Ruský tandem - vítězství bez lesku

Ruský tandem - vítězství bez lesku

Volební podvody jsou poměrně častou praktikou mnoha nedemokratických režimů, která jim má pomoci získat falešnou legitimitu a udržet se dále u moci. Politické elity se neštítí použít jakýchkoliv prostředků k zabezpečení své síly, od úmyslné manipulace s volebními obvody (k níž docházelo dokonce i v demokratických Spojených státech amerických v rámci tzv. gerrymanderingu[i] ), rozdávání vyplněných volebních lístků, podplácení voličů až po omezování činnosti nezávislých pozorovacích agentur.

Na konci loňského roku proběhly v Ruské federaci volby do Státní Dumy, dolní komory parlamentu. Vyhlášení jejich výsledků provázely demonstrace proti současným aktérům na politické scéně. Rusové jasně deklarovali, že právě díky obyčejným lidem sedí politici ve svých křeslech, o která mohou velice snadno přijít.

Ruská politická scéna již více než 10 let nezměnila svou tvář. V čele parlamentu se dlouhodobě udržuje politická strana Jednotné Rusko, která díky své síle není nucena vládnout v koalici. Jaký je její recept na úspěch? Odpověď je na první pohled velice snadná. Vstup do politiky v příznivé době, spojenectví s Putinem a nelegální „svépomoc“ při volbách. Podívejme se tedy blíže na samotný vznik strany, zastávanou ideologii a její volební výsledky.

Z historie do současnosti

Základy Jednotného Ruska byly položeny již v roce 1999. Původně se jednalo
o projekt Kremlu s cílem založit tzv. „stranu síly“, která by umožnila zdiskreditovat kremelskou opozici zastoupenou Vlastí - Všeruskou stranou pod vedením Jurije Lužkova a Jevgenije Primakova (Hale, 2004: 169). Jednota (původní název strany) měla sloužit prezidentským volbám, které se konaly v roce 2000. Nikdo neočekával, že již během parlamentních voleb v roce 1999 se jí povede získat až 23, 2 % hlasů.[1]

Jednotě značně pomohl nástup Vladimira Putina do premiérského křesla v roce 1999. Putin se na ruské politické scéně objevil jako „nula“, které nikdo nevěřil. Jeho postavení se záhy změnilo v srpnu roku 1999, kdy Čečna zaútočila na ruský Dagestán s cílem vytvořit samostatný islámský stát. Putin odpověděl vojenskou intervencí, na kterou Čečenci reagovali sérií bombových atentátů v ruských městech. Tímto krokem si Putin zajistil u ruské veřejnosti značnou oblibu, protože se ukázal jako pravý muž činu (Hale,
2004: 176‒179).

S rostoucí oblibou Vladimira Putina se Jednota rozhodla opřít o něj svůj volební program, v němž mu vyjádřila bezbřehou podporu. Po tomto kroku začaly voličské preference strany stoupat. Putin se zpočátku zdráhal spojit se s Jednotou, ale nakonec jí sám vyjádřil svou podporu v parlamentních volbách. V roce 1999 se tedy zrodilo strategické partnerství mezi stranou a Putinem (Hale, 2004: 185).

V roce 2001 se představitelé dvou znesvářených stran (Jednoty a Vlasti – Všeruské strany) shodli na vytvoření aliance pod názvem Jednotné Rusko. Strana se okamžitě vymrštila na první příčku ve voličské oblíbenosti. Profilovala se jako strana ruského konzervatismu, která vystupovala pod heslem: „Rozvíjet nové, chránit to nejlepší“ (Decker ‒ Wilson, 2010). Jednotné Rusko dle svého programu podporuje etnické, sociální i náboženské menšiny. Hodlá chránit tradiční ruské hodnoty, například kulturu, společnou historii a rodinu. Jedním z nejzajímavějších bodů programu je však otázka svobody médií, kde strana odmítá jakoukoliv cenzuru. Na druhou stranu však přiznává, že je potřeba mít v zemi mechanismus, který bude chránit obyvatele před morálně škodlivými informacemi (Decker ‒ Wilson, 2010).

