Soukromé vojenské společnosti v Sierra Leone: přínos nebo hrozba? (2. část)

V předchozí části této práce byly čtenářům představeny historické okolnosti konfliktu v Sierra Leone s důrazem na působení PMC´s. Posléze jsem se snažil nalézt strukturální příčiny pádu kdysi ekonomicky silné Sierry Leone, které vedly k příchodu PMC´s do země.

Soukromé vojenské společnosti v Sierra Leone: přínos nebo hrozba? (2. část)

Úvod

V předchozí části této práce byly čtenářům představeny historické okolnosti konfliktu v Sierra Leone s důrazem na působení PMC´s. Posléze jsem se snažil nalézt strukturální příčiny pádu kdysi ekonomicky silné Sierry Leone, které vedly k příchodu PMC´s do země.

V této části se zaměřím na samotné aktéry konfliktu z řad PMC´s. Pro svou studii jsem vybral tři nejvýznamnější společnosti, které v zemi působily v různých obdobích. Ostatní společnosti byly vyloučeny buď na základě typologie využité v práci (Kinsey, 2007, s.20), tudíž se jednalo o jiný typ společností z PMI, či na základě faktu, že to byly společnosti dceřiné patřící jedné z větších, v práci představených společností. Na základě studia těchto společností a jejich působení v zemi se snažím zhodnotit rizika spojená s najmutím takových společností slabým či rozpadlým státem. Neopomenu zmínit také pozitiva.

1. Účastníci konfliktu v Sierra Leone z řad PMC´s

V této části práce logicky navážu na historický exkurs a hledání strukturálních příčin konfliktu, příchodu PMC´s a představím významné aktéry z řad PMC´s, kteří v konfliktu působili. Cílem kapitoly je důkladně seznámit čtenáře s úlohou jednotlivých aktérů v konfliktu a analyzovat jejich roli v tomto konfliktu. Samozřejmě nejzásadnějšími sledovanými aktéry budou PMSC´s Sandline, EO a Ghurkas.

V Sierra Leone samozřejmě působilo více PMSC´s, které ale nehrály významnou roli a většinou působily jako sub kontraktoři pro již zmíněné PMC´s. Proto nepovažuji za důležité tyto subjekty představovat.

V kapitole využiji také literaturu, ve které autoři považují PMC´s za žoldáky. Za všechny uvádím například publikaci Mercenaries: An African Security Dilemma. S touto publikací v následující podkapitole sice budu pracovat, leč s typologizací autorů se zcela neztotožňuji, a právě proto využiji především fakta, která se týkají samotných činností vykonávaných EO a dalších PMC´s po dobu jejího působení v Sierra Leone.

1. 1 Ghurka Security Guards

Zaměstnanci GSG jsou najímáni primárně z řad bývalých členů britských jednotek Ghurkas. Tito vojáci jsou původem z Nepálu. Po opuštění aktivní služby je velká část členů najímána právě PMC GSG. Z řady různých interview s příslušníky GSG je patrné, že jedním z primárních motivů pro vstup do této Proxy Military Company (při označení GSG za Proxy Military Company vycházím z typologie Christophera Kinseyho) je především ekonomický aspekt jejich zaměstnání (Vines, 1999, s. 124).

Proč právě Proxy Military Company? Naproti PMC´s GSG neposkytuje jednotky do přímých bojů, ani své důstojníky. Omezuje se striktně na výcvik a na zásobování. Personál je sice vyzbrojen, ale do bojů nezasahuje. Osobně ale přiznávám, že GSG má též prvky PMC a PSC. Například způsob získávání zaměstnanců pro jednotlivé kontrakty. GSG totiž nemá stálé členy, ale registr potenciálních zaměstnanců, tak jak tomu je právě u PMC´s. Společný znak s PSC je ten, že z velké části GSG poskytuje služby zaměřené na ochranu osob a majetku (Vines, 1999, s. 126).

2.1. 1 Historie a poskytované služby

GSG je společnost registrovaná ve Velké Británii a vznikla obdobně jako EO v roce 1989. Jediní stálí zaměstnanci byli dva bývalí manažeři společnosti, Husher a Borlace. Ti udržovali síť kontaktů na potenciální zaměstnance a v případě lukrativního kontraktu byli schopni velmi rychle vytvořit tým, který měl být nasazen do akce (Vines, 1999 s. 126). Právě takovým způsobem nám představuje PMC a teoretický koncept PCC Christopher Kinsey. Nábor do GSG probíhal výhradně v Nepálu. Většina operací, kterých se členové GSG účastnili, probíhala v Africe. Nejvýznamnějším kontraktem byla operace v Mozambiku (Vines, 1999, s. 126).

GSG nabízí celou škálu služeb spadajících do kategorie PMC´s, ale též PSC´s. Z části by se dle výčtu služeb dala považovat za PSC, ale charakterem služeb, které nabízela v Sierra Leone, se dá považovat za typický příklad PMC. GSG je schopna poskytovat výcvik, rekrutování, prověřování, nasazení a vedení bezpečnostních důstojníků, logistickou podporu, odminování, odstranění provizorních výbušných zařízení a inženýry odstraňující miny. Dále poskytují ochranu VIP[1] a osob v ohrožení života, zásobování vybavením a materiálem, ochranu personálu, objektů a vozidel (Vines, 1999, s. 125).

