Spolupráce USA a Kolumbie v kontextu drogového boje

Rok 2009 – americká vojenská základna se přesouvá z ekvádorské Manty do Kolumbie. Důvod? Efektivnější boj s drogovými gangy. Zdánlivě racionální rozhodnutí ale výrazně narušilo vztahy jihoamerické země s dalšími státy. Kvůli konfliktu se totiž do sousedního Ekvádoru a Venezuely vydali hledat úkryt tisíce uprchlíků.

Zdroj: commons.wikimedia.org

Už skoro dvě dekády patří Kolumbie mezi největší příjemce americké zahraniční pomoci na světě (InsideGov 2016).[1]

Úzké vztahy s USA se ale neobešly bez reakcí okolních států v regionu. Jak prezident Uribe, tak jeho nástupce Santos se museli zabývat otázkou kolumbijských uprchlíků, kteří v důsledku konfliktu mířili za větším bezpečím do Ekvádoru či Venezuely. Tam navíc došlo k ideologickým rozdílům mezi socialistickým Chávezem s antiimperialistickým diskursem a pragmatickou Uribeho administrativou podporující zahraniční politiku USA.

V roce 2009 došlo k přesunu americké vojenské základny z ekvádorské Manty do Kolumbie, kde navíc americkým silám bylo umožněno využívat tamní základny z důvodu operativnějšího boje s producenty drog, což vyvolalo další reakce v regionu.

Uribeho nástupce Santos sice působil jako ministr obrany v jeho vládě, ale coby hlava státu se svojí koncepcí zahraniční politiky razí poněkud jiný směr. Silné napojení na USA zůstává, ale nemá zájem, aby tato spolupráce ohrožovala postavení Kolumbie v regionu. Z toho důvodu už v roce svého nástupu do úřadu (2010) inicioval obnovení diplomatických styků s Ekvádorem[2] a Venezuelou[3].

Je tedy zjevné, že jak za Uribeho, tak i Santosovy vlády spolupráce s USA (a ambice v ní pokračovat) v souvislosti s bojem s drogami v regionu silně rezonovala a vyvíjela se na úkor vzájemných vztahů se sousedními státy.

Článek má dva cíle. Tím prvním je na základě Swanstromova konceptu bezpečnostních hrozeb nastínit determinanty/motivy vzájemné spolupráce v kontextu drogového boje. Druhým cílem je objasnit deklarovanou výši finanční pomoci v oblasti vojenství, boje proti drogám a terorismu.

Výzkumné otázky tedy jsou: Jaké existovaly/existují determinanty vzájemné spolupráce mezi USA a Kolumbií v kontextu boje s drogami? A jak se vyvíjela finanční pomoc ze strany USA v čase?

Časová osa je vymezena spuštěním Plánu Kolumbie v roce 1999 a končí rokem 2014, kdy už probíhají intenzivní vyjednávání o míru.       Hlavními zdroji pro účely textu jsou data ze společnosti InsideGov a odborná literatura.

I. Swanstromův koncept bezpečnostních hrozeb

Švédský výzkumník a ředitel Institutu pro bezpečnost a rozvoj Niklas Swanstrom identifikuje čtyři bezpečnostní hrozby v kontextu obchodu s drogami, které blíže osvětlí motivace obou zkoumaných států vzájemně kooperovat na řešení drogové problematiky.

Bezpečnostní hrozby politického charakteru

Swanstrom jako hlavní hrozbu politického charakteru označuje korupci vycházející z obchodu s drogami. Prorůstající klientelistické vazby mezi státním aparátem a producenty drog mají za následek slabost státu, který pak ztrácí roli legitimního suveréna (Swanstrom 2007: 4-9).

Na stupnici 0 - 100, kdy čím nižší číslo tím vyšší míra korupce, si Kolumbie vysloužila od Transparency International v roce 2015 číslo 37.Jedná se tedy o zemi se silnou náchylností ke korupčním praktikám (Transparency International 2015).

Nejnáchylnější k úplatkářství ze strany kartelů jsou hlavně úřady samospráv a lokální policie spolu s celní správou (ale v 90. letech nezůstala vynechána ani vysoká patra politiky - viz. nařčení z korupce v případě prezidenta Sampera a jeho kabinetu). Po rozbití největších narkomafiánských kartelů, včetně Medelínského, na dnešním území Kolumbie působí několik desítek vzájemně nezávislých či spolupracujících skupin, které pokračují v činnosti (Restrepo a Guizado 2001: 1-24).

