Společenskovědní časopis


Navigace: » »

Současný trend katalánského nacionalismu

 11. listopad 2011  Mgr. Petra Slavíková   komentáře

Podíváme-li se na Francii a Korsiku, Itálii a její separatistický sever, Spojené království a Skotsko nebo na Španělsko a jeho baskické a katalánské nacionalisty, vidíme, že nacionálně-separatistické tendence v Evropě nepředstavují nikterak epochální novum. Zaměřme nyní pozornost na severovýchodní část Španělska, kde leží hrdý, autonomní region Katalánsko, který se dlouhodobě pokouší o co největší nezávislost na centrální vládě.

Současný trend katalánského nacionalismuSoučasný trend katalánského nacionalismu

Podíváme-li se na Francii a Korsiku, Itálii a její separatistický sever, Spojené království a Skotsko nebo na Španělsko a jeho baskické a katalánské nacionalisty, vidíme, že nacionálně-separatistické tendence v Evropě nepředstavují nikterak epochální novum. Zaměřme nyní pozornost na severovýchodní část Španělska, kde leží hrdý, autonomní region Katalánsko, který se dlouhodobě pokouší o co největší nezávislost na centrální vládě. Tento sedmimilionový region má svůj vlastní jazyk, tradice, zvyky a kulturu, nemá však svůj vlastní stát. Ačkoli Katalánsko od sedmdesátých let disponuje značně rozsáhlou autonomií, není pro něj stále plně dostačující a otázka katalánského nacionalismu je stále více aktuální. Jaké jsou současné trendy katalánského nacionálního cítění?

 Při pátrání po příčinách vzniku a přetrvávání určité etnické menšiny v konkrétním státě, je nejčastěji nutné zabrousit do historie. V této perspektivě se proto nelze vyhnout stručné deskripci významných historických událostí, které jsou pro danou problematiku zcela zásadní.

 Název Katalánsko se začal používat na začátku 12. století. Etymologie slova se odvozuje od katalánského slova castlá (hrad). Prvními obyvateli byli staří Řekové, kteří se zde usadili v 6. století před naším letopočtem, po nich následovali Kartaginci s Římany, kteří ustavili Tarragonu hlavním městem. Mluvíme-li o středověku, Katalánsko bylo součástí Aragonského království, poté se stalo námořní velmocí a později společně s Baleárskými ostrovy, Sicílií a jihem Francie tvořilo Neapolské království. Od 15. století je Katalánsko součástí Španělského království, přičemž se stále neúspěšně snaží o samostatnost.[1] Na příkladu války o španělské dědictví (1701-1714) lze ilustrovat další výboj Katalánců proti španělské vládě. Zde je nutné podotknout, že i v tomto případě katalánské zájmy byly poraženy ve prospěch Kastilců, tedy vládnoucí skupiny. Ustavičné separatistické tendence Katalánců se neobešly bez potrestání. Dochází k omezení katalánské tradiční autonomie, ke zrušení katalánské ústavy a katalánštiny jako úředního jazyka, kterým se na dalších zhruba 250 let stala kastilština. V roce 1764 dochází ke zrušení katalánštiny jako vyučovacího jazyka na školách. Během 19. století lze pozorovat opět pomalé oživování katalánského jazyka a kultury.[2]

 Zásadní dopad na katalánskou kulturu a jazyk měla následně španělská občanská válka a po ní bezprostředně ustavená diktatura. Válku vyhrává kastilský nacionalista generál Franco.[3] Z přívlastku „kastilský nacionalista“ je na první pohled jasné, že Katalánce nečeká nic dobrého. Je tomu opravdu tak. Za diktatury generála Franca se setkáváme s velmi brutálním potlačováním veškerých snah o prosazování katalánské, baskické či galicijské identity.[4] Používání katalánského jazyka na veřejnosti bylo v prvních letech diktatury dokonce trestáno smrtí. Frankismus tak bezpochyby pro rozvoj katalánské kultury a jazyka představuje jedno z nejhorších období.[5]

