Smrt Boha a návrat Nadčlověka: Studie imoralismu Friedricha Nietzscheho
17. březen 2012 Lukáš Rázl komentářeDoba vymknutá z kloubů, šílí. Oceán postmodernity okolo nás se zmítá v morální bouři a zmatku. Absolutní zlo i dobro, jeví se v něm začasté být dobrem i zlem jen relativním. Žijeme opět v době mimo dobro a zlo, kterou promýšlel temný duch Friedricha Nietzscheho. Jeho nepokojné myšlenky jsou znepokojivou výzvou dnešku více než kdy v minulosti. Následující nástin syntetické studie jeho myšlení je záměrně nekritický. Je výzvou. Výzvou nikoliv k potlačení vědomi, ale k Nietzscheho kritice. K souboji s ním. K souboji v každém z nás. Jen tak může nám, stejně jako Hamletovi, princi dánskému, na samý konec, snad svitnout naděje…
„Doba, do níž jsme vržení, je dobou velikého vnitřního úpadku a rozpadu. Nejistota je této době vlastní. Nic nestojí na pevných nohách.“[1] Na místo zdánlivě existujícího řádu nastoupilo jen prázdno, nic – nihilismus. Dříve pevné přesvědčení o morálních hodnotách, o tom, co je dobro a co zlo, se rozplývá. Vše - i morálka - se stává relativním. Snad dokonce jen podvodem slabých na silných. A právě v tomto prostoru mimo dobro a zlo pro Nietzscheho přese vše "vzchází na nebe hvězda". Nastává čas zrodu morálky nové. Morálky, která přehodnotí všechny dosavadní hodnoty. A z této změny povstane nový, vyšší člověk. Nadčlověk, který bude odpovídat novým ideálům, bude žít podle zásad panské morálky a ideálu vyšších lidí a odvrhne falešný pojem humanity, jež pro jeho ujařmení stvořila pokleslá morálka otroků.
Končí čas průměrného lidství a nastává čas lidství dokonalejšího, vyššího. Za zvuku Wagnerových tónů opona znovu stoupá vzhůru nad scénou nadčlověka. Nadčlověka, který jak v časech Aischylových tragédií bude opět vládnout a poroučet ve světě zákonů, jež jen on sám sobě uloží. Zatímco malý a slabý člověk starého, darwinisticky výlučně přechodného typu, se pouze uchýlí k jeho krbu, kde mu zbude jen trpně snášeti svému osudu. „Slyšte, již bubny zní…“
V metafyzickém chápání se tak Nadčlověk stává Nietzschemu skutečným smyslem světa. Tím nejvyšším, co může příroda či svět stvořit. A právě proto je Nadčlověk předurčen k tomu, aby stanul v jeho středu. Na místo Boha, křesťanského Boha, pro kterého zde již není místo. „Bůh je mrtev. Víra v křesťanského boha se stala nevěrohodnou.“[2] Již není onoho boha, který byl bohem falešným, protože byl jen výtvorem člověka. Nietzcheho „lži-bůh“, podroben jeho drtivé kritice, padá v prach. Již není náboženství a spolu s ním nastává i nezadržitelný pád víry v jedinou pravdu a jedinou, univerzální morálku. Nastává čas, kdy „svobodný duch“ trhá okovy.
Avšak příchod Nadčlověka není tím samým co příchod věčnosti. „Lidstvo nepředstavuje vývoj k lepšímu nebo k silnějšímu. Pokrok je pouze moderní idea, …idea falešná.“[3] Všechno světové dění podle Nietzscheho není napřímené spolu s časem z minulosti do budoucnosti. Je uzamčeno v kruhu věčného návratu. V kruhu, v němž se všechny události v dlouhých časových intervalech neustále opakují, protože množství sil a částic tvořících vesmír, které mohou rozehrát svůj rej života bez ohledu na vlastní nesčetnost, je přesto omezen palčivou konečností. A proto i množství kombinací, kterého mohou součásti světa v nekonečném čase dosáhnout, je konečné. A tak se nutně musí stát, že po kombinacích nových se jednou znovu vrátí zpět i ty kombinace, jež zde již kdysi byly. A od nich se znovu počnou opakovati ty fáze dějin, které k nim logicky patří. Které na ně logicky navazují. Protože jedno nemůže býti bez druhého: Rodí se kruh věčného návratu.
