Systém ochrany lidských práv na základě Paktů z roku 1966

 24. březen 2005  Roman Beneš   komentáře

Moderní mezinárodněprávní ochrana lidských práv se začíná vyvíjet až na konci druhé světové války jako reakce na tento konflikt, vyvražďování politických odpůrců a rasových či etnických skupin. Vznik mezinárodního práva lidských práv je spojen s poznáním, že existuje jednota vnitřní a zahraniční politiky státu.

Vývoj ochrany lidských práv

Moderní mezinárodněprávní ochrana lidských práv se začíná vyvíjet až na konci druhé světové války jako reakce na tento konflikt, vyvražďování politických odpůrců a rasových či etnických skupin. Vznik mezinárodního práva lidských práv je spojen s poznáním, že existuje jednota vnitřní a zahraniční politiky státu. Hrůzy druhé světové války vedly spojenecké vlády ke zjištění, že porušování těch nejelementárnějších pravidel ve vnitrostátním měřítku vyvolává za hranicemi obdobná porušení norem mezinárodního práva, neboli, že vnitrostátní totalita přivolává útočnou zahraniční politiku.

V průběhu roku 1945 byla vypracována Charta OSN, jejímž pilířem se stala vzájemná závislost mezi mírem a mezinárodní bezpečností na straně jedné a lepšími podmínkami hospodářského a sociálního blahobytu na straně druhé. V preambuli Charty se hlásí členské státy ke své víře v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a národů velkých i malých.

Orgánům OSN, tedy Valnému shromáždění, Hospodářské a sociální radě a Poručenské radě, Charta přiznává poslání podporovat, rozvíjet a podněcovat úctu k lidským právům a poskytuje jim pravomoc zpracovávat studie i činit doporučení. Nezavádí ale v této oblasti zvláštní záruku a nedefinuje nijak obsah chráněných práv. Nicméně Charta OSN vpouští lidská práva do mezinárodního řádu a proniká clonou státu, která odděluje vnitrostátní a mezinárodní právo.

Na konferenci OSN na jaře 1945 byla projednávána otázka zařazení tzv. Mezinárodní listiny práv do Charty OSN. Přestože k nakonec k této situaci nedošlo, odkaz na lidská práva se dostal do Preambule a šesti článků Charty. Článek 55 zmiňuje úctu k lidským právům a základním svobodám. Na základě článku 68 Charty je pak zřízena Komise pro lidská práva, která má za cíl vypracovat návrh Listiny práv. Na druhém zasedání v roce 1947 je pak rozhodnuto vypracovat Deklaraci a Pakt, které by měli tvořit „Mezinárodní listinu práv“. 10.12. 1948 je přijata rezoluce pod názvem Všeobecná deklarace lidských práv. Jedná se tak o první obecný mezinárodní dokument, který přináší ucelený katalog práv přiznaných každému jednotlivci. Všeobecná deklarace však nebyla mezinárodní smlouvou, byla přijata ve formě rezoluce Valného shromáždění OSN, které má pouze doporučující povahu. Coby deklarace zásad vyjadřuje dohodu států o společném cíli pro všechny národy a všechny státy. Preambule samotnou svou formulací přiznává, že Deklarace proklamuje principy, jež nejsou pro členské státy OSN ihned plně závazné. Nebyla tedy právně závazná. Analýza obsahu Všeobecné deklarace lidských práv výrazně prokazuje prvotnost klasických práv jednotlivce. Z 27 článků, které vyhlašují práva, je 19 článků věnováno tradičním svobodám: osobnostním právům a svobodám ( čl. 3- 11) , právům definujícím soukromý statut osoby (čl. 12-17 ), duchovním svobodám, veřejným svobodám a základním politickým právům ( čl. 18- 21). Pět článků se pak věnuje hospodářským, sociálním a kulturním právům (čl. 22-27). Individualistický charakter Deklarace se vyznačuje stručností formulovaných závazků jednotlivce vůči společenství. Důraz se ovšem klade na funkci společenství coby prostředí rozvoje jedince. Deklarace se stala zejména inspirací a východiskem pro novější právně závazné mezinárodní instrumenty, přijímané na univerzální i regionální úrovni. Stala se jakýmsi „ kvasem“ procesu utváření mezinárodního práva lidských práv. Ačkoli právní pravidla v této oblasti inspirovala, sama k nim nepatří a má charakter „ předprávního“ instrumentu (Sudre F., Mezinár. a evropské právo lid. práv, str.96) . Její význam spočíval zejména ve formulaci univerzálních standardů lidských práv. Dokument však také zcela postrádal kontrolní mechanismy .