 Teprve po pádu Franca v roce 1975 dochází k obnovení katalánské autonomie a katalánský jazyk se opět stává úředním a vyučovacím jazykem. V roce 1978 vzniká španělská ústava se silnými decentralistickými sklony, které jsou výsledkem snahy uspokojit jednotlivá separatistická hnutí. V tomto ohledu je zcela zásadní připomenout, že pozadí vzniku španělské ústavy je podkresleno výrazným nacionalismem a separatismem. Katalánsko získává 18. prosince 1979 znovu autonomní statut (Estatut d’Autonomia de Catalunya z roku 1979), který byl následně potvrzen v roce 2006 (Estatut d’Autonomia de Catalunya z roku 2006). [6] Pozoruhodné je, že text Estatut de Catalunya z roku 2006 nazývá Katalánsko národem (Nación de Cataluña). Nenechme se ale zmást. O uznání Katalánska jako pravoplatného národa se všemi atributy národa a postavením na mezinárodním poli nemůže být slov. Ústavní soud navíc zakázal používání spojení „katalánský národ“ s odkazem na rozpor s ústavou.[7] Ta totiž hovoří jasně o španělském národě (nación española) a o katalánské, baskické a galicijské národnosti (nacionalidad), nikoli o národu.[8]

 Z historické perspektivy vidíme, že Katalánsko okusilo různé stupně suverenity. Evidentní jsou časté pokusy Katalánska o odtržení, které jsou však vyvažovány silnou protikatalánskou rétorikou, která spočívá často i v násilném způsobu potlačování separatistických snah. Tyto skutečnosti mohou přispívat k vysvětlení současných antagonistických tendencí některých Katalánců, kteří touží po pomstě za všechna příkoří, která jim byla spáchána. 

 Vyvstává nyní otázka, na jakém základě je vystavěno katalánské nacionální cítění? Katalánci jsou v první řadě pyšní na svoje národní symboly, na svoji historii, nejvíce však vyzdvihují svůj jazyk. Katalánština je směsicí několika jazyků – španělštiny, francouzštiny, italštiny, portugalštiny. Podstatné je, že Katalánci hrdost na svůj jazyk dávají skutečně občas patřičně najevo. Často preferují katalánštinu a nezřídka lpí na její znalosti. Tuto skutečnost demonstruje fakt, že 52% rozených Katalánců si přeje, aby každý, kdo žije na území Katalánska, ovládal regionální jazyk.[9]   Je třeba připomenout, že právě jazyková odlišnost určité státní komunity významně přispívá ke snahám o samostatnost. Nehledě na to, že rozdílný jazyk často podporuje etnickou roztříštěnost a v neposlední řadě vede k „syndromu my-oni“.[10] Na příkladu Španělska lze takové tendence nepochybně pozorovat. Co se týká kulturní odlišnosti, můžeme uvést jeden příklad za všechny, a to zákaz býčích zápasů. Katalánsko jako jediný region Španělského království zakázalo koridu, čímž se severovýchodní provincie výrazně vymezila proti španělské tradici.[11] Je tedy jasné, že národní atributy odlišující Katalánsko od zbytku království dodávají občanům velkou dávku národní hrdosti.   

 Je to pouze katalánský nacionalismus, který pohání separatistický směr Katalánců? Na první pohled by se mohlo zdát, že ano. Na druhý však nikoliv. Je třeba brát v potaz skutečnost, že Katalánsko je nejbohatším regionem Španělského království.[12] Představuje 16 % španělské populace, podílí se 20 % jejího HDP a 1/3 na celkové průmyslové produkci a exportu.[13] S odkazem na tradiční teorii – maximalizace zisku, minimalizace ztrát – je logické, že Katalánsku pravděpodobně příliš nelichotí přerozdělovat své bohatství prostřednictvím daní chudším regionům Španělského království, a proto jedním z nejčastějších argumentů katalánských nacionalistů je fakt, že „Katalánsko doplácí na Španělsko“. [14]

