodlevě. Pokud by však takto autor učinil a reflektoval tuto skutečnost, roztřídil by jednotlivé proudy dle časové osy. Tím by došlo k znepřehlednění a veškerý didaktický význam knihy by byl ztracen. Poslední výtkou, kterou předesílá sám autor, je metodologický postup knihy, který je věnován teoriím a opomíjí jednotlivé myslitele. Jako příklad uvádí Alana Milwarda, který odmítá jakékoliv zařazení do kteréhokoliv teoretického přístupu. Milwardova analýza evropské integrace je však vlivnou prací, ale z tohoto důvodu jí není v knize dán spravedlivý prostor.

Druhá kapitola je věnována teorii evropské integrace. Autor nejprve vysvětluje, co znamená samotný pojem teorie. Stručně popisuje základní funkce teorie (funkce Explanatorní, Komparativní, Prediktivní, Normativní a Konstitutivní) a předkládá kritéria, která by měl každý reflektovat při hodnocení teorie. Nakonec přináší přehledný rozbor termínu evropská integrace. Jsou zde uvedeni hlavní představitelé zabývající se evropskou integrací napříč jednotlivými teoriemi. Velkým kladem v této kapitole je uvedení přehledu vývoje teorie evropské integrace do čtyř etap a změny teoretických přístupů k výzkumu evropské integrace. Druhá kapitola pomůže čtenáři zorientovat se v soukolí evropské integrace z pohledu ideologů a v ucelení znalostí při návaznosti na praktické kroky evropských společenství v historických meznících vývoje.

Třetí kapitola popisuje dějiny evropské integrace a navazuje tak na kapitolu předešlou. Kapitola je psána z hlediska vztahu mezi teorií a historií evropské integrace. Autor přináší několik zajímavých postřehů ve výkladu historie evropské integrace. Prvním postřehem je definice evropské integrace jako řady zlomových událostí a jejího nejvýznamnějšího představitele Andrew Moravcsika. Opakem je vnímání evropské integrace jako postupného vývoje s absencí zlomových událostí. Za klad kapitoly považuji soupis integračních neúspěchů, který se v evropských publikacích dohledává nesnadně. Naopak nedostatkem je zařazení Návrhu ústavní smlouvy a Lisabonské smlouvy po boku přijatých platných smluv a nedostatečné vysvětlení tohoto kroku.

Čtvrtou kapitolu věnoval autor federalismu, který je jednou ze tří nejstarších teorií uplatňovaných při studiu evropské integrace. Je zde bravurně znázorněna evropská integrace jako opačný proces při tvorbě federalistických celků. Na rozdíl od tradiční tvorby federací, kdy je na počátku unitární stát, je zde situace opačná. Máme zde několik evropských států, které se dobrovolně vzdávají své suverenity. Považuji tuto jednoduše napsanou a rozvedenou definici vzniku evropské integrace jako obrovský přínos pro lepší orientaci a pochopení tohoto procesu. V kapitole je dále uvedeno členění na základní dva proudy federalismu. První z nich je spjat s Altiero Spinellim a preferuje skokový vývoj v procesu evropské integrace. Druhou variantou je modernější pojetí, jenž představuje neofederalismus a je spjat s Johnem Pinderem, který považuje federalismus za cíl evropské integrace. Kapitola patří k těm, které jsou obzvláště vydařené a dokreslující čtenáři význam federalismu ve výzkumu evropské integrace.

Teorie komunikace, nebo též transakcionalismus, je dnes opomíjená teorie, které byla věnována pátá kapitola. Teorie je spojována s jejím zakladatelem a zároveň největším představitelem Karlem Wolfgangem Deutschem. Kapitola se vyznačuje konstruktivní kritikou a schopností autora poukázat na úskalí Deutscheovy teorie.