Bezpečnostní hrozby ekonomického charakteru

Ilegální obchod s drogami, resp. přítomnost černého trhu s nimi, je problémem pro národní ekonomiky a to jak z hlediska stability ekonomického systému, tak i jeho kredibility v očích zahraničních investorů (Swanstrom 2007: 3). Problematické tak jsou zmařené potencionální investiční příležitosti a stejně tak nelegálně získané peníze, které nezdaněné putují v oběhu.

Zjistit přesná data ohledně vlivu černého trhu s drogami na národní ekonomiky je problematické, ale identifikovat hlavního producenta a tvůrce drogového obchodu v Kolumbii už tak obtížné není.

Bylo to právě rozbití dvou největších drogových kartelů[4] v první polovině devadesátých let, jež vytvořilo mocenské vakuum, kterého představitelé největší kolumbijské guerilly využili.

Uvědomili si, že díky vztahu patron - klient vůči producentům a exportérům drog, mohou získat významné zisky, díky kterým je možné financovat další boje.[5] V průměru výnosy z obchodu drogami tvoří 40 - 50 procent celkových příjmů FARC pro každý rok činnosti (Colombia Reports 2012).

Bezpečnostní hrozby civilního charakteru

Swanstrom nachází paralely mezi obchodem s drogami a civilní bezpečnostní. Nejedná se jen o závislost na drogách jako takovou, ale i o doprovodné jevy, zejména nemoci, s ní související (Swanstrom 2007: 4).

Může se jednat o šíření žloutenkové nákazy, HIV apod.  Nemusí ale zůstat jen u nemocí. U drogově závislých se může jednat o spirálu kriminální činnosti (např. krádeže za účelem získání financí na obstarání drogy, následná koupě od překupníků a tím podpora černého trhu atd.)

Národní institut pro zneužívání drog uvádí, že na území Spojených států se vyskytuje na jeden a půl milionu uživatelů kokainu, nemluvě o jiných druzích drog (National Institute on Drug Abuse 2016). V případě Kolumbie se jedná zhruba o 175 000 konzumentů kokainu, ačkoli velmi rozšířené je tzv. basuco (nečistá forma kokainu), zejména kvůli cenové dostupnosti (United Nations Office on Drugs and Crime 2016).

Bezpečnostní hrozby vojenského charakteru

Neschopnost svrchovaného státu vykonávat státní moc na části svého území je bezpečnostní hrozbou už z toho důvodu, že není schopen zajistit vymahatelnost práva a bezpečí pro své občany v dané lokalitě, jeho role suveréna je tak omezena (Swanstrom 2007: 9).

Největší latinskoamerická povstalecká skupina[6], která od první poloviny šedesátých let úspěšně čelila kolumbijské vládě, operovala v podstatě na dvou třetinách území, získala od přechodu na nový způsob financování zcela jiný rozměr. Na jednu stranu tak mohla sanovat výpadek zahraničních příjmů v důsledku konce studené války, což ji dalo impuls k dalšímu boji a rekrutování nových členů. Na druhou stranu tak na sebe upozornila a z pohledu USA už nebyla pouze hlavním aktérem vnitrostátního konfliktu, nýbrž největším producentem drog a tedy primárním zdrojem problémů, se kterým je nutné se vypořádat.O tom svědčí i její zařazení na seznam světových teroristických organizací, který vede ministerstvo zahraničí USA, čímž se např. ospravedlnily americké peníze plynoucí kolumbijské vládě od roku 2004 za účelem potlačení narko-teroristické skupiny v rámci boje proti světovému terorismu (U.S. Department of State 2016).

II. Finanční pomoc Spojených států Kolumbii

Celkem se jedná o tři hlavní alokace/programy z rozpočtu USA. Peníze určené na vojenské účely (modernizace armády, nákup zbraní, vybavení), finance na boj s drogami (zejména skrze DEA - Národního úřadu pro kontrolu obchodu s drogami) a poslední rozpočtovou kapitolou jsou peníze určené na boj proti terorismu po roce 2003.

