Sebeurčení pro Jižní Osetii a Abcházii, ano nebo ne?

Vážený kolego,
formulace: "každý národ by měl dostat právo na sebeurčení" je poněkud nebezpečná. Nejdříve je nutné definovat národ a následně by bylo vhodné přijmout jednotnou teorii secese, která by byla globálně platná a všechny stávající státy by ji respektovaly. Zatím toto nefunguje, a proto se Rusko nemusí stydět za svou jistě oportunistickou pozici, kdy jednou nově vzniklý stát uzná a jednou ne. Je nemožné vidět právo na sebeurčení národů černobíle (bez definic a pravidel), protože postupně, jak by se nároky na definici národa snižovaly, by se mohla za národ označit jakákoliv entita - což by vedlo k mezinárodnímu chaosu (tuším, že to řekl Buchanan).
---------------------------------
Zpráva byla upravena adminem 25.12.2009 ve 19:40:28

ondro, skvělý!!!

to stulik: Ano, máte pravdu v tom, že v současné době neexistuje žádná jednotná teorie secese, která by byla celosvětově přijímána a respektována. Myšlenka, že "každý národ by měl dostat právo na sebeurčení" podle mě není závadná, nicméně jak říkáte, muselo by se kolem toho ještě vyjasnit hodně věcí a definovat, za jakých okolností a podmínek je právo na sebeurčení možné.

to Lukáš Rázl: Ne, pane Rázle, nemyslím Pata J. B., ale Allena B. Jinak je přirozené, že bez vymahatelnosti pravidlo de facto neexistuje - to však nijak nepopírá možnou dohodu na definici národa, či stanovení jednotných pravidel mezinárodního práva pro secesi. Na druhou stranu mi je jasné, že v současné době je taková "dohoda" krajně nepravděpodobná a že je snažší se usnést na nezávazném dokumentu (který ale může fungovat jako předstupeň k výše zmíněnému)... Otázka "teoreticky" nemá řešení, záleží na tom, jakýma očima na věc koukáte (velmi zjednodušeně!: přirozeně liberalismus - idealismus vs. realismus vs. konstruktivismus).
---------------------------------
Zpráva byla upravena adminem 15.07.2010 ve 11:50:44

to Lukáš Rázl: Ano, v této otázce se kloním spíše ke konstruktivismu a také ano (jak jsem psal), "konečná a nepochybná" definice národa není v současnosti možná. Lze však prosadit dohodu, ale pouze za předpokladu Vámi zmíněné autority shora, plus samotný "pojem" národ musí být tak slabý, aby nikoho definice nepálila (a pojem mohl tak vplout do mezinárodního hard law)... Principiálně s Vámi souhlasím (i když neoznačuji vše mimo realismu za naivní), jen jsem se snažil upozornit na jisté posuny v pojímání národů jako takových - až bude (pokud někdy bude) "Evropan" více než Čech, neřkuli Srb (pokud Srbsko vstoupí do EU), tak je možná dohoda na úrovni EU. Až bude OSN silná natolik, že budeme všichni světoobčané, tak bude možná dohoda na světové úrovni (považte, jak by chápání my x oni pozměnilo objevení života na jiné planetě). Neberte mne prosím příliš v těchto úvahách vážně, ale je třeba počítat i s ideálními modely, protože ty tvoří hranice našeho přirozeného pohybu (poznání). Jistě, aktuálně je důležité to "mezi", tedy realita. Pohled na ni je však různý, i když v otázce secese "asi" argumentačně vede realismus.
Ještě mne k tomu napadlo: vlastně ani světoobčanství by nebylo (makro)teoreticky zachytitelné (jak jsem psal níže), protože "cítit" se "Světákem" je i přes socializaci přirozeně individuální...
---------------------------------
Zpráva byla upravena adminem 15.07.2010 ve 17:55:21

to Lukáš Rázl: Jistěže nirvána nezavládne (opět jsme u té konečnosti, tzn. nemožnosti pohybu) - i v rámci "jednoho" národa existuje pnutí (frakce)... Mohu se hlásit třeba k vdolkařům, ale přesto mohu vědět, že existují holkaři a respektovat jejich zájem. Ale opět je to věc egoismu a zájmů... Respekt se vždy bude "mlátit" s egem (příp. se zájmy), resp. s identitou (nejen tou národní)... Zda nechám "dýchat" holkaře, nebo sousedící "národ" je de facto jedno - princip je stejný.. Jako univerzální lidský rys se mi jeví právě egoismus. Žádné univerzální lidství jsem zde nekonstruoval - jde o to, jestli člověk věří (!) v přirozené právo (Bůh, příroda...) nebo pozitivní nebo kombinaci obou - nic z toho o sobě (podle mého názoru) nemůže prohlásit, že je objektivní, tedy univerzální..ale to je na delší debatu...
---------------------------------
Zpráva byla upravena adminem 16.07.2010 ve 08:12:18

