Spravedlivá válka - pojem nebo přelud ?

 2. květen 2004  Mgr. Pavel Netolický   komentáře

Když můj otec zahlédl na monitoru počítače, že vytvářím do školy krátký esej na téma spravedlivá válka zakroutil nevěřícně hlavou a pravil: „O tom učil i Lenin.“ Spravedlivá válka, to je opravdu zajímavé či spíše zvláštní spojení, je otázkou, zda lze vůbec ze slov spravedlivý a válka sestavit termín, který by skutečně něco říkal.

Když můj otec zahlédl na monitoru počítače, že vytvářím do školy krátký esej na téma spravedlivá válka zakroutil nevěřícně hlavou a pravil: „O tom učil i Lenin.“ Spravedlivá válka, to je opravdu zajímavé či spíše zvláštní spojení, je otázkou, zda lze vůbec ze slov spravedlivý a válka sestavit termín, který by skutečně něco říkal.

O spravedlivé válce na první pohled uvažujme spíše jako o pojmu politickém. Takový termín bude bližší politickým elitám než vojenské hierarchii. Vlastně každý, kdo obhajuje nějaký princip, jenž začlení do termínu spravedlivá válka, musí v takovém okamžiku přemýšlet jako homo politicus. Politika si velmi oblíbila nedokonalé termíny, politika ráda používá nestoprocentní výrazy, aby něco neřekla, skoro neřekla, zalíbila se, téměř řekla či nedořekla, jak se lidově říká „nakousla.“ Pojem spravedlivá válka může být líbivým termínem na papíře, který fakticky nic neříká a který nemá reálného dopadu. V takovém případě jeho úloha v různých deklaracích je spíše rovna úloze pojmu volební právo ve Stalinově ústavě z roku 1936, slovu bez naplnění.

Válku nelze zakázat ani přikázat, jak se o to snaží různé akty mezinárodního práva. V tom se idealisté dopouštějí velkého omylu. Válku lze pouze vyhlásit nebo nevyhlásit. K válce – ať už mezistátní nebo občanské – je zapotřebí minimálně dvou válčících stran, k jejímu vyhlášení však stačí jednostranný akt. Druhá strana sice nemusí s válkou souhlasit, je-li jí nepřítelem vyhlášena, nezbývá jí nic jiného než se tohoto typu řešení konfliktů zúčastnit. Přívlastek spravedlivý ke slovu válka nepatří. Je-li stát jednotlivec ve velkém, pak ve válce použije cokoli, co má po ruce, jen aby byl lepší než protivník. Válka dokonce legitimuje zbrojení bez ohledu na nějaká předchozí mírová ujednání o nešíření určitého typu zbraní.

Má-li lidstvo kapacity na sebezničení, pak slova na papíře nemají tu moc zabránit katastrofě, jen subjekty války „vlastními mozky“ musejí vážně zvažovat způsob vedení války, jestliže subjekt války má i tu moc způsobit výmaz civilizace. A každý vlastník zbraní hromadného ničení si je toho vědom. Místo spravedlnosti lze dospět spíše ke slovu samoregulace. A jedním z faktorů samoregulace je bezpochyby pud sebezáchovy. V období bipolarity USA a Sovětský svaz velmi dobře věděly, že mají prostředky k tomu, jak se vymazat z povrchu zemského, proto se soupeření vedlo na jiných frontách, o tom je třeba studená válka. Studená válka byla jen určitou formou války, která legitimovala to, co bylo zapotřebí k jejímu vedení. Obě strany potřebovaly být si v technologiích hromadného ničení rovny, aby mohla samoregulace zafungovat, aby studená válka nepřerostla v jiný typ konfliktu. Přitom pud sebezáchovy, samoregulace obou mocností, která byla v podstatě systematickým oboustranným zadržovacím procesem, přinesla do mezinárodního systému specifickou míru stability. O studené válce nelze říci, zda byla nebo nebyla spravedlivá, jestliže se v ní střetávali dvě protichůdné a přitom legitimní strany sporu. U obchodní války také nelze říci, je-li spravedlivá nebo nespravedlivá. Totéž ani u války občanské, u konvenční už vůbec ne. Válka není arbitráž, válka je kapitolou sama pro sebe a měla by být proto jako autonomní specifikum také studována a zkoumána.

