Společenskovědní časopis

Navigace: Hlavní stránka » Ostatní obory » Nezařazené odborné články

Strana národní jednoty ve druhé republice (1938 - 1939)

11. leden 2012 Tomáš Jaroš komentáře

Tento článek popisuje politickou situaci mezi lety 1938/1939 v Československu a to zejména v oblasti politického systému druhé republiky. V tomto období byly dvě rozhodující strany, a to vládní Strana národní jednoty a opoziční Národní strana práce. Text se zabývá děním ve Straně národní jednoty. Je zde třeba připomenout řadu významných osobností tehdejší doby jako Edvarda Beneše, Emila Háchu, Rudolfa Berana a řadu dalších.

Strana národní jednoty ve druhé republice (1938 - 1939)

Úvod

Mnichovská událost v roce 1938 patří k těm klíčovým momentům, které se týkají nejelementárnějších, „věčných“ otázek národní existence. Mnichovský šok vskutku vytvořil nebo přinejmenším generoval určité dlouhodobé dispozice celého společenství. Někteří pozorovatelé, snad až příliš přísně, dokonce soudí, že negativně ovlivnil to, čemu se říká národní podstata, charakter národa, jeho kulturnost, schopnost politické elity řešit mezní situace.

V tomto odborném textu se nejedná o přísný deskriptivní, celistvý či syntetický historický výklad. Je to spíše pokus politologické či sociologické interpretace vnitropolitických dějů v českých zemích v období mezi Mnichovem a okupací.

Období první republiky je tradičně českou historiografií, politologií a obecně sociálně vědními naukami věnován poměrně široký prostor. Zcela jiná situace vzniká v tzv. druhé republice, která je naopak z různých důvodů (ideologických, metodologických, pramenných) tématem poměrně okrajovým a stojí v jakémsi decentním pozadí přemítání o nejnovějších českých dějinách. Byla-li historiky reflektována, pak téměř každý takový počin byl v minulosti přirozeně poznamenán – zejména v rámci tradičních schémat marxistické historiografie – ideologickou předpojatostí.

Komunistická historiografie a její výklad dějin nazývají fašismem každý více či méně autoritářský režim nepřátelský marxismu (a především straně komunistické). S oblibou hovořila o „plíživém fašismu“, který proniká do liberálního režimu. Například u demokratického státu – s úmyslem do určité míry obnovit svrchovanou moc (viz zmocňovací zákony první republiky) nebo převzít některé metody, jichž užívají totalitní i autoritářské režimy (např. při řešení nezaměstnanosti se uplatnily velké investiční projekty, určité aspekty sociální politiky, kartelizace ekonomiky atd.).

Skutečností zůstává, že i některé novější práce skrze snad pochopitelnou, nicméně zjevně normativní optiku přelomu tisíciletí, nepříliš citlivě odlišují tendence partikulární od univerzálních a prezentují režim druhé republiky takřka jako pravicovou, ne-li rovnou fašistickou diktaturu.

Výrazným limitujícím faktorem je nedostatek syntetické odborné literatury, která by analyzovala jevy, určující svéráznou anatomii společenských a politických změn po Mnichově. Z hlediska moderních politologických přístupů příslušnou látku pojímají zejména studie politologa Jana Holzera, který se zabývá teorií nedemokratických a hybridních režimů a českou politickou vědou, zejména genezí politického systému v českých zemích. Výjimku z polistopadové produkce (která nezřídka nadále trpí určitým normativním zatížením i jistou zavádějící terminologií) představuje na poli historiografie především pramenně fundovaná práce Jana Gebharta a Jana Kuklíka (i v tomto případě se ale hned v podtitulu hovoří o „sváru demokracie a totality“, na jiném místě pak o nastupující totalitě na český způsob, což – pomineme-li zavádějící sémantiku totalitářství – přinejmenším poněkud simplifikuje meritorní podstatu problému). Z výčtu nelze vynechat ani sborník „Z druhé republiky“, vydaný Historickým ústavem armády ČR v roce 1993, jehož kostru tvoří pojednání Jana Rataje „Politické myšlení druhé republiky“. Interpretace sledovaných reálií je totiž (v logice předlistopadové produkce) v mnoha ohledech poněkud kategoricky nálepkující a schématická, především ve vztahu k necitlivému a nejasnému operování s některými základními pojmy (fašismus, totalitarismus, pravice, konzervatismus atp.)

Vážným metodologickým problémem je fakt, že režim druhé republiky byl z objektivních příčin režimem nedokončeným. Jeho přesný charakter tudíž nemůže být tradičními metodami beze zbytku uchopitelný. V rovině institucí, práva či mocenských struktur jednoduše není bezproblémově čitelný. Za dobu svého krátce vyměřeného trvání nejenže nestačil provést úplnou demontáž všech liberálně demokratických systémových prvků, ale v politické praxi ani v legislativě nestačil rozvést všechny komponenty, které deklaroval. Metodologické uchopení znemožňuje také nejasnost vztahu mezi cestou a jejím vyústěním, mezi prostředky a cíli lidského snažení.

