Socialismus mnoha tváří, jedné podstaty

Srpen budiž nejen každoroční připomínkou okupace spojeneckých vojsk přátel Východu, ale také reminiscencí pokusu učinit státní zřízení o něco líbivější – předestřít nám socialismus s lidskou tváří. Proč ta potřeba nelogického dovětku (ať už lidského či nelidského), proč ta recidiva centrálních rozhodnutí, potřeba stejných názorových a hodnotových orientací? Téma dnes i v době revolučních zvratů zvláště aktuální.

Socialismus mnoha tváří, jedné podstaty

Srpen budiž nejen každoroční připomínkou okupace spojeneckých vojsk přátel Východu, ale také reminiscencí pokusu učinit státní zřízení o něco líbivější – předestřít nám socialismus s lidskou tváří. Proč ta potřeba nelogického dovětku (ať už lidského či nelidského), proč ta recidiva centrálních rozhodnutí, potřeba stejných názorových a hodnotových orientací? Téma dnes i v době revolučních zvratů zvláště aktuální.

K myšlenkám socialismu se hlásí mnoho stran, včetně těch pseudoliberálních (třeba s názvem Třetí cesta). Proč je různě vykládaný socialismus stále tak populární? Vědecká konference o problematice socialismu, která se konala v září 1989 na Univerzitě St. Gallen ve Švýcarsku, přinesla odpověď a vymezila nové koncepce po krachu stalinské koncepce reálného socialismu. Delegáti se shodli na tom, že tato linie a její praktická realizace již není životaschopná (do českého listopadu zbývaly dva měsíce). Nechyběl zde tehdy ani reformní komunista Ota Šik, který prohlásil, že tradiční hodnoty socialismu, které až dosud nebyly uspokojivě naplněny nikde na světě, zůstávají v platnosti a je třeba o ně i nadále usilovat.

Hrozba ideálního státu

Hledáte-li pojem socialismus v literatuře padesátých let, poučíte se o spravedlivé společnosti, o řádu rovnosti, o novém společenském uspořádání, které vzniká po odstranění buržoazního výrobního způsobu a po nastolení diktatury proletariátu. Najdeme zde i taková srovnání, jako je Platónův ideální stát, země budoucnosti, harmonické vztahy, oddanost celku, potlačení sobectví a tak dále.

Také v literatuře, již doporučují někteří soudobí čeští socialisté, má Platón své místo. Demokratičtí straníci chtějí diskutovat, obdiv k Marxovi či Platónovi zůstává, polemiky se vedou s Leninem, Stalinem a s dalšími vykonavateli vůle protěžovaných filozofů. Socialisté se vracejí i k myšlenkám méně známého Josefa Macka, nejčastěji k jeho svazku s názvem Socialismus (1925). Recenzenti na internetových stránkách Strany demokratického socialismu (SDS) sice uznávají, že kniha může zachytit pouze část historie, ale svou nadčasovostí prý potvrzuje, že myšlenky socialismu jsou stále živé. Macek jako socialista podle nich dobře rozuměl tehdejším přehradám mezi jednotlivými socialistickými proudy a provedl funkční analýzu hnutí, kterou se řídí většina soudobých socialistických stran. Za předchůdce socialismu označuje nejen Platóna, ale také proroky Starého zákona a Ježíše Krista. To, co mu nejvíce učarovalo u Platóna, je idea komunismu a ideální společenská soustava, kterou „snad lidé proto nevytvoří, protože jsou na ni příliš špatným materiálem.“ (Macek, 1925: 7). Proroci jej fascinují jako radikální reformátoři mravních, politických a v neposlední řadě i hospodářských poměrů své doby.

Soudobí socialisté se také reformují a nabalují na sebe křesťanské i jiné demokraty, hledají nová řešení pro staré metody. Velmi dobře vědí, že ušlechtilé myšlenky se postupem času měnily a z  idejí se mnohdy stal teror. Marxisté pod tíhou událostí přehodnocují a vypouštějí taková slova jako je diktatura proletariátu a hovoří o moderním společenském uspořádání. Zmiňují se o sociálně zodpovědném státu. Socialismus ústy soudobých socialistů počítá se systémem, který bude trvalý (bez přechodu ke komunismu) a bude přiměřený moderním podmínkám života. Mezi základní hodnoty patří předpoklad rovnosti (stát by měl omezit transakce, jež vedou k hromadění velkého bohatství v soukromých rukou), nutnost funkce státu jako administrátora (garance práv, rovnoměrné výhody a dotace), vyloučení systému ovládání ve sféře soukromého vlastnictví. 