A bude to tento kruh, který jednoho dne nutně opět svrhne Nadčlověka z jeho trůnu a zničí jej. Je proto jen otázkou času, kdy se veliké dílo Nadčlověka opět zřítí do propasti temného barbarství a kdy Bůh opět zaujme (dočasně) jeho místo.
Toť opus magnum Nietzschova nihilismu: Hic Rhodus, hic salta…
Není žádných absolutně platných, univerzálních morálních hodnot. Neb tyto hodnoty se proměňují v dějinách tak, jak se i proměňuje člověk a jeho společnost, jak jimi prochází. Nikoliv však směrem od horšího k lepšímu, ale ve smyslu ideje „kruhu věčného návratu“, těkaje od jedné moralistní teze k druhé a zpět, člověk stále jen znovu a znovu prochází tím, co zde již bylo. Tak jako se čtenář Illiady nepozastaví nad Achillem, který vláčí nahou mrtvolu Hektora vítězně za svým vozem, nepozastaví se ani většinový moderní člověk nad bombardováním Hirošimy či Drážďan. Vždyť šlo o nepřítele! A tak, stejně jako Nietzschovi Helénové, kteří bez poskvrny na své mravnosti, dobyli-li města nepřítele, odevzdávali jeho obyvatele smrti, jsme k tomu stejně tak připraveni i my dnes. Běda však, kdyby zvítězil nepřítel! Krev vlastní, ač stejné barvy, není totéž co krev cizí! Tehdy by se ten samý krok stal tím nejtěžším zločinem. Zločinem na nás samých. Zločinem proti lidskosti.
Z takové logiky však nutně povstává poznání o relativnosti toho, co je dobré a co zlé. Každé dobro může být jen určitou obměnou zla a naopak. Vše totiž záleží jen na tom, jaká hodnota, kým a proč, se té které věci přiřkne. Cosi jako právo je vždy jen právem silnějšího. Jen nakrátce může právo povstat z lidské dohody, tváří tvář poťouchlé náhodě. Náhodě, jež z bohatých ráda činí chudáky a z mocných slabé. Právo z dohody je tak jen reflexí dočasné lidské shody neubližovat a neškodit si vzájemně, protože naše vzájemné postavení jednoho k druhému je faktorem výlučně dynamickým. Dnes já tobě, zítra (snad?) ty mně… Avšak již Thúkydidés[4] stanovil, že spravedlnost je možná jen mezi stejně silnými. A proto spravedlnost mezi nestejně silnými je vždy jen otázkou dočasnou. Je záležitostí, která sice může úspěšně podstoupit mnoho testů odolnosti, dříve či později se však musí opět rozlomit – a právo nutně znovu povstane z násilí a moci. Protože jen malý počet lidí je natolik vynikajících, aby mohl vládnout, zatímco sloužit musí vždy nesčetné zástupy. A v tomto není a ani nemůže býti spravedlnosti.
Tam, kde není nic takového jako absolutní dobro a absolutní zlo a kde i spravedlnost je jen proměnlivá záležitost, která je povýtce jen věcí dohody, ne-li pěsti, tam není ani žádné absolutní morálky. Naopak. Kolik je lidských bytostí, tolik má i morálka druhů. A právě zde leží i klíč k proměnám morálky v čase. Vždy záleží na tom, jací lidé, jakého vnitřního ustrojení, jakých vlastností, zkušeností a idejí stanovují sobě pravidla. Protože jen a jedině od nich, od těchto jedinců, kteří vzhledem k dějinám jen tak krátce žijí, záleží, jaká bude jejich morálka.