2.1. 2 Nasazení GSG v Sierra Leone

Kontrakt na výcvik jednotek RSLMF byl s GSG podepsán v roce 1995. Cílem bylo zvrácení postupu jednotek RUF. Autorem myšlenky najmout si právě GSG byl Valentine Strasser (Reno, 1997, s. 504).

Úkolem GSG bylo zajistit bezpečnost pro těžební koncern Sierra Rutile a také trénink speciálních jednotek a důstojnických kadetů RSLMF. Jednotka nasazená v Sierra Leone byla vedena bývalým důstojníkem Ghurkas, Jamesem Maynardem, Andrewem Myresem a americkým plukovníkem Robertem Mackenziem. Celkově bylo v zemi 58 příslušníků GSG a manažeři. Vláda v čele se Strasserem na GSG tlačila, aby jí podpořila v přímých bojích, ta ale odmítala z důvodů ochrany dobrého jména společnosti. Proto pokračoval pouze výcvik jednotek RSLMF. Čtyřiadvacátého února 1995 prováděla sedmičlenná skupina Ghirkas a četa RSLMF průzkum poblíž pahorkatiny Malal ve snaze najít prostor pro cvičnou střelnici. Omylem se ale dostali do základny RUF a 20 vojáků RSLMF a o život přišli také manažeři Myres a Mackenzie. I po tomto incidentu ale GSG pokračovala ve výcviku jednotek RSLMF. Leč stále odmítala zapojení v bojových operacích. Po zhodnocení rizik se nakonec ze Sierra Leone stáhla a její místo nahradila EO (Musah, 2000, s. 89).

2. 2 Executive Outcomes

„The [end of the] Cold War left a huge vacuum and I identified a niche in the market.“

Eeben Barlow, zakladatel Executive Outcomes (Eeben Barlow, cit. dle, Singer, 2003, s. 101).

2.2. 1 Vznik EO

EO je společností, jejíž kořeny lze hledat v postapartheidní Jihoafrické republice. V roce 1989 se poté, co skončila apartheidní vláda a nastoupila vláda afrického národního kongresu, se stali vojáci SADF,[2] kteří po desetiletí bojovali proti silám ANC[3], nepotřebnými pro nový režim. Právě proto přišel Eeben Barlow s myšlenkou založení EO (Pech, 1999, s. 81). Ta měla nabízet služby spadající dle Singerovy typologie právě do segmentu MPF a dle typologie, kterou navrhl Kinsey, spadá tato společnost na pomezí mezi PCC[4] a PMC.

Právě díky tomu, že EO nabízela aktivní nasazení svých mužů v boji a také díky původu drtivé většiny kombatantů, které EO nasazovala v misích v Angole, Sierra Leone a dalších státech, se rozpoutala debata o PMC´s, regulaci a zvedla se vlna kritiky směrem k této společnosti, jejíž členové byli často označováni za apartheidní vrahy či žoldáky. Přesto samotným obyvatelstvem Sierra Leone a většinou neziskových organizací působících v regionu byl personál EO obdivován a uznáván za zachránce a jediné aktéry konfliktu, kteří jim skutečně pomáhají[5] (Singer, 2003, s. 101).

2.2. 2 Základní charakteristika EO

Společnost EO se řadí mezi PMC´s. V následující podkapitole toto dokážu tím, že čtenáře seznámím s rozsahem služeb, které společnost byla ochotna poskytnout a jaké skutečně poskytovala v Sierra Leone (Kinsey, 2006, s. 13 - 14).

Samotná společnost EO se ve svých propagačních materiálech a na webových stránkách prezentovala jako společnost, která má vysokou úspěšnost plnění klientem zadaných misí. A to především díky kvalitnímu personálu. Každopádně EO je společností, která byla schopna poskytovat výcvik jednotek, zajišťovat zásobování jednotek (zbraněmi, materiálem), plnit výzvědné mise a získávat informace o nepříteli, koordinovat operace armády klienta a také byla ochotna poskytovat své muže při nasazení přímo v boji. Poskytovala svým klientům též bojovou techniku (v Sierra Leone především využívala pronajaté vrtulníky MI-17 a MI-24 ruské výroby a také obrněné transportéry BMP 1 a BMP 2). EO nabízela dokonce i peacekeepingové služby (Singer, 2003, s. 103).

Dle Khareen Pech poskytovala EO ve svých počátcích velmi zajímavý výčet služeb: podpůrné služby pro nelegální bojové operace, trénink bojovníků za svobodu, poskytování jakýchkoliv zbraní a vybavení, ilegální sabotážní akce, operace v nepřátelském týlu, operace se zaměřením na politickou propagandu a totální guerillový boj za nepřátelskými liniemi. Tento výčet služeb je specifický tím, že později EO striktně odmítala, že tyto služby někdy poskytovala. Snaha EO je pochopitelná, protože charakter těchto služeb je značně kontroverzní (Pech, 1999, s. 84 - 85). 

2.2. 3 Nasazení EO v Sierra Leone

EO se v Sierra Leone  poprvé objevila v květnu[6] roku 1995 (Douglas, 1999, s. 180).  V této části práce se již nebudu zaměřovat na historický popis událostí, který byl popsán v samostatné kapitole, ale budu se soustředit primárně na samotné bojové operace EO a na to, jak zasáhla do dění v Sierra Leone.