Svět plný rozporů

  Mezi ty zásadní rozpory patří podle většiny analytiků nevyváženost mezi základními hodnotami a ztrátou přirozené svobody. Rozsáhlá kontrola, kterou musí stát vykonávat, má-li se na něj hledět jako na správce s plnou odpovědností za blahobyt všech, je neslučitelná s pokusem odstranit ovládání jedněch druhými (např. Hayek, 1944). Jiní vznášejí námitky proti představě státu jako prostředku k uskutečňování cílů a tvrdí, že stát je ve skutečnosti cílem sám o sobě. Pouze takový stát si totiž dokáže vynutit oddanost těch, jimiž vládne. Jako prostředek se stát zdá být něčím svévolným a postradatelným, a proto se také s tím, jak se zvětšuje jeho nestabilita, chápe většího dílu moci (např. Ludwig von Mises, 1951). Další kritici odmítají předpoklad rovnosti, uvádějí rovněž, že ideál sociální spravedlnosti je neslučitelný s postulovanými přirozenými právy a svobodami. Socialisté proti těmto výtkám většinou operují učením Marxovým, poukazují na rozsáhlé socialistické hnutí ve světě a věří, že myšlenky socialismu jsou stále živé. Specifický postoj zaujímali mladí socialisté na internetových stránkách SDS - Levého bloku a Strany demokratické levice (www.sds.cz, dnes nefunkční), kteří se chtěli „odmyslet od ztotožňování socialismu se socialismem zdeformovaným sovětskou zkušeností“, a hodlali se vyvarovat dříve udělaných chyb. Revoluce prý nebyla dokončena, nedošlo k předání moci lidu a problémy spojené s kapitalismem neustále přetrvávají. 

Evropské experimenty 

V experimentování se socialismem má Česká republika své nezastupitelné místo. Ostatně jako mnoho dalších zemí. Na počátku dvacátého století nebylo místo na zemi, kam by myšlenky socialismu nepronikly. Nicméně zůstává evropským myšlenkovým směrem se specifickým vývojem v Sovětském svazu. Odtud byly importovány myšlenky socialistické ruské revoluce do všech jeho satelitů. V jednotlivých zemích se zákonitosti aplikovaly podle konkrétních podmínek a specifických zvláštností, nikde se však neobešly bez potlačování svobody a demokracie. Nositelem vládní a výkonné moci byla v České republice podle ústavy vláda, ale ve skutečnosti to byl Ústřední výbor Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) vázaný linií Sovětského svazu. První tajemník ÚV KSČ Klement Gottwald sice na shromáždění lidu v únoru 1948 sliboval, že bude řešit vládní krizi ústavní cestou, demokraticky a parlamentárně, ale skutečnost byla jiná. Vliv ostatních stran byl postupně eliminován a faktickou moc ve státě měla KSČ. Ostatní povolené politické strany (ČSL, ČSS, na Slovensku Strana slovenskej obrody a Strana slobody) byly spíše „zájmovými“ organizacemi bez většího vlivu. Celý systém tak odpovídal modelu jediné hegemonicko-ideologické strany s existencí satelitních subjektů, ovšem bez možnosti jakkoli ohrozit postavení KSČ (srov. Kaplan, 1997: 62-68).

  Třebaže zpětné hodnocení českého vývoje není nikterak příznivé, přesto nadále panuje touha po uskutečnění populistické myšlenky „kolektivního blahobytu“. Příčinu rozvratu socialismu v Evropě vidí socialisté především v nedůsledném uplatňování myšlenek socialismu a v nepřátelských postojích těch, kteří vládnou mohutným kapitálem a jsou schopni ovlivnit i uvažování lidí.

České pilíře demokracie

  Historicky ovšem došlo k pádu až po oslabení vlivu sovětského impéria a demokracie si našla cestu i do končin, kde se jen těžko budují její pilíře. Česká demokracie má sice na čem stavět, ale i zde je patrné, že období totality formovalo charakter české společnosti. Syndrom posttotalitního charakteru. Patří k němu podle průzkumů (např. Klicperová-Baker, 1999) zejména absence víry, pozitivní odezva na populismus, požadavek okamžitého uspokojování potřeb, přesvědčení, že společnost není schopna se s problémy úspěšně vypořádat, negativní emoční ladění, absence občanských ctností, preference jednoduchých řešení, strach z autority a nostalgie po minulém režimu (Klicperová-Baker, 1999:12). Zdá se, že mezi svobodou a demokracií nepanuje rovnocenný vztah. Demokracie nemůže existovat bez svobody, ale svoboda se může obejít bez demokracie. Své naplnění pak lidé hledají v sociální demokracii. Podle ní je demokratický socialismus takový stav společnosti, kdy všichni lidé spolupracují pro společné blaho. Tím jej zřejmě chtějí jeho propagátoři odlišit od autoritativních systémů – fašismu, komunismu, nacismu či reálného socialismu. Ty se také definovaly jako socialistické. Společné jsou rovněž principy rovnosti. V obou případech je posílena moc státu. Pro vládnoucí elity začíná být demokratický socialismus velmi svůdný právě proto, že nutně souvisí se zvyšováním moci státu a jeho byrokracie, a to navzdory všem prohlášením o decentralizaci. Je příležitostí pro nové ideologické aparátčíky. 