Šestá kapitola je věnována Funkcionalismu, sedmá pak navazuje na toto téma a věnuje se Neofunkcionalismu. Chtěl bych nejprve ocenit autora za vhodné umístění těchto dvou příbuzných teoretických přístupů v přímé návaznosti a zároveň jejich rozdělení na dvě samostatné kapitoly. Šestá kapitola vysvětluje co znamená být funkcionalistou a uvádí největšího teoretika tohoto přístupu Davida Mitranyho s jeho systémem větvení. Šestá kapitola podtrhuje výukový charakter knihy, protože přináší ucelený přehled mechanismu větvení a hned na to i kritické úseky tohoto mechanismu. Příkladem může být předpoklad Mitranyho, že národní státy budou přihlížet jako slepé ovce, jak je jim odebírána suverenita aniž by s tím cokoliv udělaly. Neofunkcionalismus navazuje z velké části na funkcionalismus, ale snaží se eliminovat nedostatky funkcionalismu. Je postaven na systému přelévání, který je spojen s německým badatelem Ernstem Haasem. Autor velmi obsáhle popsal rozpory mezi Haasem a Mitranym v chápání evropské integrace, postavení politických elit v národních státech a především v ambici Haasovy teorie stát se obecnou teorií evropské integrace. Oceňuji především jak v knize autor popisuje důvody krize neofunkcionalismu a jeho pozdější úpadek. Doporučuji též všem čtenářům projít si tabulku s přehledným vyobrazením mechanismu přelévání na straně devadesát.

Osmá kapitola je věnována realismu, který jako takový přistupuje k evropské integraci poněkud chladněji. Realisté se nejprve otázce evropské integrace po dlouhou dobu vyhýbali. Prvním, kdo se výrazněji věnoval této otázce, byl Stanley Hoffmann. Kapitola popisuje detailně jeho dílo i Hoffmannovi nejznámější výroky. Koncem sedmdesátých let dochází k šíření neorealismu a v té souvislosti je zde zmíněna teorie Johna Mearsheimera, která se primárně odlišuje od klasického realismu tím, že opouští zdroje konfliktu jako přirozenosti člověka, který nahradil strukturu mezinárodního systému, postrádá autoritu a je zmítán anarchií. Realismus predikuje již dlouho zánik evropské integrace. Neschopnost realismu vysvětlit její další setrvání se pokusil objasnit Josep Griek. V této části knihy se tedy dozvíme mnoho o snaze realistů poukázat na nesmyslnost evropské integrace, jako umělého konceptu. Realistická teorie však kritizuje přehnané teorie a praktiky funkcionalismu – tento důležitý fakt autor zdárně zachytil a přináší tak do studia evropské integrace tolik potřebnou rovnováhu, která je čtenáři po přečtení této kapitoly srozumitelná.

Marxismus zařazený pod hlavičkou deváté kapitoly nebyl nikdy významným teoretickým přístupem věnujícím se teorii evropské integrace. Autor zmiňuje několik marxistických konceptů, které se věnují teorii evropské integrace. Jako první uvádí přístup Ernesta Mandela k teorii evropské integrace. Druhým pohledem je přístup Petera Cockse, který pohlíží na dnešní integrační proces jako pokračující vývoj kapitalismu (zde oceňuji uvedení Cockseova členění vývoje kapitalismu v podobě přehledné tabulky na straně sto dvacet dva). Posledním přístupem marxismu při zkoumání teorie evropské integrace je takzvaná Amsterodamská škola přinášející nový termín – neomarxismus. Amsterodamská škola kritizuje starší marxistické přístupy, a to v třech oblastech – v roli státu, v roli idejí a v roli tříd. Marxistické teorii poskytuje kniha dostačující prostor, jenž společně s kvalitním autorovým výkladem poskytuje čtenáři ucelené poznatky.