EO do země v první fázi dopravila 50 kombatantů, přičemž kontrakt byl podepsán na celkový počet 150 až 200 mužů.[7] Stát se zavázal platit společnosti EO 2 miliony USD měsíčně za poskytování dohodnutých služeb (Avant, 2005, s. 86).

Smlouva poskytovala pro Strasserovu vládu výcvik jednotek, ale i zapojení EO v přímých bojích. Dále EO poskytovalo výzvědné služby, zajišťovalo komunikaci a průzkum. EO poskytla také dva vrtulníky MI-17 a MI-24 ruské výroby s ukrajinskými piloty[8] a doktorem na palubě (Avant, 2005, s. 86 - 87).

EO vybudovalo po svém příjezdu společný štáb pro řízení operací EO a RSLMF v centru Freetownu, EO z tohoto štábu velela operacím, zásobovala jednotkami získanými informacemi, zajišťovala komunikaci a plánovala leteckou podporu. V neposlední řadě poskytovala logistické služby a palebnou podporu (Douglas, 1999, s. 182).

Společné cíle EO a vlády se dají shrnout do čtyř bodů. Prolomení obléhání Freetownu, znovuzískání dolů společnosti Sierra Rutile, zničení velitelství RUF a vyčištění zbytku území od RUF (Kinsey, 2007, s. 95). V první fázi bylo primárním cílem prolomit obléhání Freetownu jednotkami RUF, které operovaly ze základny umístěné východně od města. Prapor RSLMF za podpory dvou sovětských BVP,[9] dvou vozidel Land Rover s těžkými kulomety a samozřejmě za podpory sovětských helikoptér. Byla to první bitva v historii konfliktu, ve které RSLMF díky taktickému plánování EO a moderní bojové technice uspěla. Během dvou dní bylo zabito přes padesát rebelů a obležení hlavního města bylo prolomeno (Douglas, 1999, s. 182).

Druhá fáze byla klíčová pro nastartování ekonomiky země. V této části operace bylo zapotřebí znovuzískat kontrolu nad diamantovými nalezišti v oblasti Kono (Reno, 1997, s. 504). Právě v této fázi operací přišlo klíčové rozhodnutí EO. Tím bylo využívání služeb a školení domorodých lovců Kamajors (Avant, 2005, s. 87).

Operace byla zahájena v červnu 1995 se stejnou podporou obrněné techniky a poskytnutím dalších dvou jednotek pěchoty EO. Během pár dní byla oblast obsazena bez velkého odporu. Vláda se pro jistotu rozhodla ponechat v oblasti jednotky, které by poskytovaly bezpečnost pro těžební společnosti. Po diamantových nalezištích v Koindu požádala vláda EO, aby znovuzískala oblast Sierra Rutile. Tato operace byla zvláště významná pro EO, protože právě ze zisků společnosti Sierra Rutile měly být hrazeny účty pro EO (Douglas, 1999, s. 182).

Poslední fáze operace obnášela lokalizaci hlavní základny RUF a její následné zničení. Základna byla zničena 5. prosince 2005 (Douglas, 1999, s. 182). V lednu 1996 se pak EO povedlo zničit velkou část jednotek RUF u pahorkatiny Kangari. I přes neúspěch při snaze zničit velitelství v oblasti Kailahun je právě obrovský tlak ze strany EO vnímán jako hlavní důvod, proč RUF byla ochotna vstoupit do vyjednávání s vládou po pěti letech válčení (Kinsey, 2007, s. 95).

V počátcích roku 1996 proběhlo několik změn ve vládě, které měly za následek demokratické volby, ve kterých vyhrál Ahmed Tejan Kabbah (Avant, 2005, s. 88). I ten si ponechal EO jakožto rozhodující strategickou výhodu. Leč úspěchy EO se staly velkým trnem v oku velení RUF[10]. To díky své silně otřesené pozici přistoupilo na příměří a následné vyjednávání v Abidjanu v průběhu roku 1996, kde byly přijaty Abidjanské mírové dohody. Příměří ale RUF nerespektovalo a Kabbah nařídil vedení útoků proti civilním i vojenským cílům. Kabbah okamžitě nařídil ofenzivní operace, které byly vedeny EO v oblastech Zagoda a Kenema. RUF zde přišla o řadu důstojníků. V Průběhu operací pak přišla i o celý 8. Prapor, nacházející se nedaleko Freetownu, a také o celou základnu „Libya“ poblíž hranic s Libérií. Abidjanská mírová smlouva ale mimo jiné obnášela okamžité stažení cizích jednotek ze země. Zde byla právě EO zdůrazněna. EO navíc dlouhodobě neobdržela žádné šeky za své služby, a proto na Kabbaha tlačila a ten byl nucen obnovit kontrakt. EO zemi opustila v lednu 1997 a v zemi si ponechala pouze svou spin off společnost, LifeGuard Security, která zajišťovala bezpečnost pro diamantové doly společnosti DiamondWorks (Douglas, 1999, s. 185 - 187).