Po přijetí Deklarace pokračovaly práce na přijetí Paktu. Komisí bylo nakonec rozhodnuto, že budou přijaty pakty dva. Jeden se bude týkat hospodářských, sociálních a kulturních práv, druhý pak občanských a politických. Ke schválení obou Paktů došlo v roce 1966 Valným shromážděním OSN. Přístup, který oba pakty zvolili , je rozdílný od přístupu Deklarace, protože Pakty rozlišují ve dvou zvláštních instrumentech občanská a politická práva, jež jsou právy příslušejícími osobě a umožňujícími účast jedince na životě obce, a práva hospodářská, sociální a kulturní, jež pokrývají velké množství práv vztahujících se k hmotné situaci jedince. Zatímco Všeobecná Deklarace usilovala o smír mezi liberální a marxistickou koncepcí, Pakty právně artikulují marxistický rozpor mezi formálními a skutečnými svobodami. Za druhé pakty zakotvují kolektivizaci lidských práv. Celá všeobecná deklarace se pojí s jednotlivou osobou: lidská práva jsou v prvé řadě právy jednotlivce a Deklarace se obrací k jednotlivci, nikoli ke státům. Pakty se oproti tomu obracejí na státy, nikoli na jednotlivce.

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech vychází z již zmiňované Všeobecné deklarace, nicméně je daleko konkrétnější a bohatší. Vstoupil v platnost 23. března 1976 ( zde je nutno podotknout, že časový posun mezi okamžikem přijetí úmluvy a okamžikem jejího vstupu v platnost je v případě Paktů OSN devět let, v případě Evropské úmluvy pak tři roky ). Tvoří jej Preambule a 53 článků. Článek 1 je věnovaný právu národů na sebeurčení. Druhá část , tedy články 2-5, obsahuje obecná ustanovení vztahující se ke všem konkrétním právům upraveným v Paktu. Článek 2 hovoří o obecném závazku státu respektovat a zajistit práva uvedená v Paktu všem jednotlivcům na jeho území a pod jeho jurisdikcí. Článek 3 se zmiňuje o rovnoprávnosti žen a mužů v souvislosti s využíváním občanských a politických práv stanovených v Paktu.

Třetí část Paktu obsahuje katalog občanských a politických práv- mj. právo na život ( čl. 6), zákaz mučení a krutého, nelidského, či ponižujícího zacházení nebo trestu ( čl. 7) , zákaz otroctví a nevolnictví (čl. 8) , nebo například zákaz retroaktivní aplikace trestního práva ( čl. 15 ), svobodu myšlení, svědomí a náboženství (čl. 18 ).