Myslím, že základem všech úvah evropské civilizace o záhodnosti univerzálního lidství a nutnosti "nechat si dýchat“ sousedící národy, pochází z tragického nedorozumnění: V bibli (vulgátě) je psáno „milujte svého nepřítele“. „Diligite inimicos vestros“. Jenomže, podle Calra Schmitta a v tom je jádro pudla, klíčem k pochopení tohoto morálního imperativu je tento příkaz v prvé řadě správně přeložit! A nikoliv jej překrucovat tak, jak se to již celé věky děje!

„Inimicos“ je v latině „osobní nepřítel“, navíc „stejné krve“! Jde o soupodstatného, v podstatě soukromého nepřítele. Např. konflikty mezi starými Řeky jsou popisovány jako konflikty mezi „inimicos“. Avšak konflikty, které Řekové vedli s barbary nebo s Peršany, tedy s lidmi zpoza civilizovaného světa, který byl obýván výlučně Řeky, byly konflikty s nepřítelem zcela jiného druhu.: To byly konflikty in definicio s „hostis“! Protože barbar i Peršan nebyli z hlediska Řeků, s Řeky nikdy jedné podstaty, jedné substance - a proto byly na rozdíl od vnitro-řeckého nepřátelství považovány za „skutečné cizince“. Za skutečné nepřátele bytostně ohrožující existenci všech "soupodstatných" i když třeba i rozhádaných Řeků. Proto definice separada pro hostis – proti kterým pokud na to došlo „bylo třeba skutečněě bojovat“ a "skutečně nenávidět". A ani Kristus, který pocházel ze stejné tradice v okamžiku, kdy použil výraz „inimicos“ z tohoto způsobu uvažování My vs Oni nevybočil. V podstatě, v okamžku užití výrazu "inimicos" pouze řekl „milujte své také-Židy“. Doporučovat Židům Egypťany k lásce by jej ani nenapadlo - a i kdyby ano, nikdo by jej nepochopil a nenásledoval. A i my dnes, dva tisíce let poté, si s tím nevíme rady a stále jen kvůli tomuto zmatení v problému tápeme.

Carl Schmitt na tom vystavěl tvrzení, že Kristův morální imperativ, na kterém stojí polovina západní filosofie, se tedy vztahoval pouze k nepřátelům „sui generis“ a nikoliv k nepřátelům „á komplet“. Jinak by totiž Kristus řekl „Diligite hostis vestros“! Ale to on nikdy neřekl! Milovat máme jen „sobě podobné“ – nikoliv ty, kteří jsou „bytostně odlišní“! To jsou pro Schmitta pak oni "skuteční" nepřátelé, kteří ohrožují naši podstatu, naši duši – jsou skutečně cizí - a proti nimž je třeba bojovat! Protože jinak by tvoji duši pohltili a pozměnily tak tvoji podstatu, sežrali tvé dítě, udělali nám z Česka Srbsko nebo Ghanu. Zatímco s inimicos se můžeš úplně klidně hádat a i zabíjet, což konec konců staří Řekové dělali též s gustem – ale tvá soupodstatnost takovým „obcováním“ s nepřítelem se nemění.

Proto teprve vztah s „hostisem“ je onou skutečnou a věčně nepřekonatelnou linií, osy přítel – nepřítel, která nemůže nikdy umožnit vznik jednoho universálního lidství a kterou nelze zaměňovat za odcizení, které pociťuješ třeba vůči svému sousedovi. Cizota souseda totiž není skutečnou a opravdovou. A právě v pochopení tohoto rozdílu mezi inimicos a hostis leží, podle Schmitta, podstata skutečného politična, skutečné politiky, jak je třeba ji chápat. Jak řekl Lenin: „Politiky jako války vedené jinými prostředky“.

