Společenskovědní časopis

Syrský konflikt: Al-Kajdá ante portas - rozhovor s Terezou Spencerovou

31. březen 2013 Pavel P. Kopecký komentáře

Rozhovor s Terezou Spencerovou, redaktorkou Literárních novin, o současném dění v Sýrii, obtížích při cestování do země, vlivu médií na celosvětové mínění, potenciální západní pomoci syrským povstalcům a angažmá významných regionálních i globálních mocností. Tereza Spencerová využila nabídky syrské ambasády v Praze a odcestovala do země sužované občanskou válkou. Na své cestě mohla vlastníma očima sledovat dva roky trvající boj proti centrální vlády Bašara Asada v Damašku, který si vyžádal již desetitisíce lidských obětí.

Syrský konflikt: Al-Kajdá ante portas - rozhovor s Terezou Spencerovou

Právě ses vrátila ze Sýrie, kde už dva roky probíhá krvavá občanská válka, která prý doteď připravila o život asi 70 tisíc osob. Co tě přimělo vyrazit do tak nebezpečného prostředí?

Na počátku byla nabídka syrské ambasády v Praze, jestli se nechci jet podívat na tu stranu konfliktu, která se u nás neprotežuje. Okamžitě jsem kývla. A dovolila bych si poznámku k oněm 70 tisícům mrtvých – toto číslo zveřejnila nedávno OSN, která ale už na konci roku 2011 oficiálně přestala ztráty v Sýrii počítat, protože je není možné nijak ověřovat. Dokonce i mnohé proudy syrské opozice považují číslo za silně nadsazené. Vysvětlení se pak nabízí dvojí – buď je to snaha OSN určitým zdramatizováním situace přimět „mezinárodní společenství“, aby už konečně začalo jednat a válku diplomaticky řešit, nebo to může posloužit i jako záminka k „humanitární“ intervenci. Co se týká počtu obětí války, poslední shoda panovala někdy vloni na 40 tisících mrtvých, v Damašku se oficiálně mluví o desítkách tisíc obětí.

Bylo obtížné proniknout do tak destabilizované země, speciálně pak do metropole Damašku? Potkala jsi tam i jiné české novináře?

Jak se to vezme. Komplikace byly hlavně praktické. Rebelové z džihádistické Fronty al Nusrá střílejí na civilní letadla, čímž de facto uzavřeli letiště v Damašku, takže zbývá trasa po silnici z Bejrútu. Vede oblastí, kterou kontroluje vláda a po většině cesty jsou armádní checkpointy. Ale i tak byl problém najít v Bejrútu taxikáře ochotného vyrazit za setmění. Převládá tam strach, že budou přepadeni a v lepším případě jen oloupeni. Kamiony se zbožím lemovaly celou trasu na libanonské straně až k syrským hranicím a čekaly na ráno, kdy je vše údajně bezpečnější.

Jaká je nyní v hlavním městě bezpečnostní situace a jak vidíš její vývoj?

Damašky jsou dnes jakoby dva. V centru je relativní klid narušovaný „jen“ teroristickými útoky, které jsou ale stále častější – jde především o nálože v automobilech. Na okrajích města vládní armáda odráží džihádisty, kteří jsou hlavní povstaleckou silou v okolí Damašku. Dunění děl a granátometů je slyšet neustále. Lidé z předměstí se tak podle intenzity bojů přesouvají do centra a pak zase zpátky. Jak dlouho takový stav může vydržet, netuším. Faktem ale je, že v celém konfliktu vládne už nějakou dobu v zásadě patový stav.

Kdo vlastně reálně tvoří vzbouřence proti Asadově vládě? Mají alespoň nějaké jednotné zastřešení, např. aby bylo možné s někým smysluplně jednat?