Druhá republika si všímá v prvé řadě proměn stranického spektra, jdoucího ke zjednodušení, tj. do podoby zdánlivě dvoustranického systému (ve skutečnosti systému jednostranického), a postojů jednotlivých stran k této zásadní transformaci. Právě analýza stranické soustavy a jejich komponentů je totiž právem považována za klíčový předpoklad rozkrytí reálného fungování celé politické soustavy.V mezinárodním kontextu dobové krize demokracie a na základě moderního teoretického fundusu autoritářského fenoménu sleduje politické a ideové předpoklady hlubokých strukturálních změn české politiky a genezi jednotlivých komponentů politického a ústavního systému druhé republiky, včetně institucionální a programové krystalizace nově vznikajících stran, Národní strany práce (NSP) a Strany národní jednoty (SNJ). Soudobá politologie totiž může nabídnout koncepty, které umožňují konkrétní historické zkušenosti teoreticky uchopit a zpracovat.

Cesta k autoritativnímu režimu byla prováděná tradičně neochotně, laxně, se snahou každý nedemokratický zásah co nejvíce protahovat. Veškeré aktivity byly motivovány jedinou snahou – zachovat alespoň zbytky státní suverenity a národní svébytnosti. Někteří historici připisují pravici i ukojení mocenských choutek a obsazení výhodných pozic. Je nepochybné, že tehdejší procesy mají i tyto parametry pokušení moci, nicméně jen totální pošetilec a politický ignorant by si chtěl v časech druhé republiky budovat zářnou perspektivní kariéru, zvlášť když se jednalo vesměs o stranické figury, které byly součástí politického a úřednického establishmentu předmnichovské demokracie, s níž byly geneticky srostlé. Staronová pomnichovská politická elita zdědila systémovou i ideovou výbavu prvorepublikové české politiky.

Liberálně demokratický politický systém v ČSR se po mnichovské katastrofě zmítal v hluboké všeobsahující krizi, která rostla ze zoufalství, z malomyslnosti, ale i z převratných změn v politických reprezentacích. Druhorepublikový rozklad liberálního tábora, jehož program a ideje tehdy de facto hájili už jen jedinci, a jenž se z agónie nevymanil ani v poválečné epizodě lidové demokracie, do jisté míry předznamenal nastolení komunistické diktatury, ba co více, vytvořil pro její hladkou instalaci fundamentální předpoklady. Navíc klíčící výhonky totalitních projevů v pomnichovském Česko-Slovensku rozhodně nebyly pouze logickým důsledkem razantního tlaku z Berlína. Měrou nemalou byly živeny a inspirovány i části tuzemské politické a kulturní elity, která se chopila příležitosti. Se zadostiučiněním se některé radikálně pravicové a konzervativně orientované skupiny snažily realizovat své projekty transformace státu a národa. Pohříchu se ovšem jednalo o projekty s mírně řečeno, autoritativními prvky, které byly zaštiťovány nacionálními nebo křesťanskými praporci, případně koexistencí obojího.

Mnichovskou dohodou bylo Československo vyvráceno z existenčních základů. Jako svébytný mocenský činitel a nezávislý stát prakticky přestalo existovat. Mnichov znamenal vyvrcholení konfliktu česko – (sudeto)německého a zároveň dynamizoval konflikt československý. Brzy se ukázalo, že Československo považované – dle dobových reáliích do značné míry oprávněně – za ukázkovou demokracii ve střední Evropě, se bleskovým tempem dostalo do politického, ideologického a hospodářského područí nacistického Německa. Zemi zmítané hlubokou vnitřní krizí nepomohla ani federalizace vycházející vstříc státoprávním touhám Slováků a Rusínů, ani totalitarizace politického a veřejného života.

Politická reprezentace neschopná nalézt včas schůdnou alternativu – byla-li vůbec nějaká – k udržení státní samostatnosti, stejně jako západní politika appeasementu, totálně ztroskotaly tváří v tvář Hitlerově agresivním plánům. V prvním případě se tak stalo v Mnichově, ve druhém o rok později při přepadení Polska. Vždyť leitmotivem poválečného uspořádání střední Evropy vskutku bylo wilsonovské sebeurčení národů. Československo odvozovalo svou legitimitu z vnitřního demokratického uspořádání a z udržování versailleského systému jako základu politické architektury Evropy, jehož bylo plodem a na němž bylo závislé. S těmito premisami však bylo v rozporu zařazení jiných národních společenství do národního československého státu. Mnichovské rozuzlení tohoto problému, saturovaného od roku 1918, bylo umožněné tím, že Británie a Francie pod tlakem nacistického Německa vlastně pouze přehodnotily vlastní koncepci uspořádání tohoto prostoru, koncepci, která svým způsobem popírala sama sebe, totiž princip sebeurčení národů, který byl někomu dopřán a jiným upřen.

Mnichov a později 15. březen způsobily, že Československo bylo rozbito nátlakem a přímou agresí zvenčí. Hitlerovi se tak vyplnil pragmatický sen kamuflovaný idealistickou starostí o německé soukmenovce. Nyní mocensky ovládal politicky i hospodářsky důležité strategické území. Tento prostor byl vhodným předpolím pro vojenské a hospodářské pronikání východním a jihovýchodním směrem a také velká průmyslová kapacita a přebytky československého zemědělství byly vítanou kořistí.

