Strategie zájmových skupin při prosazování zájmů vůči (post)modernímu státu
6. květen 2008 Mgr. Martina Nováková komentářeSoučasná politická věda má problém vymezit pojem „zájmová skupina“ (Říchová 2002: 115-117; Fiala 1999). Klasická definice M. Webera je dle mnoha politologů nedostatečná. Mnozí se ji snaží upravit, nicméně všeobecná shoda nepanuje. Já se ve své práci budu řídit obecnou definicí, která zohledňuje politické působení zájmových skupin. Dle ní je zájmová skupina jakákoli organizace, která usiluje o ovlivňování veřejné politiky a rozhodování státu (Berry in Kubát 2004: 217, Linek 2001: 45; Fiala 1999: 54).
Současná politická věda má problém vymezit pojem „zájmová skupina“ (Říchová 2002: 115-117; Fiala 1999). Klasická definice M. Webera je dle mnoha politologů nedostatečná. Mnozí se ji snaží upravit, nicméně všeobecná shoda nepanuje. Já se ve své práci budu řídit obecnou definicí, která zohledňuje politické působení zájmových skupin. Dle ní je zájmová skupina jakákoli organizace, která usiluje o ovlivňování veřejné politiky a rozhodování státu (Berry in Kubát 2004: 217, Linek 2001: 45; Fiala 1999: 54). Často se přidává dovětek, že zájmové skupiny se oproti politickým stranám nesnaží o dobytí a vykonávání moci, nýbrž že se spokojí s vykonáváním tlaku na ty, kteří jsou u moci. Ve své práci se zaměřím na strategie, které využívají zájmové skupiny při dosahování svých cílů vůči (post)modernímu státu. Zájmové skupiny jsou zprostředkovatelé určitého zájmu a musí tedy nutně docházet ke kontaktu mezi nimi a nositeli rozhodovacího procesu. V souvislosti s rostoucí propojeností celého světa, zapojením států do zhušťující se struktury mezinárodních institucí a v Evropě spolu s prohlubováním evropského procesu integrace, se moderní státy začaly potýkat s novými strategiemi zájmových skupin.
Na úrovni moderního státu můžeme rozlišit několik strategií zájmových skupin – jsou to kontakty se zákonodárci (především formou lobbyingu), kontakty s výkonnou mocí (začínají často na nižší úrovni a propracovávají se na vyšší, zaměřují se na tematicky zaměřené resorty) a kontakty se soudní mocí (prosazování zájmů prostřednictvím soudních rozhodnutí) (Kubát 2004: 220-221). Zájmové skupiny se neobrací vždy jen na stát, ale například na jiné zájmové skupiny, organizace, nebo na samotnou společnost. Využívají k tomu různé apely na společnost, demonstrace nebo násilné protesty. Nicméně, v této práci bych se ráda zaměřila spíše na strategie, které zájmové skupiny využívají k prosazení svých zájmů na jiné než domácí úrovni.
Ve 2. polovině 20. století začalo docházet k výraznějšímu zapojování států do struktur mezinárodních institucí. V 90. letech 20. století se začalo více diskutovat o přeshraničních aktivitách nestátních aktérů. Evropská komise (EK) v tomto období poskytla, díky panující obavě z „demokratického deficitu“, příležitosti pro prezentaci nevládních organizací sledujících veřejný zájem. Do popředí se dostala reprezentace zájmů různých environmentálních hnutí, obhájců spotřebitelů a do určité míry se dostalo hlasu i odborovým organizacím a profesním sdružením (Císař 2005a: 67).