Rozpis výcviku jednotek RSLMF v Sierra Leone prováděný EO v letech 1995 až 1996

Tabulka přebrána z: Douglas, 1999, s. 181

2. 3 Sandline

Sandline International je další PMC, která do země dorazila v roce 1997 na popud prezidenta Kabbaha, který byl vojenským pučem donucen utéct do exilu. Právě prostřednictvím Sandline se chtěl demokraticky zvolený prezident dostat zpět do čela legálně a legitimně zvolené vlády a asistovat jednotkám ECOMOG v boji proti společným jednotkám RUF/AFRC. Kabbahovi byla tato společnost představena Peterem Penfoldem, britským vysokým komisařem pro Sierra Leone (Musah, 2000, s. 98). 

2.3. 1 Vznik Sandline a poskytované služby

Společnost vznikla v 90. letech 20. století. Zakladatelem byl bývalý plukovník britské armády, Tim Spicer. Společnost sama sebe charakterizuje jako PMC a proti této typologizaci se nijak nevymezuji a zcela s ní souhlasím. Též dle Kinseyho typologizace spadá právě do této kategorie.[11]

Společnost se zabývá velmi širokou paletou služeb. Například poskytuje strategické, operační a taktické plánování, operativní výzkum a analýzy, restrukturalizaci obrněných sil a analýzu hrozeb. V oblasti výcviku se zaměřuje na základní a pokročilý trénink armády, výcvik Psy ops jednotek a speciálních jednotek a v neposlední řadě výcvik policejních sil. Poskytuje ale výcvik jednotek zajišťujících odminování a také výcvik humanitárních sil a pracovníků. Sandline nabízí také své vlastní jednotky pro rozličné úkoly. Velení, sběr informací, komunikace. Také speciální jednotky pozemní, výsadkové, ale i námořní. Poskytuje logistické služby, piloty a inženýry. Sama společnost se vymezuje v oblasti klientů, kterým je své služby ochotna poskytnout. Sandline je ochotna poskytovat své služby pouze zemím, které jsou mezinárodně uznávané, mezinárodním organizacím, jako je OSN, a mezinárodně uznávaným osvobozeneckým hnutím. Klient musí být legální a morální. Naopak odmítá spolupracovat s režimy, na které je uvaleno embargo, s teroristickými organizacemi, drogovými kartely a ilegálními obchodníky se zbraněmi.[12] Přesto byla samotná Sandline vyšetřována pro porušení embarga v aféře zbraně pro Afriku. Této otázce se budu hlouběji věnovat dále v kapitole.  

2.3. 2 Nasazení Sandline Int.

Prezident Kabbah se dohodl se zakladatelem Sandline Spicerem na několika cílech. Kabbahovu dosazení do legitimního čela Sierra Leone a na podpoře jednotek ECOMOG při obsazování hlavního města Freetown a svržení nelegitimního režimu AFRC/RUF. V plánování se opět angažoval také vysoký komisař Peter Penfold. Úkolem Sandline bylo poskytnutí výcviku, plánování a koordinace operace. Sandline měla na starosti také logistickou a leteckou podporu, sběr informací a vyzbrojení jednotek ECOMOG vybavením, municí a zbraněmi v celkové tonáži 35 tun. Tato dodávka zbraní, které se poté staly předmětem aféry „zbraně pro Afriku“, dorazila na letiště Lungi 28. února 1998 (Fuchs, 2007, s. 111).

Již během počátku roku 1998 se povedlo společným silám ECOMOG, Kamajors a Sandline vytlačit jednotky AFRC/RUF a dosadit zpět Kabbaha. Díky tomuto zvratu se mohlo začít vyjednávat o vládě národní jednoty a především se zvýšily šance na mírové řešení situace v Sierra Leone (Fuchs, 2007, s. 113).

2.3. 3 Aféra zbraně pro Afriku[13]

Aféra zbraně pro Afriku byla spuštěna právě doručením 35 tun zbraní a munice na letiště Lungi. Zbraně byly dodány Sandline International za vědomí vysokého komisaře pro Sierra Leone, Petera Penfolda. Tato dodávka vojenského materiálu byla dodána i přes fakt, že na zemi bylo uvaleno embargo. Tato kontroverzní akce vyvolala sérii vyšetřování s cílem zjistit, zda členové vlády Velké Británie tuto akci nějakým způsobem podpořili, či o ní věděli. Tim Spicer, zakladatel a ředitel Sandline, několikrát uvedl, že vláda informována byla. Po sérii vyšetřování došli vyšetřovatelé k závěru, že o dodávce zbraní nikdo z ministrů nevěděl (Fuchs, 2007, s. 112).

3. Působení PMC´s a jejich vliv při řešení konfliktu v Sierra Leone

V předchozích kapitolách byla popsána činnost jednotlivých PMC´s v Sierra Leone a tato činnost byla zasazena též do historické perspektivy. Cílem této kapitoly tedy je analýza předložených fakt. Jaký vliv mělo nasazení PMC´s v Sierra Leone? Tuto otázku by měla zodpovědět právě tato kapitola.