Pomnichovský vývoj je charakterizován hlubokou vnitřní krizí československé státnosti, vyvěrající v prvé řadě z národnostních rozporů. Nepodařilo se realizovat nějakou formu federalizace, tj. fakticky multinárodní stát zorganizovat jako nadnárodní politickou jednotku s alespoň elementární loajalitou menšin ke státu. Záporný postoj k československé státnosti se koncem 30. let prosazoval u německé menšiny i na Slovensku, kde se sklízely trpké plody teorie i praxe tzv. Čechoslovakismu.

Do prostoru mezi teoretický fundus demokracie a její praktickou realizaci se dostávají jako závažný faktor vnitřní a vnější podmínky, jež jsou nakonec pro fungování, charakter a trvání demokratického modelu vlády nejdůležitější. Ostří některých zdola uvedených problémů, které zatěžovaly československou demokracii, bylo postupem času proměnlivé. V některých obdobích se otupilo, v jiných zase vystoupilo jako závažný existenční faktor její stability.

Strana národní jednoty – vládní strana

Utváření a vznik SNJ je nepochybně složitý proces, v jehož počátku stála deziluze, zklamání z dosavadní politiky demokracie a také úsilí o nalezení „sjednocující myšlenky“, ta měla umožnit „přežití českého národa“ v nových podmínkách. Kořeny ovšem spočívaly v pragmatické rovině: uchopit moc v praktické politice a podílet se na ní v co největší míře. Teprve časem, během střetu odlišných politických sil uzrávaly a prosazovaly se prvky autoritativní demokracie, charakterizující druhorepublikový politický režim.

Politické sjednocení pravice a středu, které dostalo zřetelné kontury v polovině listopadu 1938, pro které bylo vybráno přiléhavý název Strana národní jednoty, neboť mělo postupně sjednotit nejenom většinu politických stran, ale i celý národ. Z tohoto důvodu se předpokládalo, že se do strany začlení i formace fašistické. Už proces vzniku SNJ naznačoval, že nová strana bude vnitřně velmi různorodým, nepevným a ideově nekonsekventním uskupením často politicky značně vzdálených subjektů. Někteří politikové z bývalých koaličních stran – zejména ze strany lidové a národně-socialistické dokonce přicházeli do SNJ s úmyslem brzdit uskutečňování programových cílů autoritativní demokracie. Tuto taktiku – hojně prezentovanou před vlastním členstvem – přitom odůvodňovali nutnosti „vyhýbat se sociálním a politickým srážkám, které by oslabovaly okleštěnou a těžce zkoušenou republiku a které by mohly poskytnout záminku Hitlerovi pro případný vpád“. [1] Konsolidace strany tedy byla znesnadňována konflikty a strukturálními diferencemi mezi jednotlivými proudy, spojenými s první republikou a jejími demokratickými tradicemi na straně jedné, na straně druhé skupinami usilujícími o zavedení tuhého autoritářského systému. Většina příslušníků bývalých stran se proto se SNJ nikdy skutečně neztotožnila.

Na druhé straně proces a způsob vzniku SNJ signalizoval jisté upevnění pozic pravice, která se rozkládala od demokratických konzervativních proudů až po extrémně nacionalistické a fašistické skupiny. Iniciátoři vzniku SNJ původně tuto stranu projektovali jako celonárodní a státní, tj. uvažovali o systému jediné strany v českých zemích a postupně i na Slovensku, kde by do ní vstoupila i Hlinkova slovenská l´udová strana (HSL´S). Svou nezanedbatelnou roli při korigování původně uvažované ideje jediné vládní a vládnoucí strany však hrály hluboce zakořeněné politické a psychologické atavismy předchozího politického režimu, jeho systému stran i praxe koaliční spolupráce. Tato demokratická rezidua našla svůj výraz především v korektní dohodě Berana a Hampla o vzniku legální politické opozice, tj. o nastolení systému dvou stran. [2]

Strana národní jednoty se stala širokou federací občanských stran, konstituovala se na složkách české pravice (je však stále třeba mít na paměti, že pravice v tradičním smyslu slova zde nebyla). Její nechuť vůči levici časem přerůstala v odsudek demokracie. Příznačné je, že tomu tak nebylo z nějakých ucelených ideologických důvodů, ale spíše proto, že liberální demokracie prý poskytovala levici příliš velký prostor. Pravici reprezentovala a pozdější mocenskou základnou SNJ se stala hlavně silná proti-hradní křídla v národní demokracii, v agrární straně, Staškovy frakce u lidovců i spíše obskurní formace typu Gajdovy Národní obce fašistické či Stříbrného Ligy proti vázaným kandidátním listinám. Tato veskrze heterogenní pravice společně sdílela nedůvěru k demokracii, ale kupříkladu byla nejednotná ve vztahu k fašistickým vzorům. Zatímco agrární pravice ve smyslu jakési zoufalé realpolitik už dlouhá léta hledala dohodu s Berlínem i zdejšími Němci (včetně henleinovců), národnědemokratická a fašistická pravice jakoukoli dohodu odmítla (a to i s těmi, kteří rozumné dohodě byli přístupni).

