Stát jako produkt a producent sociální reality

20. květen 2005 Bc. Martin Drnek komentáře

Z pohledu sociologie se stát jeví jako produkt procesu lidské externalizace, institucionalizace a následné objektivizace. Dá se říci, že člověkem zavedená instituce státu je pouhým lidským konstruktem, jenž si člověk sám nad sebe ustanovil. Stát však v nynější době není pouze produktem sociální reality, ale je zároveň i jejím producentem, jinak řečeno - zpětně ovlivňuje to, jak jej lidé chápou, jaké mu dávají funkce či jakým procesem jej legitimizují.

Stát jako produkt a producent sociální reality

Člověk je od přirozena tvorem společenským a musí žít ve společnosti jiných lidí, žije-li osamocen, automaticky se tím degraduje na úroveň zvířat. Svým životem ve společnosti „člověk vytváří sociální řád při své neustálé externalizaci“ (Berger, Luckmann 1999:55) a stát je pak produktem tohoto člověkem vytvořeného řádu.

Vznik moderního státu, jak jej chápeme dnes, je výsledkem procesu „koncentrace různých druhů kapitálu, kapitálu fyzické síly (..) kapitálu ekonomického, kapitálu kulturního či spíše informačního, kapitálu symbolického“(Bourdieu 1998:75). Bourdieu v tomto smyslu mluví o genezi státu. Koncentrací různých druhů kapitálu stát získal monopol na jistý meta-kapitál, jímž dostává moc nad jednotlivými kapitály a nad jejími vlastníky. Koncentrace jednotlivých kapitálů v rukou státu je navzájem provázána a jedna druhou nezávisle podmiňuje. Kapitál fyzické síly je provázen zprvu vznikem specializované skupiny, jež má výkon fyzického násilí na starosti, a to zejména ve dvou hlavních kontextech: vůči vnějšímu nepříteli – armáda a vůči vnitřním odstředivým silám – policie. Vznik tohoto kapitálu je podmíněn koncentrací kapitálu ekonomického, jenž má zajistit stálý přísun peněz pokrývající státní výdaje. Jejím nástrojem je zavedení účinného daňového systému a sjednocení ekonomického prostoru. Přechodem od feudalismu, kde daně odevzdávala knížata, jež je sama vybírala od poddaných, k dynastickému státu, jenž daně vybírá přímo od všech subjektů, se zvyšuje efektivita a výnosnost daní. S ekonomickým kapitálem jde ruku v ruce kapitál informační, který je dále provázen kapitálem kulturním. „Stát shromažďuje informace pojednává je a redistribuuje“ (Bourdieu 1998:79), zavádí jednotný systém měr a vah či písmo. Skrze tyto a jiné procesy objektivizuje chování členů, kteří se v prostoru státu pohybují. Stát vytváří jakousi dominantní kulturu, kterou následně vštepuje svým občanům. Vytváří pravidla a ustavuje negativní sankce, jimiž postihuje jedince, kteří se vzdálí od státem předurčeného konformního chování. V rámci koncentrace různých druhů kapitálů vzniká pole moci, tedy prostor v němž se jednotliví aktéři pohybují a utkávají se v něm v boji o ovládnutí státního monopolu „na legitimní užívání fyzického a symbolického násilí na určitém území a jeho populaci“ (Bourdieu 1998:80).

Institucionalizací těchto kapitálů do kapitálu jednoho vzniká instituce státu. Ten se následně jeví jako objektivní a tím jako reálný a nezávisle existující na jedincích a událostech, které jej pomáhaly utvořit. Stát je jako instituce legitimizován vysvětlením svých funkcí a významů tak, aby mohl každý snadným pozorováním tato východiska sám zhodnotit. Jako příklad nám může posloužit skutečnost, že v rámci státní byrokracie jsou přesně odděleny jednotlivé pravomoci - co a kdo má dělat. Nezávislý pozorovatel pak jednoduše může rozlišit, zda se proces děje legitimně či nikoliv. Dále jsou pak zákony či sankce ospravedlňovány dodáním normativní důstojnosti.