Vojenská pomoc

Zdroj: InsideGov 2016

Uribe už ve volebním klání navrhoval bezpečnostní opatření, která mají zemi přinést bezpečí a stabilitu. Jeho sto bodový program vycházel z nutnosti řešit otázku guerill a drogových kartelů. Uribeho ambicí bylo výrazné navýšení vojenského rozpočtu, které by mělo za následek zdvojnásobení armády na bezmála sto tisíc osob a také zformování civilní domobrany, jež měla být hlavním pilířem v boji zejména díky znalosti prostředí v konkrétních lokalitách (The Information Warfare Site: 1). Na počátku svého funkčního období (2002) přichází s novou zahraničně-bezpečnostní koncepcí, která má navázat na Plán Kolumbie spuštěný za administrativy jeho předchůdce a pokračovat tak ve spolupráci s USA.[7] V dokumentu Demokratická bezpečnostní a obranná politika z roku 2003 byly vymezeny terorismus a drogy jako základní hrozby pro kolumbijský stát.

Součástí tohoto širšího dokumentu byl tzv. Vlastenecký plán, jehož obsahem bylo vojenské vypořádání se s největší kolumbijskou guerillou a který byl rovněž napojený na americké peníze (Henderson, 2011: 6).

Uribeho iniciativa se dočkala kladné reakce ze strany Spojených států, protože jak graf napovídá, tak zejména od roku 2003 - 2005 došlo k výraznému navýšení vojenské pomoci oproti rokům minulým.

Na konci roku 2005 končí finanční podpora USA, která se vztahovala k Plánu Kolumbie (Uribeho vláda dočerpává finance a zároveň rozjíždí nový plán, jednalo se o kumulaci více zdrojů). Za období pěti let klesla míra vražd na polovinu a kolumbijská vláda měla pod kontrolou všechny obce nad 1 500 obyvatel (U.S. Department of State 2016). Na druhou stranu americké finance určené na kolumbijskou armádu začínají od roku 2006 klesat a už nikdy nedosáhly stavu z roku 2004.

Konec Uribeho druhého období se nese v duchu vyjednávání smlouvy o volném obchodu s již novým americkým prezidentem B. Obamou. Jednání v roce 2010 přebírá Uribeho nástupce J. M. Santos a o dva roky později je smlouva ratifikována. Došlo tak k dalšímu prohloubení vzájemných vztahů.

Obamova administrativa nicméně přichází s ambicí být otevřenější vůči Latinské Americe a hledat nová strategická partnerství. Kolumbie už tedy neměla být jediným klíčovým spojencem v regionu, ale pouze jedním z mnoha, čímž by přišla o tuto výsadní pozici, díky které za poslední dvě dekády mohla modernizovat a rozšiřovat některé (zejména vojenské) oblasti státu. I přes to zůstala výše přidělených financí přibližně stejná po celé Obamovo první období, výrazný pokles nastal až na jeho konci v roce 2012.

Ve vztazích se Spojenými státy usiloval Uribeho nástupce J.M. Santos o větší diverzifikaci co se týče finanční pomoci. Což se projevilo v roce 2012, kdy poměr vojenské pomoci k ekonomické byl 45:55. Uvědomoval si, že některé regiony, kde se odehrávaly ozbrojené střety jsou konfliktem postiženy více než jiné (např. oblast Caqueta), tzn. zahraniční finance z větší části určené na vojenskou pomoc je třeba využít i na investice do infrastruktury, školství či zdravotnictví. Vrcholem spolupráce v ekonomické oblasti bylo podepsání smlouvy o volném obchodu (FTA) v roce 2012.^[8]

Boj s drogami

Zdroj: InsideGov 2016

Nejvyšší finanční podpora vyčleněná na boj s drogami byla v letech 2000 v souvislosti s Plánem Kolumbie a v roce 2006.[9]

Santosův přístup v boji proti drogám byl diametrálně odlišný od Uribeho nekompromisního postoje guerilly a drogové kartely tvrdě potlačovat. Nejen, že se snažil vyvolat celosvětovou diskuzi na téma obchodu s drogami^[10], ale také nabídl guerillám prostor k diskuzi. Ze strany představitelů FARC např. přišel návrh na legalizaci koky.

Boj proti terorismu

Zdroj: InsideGov 2016

Přelomovým mezníkem ve vývoji americko-kolumbijských vztahů je vyhlášení „Války proti terorismu“ Bushovou administrativou, která ospravedlnila invazi do Iráku v roce 2003 se záměrem svrhnout režim Saddáma Husajna a eliminovat tamní teroristické skupiny.

Kolumbie totiž patřila k největším podporovatelům invaze v regionu Latinské Ameriky.^[11] Álvaro Uribe prohlásil: „Kolumbie musí USA v této invazi podporovat, protože USA rovněž podporuje Kolumbii v boji proti teroristům.“(McLean 2003: 3).