 Přesuneme-li pozornost do oblasti rozložení moci jednotlivých autonomních regionů, vidíme, že každé autonomní společenství disponuje různým stupněm pravomocí. Tyto kompetence jsou vymezeny v jednotlivých regionálních ústavách.[15] Z regionální perspektivy lze vysledovat výrazné rozdíly ve stupni samosprávy mezi historickými regiony (Galicie, Katalánsko, Andalusie, Baskicko) na jedné straně a zbývajícími regiony na straně druhé, a to ve smyslu značně nižšího stupně pravomocí pro společenství druhé jmenované skupiny. Proč tato nesouměrnost? Désirée Kleiner-Liebau odkazuje především k odlišnému historickému vývoji a sociálně-ekonomickému pozadí jednotlivých provincií.[16] Co se týká Katalánska, je zásadní připomenout, že má jednu z nejvyšších úrovní samosprávy. Disponuje mimo jiné vlastní regionální vládou v podobě tzv. Generalitat de Catalunya a vlastními policejními složkami - Mossos d'Esquadra.[17]

 Zaměříme-li nyní pozornost na současné trendy katalánské otázky, je nutné poznamenat, že k dalšímu rozdmýchání katalánského separatismu došlo po neformálním referendu v roce 2009, ve kterém se občané Katalánska měli vyslovit, zda si přejí, aby „Katalánsko bylo svrchovaným, sociálním a demokratickým státem, integrovaným do Evropské unie“. Výsledkem byla 30% účast, z toho 94% občanů se vyslovilo pozitivně.[18] Mohlo by se zdát, že výsledek naznačuje touhu po samostatnosti. Nelze ale přehlédnout skutečnost, že se jedná pouze o „symbolické“ referendum, které se ve svém důsledku může promítnout do volebního chování voličů. Nehledě také na nízkou volební účast, která tak nereprezentuje celou katalánskou společnost.

 Vypovídající hodnotu však mohou mít katalánské regionální volby konané v listopadu roku 2010. Jednoznačným vítězem těchto voleb se stala Konvergence a jednota CiU (38%), získala 62 křesel z celkových 135, druhé místo obsadila Španělská dělnická socialistická strana (PSOE) premiéra Josého Luise Zapatera (18%) s počtem 28 křesel a jako třetí se umístila španělská Lidová strana PP (12%), která získala 18 křesel. Volební účast dosáhla téměř šedesáti procent, o několik procent více oproti roku 2006, kde se volební účast vyšplhala na 56,7%.[19] Volební výsledky znamenají zásah pro vládnoucí PSOE, která se v celostátní perspektivě těší poklesem popularity. Nejenže znamenají konec sedmileté vlády socialistů, pro PSOE také nenaznačují příliš pozitivní výhledy pro nadcházející místní a obecní volby.[20]

 Nesmírně důležité pro otázku katalánského nacionalismu je skutečnost, že vítěznou stranou se stává pravicová regionální katalánská CiU, jejíž ideologie je primárně založena na podpoře nacionalismu. Tradičním cílem CiU je vytvoření Katalánska jako nezávislého člena uvnitř španělského státu. CiU považuje Katalánsko jako součást Španělského království, ale odmítá hovořit o Katalánsku jako o španělském národě, naopak prohlašuje Katalánsko za národ nacházející se uvnitř španělského státu.[21] Porovnáme-li výsledky z několika předchozích voleb: 2006 (CiU – 31%, PSOE – 26%); 2003( CiU – 30,9%, PSOE – 31%), lze pozorovat, že voličská podpora CiU byla v minulých letech víceméně konstantní. V loňských volbách však vidíme viditelný nárůst, a to téměř o 8%. Tato skutečnost signalizuje pro centrální vládu stále narůstající trend katalánského nacionalismu.