Proto nemůže pro konzervativní realisty nikdy dojít ke vzniku univerzálního lidství a věčného míru: Protože naše vzájemné rozdíly nás budou vždy odcizovat. V některých případech více, jinde méně. Tam kde však toto překročí jistou mez, tam se inimicos vždy znovu promění v hostis, vyloučí se z naší lásky – a znovu se zrodí "skutečná" politika se svým věčným průvodcem - válkou.

Kdyby si liberálové pořádně přečetli své „prameny“ (bibli) z kterých vycházejí, nesváděli by pak podle Schmitta Západ už po dva tisíce let na scestí nesmyslu a faty morgány.

Jistě, člověk je takový (viz můj upravený příspěvek pod tím Vaším - aktuálním). Ale nemůžete ignorovat viditelný vývoj v "obrušování hran" my x oni, např. (a právě) v rámci EU. Pojem "boj" zůstává, jen jeho význam se mění (dříve souboj klacků, dnes úřednických per). Po příčinách existence "hranic pro pohyb národního či jinak kolektivně definovaného ´ega´" není zde třeba pátrat, prostě je to fakt. Tak jako pravidla (např. zákony, které jsou respektovány) mají regulační charakter, tak spolupráce (EU) reguluje zmíněnou "ostrost"... To je patrně jedno z hlavních poselství liberalismu v MV a realisté onen již měkký "boj" čtou jako pokračování toho jejich původně definovaného "boje" - což je chyba. A zde by mohl promluvit konstruktivista - vidíte, věci se mění...

V Evropě, že se zaoblují hrany mezi národy?

Jen do jisté míry, příteli. Je to had zakousnutý ve vlastní ocas. Na horní palubě mesianistické elity intelektuálů (ve východoevropském slova smyslu), tedy ty, co cítí v sobě povolání lidstvo vést za lepším , jak jen ony ho vidí - mávají modrými fangličkami. Zatímco evropský lid je zamčený v separé kajutách v podpalubí a brblá tak temně, že se ho ti nahoře bojí zeptat i na názor na počasí - zatímco kolem plují temné ledovce zájmů a vášní. Hýká se o společné budoucnosti, ale když na to přijde a má se půjčit kopějka Řecku – tak se nám to div přes noc celé nerozsype na „atómy historie“. Evropané jsou přesvědčeni, že našli cestu pro celé lidstvo svojí vizí post-moderního konstruktivistického ráje, ale jak ukazuje Robert Kagan, jen díky tomu, že zůstávají bezpečnostním protektorátem klasické realistické velmoci starého střihu – USA. Čehosi, co v takovéto podobě do evropského ráje nesmí, bez čehož však ráj možný není. Velmoci, která jej chrání navenek, ale především jeden druhého před sebou samým. Je satanem odstrkujícím od sebe anděli - aby se nám nepoprali. Francie, Itálie,Británie všichni by před 50ti lety, stejně jako dnes, prchli z EU z obavy z PAX GERMANICA. Ani Lisabon by nebyl přijat, kdyby hned na počátku vyjednávání o něm USA znovu nepotvrdily, že zůstávají v Evropě. Němci přijali vizi priority absolutních zisků, pře relativními, jen jako skrytou podobu reparací za WWII. - ale i jim už se kaše přejedla. A Evropského národa, kterému měla EU coby "most přes minulost" pomoci na svět, aby ji vedl sám dál, až staré trauma z WWII vyprchá - stále nevidět.

O komunismu se říkalo, že je zářnou budoucností na obzoru. Co je však obzor? Myšlená čára na hranici dohledu, ke které se nelze nikdy přiblížit.I EU zrodily stejné idealistické kořeny, a proto i pro ni platí to samé.

Příteli, pouze, časy se mění, člověk zůstává stále tentýž. Na tomto světě není království Božího. Konstruktivismus je opium Lidstva!
---------------------------------
Zpráva byla upravena 16.07.2010 ve 09:44:17