Zájmům, které se snaží někteří aktéři prosadit prostřednictvím prostoru, který poskytují mezinárodní instituce, se začaly věnovat liberální tradice teorie mezinárodních vztahů, především pak teorie vzájemné závislosti a neoliberální institucionalimus. Konstruktivisté naopak zaměřili svou pozornost na aktivitu nestátních aktérů při prosazování a přijímání mezinárodních norem. Jejich činnost je nejvýznamnější při nastolování problému a při implementaci, tj. poté, kdy byla norma státy přijata. [1]
Nezbývá nic jiného než konstatovat, že v současném globalizovaném světě dochází ke komplexní propojenosti, kdy jak mezinárodní organizace, tak mezinárodní normy představují novou sféru možností pro působení domácích aktérů. Rozšiřuje se jejich přirozený prostor pro politické jednání. Už to nejsou jen instituce jednoho národního státu, ale také instituce států jiných a mezinárodní organizace a normy, které poskytují domácím aktérům nové příležitosti pro prosazení svých zájmů.
V Evropě se otevírají pro domácí zájmové skupiny nové příležitosti především v souvislosti s evropským integračním procesem. Známé je přirovnání S. Tarrowa, které říká, že „mezinárodní instituce jsou jako korálové útesy v oceánu globální anarchie, které přitahují jak umírněné formy protestu, které se přichytávají k útesu, tak transgresivní aktéry, kteří obtěžují na jejich okrajích a často napadají své nepřátele zpoza jejich závětří“ (Tarrow in Císař 2005b: 219). Evropská unie (EU) takovým korálovým útesem v oceánu je. Unie je tou nejpravděpodobnější arénou, kde se může profilovat transnacionální aktivismus vůči státům. Představuje pro nestátní aktéry členských zemí nejvýznamnější nadnárodní strukturu politických příležitostí, která legitimizuje jejich přístup na úroveň politického rozhodování mimo národní stát (Tarrow 1999: 24). Zároveň EU nestátní aktéry přímo financuje. Příkladem je Evropská komise, která každý rok poskytne 1 mld. eur na podporu nevládních organizací, které sledují veřejný zájem, na aktivity, které sahají od humanitární pomoci zemím třetího světa k „financování existence a projektů zájmových skupin, aby se mohly organizovat na úrovni EU a vstoupit zde do politického rozhodování“ (Greenwood in Císař 2005b: 220).
Jak upozorňuje mnoho soudobých autorů, dochází v důsledku hlubší integrace Evropy k víceúrovňovému vládnutí, kdy se propojují národní, regionální a nadnárodní instituce, které „umožňují interagovat různým politickým aktérům na různých úrovních a „obejít“ národní (státní) úroveň tak, jak to ilustruje přímá spolupráce mezi různými zájmovými skupinami a evropskými institucemi“ (Císař 2005b: 220-221). Příkladem jsou asociace zastupující zájmy nejrůznějších firem, profesní zájmy, zájmy zaměstnanců, žen, měst či životního prostředí.
Dle paradigmatu mnohoúrovňového vládnutí [2] ztrácí národní stát v Unii plnou kontrolu nad politickým prostorem, neboť jsou do modelu přidány nadnárodní, mezistátní a substátní úrovně vlády. Dochází k decentralizaci a rozptýlenosti státní moci a v některých oblastech (např. ekonomika, zaměstnanost, kultura, ekologie apod) k posilování nevládních aktérů a oslabování aktérů vládních. Národní státy v EU přestaly být schopny plně regulovat vše, co se děje uvnitř jejich hranic. [3] Můžeme hovořit o vzniku postmoderního státu, který je charakteristický právě již zmíněným víceúrovňovým vládnutím, dále ekonomickou propojeností států, kdy „většina ekonomických aktivit se odehrává v příhraničních transakcích“ (Sorensen 2005: 108) a národní ekonomiky se stávají mnohem méně soběstačnými. Zároveň se jako další charakteristika postmoderního státu uvádí „národní cítění“, kdy se nadnárodní a mezistátní instituce stávají zdrojem občanských práv a kolektivní identita je spojena s nadnárodní i substátní úrovní (Sorensen 2005: 108). Otázka národního cítění je v EU problematická, zatím se nachází spíše v raném stádiu vzniku. Nicméně předchozí dvě kritéria (víceúrovňové vládnutí a ekonomika) rozhodně splňují charakteristiky postmoderního státu, tak jak je definuje Georg Sorensen.
