Sexuální násilí páchané v konfliktních oblastech: Akt znásilnění a jeho vliv na společnost i konflikt, I. díl

4. březen 2019 Mgr. et Mgr. Jiří Zmrzlý komentáře

Praktiky spojené s válečnými konflikty mohou být různorodé, přičemž ne vždy se jedná o činnosti, které by byly veřejně rozebírány. Jak je to s otázkou sexuálního násilí v souvislosti s válečnými konflikty Vám v této sérii článků prozradí Jiří Zmrzlý.

zdroj: https://www.gov.uk/government/news/end-sexual-violence-in-conflict-time-to-act

Úvod

„Když vás nedobydou bodáky našich mužů, dobydou Vás lůna našich žen!“ je nejznámější citát Mustafy Kemala Atatürka. A co kdybychom tuto myšlenku aplikovali do praxe? Součástí takřka každého konfliktu se stalo páchání zločinů na civilním obyvatelstvu. Na ženách mnohem více než na mužích. Ženy vždy trpěly pod tíhou dobyvatelů více než muži. 20. století odsunulo stranou všechny rytířské ctnosti a zvěrstva páchaná na ženách byla mnohem krutější. Muži (nejen vojáci) se na nich dopouštěli sexuálního násilí. Postupem času se tento akt nebo, chcete-li čin, začal aplikovat i v mnohem větším měřítku. Etnická čistota, vyhlazování, potěšení za odměnu, obchod s masem… na co si lze jen vzpomenout. Ve svém článku budu psát o tom, jak se znásilnění stalo vojenskou strategií, jak armády budovaly domy pro potěšení, jak ženy darovaly svá těla výměnou za ochranu, jak se Libérie proměnila v sexuální tábor, jaká zvěrstva byla spáchána v jugoslávském Vukovaru a dalším. V souladu s tím rozeberu i právní úpravu aktu sexuálního násilí dle mezinárodního práva.

Cílem této série článků bude zjistit, jak se sexuální násilí stalo politickým či bezpečnostním rizikem a jak dokázalo ovlivnit společnost. Za výzkumné otázky si kladu následující:

Jakou roli hrálo sexuální násilí v konfliktech?
Jak se sexuální násilí posuzuje z pohledu mezinárodního práva?
Jak se sexuální násilí stalo součástí vojensko-politicko-strategického plánování?

Částečně rozeberu sexuální násilí, přesněji akt znásilnění v konfliktech 20. století a pokusím se vymezit jasné rozdíly (v oblasti tohoto násilí) mezi jednotlivými kulturami a konflikty. Sexuální násilí se bude odvíjet od vyspělosti společnosti, historických i kulturních vazeb a politických vazeb. Za následující konflikty jsem si vybral 2. světovou válku, kterou rozdělím na válku v Evropě a v Asii. Dále potom konflikt v bývalé Jugoslávii, konflikt v Myanmaru a konflikt v Libérii. Konflikty rozeberu částečně a budu se spíše věnovat faktickým událostem odrážejícím sexuální násilí páchané nejen na ženách, ale i na celé společnosti.

Toto téma bude mít charakter nejen vzdělávací, ale může i šokovat. Jedná se o téma, které je tabu nebo které se ve společnosti příliš neukazuje. Tyto samotné akty mohou mít nesmírné následky pro rozvoj společnosti, vývoj politiky i kultury dané oblasti. Předem apeluji na shovívavost. Článek může obsahovat ohavné praktiky, vulgární mluvu i fotografie, které popisují sexuální zločiny prováděné během doby trvání válečného konfliktu. Článek tedy není určen pro slabé povahy. Vzhledem ke své délce bude pravděpodobně rozdělen na dva až tři díly, přičemž první nás uvede do problematiky sexuálního násilí a druhý a třetí budou obsahovat historické případy a faktické události spojené s touto problematikou. V závěru zodpovím výše stanovené výzkumné otázky.