Proto dochází po roce 2003 k vytvoření zcela nového programu finanční pomoci určeného na boj s teroristickými organizacemi. Primárně tedy s FARC. Zároveň dochází k diverzifikaci dvou stávajících programů, aby bylo možné kofinancovat třetí - protiteroristický.

V roce 2007 byla ze strany G. Bushe přislíbena další finanční podpora pro boj s terorismem a drogami a to až do roku 2013 (Henderson, 2011: 9).

Ilegální pěstování koky v hektarech

Zdroj: InsideGov 2016

Rozmach v produkci koky se zpomalil po roce 2001, kdy už byl na plno realizován Plán Kolumbie a začínal se připravovat plán další.

Zahájení vyjednávání o míru v roce 2012 usnadnil i fakt, že FARC nebyla ze strany Santose už nadále označována jako hlavní producent drog. Jedním z klíčových výstupů z probíhajících jednání bylo uzavření dohod ohledně zavedení programů nahrazujících výrobu a produkci koky (La Oficina del Alto Comisionada para la Paz 2014).

Na druhou stranu i přes tyto pro USA nepochybně pozitivní zprávy produkce koky opět začala narůstat. Dle odhadů UNODC se v roce 2014 vypěstovalo o 44% více koky než v roce předcházejícím a Kolumbie na úkor Peru znovu získává prvenství v celosvětové produkci koky. Tedy v době, kdy mírová jednání jsou už v pokročilé fázi s prvními výstupy (UNODC 2015: 11).

V návaznosti na to bude po definitivním uzavření příměří v roce 2017 zahájena masivní kampaň na substituci plodin, která by měla dle Santosovy vlády daný trend zvrátit.

Produkce čistého kokainu v tunách

Zdroj: InsideGov 2016

Opětovný nárůst nejen výroby, ale i produkce kokainu v roce 2014, je jakýmsi paradoxem v kontextu pokročilých jednání o míru s hlavním producentem drog. Za pozornost stojí i skutečnost, že od roku 2002 výrazně pokleslo pěstování koky, ale produkce samotné drogy zaznamenala výraznější pokles až o šest let později.

Závěr

Bezpečnosti Spojených států se přímo dotýkají civilní, nepřímo pak ekonomické hrozby vycházející z drogové problematiky. V případě Kolumbie se přidávají i politické spolu s vojenskými hrozbami. Motivy vzájemné spolupráce v boji proti drogám jsou tedy výraznější v případě Kolumbie.

Pragmatismus při čerpání americké finanční pomoci mnohdy převládal ať už na úkor dobrých vztahů se sousedními státy nebo na úkor přijímání a implementace politik USA (viz. koncepce Války proti terorismu), které byly na poskytnutí finanční pomoci navázány.

V celkovém průměru více finančních prostředků na vojenské účely a boj s drogami bylo Kolumbii poskytováno za vlády G. Bushe. Obamova administrativa nicméně pokračovala v nastartovaném trendu v případě financí vyčleněných na boj s terorismem, v podstatě tak dodržovala závazky vyjednané Bushovou administrativou.

Do budoucna bude zajímavé sledovat dopady vyjednaného příměří na kolumbijsko-americké vztahy. Finanční programy USA nepochybně výrazně podpořily kolumbijské síly při potlačení hlavního producenta drog, což eventuálně vedlo k zahájení mírových rozhovorů. Nevysvětlí to ale skutečnost, že po dvou letech vyjednávání a předběžných dohod se v Kolumbii v roce 2014 znovu navýšila jak produkce koky, tak i kokainu. Pozornost by se tedy kromě pěstitelů koky měla zaměřit i na menší organizované skupiny producentů, kterých je na kolumbijském území stále nemalé množství.

Literatura

Henderson, D. James. 2011.„Plan Colombia's place in the democratic security: Program of Álvaro Uribe Vélez.“ The Latin Americanist 55, č. 1, 3-15.

IWS - The Information Warfare Site. 2002. Colombia: The Uribe Administration and Congressional Concerns. b.m.: IWS.

La Oficina del Alto Comisionada para la Paz. 2014. Entérese del proceso de paz. Bogota: Oficinadel Alto Comisionado para la Paz.