Přístup k Němcům tedy pravici silně rozděloval. V roce 1935 Beran jednal s Henleinem (který v té době zastupoval dvě třetiny sudetských a přes 15% všech voličů) i Hlinkovým Autonomistickým blokem, Národním sjednocením (Národní demokraté a Ligisté). Nejen z tohoto důvodu lze říci, že vznikající strana byla značně nesourodým konglomerátem, bez jakéhokoliv nosného politicko-ideologického programu. Jediným pojítkem snad byl onen přikrčený nacionalismus, bytostný strach z mocného souseda a částečně i neutuchající apetit vládnout nebo alespoň se na vládě podílet, případně být vládnoucím pouze na blízku.

Ze SNJ se rozhodně nestala ona velká strana národní jednoty, státní strana čistého, činorodého nacionalismu, za kterou se sama vydávala. SNJ daleko spíše nastolila specifickou variantu autoritativního režimu, jehož jedinou ideologií bylo nějak přežít a zachránit národ v nové situaci malých českých poměrů. Místo pozitivního politického projektu zaujali konzervativci ve vedení SNJ kruhovou obranu, která v trpné defenzívě reagovala na vnější podněty přicházející z Říše. SNJ nebyla nějakou autentickou reprezentantkou národní jednoty (nota bene už z principu fiktivní), ale spíše produktem beznaděje a rezignace české politiky, která na Mnichov reagovala – kromě nedobrovolné izolace komunistů a dobrovolné transformace sociálních demokratů – sešikováním se do jednoho houfce. Jednotící idea byla budována až ex post. Podle předsedy Berana se základní ideovou hodnotou SNJ a druhé republiky měl stát Švehlův „konzervativní selský rozum.“ [3] To však zcela jistě nebylo příliš mnoho.

Na schůzi předsednictva agrární strany na počátku listopadu Beran hovořil o ideji vzniku Strany národní jednoty, která bude představovat institucionalizaci státní ideje na bázi autoritativní demokracie. Porada šesti politických stran se konala 12. listopadu – Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, větší části Československé strany národně socialistické, Československé živnostensko-obchodnické strany středostavovské, Národního sjednocení, Národní ligy a Národní obce fašistické. Na této schůzce byla uzavřena dohoda o rozpuštění těchto stran a jejich sjednocení v nové společné státní Straně národní jednoty. Současně na této poradě její účastníci konstatovali, že „naše poměry a celková situace nesnesou více nežli dvou politických stran.“ [4] Tím dali mimo jiné zřetelně najevo, že akceptují dohodu Berana a Hampla o zavedení politického systému dvou stran.

SNJ byla formálně ustanovena 17. listopadu a o dva dny později bylo zveřejněno její ustavující provolání i náčrt programových zásad. SNJ však fakticky a v definitivní podobě vznikla až 30. listopadu. Předsedou se stal Rudolf Beran. Přibližně v téže době byly všechny zainteresované strany, kromě Národní obce fašistické, formálně rozpuštěny a členstvo bylo vyzváno ke vstupu do SNJ. V prosinci k SNJ přistoupila i fašizující Akce národní obrody. Jednota strany však byla iluzorní a brzy se projevily vnitřní diferenciace. Rozpory probíhaly hlavně mezi levicově centralistickým, konzervativním a fašistickým křídlem, které v SNJ mělo být politicky neutralizováno a paralyzováno. Nejvýrazněji se rozmíšky projevily mezi národními socialisty, kteří stále inklinovali k Benešově politice (svými odpůrci byli nazýváni Benešleute), a ligisty, jakož i českými fašisty, kteří jim tuto orientaci nechtěli odpustit.

V okamžiku vzniku pochopitelně Strana národní jednoty neměla vypracovaný ucelený program. V ustavujícím, velmi obecném, provolání se SNJ prohlásila za hnutí činorodého nacionalismu a požadovala odpolitizování a odideologizování veřejného života. Programové prohlášení slibovalo, že staré způsoby veřejné msty se nebudou vnášet do veřejného života. Pojem autoritativní demokracie, jak bylo oficiálně nazváno nové politické zřízení, nebyl – stejně jako program hospodářský či sociální – blíže specifikován. Mnohému napovídala pasáž o vedoucí úloze Strany národní jednoty, která sama utvoří parlamentní většinu s dovětkem, že vznik nových stran bude volebním řádem znemožněn.

Sestavení patnáctičlenného přípravného výboru bylo oznámeno 18. listopadu, do něhož každá ze stran delegovala své zástupce. Do čela SNJ se postavil Rudolf Beran (po 1. prosinci, kdy byl Beran jmenován ministerským předsedou, byl předsednictvem SNJ zvolen úřadujícím místopředsedou Jan Černý, který tak de facto stál v čele strany). Místopředsedy se stali vlivný reprezentant průmyslnické lobby F. Hodáč (Národní sjednocení), J. Stříbrný (Národní ligy), R. Gajda (Národní obec fašistická), K. Chalupa (živnostenská strana), dr. O. Klapka (národní socialisté) a msgre B. Stašek (lidová strana). S konečnou organizační likvidací všech participujících stran se počítalo k 30. březnu 1939.