Desátá kapitola se zabývá Novým institucionalismem a důkladně pracuje s hlavními přístupy v rámci této teorie. V úvodu kapitoly autor popisuje v pěti bodech základní rozdíly odlišující neofunkcionalismus od nového institucionalismu. Poté dochází k popisu jednotlivých přístupů, jenž zahrnuje nový institucionalismus (Racionalistický, Historický a Sociologický institucionalismus). Ač je kapitola včetně kritické části napsána velmi přehledně, postrádám alespoň základní vysvětlení principu starého institucionalismu. V úvodu kapitoly se můžeme dočíst, že nový institucionalismus na něj přímo navazuje, ale hlubší rozbor vzájemných rozdílů zde uveden není.

Jedenáctou kapitolu uvádí titulek Politologické přístupy – Víceúrovňové vládnutí a politické sítě, jenž přináší, jak již titulek napovídá, dva nové přístupy. Důvodem vzniku těchto teorií byla, jak autor udává, únava z neustálého vytváření velkých teorií. Jak víceúrovňové vládnutí, tak i politické sítě jsou velmi zdařile popsány. V části nazvané víceúrovňové vládnutí navíc oceňuji strukturu textu, již autor použil pro vysvětlení velkého pozitiva této metody, jímž je propojení tří rovin vládnutí. Jde o rovinu nadstátní (národní), rovinu státní a substátní. Tento přístup uvádí do souvislosti s teorií Hedleyo Bulla, který v politických sítích předpokládal konec národních států a nástup nových univerzálních nadnárodních organizací. Druhá část je věnována modelu politické sítě. Zde především oceňuji formu členění textu, skrze kterou autor vysvětluje na straně sto padesát sedm hlavní přednosti modelu a poukazuje na jeho potencionální využití při výzkumu.

Dvanáctá kapitola popisuje Liberální mezivládní přístup a je společně s kapitolou třináctou věnující se Sociálnímu konstruktivu velice zdařilou částí knihy, především svou strukturou i kvalitou vysvětlení smyslu teorií a věcných kontrolních otázek na konci každé kapitoly. Liberální mezivládní přístup je spojen se svým zakladatelem Andrewem Moravcsikem, jehož teoriím je poskytnut dostatečný prostor pro základní orientaci čtenáře. Druhým modelem v rámci liberálního mezivládního přístupu je integrace podle Alana Milwarda. Třináctá kapitola přináší popis Sociálního konstruktivismu, jenž nevybočuje, popisem této teorie, od ostatních česky psaných učebnic. Zásadní rozdíl je však v pojetí konstruktivizmu a jeho výzkumu europeizace začínající na straně sto osmdesát šest. Z tohoto důvodu doporučuji tuto kapitolu všem zájemcům, kteří se zajímají o evropeizaci.

Poslední kapitolou, zakončující tuto plejádu teoretických přístupů zabývajících se teorií evropské integrace, je Postmodernismus. Je velice těžké definovat, co je to postmodernismus. Autor velice chytře využívá k definici této teorie její kritiku (zdůraznit ty charakteristiky, které většina postmodernistů odmítá). V rámci evropské integrace se potmodernismus prosazuje velmi obtížně a pomalu. Nakonec bych chtěl vyzvednout především kritický závěr, kde je stručně popsán systém tří základních kritických táborů – postmodernismus tradičních teoretiků, samotných postmodernistů a zastánců alternativního chápání diskursu.

Knihu jako celek hodnotím velmi pozitivně. Domnívám se, že autor vystihl zcela přesně mezeru v nabídce česky psaných učebnic věnovaných teoriím evropské integrace. Přeji knize mnoho úspěchů jak v rámci akademické obce, tak i u široké veřejnosti a doufám, že se česká akademická obec dočká i dalších takto kvalitních prací. Na závěr si dovoluji apelovat na zařazení knihy do doporučené literatury v předmětech týkajících se Evropské unie a její integrace.

Jak citovat tento text?

Severa, Milan. Teorie evropské integrace [online]. E-polis.cz, 3. březen 2009. [cit. 2023-09-25]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/teorie-evropske-integrace.html>. ISSN 1801-1438.