Sidney Tarrow navrhl čtyři distinktivní způsoby, jimiž domácí aktéři vstupují do transnacionální interakce (domestifikace, půjčování zdrojů, externalizace, internacionalizace) (Tarrow 1999: 18-22). Pokusím se zaměřit opravdu jen na strategie, které využívají domácí aktéři k prosazování svých zájmů prostřednictvím nadnárodní spolupráce. Jedná se o půjčování zdrojů, kdy domácí političtí aktéři získávají zdroje ze zahraničí, aby mohli v domácím prostředí lépe prosadit své cíle. Příkladem nám může být lobbování českých environmentálních hnutí v případě kampaně proti jaderné elektrárně Temelín. Druhým významným způsobem je externalizace, která popisuje mechanismus, při kterém domácí aktéři vstupují do jiných politických arén, aby zvýšili pravděpodobnost prosazení svých požadavků na domácí scéně (Keck, Sikkink in Císař 2005b: 222). V rámci EU se národní zájmové skupiny snaží získat materiální nebo symbolickou podporu, aby tak zprostředkovaně tlačily na vládu a přinutily ji ke změně určité politiky, nebo se snaží o přijetí evropské direktivy, která by proměnila politiku v jejich zemi (Fairbass in Císař 2005b: 222).
Schopnost domácího aktéra vstoupit aktivně do evropské arény je ovšem determinována několika faktory (otevřeností institucionálního přístupu, schopností mobilizovat organizační zdroje apod.). Existuje propastný rozdíl mezi jednotlivými zájmovými skupinami, které se snaží na evropské úrovni ovlivnit politiku. Obecně deklarovaný příklad poukazuje na schopnost velkých firem využít příležitosti, [4] oproti malým firmám, které často nedokážou překročit roztříštěnost národních reprezentací. I když se evropské instituce snažily přivést národní asociace k centralizaci reprezentace zájmů, ne vždy se setkaly s odezvou.
Dobrým příkladem nevládního aktéra, který dokázal vstoupit do různých typů politických interakcí na různých úrovních politického rozhodování, je Hnutí DUHA. Jedná se o ekologickou organizaci prosazující ekologická řešení, která zajistí zdravé a čisté prostředí pro život občanů České republiky. V 90. letech se Hnutí DUHA snažilo zabránit výstavbě jaderné elektrárny Temelín (JET). V počátcích svých aktivit se Hnutí zaměřovalo na tvorbu kooperativních vztahů s lokálními zájmovými skupinami, které podporovalo v jejich kampani proti JET. Později zorganizovalo několik blokád staveniště elektrárny, tedy použilo konfrontační způsob protestu. Temelínská kampaň od svého počátku získala mezinárodní rozměr. V roce 1993 se Hnutí stalo součástí transnacionální ekologické nevládní organizace Friends of the Earth International. O rok později se Hnutí pokusilo, při projednávání půjčky pro financování technologických částí JET, lobbovat v americkém Kongresu. Hnutí se tehdy snažilo dosáhnout svého cíle prostřednictvím využití otevřených příležitostí k politickému tlaku na rozhodovací aparát na jiných než domácích úrovních politického rozhodování. Zároveň kooperovalo s rakouskými skupinami, čímž získalo institucionální přístup i do politických systémů jiných zemí. Po nástupu Tošovského vlády, ve které se novým ministrem životního prostředí stal Martin Bursík, došlo k radikální proměně komunikační strategie ministerstva a ekologické organizace získaly větší přístup k informacím a potažmo i k politickému procesu. Hnutí DUHA přešlo k umírněné strategii protestu, začalo se zabývat zpracováváním expertíz, shromaždováním podkladů a také začalo ovlivňovat rozhodnutí zevnitř. Soustředilo se především na lobbování a expertní část, přičemž důležitou roli sehrála i prezentace v médiích. Ačkoli výsledné snažení nebylo úspěšné (nepodařilo se výstavbě JET zabránit), aktivity Hnutí DUHA přiměly českou veřejnost k veřejné diskusi o tomto tématu. V současné době Hnutí vyvíjí svou činnost v EU prostřednictvím bruselské kanceláře Friends of the Earth Europe (Císař 2002: 288-293).