SNJ se stala stranou, v níž se koncentrovala prakticky veškerá politická moc. Hned od počátku strana prosazovala tuhou stranickou kázeň, cílevědomě eliminovala projevy veřejné kritiky a vykazovala viditelné projevy sociální demagogie. Beran ve svých projevech k občanům sliboval dynamický hospodářský program, plnou zaměstnanost, veřejné investice a rozvoj soukromého podnikání. Strana hned po svém ustanovení usilovala o zlikvidování kapitalistických protikladů, že „nastolí soulad mezi výrobou a spotřebou, podnikatelem, zaměstnancem a státem, mezi zemědělství a průmyslem, obchodníkem a odběratelem, střádalem a dlužníkem.“ [5] Z proti-liberálních programů přijala SNJ tezi, že soukromé vlastnictví není pouze soukromé právo, ale má plnit společenskou funkci.

SNJ usilovala o co nejmasovější členskou základnu. Část členstva zdědila po integrovaných stranách, část chtěla získat masovou náborovou akcí i sjednocením odborových organizací pod střechu strany (už v listopadu byla při straně založena odborová ústředna pod vedením agrárního poslance Chaloupky). Přinejmenším zpočátku získala nová strana i značnou podporu a sympatie veřejnosti. Vedení strany vydalo pro nábor ultimativní lhůtu do 31. prosince (v té době měla SNJ 750 000členů). Pozdější žadatele museli projít čtvrtletní čekací lhůtou. [6] „Být členem SNJ je občanská a národní povinnost“ [7] zdůrazňoval R. Halík. Ještě 20. listopadu SNJ prohlašovala, že se jejími členy mohou stát všichni občané bez rozdílu stavu, povolání, majetku, náboženství, ideologie. O týden později byla zveřejněna zpráva, že z náborové akce jsou vyřazeni židé. Pokud se přesto ucházeli o členství, jejich žádosti byly odkládány a nevyřizovány.

Pro-hradní přítomnost se držela linie státotvorné podpory druhorepublikového režimu, jehož autoritativní rysy považovala v dané situaci za nezbytné. Ferdinand Peroutka na SNJ pozitivně hodnotil fakt, že neučinila pokus nastolit totalitní režim, nýbrž zachovala systém demokratický v podobě dvou stran. Oceňoval i to, že SNJ nedovolila uspokojit touhy našich domácích kandidátů diktátorství z řad českých fašistů. Nastolení Beranovy vlády hodnotil jako vylepšenou obdobu panské koalice, která je nezatížená stranictvím a která s mladými odborníky nastoupila cestu rekonstrukce země v rámci legálních prostředků.

Spojení státu a strany naznačuje charakter politických komunikačních kanálů: ústřední výbor SNJ a její odborné sekce de facto nahrazovaly činnost dřívějšího výboru předsedů koaličních stran (resp. politických ministrů). Komise SNJ připravovaly náměty a návrhy k vládní administrativě a ta ji po eventuálním přepracování předkládala jednak jako vládní osnovy pro parlament (před přijetím zmocňovacího zákona), nebo je formulovala do vládních nařízení. Strana se tak projevovala ve vztahu k výkonné moci jako exkluzivní vládní majorita.

Pro politický život první republiky bylo charakteristické, že všechny významnější strany si vytvářely i vlastní organizace mládeže. Také v rámci SNJ byla v listopadu 1938 ustanovena Mladá národní jednota (MNJ) [8] ze stranického dorostu agrárníků a národního sjednocení. Do MNJ se postupně včlenily organizace mládeže dalších nesocialistických stran (živnostenské a lidové). Do jejich řad vstoupila i část mládeže národně socialistické strany, včetně jejího vedení, které tak plně následovalo příkladu taktického postupu vedení národně socialistické strany. Mladá národní jednota platila za jedno z nejradikálnějších politických uskupení druhé republiky a stala se koncentrační politickou platformou rozhodných stoupenců autoritářství.

MNJ patřila ke skupinám, které nejintenzivněji ventilovaly vypjatý nacionalismus a antisemitismus. Vedle obvyklých tirád na téma křesťanská morálka, řízené hospodářství, národní pospolitost a stavovský řád se v programu objevily i následující pasáže:

„Národ je útvar přirozený, daný krví, jazykem a půdou, k němuž nelze přistoupiti pouhým projevem vůle. Proto Židé, kteří jsou národem zvláštním, i když mluví některým slovanským jazykem, nejsou našimi národními příslušníky…budou vyloučeni ze státní služby a z vlivu na chodu národa…přistěhovalectví jinonárodních živlů bude zakázáno. Bude provedeno přezkoumání všech státních občanství nabytých po 26. červenci 1914 a všichni Židé, kteří se po tomto dni usídlili na území našeho státu, budou vystěhováni… Náležitá péče bude věnována i národní výchově mimoškolní, jež rovněž bude vedena v duchu národním a křesťanském… Studium na vysokých školách bude…předpokládati další půlroční pobyt v pracovním táboře.“ [9]

Doplňme, že na koncipování programu MNJ se významnou měrou podíleli lidé z okruhu integrálních katolíků (Talacko, Berounský, Jehlička). [10]

Idea Strany národní jednoty byla v závislosti na ideologii stavovského zřízení založena na premise ztotožnění strany s vládou a státem. Republikánská strana jako iniciátor koncentračního procesu považovala za východisko své koncepce primát národních zájmů, nezbytnost likvidace roztříštěné stranické scény, ideovou transformaci nesocialistických sil a autoritativní výkon moci. Přestože vlastní návrh programu SNJ byl schválen až v únoru a nebyl tedy jakkoliv realizován, je možné zhruba rekonstruovat základní rysy ideologicko-programové orientace a opřít se o další dokumenty (např. programové prohlášení z 18. listopadu či program Mladé národní jednoty).

