Tabulka přebrána z: Douglas, 1999, s. 181
Sandline International je další PMC, která do země dorazila v roce 1997 na popud prezidenta Kabbaha, který byl vojenským pučem donucen utéct do exilu. Právě prostřednictvím Sandline se chtěl demokraticky zvolený prezident dostat zpět do čela legálně a legitimně zvolené vlády a asistovat jednotkám ECOMOG v boji proti společným jednotkám RUF/AFRC. Kabbahovi byla tato společnost představena Peterem Penfoldem, britským vysokým komisařem pro Sierra Leone (Musah, 2000, s. 98).
Společnost vznikla v 90. letech 20. století. Zakladatelem byl bývalý plukovník britské armády, Tim Spicer. Společnost sama sebe charakterizuje jako PMC a proti této typologizaci se nijak nevymezuji a zcela s ní souhlasím. Též dle Kinseyho typologizace spadá právě do této kategorie.[11]
Společnost se zabývá velmi širokou paletou služeb. Například poskytuje strategické, operační a taktické plánování, operativní výzkum a analýzy, restrukturalizaci obrněných sil a analýzu hrozeb. V oblasti výcviku se zaměřuje na základní a pokročilý trénink armády, výcvik Psy ops jednotek a speciálních jednotek a v neposlední řadě výcvik policejních sil. Poskytuje ale výcvik jednotek zajišťujících odminování a také výcvik humanitárních sil a pracovníků. Sandline nabízí také své vlastní jednotky pro rozličné úkoly. Velení, sběr informací, komunikace. Také speciální jednotky pozemní, výsadkové, ale i námořní. Poskytuje logistické služby, piloty a inženýry. Sama společnost se vymezuje v oblasti klientů, kterým je své služby ochotna poskytnout. Sandline je ochotna poskytovat své služby pouze zemím, které jsou mezinárodně uznávané, mezinárodním organizacím, jako je OSN, a mezinárodně uznávaným osvobozeneckým hnutím. Klient musí být legální a morální. Naopak odmítá spolupracovat s režimy, na které je uvaleno embargo, s teroristickými organizacemi, drogovými kartely a ilegálními obchodníky se zbraněmi.[12] Přesto byla samotná Sandline vyšetřována pro porušení embarga v aféře zbraně pro Afriku. Této otázce se budu hlouběji věnovat dále v kapitole.
Prezident Kabbah se dohodl se zakladatelem Sandline Spicerem na několika cílech. Kabbahovu dosazení do legitimního čela Sierra Leone a na podpoře jednotek ECOMOG při obsazování hlavního města Freetown a svržení nelegitimního režimu AFRC/RUF. V plánování se opět angažoval také vysoký komisař Peter Penfold. Úkolem Sandline bylo poskytnutí výcviku, plánování a koordinace operace. Sandline měla na starosti také logistickou a leteckou podporu, sběr informací a vyzbrojení jednotek ECOMOG vybavením, municí a zbraněmi v celkové tonáži 35 tun. Tato dodávka zbraní, které se poté staly předmětem aféry „zbraně pro Afriku“, dorazila na letiště Lungi 28. února 1998 (Fuchs, 2007, s. 111).
Již během počátku roku 1998 se povedlo společným silám ECOMOG, Kamajors a Sandline vytlačit jednotky AFRC/RUF a dosadit zpět Kabbaha. Díky tomuto zvratu se mohlo začít vyjednávat o vládě národní jednoty a především se zvýšily šance na mírové řešení situace v Sierra Leone (Fuchs, 2007, s. 113).
Aféra zbraně pro Afriku byla spuštěna právě doručením 35 tun zbraní a munice na letiště Lungi. Zbraně byly dodány Sandline International za vědomí vysokého komisaře pro Sierra Leone, Petera Penfolda. Tato dodávka vojenského materiálu byla dodána i přes fakt, že na zemi bylo uvaleno embargo. Tato kontroverzní akce vyvolala sérii vyšetřování s cílem zjistit, zda členové vlády Velké Británie tuto akci nějakým způsobem podpořili, či o ní věděli. Tim Spicer, zakladatel a ředitel Sandline, několikrát uvedl, že vláda informována byla. Po sérii vyšetřování došli vyšetřovatelé k závěru, že o dodávce zbraní nikdo z ministrů nevěděl (Fuchs, 2007, s. 112).
V předchozích kapitolách byla popsána činnost jednotlivých PMC´s v Sierra Leone a tato činnost byla zasazena též do historické perspektivy. Cílem této kapitoly tedy je analýza předložených fakt. Jaký vliv mělo nasazení PMC´s v Sierra Leone? Tuto otázku by měla zodpovědět právě tato kapitola.