Takovými úvahami, na základě poznání, že určité rysy etiky se v různých civilizacích a na různých místech opakují a vzhledem k platnosti teze o „kruhu věčného návratu“ dospívá Nietzsche k základnímu axiomu své etiky: K pokusu prokázat existenci diametrálně rozdílné „vysoké morálky“ pánů a „nízké morálky“ otroků.
Nietzscheho morální dichotomie
Morálka pánů bere svůj počátek v lidech silných a dobyvačných. Při určování jejích hodnot přihlížejí její tvůrci a nositelé výlučně k sobě a k svým potřebám a zájmům. Nestojí o to, aby je někdo pokládal za dobré, protože dobré je jen a jedině to, co jim prospívá a slouží. „Co je dobré? Všechno, co v člověku zvyšuje cit moci, vůli k moci, moc samu. Co je špatné? Všechno co pochází ze slabosti. Co je štěstí? Cit, že moc vzrůstá, že překonáváme překážku. Nikoliv spokojenost, nýbrž více moci.“[5]
Dichotomicky pak oproti morálce vysoké stojí morálka nízká. Morálka lidí slabých, kteří svoji obranu před sinými hledají v houfu sobě podobných. Přičemž jejich morálka se stává tmelem tohoto houfu a zároveň i zbraní proti silným.
Zatímco pro panskou morálku byl dobrým ten, kdo byl silný, mocný, statečný a ukrutný k nepřátelům, pak špatným byl ten, kdo byl mdlým, slabým a zbabělým. Ti však, kteří pod knutou vlády těchto silných strádali, oni slabí, utlačovaní a vykořisťovaní, nemohli cenit stejných vlastností, které je do tohoto stavu přivedli, a proto se oddali vlastnostem, které odmítají sílu a jedinečnost silných a kladou důraz na klidný, pohodlný a bezpečný život. Na život, který se řídí „instinktem stáda“. A právě proto otrocká morálka tak vysoko cení soucit, trpělivost, pokoru a dobrotu, zatímco odsuzuje moc, konflikt, boj, válku a sílu. To, co je tak v jedné morálce dobré, je pro nositele druhé morálky zlé a naopak. A mezi nimi není a nemůže být kompromisu. Mezi pány a otroky nemůže dojít k průniku.
Dle Nietzscheho je základním omylem domnívat se, že původní morálkou člověka na jeho samém prvopočátku poté, co si uvědomil, že nabyl vědomí a schopnosti rozumově jednat, bylo neegoistické jednání pokládáno za dobré. Naopak, byla to prý krutost, jež se dnes všeobecně odsuzuje, která kdysi člověku činila největší potěšení. A činí mu ostatně i dodnes. Vždyť co jiného se odehrává ve sportovních (fotbalových, hokejových) arénách moderní doby než ritualizovaná válka. A co jiného probíhá dnes a denně na televizních obrazovkách, které nejsou ničím jiným než exteritoriálním cirky starověku, než orgie násilí, krutosti, ale i heroismu či jinak nespoutané vášně? A co jiného jsou počítačové hry, které jsou ještě častěji skutečným gejzírem násilí člověka na člověku? To, co činilo potěšení dávnému člověku, těší i člověka moderní doby…
Přičemž vyšší, panská morálka, je co do svého původu přítomna u člověka jako první. Je projevem spontánního souhlasu člověka se životem. Projevem jeho vědomí o vlastní síle a schopnostech, které radostně a nezadržitelně tryskají z člověka ven, obdobně jako život, který bezustání proudí okolo člověka všemi směry. Zcela jinak je to však s morálkou otroků. Tato nemá původ sama v sobě, ale její vznik je povýtce sekundární. Je dle Nietzscheho výlučně reakcí na spontaneitu morálky pánů, protože není ničím jiným, než její důslednou negací. Bez svého antipodu, k němuž chová bezuzdnou nenávist, by morálka otroků nemohla býti vyvolána v život.
