Středoevropští (post)komunisté - tradice a současnost

1. říjen 2009 Pavel P. Kopecký komentáře

Středoevropští (post)komunisté - tradice a současnost

Výročí popravy doktorky Milady Horákové si připomněla česká veřejnost na sklonku června. Komentovaný dokument o šíleném, nikoliv bohužel ojedinělém, monstrprocesu té doby, v němž se nově nastolený režim paranoidních rysů – systém nesoucí v sobě implicitně mnohé z nelidských událostí druhé světové války – vypořádal s nestalinistickou levicí, měl pozoruhodný přesah do aktuální politiky. Domácí komunistický předák Vojtěch Filip pronesl varovné teze, že jeho strana je poškozována v předvolebním úsilí. Měření sil o křesla bruselského parlamentu nakonec pro partaj sídlící hrou osudu v ulici Politických vězňů nedopadlo zle, ale zůstala nepříjemná pachuť. Z různých úhlů se diskutuje o smyslu nevhodného vystoupení místopředsedy sněmovny, takže staronový komunistický europoslanec s nejméně evropským rozhledem Ransdorf musel v televizní diskuzi k výročí zločinné exekuce situaci „žehlit“ připomínkou, že netoliko on, ale i jeho šéf přispěl na pomník nešťastné národněsocialistické poslankyni.

Ač se z vysloveně historické události justiční vraždy nepřestalo stávat politikum (a to ve vlnách kopírujících volební klání – viz naposledy vysloveně trapný poutač o smrti (de facto socialistické) političky v důsledku „spojení socialistů s komunisty“), nesmírně tristní je i ta okolnost, že peníze na sošnou připomínku oběti dvou extrémně nesvobodných režimů posud shromážděny nejsou! A jelikož donedávna probíhala předvolební kampaň před předčasnými volbami, je s podivem, že nikdo, ať s tím či oním znaménkem, nepřipomněl národněsocialistické kořeny předsedy České strany sociálně demokratické (ČSSD), jenž onehdy zdůraznil význam Marťanů pro náš parlamentní systém...

Proklamativní zmatenost místní, v jádru pragmatické komunistické strany, jež stále usiluje oslovovat levicové sociální demokraty stejně jako stárnoucí zbytkové neostalinistické nostalgiky, pomáhá diskreditovat místní levici. Soci, byť jde postupem času o rétoriku stále trapnější, mohou svou případnou bezradnost zaplňovat demagogií o vazbách mezi dávno mrtvými aktivisty padesátých let (snad mimo Brožovou-Polednovou) a soudobou nástupnickou organizací. Takže například Miroslav Topolánek, jediný, kdo oficiálně odměnil bratry Mašíny, syny hrdiny válečného odboje, přičemž se prý o jejich dějinném vystoupení dozvěděl až jako senátor, mohl v jakési prázdnotě chystané kampaně křičet své „Varúj!“.

Znovu, znovu, zas prý „zvoní zrady zvon“; dvacet let po Listopadu rozhoupal jej Kreml, Lidový dům a domácích komunistů shon… Těžko říci, zda kvůli tomuto imaginárnímu, účelovému nebezpečí od naší nejmasovější strany (kolem 80 tisíc členů) plánuje první mezi občanskými demokraty „noc dlouhých nožů“, ale v každém případě celé tyto nemožné tahanice, nekonečný řetěz akcí a reakcí naší politické kultuře vskutku nesvědčí. Výsledkem je neuvěřitelně nízké vzájemné kádrování. V podstatě stále jakési nenávistně bolševické uvažování. Či alespoň jeho egoistické šíření. Jeho pravým smyslem je nepřekonat zátěže minulosti.