V souvislosti s temelínskou otázkou je možné zmínit aktivity dalších českých ekologických organizací (Přátelé země, Jihočeské matky, Občanská iniciativa pro životní prostředí atd.), které se taktéž pokusily ovlivnit rozhodovací proces uvnitř státu prostřednictvím nadnárodních institucí. Tyto organizace byly úspěšné, Evropský parlament podpořil jejich snahy a došlo ke schválení rezoluce, která vyzývala ČR k uskutečnění posouzení dopadů JET na životní prostředí, přičemž tyto informace měla ČR poskytnout domácí i mezinárodní veřejnosti (Císař 2004a: 153).
Dále i na případě Rakouska je možné ukázat, jak se domácí rakouské ekologické organizace (Greenpeace, Global 2000) a také rakouští Zelení pokoušeli využít, ve svém boji proti JET, Evropskou unii. Snažili se prosadit myšlenku, že podmínkou pro vstup východní Evropy do EU bude de facto zastavení budování jaderných elektráren v těchto zemích (Císař 2004a: 146-157). Nicméně tyto snahy neuspěly, neboť instituce EU neměly kompetence k tomu, aby žádaly zastavení jaderného programu v kandidátských zemích. Proto byly pokusy jak českých, tak rakouských organizací o zastavení výstavby JET neúspěšné.
Na těchto případech je dobře ilustrovatelná skutečnost, že instituce EU byly odpůrci JET „chápány jako potenciální zdroj mezinárodních příležitostí“ (Císař 2004a: 149).
V případě, že se zájmové organizace rozhodnou využít k prosazení svých zájmů evropskou arénu, obrací se především na Evropskou komisi. Ta je jako iniciátor evropské legislativy hlavní arénou evropské zájmové politiky. Vzhledem k šířce agendy a rozsahu úkolů trpí permanentním nedostatkem lidských a finančních zdrojů. Často si Komise není schopna samostatně zajistit při rozhodování potřebné informace, a proto se obrací na soukromý sektor a nevládní organizace (Pavlovič a kol. 2006: 16). Aby byli nevládní aktéři v lobbyingu úspěšní, je třeba identifikovat správné úředníky, na které se jejich pozornost upře. Často se jedná o osoby, které mají poradní funkci.
Pro zájmové skupiny představuje další možnost Evropský parlament (EP). Zde je možné zprostředkovat zájmy jednotlivých zájmových skupin prostřednictvím struktur domácích politických stran. Ty zaujmou jednotné stanovisko, které poté bude zastávat i příslušný poslanec v EP. Druhou úrovní, na které může probíhat lobbying v Evropském parlamentu, je přímé kontaktování europoslance. V tomto případě svou roli při výběru hraje politická a národní příslušnost europoslance, zároveň záleží na tématu, které chce lobbyista prosadit. [5] Jednou z dalších možností, jak nepřímo, ale přesto účinně lobbovat u europoslanců, je působení na meziskupiny EP [6] a zaměstnance kanceláří výborů EU a taktéž na zaměstnance kanceláří politických skupin.
Zájmové skupiny se občas obrací i na stálé zastoupení v Bruselu a na představitele vlád členských států s cílem ovlivnit rozhodování Rady EU. Zároveň se lobbyisté mnohdy soustředí na Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů, což jsou formalizované instituce sdružující „zástupcov zamestnávateľov, zamestnancov a regionálnych záujmových združení“ (Pavlovič a kol. 2006: 18).