Národ neschopný svobody

  Mezi největší kritiky socialismu patří již zmíněný liberální ekonom a politický filozof F. A. Hayek. Ve své knize Cesta do otroctví varuje před ideály socialismu. Socialistické ideje jsou podle jeho slov ze samotné podstaty utopické. Každá společnost, která by fungovala na základě plánu, by také musela mít společný cíl. Pokud by tento cíl neznala, anebo někteří její členové s tímto cílem nesouhlasili, znamenalo by to evidentně neoprávněný zásah do svobod jejích členů formou donucení. Socialismus proto potřebuje, aby jeho obyvatelé byli nikoli myslícími individui s diferencovanými potřebami, názory a hodnotovými orientacemi, ale sobě navzájem podobné automaty stádního typu, které vystupují jako poddajná homogenní hmota, jíž lze snadno manipulovat. Tím se vysvětluje takový úspěch socialistických myšlenek u mas nižších vrstev, jež jsou daleko méně nezávislé a originální, než lidé inteligentnější a vzdělanější (Hayek, 1990: 65).

  Je patrné, že Hayek byl silně ovlivněn svým učitelem, L. von Misesem, jehož započatou věcnou polemiku se socialistickými idejemi dále rozvíjel, a to zejména ve zmíněném díle The Road to Serfdom (Cesta do otroctví), vydaném v Anglii roku 1944. Tato zdrcující kritika socialismu, a to nejen ekonomického, ale i politického, právního a společenského, dnes patří ke klasickým liberálním dílům. Autor poukazuje na shodné kořeny socialismu a fašismu, které vedou ke stejným ničivým účinkům na přirozené základy západní civilizace, tedy individuální svobodu a tržní konkurenci, jakož i k úpadku morálnímu. Obě totalitní ideologie, ač zdánlivě opačné, se snaží potírat individualismus a snaží se jej nahradit kolektivismem, v němž může být každý individuální počin, který se nehodí, prohlášen za nepřátelský, nebezpečný, a pak zcela potlačen či násilně odstraněn (Hayek, 1990: 135).

  O tom, že socialismus není slučitelný s demokracií, však psali autoři již dříve, než se tyto myšlenky mohly v praxi potvrdit „Demokracie rozšiřuje oblast individuální svobody, socialismus ji omezuje. Demokracie přikládá veškerou možnou hodnotu každému člověku, socialismus činí z každého člověka pouhého vykonavatele. Demokracie a socialismus mají společné pouze jedno slovo: rovnost. Všimněte si však rozdílu: zatímco demokracie hledá rovnost ve svobodě, socialismus hledá rovnost v omezování a poslušnosti…," (Tocqueville, 1998: 452), píše Alexis de Tocqueville v roce 1848.

Použitá literatura:

HAYEK, F.A. (1990): Cesta do otroctví. Praha. Academia

KAPLAN, K. (1997): Pět kapitol o únoru. Brno. Doplněk

KLICPEROVÁ-BAKER, M. (1999): Ready for demokracy? Civic culture and civility with a focus on Czech society. Praha : Psychologický ústav AV ČR

MACEK, J. (1925): Socialismus (online verze

http://www.sds.cz/docs/prectete/eknihy/jm_soc.htm.

MISES, L. (1951): Socialism: An Economic and Sociological Analysis (online verze http://mises.org/books/socialism.pdf )

TOCQUEVILLE, A. (1992): Demokracie v Americe. Praha. Academia

Odpovědný redaktor: Bc. Ondřej Stulík

Odpovědná korektorka: Jana Nováková

Titulní obrázek převzat z: http://www.sxc.hu/browse.phtml?f=download&id=496199

Autor: Vlastimil Růžička

Redaktor a publicista. Masarykova Universita v Brně, obor politologie a sociologie.

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Problém evropských a českých hodnot: rozhovor (namísto recenze) s Liborem Prudkým

O významu svobody a formách útlaku

Politologické vymezení squattingu

Další články z rubriky

Transformace guerillového hnutí Tupamaros v politickou stranu

Otázka politických strán ako aktérov prechodu k demokracii

Teória demokracie a koncept verejného záujmu

Vložit komentář