Slabí a podrobení sice neměli vznešených vlastností pánů, chyběla jim nezbytná touha po moci, která by je jinak tak jako pány přirozeně vedla k jejímu získání. Jejich zbraní však byla mnohost a vášeň. Vášeň nenávisti. A když zvůle pánů překročila všechny meze, tehdy se vzbouřili. Zástupy slabých, ošklivých a bezmocných zničily silné, mocichtivé, avšak nemnohé pány, a provedly svoji morální revoluci „zdola“. Provedly svoji revoluci hnanou instinktem stáda, která proběhla pod praporem křesťanství. To, co panské morálce bylo kdysi odporné, začalo se nazývat dobrým a vynášet do nebes.
Morálka otroků a její asketické ideály se tak staly bičem ke zkrocení člověka. Plna nenávisti ke všemu nádhernému, k nespoutanému, v nenávisti k jeho pudům, k výjimečnosti jedince i jeho osudu a ke všemu, co činí lidský život krásným, vytvořila morálka otroků umělého, nepřirozeného člověka. Člověka chřadnoucího v řetězech etiky, kterému se stále znovu a znovu namlouvá ničemnost podstaty jeho existence a bezcennosti jeho života. Homunkula a karikaturu sebe sama, odloučenou od své podstaty a svých instinktů. To a nic jiného je pro Nietzscheho trpkým výsledkem vítězství morálky otroků. Té morálky, která pro své vítězství využila křesťanství a jeho Boha, coby v celém tragickém díle rozhodujícího nástroje k zmarnění člověka. „Co je škodlivější než kterákoliv neřest? Soustrast se všemi nezdařilými (méněcennými) a slabými – křesťanství.“[6] „Křesťanství se dalo na stranu všeho slabého, nízkého, nezdařilého, udělalo ideál z odporu proti instinktům silného života.“[7]
Avšak není konce dějin! A Zarathustra se svým poselstvím již k nám sestupuje z hor! Skepse, široký nihilismus, jež ve věci morálky vládne, je znakem vyčerpání se síly otrocké morálky. A naděje na příchod nové morálky budoucnosti. Návratu téhož. K přesunu kladného hodnocení znovu ve prospěch silných a mocných. Návratu obdivu k herojům našich časů. Slavná věta finančníka Gekka v podání Michaela Douglase z filmu Wallstreet „the greed is good“ (chamtivost je dobrá), je opět na štítě doby. Nastává čas opětovného návratu k přírodě, ovšem v jiném smyslu, než jak jej požadoval Rousseau – v návratu, který naopak popře mezi-lidskou rovnost. Nikoliv „všem stejně“, ale „nestejným nestejné“ je imperativem staronové „vysoké“ morálky, pro niž je naopak rovnost největším hříchem a zločinem na člověku a jeho společnosti.
A z této nové morálky se dle Nietzscheho zrodí nový, z biologického hlediska vesrovnání se stávajícím člověkem vývojově vyšší typ. Nadčlověk. Doposavadní typ „člověka, (byl) jen provaz natažený mezi zvířetem a Nadčlověkem.“[8] Je jen mostem k čemusi většímu a plnějšímu. Toť jediný úkol člověka. Žádného jiného účelu sám o sobě člověk již nemá.