SNJ se hlásila především k nacionalismu a idejím tzv. autoritativní demokracie. Slibovala vypracování nové ústavy (předpokládající jednotu federalizovaného Česko-Slovenska), vládu lidu prostřednictvím parlamentní většiny (ač i smysluplnost parlamentu byla často zpochybňována), zavedení nového volebního řádu (umožňujícího větší koncentraci politických sil), reorganizaci správy a soustředění všech občanských a národních sil. V zahraničněpolitické oblasti šlo zejména o preferování vztahů se sousedy, hlavně s Německem. Další významné programové body lze směle vyložit jako opuštění demokratických politických principů, které svědčí o autoritářských ambicích strany. Jde v prvé řadě o židovskou otázku, státní ingerence do soukromého podnikání, restriktivní úpravy tiskových poměrů, nucené sjednocování organizací mládežnických, odborových i tělovýchovných. Lze tedy bezesporu hovořit o autoritativním rázu SNJ, dokumentovaném nejen programovými premisami, ale i podporou konkrétních politických opatření (zmocňovací zákon, vládní nařízení o politických stranách, koncepce Státní hospodářské rady).

Tato programová směrnice pro budování státu (R.Beran) – jejímž vypracováním byl pověřen přední ideolog českého fašismu Jan Scheinost (významné slovo při jeho koncipování však měli také prof. Mertl, S. Berounský a přirozeně i šéf programové komise Josef Černý) – předpokládala mocenský monopol SNJ, která měla být „výhradní nositelkou mocenské vůle národa (což latentně značilo i likvidaci NSP, pozn. D. K.)… nové hnutí chce soustředit a usměrnit národní síly a tuto vůli vyjádřit autoritativní demokracii: rychlou a výkonnou, tvrdou k tomu, co zklamalo.“ [11]

Vycházel z koncepce stavovského zřízení, zřetelně inspirovaného soudobým italským korporativismem. Předpokládal dovršení stavovského řádu v šesti stavech (zemědělství, průmysl a živnosti, peněžnictví a obchod, doprava, svobodná povolání a veřejní zaměstnanci), které se měly vnitřně členit na syndikáty zaměstnavatelů a zaměstnanců, v nichž by členství bylo povinné. Tyto syndikáty by vznikly z odborů, do jejich čela by vláda jmenovala úřední předsedy a byly by zbaveny všech politických vlivů (mj. zákaz stávek). Syndikáty měly mít v čele tzv. stavovské komory, které by vysílaly delegáty do tzv. Nejvyšší hospodářské rady. Kompetence tohoto orgánu měly sahat až k právu zastavit projednávání hospodářských zákonů v parlamentu nebo jejich vyhlášení vládou.

Program v dikci fašistické ideologie odmítal existenci tříd. Místo toho kladl důraz na rasové pojetí národa, na národní pospolitost jako společenství všech členů národa, spojených živými a pevnými pouty společné krve, jazyka, kultury, půdy, práce, tradice a odpovědnosti za osudy a budoucnosti vlasti. V programu nechyběly ani antisemitské návrhy: Židé, pokládaní striktně a všeobecně za zvláštní národ bez ohledu na to, jaký jazyk používají, měli být odstraněni z účasti na státní správě a samosprávné a zbaveni všeho vlivu na duševní a fyzickou kulturu národa.

V zahraničněpolitické oblasti se zdůrazňovala tisíciletá osudová spjatost s německou říší, kdy vztah k ní neměl spočívat jen na chladné loajalitě, ale na vzájemném poznání a pochopení a upřímné shodě. Program obsahoval v kramářovském duchu i ideu všeslovanské vzájemnosti v naději, že nebude jednoho slovanského národa, který by se nevymanil z pout bolševismu, liberalismu, marxismu, židovství a zednářství. Křesťanství mělo být chráněno před ateismem a výslovně byl předvídán zákaz jakékoliv protikřesťanské činnosti. Program nastiňoval klerikalizaci společnosti, přičemž katolicismus měl zaujmout výsadní postavení nejen ve školství (teze o škole národní a věřící), ale i v ostatních oblastech veřejného života.

Program schválený programovou komisí 16. února, naznačuje směr vývoje pomnichovského režimu a je možné ho považovat za ideologickou výbavu vznikajícího, ale vzhledem k budoucím událostem nikdy nevzniklého státu autoritativního typu. Projekt totalitarizace společenského a politického života, vtělený do programu SNJ, svým způsobem koncentruje ony antidemokratické, regresivní, reakční prvky politického myšlení, které se během druhé republiky staly významnou – a mimo jiné pod tlakem vnějších okolností stále významnější – součástí české politiky. Program představuje úplný ideový rozchod s postuláty parlamentarismu a liberální demokracie: idea autoritativní demokracie jako mimoparlamentní, avšak nikoli nedemokratické formy státu, prosazující se už v některých opatřeních a institucích první republiky, se zde transformuje do programu autoritářského režimu.