Volební výsledky Jednotného Ruska

Od svého založení v roce 2001 se strana během svého jedenáctiletého působení
na ruské politické scéně zúčastnila celkem tří parlamentních voleb do dolní komory (horní komora je složena z nevolených zástupců jednotlivých federálních subjektů). První volby proběhly v roce 2003, tedy v době, kdy za stranu již dlouhodobě lobboval tehdejší prezident Putin. Jednotné Rusko získalo 37, 6 % všech hlasů, v přepočtu 222 křesel. Druhou nejsilnější stranou byla Komunistická strana Ruské federace se ziskem pouhých 52 křesel.[2]

Podle tehdejších zpráv zahraničních expertů byly právě parlamentní volby v roce 2003 těmi nejméně spravedlivými v celé postsovětské éře. Ruská veřejnost však tento fakt téměř ignorovala. Putin ještě stále těžil z úspěchu při zákroku v Čečensku a jeho ekonomické reformy podnítily v zemi nebývalý hospodářský růst. Během jeho prezidentského období a převahy Jednotného Ruska v parlamentu došlo k devalvaci rublu. Zároveň také raketově stoupaly ceny ropy, jednoho z ruských vývozních artiklů. Vládě se také povedlo sestavit několikrát za sebou vyrovnaný rozpočet, čímž země přestala být závislá na zahraničních půjčkách (McFaul, 2004).

V roce 2004 přišly nové prezidentské volby, kde došlo ke znovuzvolení Vladimira Putina. Obdržel celých 71, 31 % hlasů, což byl značný pokrok oproti roku 2000, kdy zvítězil s 52, 94 % hlasů.[3] Ihned po znovuzvolení došlo ke stupňování agrese vůči opozičním představitelům. Putin stále více zneužíval svého práva věznit tzv. „nepřátele státu“, odstraňoval z kandidátních listin navržené kandidáty, nechal zatýkat představitele nevládních organizací. V parlamentu byly navíc prosazeny velice nepopulární zákony jako zákon o omezení veřejných demonstrací a zákon o zákazu vyhlášení veřejného referenda. Do tohoto období také spadá slavná kauza s uvězněním ruského miliardáře Michaila Chodorkovského, který údajně finančně podporoval Putinovu opozici (McFaul, 2004).

Pomyslným přelomem v odporu ruské veřejnosti vůči politickým činitelům byly
až parlamentní volby v roce 2007, kdy strana obsadila 64, 3 % křesel (v přepočtu 315 křesel). Druhou nejsilnější stranou se opět stali komunisté s pouhými 57 křesly. Volby byly s velkou pravděpodobností ovlivněny rozhodnutím parlamentu o zvýšení volební klauzule, a to z 5 na 7 %.[4] Vítězství Jednotného Ruska bylo drtivé. Strana totiž získala potřebnou dvoutřetinovou většinu v dolní komoře, což jí umožňovalo lépe prosazovat své návrhy na ústavní změny. Zůstává otázkou, jestli tuto popularitu získala díky rozkvětu státu nebo díky faktu, že Putin vedl v tomto roce její kandidátku. Právě od tohoto roku se Putin postavel do vedení, jejím členem se však nikdy nestal. Podle výzkumnice z Centra pro studium institucí a rozvoje O. J. Reuterové existuje prokazatelný vztah mezi úspěchy Jednotného Ruska a popularitou osoby Vladimira Putina. Reuterová dále odvozuje vítězství strany ze struktury jejích kandidátů – ve většině případů jde o známé politické
a ekonomické elity, které se těší jak celostátní, tak především regionální podpoře (Reuter, 2011: 2‒6). Na veřejnost však vypluly brzy po vyhlášení výsledků voleb informace o údajných podvodech. Stále více lidí poukazovalo na to, že jim byly přiděleny již vyplněné lístky ve prospěch Jednotného Ruska. Mnoho zaměstnanců firem tvrdilo, že je jejich zaměstnavatelé nutili, aby Jednotnému Rusku odevzdali svůj hlas. Zaměstnanci nezávislé monitorovací agentury Golos, která jako jediná mohla působit v zemi během voleb po zamezení přístupu nezávislé organizaci OSCE[ii], byli v období volebních dní zadržováni policií (Danilova, 2007).

Velice zajímavé a pro naši analýzu zásadní jsou lokální volby, které proběhly v říjnu roku 2009. Jednalo se o volby regionální, municipální a také oblastní. Ve všech oblastech zvítězila strana Jednotné Rusko. V Moskvě dokonce získala 49 křesel z 52 možných. Nezávislí pozorovatelé opakovaně kritizovali průběh voleb a poukazovali na četné volební podvody. Prezident Medvěděv (zvolený v roce 2008 70, 28 % hlasů jako další kůň Jednotného Ruska (Nichol, 2008: 3)) však veškeré pochybnosti odmítl (Sweeney, 2009).