Působení každé ze zmíněných významných společností mělo rozdílné výsledky. GSG v zemi díky několika faktorům dlouho nevydržela, a tudíž ani výcvik poskytovaný jednotkám RSLMF nebyl dostatečný. Faktory, které vedly GSG pryč ze Sierra Leone, lze vidět v neustálém tlaku vlády Sierra Leone na přímé nasazení GSG v bojových operacích. Tím by ale GSG poškodila své dobré jméno a poskytovala by služby za hranicí nabízených služeb. Druhý důvod lze vidět na relativně vysokých ztrátách na životech, které společnost utrpěla během výcviku. Ztráty se nevyhnuly ani nejvyšším manažerům společnosti. Navíc někteří autoři označují nasazení Ghurků v zemi za jedno z nejproblematičtějších. I přes to, že ve většině bojovníků RUF vyvolávali Ghurkové panickou hrůzu, [14] stejně tak působili na civilní obyvatelstvo. To v nich nevidělo hrozbu bezpečnostní, ale ekonomickou. Například v Angole si lidé, ale též vládní zaměstnanci stěžovali, že Ghurkové zabírají práci demobilizovaným kombatantům a mladým, kteří tak přicházejí o možnost obživy (Vines, 1999, s. 124).
Působení EO v Sierra Leone se dá označit za nejkontroverznější a mediálně nejreflektovanější záležitost po čas celého konfliktu (možná s výjimkou aféry zbraně pro Afriku). EO byla považována řadou autorů, ale i mezinárodním prostředím za apartheidní armádu žoldáků, kteří se ženou za vidinou bohatství a spolupracují s těžebními společnostmi za pouhým účelem zisku. Leč fakt je takový, že samotným obyvatelstvem Sierra Leone byli považováni za hrdiny a spasitele, kteří byli jedinou silou, která skutečně pomáhala. A v krátkodobém horizontu byla Barlowova společnost skutečně velmi efektivní.
Za pouhý rok činnosti dosáhla toho, čeho armáda Sierra Leone nebyla schopna de facto nikdy. EO využívala moderních zbrojních technologií, vycvičené profesionály a těžkou bojovou techniku. V krátkodobém měřítku byla její mise dle mého názoru zcela úspěšná.
EO se dá vytknout pouze jeden krok, který měl následky v dlouhodobém měřítku. Tím bylo trénování a výcvik Kamajors. Tento krok předal značnou moc do rukou lokálních vůdců a to vedlo k další destabilizaci na úrovni vlády. Tyto milice byly sice velmi efektivní a obyvatelstvo je obdivovalo, protože po vzoru EO skutečně pomáhali a chránili venkov, ale pro RSLMF se stalo 40 000 bojovníků milic reálnou hrozbou (Avant, 2005, s. 90).
Osobně se domnívám, že činnost EO by byla efektivnější, kdyby získala mandát OSN a byla součástí mírových sil OSN. Civilní složka by měla na starosti postkonfliktní rekonstrukci státu a EO by koordinovalo bojové operace. Problém zůstává v právním statutu PMC´s a jejich nedořešeném vymezení v mezinárodním právu. S dostatečně kvalitní mezinárodní právní normou vymezující pravomoci PMC´s a možnosti spolupráce s mezinárodním společenstvím by bylo nasazení pravděpodobně efektivnější.
Mé teze potvrzuje například Deborah Avant, která tvrdí, že s příchodem EO se do země dostaly zásady vojenské profesionality a mezinárodních hodnot a celá řada odborníků považuje EO za dobré řešení problémů (Avant, 2005, s. 91).
Dalším problémem nasazení EO, ale i dalších PMC´s je fakt, že bez jejich přítomnosti se v 90. letech musela Sierra Leone nutně zhroutit. Bez přítomnosti společností jakou je EO totiž přicházela o významnou strategickou výhodu. Těžkou bojovou techniku, leteckou podporu a v neposlední a nejméně důležité řadě jsou to komunikační, koordinační a velitelské schopnosti. Ty by takový stát byl schopen získat jen po dokončení kvalitního výcviku vlastních jednotek a se zcela loajální armádou. Problém, který tedy EO přinesla do Sierry Leone, je ztráta části vnitřní suverenity. Tedy konkrétně monopolu na legitimní násilí a právo spravovat vnitřní záležitosti. EO v podstatě suplovala roli státu v oblasti vnitřní bezpečnosti a řešila jeho interní problémy za něj. Poté, co zemi opustila, se neschopnost státu tento monopol uplatňovat projevila naplno. Navíc předání velké moci do rukou Kamajors je opět spjato s problematikou vnitřní suverenity. Kamajors se stali vlivným vnitropolitickým hráčem a tím, že jim to EO umožnila, tak zasahovala do vnitřní suverenity státu.