Pod pojmem rebelové se dnes skrývají stovky ozbrojených skupin s často protichůdnými cíli. Ty sekulární lze možná zařadit pod hlavičku Svobodné syrské armády, ale i její jednotlivé brigády spolu často navzájem bojují, obzvlášť o nadvládu nad určitým územím či městskou čtvrtí. Islamisté se hlásí k Frontě Al-Nusrá, která má proklamovanou podporu Al-Kájdy. V té směsi si Západ neumí vybrat někoho spolehlivého, komu by dodával zbraně, a tak sází na exilovou opozici, která ale podle všeho v Sýrii nemá velký vliv, a někteří její představitelé nebyli v Sýrii třeba i více než 40 let. Asadova vláda se od začátku roku snaží oficiálně nabízet dialog všem, kdo složí zbraně, a to prý jedné skupině po druhé. Zdá se, že některé skupiny si už uvědomily, že dva roky války neposunuly jejich někdejší požadavky ani o píď. A svou roli určitě hraje i únava a vyčerpání. Dialog s džihádisty je ale nereálný už dopředu.

Co si obecně myslíš o dalším směřování syrského konfliktu, nehrozí srovnatelně dlouhý zápas, jenž se před lety odehrál v sousedním Libanonu?

Hodně bude záležet na postoji Západu. John Kerry před pár dny v Oslu prohlásil, že povstalci by měli usednout k jednacímu stolu s Asadem, což je naprostý obrat v dosavadním přístupu, kdy byla Asadova demise prvním předpokladem čehokoli dalšího. Je ovšem otázka, jaký vliv mají Spojené státy na povstalce v samotné Sýrii, protože se zdá, že větší roli tam dnes už hrají Saúdská Arábie a Katar. Tyhle země mají v Sýrii své vlastní cíle.

Nakolik jsou realistické obavy z výraznějšího přelévání konfliktu za hranice Sýrie? Zejména právě do Libanonu či Turecké republiky?

Na hranicích s Libanonem a na libanonském území už syrští – sunnitští – povstalci bojují, a to hlavně proti šíitským milicím vesměs spadajícím pod Hizballáh. Co se týče Turecka, sama Ankara ze svého území učinila útočiště jak Syrské osvobozenecké armády, tak syrského džihádu, čímž vlastně se souhlasem Západu pustila Al-Kájdu na práh Evropy. Zatím historicky nejblíž. Představa, že se džihádisté spokojí s Damaškem a pak prostě sami od sebe někam zmizí, je iluzorní. Je zvláštní, že se o tom vůbec nemluví.

Jaké cíle z tvého hlediska sleduje v příslušné geopolitické hře Izrael a nakolik jsou tyto cíle kompatibilní se zájmy USA, Velké Británie, Francie, Turecka nebo monarchií Arabského poloostrova?

Hranice se Sýrií byla pro Izrael – bez ohledu na pravidelné vzájemné propagandistické výpady mezi oběma zeměmi – po více než 30 let tou nejpřátelštější a nejklidnější a je zájmem Netanjahuovy vlády, aby podobný stav trval co nejdéle. Je přitom jasné, že Sýrie je důležitá kvůli bushovské „ose zla“ Damašek-Teherán-Hizballáh. Saúdové se oslabením Damašku snaží oslabit šíitský Teherán, který Sýrii poskytuje značnou pomoc v době, kdy je sám ochromen mezinárodními sankcemi. Hizballáh i Írán se už ale na novou situaci podle všeho adaptovaly a opanovaly syrské oblasti obývané šíity – v kanceláři syrské celnice na syrsko-libanonské hranici ostatně už vedle Asada visí i portrét šéfa Hizballáhu Hasana Nasralláha. A další zájmy? Turecký premiér Erdogan jakoby snil o obnově Osmanské říše a podporou džihádistů chtěl snad získat budoucí silnou páku vůči Evropě. Zájmy Británie či Francie nejsou příliš srozumitelné, pokud vynecháme prostou touhu válčit a odpoutávat tak pozornost od problémů doma.

Proměnilo se v průběhu vývoje místní angažmá Íránu, Ruska, případně Číny?