Někteří nestátní aktéři se snaží zvýšit svůj vliv v EU, a proto se sdružují do společných asociací. Jednotlivé národní sektorové asociace a soukromé společnosti jsou zastoupené v evropských národních konfederací, nebo evropských asociací. Národní zájmové organizace mohou být součástí několika evropských sdružení, čímž se zvyšuje jejich šance na prosazení zájmů. Nicméně tím vzniká „neprehľadná a nekontrolovateľná struktura organizovaných záujmov ovplyvňujúcich rozhodovací proces na úrovni EÚ“ (Pavlovič a kol. 2007: 27). Je možné konstatovat, že takto vznikají samostatné evropské zájmové organizace. [7]
Svět jednadvacátého století, v podobě nejrůznějších mezinárodních norem a organizací, nabízí zájmovým skupinám nové příležitosti pro prosazení svých záměrů a dosažení cílů. Snad nejinstitucionalizovanější prostor světa představuje Evropská unie. V případě, že jsou pro zájmové skupiny členských zemí domácí politické příležitosti uzavřené, EU je jednou z nejpravděpodobnějších struktur, na kterou se obrátí a prostřednictvím níž se pokusí vyvíjet tlak na národní vládu.
Kathryn Sikkink a Margaret Keck hovoří o tzv. efektu bumerangu v situaci, kdy jsou domácí aktéři nuceni hledat příležitosti na mezinárodní scéně, neboť politické příležitosti na domácí scéně jsou uzavřeny. Příkladem nám může být již zmíněná protitemelínská kampaň českých aktivistů v letech 1993-1997, nebo například jednání britského environmentálního hnutí v 80. a 90. letech, které se snažilo skrze evropskou strukturu tlačit na národní stát, jehož oficiální státní politika nebyla v souladu s environmentální agendou hnutí. Přehlížení, které režim adresuje domácím aktérům, se mu díky jejich transnacionálním vazbám vrací zpět jako bumerang (Keck, Sikkink 1998: 12-13).
Národní státy Unie se mění ve státy postmoderní, které se musejí vyrovnat s novou mezinárodní situací. Musí reflektovat nové možnosti, které integrace a globalizace nabízí, a to jak pro ně, tak pro domácí zájmové skupiny.
Poznámky:
[1] Ve fázi implementace je důležité, že se nestátní aktéři mohou odkázat k mezinárodně uznané normě, která jim poskytuje dostatečnou legitimitu k tomu, aby za určitých podmínek mohli uspět i proti relativně silnějším aktérům, např. státům a velkým korporacím (Císař 2005b: 218).
[2] Teorii mnohoúrovňového vládnutí oponuje liberální intergovernmentalismus, který říká, že národní vlády jsou těmi nejdůležitějšími aktéry mezinárodní politiky a jsou „jedinými „agregátory“ preferencí domácích politických aktérů“ (Císař 2004a: 84). To platí i o evropské politice, kde rozhodují pouze státy. Zájmové skupiny a nestátní aktéři hrají dle něj důležitou roli jen v rámci domácího prostředí.
[3] Nicméně i politická reprezentace suverénního státu se v některých případech obrací na nadnárodní úroveň, například když se snaží vyhnout politické odpovědnosti nebo se snaží zabránit určitým zájmovým skupinám vstoupit do rozhodovacího procesu.
[4] Například lobbyistické aktivity velkých firem jsou již od roku 1983 reprezentovány Evropským kulatým stolem průmyslníků, který byl založen s výslovným záměrem přizpůsobit integrační proces zájmům evropských korporací (Balányá et al., 2000: 25).
[5] V postojích evropských poslanců ke komunikaci s lobbyisty existují velké rozdíly. Souvisí to především s rozdílnou kulturou, mentalitou a s fungováním zájmových skupin na národní úrovni. Více k tématu: Pavlovič, B. (ed.) (2006). Lobing v Európskej únii. Bratislava: Ministerstvo zahraničných vecí SR, s. 17.