SNJ představovala nové mocenské centrum, které se začalo tvořit kolem bývalého proti-hradního křídla české politiky. Sjednotila se zde celá prvorepubliková pravice, nositelé tradičního občanského konzervatizmu i představitelé velkého kapitálu (jak se tehdy říkalo). Síly, které prosazovaly – částečně vědomě, částečně ve vleku událostí – vývoj doprava, byly nesmírně rozmanité. Zdrojem jejich ideologie se stala vlastně pouze decimující národní porážka, zcela chyběl onen na Slovensku významný pozitivní prvek politického úspěchu, který zde dynamizoval vývoj (včetně rychlejšího skluzu k autoritářskému režimu s jedinou fašizující stranou).

Pomnichovská politická elita byla poměrně nesourodým konglomerátem. Lze říci, že její vůdčí osobnosti se rekrutovaly ze dvou skupin. Do prvé je možné zařadit staré osvědčené kádry z hospodářských kruhů a stranické či vládní politiky první republiky (Preiss, Beran, Hampl, Černý, Hodáč). Druhou skupinou tvořili lidé relativně noví, kteří se v politice objevili jako nestraníci buď ze státních služeb, z justice, armády či diplomacie (prezident Hácha, jeho pravá ruka Havelka, generál Eliáš, ministr zahraničí Chvalkovský, šéf jeho kabinetu Masařík, ministři Klumpar a Kalfus atd.) [12], nebo z privátní hospodářské sféry (ministři Šádek a Dominik Čipera z Baťova impéria atd.).

Většina politiků ze skupiny nováčků byli vesměs představitelé konzervativní národní inteligence, která viděla hlavní nebezpečí pro druhou republiku v luďácké a ukrajinské integritě. Není bez zajímavosti, že se později stali jádrem protektorátní exekutivy. Staří i noví měli společné to, že (ač neradi) respektovali změněnou mezinárodní realitu, která se projevovala silným německým sevřením. Vycházeli z předpokladu, že je nyní nutné zachránit, co se dá, tj. alespoň poslední zbytky státní suverenity. I kdyby to stálo dosti značný odklon od demokratických mechanismů. Věděli též, že to nepůjde jinak, než přes nemalou konformitu k Říši.

Závěr

Obecně lze říci, že nedošlo k vytvoření nové politické elity, ale svým způsobem pouze k přerozdělení moci v rámci stávajících politických struktur. Do popředí se nedostaly nějaké alternativní zdroje moci v pravém smyslu slova. Nešlo o proces změny moci, tj. nahrazení jedné struktury jinou, ale o restrukturalizaci, během níž jedna složka bývalého establishmentu získala dominantní postavení. Levicová část prvorepublikové garnitury byla mnichovským otřesem postižena nesrovnatelně více než pravice. Byl těžce podlomen její vliv. Ocitla se v hluboké politické defenzivě a tak jí zbylo jediné – namáhavě usilovat o udržení alespoň minima pozic. V jejich řadách se projevovala pasivita a rezignace. Trvalé napětí mezi oběma póly politické scény (jakkoliv pojmy levice a pravice zde používáme spíše jako zjednodušující vodítko, jehož role v praktické rovině nebyla zdaleka tak výrazná) se v pomnichovské atmosféře projevilo tvrdou kampaní pravice proti včerejším partnerům.

Transformace parlamentní demokracie v demokracii autoritativní probíhala organicky, po etapách, s využitím stávajících parlamentních forem i části politické reprezentace. Beranova kádrová politika při obsazování nové mocenské a hospodářské struktury státu preferovala politické exponenty prvorepublikového stranictví. Z mocenského aparátu sice byly uvolněny některé osobnosti, avšak trvalé volání po radikálním odstranění všech politiků spjatých s minulým režimem nebylo vyslyšeno – už z toho prostého důvodu, že by se v osidlech plošné čistky museli dříve nebo později ocitnout sami duchovní otcové podzimní revoluce. Řadu důležitých státních postů stále zastávali nebo byli nově instalováni příslušníci prvorepublikové garnitury, zatímco fašistická revolta přicházela zkrátka. Odpor zpráva vyvolalo např. jmenování J. Černého místopředsedou SNJ, jehož příchod do čela SNJ byl pochopen jako pokus o upevnění pozic bývalých činitelů, stejně jako jmenování F. X. Hodáče do čela důležité instituce Hospodářské rady. Lze tedy říci, že politický systém – živořící ve stínu Hitlerovy říše – se zjednodušil v podstatě za vedení a vlivu stranických předáků.

Uskutečnil se pakt na úrovni elit. Strana národní jednoty určitě více připomínala seskupení panské koalice z druhé poloviny dvacátých let – ovšem bez německých stran – než monolitní stranu fašistického typu.

Seznam použitých pramenů a literatury

Tisk

Fronta – listopad 1938.
Lidové noviny – prosinec 1938, leden 1939.
Národní listy – listopad 1938, únor 1939.
Národní obnova – říjen 1938.
Národní osvobození – listopad 1938.
Národní práce – leden, únor 1939.
Národní střed – listopad 1938.
Poslední list – listopad 1938 – leden 1939.
Právo lidu – říjen, listopad, prosinec 1938.
Přítomnost – prosinec 1938.
Tak – únor 1939.
Večer – prosinec 1938.
Venkov – prosinec 1938 – leden, únor, březen 1939.
Znova – říjen, listopad 1938.