Bohužel se i vyskytují politologové, kteří jsou natolik zatíženi tím, co se někdy nazývá „modrý bolševismus“, takže nedokážou oddělit vědu od ideologie, načež vznikají texty o „KSČM a jejím vztahu k vlastní minulosti“. Účelové (ne)vyrovnávání se s minulostí přivedlo také na svět, hned po vytvoření poslední řádné koaliční vlády, i Ústav pro studium totalitních režimů, pro nějž známý levicový novinář, jeden z opravdových dědiců peroutkovské žurnalistiky a chartista, vynašel vhodnější termín „Institut imeni Georga Orwella“… Samotný název orgánu pracuje se žurnalisty zneužívaným (v čele badatelského úřadu ostatně stojí vzděláním novinář) teoretickým pojmem „totalita“. Hojně dotovaná státní instituce následně zažila početné odchody mladých nadějných historiků, například ve prospěch „konkurenční“, skutečně seriózní badatelské instituce, Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Upoutala taktéž pozornost vyvěšováním tabulí se jmény a profily dávno mrtvých nebo již stařičkých estébáků po náměstích velkých měst nebo nepodloženými obviněními exulanta Kundery z donašečství, obdobně badatelsky hodnotným tvrzením o plánu zmíněných bří Mašínů zabít Klementa Gottwalda, což mělo zřejmě zmírnit veřejné vyznění jejich aktivit v jádru de facto kriminální povahy a tak dále.

Dalším klasickým příkladem se stal nedávný agitační videoklip Občanské demokratické strany, do jejíchž řad zavčas přešli někteří mladí komunisté či nadějní svazáci roku 1989, neboť toto poselství bez příkras komparovalo neblahé události „osudových osmiček“, letopočtů 1938 a 1968 s vyjádřením nedůvěry Topolánkově kabinetu v roce 2009. Paralelně existuje i skryté poselství těchto zoufalých moderních „Antichart“ proti podvracečům budování (lidovlády), nepřátelům dobra a nechvalně známého „klidu na práci“: specifikum domácích politicko-ideologických tradic.

Ve Střední Evropě (ve smyslu Visegrádské skupiny) skutečně výjimečných. Daleko, daleko méně vlastenecky vzdorných třeba vůči nacionalistickým prostředím Polska či Maďarska, kam bylo panování „rudých“ vneseno násilím. Do Varšavy dokonce přímo občanskou válkou, při níž Lidovou armádu otevřeně podporovala Armáda sovětská. Naše nivó je především založením plebejštější, k levici proto relativně hodně směřující. Za meziválečné etapy byla Československá republika jediná entita z triády Polsko – Maďarsko – ČSR, kde kontinuálně existovala vlivná komunistická strana.

V České republice proto bohužel zůstala zachována v celém regionu daleko nejautentičtější, sebepojetím „východoblokové“ státostraně nejbližší partaj. Pod některými úhly pohledu relikvie. Formace zároveň zapojená právě generaci od pádu satelitního režimu prakticky do všech významnějších struktur polistopadového zřízení, oproštěná současně (a rozhodně nikoliv jen pro vlastní snahu) od bezpočtu ekonomicko-politických skandálů. Mimochodem, nekončící nestabilita místního politického systému, včetně neschopnosti budovat trvanlivé koalice, z jisté části generuje neustálá formální ostrakizace Komunistické strany Čech a Moravy. Nadále neúnosný stav může vyhovovat výhradně krátkozrakým politikům, anebo těm snad, kdo plédují za většinový volební systém, eventuálně velkou mocenskou spolupráci ČSSD s ODS. Přičemž etapa opoziční smlouvy bývá oprávněně hodnocena jakožto nejméně svobodné období z polistopadové éry.

Funkcionáři místní nejlevicovější parlamentní organizace samozřejmě nejsou bez viny na takřka nulovém koaličním potenciálu KSČM. Dokonce se zdá patrné, že si příležitostné nákupy sil „antisystémové strany“ (prezidentské volby a podobně) vysloveně užívají. Byť jejich občasné nechutné výroky pro stařičký, ale pevný elektorát nepůsobí nijak dobře, dodejme, že občasná jarmareční interpretace „revolučních výzev“ jakožto povelu k Velké revoluci (francouzských holí) působí podstatně obskurněji. Jacques Rupnik kdysi vtipně prohlásil, že jediným demokratickým činem místních komunistů se stalo setrvání na stejném názvu i tradicích plně rovnostářské společnosti.