Díky tomu, že je stát majoritním vlastníkem veškerého společenského kapitálu, má možnost důsledně ovlivňovat svět kolem nás. Z tohoto pohledu „v našich společnostech se na utváření a předávání nástrojů výstavby sociální skutečnosti rozhodující měrou podílí stát. “(Bourdieu 1998:88). Skrze možnost distribuce či redistribuce společenského kapitálu nám určuje, kdo, jak či co si máme myslet, případně dělat. Má tu moc změnit i to, co se nám zdá ze subjektivního hlediska jako objektivně přirozené a jakákoliv změna se nám může zdát být proti zákonitostem přírody, přestože se jedná o v minulosti vytvořenou institucionalizovanou a objektivizovanou skutečnost. Má tu možnost společenský kapitál libovolně distribuovat nebo odebírat. Jako příklad nám mohou sloužit různé tituly a řády, které jsou zdrojem symbolického a kulturního kapitálu. Zatímco v minulosti bylo udílení těchto poct na základě čestnosti či pověsti, dnes stát udílení těchto poct postupně byrokratizuje a utváří si monopol na jmenování. Stát z tohoto pohledu můžeme označit za jakousi „banku symbolického kapitálu“ (Bourdieu 1998:86)

Člověk se však narozením automaticky nestává členem společnosti, ale stává se jím postupně skrze proces socializace. Tímto je myšleno období internalizace, nebo-li kognitivní proces a následná interpretace objektivních událostí jako událostí majících význam. Internalizaci lze vnímat i jako proces, kdy subjektivní projev jiného člověka přijímám jako význam mého vlastního subjektivní projevu. (Berger, Luckmann 1999:128) V rámci tohoto procesu se postupně z člověka stává občan, pozorováním a učením začíná chápat objektivní pravidla společnosti a sám se do ní zařazuje. Socializace jako proces, v němž se z člověka stává občan, je pro existenci státu nezbytná. Jen díky ní si stát zajišťuje svou vlastní existenci i v budoucnosti, nebo-li zajišťuje si vlastní kontinuitu v čase. V rámci státu je nezbytnou institucí, která má na starost onen proces socializace, škola. Škola má na starosti, aby proces socializace proběhl v pořádku, dále „vštěpuje určitou dominantní kulturu, jež se tím ustavuje jako legitimní kultura národní“ (Bourdieu 1998:80). Tato kultura je vnímána člověkem jako primární, jediná možná, legitimní a nevyvratitelná. Všechny ostatní krajové kulturní zvyklosti jsou vnímány jako marginální.

Stát takto vytváří cosi jako občanské náboženství. Jedná se o druh mravního a myšlenkového konformismu, který je členům společnosti vštěpován. Důležitým pomocníkem, jenž státu pomáhá v nastolení tohoto společenského konformismu, je jazyk. Ten je jedním z nejzákladnějších nástrojů objektivizace. V rukou státu pak může jasně vymezovat, co je správné a co špatné, pomocí nastavení vhodných dichotomických spojení, jež lidé ve vzájemné interakci užívají. Dále pak slouží jako nástroj přístupu k všeobecně sdílené studnici vzdělání a interpretaci událostí. Reguluje, co tato studnice vědění bude obsahovat a zvláště pak to, kdo a za jakých podmínek bude mít k určitým informacím přístup. Skrze jazyk objektivizujeme naši vlastní excentricitu a umisťujeme sami sebe do běhu událostí a do námi vnímané reality každodenního života. Skrze proces socializace a užívání nástrojů, které nám stát předem předurčuje, se nám pak sám jeví jako objektivně nezávislý. Máme pocit, že stát je od přírody přirozené společenství lidí, které zde existuje nezávisle na naší subjektivní existenci a že jej jako celek nemůžeme ovlivnit. To vše přes skutečnost, že celá instituce státu je pouhým lidským sociálním konstruktem. Stát je spíše společenskou organizací zajišťující udržování symbolického světa. Je nositelem symbolického kapitálu a zároveň s ním hospodaří tak, aby zajistil tyto symbolické hodnoty i pro další generace.

Titulní obrázek převzat z: http://en.wikipedia.org/wiki/File:RNC2008_day2_protest_by_matt_sandy.jpg

Literatura:

Berger, L. Peter, Luckmann, Thomas (1999): Sociální konstrukce reality, Brno: Centrum pro studium kultury a demokracie
Bourdieu, Pierre (1998): Teorie jednání, Praha: Karolinum

Jak citovat tento text?

Drnek, Martin. Stát jako produkt a producent sociální reality [online]. E-polis.cz, 20. květen 2005. [cit. 2024-10-03]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/stat-jako-produkt-a-producent-socialni-reality.html>. ISSN 1801-1438.