Myslím, že ne. Teherán věrně podporuje svého jediného spojence v arabském světě a Rusko s Čínou dál trvají na diplomatickém řešení problému; snad si Sýrii vybraly za hřiště, na němž si chtějí vyzkoušet „nový světový řád“, ve kterém by už Spojené státy nebyly tak všemocné jako v uplynulých desetiletích.

V jednom svém reportážním textu tvrdíš, že do nešťastné Sýrie plynou zbraně také ze západního Balkánu, přesněji z Chorvatska. Mohla bys tu informaci přiblížit?

Chorvatská média, a dříve třeba i The New York Times, uvádějí, že Saúdská Arábie nakupuje v Chorvatsku nepřiznané arzenály z časů války na Balkáně a letecky je pak převáží do Jordánska či Turecka, odkud zbraně putují islamistům do Sýrie. Mluví se o třech tisících tunách pistolí, samopalů, kulometů a munice. Nejsou to přitom zbraně, které by mohly v konfliktu přinést změnu v rozložení sil, dokážou ho ale prodloužit. Chorvatská vláda tyto informace – podle očekávání – popírá.

Co říkáš na čerstvý návrh Francouzů začít otevřeně vyzbrojovat povstalce? Proč s tím vlastně Američané dosud váhají?

Jak už jsem uvedla, záměry Francie příliš nechápu a považuji za správné, že Evropská unie – včetně České republiky – francouzský i britský požadavek na vyzbrojování syrských rebelů odmítla. Také váhání USA se dá vyložit na základě zkušeností. Svržení Saddáma v Iráku nebo Kaddáfího v Libyi vedlo k rozpadu státu a k chaosu, který vyvolává jen další těžko řešitelné problémy. A rozpadlý stát se značným počtem džihádistů na hranicích s Izraelem určitě není tím, o co by USA usilovaly. Z tohoto pohledu se tak sekulární a vypočitatelný Asad přece jen jeví jako přijatelnější možnost.

Existuje ještě šance, že by se konflikt podařilo v dohledné době urovnat jednáním, nebo je to varianta již pouze teoretická?

Dva uplynulé roky v zásadě opravdu nic nezměnily, pokud nebudeme mluvit o nezměrném utrpení lidí, milionech uprchlíků, desítkách tisíc mrtvých a ztracené generaci syrských dětí. Situace je patová a i Kerryho projev v Oslu naznačuje, že v záplavě ideologie „barevných revolucí“ začíná probleskovat racionalita, možná reálpolitika. Novou komplikací se ovšem zdá být úmysl USA eliminovat syrské džihádisty pomocí bezpilotních letounů. Z pohledu Washingtonu se tato varianta může jevit jako efektivní, nicméně zkušenost z Jemenu, Pákistánu a dalších zemí, kde americké bezpilotníky útočí pravidelně, ukazuje, že často páchají více škod než užitku.

Jak si vysvětluješ, že ve většině našich médií, včetně těch veřejnoprávních, jsou problémy Sýrie, Libye, Egypta, Kosova a dalších neuralgických oblastí planety popisovány zpravidla hodně jednostranně a odlišné názory bývají nezřídka cenzurovány?

To je otázka, která mi také občas vrtá hlavou, a jednoduchou odpověď na ni neznám. Asi je potřeba ji položit vedením samotných redakcí.

Rozhovor byl ve zkrácené verzi zveřejněn v časopise Revue Politika.

Tereza Spencerová je redaktorkou Literárních novin.

Odpovědná redaktorka: Nikola Klímová

Odpovědná korektorka: Zuzana Ledbová

Titulní obrázek převzat z: http://www.literarky.cz/tereza-spencerova

Jak citovat tento text?

P., Pavel. Syrský konflikt: Al-Kajdá ante portas - rozhovor s Terezou Spencerovou [online]. E-polis.cz, 31. březen 2013. [cit. 2024-09-09]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/syrsky-konflikt-al-kajda-ante-portas-rozhovor-s-terezou-spencerovou.html>. ISSN 1801-1438.