to lukas.razl: Pokud vím, tak půjčit nechtějí z EMU jen Slováci, ale to nic. Asi jsme se úplně nepochopili: Čas je konstrukt; čas mění člověk; člověk má jistou podstatu; člověk tuto podstatu nemůže měnit; člověk má dvě možnosti - nechat „podstatu“ volně dýchat bez omezení nebo ji omezit; pokud ji nechá zcela volně, tak je buď vůči společnosti deviant (neberte pejorativně) nebo se společností jedním z vlků (Hobbes); pokud se rozhodne ji omezit, má několik možností (idea Dobra, kategorický imperativ, desatero, ďábel; a teď pozor! - i tradice včetně těch národních, vědomí krevní pospolitosti, humanismus atd.)… Při výběru mu přirozeně „pomáhá“ společenské prostředí (žiju-li v Iránu, pravděpodobně se přikloním i islámu); vtip je v tom, pane Rázle, že pokud se člověk takto omezí (vědomě či nevědomě), nemůže dosáhnout nirvány, společenské utopie, myšlené čáry, zkrátka nehybnosti. Celou dobu zde naznačuji pohyb, který je jedním z principů konstruktivismu či post-strukturalismu (dle mého i strukturalismu, ale je to věc výkladu). A vy mne celou dobu podezíráte z idealistického či „konstruktivistického utopismu“ (když to vezmete do důsledků, tak je takový výraz sám o sobě oxymóron). Jádrem naší diskuze není, zda má ten či onen pravdu v tom a tom – protože nikdo z nás nemá pravdu – je to věc pohledu.
Pokud jsem si všiml dobře, tak v základním jsme se shodli – utopie, království Boží na zemi, atd. nejsou možné. V tom „druhém“ se rozcházíme – vy tvrdíte, že lidská (zlá) podstata vždy přebije nezištnou kooperaci; já tvrdím, že to tak není (i když si myslím, že je člověk zlý). Vy to tvrdíte proto, že vycházíte z racionální volby; já to tvrdím proto, že v racionální volbě vidím trhliny, a to pouze a jedině proto, že kalkuluji s omezením člověka a výběrem jedné z možností (viz výše – idea Dobra atd…), které nejsou podstatou člověka ve smyslu vlastnosti (!), ale jsou jeho konstruktem – velmi přirozeným. Pokud to úplně zjednoduším – racionalita je zde filtrována přes konstrukt, který je z větší částí iracionální (iracionalita ale je, pokud vím, lidem vlastní)…
Zkuste se prosím podívat na tu argumentační linii hned na začátku a označte to, s čím nesouhlasíte – můžeme si tak vyjasnit naše pozice, protože pokud se budeme bavit o konkrétních věcech, nic nevyřešíme, i když samotná diskuze je obohacující…

Má člověk schopnost omezit svoji zlou podstatu?

Souhlasím s Vámi, že ano. Dočasně. Problém je v tom, že lidská existence není jen jednou jedinou ultimativní volbou, ale naopak nekonečnou řadou miriád voleb. Člověk může z touhy diktované srdcem, ovlivněn prostředím či jiným Vaším konstruktem, učinit sem tam volbu z rozumu. Odřeknout se temné strany, odehnat našeptávajícího ďábla od svých dveří. Je toho však schopen vždy? Není. Ďábla nelze odehnat. Je tedy otázkou míry pravděpodobnosti, nakolik a jak dlouho je člověk schopen vyhnout se „hříchu“. Ale jeho boj je nakonec vždy marný. Celá křesťanská tradice je v tomto hluboce pesimistická. Podstatu člověka nelze změnit. Nebo jsou snad dnes ženy "ctnostnější", muži "čestnější" a děti "upřimnější" než před tisícem let? Bohužel... Kulhaje na všechny údy, opřen o berličky morálních imperativů a morálky, může své naděje člověk upínat jen za horizont událostí tohoto světa.

To je mimochodem i onen filosofický problém mezi realismem a neo-realismem. Tomu druhému nejde jen o onu prokletou Moc samu o sobě. Jde mu jen a jen o bezpečí. V defenzivním neo-realismu dokonce o bezpečí všech! Avšak kvůli tomuto bezpečí se musí nakonec vždy i neorealista znovu opřít jen a jen o Moc. Jde tedy o sice novou cestu - ale pouze oklikou a ke starému cíli.

Já např. nesouhlasím se Schmittem v tom, že „řekne-li někdo Lidstvo – chce nutně podvádět“. Ale v čem s ním souhlasím, že řekne-li se „Lidstvo“ pak, že se jedná v prvé řadě o termín nikoliv inkluzivní, ale exkluzivní. A že ten, kdo slovo Lidstvo vysloví, nevěda co činí, automaticky otevírá dveře pro likvidaci excluse – a to třeba i nelidskými prostředky. Pascal: „Kdykoliv se lidé pokoušejí jednat jako andělé, stávají se vlky.“