Čtvrtá část upravuje kontrolní mechanismus Paktu. Již před tímto Paktem existovala Komise pro lidská práva, nicméně fungovala jako politický orgán. Orgán stanovený Paktem, Výbor pro lidská práva, je oproti tomu orgánem, který je složen z osmnácti zvolených expertů, působících jako soukromé osoby, státních příslušníků smluvních stran Paktu. Funkce tohoto výboru jsou stanoveny také v Opčním protokolu. Výbor má za úkol prostudovat zprávy o opatřeních, přijatých k uvedení práv uznaných v Protokolu, a o pokroku, jehož bylo při užívání těchto práv dosaženo . Státy se zavazují zaručovat lidská práva vnitrostátně a zpravovat o tom orgány OSN. Pakt o občanských a politických právech fakultativně předvídá, že stát může před Výborem pro lidská práva vznést stížnost proti jinému státu pro porušení Paktu (státní stížnost). Stěžovat si lze pouze na stát, který je současně smluvní stranou Paktu i Opčního protokolu. Nedojde- li výbor k řešení, musí vyhotovit závěrečnou zprávu. Za souhlasu obou států může podstoupit spor ještě ad-hoc Smírčí komisi, která svoji činnost rovněž uzavře zprávou. Dodatečný fakultativní protokol ( Opční protokol rovněž z roku 1966) předpokládá, že rovněž jednotlivci se mohou obracet na Výbor ( individuální stížnost), který vyzve dotyčný stát k zaujetí stanoviska. Výsledky svých šetření Výbor uveřejní a shrne ve své výroční zprávě. V čl. 1 tohoto protokolu se stanovuje, že Výbor je příslušný projednávat a posuzovat oznámení od jednotlivců, kteří se stali obětmi porušení některého z práv, stanovených v Paktu, pokud je stát smluvní stranou tohoto protokolu. Článek 2 pak požaduje, aby si jednotlivci nejprve vyčerpali všechny dostupné vnitrostátní opravné prostředky.

Pokud jde o kompetenci ratione temporis, Výbor pro lidská práva rozhodl, že se může zabývat jen těmi porušeními, jež nastala až po vstupu Opčního protokolu v platnost pro daný stát ( u původních smluvních stan tedy 23. 3. 1976). Z tohoto striktního pravidla však Výbor postupně připouštěl výjimky v případech trvajících porušení, která sice začala před vstupem Paktu i Opčního protokolu v platnost, ale pokračovala i poté, anebo když se následky porušení, představující samy o sobě porušení Paktu, projevily či trvají po vstupu obou instrumentů v platnost.

Pokud jde o lhůtu pro podání oznámení od okamžiku porušení práv, respektive vyčerpání opravných prostředků , čili data konečného vnitrostátního rozhodnutí, Opční protokol nestanovuje žádný časový limit.

Výbor může přijímat pouze oznámení podaná jednotlivci podléhajícímu jurisdikci některé smluvní strany ( kompetence ratione loci ). Pojem „spadá pod jurisdikci“ je nutno chápat v širším slova smyslu, než pojem „spadá pod území státu“. Výbor tak již několikrát v minulosti řešil stížnosti jednotlivců, kteří se v době porušení nacházeli na území jiných než členských států.

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech

Druhým paktem, přijatým v roce 1966 se stal Pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který je rovněž daleko podrobnější než Všeobecná deklarace. Ustanovení Paktu se liší od Všeobecné deklarace nejen počtem uznaných práv, ale i tím, že je podrobně vymezuje a často předvídá i etapy a nejvhodnější postupy pro jejich realizaci.

Na rozdíl od Paktu o občanských a politických právech státy, které ratifikovaly tento Pakt, přijaly spíše programové než bezprostředně vykonatelné závazky. Například čl. 13 Paktu hovoří o tom, že postupné zavádění středoškolského a vyššího vzdělání je výslovně označeno za nejvhodnější z volitelných prostředků k dosažení Paktem stanoveného výsledku, tj. zpřístupnění vzdělání pro každého.

Kontrola dodržování tohoto Paktu je založena výlučně na řízení o zprávách. Podle Paktu se smluvní strany zavazují, že budou předkládat zprávy „ o přijatých opatřeních a pokroku dosaženém při dodržování uznaných práv“, které zmíní případné obtíže , jež státům brání dostát svým povinnostem. Kontrolu původně vykonával mezivládní orgán, nyní je svěřena Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva. Poprvé se sešel v roce 1987. Výbor je složen z 18 expertů. Zprávy Výbor předkládá k posouzení Hospodářské a sociální radě.

Další Úmluvy o lidských právech

Kromě tzv. „ Mezinárodní listiny práv“ byla v průběhu let vypracována a posléze i přijata OSN řada dalších smluv. Liší se od Deklarace a Paktů tím, že se zabývají jen určitými typy porušení lidských práv, nebo pouze právy určitých kategorií osob, které vyžadují zvláštní ochrany .