Ve Visegrádu nevídaná rigidita, kdysi zleva kritizovaná podivnou sektou Miroslava Štěpána, má nicméně své důvody. Některé byly řečeny, leč stěžejní dosud nikolivěk: bývalé okolní systémy neměly povětšinou ani zdaleka takovou touhu naplňovat vize politického náboženství metodou „papežštější než papež“. Dlouhodobě se reformovaly dávno před svým sesazením, potýkaly se s rozlady populace. Místní obyvatelstvo se mezi komunizovanými národy – spolu s Rumuny, u nichž nakonec došlo ke krvavému konfliktu – chovalo vcelku loajálně až doposledka. Skoro se chce říci, že konzervativní sympatie vůči (levicovým) tradicím musely dál přetrvat.

Jakpak je tomu na území jiných států obdobného umístění a civilizačních tradic? Polští (post)komunisté dávno a opakovaně zaujímali postavení vládnoucí síly. Odlišnou, samozřejmě neblahou situaci vytváří fakt, že u severního slovanského souseda představoval takto laděný kabinet z let 2001 – 2005 hotovou kleptokracii s celou řadou afér a skandálů. Zvýšené hospodářské otřesy, jež za globální krize hrozí div ne státním bankrotem, přinesla zase odedávna zadlužené ugrofinské zemi vláda Maďarské socialistické strany (MSZP) Ference Gyurcsánye. Porevolučního zbohatlíka, tzv. „limuzínového socialisty“, jenž už patrně dávno zapomněl, že mateřská partaj měla kdysi přídomek „dělnická“. Připomeňme si pro úplnost, že odlišné kulturně-mocenské prostředí Maďarské republiky umožňovalo už předchůdci tohoto sebekritického, ale totálně nepravdomluvného expremiéra, Péteru Medgyessymu, aby setrval v úřadu navzdory přiznané spolupráci s ideopolicií.

Pomyslným mezistupněm je Slovenská republika, kde „prekabátěná“ (post)komunistická levice nepřestala být nikdy pro obyvatelstvo nezajímavá. Původní, separatistická HZDS míchala obratně autokratický nacionalismus s levicovým populismem. Řadu let sehrávala úlohu nepřehlédnutelného protestního hlasu Komunistická strana Slovenska (KSS; v roce 2002 získala při volbách do Národnej rady SR přes šest procent hlasů), již ještě před třemi lety vedl Jozef Ševc, zeť Vasila Biľaka. A stávající monolit celé tamější politické scény, SMER – sociálna demokracia (SMER-SD), vedený premiérem Robertem Ficem, volně navazuje také na ni, neboť žádná relevantní levicová partaj v pětimilionové zemi už neexistuje. Například proto, anžto reformní Strana demokratickej ľavice (SDĽ) jí byla roku 2004 pohlcena.

Máme-li zhodnotit spektrum významů (post)komunistů středu a středovýchodu starého kontinentu, musíme zohledňovat tzv. politické tradice. Varšava a Budapešť za sebou mají minulost pravicově autoritativních režimů i určitou kontinuitu elit. Tamější státostrany prodělaly jistou míru reforem už během své vlády (například Maďarská lidová republika nesla lidovou přezdívku „nejlepší barák Tábora“), transformací prošly před mnoha lety a vzápětí plně, nezřídka s úspěchem, pronikly do standardní politické soutěže. Velmi specifický vývoj prošel na Slovensku, které stále ještě postrádá plnou konsolidaci stranického systému, leč skutečně unikátní situace panuje v českých zemích: KSČM sice absolvovala řadu pokusů o vnitřní obrodu, ale stále přespříliš pohlíží do minulosti, zůstává útočištěm několika mladých idealistů a zástupu postarších nostalgiků. Těm předsedají z velké části lidé evokující nomenklaturní kádry, hrstka mnohdy ideově prázdných pragmatiků usilujících o zachování sněmovních a dalších výhod.

Článek je rozpracováním textu zveřejněného časopisem Přítomnost.

Jak citovat tento text?

P., Pavel. Středoevropští (post)komunisté - tradice a současnost [online]. E-polis.cz, 1. říjen 2009. [cit. 2024-12-10]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/stredoevropsti-postkomuniste-tradice-a-soucasnost.html>. ISSN 1801-1438.