3. 1 Ghurka Security Guards

Působení každé ze zmíněných významných společností mělo rozdílné výsledky. GSG v zemi díky několika faktorům dlouho nevydržela, a tudíž ani výcvik poskytovaný jednotkám RSLMF nebyl dostatečný. Faktory, které vedly GSG pryč ze Sierra Leone, lze vidět v neustálém tlaku vlády Sierra Leone na přímé nasazení GSG v bojových operacích. Tím by ale GSG poškodila své dobré jméno a poskytovala by služby za hranicí nabízených služeb. Druhý důvod lze vidět na relativně vysokých ztrátách na životech, které společnost utrpěla během výcviku. Ztráty se nevyhnuly ani nejvyšším manažerům společnosti. Navíc někteří autoři označují nasazení Ghurků v zemi za jedno z nejproblematičtějších. I přes to, že ve většině bojovníků RUF vyvolávali Ghurkové panickou hrůzu,[14] stejně tak působili na civilní obyvatelstvo. To v nich nevidělo hrozbu bezpečnostní, ale ekonomickou. Například v Angole si lidé, ale též vládní zaměstnanci stěžovali, že Ghurkové zabírají práci demobilizovaným kombatantům a mladým, kteří tak přicházejí o možnost obživy (Vines, 1999, s. 124).

3. 2 Executive Outcomes

Působení EO v Sierra Leone se dá označit za nejkontroverznější a mediálně nejreflektovanější záležitost po čas celého konfliktu (možná s výjimkou aféry zbraně pro Afriku). EO byla považována řadou autorů, ale i mezinárodním prostředím za apartheidní armádu žoldáků, kteří se ženou za vidinou bohatství a spolupracují s těžebními společnostmi za pouhým účelem zisku. Leč fakt je takový, že samotným obyvatelstvem Sierra Leone byli považováni za hrdiny a spasitele, kteří byli jedinou silou, která skutečně pomáhala. A v krátkodobém horizontu byla Barlowova společnost skutečně velmi efektivní.

Za pouhý rok činnosti dosáhla toho, čeho armáda Sierra Leone nebyla schopna de facto nikdy. EO využívala moderních zbrojních technologií, vycvičené profesionály a těžkou bojovou techniku. V krátkodobém měřítku byla její mise dle mého názoru zcela úspěšná.

EO se dá vytknout pouze jeden krok, který měl následky v dlouhodobém měřítku. Tím bylo trénování a výcvik Kamajors. Tento krok předal značnou moc do rukou lokálních vůdců a to vedlo k další destabilizaci na úrovni vlády. Tyto milice byly sice velmi efektivní a obyvatelstvo je obdivovalo, protože po vzoru EO skutečně pomáhali a chránili venkov, ale pro RSLMF se stalo 40 000 bojovníků milic reálnou hrozbou (Avant, 2005, s. 90).

Osobně se domnívám, že činnost EO by byla efektivnější, kdyby získala mandát OSN a byla součástí mírových sil OSN. Civilní složka by měla na starosti postkonfliktní rekonstrukci státu a EO by koordinovalo bojové operace. Problém zůstává v právním statutu PMC´s a jejich nedořešeném vymezení v mezinárodním právu. S dostatečně kvalitní mezinárodní právní normou vymezující pravomoci PMC´s a možnosti spolupráce s mezinárodním společenstvím by bylo nasazení pravděpodobně efektivnější.

Mé teze potvrzuje například Deborah Avant, která tvrdí, že s příchodem EO se do země dostaly zásady vojenské profesionality a mezinárodních hodnot a celá řada odborníků považuje EO za dobré řešení problémů (Avant, 2005, s. 91).

Dalším problémem nasazení EO, ale i dalších PMC´s je fakt, že bez jejich přítomnosti se v 90. letech musela Sierra Leone nutně zhroutit. Bez přítomnosti společností jakou je EO totiž přicházela o významnou strategickou výhodu. Těžkou bojovou techniku, leteckou podporu a v neposlední a nejméně důležité řadě jsou to komunikační, koordinační a velitelské schopnosti. Ty by takový stát byl schopen získat jen po dokončení kvalitního výcviku vlastních jednotek a se zcela loajální armádou. Problém, který tedy EO přinesla do Sierry Leone, je ztráta části vnitřní suverenity. Tedy konkrétně monopolu na legitimní násilí a právo spravovat vnitřní záležitosti. EO v podstatě suplovala roli státu v oblasti vnitřní bezpečnosti a řešila jeho interní problémy za něj. Poté, co zemi opustila, se neschopnost státu tento monopol uplatňovat projevila naplno. Navíc předání velké moci do rukou Kamajors je opět spjato s problematikou vnitřní suverenity. Kamajors se stali vlivným vnitropolitickým hráčem a tím, že jim to EO umožnila, tak zasahovala do vnitřní suverenity státu.

3. 3 Sandline International

Sandline je společností, jejíž působení v Sierra Leone vyvolalo též řadu ohlasů ve světových médiích. Aféra zbraně pro Afriku společnost poškodila, leč neměla vliv na její působení v Sierra Leone. Sandline díky kvalitní koordinaci jednotek Kamajors a ECOMOG docílila všech zadaných cílů. Freetown byl osvobozen a Kabbah znovu dosazen do vlády. Úspěchy Sandline na bitevním poli rovněž významnou měrou přispěly k zahájení mírových jednání a následnému ujednání dohod z Lomé. Leč díky aféře zbraně pro Afriku se rozpoutala též velká odborná debata (nejen ve Velké Británii) o nutnosti regulovat PMC´s a další společnosti z oblasti PMI (Fuchs, 2007, s. 114).