Sandline je společností, jejíž působení v Sierra Leone vyvolalo též řadu ohlasů ve světových médiích. Aféra zbraně pro Afriku společnost poškodila, leč neměla vliv na její působení v Sierra Leone. Sandline díky kvalitní koordinaci jednotek Kamajors a ECOMOG docílila všech zadaných cílů. Freetown byl osvobozen a Kabbah znovu dosazen do vlády. Úspěchy Sandline na bitevním poli rovněž významnou měrou přispěly k zahájení mírových jednání a následnému ujednání dohod z Lomé. Leč díky aféře zbraně pro Afriku se rozpoutala též velká odborná debata (nejen ve Velké Británii) o nutnosti regulovat PMC´s a další společnosti z oblasti PMI (Fuchs, 2007, s. 114).
„PMCs offer the only military forces both willing and capable of providing rapid and effective military services in most Third World conflicts. Their operations have saved tens of thousands of lives but their potential is even greater. Working as „force multipliers“ – that is, training indigenous armies – PMCs can provide the competent military backbone to ensure the success of UN or regional multinational peacekeeping or peace enforcement operations…
More critically, given an international mandate, PMCs can decisively intervene in instances of genocide, as in Rwanda. Executive Outcomes offer to the UN of a rapid intervention force during the Rwanda genocide was declined at a time when member states vere callously turning their backs to UN pleas for military support.“
Doug Brooks, předseda Internatinal Peace Operations Association (Doug Brooks, cit. dle, Geraghty, 2009, s. 17).
Niccoló Machiavelli nás kdysi varoval před užíváním „žoldnéřských vojsk“ a jejich nespolehlivostí, předražeností a nedisciplinovaností. V dobovém kontextu vycházel ze zkušeností, pragmatismu a samozřejmě z historických faktů (Machiavelli, 2007, s. 93 – 94). Leč v současném kontextu nelze PMC´s považovat za žoldnéře, ale za zcela specifický a samostatný subjekt. Proto je třeba k nim takto přistupovat a s ohledem na tento fakt je zkoumat, jen tak budeme jejich roli skutečně schopni pochopit.
Ze své práce a především z nastudovaných materiálů, ale i z názorů řady uznávaných odborníků docházím k závěru, že mezi nesporné výhody PMC´s lze počítat velkou flexibilitu, profesionalitu a rychlost, s jakou jsou tyto společnosti schopny nasadit své kombatanty v místě a čase, které požaduje klient. Dalším přínosem je velká škála poskytovaných služeb, které společnosti nabízejí, a služby šité na míru klientovi. S touto nabídkou se pojí další nesporná výhoda. Tou je cena těchto společností. PMC´s jsou mnohonásobně levnější než konvenční armády, restrukturalizace a modernizace vlastní armády, ale také levnější než nasazení mírových sil OSN (Shearer, 1998, s. 78).
Když shrnu výhody do pouhých frází, jsou jimi: rychlost, flexibilita, profesionalita, cena a v neposlední řadě zkušenost.
S přínosy se ale pojí také celá řada rizik. V teoretické části jsem představoval typické zákazníky PMC´s. Těmi jsou slabé a rozpadající se státy, které povětšinou nedisponují kvalitní a spolehlivou armádou, natož kvalitní výzbrojí, výstrojí a bojovou technikou. Přesně tak tomu je i v případě Sierra Leone. Právě proto se tyto státy stávají zcela závislými při nasazení PMC´s. Tyto společnosti si s sebou přináší moderní technologie a zbrojní systémy, které si stát nemůže dovolit. Po jejich odchodu zůstává stále ta samá nevybavená armáda, která sice prošla výcvikem a nyní jsou její jednotky bojeschopnější, ale stále stejně špatně vybavené. A konvenční armáda bez techniky nemá mnoho šancí v žádném konfliktu, natož aby byla schopná sloužit jako podpůrná síla pro udržení vnitřní či vnější suverenity.
Rizikem je samozřejmě i to, jak je která PMC vnímána mezinárodním společenstvím, to může na stát, který využívá služeb kontroverzní PMC tlačit, aby přestal služeb společnosti využívat.
Dalším rizikem je samotný nevyjasněný mezinárodní právní statut PMC´s.
