Sionismus

 7. srpen 2008  Bc. David Zrostlík   komentáře

Sionismus je ideový směr, který vznikl v druhé polovině 19. století mezi evropskými Židy. Hlavním cílem jeho představitelů bylo a je přesídlení Židů do Palestiny a vybudování a udržení židovského státu. Sionismus je většinou interpretován jako reakce na antisemitismus a pronásledování. Izraelský historik a politolog Šlomo Avineri přesvědčivě ukazuje, že tento fenomén má řadu dalších rozměrů a podob.

SionismusSionismus

Sionismus je ideový směr, který vznikl v druhé polovině 19. století mezi evropskými Židy. Hlavním cílem jeho představitelů bylo a je přesídlení Židů do Palestiny a vybudování a udržení židovského státu.

Sionismus je většinou interpretován jako reakce na antisemitismus a pronásledování. Izraelský historik a politolog Šlomo Avineri přesvědčivě ukazuje, že tento fenomén má řadu dalších rozměrů a podob. V Avineriho pojetí je sionismus nejen výrazem hledání národní židovské identity v kontextu moderních dějin, ale i součástí univerzální lidské cesty k sebeurčení a svobodě.

Název je odvozen od pahorku Sión v Jeruzalémě, kde bibličtí proroci očekávají příchod Hospodina. Zakladatelem sionismu je Theodor Herzl, který byl k myšlence sionismu přiveden kampaní proti Alfrédu Dreyfusovi [1] . V roce 1897 byla v Basileji založena Světová sionistická organizace. Sionismus se brzy rozšířil zvláště mezi východoevropskými Židy, ohroženými antisemitismem a pogromy. Později docházelo k emigraci Židů v důsledku nacistické perzekuce.

K židovskému přistěhovalectví na území budoucího státu Izraele docházelo v několika vlnách:

  • v letech 1881 – 1903,
  • v letech 1904 – 1914,
  • v letech 1919 – 1923,
  • v letech 1929 – 1939,
  • po 2. světové válce, kdy se příliv imigrantů zvýšil i o Židy z arabských zemí.

Židovští osadníci vykupovali ladem ležící půdu a zakládali kolektivní osady (kibucy). V Balfourově deklaraci z roku 1917 se podařilo získat od Velké Británie příslib k vytvoření židovské domoviny. Přesto však Britové židovské přistěhovalectví omezovali, i přes pronásledování Židů nacisty. Sionistické organizace pokračovaly v ilegálním přistěhovalectví, aby zachránily co největší počet Židů. Po 2. světové válce se sionistům podařilo prosadit zřízení státu Izrael.

Sionismus se člení na řadu politických směrů a skupin spojených hlavní myšlenkou. Sionismus není všeobecně přijímán ani mezi Židy, významné skupiny ortodoxních Židů (např. Neturej Karta) myšlenku sionismu odmítají a na palestinské / izraelské území se povětšinou odmítají vracet. Tyto skupiny vnímají sionismus jako herezi, neboť dle Tóry může židovský stát založit pouze mesiáš.

Sionismus byl také v minulosti ze strany OSN označen za jednu z forem rasismu. Stalo se tak v roce 1975 převážně hlasy arabských a komunistických zemí. Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 3379 tehdy označila sionismus za jednu z forem rasismu. Rezoluce byla anulována v r. 1991 rezolucí č. 4686.

Není pochyb o hloubce a intenzitě pouta mezi židovským národem a Zemí izraelskou. V Palestině vždy žila – třebaže malá – židovská komunita a jednotliví Židé vždy přicházeli žít a zemřít do svaté země.

Aktivní hnutí za návrat Židů do Palestiny, jak již bylo řečeno, se objevilo až ve druhé polovině devatenáctého století. Toto hnutí, které vyvrcholilo vznikem sionismu jako politické síly a založením Státu Izrael, radikálně změnilo směr, jímž se ubírala židovská historie, i charakter pouta mezi Židy a Zemí izraelskou. Správná otázka je, proč se toto pouto stalo aktivní až po 18 stoletích?