4. Potenciální hrozby a přínosy při využití PMC´s

„PMCs offer the only military forces both willing and capable of providing rapid and effective military services in most Third World conflicts. Their operations have saved tens of thousands of lives but their potential is even greater. Working as „force multipliers“ – that is, training indigenous armies – PMCs can provide the competent military backbone to ensure the success of UN or regional multinational peacekeeping or peace enforcement operations…

More critically, given an international mandate, PMCs can decisively intervene in instances of genocide, as in Rwanda. Executive Outcomes offer to the UN of a rapid intervention force during the Rwanda genocide was declined at a time when member states vere callously turning their backs to UN pleas for military support.“

Doug Brooks, předseda Internatinal Peace Operations Association (Doug Brooks, cit. dle, Geraghty, 2009, s. 17).

Niccoló Machiavelli nás kdysi varoval před užíváním „žoldnéřských vojsk“ a jejich nespolehlivostí, předražeností a nedisciplinovaností. V dobovém kontextu vycházel ze zkušeností, pragmatismu a samozřejmě z historických faktů (Machiavelli, 2007, s. 93 – 94). Leč v současném kontextu nelze PMC´s považovat za žoldnéře, ale za zcela specifický a samostatný subjekt. Proto je třeba k nim takto přistupovat a s ohledem na tento fakt je zkoumat, jen tak budeme jejich roli skutečně schopni pochopit.

4. 1 Potenciální přínosy použití PMC´s

Ze své práce a především z nastudovaných materiálů, ale i z názorů řady uznávaných odborníků docházím k závěru, že mezi nesporné výhody PMC´s lze počítat velkou flexibilitu, profesionalitu a rychlost, s jakou jsou tyto společnosti schopny nasadit své kombatanty v místě a čase, které požaduje klient. Dalším přínosem je velká škála poskytovaných služeb, které společnosti nabízejí, a služby šité na míru klientovi. S touto nabídkou se pojí další nesporná výhoda. Tou je cena těchto společností. PMC´s jsou mnohonásobně levnější než konvenční armády, restrukturalizace a modernizace vlastní armády, ale také levnější než nasazení mírových sil OSN (Shearer, 1998, s. 78).

Když shrnu výhody do pouhých frází, jsou jimi: rychlost, flexibilita, profesionalita, cena a v neposlední řadě zkušenost.

4. 2 Potenciální rizika při použití PMC´s

S přínosy se ale pojí také celá řada rizik. V teoretické části jsem představoval typické zákazníky PMC´s. Těmi jsou slabé a rozpadající se státy, které povětšinou nedisponují kvalitní a spolehlivou armádou, natož kvalitní výzbrojí, výstrojí a bojovou technikou. Přesně tak tomu je i v případě Sierra Leone. Právě proto se tyto státy stávají zcela závislými při nasazení PMC´s. Tyto společnosti si s sebou přináší moderní technologie a zbrojní systémy, které si stát nemůže dovolit. Po jejich odchodu zůstává stále ta samá nevybavená armáda, která sice prošla výcvikem a nyní jsou její jednotky bojeschopnější, ale stále stejně špatně vybavené. A konvenční armáda bez techniky nemá mnoho šancí v žádném konfliktu, natož aby byla schopná sloužit jako podpůrná síla pro udržení vnitřní či vnější suverenity.

Rizikem je samozřejmě i to, jak je která PMC vnímána mezinárodním společenstvím, to může na stát, který využívá služeb kontroverzní PMC tlačit, aby přestal služeb společnosti využívat.

Dalším rizikem je samotný nevyjasněný mezinárodní právní statut PMC´s.

Tyto argumenty spíše technického rázu směřují opět k vnitřní suverenitě a neschopnosti státu udržet si monopol na legitimní použití násilí. Ten se stává na činnosti PMC´s zcela závislý (hovoříme-li o slabých či rozpadajících se státech, jinak je tomu u rozvinutých zemí disponujících dostatečnými vlastními kapacitami).

5. Závěr

“The use of a private military contractor permits Washington to project its influence quite cheaply and very quickly to countries where it would be normally difficult to send troops because of political sensitivities. Moreover, the cost of cutting any links with a foreign regime is even less expensive, as MPRI protects Washington behind a potential screen of deniability.” (Goulet, 1998, s. 39).

Při rozhodování o tom, zda jsou společnosti působící v oblasti soukromého vojenství škodlivé, je třeba zohlednit mnoho faktorů a pole jejich působnosti. Jednotný závěr nejde učinit, jelikož k problematice je třeba přistupovat případ od případu. Přestože PMC´s jsou svým působením problematické, v oblasti soukromého vojenského průmyslu existují i firmy, které mohou svým působením pozitivně ovlivnit vývoj v regionu, ve kterém působí. Samozřejmě je také důležitý charakter služeb a klient, který si společnosti z oblasti PMI najme.

V případě Sierra Leone se domnívám, že například EO měla pozitivní vliv spíše v krátkodobém měřítku a kdyby byla pouze součástí dlouhodobého peacebuildingového projektu, věřím, že by se situace v Sierra Leone vyřešila rychleji. Nesporným pozitivem nasazování PMC´s je také jejich cena a ochota angažovat se v obdobných konfliktech. Zatímco OSN se intervenci v konfliktech, jako je Sierra Leone, vyhýbá a nasazuje své jednotky až příliš pozdě a celé nasazení a plánování misí OSN je zdlouhavé, nasazení PMC´s jako je EO lze zorganizovat v řádu dní. Navíc jak uvádí například Shearer, ceny misí OSN jsou mnohonásobně vyšší. Například Mise EO v Sierra Leone vyšla za 22 měsíců působení na 35 milionů dolarů, kdežto plánovaná operace OSN vyšla na 47 milionů na 8 měsíců (Shearer, 1998, s. 78).