Tyto argumenty spíše technického rázu směřují opět k vnitřní suverenitě a neschopnosti státu udržet si monopol na legitimní použití násilí. Ten se stává na činnosti PMC´s zcela závislý (hovoříme-li o slabých či rozpadajících se státech, jinak je tomu u rozvinutých zemí disponujících dostatečnými vlastními kapacitami).
“The use of a private military contractor permits Washington to project its influence quite cheaply and very quickly to countries where it would be normally difficult to send troops because of political sensitivities. Moreover, the cost of cutting any links with a foreign regime is even less expensive, as MPRI protects Washington behind a potential screen of deniability.” (Goulet, 1998, s. 39).
Při rozhodování o tom, zda jsou společnosti působící v oblasti soukromého vojenství škodlivé, je třeba zohlednit mnoho faktorů a pole jejich působnosti. Jednotný závěr nejde učinit, jelikož k problematice je třeba přistupovat případ od případu. Přestože PMC´s jsou svým působením problematické, v oblasti soukromého vojenského průmyslu existují i firmy, které mohou svým působením pozitivně ovlivnit vývoj v regionu, ve kterém působí. Samozřejmě je také důležitý charakter služeb a klient, který si společnosti z oblasti PMI najme.
V případě Sierra Leone se domnívám, že například EO měla pozitivní vliv spíše v krátkodobém měřítku a kdyby byla pouze součástí dlouhodobého peacebuildingového projektu, věřím, že by se situace v Sierra Leone vyřešila rychleji. Nesporným pozitivem nasazování PMC´s je také jejich cena a ochota angažovat se v obdobných konfliktech. Zatímco OSN se intervenci v konfliktech, jako je Sierra Leone, vyhýbá a nasazuje své jednotky až příliš pozdě a celé nasazení a plánování misí OSN je zdlouhavé, nasazení PMC´s jako je EO lze zorganizovat v řádu dní. Navíc jak uvádí například Shearer, ceny misí OSN jsou mnohonásobně vyšší. Například Mise EO v Sierra Leone vyšla za 22 měsíců působení na 35 milionů dolarů, kdežto plánovaná operace OSN vyšla na 47 milionů na 8 měsíců (Shearer, 1998, s. 78).
Nesporně špatným rozhodnutím, které mělo negativní následky na vnitrostátní stabilitu a pro vnitřní suverenitu bylo využití sil Kamajors, jejich školení a vyzbrojení. Taktické a strategické výhody jejich nasazení jsou zcela jasné. Milice se výborně orientovaly v terénu a skvěle fungovaly nejen jako zdroj informací, ale také jako ochranné jednotky venkovských obyvatel. Tedy na území, ve kterém RSLMF ztrácela dech. Jenže tímto krokem v rámci politického systému rapidně narostl význam lokálních vůdců a navíc pozice sílících Kamajors ohrožovala RLSMF. Důsledky v oblasti vnitřní suverenity byly nedozírné. Převrat a společná vláda dřívějších rivalů RSLMF a RUF.
Stejně tak nasazení Sandline mělo v Sierra Leone krátkodobě pozitivní výsledek, který vedl k dosazení Kabbaha do čela státu a nakonec i k mírovým dohodám z Lomé. Dlouhodobě však jejich působení nelze hodnotit kladně právě kvůli krokům, jako je využívání Kamajors, i poté, co právě tento krok ohrozil stát během působení EO či aféra zbraně pro Afriku.
Proto se domnívám, že zodpovězení hypotézy, zda PMC´s svým působením vedly Sierru Leone k prohloubení destabilizace, je zcela jasné. Při nasazení v Sierra Leone PMC´s neměly v krátkodobém horizontu destabilizační účinek. Ani nasazení kombatantů z cizí země nevyvolávalo v očích civilního obyvatelstva hrůzu, ba naopak, byli vnímáni jako zachránci. Pouze mezinárodní prostředí působení postapartheidních kombatantů vnímalo negativně, leč následky pro Sierra Leone toto negativní vnímání nemělo. Charakter nasazení společnosti již problém vyvolává. Vládě ani civilnímu obyvatelstvu Sierra Leone nasazení EO nepůsobilo problémy, ale její drtivý dopad na RUF samozřejmě při mírových jednáních vyvolával základní požadavek na stažení všech zahraničních jednotek a jmenovitě pak právě EO.