Jedno z mnohých vysvětlení podává již zmíněny Šlomo Avineri, když říká, že vznik sionismu v devatenáctém resp. 20. století je spojen s rostoucím antisemitismem. Vzpomeňme na zveřejnění rasistických teorií v Německu, pogromy v Rusku v letech 1881-82, Dreyfusovu aféru apod. Cítím, za spravedlivé připomenout, že samozřejmě ještě před těmito událostmi byli Židé pronásledování a diskriminování ze strany křesťanů, muslimů. Dále na ně byly podniknuty útoky od Vizigótů, v Bizanci, masakrováni za křižáckých taženích, vyháněni z Anglie, Francie, Španělska i Portugalska. Ve všech těchto příkladech zvolil Židé rezignaci a emigraci, ale NE do Palestiny. Zprvu totiž Židé odcházeli do Spojených států, Kanady, Jižní Ameriky a do Austrálie. V porovnání s těmito počty je emigrace na území Palestiny zanedbatelná.

Židé se počátkem 20. století soustředili do velkých evropských měst. Je možná paradoxem, že v intelektuálním životě těchto měst se prosadili daleko nad rámec jejich procentuálního zastoupení v celkové populaci. Stále větší počet z nich se angažoval v činnosti universit, akademií a škol. Svět financí byl plný židovských magnátů a revoluční hnutí překypovala židovskými vůdci – od Karla Marxe, Mosese Hesse [2] a Ferdinanda Lassalla [3] .

Židovský nacionalismus byl jedním ze specifických aspektů dopadu myšlenek a sociálních struktur roznícených Francouzskou revolucí, modernismem a do jisté míry i sekularismem. Byl v mnohém spíše reakcí na problémy liberalismu a nacionalismus než jenom na antisemitismus, a proto se nemohl objevit dříve než v devatenáctém a dvacátém století. Na druhé straně sionismus není jen reakcí na pronásledování. Je hledáním sebeurčení a osvobození v moderních podmínkách sekularizace a liberalismu.

Podle všech standardních měřítek sionismus uspěl, tvrdí Avineri. Ale jeho konkrétní úspěchy bychom mezi tradičními cíli sionismu hledali jen obtížně. Většina židovského národa se koneckonců na Sion nevrátila. Nezpůsobily to ani tak vnější síly, jako spíše neochota Židů emigrovat do Izraele. Stát Izrael byl založen, ale jeho mezinárodní postavení ještě zdaleka nebylo všeobecně uznáno a regulováno, jako například postavení Egypta či Francie.

Je třeba mít na paměti, že žádný z významných sionistických vůdců a myslitelů (Theodor Herzl, Achad Ha’am, David Ben-Gurion či Moses Hess) nikdy nevěřil tomu, že samotné založení židovského státu automaticky vyřeší všechny problémy, s nimiž se Židé tradičně potýkali. Jaký byl tedy hlavní úspěch sionismu?

Vytvořil nové normativní a veřejné ohnisko židovské existence. Být Židem neznamenalo jen dodržovat pravidla víry či určité normy, ale také příslušet k židovské pospolitosti.

Jurij Ivanov ve své knize o sionismu tvrdí, že navenek vyhlíží ideologie sionismu jako učení o vybudování židovského státu. Proto se při zběžném seznámení může sionistický systém názorů jevit jako učení až dojímavě bezmocné, naivně náboženské, silně působící na city svými téměř poetickými výroky: „Existuje-li kniha knih – bible, existuje-li biblický národ, musí existovat i biblická země.

Norman Bentwinch, stejně jako mnozí další autoři, uvádí více méně přesné datum „zrození sionismu“ – období odvedení Židů do zajetí poté, co Nabuchodonosor zničil chrám – tj. 6. století př. n. l.


Zdroje:

  • http://cs.wikipedia.org
  • AVINERI, Š.: 2001. Zrození moderního sionismu. SEFER, Praha.
  • IVANOV, J.: 1970. Sionismus. Nakladatelství Svoboda, Praha.

Poznámky:

[1] Dreyfusova aféra je označení politického skandálu, který na konci 19. a na počátku 20. století vážně destabilizoval francouzskou Třetí republiku. Hlavní postavou této aféry byl kapitán Alfréd Dreyfus, dělostřelecký důstojník židovského původu, jenž byl kvůli údajné vlastizradě nespravedlivě odsouzen k doživotnímu vězení. Spory ohledně jeho viny měly dalekosáhlý dopad na francouzskou vnitropolitickou scénu, neboť hluboce polarizovaly celou francouzskou společnost.

[2] Židovský filosof, jeden ze zakladatelů socialismu. Žil v letech 1812-1875.

[3] Německý právník a politický aktivista. Žil v letech 1825-1864.

Jak citovat tento text?

Zrostlík, David. Sionismus [online]. E-polis.cz, 7. srpen 2008. [cit. 2024-03-28]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/sionismus.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 2.36 hvězdiček / Hodnoceno: 14x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!