 Sečteno a podtrženo, na základě výše popsaného můžeme říci, že určitý smysl pro jedinečnost a unikátnost katalánské kultury, jazyka, zvyků a občanů významně koreluje se snahou o osamostatnění. Tento komponent je doplněn o finanční perspektivu, s kterou dohromady vytváří největší argument volající po samostatnosti či větší míře autonomie. Nelze zapomínat, že na základě sdíleného pocitu příslušnosti ke konkrétní etnické skupině doplněný o určitý stupeň pocitu diskriminace (v Katalánsku v historickém, jazykovém či finančním smyslu), lze přirozeně očekávat, že snaha o regionální autonomii či samostatnost bude nadále narůstat. Výsledky posledních voleb tento fakt víceméně potvrzují. Na druhou stranu je nutné říci, že Katalánsko už v současné době v porovnání s ostatními regiony disponuje značně rozsáhlou mírou autonomie. A konečně, je také nutné brát v potaz, že za „jedinečný národ“ by se v závěru mohla považovat každá autonomní oblast Španělska. Nehledě na fakt, že hypotetické osamostatnění Katalánska by mohlo vytvářet nebezpečný precedens nejen pro ostatní španělské regiony, ale také pro zbytek světa.

Prameny a literatura:

Odpovědný redaktor: Jan Železný

Odpovědná korektorka: Bc. Jana Nováková

Titulní obrázek převzat z: http://www.sxc.hu/photo/654922

[1] http://www20.gencat.cat/portal/site/culturacatalana/menuitem.be2bc4cc4c5aec88f94a9710b0c0e1a0/ ?vgnextoid=841c5c43da896210VgnVCM1000000b0c1e0aRCRD&vgnextchannel=841c5c43da896210VgnVCM1000000b0c1e0aRCRD&vgnextfmt=detall2&contentid=050e3c084ded7210VgnVCM1000008d0c1e0aRCRD, (1.11.2011)

[2] Manuel Castell: The Power of Identity: The Information Age: Economy, Society, and Culture, Volume 2, Willey-BlackWell

[3] Miquel STRUBELL (2010): 156 

[4]http://www20.gencat.cat/portal/site/culturacatalana/menuitem.be2bc4cc4c5aec88f94a9710b0c0e1a0/?vgnextoid=841c5c43da896210VgnVCM1000000b0c1e0aRCRD&vgnextchannel=841c5c43da896210VgnVCM1000000b0c1e0aRCRD&vgnextfmt=detall2&contentid=b6413c084ded7210VgnVCM1000008d0c1e0aRCRD&newLang=es_ES, (1.11.2011)

[5] http://www.generalisimofranco.com/noticias3/B180206_a.htm, (1.11.2011)

[6] http://www.gencat.cat/catalunya/cas/coneixer-historia.htm , (1.11.2011)

[7] http://www.abc.es/20100628/espana/cataluna-nacion-201006282051.html, (3.11.2011)

[8] La Constitución Española de 1978, dostupné na: http://noticias.juridicas.com/base_datos/Admin/constitucion.html , (3.11.2011)

[9] Gunther, Sani,  Shabad (1986): 323

[10] Gunther, Sani,  Shabad (1986): 323

[11] http://zpravy.ihned.cz/c1-46883910-byci-zapasy-dostaly-dalsi-ranu-nejsou-kulturni-dedictvi-shodl-se-spanelsky-senat, (8.11.2011)

[12] Hargreaves John E. R. (2000): 60  

[13] http://www.jhubc.it/bcjournal/articles/desquens.cfm , (8.11.2011)

[14] Gunther, Sani, Shabad (1986): 325

[15] http://hispagua.cedex.es/instituciones/distribucion, (3.11.2011)

[16] Désirée Kleiner-Liebau (2009): 55

[17] http://www20.gencat.cat/portal/site/mossos/menuitem.b0ed2bf7aff26607aacf3010b0c0e1a0/ ?vgnextoid=131750a087561310VgnVCM1000000b0c1e0aRCRD&vgnextchannel=131750a087561310VgnVCM1000000b0c1e0aRCRD&vgnextfmt=default, (2.11.2011)

[18]  http://www.euroskop.cz/38/14831/clanek/symbolicke-referendum-v-katalansku-vyznelo-pro-nezavislost/,(3.11.2011 )