Válka je zápasem alespoň dvou legitimit, a proto dodávat k ní přídavné jméno spravedlivá nejen není vhodné, ale postrádá to i skutečný smysl. Pokud budeme uvažovat, co znamená tvrzení, že válka je soubojem legitimit, pak je zapotřebí pochopit, co je to vlastně stát. S tvrzením, že je to jednotlivec ve velkém, se jen spokojit nemůžeme. Zapotřebí je obsáhlejší vhled do problému tak, aby pro nás stát nebyl „černou skříňkou.“ Jelikož není na tomto místě prostor rozpitvávat fenomén státu podle jednotlivých sfér jeho existence ať už v čase, prostoru, podle jeho funkcí či organizace, postačí pro stručnost i názornost zaměřit se na sedm atributů státu tak, jak je pojímá politická geografie: teritorium, permanentní obyvatelstvo, existence vlády, řízená ekonomika, komunikační systém, suverenita moci, případně i mezinárodní uznání, to je však pojem relativní či problematický, jelikož existuje možnost, že stát si své uznání může i vybojovat, nebo naopak může svrchovaně existovat bez uznání, jako je tomu v případě Tchaj-Wanu. Proto lze úspěšně uplatnit pochybnost, zda je tato věc vlastně nedílnou součástí seznamu těchto atributů. Ale to již patří spíše do jiné diskuse.

Válčí-li spolu dva státy, pak, přijmeme-li tezi, že jde o zápas dvou legitimit, je nutné si uvědomit, že válku proti sobě vedou dvě entity reprezentované nějakou vrcholnou politikou, které jsou strukturami složenými z oněch jmenovaných atributů bez výjimky ovšem s tím, že tedy ten poslední jmenovaný raději ponecháme v uvozovkách, ne-li plně stranou z již uvedeného důvodu. Napadá-li jedna strana druhou, napadá její atributy. A protože jde o souboj legitimit, tzn. esenciálních či existenciálních podstat, není možné vydávat soudy o spravedlnosti či nespravedlnosti války, resp. soudy o užití jednotlivých nástrojů války proti některému z atributů protistrany. Je jasné, že válka je i věcí psychologickou a napadení různých atributů protivníka může vyvolávat různá emocionální vzedmutí ať už pozitivní či negativní – ekonomická válka může přinést euforii vítězícím z vyčerpání protivníka, zatímco vyvraždění obyvatelstva může přinést znechucení. Tyto emocionální záležitosti sice mohou válku doprovázet, také doprovázejí, jelikož člověk není robot, avšak neměly by legitimovat soudy o spravedlnosti či nespravedlnosti. Stává-li se tomu tak, pak je to vždy až po skončení války, kdy retroaktivně např. prostřednictvím revolučních tribunálů vítězná legitimita dokonává dílo tím, že se jejich prostřednictvím vypořádává se zničenou nebo poraženou protistranou.

Válka totiž není o primátu práva, nýbrž o primátu politiky, proto neoperujeme s pojmem legalita ale legitimita. A tato legitimita je hybatelem, který teprve nastoluje nový řád. A s ním mohou přijít nové chyby, jakou je například snaha OSN o postavení útočné války „mimo zákon“, přičemž zároveň válce obranné uznání zůstává zachováno. To je však logický nesmysl. Není-li útočící, není ani bránící se. Nevím proto, jakým právem by si mohl někdo dovolit označit útočícího za toho, jenž vede nespravedlivou válku, přičemž berme v úvahu, že role jednotlivých stran se mohou v konfliktu měnit – ve válce o Falklandy byla nejprve Argentina agresorem, krátce na to pod tlakem silnějšího protivníka z Británie musel tento aktér přejít do obrany a poté na ústup. Tedy nejen že jde o logický nesmysl, ale je to též právní paskvil, který vznikl kvůli tomu, že politika (a to spíše západní politika) do emocionálně neutrálního práva tak trochu chtěla promítnout své psychologické rozpoložení po zkušenosti se světovou válkou. Do očí bijící je tato skutečnost o to více, že se tak činí v systému, jehož anarchická povaha je celkem zřejmá. Hovoříme totiž o situaci na mezinárodním poli. Opět se nemohu zbavit pocitu, že skutečnost takové deklarace odpovídá spíše realitě volebního práva v oné Stalinově ústavě, tedy realitě slova bez naplnění.