Sexuální násilí – mezinárodně právní aspekty

Na začátek je nutné upozornit na skutečnost, že násilí (sexuální) je spíše doménou vnitrostátního práva a každý stát si má svá práva vymáhat sám. V případě válečných konfliktů je však jasné, že pokud stát nedokáže potlačit ozbrojený konflikt na svém území, nedokáže ani efektivně vymáhat dodržování zákonů. Znásilnění je jedním z aktů, jež nejvíce porušují osobní svobodu člověka a jeho důstojnost. Jedná se, hned po vraždě, o druhý nejzávažnější trestný čin mezi dospělými (Čírtková 2010: 32). V případě ozbrojeného konfliktu se ho mohou a nemusí strany dopustit.

Dalším faktorem je skutečnost, že v drtivé většině případů se sexuálního násilí dopouští právě civilní obyvatelstvo, nikoli ozbrojené složky[1]. V kontextu ozbrojených konfliktů je vhodné rozlišovat humanitární právo, upravené převážně Ženevskými úmluvami, a právo upravující vedení konfliktů či užívání pouze některých typů zbraní, primárně upravené Haagskými úmluvami (Moltaš 2012). I přes soudní (tribunální) precedenty z Norimberka a Tokia se primárním pramenem stala tzv. mezinárodněprávní úprava znásilnění, tzv. Ženevská úmluva o ochraně obětí ozbrojených konfliktů z roku 1949 a její dodatkové protokoly ze 70. let. Ta zavazuje všechny smluvní strany ke stíhání osob, které se dopustily nekalých praktik v ius in bello[2]. Ženevské smlouvy bezvýhradně stanoví zákaz znásilnění, mučení či zotročování (Potočný 2011). Pokud se takový čin stane, mezinárodní úmluvy zakazují použití kolektivní viny.

Podle Českého červeného kříže lze nejdůležitější zásady odpovědnosti za zločin dle mezinárodního práva (konkrétně znásilnění jako válečného zločinu) vymezit následovně:

a) Zásada II: Skutečnost, že vnitrostátní právo neukládá trest za čin zakládající zločin podle mezinárodního práva, nezbavuje pachatele odpovědnosti podle mezinárodního práva.

b) Zásada III: Skutečnost, že pachatel činu, který zakládá zločin podle mezinárodního práva, jednal jako hlava státu nebo odpovědný vládní činitel, ho nezbavuje odpovědnosti podle mezinárodního práva.

c) Zásada IV: Skutečnost, že někdo jednal podle příkazu své vlády nebo nadřízeného, ho nezbavuje odpovědnosti, měl-li skutečnou možnost volby.

d) Zásada VI: Trestné jako zločiny podle mezinárodního práva jsou tyto zločiny:

1) zločiny proti míru,

2) válečné zločiny,

3) zločiny proti lidskosti (Český červený kříž 2009; části byly upraveny pro lepší a přesnější orientaci).

Ženevské úmluvy se týkají také vnitrostátních konfliktů. Zločiny proti lidskosti, kam řadíme i znásilnění (sexuální násilí na ženách všeobecně), jsou upraveny ve Čtvrté ženevské úmluvě (ICRC 1949). Nejsilnější roli má Rada bezpečnosti OSN (RB OSN). Ta má pravomoc vymáhat tuto úmluvu i vůči státům, které nejsou její signatáři. V praxi to vypadá tak, že pokud selže soudní moc jednoho ze států, nebo stát není ochoten případy násilí řešit, tak si RB vynucuje právo internacionalizovat problém tamní společnosti a začlenit ho pod kolonku mezinárodního humanitárního práva, což by mělo zahájit šetřící činnost Mezinárodního trestního tribunálu (ICC). Existuje také možnost zahájení vyšetřování žalobcem ICC (Moltaš 2012).

Nutno však čtenáři připomenout, že v současném mezinárodním systému nelze docílit toho, aby RB v případě takového násilí jakýmkoliv způsobem zakročila – viz současná situace v Myanmaru, kde má sexuální násilí na ženách prvky systematické činnosti a jisté prvky genocidy.