Nesporně špatným rozhodnutím, které mělo negativní následky na vnitrostátní stabilitu a pro vnitřní suverenitu bylo využití sil Kamajors, jejich školení a vyzbrojení. Taktické a strategické výhody jejich nasazení jsou zcela jasné. Milice se výborně orientovaly v terénu a skvěle fungovaly nejen jako zdroj informací, ale také jako ochranné jednotky venkovských obyvatel. Tedy na území, ve kterém RSLMF ztrácela dech. Jenže tímto krokem v rámci politického systému rapidně narostl význam lokálních vůdců a navíc pozice sílících Kamajors ohrožovala RLSMF. Důsledky v oblasti vnitřní suverenity byly nedozírné. Převrat a společná vláda dřívějších rivalů RSLMF a RUF.

Stejně tak nasazení Sandline mělo v Sierra Leone krátkodobě pozitivní výsledek, který vedl k dosazení Kabbaha do čela státu a nakonec i k mírovým dohodám z Lomé. Dlouhodobě však jejich působení nelze hodnotit kladně právě kvůli krokům, jako je využívání Kamajors, i poté, co právě tento krok ohrozil stát během působení EO či aféra zbraně pro Afriku.

Proto se domnívám, že zodpovězení hypotézy, zda PMC´s svým působením vedly Sierru Leone k prohloubení destabilizace, je zcela jasné. Při nasazení v Sierra Leone PMC´s neměly v krátkodobém horizontu destabilizační účinek. Ani nasazení kombatantů z cizí země nevyvolávalo v očích civilního obyvatelstva hrůzu, ba naopak, byli vnímáni jako zachránci. Pouze mezinárodní prostředí působení postapartheidních kombatantů vnímalo negativně, leč následky pro Sierra Leone toto negativní vnímání nemělo. Charakter nasazení společnosti již problém vyvolává. Vládě ani civilnímu obyvatelstvu Sierra Leone nasazení EO nepůsobilo problémy, ale její drtivý dopad na RUF samozřejmě při mírových jednáních vyvolával základní požadavek na stažení všech zahraničních jednotek a jmenovitě pak právě EO.

Leč i přes fakt, že krátkodobě hodnotím působení PMC´s kladně, je nutné soustředit se na fakt, co operace PMC´s přinesly pro vnitřní suverenitu státu a dlouhodobější horizont. To, že je negativně nevnímalo obyvatelstvo a že měly bojové úspěchy, ještě neznamená, že musely být úspěšné i dlouhodobě. Ve skutečnosti tím, že přebíraly od státu monopol na legitimní násilí, zajistily (byť možná nechtěně), že stát se po jejich odchodu ocitne zcela neschopen bránit své obyvatelstvo a území a nebude nadále schopen udržet svůj monopol. Dalším zásahem do vnitřní suverenity je školení Kamajors, kdy se EO chovalo jako politický aktér a zcela vychýlilo misky vah ve vnitřní politice státu. To vedlo k spolupráci mezi bývalými rivaly RUF a RSLMF. V neposlední řadě napojení téměř všech PMC´s v Sierra Leone na těžařské společnosti zajišťovalo ztrátu vnitřní suverenity v oblasti nerostného bohatství. Stát se musel zbavovat svého bohatství, aby byl schopen zaplatit PMC´s, které byly provázány se společnostmi, kterým stát odprodával těžební povolení.

Druhá hypotéza pak vycházela z předpokladu, že slabé státy jsou vystaveny více rizikům při využívání PMC´s než státy vyspělé. Ve své práci docházím závěru, že tomu tak je. Moderní technologie, výpočetní technika a telekomunikační vybavení ve spojitosti s profesionálními a zkušenými kombatanty, těžkou technikou a leteckou podporou a průzkumem jsou v rukou PMC´s smrtící kombinací v konfliktech nízké intenzity. Ale opustí-li taková společnost z jakéhokoliv důvodu svého klienta (Sierru Leone), ten se rázem stává zcela bezbranný. Většina armády není vyškolená, vyzbrojená a nemá dostatek proviantu. Poté se snadno provádí převraty a hromadná dezerce. Tak jak nám to jasně demonstruje historie konfliktu v Sierra Leone. 