Jsem přesvědčen, že vskutku, byť každý v jiném úhlu, stojíme spolu na stejné planetě. Vy jste (nechme trochu té vážnosti, navrhuji tykání, já jsem Lukáš) pouze větší optimista. Tak jako Schmitt jsem v tomto „zoufajícím konzervativcem“, žijícím v kruhu věčného návratu, v kterém očekávám a obávám se (!) příchodu Nietzscheho nadčlověka. Protože jedině nadčlověk by zlou lidskou podstatu osmyslnil a konečně proměnil z nesmyslu v smysl. Vystoupal by mimo dobro a zlo. Tam, kam my oba toužíme proniknout, kam však jako jen "polo-lidé" vstoupit nesmíme.

to lukas.razl: Ondra, těší mě. Jistě Lukáši, jsem konzervativní (je to mimochodem dost široký pojem), ale zároveň v jistém směru optimistický. Věřím v neporušitelnost peras, ale jak do "výšin" (zde bych se o Nietzscheho moc neopíral, jeho učení je "výkladově" rozporuplné), tak do "nížin". "Střední" (nechápej jako mezon) cesta je určení (nahlédnutí, pochopení, nikoliv poznání ve smyslu gnose) daných hranic - a hranice jako taková je prvek patřící do konzervatismu. Život uvnitř je následně o realizaci uvědomělé konečnosti (díky hranicím). Pokud je člověk konečný (a staví na tom - podle mě by měl) tak ví, že si může svobodně zvolit svůj set idejí a následovat ho z důvodu nutné orientace. Problém je právě v tom, že člověk je při výběru v zajetí diskursů (ona zmíněná „společenská pomoc“), které se mění (zde je konstruktivismus). Omezení je tedy de facto dvojí – svobodné (vlastní), plus diskursivní. Pokud se člověk zkrátka neomezí sám, omezí ho společnost (pokud by měla silnou víru, tak by to možná odsouhlasil i tebou zmíněný Pascal – člověka podceňoval hodně, ale přesto mu ponechal rozum – mohl myslet taky na střední cestu?). A vždy je lepší se svobodně omezit, než si nechat „diktovat“ – můžeme tomu říkat třeba kritické myšlení. Proč bych nedodržoval svá pravidla (která nesmí být ale „příliš“ deviantní), když vím, že kdybych je porušil, omezí mě jiná pravidla – pravděpodobně horší? Celé je to věc toho, do jaké míry spoléháme na člověka – ty jsi prostě (zdá se) méně optimističtější..

to Lukáš Rázl: i kdež, to není sebevláda rozumu, ale jak jsem psal, ta "střední" cesta je právě mezi racionalitou (ego, vlastní "dobrá" pravidla - ano! realismus) a iracionalitou (víra v xyz), ale to je osobní stránka. Veřejná stránka (složka) je přirozená a nemůžeš utéct (izolace není "lidská"). "Diktovat" jsem psal schválně v uvozovkách, protože se vždy budou "mlátit" obě stránky. A proč? Protože nemůžeš být deviantní - pak bys byl izolovaný a izolovaný nemůžeš být, protože...kdybych pokračoval, jen bych opsal kruh..
Mimochodem "vláda rozumu" je koncept osvícenství, tzn., pozitivismu, tzn. (opět zjednodušuji) nezřízeného liberalismu, tzn. scientismu - a co je principem scientismu? No přeci že díky vědě jednou dosáhneme dokonalosti, a to je přece překročení peras, kterému se tak bráním... Jako konzervativec právě uznávám, že jedno je mi dáno - a to je má konečnost, omezenost, lidská slabost, nedokonalost (má to mnoho názvů)...
---------------------------------
Zpráva byla upravena adminem 16.07.2010 ve 14:45:50

Nicméně, i když jsme se dojemně shodli ohledně „přirozeně zlé lidské podstaty“ - zůstal nám zde sirotek! Zdánlivě nikým nehájený liberalismus, s jeho představou „přirozeně dobré lidské podstaty“ (které jsme se oba zřekli) a s jeho představou o původu zla výlučně v oblasti moci jednoho člověka nad druhým. A proto údajně oddanému boji proti všem formám panství, včetně moci státu – ve prospěch individuelní svobody a soukromého vlastnictví. Avšak! Tvá deklamace, Ondřeji, že „preferuješ panství sebe sama nad sebou“, formou sebeomezení, před tím než „nechat si diktovat zvnějšku“ - a zárveń tvůj obdiv k ekonomizujícímu evropskému projektu, vytlačující přirozený vnitro i exo-společenský konflikt výlučně do oblasti ekonomické konkurence – zdá se mi na dálku zavánět liberálním odérem! Odérem, ke kterému se přitom jakoby neznáš?!!