[19]http://www20.gencat.cat/portal/site/governacio/menuitem.00971aa23f92ec3f8e629e30b0c0e1a0/?vgnextoid=f6ede4f76bc87110VgnVCM1000000b0c1e0aRCRD&vgnextchannel=f6ede4f76bc87110VgnVCM1000000b0c1e0aRCRD&vgnextfmt=default&newLang=ca_ES, (8.11.2011)

[20] http://www.guardian.co.uk/world/2010/oct/26/zapatero-setback-catalonia-elections, (8.11.2011)

[21]  http://welections.wordpress.com/2010/11/27/election-preview-catalonia-2010/ , 8.11.2011

Jak citovat tento text?

Slavíková, Petra. Současný trend katalánského nacionalismu [online]. E-polis.cz, 11. listopad 2011. [cit. 2024-10-03]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/soucasny-trend-katalanskeho-nacionalismu.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Mgr. Petra Slavíková

Autor:

Redaktorka rubriky Ze zahraničního dění v současné době končí magisterský studijní program Mezinárodní vztahy na Karlově Univerzitě v Praze. Bakalářské studium Politologie a mezinárodní vztahy absolvovala na ZČU v Plzni. Její studijní profil na domácí půdě je doplněn o jedno-semestrální zahraniční studium na Universita Autonoma de Barcelona ve Španělsku. V průběhu studijních let ve svém volném čase působila jako stážista na Ministerstvu zahraničních věcí ČR na Odboru bezpečnostní politiky a Odboru společné zahraniční a bezpečností politiky či jako stážista Blízkovýchodního programu v Asociaci pro mezinárodní otázky a absolvovala několik odborných tématických konferencí. Do jejího výsostního zájmu patří oblast bezpečností politiky, mezinárodního terorismu, boje proti terorismu, regionálně pak území Afghánistánu, Iráku. Mezi její koníčky patří sport, fitness, cestování, jazyky a kultura. V rámci e-Polis působí od května 2011.


[Nahoru ↑]

Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 2x


Přidat komentář

Vložit komentář

lukas.razl

sobota, 12. listopad 2011
10:13
lukas.razl

Pro pochopení nejen katalánského, ale i dalších nacionalismů národů Iberského poloostrova je klíčové, že konfliktní dichotomie a vymezení (konkrétně v tomto případě) není primárně Katalánci vs. "Španělsko": Ale Catalunia vs. Castilie. A je tedy potřeba důrazně od sebe odlišit "co je španělské" - a "co castilské". Což dle mého Vám v článku uniká - a obé se překrývá. Přitom bez tohoto není možné katalánský problém uchopit.

Španělsko, jako takové, jak ukazuje i kolaps referenda z roku 2009, je jak v Katalánsku, tak třeba i v Baskicku, primárně nadále vnímáno jako spíše pozitivní, „společný projekt národů Španělska“. Avšak! Historicky a do značné míry i dnes,"uzurpovaný" větším castilským národem. Pro příklad: castilský Španěl dle svého hovoří španělsky: Zhlediska Katalánce je však španělština „pouze“ kastilštinou.

Vaše zcestné tvrzení, že „prvními obyvateli Španělska byli Řekové“ nechme stranou. Španělsko, pokud jde o historii, je velmi mladé. Vniklo až v důsledku personální unie, po sňatku katolických veličenstev Kastilie a Aragonu (k jehož dědictví se tehdy neexistující Katalánci dnes hlásí) roku 1469. Resp. po jejich nástupu na trůn 1479. Pro nás je podstatné, že aragonský prvek byl následně v projektu Hispanidadu prakticky zcela marginalizován (z různých důvodů: ztráta Sicílie a středomořského vektoru Aragonie a naopak úspěch vektoru castillské expanze do Amerik atd.)
Španělského projektu se tak de facto v 17. stol. zmocnili výlučně kulturní Kastilci, kteří od nástupu nacionalismu v 19. stol. Castilii a Španělsko ztotožnili obdobně, jako v očích mnoha Slováků se ztotožnil český imperialismus s čechoslovakismem a čechoslovakismus s Československem. A ztotožnili ho tak úspěšně – že splývá i Vám.