Nadčlověk a smrt Boha
Jaký však bude nadčlověk? „Křesťanství…zdvihlo válku na život a na smrt proti (nadčlověku), dalo do klatby všechny základní instinkty tohoto typu, vydestilovalo z těchto instinktů zlo …(prohlásilo) silného člověka člověkem zavrženíhodným, zvrhlým.“[9] A nemýlí se! Nadčlověk bude nutně zlý, ve smyslu doposud panující morálky otroků, ve smyslu morálky křesťanské. Ovšem dle své vlastní panské morálky bude nadčlověk neskonale dobrým. „…dosud všichni velicí duchové, kteří se nejvíce ve světě uplatnili, byli, posuzujeme-li je s hlediska dnes rozšířeného hodnocení, lidmi zlými.“
Základním zákonem křesťanské morálky je, že jednotlivec má trpět a obětovat se ve prospěch druhých. „Křesťanství zove se náboženstvím soustrasti. Soustrastí však ztrácíme sílu. …Soustrast křižuje zákon vývoje, jímž je zákon selekce. Udržuje, co uzrálo k úpadku. Dává životu ponurý, pochybný vzhled díky množství nezdařilostí, které v něm udržuje.“[10] Cílem je nivelizace výjimečných i nízkých, silných i slabých, krásných i ošklivých. Jen tak je totiž možno dosáhnout cíle, kterým je vytvoření stáda – tedy jediného prostředku, kterým se slabý mohou bránit silným. „Ze strachu byl chtěn a pěstěn typus opačný (nadčlověku): Domácí zvíře, stádní zvíře, nemocné zvíře člověk – křesťan.“[11] Proto podle Nietzscheho po celá staletí hlasatelé křesťanství klamou lid vypravováním o údajné vnitřní bídě zlých (silných) lidí. Ač věděli, tvrdí Nietzsche, o jejich velikém štěstí. O takovém štěstí, že vyšlo-li by napovrch, zničilo by jediným poryvem vzbuzené touhy zástupů celou stavbu hlasatelů otrocké morálky.
Hlasatelé morálky otroků proto odmítají a zavrhují „pravý svět“, v kterém jim není souzeno vítězství, a prohlašují jej jen za „slzavé údolí“. Za zkažené stvoření, které propadlo hříchu. Za zdání a stín, kterým je třeba projít, protože jejich je království nebeské. Jejich bude věčný a blažený život v království mimo tento svět, které je pro smrtelníka nedosažitelné. Které zde může být pouze předmětem víry a sděleným příslibem, jež bude naplněn až v posmrtném životě. Tímto se tedy „pravý svět“ slabých s konečnou platností přesouvá mimo tento svět, do „zásvětí“, do „nebe“.
Pro Ježíše a jeho pozemskou pouť na tomto „pravém světě“ nalézá Nietzsche porozumění: „Žil a zemřel tak, jak žil, jak učil. Nikoliv aby vykoupil lidstvo, nýbrž aby ukázal, jak je třeba žít.“[12] Na koho však Nietzsche opakovaně a rozhořčeně útočí, je Pavel. To on zcela proměnil původní Ježíšovo poselství. To jeho činí Nietzsche odpovědným za to, že apoštolské bohosloví zkřivilo Ježíšovu zvěst. Pavel, původně oddaný vyznavač židovského zákona, dospěl k závěru, že přísné náboženské požadavky jeho víry jsou nenaplnitelné. Že jen v jejich důsledku je příliš hříšným, trvalým přestupníkem. A tedy že jejich prostřednictvím nemůže dojít vykoupení a spásy. Protože dosažení nejvyššího ideálu v tomto skutečném světě se jeví jako nemožné, přesunuje jej Pavel „mimo“ tento svět – do „zásvětí“ či do „záhrobí“. Čímž vzniká trvalý rozpor mezi dvěma světy: Tím pravým a křesťanským (Pavlovým) zdánlivým. Přesunutím smyslu života na pouhou přípravu k životu v „zásvětí“ však pozemský svět nutně ztrácí svoji hodnotu. Stává se nicotným – začíná jeho nihilizace. Pozemský svět je dle Nietzscheho znehodnocován ve jménu „ideálního světa“.