V liberalismu je základním hnacím motorem nedůvěra ke všem vnějším silám, včetně politična – zajistit mír a harmonii zásahem odkudkoliv (shora sdola) s výjimkou zevnitř, z jedince. Je v tom Leninova liberální vize politiky jen coby údajně „drobných a zlých triků, kterou je nutno odmítnout ve prospěch výlučně individuelních rozhodnutí“, je v tom představa nejen o státu, ale i o celé společnosti jen o jakoby „kompromisu“, který se dá využít, když se hodí – anebo odmítnout. A je to tedy tím pádem i představa bytostně anarchistická. V každém případě je to pozice odmítající v konsekvencích jak politiku, tak násilí, které eo ipso pokládá vždy za něco zlého – ve prospěch panství kšeftu.

Liberalismu politiku přetavuje v „obcování ekonomické povahy“ (Schumpeter), přesvědčen o své neválečné podstatě – a tedy morální nadřazenosti. Jenže! Liberální suverenita práva, se dá také vykládat jen jako suverenita těch lidí, kteří právo aplikují (jak vidí každý, kdo není slepý). A neválečná moc, založená jen na ekonomické moci – je pouze jiné vyjádření pro imperialismus – na který evropští hédonisté tak rádi ukazují prstem v případě USA. To, že ho nevidí sami u sebe je možná jen proto, že jak říká Wallerstein – nesedí na světové periferii, aby viděli jak ji světové centrum nejen z USA, ale i z Evropy vycucává. Přičemž, už jen poukaz na to znamená ze strany liberálů povyk o snaze vrátit mimo-ekonomické násilí opět na scénu…., včetně připravenosti zabránit tomu „vlastním“ mimoekonomickým násilím.

Aby si toho někdo nevšiml, nazve se to většinou „poslední válka lidstva“ či tak nějak s nadějí – že už je stejně nikdo nepočítá.

Summa sumárum, Ondřeji, jsi také tak trochu i liberál…

b>to lukas.razl: Je mi líto, ale opět si nerozumíme. Jen v bodech: 1. na celou problematiku koukáš moc z ostra - nepřipouštíš žádný průnik ideologií, což není udržitelné, protože je nemožné jednotlivé ideologie ostře oddělit – opět je to věc pohledu, nikoliv neznalosti; 2. nesouhlasím s liberalismem v bodě o "původu zla výlučně v oblasti moci jednoho člověka nad druhým", protože jak jsem se snažil naznačit, chovám minimálně respekt i k jiným "silám"; 3. podle mě dáváš dohromady liberalismus, libertariánství a anarchismus, ale pak operuješ s "čistými" pojmy; 4. ekonomické zájmy jsou jedním (asi hlavním) motorem jakékoliv integrace, to je fakt – že to mění identitu kvůli provázanosti a komunikaci (teorie Deutsche) jsem myslím psal, že to mění mocenské rozložení – k tomu jsem se nevyjadřoval; 5. ekonomická moc se dá využít k nové formě kolonizace - nikdo ale neříká, že musí (ano, pokud bychom se bavili o libertariánství, tak musí, protože podstata skutečně volného (!) trhu je "rozpínání") – opět je to věc pohledu; 6. to že jsem tak trochu liberál nikdo nezpochybňuje - každý má ne-deviantní možnost vybrat si svůj set idejí; 7. opět se točíme na místě – pochybuji, že by se dva lidé na světě mohli shodnout na ontickém pojetí světa, když z hlediska personální ontologie nutně musíme vycházet z jiné zkušenosti (ano, zde je další záblesk liberalismu a jeho „originální sněhové vločky“)
---------------------------------
Zpráva byla upravena adminem 16.07.2010 ve 18:13:33

Přečetl jsem si se zájmem tvoji recenzi neomarxistů Wallerstein, Bauman, Keller, včetně tvé závěrečné „zoufalé“ otázky „jak je možno čelit nastupujícímu, všeobecnému myšlenkovému chaosu globální společnosti“?!

Souhlasím s tím, že kořenem zla je „vyprazdňování společnosti“, prostřednictvím unifikace jedince - vedoucí k jeho dezorientaci – a k „přežívání“ na hromadě blahobytu (abych zůstal rétoricky stylový).