Z roku 1948 je Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia. Tato Úmluva byla přijata v reakci na vyhlazovací praktiky uplatněné proti příslušníkům židovské i jiných národních či etnických skupin. V článku 6 této úmluvy je poukázáno na možnost předat obviněné osoby mezinárodnímu trestnímu soudu, ale ten nebyl po celých 50 let zřízen. První trestní tribunál byl zřízen až v roce 1993.

Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1965 mj. zakázala rasovou diskriminaci ( čl. 1), zavázala státy k přijetí nezbytných legislativních opatření pro zajištění využívání vyjmenovaných lidských práv bez diskriminace ( s odkazem na Pakty, čl. 5). Ke kontrole dodržování této Úmluvy byl zřízen Výbor pro odstranění rasové diskriminace. Z dalších protidiskriminačních úmluv lze zmínit Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979 zaměřenou proti jakémukoli rozlišování, vyloučení nebo omezení na základě pohlaví. Kontrolní činností se zabývá pro tyto účely zřízený Výbor pro odstranění diskriminace žen.

Z roku 1960 pochází Úmluva o boji proti diskriminaci v oblasti vzdělání. Diskriminací se v této úmluvě rozumí každé rozlišování založené na rase, barvě pleti, pohlaví, jazyce, náboženství, politickém nebo jiném smýšlení, národním nebo sociálním původu, hospodářských podmínkách nebo rodu, jehož cílem nebo následkem je porušení zásady stejného zacházení, zejména znemožnění určité osobě nebo skupině osob v přístupu k různým druhům nebo stupňům vzdělání, omezení jejich školní výchovy na nižší úroveň a uvedení určité osoby nebo skupiny osob do situace neslučitelné s lidskou důstojností. Kontrolním mechanismem je zde podávání pravidelných zpráv Generální konferenci UNESCO ze strany smluvních států .

V roce 1973 byla vypracována a přijata Mezinárodní úmluva o odstranění a trestání zločinu apartheidu. Byla reakcí na rasové diskriminace v Jižní Africe.

Evropská Úmluva o lidských právech

Všeobecnou deklarací lidských práv z roku 1948 se výrazně inspirovala Evropská úmluva o lidských právech, která vstoupila v platnost 3. 9. 1953. Evropská úmluva se omezuje na úpravu práv, jež na úrovni OSN pokrývá Mezinárodní Pakt o občanských a politických právech. Byla doplněna již 13 dodatkovými protokoly. V prvé řadě obsahuje výčet lidských práv směřujících k ochraně lidského života a důstojnosti- právo na život (čl. 2), zákaz trestu smrti, zákaz mučení a nelidských či ponižujících trestů nebo zacházení ( čl. 3), zákaz otroctví, nevolnictví a nucené práce ( čl. 4). Článek 5 ( právo na svobodu a bezpečnost ) a následující se týkají principu vlády práva, na kterém spočívá evropský systém ochrany práv. Jde například o právo na spravedlivé a nestranné soudní řízení ( čl. 6), právo na účinné opravné prostředky ( čl. 13), právo na odvolání v trestním řízení ( Protokol č. 7 z roku 1984).

Do třetí skupiny patří ostatní Evropskou úmluvou chráněná práva, především typické politické svobody a práva s ekonomickými a sociálními aspekty- mj. svoboda projevu ( čl. 10), právo na vzdělání a právo na svobodné volby ( čl. 1-3 Protokolu č. 1 z roku 1953).