Leč i přes fakt, že krátkodobě hodnotím působení PMC´s kladně, je nutné soustředit se na fakt, co operace PMC´s přinesly pro vnitřní suverenitu státu a dlouhodobější horizont. To, že je negativně nevnímalo obyvatelstvo a že měly bojové úspěchy, ještě neznamená, že musely být úspěšné i dlouhodobě. Ve skutečnosti tím, že přebíraly od státu monopol na legitimní násilí, zajistily (byť možná nechtěně), že stát se po jejich odchodu ocitne zcela neschopen bránit své obyvatelstvo a území a nebude nadále schopen udržet svůj monopol. Dalším zásahem do vnitřní suverenity je školení Kamajors, kdy se EO chovalo jako politický aktér a zcela vychýlilo misky vah ve vnitřní politice státu. To vedlo k spolupráci mezi bývalými rivaly RUF a RSLMF. V neposlední řadě napojení téměř všech PMC´s v Sierra Leone na těžařské společnosti zajišťovalo ztrátu vnitřní suverenity v oblasti nerostného bohatství. Stát se musel zbavovat svého bohatství, aby byl schopen zaplatit PMC´s, které byly provázány se společnostmi, kterým stát odprodával těžební povolení.
Druhá hypotéza pak vycházela z předpokladu, že slabé státy jsou vystaveny více rizikům při využívání PMC´s než státy vyspělé. Ve své práci docházím závěru, že tomu tak je. Moderní technologie, výpočetní technika a telekomunikační vybavení ve spojitosti s profesionálními a zkušenými kombatanty, těžkou technikou a leteckou podporou a průzkumem jsou v rukou PMC´s smrtící kombinací v konfliktech nízké intenzity. Ale opustí-li taková společnost z jakéhokoliv důvodu svého klienta (Sierru Leone), ten se rázem stává zcela bezbranný. Většina armády není vyškolená, vyzbrojená a nemá dostatek proviantu. Poté se snadno provádí převraty a hromadná dezerce. Tak jak nám to jasně demonstruje historie konfliktu v Sierra Leone.
Příloha 1: mapa Sierra Leone
Mapa převzata z: CIA World Factbook. Dostupné na: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/sl.html (1.4.2011).
Odpovědný redaktor: Petr Vrchota
Odpovědná korektorka: Bc. Hana Stýblová
Titulní obrázek převzat z: http://www.sxc.hu/photo/1327182
[1] Very important Person
[2] South African Defence Forces
[3] African National Congress
[4] Private Combat Company, v praxi žádná taková společnost dle Kinseyho neexistovala, ale nejblíže se jí přiblížila právě EO (Kinsey, 2006, s.9).
[5] Později tak byli také vnímání členové Kamajors
[6] Dle Deborah Avant byl kontrakt mezi EO a vládou v čele s Valentinem Straserem podepsán již v březnu (Avant, 2005, s. 86), naopak Abdel-Fatau Musah uvádí duben, jako měsíc, kdy byl kontrakt podepsán (Musah, 2000, s. 88).
[7] Dle Musaha bylo v Sierra Leone při plném stavu až 300 kombatantů z EO (Musah, 2000, s. 88).
[8] Helikoptéry byly pronajaty od běloruské společnosti Soruss, ve které byl podílníkem Bratr Juliuse Maada Bio, který byl významným aktérem v konfliktu v Sierra Leone (Musah, 2000, s. 89).
[9] Bojové vozidlo pěchoty
[10] Velení RUF dokonce vypsalo odměnu 25 000 USD za sestřelení vrtulníku EO (Douglas, 1999, s. 185).
[11] Sandline Incorporated: Overview of the Company. Dostupné na: http://www.sandline.com/site/ (4.3.2010).
[12] Sandline Incorporated: Overview of the Company. Dostupné na: http://www.sandline.com/site/ (4.3.2010).
[13] Aféra je též známá jako aféra Sandline (Fuchs, 2007, s. 111).
[14] „Those Vietnamese (Ghurkas). I remember them. They carried Aks and large knives. We knew if they caught us we would be eaten. Whites and African are easier, we know what they are and what they do.“ (Bývalý bojovník RUF, cit. dle Vines, 1999, s. 124).
Holík, Josef. Soukromé vojenské společnosti v Sierra Leone: přínos nebo hrozba? (2. část) [online]. E-polis.cz, 6. červenec 2011. [cit. 2021-03-03]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/soukrome-vojenske-spolecnosti-v-sierra-leone-prinos-nebo-hrozba-2-cast.html>. ISSN 1801-1438.
[Nahoru ↑]
Hodnocení: 4.21 hvězdiček / Hodnoceno: 14x
Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!
E-polis.cz hledá autory!
[28. leden 2019]
Časopis hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na emailovou adresu: reda…