Castilský imperialismus promítající se do španělského projektu následně vyvrcholil ve španělské občanské válce - která je u nás stále ještě mylně interpretována jako primárně pravo-levý konflikt. Ve skutečnosti šlo zpočátku o konflikt modernizační - který se vzápětí přerodil hlavně do konfliktu národnostního. Francovi fašisté tak byli v prvé řadě Castilci - kteří bojovali za jednotné - a tedy „castilské Španělsko“. Zatímco republiku bránil amalgán modernistů, levice, anarchistů – a v prvé řadě hlavně periferních secesionistů. Pro kastilské Španěly tak občanská válka byla primárně o boji za konzervativní hodnoty a o odporu proti zničení Hispanidadu. Resp. kastilského Španělska – v důsledku jeho republikánské federalizace či dokonce secesi periferie. Z hlediska následujícího národnostního a kulturního útlaku periferie je proto jen logické k čemu po občanské válce vedlo vítězství Castilců.

Vaše mylná interpretace toho, že „býčí zápasy byly v Barceloně uzavřeny, protože se Katalánsko takto vymezuje proti španělské tradici" nepostihuje podstatu problému: Býčí zápasy byly uzavřeny (protože na ně nikdo nechodil) a protože představují „kastilskou tradici“.

Současná španělská politika je tak v prvé řadě o vybalancování nového vztahu periferie k španělskému projektu. A tedy o tom, zda dojde k jeho skutečnému „pošpanělštění“ – a tedy „odcastilštění“. Na druhou stranu secese Katalánska je, dle mého (jak ukázal i příklad totálního selhání referenda o směřování k nezávislosti), mimo veličiny měřitelné celými čísly.
---------------------------------
Zpráva byla upravena 12.11.2011 ve 10:21:09

Napsal: lukas.razl [Odpovědět]

slavikop

pondělí, 14. listopad 2011
16:03
slavikop


---------------------------------
Zpráva byla upravena 14.11.2011 ve 16:09:12

Napsal: slavikop [Odpovědět]

slavikop

pondělí, 14. listopad 2011
16:08
slavikop

to lukas.razl:

Děkuji za komentář, velice mě těší zájem o katalánskou otázku, která je stále velice aktuální. Nicméně v mnohém s Vámi bohužel nemohu souhlasit, dovolte proto několik zpětných komentářů.

Co se týká dichotomie Catalunia vs. Castilie děkuji za přidaný komentář. Nicméně nemohu souhlasit, že v textu oba pojmy „splývají“. Mluvím-li v textu o španělské ústavě – mluvím o celostátní španělské ústavě; mluvím- li v textu o Španělském království – taktéž mluvím o celém státu; naopak mluvím-li o Francovi jako „kastilském nacionalistovi“ mluvím o kastilském nacionalistovi.

Dále Vám musím připomenout, že tento text se zabývá otázkou současného trendu katalánského nacionalismu, jak je z názvu a z celého textu zcela patrné. Proto i pasáž zabývající se historickými událostmi se taktéž vztahuje k historii území dnes známé jako Katalánsko, nikoli k celému španělskému státu, což je při čtení textu také naprosto zjevné. Nelze proto pochopit, proč odkazujete a dokonce mylně citujete, že v textu uvádím, že: „prvními obyvateli ŠPANĚLSKA byli Řekové“, neboť v textu píši: „Prvními obyvateli byli staří Řekové, kteří..“. Nehovořím tedy o španělském státu jako celku. Za druhé, netroufám si odhadnout na jakém základě se domníváte, že tvrzení o prvních obyvatelích oblasti Katalánska v textu jsou „zcestné“. Neboť historické území Katalánska se vyvíjelo již od dob Starověku, v těchto místech vybudovali svá sídliště nejdříve řečtí a kartáginští obchodníci a vojáci. Mezi první obyvatele území dnešního Katalánska řadíme iberské kmeny, Řeky (6.st. př.n.l), kteří pronikají až na katalánské pobřeží a zakládají zde kolonii Emporion, Kartagince (3. st. př.n.l) a následně Římany (2. st. př.n.l), atd.