Jestliže na nedávné konferenci „OSN živá či mrtvá“, která se konala v Plzni, všichni diskutující nalezli snad jen jeden bod průniku svých tezí v tom, že OSN je užitečným oficiálním komunikačním kanálem, pak, bohužel nebo bohudík, se nám opět otevírá cesta k pochopení toho, co je předmětem neustálého sporu liberálů s realisty, že nějakou disciplínu v anarchickém prostředí si může zjednat jen mocnější aktér, příp. jejich koalice, ne však instituce jako taková. Konfliktní paradigma je odnepaměti v systému mezinárodních vztahů jako doma. Např. Valné shromáždění OSN fungující na principu „1 state = 1 vote“ je příkladem toho, jak funguje žvanírna. Vlastně můžeme být rádi, že vůbec nějaký takový komunikační kanál existuje. Tam, kde je legitimní anarchie, nemůže být používána univerzální šablona na to, co je, či není spravedlivou válkou. Kdo by ji vlastně měl určovat? Spíše lze říci, že je věcí času a prostoru, kdo se ke komu přidá a hlavně, že toto je opět věcí politiky, nikoli práva. Diplomacie je v současné době mnohem úspěšnější v předcházení ozbrojených konfliktů než v historii. Nesouvisí to však s tím, že existuje nějaká organizace jen proto, že existuje a že má „dobré“ stanovy. Souvisí to s tím, jak se s dobou mění myšlení jedné hegemonické části světa, tzv. Západu. Ale na skutečnosti, že válka je reálným způsobem řešení konfliktů, který tady existuje, to nic nemění. Že se tohoto nástroje využívá mnohem méně je bezpochyby dobrým signálem, ale není to impuls k vytváření si nějakých růžových brýlí o lepších zítřkách bez konfliktů. Vezmeme-li v potaz, že se v současné době rozmáhá terorismus, je naopak zřejmé, že Západ musí raději zůstat pevně oběma nohama na zemi.

Spravedlivá válka neexistuje, v systému, kde je legitimní anarchie mezi jeho aktéry, těžko. To politická interpretace občas umí otočit významem slova či skutečností o 180 stupňů. A pakliže se legitimní strany dostanou do vzájemného válečného konfliktu, je tato věc primárně záležitostí politiky, ať se nám to líbí nebo ne.

Jak citovat tento text?

Netolický, Pavel. Spravedlivá válka - pojem nebo přelud ? [online]. E-polis.cz, 2. květen 2004. [cit. 2025-02-18]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/spravedliva-valka-pojem-nebo-prelud.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Mgr. Pavel Netolický

Autor:

1999 – 2000 studium AJ a ŠJ


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 2 hvězdiček / Hodnoceno: 1x


Přidat komentář

Vložit komentář

GEO

pondělí, 21. únor 2005
17:19

Války neznají slova spravedlivý,nespravedlivý, morální či nemorální, znají pouze nepřítele.


Napsal: GEO [Odpovědět]

David Simota

pátek, 6. květen 2005
17:49

Zdánlivě opodstatněná myšlenka, že válka nikdy není spravedlivá, nezná žádná pravidla a tudíž je patologická a nedůstojná, může být z filosofického i historického hlediska snadno zpochybněna. Války provází lidský druh od jeho samotného počátku a bude tomu tak i nadále, ať už si o tom myslíme cokoli... Navíc každé lidské konání vychází z nějakého vzorce, normy či regule. Mnohdy jen narážíme na problém, jak tyto skrupule rozklíčovat. Platí to i o válce, její taktice, zásadách a použité technice. Pravý důvod, proč se domníváme, že válka je vždy nespravedlivá a že vlastně nikdy nemá pravidla, tkví v tom, že jednotlivé strany konfliktu nemají nikdy naprosto stejné možnosti a schopnosti rovnou a spravedlivou válku vést. Vždy je jeden aktér vybaven lépe než ten druhý a je pak jen otázkou času, kdy se tato disproporce naplno projeví... Pokud by však platil obecný celosvětový konsensus, že aktéři války mají mít primárně stejné šance na vítězství, pak by i samotná válka mohla být spravedlivá. To bylo možné pravděpodobně jen ve středověké Evropě, kdy bojová technologie a taktika přinášela téměř stejné šance všem zúčastněným. V současnosti jsou však rozdíly mezi jednotlivými státy a regiony natolik výrazné, že o této vizi nemůže být vůbec řeč.


Napsal: David Simota [Odpovědět]