Dalším orgánem vymáhajícím spravedlnost v mezinárodním měřítku je Mezinárodní trestní tribunál (ICC). ICC má za úkol prošetřovat a trestat akty genocidy, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a aktů agrese (válečné) v situacích, kdy jsou státy neschopné či neochotné vymáhat spravedlnost. Římská statuta ICC dále rozdělují akty sexuálního násilí na: znásilnění, sexuální otroctví, nucenou prostituci, vynucené těhotenství a nucený potrat, sterilizace obyvatelstva nebo jinou násilnou činnost se sexuálním podtextem jako zločiny proti lidskosti, avšak za předpokladu, že se jedná o masovou či systematickou činnost prováděnou v konfliktní oblasti (Coalition For The ICC, nedatováno). Tato právní úprava měla prameny v bosenských „znásilňovacích misích“ při hromadném znásilňování (gang rape) muslimských žen bosenskými Srby v roce 1992[3] (Coalition For The ICC, nedatováno).

Považuji za nutné čtenáři vysvětlit, že poměrně dlouhou dobu (přibližně do roku 2002) bylo za akt znásilnění považováno pouze vaginální znásilnění ženy (Office of the High Commisisioner for Human Rights; nedatováno), přičemž nakonec došlo k rozšíření obětí z žen také na muže a děti (chlapce) a rozšířil se i způsob tohoto zločinu proti lidskosti se sexuálním podtextem (anální, orální). Dále kvůli událostem války v Bosně RB OSN v roce 2008 oficiálně uznala znásilnění jako válečnou taktiku.

Znásilnění jako válečná taktika

Historie zná bezpočet případů hromadného znásilňování žen v průběhu vojenských tažení či konfliktů. Postup křižáckých vojsk při křížových výpravách, znásilňování indiánských žen bílými kolonizátory, nedisciplinovanost Bonaparteho armády při taženích, černý otrokářský průmysl a africké sexuální otrokyně, němečtí vojáci v Belgii za první světové války nebo druhoválečný konflikt, který se stal v oblasti sexuálního násilí jedním z největších. Například v Polsku byly nejdříve ženy hromadně znásilňovány Němci a Sověty, potom jenom Němci a následně jenom Sověty. Sovětské sexuální zločiny v zemích sympatizujících s nacisty a potom v samotném Berlíně dosáhly neskutečných čísel. V moderní historii je však známo více takových případů. S postupem let dostávají stále zrůdnější kontext. Američtí vojáci na Filipínách a v Japonsku, v Koreji a ve Vietnamu. A dále potom případy Východního Timoru, Konga, DRC, Libérie, Srbska a Bosny, Rwandy, Sierra Leone, Myanmaru, Súdánu, Kosovu, Nigerii a dalších.

RB OSN bere znásilnění v kontextu mezinárodního práva jako taktickou metodu.[4] Akt znásilnění v mezinárodním měřítku musí mít určitý systematický či plánovaný charakter. Ostatně lze nalézt paralelu s ostatními válečnými zločiny a akcemi jednotlivých nepřátelských stran v konfliktu, které musí vykazovat jistou pokračovací činnost a plánovitost, přičemž válečné znásilnění je právě určitou formou vojenské, chcete-li i politické akce (Šmíd 2010: 26).