Pavlovo rozhodnutí rezignovat na přísný zákon a vydat se jednoduší cestou k zajištění spásy, spočívající v pouhém uvěření v Krista, pak není krokem vpřed, ale stranou, do nicoty: Na místo urputného, každodenního a nekonečného zápasu se zákonem postačí pouze uvěřit v Ježíše, v jeho dobrotu, v dobrého Boha, aby samotné spasení tím bylo již dokonáno. Proto Pavel proměňuje Krista v cosi zcela jiného, než čím dle Nietzscheho Ježíš skutečně byl. V předmět uctívání sám o sobě. V záruku spasení. Činí jej předmětem idolizace. Zlatým teletem svých následovníků, kteří propadli pohanství prostřednictvím „pohádkové“ víry v návrat vzkříšeného Mesiáše. Tímto krokem však Pavel odsuzuje všechny ty, kteří žijí bez víry v Ježíše - bez ohledu na to zda dobře či zle, ať již dle té či oné morálky, či zda dodržují nebo usilují o zákon – k věčnému zatracení. Zatímco ty, kteří uvěřili, byť hřeší každý den, již samotná víra uvádí do věčného světa. „Dokud člověk nepociťuje morálku křesťanství jako nejtěžší zločin proti životu, mají jeho obhájci snadnou hru.“[13]
Nietzscheho útoky proti křesťanství jsou však vedeni primárně jako útok proti rabské morálce, která jej zrodila a která je jím dále nesena. Nikoliv však proti-religiozitě samé. Mezi náboženstvím a morálkou není nutný vztah. Prokáže-li se, že jistý Bůh je jen a jen bohem padlé morálky, pak vyvrácen bude pouze tento padlý bůh, zatímco víra může zůstat silnou. Bůh může - a skutečný Bůh musí - svléci svou morální kůži a stanout mimo dobro a zlo. Tak, jako smyslem života na této zemi není usilování o život po životě, tak i smyslem bohů nemůže být ambivalentní vztah k člověku. Neskonalá dobrota Boha není pro Nietzscheho ničím jíným než boží kastrací.[14] Božská moc může a musí člověku působit jak dobro, tak zlo. A přesto nemá diabolické rysy. Bůh zde zkrátka není kvůli lidské blaženosti stejně tak, jako člověk není účelem sám o sobě. A kvůli všemu tomuto je křesťanský bůh, svázaný dobrotou a morálkou, která odmítá skutečný svět, neudržitelný. Je modlou odsouzenou k pádu a ke smrti. „Zlého boha je zapotřebí stejně jako dobrého…Coby záleželo na bohu, jenž by neznal hněvu, pomsty, lsti, násilí? Vskutku není jiné alternativy pro bohy: buď jsou vůlí k moci anebo jsou nemohoucností k moci – a pak se stávají dobrými.“[15] A takovéhoto falešného boha je třeba je bez milosti odvrhnout.
Avšak božský princip je garantem celkového smyslu světa. Absolutizovaná idea dává lidskému životu a lidským činům jasný směr. Představuje člověku základnu, z které je možno svět přehlédnout a z které je člověk schopen veškerého hodnocení. Destrukce božského principu, svrhnutí a odmítnutí boha je zcela zásadní čin. Ztrácí se jím celkový smysl a řád světa, člověk ztrácí své místo ve světě a nejzazší oporu svého jednání a hodnocení – musí se změnit jeho nazírání světa i sebe samého. Tímto krokem člověk propadá „otevřenému nihilismu“. Člověk propadá zmatku a chaosu. Ztrácí veškerou půdu pod nohama.