Za třetí, v článku (viz. třetí odstavec) se bavíme o 6. století před našim letopočtem, je proto každému jasné, že není řeč o 15. století našeho letopočtu, na který s poněkud zvláštním chronologickým pořadím odkazujete, ve kterém došlo ke sňatku Isabelly Kastilské a Ferdinanda Aragonského ke spojení Kastilie a Aragonu, a tím ke vzniku Španělské království, tak jak jej známe dnes. Ano, tato skutečnost je bezesporu velmi důležitá, a proto ji také v textu uvádím, opět ve vztahu k území Katalánska. (viz. třetí odstavec „Od 15. století je Katalánsko součástí Španělského království, ...“). Zdůrazňuji a také v samotném textu informuji (viz. druhý odstavec, „.. je nutné zabrousit do historie. ... se proto nelze vyhnout stručné deskripci významných historických událostí, které jsou pro danou problematiku zcela zásadní“) Jinými slovy, jedná se o nástin nejdůležitější historických momentů, které jsou určitým způsobem spjaté s Katalánskem. Nehledě také na skutečnost, že text má analytický charakter a nejedná se o vyčerpávající deskripci historických událostí španělského státu.


V rámci Vašeho dalšího tvrzení, a to že: „Španělsko... Vzniklo až v důsledku personální unie, po sňatku katolických veličenstev Kastilie a Aragonu (k jehož dědictví se tehdy neexistující Katalánci dnes hlás) roku 1469..“ Bohužel nemohu souhlasit s tvrzením, že „..(k jehož dědictví se tehdy neexistující Katalánci dnes hlásí)..„ Historie Katalánska totiž sahá mnohem dál. Je spjata s devátým stoletím, kdy Wilfred Vlasatý (Guifré el Pelós nebo Wilfred the Hairy) vyhlásil nezávislost barcelonského hrabství. Vznik Katalánska je spojován s 12. stoletím. V roce 1137 dochází ke sňatku hraběte Ramóna Berenguera IV. s Petronilou, dcerou aragonského krále Ramira, vzniká základ zemí Aragonská koruna. S nástupem jejich syna Alfonse II. roku 1162 tak bylo spojeno Barcelonské hrabství personální unií s Aragonským královstvím, v jehož rámci se stalo základem knížectví Katalánie. Nehledě na skutečnost, že první odkazy ke Katalónii a Kataláncům se objevily ve 12. století. V té době sice neexistovalo Katalánsko jako politická jednotka, ale bylo uznáváno jako kulturní a geografická jednotka.


Co se týká zákazu býčích zápasů, musím taktéž oponovat. Zde opět z Vaší strany dochází k překrucování skutečnosti. V textu píši: „Co se týká kulturní odlišnosti, můžeme uvést jeden příklad za všechny, a to zákaz býčích zápasů. Katalánsko jako jediný region Španělského království zakázalo koridu, čímž se severovýchodní provincie výrazně vymezila proti španělské tradici“. Vy interpretujete tuto moji myšlenku jako: „býčí zápasy byly v Barceloně uzavřeny, protože se Katalánsko takto vymezuje proti španělské tradici" . Zde je ale nutná dávka opatrnosti, neboť já v žádném případě v textu neuvádím, že byly uzavřeny PROTOŽE se Katalánsko takto vymezuje proti španělské tradici. Uvádím příklad, který ve svém důsledku poukazuje na kulturní odlišnost Katalánska vůči zbytkovému státu.