[6] Meziskupiny sdružují poslance na základě společného zájmu (např. ochrana spotřebitelů, zvířat, podpora regionů atd.) a nikoli dle politického zařazení do skupin. Mnohé z nich jsou napojené přímo na národní delegaci v EP, nebo na parlamentní skupiny. Viz Pavlovič, B. (ed.) (2006). Lobing v Európskej únii. Bratislava: Ministerstvo zahraničných vecí SR, s. 17-18.
[7] Evropských asociací a sdružení je velmi mnoho. Jsou utvářeny v chemickém, farmaceutickém, automobilovém, energetickém, hutnickém a ocelářském průmyslu. Dále v oblasti hospodářství, v environmentálním sektoru. Dochází k asociaci zájmů odborových organizací, zaměstnavatelů, spotřebitelů atd. Podrobný přehled evropských asociací a sdružení: Pavlovič, B. (ed.) (2006). Lobing v Európskej únii. Bratislava: Ministerstvo zahraničných vecí SR, s. 26-39.
Použitá literatura
- Balanyá, B.; Roberty, A.; Hoedeman, O.; Ma’anit, A.; Wesselius, E. (2000). Odvrácená strana Evropské unie. Evropa v režii nadnárodních korporací. Košice: Paradigma.sk.
- Císař, O. (2004a). Transnacionální politické sítě. Jak mezinárodní instituce ovlivňují činnost nevládních organizací. Brno: MPÚ.
- Císař, O. (2005a). Evropeizace a obhajoba zájmů: základy analytického rámce. In: Dančák, B.; Fiala, P.; Hloušek, V. (eds.). (2005). Evropeizace: nové téma politologického výzkumu. Brno: MPÚ.
- Císař, O. (2005b). Sociální hnutí, nevládní organizace a zájmové skupiny ve víceúrovňové struktuře EU: Přístup ke studiu. In: Fiala, P.; Strmiska, M. (eds.) (2005). Víceúrovňové vládnutí: teorie, přístupy, metody. Brno: CDK.
- Císař, O. (2002). Strategie a transnacionální vztahy: politická pole a protitemelínská kampaň. Politologický časopis, č. 3.
- Fiala, P. (1999). Definice zájmových skupin. K některým teoretickým problémům politologického výzkumu organizovaných zájmů. Politologický časopis, č. 1.
- Linek, L. (2001). Zájmové skupiny: jejich typologie a metody lobbování. Parlamentní zpravodaj, č. 5.
- Keck, M.; Sikkink, K. (1998). Activists Byond Borders. Advocacy Network in International Politics. Ithaca and London: Cornell University Press.
- Kubát, M. (2004). Političtí aktéři – zájmové skupiny a politické strany. In: Cabada, Kubát a kol. (2004). Úvod do studia politické vědy. Praha: Eurolex Bohemia.
- Pavlovič, B. (ed.) (2006). Lobing v Európskej únii. Bratislava: Ministerstvo zahraničných vecí SR.
- Říchová, B. (2002). Úvod do současné politologie. Praha: Portál.
- Sorensen, G. (2005). Stát a mezinárodní vztahy. Praha: Portál.
- Tarrow, S. (1999). International Institutions and Contentious Politics: Does Internationalization Make Agents Freer or Weaker? ( http://www.nd.edu/~dmyers/cbsm/vol2/stasa99.PDF, 17. 4. 2008).
Internetové zdroje
Hnutí DUHA (www.hnutiduha.cz).
Jak citovat tento text?
Nováková, Martina. Strategie zájmových skupin při prosazování zájmů vůči (post)modernímu státu [online]. E-polis.cz, 6. květen 2008. [cit. 2025-02-18]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/strategie-zajmovych-skupin-pri-prosazovani-zajmu-vuci-postmodernimu-statu.html>. ISSN 1801-1438.
[Nahoru ↑]
Hodnocení
Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 1x
Vložit komentář
Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!