Ponechme stranou naprosto klíčový aspekt, zda lid kdy stál o cokoliv více, než o „hromadu blahobytu“! A že soustavné podsouvání ideálů ze strany intelektuálů nebylo nikdy nic jiného, než jen snaha „prodat jejich zboží na trh“. Přičemž v současné době, kdy o ideje není zájem, intelektuálové prostě jen lamentují nad ztracenými trhy obdobně, jako třeba pekaři nebo výrobci jízdních kol, válcuje-li je konkurence.

Carl Schmitt, jako kritik téhož, avšak na rozdíl od neomarxistů úplně zprava, by řekl, že na vině všeho je liberalismus, který princip permanentního boje (nikoliv ve vulgárně násilném smyslu) o bytí - jehož pevnou součástí u každého kombatanta musí být set idejí, které osmyslují jeho boj – eliminoval tím, že tento boj proměnil po materiální stránce jen v konkurenci a po duchovní stránce v pouhou diskuzi. Zatímco ideál a program, nahradila kalkulace. Přičemž tyto transformace proběhly z roviny celé společnosti, které se dříve týkaly á blok, na rovinu výlučně pódia s nemnoha hráči - zatímco lid, jako byvší aktér se stal pouhým přihlížejícím publikem konzumentů. Přičemž komunikace mezi publikem a aktéry probíhá výlučně formou propagandy a masovou kulturní sugescí.

Řešením situace pro Schmitta je odvržení liberalismu a tedy nadvlády kšeftu – a důsledná (byť konfliktní) ideologizace mas. Jedině ideologizace mas a tedy návrat skutečného politična a nikoliv tedy jen ona jeho liberálně-vyprázdněná, scientická imitace, totiž může vrátit „boj“ jako základní konstitutivní prvek bytí a smyslu zpět jeden k druhému.

Jedině to umožní, z hlediska Heideggera, uniknout současnému stavu, kdy živé věci (lidé) jen prostě „trvají“ jako "věci", které se pouze "vyskytují" a začnou svůj svět tvořit na základě toho, že se mu snaží rozumět. A tedy skutečně "být". Což nejde bez pokládání si otázek po smyslu bytí, které si zde neuměle pokládáme my dva. Problém je, že tak činíme jen jako dva zoufající „intoši“ na „netu pro intoše“, zatímco život je „venku“, kam bychom měli správně odejít a svést o jeho duši s liberalismem „poslední bitvu.“ Tedy jako revolucionáři ve jménu "opravodového lidství" - proti "nelidem", coby našim odpůrcům.

To že se nemůžeme shodnout, jak říkáš, na ontologickém pojetí světa, není nic špatného. Ze Schmittovského hlediska jde totiž jen a jen o projev onoho boje, který dává životu Heideggerovský smysl. Zaplať tedy pánu Bohu za něj, že se o něj můžeme takto platónskou metodou „pohádat“. Budiž nám odměnou mzda všech intelektuálů: Prospíváme tím lidstvu - aniž nám o to kdokoliv stojí.

P.S. Krásným příkladem idologizace mas v dnešní době, vedoucí k osmyslení bytí – je hnutí zelených. Nicméně, nějak se nám v poslední době "neutralizuje".
---------------------------------
Zpráva byla upravena 17.07.2010 ve 09:50:38

to lukas.razl: Pokud jsem to správně pochopil, tak "ideologizací mas" máš namysli jakousi podporu habermasovské veřejnosti? Pokud ano, tak s tebou souhlasím. Důležité je myslím ještě zdůraznit, že je třeba pracovat s vrženým rozvrhem (zmíněný Heidegger). No a v práci s rozvrhem je zakopána i část liberalismu (ne-ekonomického). Ekonomická dimenze liberalismu (pokud hovoříme o jeho základních prvcích), která má potenciál „zotročovat“ (viz neomarxisté), musí mít své "hranice". V určování „hranic“ mi přijde velmi sympatický sociálně-demokratický ekonomický směr... Ideální stav neexistuje, jen by bylo dobré vše vhodně namixovat – otázka je, jestli o občanské kompetence (což jestli souhlasíš je hlavní motiv de facto všeho, co jsme zde řešili) ještě dnes někdo stojí… Hezký zbytek víkendu a velmi děkuji za tvé příspěvky…
---------------------------------
Zpráva byla upravena adminem 17.07.2010 ve 10:57:28