Bibliografie a zdroje

• Avant, Deborah (2005): The Market for Force: The Consequences of Privatizing Security. New York, Cambridge University Press.
• Douglas, Ian (1999): Fighting for diamonds – Private military companies in Sierra Leone. In.: Cilliers, Jakkie, Mason, Peggy eds. (1999): Peace, profit or plunder?: The privatisation of security in war-torn African societies. Pretoria, Institute for Security Studies. S. 175 – 200.
• Fuchs, E. Alice (2007): Searching for Resources, Offering Security… Private Military Companies in Sierra Leone. In.: Jäger, Thomas, Kümmel, Gerhardt eds. (2007): Private Military and Security Companies: Chances, Problems, Pitfals and Prospects. Wiesbaden, VS Verlag für Sozialwissenchaften. S. 105 – 120.
• Hirsch, L. John (2000): Sierra Leone: Diamonds and the Struggle for Democracy. London, Lynne Rienner Pub.
• Geraghty, Tony (2009): Soldiers of Fortune: A History of the Mercenary in Modern Warfare. New York, Pegasus Books LLC.
• Goulet, Yves (1998): MPRI: Washington's freelance advisors. In.: Jane's Intelligence Review. July 1998, s. 38-41.
• Kinsey, Christopher (2006): Corporate Soldiers and International Security, The Rise of Private Military companies. New York, Routledge.
• Kinsey, Christopher (2007): Private Security Companies: Agents of Democracy or Simply Mercenaries? In.: Jäger, Thomas, Kümmel, Gerhardt eds. (2007): Private Military and Security Companies: Chances, Problems, Pitfals and Prospects. Wiesbaden, VS Verlag für Sozialwissenchaften. S. 87 – 104.
•  Machiavelli, Niccoló (2007): O druzích vojsk a žoldnéřích. In.: Machiavelli, Niccoló (2007): Vladař. XYZ, Praha, s. 93 – 100.
• Musah, Abdel-Fatah (2000): A Country under Siege: State Decay and Corporate Military Intervention in Sierra Leone. In.: Musah, Abdel-Fatau, Fayemi, J. 'Kayode eds. (2000): Mercenaries, An African Security Dilemma. Chadlington, Pluto Press. S. 76 – 116.
• Pech, Khareen (1999) Executive Outcomes – A corporate Conquest. In.: Cilliers, Jakkie, Mason, Peggy eds. (1999): Peace, profit or plunder?: The privatisation of security in war-torn African societies. Pretoria, Institute for Security Studies, s. 81 – 109.
• Reno, William (1997): War, Markets, and the Reconfiguration of West Africa's Weak States. Comparative Politics, Vol. 29, No. 4 (Jul., 1997),  s. 493-510.
• Shearer, David (1999): Private Military Companies and Challenges for the Future. Cambridge Review of International Relations. Vol. 18, No. 1, s. 80 – 94.
• Singer, Peter W. (2003): Corporate Warriors: The Rise of the Privatized Military Industry. Ithaca – London: Cornell University Press.
• Vines, Alex (1999): Ghurkas and the private security business in Africa. In.: Cilliers, Jakkie, Mason, Peggy eds. (1999): Peace, profit or plunder?: The privatisation of security in war-torn African societies. Pretoria, Institute for Security Studies, s. 123 – 140

Internetové zdroje

• CIA World Factbook: Dostupné na:https://www.cia.gov
• Sandline Incorporated: Overview of the Company. Dostupné na: http://www.sandline.com/

Příloha 1: mapa Sierra Leone

Mapa převzata z: CIA World Factbook. Dostupné na: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/sl.html (1.4.2011). 

Odpovědný redaktor: Petr Vrchota

Odpovědná korektorka: Bc. Hana Stýblová

Titulní obrázek převzat z: http://www.sxc.hu/photo/1327182  

[1] Very important Person

[2] South African Defence Forces

[3] African National Congress

[4] Private Combat Company, v praxi žádná taková společnost dle Kinseyho neexistovala, ale nejblíže se jí přiblížila právě EO (Kinsey, 2006, s.9).

[5] Později tak byli také vnímání členové Kamajors

[6] Dle Deborah Avant byl kontrakt mezi EO a vládou v čele s Valentinem Straserem podepsán již v březnu (Avant, 2005, s. 86), naopak Abdel-Fatau Musah uvádí duben, jako měsíc, kdy byl kontrakt podepsán (Musah, 2000, s. 88).

[7] Dle Musaha bylo v Sierra Leone při plném stavu až 300 kombatantů z EO (Musah, 2000, s. 88).

[8] Helikoptéry byly pronajaty od běloruské společnosti Soruss, ve které byl podílníkem Bratr Juliuse Maada Bio, který byl významným aktérem v konfliktu v Sierra Leone (Musah, 2000, s. 89).

[9] Bojové vozidlo pěchoty

[10] Velení RUF dokonce vypsalo odměnu 25 000 USD za sestřelení vrtulníku EO (Douglas, 1999, s. 185).

[11] Sandline Incorporated: Overview of the Company. Dostupné na: http://www.sandline.com/site/ (4.3.2010).

[12] Sandline Incorporated: Overview of the Company. Dostupné na: http://www.sandline.com/site/ (4.3.2010).

[13] Aféra je též známá jako aféra Sandline (Fuchs, 2007, s. 111).

[14] „Those Vietnamese (Ghurkas). I remember them. They carried Aks and large knives. We knew if they caught us we would be eaten. Whites and African are easier, we know what they are and what they do.“ (Bývalý bojovník RUF, cit. dle Vines, 1999, s. 124).

Autor: Josef Holík

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Geopolitika Sovětského svazu v letech 1945 až 1989

Soukromé vojenské společnosti v Sierra Leone: přínos nebo hrozba? (1. část)

Vítání prváků na ZČU

Další články z rubriky

Arménská genocida - její vnímání a pozůstatky

Spôsoby vzniku medzištátnych organizácií

Teória kultúrnych zmien R. Ingleharta

Vložit komentář