To, co je pro Evropskou úmluvu charakteristické a činí z ní nejefektivnější mezinárodněprávní instrument na ochranu lidských práv, není ani tak katalog lidských práv, jako právě institucionální mechanismus ke kontrole jejich dodržování. Poprvé umožnila jak všem smluvním stranám, tak každému jednotlivci podávat stížnosti na porušení chráněných práv v některém ze států, smluvních stran Úmluvy. Takto zahájené řízení přitom může vyústit v konečný a závazný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva. Soud tvoří soudci, jejichž počet se rovná počtu smluvních stran. Soud nejprve rozhoduje o přijatelnosti podání. Musí být vyčerpány všechny opravné vnitrostátní prostředky a musí být dodržena lhůta šesti měsíců ode dne konečného rozhodnutí. Pokud je podání shledáno jako přijatelné, plní Soud funkce vyšetřovací a smírčí. Pokud není dosaženo smíru, ani nedojde k vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů podle čl. 37, Soud rozhodne ve věci samé. Posoudí a rozhodne, zda v daném případě došlo ze strany státu k porušení jeho závazku vyplývajícího z Úmluvy. Každý konečný rozsudek je pro smluvní strany, jež jsou stranou ve sporu, závazný ( čl. 46). Rozsudky Evropského soudu pro lidská práva mají deklaratorní povahu a způsob jejich vnitrostátního výkonu tak záleží na volbě učiněné státy. Soud tedy státům neukládá konkrétní chování. Všechny rozsudky se předávají Výboru ministrů, jehož cílem je dohlížet nad jejich výkonem.

Evropská sociální charta

Druhým základním pilířem smluvního systému ochrany lidských práv vytvořeného Radou Evropy a inspirovaného Všeobecnou deklarací, je Evropská sociální charta z roku 1961 ( v platnost vstoupila 26. 2. 1965) . Na rozdíl od Evropské úmluvy Charta bere na zřetel jak odlišnosti sociálních práv oproti politickým a občanským, tak i možné ekonomické odlišnosti v jednotlivých zemích.

Ve své první části Charta deklaruje 19 zásad, smluvní strany si kladou za cíl své politiky dosažení podmínek pro jejich realizaci.

Ve druhé části Charty jsou již podrobně definována hospodářská a sociální práva. Jsou jimi právo na práci, právo na spravedlivé pracovní podmínky, na bezpečné a zdravé pracovní podmínky, právo na spravedlivou odměnu, právo se organizovat, právo kolektivně vyjednávat, právo na odborný výcvik, na sociální zabezpečen, na ochranu zdraví, na hospodářskou ochranu, právo vykonávat výdělečné zaměstnání na území jiných smluvních stran a právo přistěhovaleckých pracovníků a jejich rodin na ochranu a pomoc.

Charta dává možnost smluvním stranám přijmout i jen část práv v ní uvedených, podmínkou je však přijetí alespoň pěti ze sedmi článků druhé části, jakési jádro Charty.

Evropská sociální charta byla nejprve doplněna v roce 1988 o Dodatkový protokol, v roce 1996 pak byla Charta revidována a rozšířena o osm nových článků- právo pracovníků na ochranu v případě výpovědi, na ochranu svých nároků v případě insolventnosti zaměstnavatele, na důstojnost v práci, právo pracovníků s povinnostmi k rodině na stejné příležitosti a rovné zacházení, právo zástupců pracovníků na ochranu v podniku a právo na informace a konzultace v případě kolektivního propouštění.

Základem kontrolního mechanismu Charty jsou zprávy předkládané smluvními stranami generálnímu tajemníkovi Rady Evropy. Tyto zprávy posílají každý rok. Posuzováním zpráv je pověřen Výbor nezávislých expertů. Konečnou kontrolní zprávu pak s případnými připomínkami předkládá Výbor ministrů státům ve formě doporučení.

Prameny:

  1. Seidl- Hohenveldern Ignaz, Mezinárodní právo veřejné, ASPI, Praha 2001
  2. Sudre Fréderic, Mezinárodní a evropské právo lidských práv, Masarykova univerzita, Brno 1997
  3. Šturma Pavel, Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv, C. H. Beck, Praha 2003

Jak citovat tento text?

Beneš, Roman. Systém ochrany lidských práv na základě Paktů z roku 1966 [online]. E-polis.cz, 24. březen 2005. [cit. 2025-02-09]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/system-ochrany-lidskych-prav-na-zaklade-paktu-z-roku-1966.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Roman Beneš

Autor:

Autor je studentem práv na ZČU v Plzni.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.25 hvězdiček / Hodnoceno: 12x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!