V tomto kontextu jsou interesantním dodatkem analýzy volebního chování ruských voličů. Mezi lety 2003‒2011 zastávala polovina ruské populace názor, že parlamentní volby neprobíhají spravedlivě. Současně se lidé v nadpoloviční většině vyjádřili, že volební podvody generují prospěch Jednotnému Rusku. Paradoxem se tedy může jevit názor třetiny ruských voličů, že pokud by se konaly v blízké době volby, odevzdali by svůj hlas právě Jednotnému Rusku.[5]

Parlamentní volby, které proběhly v prosinci roku 2011, zatím vyvolaly největší vlnu protestů v ruské postsovětské historii. Davy již nečítají pár stovek demonstrantů, ale třeba i 50 000 lidí. Svou nespokojenost s bující korupcí, špatnou ekonomickou situací země (ovlivněnou světovou ekonomickou krizí) a s pocitem bezmocnosti změnit politické dění v zemi ukázalo ruské voličstvo již při volebním hlasování. Jednotné Rusko zaznamenalo hluboký propad se ziskem 49, 4 % hlasů, tedy 238 křesel, a ztrátou dvoutřetinové většiny v dolní komoře parlamentu.[6] Jednotné Rusko bylo veřejností vnímáno jako symbol neúspěchu země. Lidé ho především vinili z vytvoření byrokratického aparátů prolezlého korupcí. Tomu napovídá i hodnocení agentury Transparency International, která udělila zemi v hodnocení CPI 2011 až 143. příčku s hodnocením 2, 4[iii].[7] Ruská veřejnost dále reagovala na vysokou nezaměstnanost, která se od roku 2010 pohybovala okolo 7 %, a rychle vzrůstající inflaci. Během dvou let se inflace zvýšila o 2 % (v roce 2010 činila 6, 9 %, v roce 2011 již 8, 9 %).[8] Propadu popularity strany nezabránily ani četné podvody, které kopírovaly nástroje využívané při volbách v roce 2007. Očití svědci navíc vypověděli,
že viděli plné autobusy lidí, kteří přejížděli z jedné volební místnosti do druhé, aby mohli odevzdat více hlasů. Nikdo nepochybuje o tom, že šlo o hlasy pro Jednotné Rusko. Nezávislá monitorovací agentura Golos se navíc v průběhu volebních dní potýkala s „náhodnými“ výpadky elektřiny, blokováním emailových adres či mobilních telefonů.[9]

Zhodnocení aktuálního dění v zemi

Vyhrocení situace v Rusku nemůže být žádným překvapením. Zavedení státní kontroly nad ruskými komunikačními médii byl pouhý začátek. Pronásledování jak domácích, tak zahraničních novinářů a boj proti opozici Rusku na demokratické hodnotě nepřidává. Podle hodnocení The Economist a jejich každoročně zveřejňovaného Democracy Index dostalo Rusko v celkovém hodnocení 3, 92 bodu. V kategorii „volební proces a pluralismus“ získalo 3, 92 bodu a v kategorii „řádné fungování vlády“ 2, 86 bodu[iv]. Rusko bylo navíc zařazeno do autoritářských režimů.[10] Ke stejnému výsledku dospěla i agentura Freedom House. Rusko mělo v roce 2011 statut nesvobodné země, kde dosahovala míra dodržování politických práv hodnocení 6 a míra dodržování občanských práv hodnocení 5[v].[11]

Trnem v oku je také očividný návrat k systému jedné strany ve státu. Mnoho rozzlobených Rusů říká, že nevidí žádný rozdíl mezi politickým systémem SSSR a Ruské federace. Monopol Jednotného Ruska přetrval již téměř 10 let a bude tedy záležet jen na voličích, jak se situace vyvine do budoucna. V současnosti neklesá pouze popularita Jednotného Ruska, ale také popularita Vladimira Putina. Lidé především hořce vzpomínají na Medvěděvův slib Putinovi, že nebude kandidovat do druhého volebního období a přenechá mu prezidentský post. Rusové tak získali dojem, že se je ruští politici snaží odstranit z rozhodovacího procesu, což je pochopitelně velice pobouřilo. Kremelská opozice sice čítá jednotlivce vyznávající zcela odlišné ideologické proudy, ale dokázala se spojit v rozhodující chvíli (Cullison ‒ White, 2011). S revizí volebních výsledků, čímž by Jednotné Rusko a Putin ukázali svou slabinu, však nikdo nepočítá.