Z prekérní situace však nevede pro Nietzscheho jiné cesty: Člověk musí přijmout skutečnost, že z tohoto světa jemu nelze se zachránit. Vyvržen na skaliska poznání, musí se zříci falešné nízké morálky, která ho svedla na bludné scestí víry v dobrého Boha, a dohrát na tomto světě svoji hru. Je třeba vyrovnat se s tím, že každý je životu dlužen smrt a že nemá smysl se smrti za každou cenu vyhýbat. Proto je třeba zvolit život hrdinský, velkolepý a plný. Využít příležitosti a nabrat jej plnými hrsti – byť by to byl život krátký. „Je lepší být na zemi nádeníkem u chudáka, než v podsvětí vládcem zesnulých.“[16]
A v takovém světě nadchází čas pro nový návrat Nadčlověka. Zaujme místo, na kterém doposud prodléval Bůh. Ten Bůh, který již dohrál svoji úlohu ve světovém dramatu. „Starý bůh je mrtev …a na nás dopadá záře nových červánků…srdce nám překypuje očekáváním, konečně je náš obzor zase volný, konečně smějí naše lodě zase vyplout…zase se můžeme odvážit všeho. Ještě nikdy neexistovalo tak otevřené moře.“[17]
Seznam literatury:
Červenka, Jaromír. Friedrich Nietzsche. Praha: Česká grafická unie, 1942
Kouba, Pavel. Nietzsche, filosofická interpretace. Praha: Český spisovatel, 1995
Nietzsche, Friedrich. Antikrist. Praha: Votobia, 1995
Nietzsche, Friedrich. Mimo dobro a zlo. Praha: Aurora, 1996
Nietzsche, Friedrich. Radostná věda. Praha: Aurora, 2001
Nietzsche, Friedrich. Tak pravil Zarahustra. Praha: Votobia, 1995
[1] Nietzsche, Friedrich in: Weischedel, Wilhelm. Zadní schodiště filosofie. Praha: Votobie, 1993. str. 224
[2] Nietzsche, Friedrich. Radostná věda. Praha: Aurora, 2001. str. 185
[3] Nietzsche, Friedrich. Antikrist. Praha: Votobia, 1995. str. 12
[4] Thúkydidés. Dějiny peloponéské války.
[5] Nietzsche, Friedrich. Antikrist. Praha: Votobia, 1995. str. 10
[6] Nietzsche, Friedrich. Antikrist. Praha: Votobia, 1995. str. 11
[7] Nietzsche, Friedrich. Antikrist. Praha: Votobia, 1995. str. 13
[8] Nietzsche, Friedrich. Tak pravil Zarahustra. Praha: Votobia, 1995. str. 11
[9] Nietzsche, Friedrich. Antikrist. Praha: Votobia, 1995. str. 13
[10] Nietzsche, Friedrich. Antikrist. Praha: Votobia, 1995. str. 16
[11] Nietzsche, Friedrich. Antikrist. Praha: Votobia, 1995. str. 13
[12] Kouba, Pavel. Nietzsche, filosofická interpretace. Praha: Český spisovatel, 1995. str. 125
[13] Nietzsche, Friedrich in:Kouba, Pavel.Nietzsche, filosofická interpretace. Praha: Český spisovatel, 1995.str. 131
[14] Kouba, Pavel. Nietzsche, filosofická interpretace. Praha: Český spisovatel, 1995.str. 167
[15] Nietzsche, Friedrich. Antikrist. Praha: Votobia, 1995. str. 34
[16] Kouba, Pavel. Nietzsche, filosofická interpretace. Praha: Český spisovatel, 1995.str. 171
[17] Nietzsche, Friedrich. Radostná věda. Praha: Aurora, 2001. str. 186
________________________
Obrázek stažen z: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/23/Nietzsche1882.jpg (17. 3. 2012 - volná licence internetové encyklopedie Wikipedia)
Jak citovat tento text?
Rázl, Lukáš. Smrt Boha a návrat Nadčlověka: Studie imoralismu Friedricha Nietzscheho [online]. E-polis.cz, 17. březen 2012. [cit. 2025-02-09]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/smrt-boha-a-navrat-nadcloveka-studie-imoralismu-friedricha-nietzscheho.html>. ISSN 1801-1438.
[Nahoru ↑]
Hodnocení
Hodnocení: 3.76 hvězdiček / Hodnoceno: 17x
Vložit komentář
Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!