Jak si lze představit takovou formu či plánovanou činnost? Subsaharské státy měly vojenské jednotky, které byly složeny z členů nakažených HIV/AIDS. Tyto jednotky se potom, jakožto vojenský útvar, měly nacházet v týlu na dobytém území a měly tuto nemoc šířit pomocí hromadného znásilňování nejen žen. Jednalo se o plánovanou genocidu šířením této pandemie (Sagala 2006, 53–59). V Nigérii v první polovině 80. let došlo k vojenskému převratu, při kterém docházelo k likvidaci nepohodlných osob. Ženy byly v tom „lepším“ případě zotročeny jako sexuální otrokyně. V tom horším byly znásilněny a nakonec mučeny nejhoršími praktikami. Těhotné ženy se buď zabíjely, nebo se jim vyřezával plod z těla. Docházelo také k tomu, že žena i dítě přežily, ale ženě uřízli bradavky, aby nemohla dítě kojit. Existují i svědectví, kdy ženám byla odřezávána celá prsa. Tento krok vedl ke smrti[5] (Refworld, nedatováno). V Jugoslávii docházelo k systematickému vraždění těhotných žen. Je znám případ, kdy těhotné ženě vrazili do vaginálního otvoru ústí zbraně a zmáčkli spoušť. Jiné svědectví zase popisuje situaci, kdy ženu skupina mužů znásilnila do vaginálního otvoru nožem. Žena pravděpodobně na následky tohoto zločinu vykrvácela (iDnes, 2018)

Za jeden ze dvou primárních motivů tohoto sexuálního násilí se obecně považuje především snaha o „etnickou čistotu“, jež se projevila například v bosenském konfliktu či v bangladéšské válce za nezávislost. Dle Smith-Spark se ženám, jež byly znásilněny, měly rodit srbské, v případě Bangladéše pákistánské děti – jedná se tedy o snahu společnost změnit – očistit či „překódovat[6] “ (Smith-Spark, nedatováno). Avšak mohlo docházet také k opaku. Srbské ženy znásilněné kosovskými Albánci byly považovány ne za oběti, ale za „děvky“. Společnost je odsunula na samotný okraj. Jejich děti byly v některých případech zabíjeny. V Koreji po roce 1953 vznikala rasová politika namířená vůči asijsko-americkým (či asijsko-evropským) dětem. Ty byly jako batolata zabíjeny a v případě, že se jednalo o již dospělé jedince, byli ponecháni naživu na okraji společnosti, ve většině případů v klášterech. V osvobozeném Německu se po sovětských „akcích“ začaly rodit asijské, cikánské a mulatské děti. V Evropě se k těmto činům nikdy nikdo nepostavil čelem.

V dalším pokračování tohoto článku navážu na chtěné znásilnění ve válečném konfliktu a položím si otázku, v jakém případě ho organizoval samotný stát nebo samotné ženy a jaké byly cíle těchto subjektů. Začnu rozebírat jednotlivé konflikty a navážu na ně s problematikou sexuálního násilí. Jak již avizuji v úvodu, rozeberu druhoválečný konflikt, který rozdělím na evropský a asijský. Pravděpodobně se velmi okrajově zmíním i o válce v Koreji a pak přejdu k rozboru sexuálního násilí v konfliktech v Myanmaru, Libérii a bývalé Jugoslávii.

[1] Je to případ od případu. Imperiální japonská armáda stavěla pro své vojáky sexuální tábory, kde se po celou dobu druhé světové války zdržoval 1 až 2 miliony žen. Jednalo se o sexuální násilí na ženách řízené státem.

[2] „Zákon“ – účastníkům konfliktu udává pravidla a normy, jak vést konflikt.

[3] Nejedná se o jeden jediný případ válečné strany, která se v Jugoslávii v době konfliktu dopouštěla sexuálního násilí. Na vině byly takřka všechny válčící strany, včetně koaličních vojsk NATO, avšak s jinou definicí.

[4] V případě vedení války, vedení genocidy, vedení odvety či pomsty apod.

[5] Šok a následné vykrvácení.

[6] V tomto případě docílit toho, aby se přerušil genom indický a dominoval mu genom pákistánský. V daném případě pak tato „pořád nečistá“ generace bude plodit generaci už „čistých“ Pákistánců.

Jak citovat tento text?

Jiří, et. Sexuální násilí páchané v konfliktních oblastech: Akt znásilnění a jeho vliv na společnost i konflikt, I. díl [online]. E-polis.cz, 4. březen 2019. [cit. 2024-09-09]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/sexualni-nasili-pachane-v-konfliktnich-oblastech-akt-znasilneni-a-jeho-vliv-na-spolecnost-i-konflikt-i-dil.html>. ISSN 1801-1438.