Tištěné prameny a edice dokumentů

Dokumenty k předvečeru druhé světové války, I. Praha, 1948.
LETÁK, Miroslav. V osidlech zrady, Dokumenty 1933-1938. Praha, 1965.
Sbírka zákonů a nařízení státu Česko- Slovenského. Praha, 1938.
Sjezd budovatelů Národní strany práce. NSP – Listy práce. Praha, 1938.

Literatura

BENEŠ, Edvard. Paměti, Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. Praha, 1948.
DRTINA, Prokop. Československo, můj osud, Kniha ze života českého demokrata 20. století, I. (svazek 1). Praha, 1991.
DOUDĚRA, Karel. Republika na úvěr. Praha, 1987.
FEIERABEND, Ladislav, Karel. Politické vzpomínky I. Brno, 1994.
FIERLINGER, Zdeněk. Ve službách ČSR. Praha, 1951.
GEBHART, Jan. KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938-1939, Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha, 2004.
HÁJEK, Jan. Paměti. Praha, 1997.
HLUŠIČKOVÁ, Růžena. Pražská stranická organizace v letech 1929-1939. Praha, 1981.
HOLZER, Jan. Stranický systém druhé republiky. In: Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa 1861- 1998. Olomouc, 2000.
KUDĚLKA,Viktor. Boje o Karla Čapka. Praha, 1987.
KUKLÍK, Jan. Poznámky k činnosti sociálních demokratů ve druhé republice. In: Přehled-příloha č. 3, K dějinám sociální demokracie. Praha, 1968.
KUKLÍK, Jan. Sociální demokraté ve druhé republice. Praha, 1994.
KURAL,Václav. Místo společenství konflikt! Praha, 1994.
LUKEŠ, František. Podivný mír. Praha, 1968.
MATES, Pavel. Mezi Mnichovem a Berlínem, Státoprávní problémy druhé republiky. Brno, 1992.
MED, Jaroslav. Od skepse k naději. Praha, 2006.
MILLER, David. Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Brno, 1995.
MOULIS,Miloslav. Mládež proti okupantům. Praha, 1966.
NAKONEČNÝ, Milan. Vlajka, K historii a ideologii českého nacionalismu. Praha, 2001.
OLIVOVÁ,Věra. Dějiny první republiky. Praha, 2000.
PASÁK, Tomáš. Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945. Praha, 1999.
PASÁK, Tomáš. Generál Alois Eliáš a odboj. Praha, 1991.
PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura 1918-1945. Praha, 2010.
RATAJ, Jan. O autorativní národní stát. ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938-1939. Praha, Karolinum 1997.
RATAJ, Jan. KLIMEK, Antonín. ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica. Z druhé republiky I., II. Praha, 1993.
TOMÁŠEK, Dušan. KVAČEK, Robert. Causa Emil Hácha. Praha, 1995.

Odpovědný redaktor: Petr Vrchota

Odpovědná korektorka: Bc. Jana Nováková

Titulní obrázek převzat: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:R._Beran.JPG

____________________________________

[1] LUKEŠ, František. Podivný mír. Praha, 1968, s. 144-146.

[2] Existenci dohody potvrzuje řada memoárových prací, např. FEIERABEND, Ladislav, Karel. Politické vzpomínky I. Brno, 1994, s. 91. DRTINA, Prokop. Československo, můj osud, Kniha ze života českého demokrata 20. století, I. (svazek 1). Praha, 1991, s. 286.

[3] DOUDĚRA, Karel. Republika na úvěr. Praha, 1987, s. 32.

[4] Národní střed, 13.11.1938, s. 2. Polední list, 14.11.1938, s. 4. Národní osvobození, 16.11.1938, s. 10.

[5] PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura 1918-1945. Praha, 2010, s. 87.

[6] Proti takovému nátlaku vznikl silný odpor hlavně u národních socialistů. In: MED, Jaroslav. Od skepse k naději. Praha, 2006, s. 36.

[7] Tak 4. 2. 1939, s. 3.

[8] Náčelníkem MNJ se stal předseda Mladého národního sjednocení dr. J. Lukařský. In: PASÁK, Tomáš. Generál Alois Eliáš a odboj. Praha, 1991, s. 134.

[9] Večer, 24.12.1938, s. 3 srov. RATAJ, Jan. KLIMEK, Antonín. ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica. Z druhé republiky I. Praha, 1993, s. 377-378, 386.

[10] Stoupenci R. Gajdy a Akce národní obrody od počátku roku 1939 vehementně usilovali o fašistickou obrodu SNJ. Sympatie pro toto své úsilí nalézali právě v řadách Mladé národní jednoty, v nichž se v rámci pořadatelských sborů začaly organizovat uniformované úderné oddíly. In: PASÁK, Tomáš. Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945. Praha, 1999, s. 122.

[11] OLIVOVÁ, Věra. Dějiny první republiky. Praha, 2000, s. 295.

[12] Kalfus byl ministrem financí s krátkou přestávkou už od r. 1936. In: GEBHART, Jan. KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938-1939, Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha, 2004, s. 190.

Jak citovat tento text?

Jaroš, Tomáš. Strana národní jednoty ve druhé republice (1938 - 1939) [online]. E-polis.cz, 11. leden 2012. [cit. 2025-03-15]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/strana-narodni-jednoty-ve-druhe-republice-1938-1939.html>. ISSN 1801-1438.