Napsal: slavikop [Odpovědět]

lukas.razl

úterý, 22. listopad 2011
10:25
lukas.razl

Vážená kolegyně,

při vší hluboké úctě, kterou k Vám chovám, Vaše tvrzení, že „prvními obyvateli Katalánska byli staří Řekové“, je přibližně stejně „přesné“, jako tvrzení, že „prvními obyvateli Čech byli němečtí kolonisté ve 12. století.“ Je sice chvályhodné, že jste slyšela o troskách řecké obchodní stanice - města Empúrias: Pro pouhý ilustrativní příklad však vězte, že pouhých 30 km na jih od nich už leží trosky o pět set let staršího, naprosto neheléhského, město Ullastret. Pokud tedy opustíte písečnou katalánskou pláž – můžete zrovna třeba tam zažít dosud nepoznané: Katalánci opravdu nejsou, co do svých kořenů Řekové. A to i kdyby to tak Wikipedie líčila sebepřitažlivěji…

Co se barcelonského hrabství týče, neberu Vám jej. Stejně tak jako doufám, že Vy mi nebudete brát moji tezi, že Katalánci se hlásí k dědictví Aragonské koruny. Jádro pudla leželo v mém příspěvku zcela jinde: A tedy ve snaze vystihnout důsledky pro katalánské chápání všeho, co lze označit za španělské, jako primárně kastilské! A to v důsledku převládnutí kastilského prvku v původním diumvirátu Castílie-Aragon, který dal teprve v 15. stol vzniknout velmi mladému španělskému projektu (a dále se nám vyvíjel až do dnes). Co to znamená? Pro většinu Katalánců žádná španělská kultura, dokonce ani španělský národ neexistuje. A to podobně, jako třeba neexistoval národ sovětský nebo československý - s výjimkou titulárního imperiálního národa, který se považoval za jeho nositele (Rusů, Čechů).

Nevím, zda jste osobně pobývala v Katalánsku, nicméně každý, kdo měl tuto příležitost, musel postřehnout, že dichotomie jejich myšlení není Španělsko-Katalánská. Na místo toho, že cosi je španělské (řeč, Madrid, interference centrální politické moci atd.) – jde u většiny Katalánců o postoj, že jde o ingerenci kastilskou. Španělsko je ve vnitřní politice pro Katalánce obsahově prakticky shodné s kastilským. A je autenticky Katalánci vnímáno jen jako kolektivní entita vůči vnějšímu prostředí. Býčí zápasy proto z katalánského hlediska zoufale mylně interpretujete jako španělskou tradici. Jde pro ně o tradici andalúzsko-castilskou! Chudák Španelsko! S býky má co do činění jen v hlavách které nemyslí ani kastilsky - ani katalánsky. Parafrází řečeno, jde o stejné faux pas jako tvrzení, že „slovácká jízda králů\" nebo \"hra na fujaru\" je \"český obyčej.“ Dejme tomu, při pohledu třeba z rychlíku internetu možná... Pro pochopení českého myšlení a nacionalismu československé periferie nám to však nepomůže ani o milimetr. A nepomůže Vám proto ani pošpanělštění býčích zápasů, pro pochopení myšlení Katalánců.

A to ani kdyby třeba ti býci nakonec zatančily v Barcelóně údajně (!) „španělské“ tango…

Hezký den
---------------------------------
Zpráva byla upravena 22.11.2011 ve 10:29:54

Napsal: lukas.razl [Odpovědět]




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[28. leden 2019]
Časopis hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na emailovou adresu: reda…

Kde se diskutuje?
Re: Vývoj nezaměstnanosti
Re: Demokratizačný proces Islandu v kontexte finančnej krízy
Re: Demokratizačný proces Islandu v kontexte finančnej krízy
Re: Jaká je budoucnost nynější americké společnosti? Co ji spojuje a co naopak nenávratně rozděluje? Na téma vyhrocené vnitropolitické situace USA odpovídali odborn
Re: Vývoj nezaměstnanosti



ProSEO Media s.r.o. Redakce | O projektu | Jak publikovat? | RSS | RSS komentářů | Reklama | Podmínky užití | Webarchiv
© e-Polis.cz - Společenskovědní časopis. Všechna práva vyhrazena 2003-2024. ISSN 1801-1438
Provozovatelem je © AS CPSSU Plzeň, Sedláčkova 31, 301 00 Plzeň

Web jsme vytvořili v © ProSEO Media s.r.o.