McLean, Phillip. 2003.„Hemisphere Alert: The Impact of the war in Iraq on Canada, The Caribbean, and Latin America.“ Hemisphere Focus 11, č. 12. Dostupné na :http://csis.org/files/media/csis/pubs/hf_v11_12.pdf (6.12.016)

Pedraza, Luis Dallanegra. 2012.„Claves de la política exterior de Colombia.“ Revista Latinoamérica 54, č. 1. Dostupné na:  http://www.cialc.unam.mx/web_latino_final/archivo_pdf/Lat54-37.pdf   (7.12.2016)

Restrepo, Andrés López a Guizado, Alvaro Camacho. 2001. From smugglers to drug lords "traquetos": Changes in the Colombian illicit drugs organizations. Workingpaper 1, University of Notre Dame Press. Dostupné na:https://www3.nd.edu/~kellogg/faculty/research/pdfs/LopeCama.pdf  (8.12.2016)

Swanstrom, Niklas. 2007.„The Narcotics Trade: A Threat to Security? National and Transnational Implications.“Global Crime 8, č. 1, 1-25.

United Nations Office on Drugs and Crime. 2015.Colombia: Coca cultivation survey 2014. Bogota: United Nations Office on Drugs and Crime.

Internetové zdroje

Colombia Journal. http://colombiajournal.org/

Colombia Reports. http://colombiareports.com/

InsideGov. http://www.insidegov.com/

National Institute on Drug Abuse 2016.  https://www.drugabuse.gov/

Transparency International. http://www.transparency.org/

United Nations Office on Drugs and Crime. http://www.unodc.org/

U.S. Department of State. http://www.state.gov/

[1] Ze zemí Latinské Ameriky zaujímá první místo co do čerpání americké pomoci.

[2] Prvním impulsem k vzájemné spolupráci bylo uznání faktu, že se Kolumbie nachází ve stavu vnitrostátní války a proto je nutné nahlížet na otázku uprchlíků mimo rámec mezinárodních vztahů a úmluv (Pedraza 2012: 66)

[3] Obnovená komunikace později vyústila v podepsání smlouvy o vzájemné ekonomicko-bezpečnostní spolupráci (Pedraza 2012: 65).

[4] Jednalo se o kartel z Cali a o Medelínský kartel.

[5] Do té doby byli zejména odkázáni na domorodé obyvatelstvo a klasické formy příjmů typu výkupného z únosů, výpalného apod.

[6] Ještě na prahu 21. století vládní odhady připisovaly guerille více jak 18 000 členů (Colombia Journal 2007). V současnosti, po tvrdém potlačování Uribeho administrativou, přes procesy demobilizace a reintegrace zpět do společnosti za vlády Santose, po v podstatě uzavřená vyjednání v dnešních dnech, se skutečný počet členů odhaduje na současnou jednu třetinu.

[7] Zároveň ale vycházel z Plánu Kolumbie, díky kterému zahajoval funkční období s modernizovanou armádou, která tak mohla významně přispět k oslabení FARC a dalších ozbrojených skupin (Henderson 2011: 4).

[8] Obsahem smlouvy bylo odstranit cla a celní bariéry a dál prohlubovat ekonomickou spolupráci mezi zeměmi.

[9] Nutno podotknout, že organizace InsideGov vycházela z více zdrojů a výsledná data tak jsou kumulací všech programů na boj s drogami určených, tzn. nedá se s přesností určit jak velké procento z uvedených finančních částek se bezprostředně týkalo Plánu Kolumbie nebo Vlasteneckého plánu.

[10] O nutnosti vnímat drogovou problematika v širším kontextu a hledat způsoby řešení hovořil už ve volebním klání.

[11] Mezi další podporovatele je možné zahrnout Kostariku, Nikaraguu či Salvador, naproti tomu velké státy v regionu jako Argentina nebo Brazílie se k invazi na Blízký východ stavěly kriticky (McLean 2003: 3).

Autor: Milan Školník

Mgr. Milan Školník se odborně zabývá korupcí a jejími dopady na společnost, specifikami české lokální politiky a spolu s Mgr. Michaelem Hamanem také sociálními sítěmi. Je autorem či spoluautorem celé řady článků v časopisech zařazených do databází Web of Science nebo Scopus. Pravidelně komentuje politické dění v regionálních médiích. Je spoluautorem originální metody, jak v rámci všech obcí v ČR lokalizovat zastupitele na plný úvazek a spoluzakladatelem unikátního internetového projektu www.politiciansonsocialmedia.com

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Transformace guerillového hnutí Tupamaros v politickou stranu

Kolumbie na trnité cestě k míru

Další články z rubriky

Al-Kájda, jej expanzia a dôsledky

Podněstří jako zdroj nové nestability

Čínský monopol v produkci strategických prvků vzácných zemin - hrozba nebo výzva?

Vložit komentář