Závěr

Jednotné Rusko zaujalo od svého založení v roce 2001 postavení hegemona na ruské politické scéně. Postupným pronásledováním opozice a zvýšením volební klauzule se straně povedlo eliminovat mnoho svých odpůrců.

Popularita Jednotného Ruska jednoznačně závisí na oblíbenosti Vladimira Putina. První léta po nástupu strany k moci znamenala pro zemi léta rozvoje a prosperity, což souviselo i s pozitivním vývojem celosvětového hospodářství. Mocenské touhy, a to především patrona Jednotného Ruska Vladimira Putina, však způsobují ústup demokratických hodnot. Rusko je čím dál tím častěji kritizováno pro porušování základních lidských práv, především v souvislosti s vězněním opozice.

Dá se očekávat, že volební preference voličů se začnou znovu přemisťovat směrem ke Komunistické straně. Nárůst podpory ruského voličstva však zaznamenaly také zbylé dvě strany – strana Spravedlivé Rusko a Liberálně demokratická strana Ruska. Přezkoumání výsledků posledních parlamentních voleb je na druhou stranu možné zcela vyloučit.

Ztrátu zaznamenal i „tatíček“ Putin. Prezidentské volby, které proběhly první březnový víkend, demonstrovaly symbolické probuzení nespokojené ruské střední třídy. Putin sice vyhrál již v 1. kole se ziskem téměř 64 % hlasů[12], ale propad od jeho poslední kandidatury na prezidenta je značný, zvláště když vezmeme v úvahu, že si k letošnímu výsledku musel značně pomoci[vi] (Feiden, 2012). Co více, nárůst podpory kandidátů, jako je ruský miliardář Prochorov, napovídá, že se pod ním může brzy začít kývat do této doby jistá židle.

Zdroje

Al Jazeera. Putin returns to Russian presidency ( http://www.aljazeera.com/news/
europe/2012/03/201234174822513879.html 7. 3. 2012).
CIA. The World Factbook – Russia ( https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/rs.html, 25. 2. 2012).
CSPP – The Levada Center Moscow. Duma Voting Trends ( http://www.russiavotes.org/
duma/duma_vote_trends.php#008, 25. 2. 2012).
Cullison, Alan ‒ White, Gregory L. (2011). Putin Faces Push to Regain Support After Election. The Wall Street Journal. 6. 12. 2011 ( http://online.wsj.com/article/
SB10001424052970204903804577080122299864722.html 25. 2. 2012).
Danilova, Maria (2007). Russians complain of being pressured to vote. Taiwan News.
3. 12. 2007 ( http://www.taiwannews.com.tw/etn/news_content.php?id=566321,
25. 2. 2012).
Decker, Erin ‒ Wilson, Josh (2010). United Russia – Russia´s Ruling Party. The School of Russian and Asian Studies. 30. 9. 2010 ( http://www.sras.org/united_russia _
ruling_party, 26. 2. 2012).
Feiden, Douglas (2012). Vladimir Putin elected president of Russia for third term amid fraud Charles. New York Daily News. 5. 3. 2012 ( http://www.nydailynews.com/news/
world/vlad-victorious-russia-prez-fraud-charges-article-1.1032901, 7. 3. 2012).
Freedom House. Table of Independent Countries ( http://www.freedomhouse.org/sites/default/files/inline_images/TableofIndependentCountriesFIW2011.pdf, 25. 2. 2012).
Hale, Henry E. (2004). The Origins of United Russia and the Putin Presidency: The Role of Contingency in Party-System Development. Demokratizatsiya. 2/2004,
s. 169‒194.

Odpovědná redaktorka: Bc. Petra Slavíková

Text neprošel jazykovou korekturou

Jak citovat tento text?

Klímová, Nikola. Ruský tandem - vítězství bez lesku [online]. E-polis.cz, 12. březen 2012. [cit. 2024-09-12]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/rusky-tandem-vitezstvi-bez-lesku.html>. ISSN 1801-1438.

Autor: Nikola Klímová

Šéfredaktorka zabývající se především oblastí mezinárodních vztahů, zahraniční politiky a mezinárodního práva. V e-Polis začínala v rubrice Ze zahraničního dění.

[Nahoru ↑]