Ruczaj, Maciej (ed.): Jagellonské dědictví: Kapitoly z dějin středovýchodní Evropy (recenze)
18. srpen 2014 PhDr. Vladimír Hanáček, Ph.D. komentářeŘekne-li se „středovýchodní Evropa“, jen nesnadno se pod tímto termínem hledá zeměpisný název. Vymezit toto teritorium vyžaduje hlubší znalost historického vývoje, politických reálií i kulturních a náboženských souvislostí této části kontintentu. Kolektiv autorů sborníku textů, který je předmětem našeho zájmu, chápe toto označení jako geopolitický ekvivalent území někdejší První Rzeczpospolité, historického jagellonského polského státu a pozdější Polsko-litevské unie, tedy státního celku, rozkládajícího se na území téměř milionu kilometrů čtverečních mezi řekami Vartou a Dněprem a Baltským a Černým mořem. Jde tedy nejen o území dnešního Polska, ale též o území Litvy, Běloruska a Ukrajiny a v menší míře i Lotyšska či ruské Kaliningradské oblasti.
Řekne-li se „středovýchodní Evropa“, jen nesnadno se pod tímto termínem hledá zeměpisný název. Vymezit toto teritorium vyžaduje hlubší znalost historického vývoje, politických reálií i kulturních a náboženských souvislostí této části kontintentu. Kolektiv autorů sborníku textů, který je předmětem našeho zájmu, chápe toto označení jako geopolitický ekvivalent území někdejší První Rzeczpospolité, historického jagellonského polského státu a pozdější Polsko-litevské unie, tedy státního celku, rozkládajícího se na území téměř milionu kilometrů čtverečních mezi řekami Vartou a Dněprem a Baltským a Černým mořem. Jde tedy nejen o území dnešního Polska, ale též o území Litvy, Běloruska a Ukrajiny a v menší míře i Lotyšska či ruské Kaliningradské oblasti.
Dějiny tohoto soustátí, započaté sňatkem dědičky polského trůnu Hedviky s litevským pohanským knížetem Jogailou roku 1386 a definitivně končící roku 1795 rezignací posledního krále Stanisława Augusta Poniatowského a konečným zánikem stavovské monarchie po tzv. třetím dělení Polska, nepředstavují jen zajímavou látku k historiografickému zmapování a zhodnocení jednotlivých historických aktů. Autoři podrobují téma „jagellonského dědictví“ První Rzeczpospolité především reflexi politologické a filozofické a snaží se na základě znalosti historických souvislostí vytvořit takový obraz tohoto státního celku v kolektivní paměti potomků jeho někdejších obyvatel, který by měl svébytnou hodnotu a praktickou relevanci i pro současnost. Najdeme mezi nimi navýsost povolané experty v oblasti historie či sociologie, ale též osobnosti angažované politicky coby „veřejní intelektuálové“, jako například filozofa, germanistu a politologa Marka Cichockého. Autoři poukazují především na fakt, že První Rzeczpospolitou je možno vnímat jako svébytný projekt kolektivní vlády šlechtických zástupců jejího politického národa, postavený na vzájemném respektu a konsensuálním rozhodování skrze strukturu sněmů od místních a oblastních až po nejvyšší celostátní sněm (Sejm). Při vědomí faktu, že šlechta dle střízlivých odhadů činila v polsko-litevském státě zhruba 6 – 8% obyvatelstva, nebyl podíl těch, kteří disponovali širokým katalogem práv (od garance osobní nedotknutelnosti, přes právo podílet se na politických rozhodnutích, volit krále a vypovědět mu poslušnost v případě porušení podmínek smlouvy s národem z jeho strany, až po nezávislé soudnictví a zaručenou svobodu slova) nikterak malý. Tento svébytný raně novověký parlamentarismus se opíral o ideu svobody a důstojnosti každého příslušníka politického národa, jež má nejen garantována individuální práva, ale skrze podíl na moci je též pánem svého osudu ve společenství. Je nahlížen jako unikátní republikánská tradice, která je součástí polské politické kultury a myšlení i ve dvacátém století, jak dokazuje příběh odborového svazu Solidarita. Polsko-litevská unie byla však též jazykově, etnicky i nábožensky velmi heterogenním soustátím, jenž bylo charakterizováno vysokým stupněm tolerance mezi jednotlivými segmenty populace.
Zánik polsko-litevské unie a rozdělení jejího území mezi sousední velmoci na více než sto let přerušil tradici politického zřízení, založeného na ideálech svobody a spoluvlády. Zatímco na polské straně živilo historické vědomí o významu polsko-litevské unie mesianistické a idealistické vize polské politiky, vtělené do obou povstání let 1831 a 1863, politické vize hraběte Adama Jerzyho Czartoryského i pozdější nerealizovaný plán obnovy polského státu na historickém území První Rzeczpospolité Józefa Piłsudského, na litevské i ukrajinské straně si formující se moderní nacionalismy jako výraz politických aspirací národních hnutí Litevců a Ukrajinců upevňovaly obraz dávného soustátí coby období polské nadvlády a nucené polonizace. Pocit vzájemného ohrožení i interpretace historických událostí coby aktů křivdy nevytvořil v meziválečném období příznivé podmínky pro soužití národů někdejší unie, které by mohly představovat trvalou hodnotu vzájemného porozumění a spolupráce. Zničení Druhé Rzeczpospolité ze strany hitlerovského Německa a stalinského SSSR i poválečné přičlenění jejích východních oblastí k Sovětskému svazu a postavení „lidového“ Polska coby sovětského satelitu znamenalo oživení starých politických tradic a vnímání První Rzeczpospolité coby geopolitické hráze před expanzí ruského impéria směrem na západ a zároveň kulturně-civilizačního tmelu, umožňujícího pokojné soužití různých národů a náboženských skupin v tomto prostoru.
Toto vědomí vytvořilo především na polské straně po pádu sovětského impéria vhodné předpoklady pro vzdání se nároku na vlastní východní území a uznání nezávislých států Litvy, Běloruska a Ukrajiny coby „nárazníkové“ oblasti mezi novými členy NATO a Ruskem. Idea strategické spolupráce těchto zemí pod polským vedením nabyla na významu především v období prezidentství Lecha Kaczyńského, který v ní spatřoval nejen oslabování německo-francouzského velmocenského tandemu v rámci EU, ale též obranu proti novému ruskému expanzionismu a snahám hospodářsky a strategicky ostrakizovat státy tohoto prostoru (např. skrze vybudování severního plynovodu Nordstream). Vynikající polský historik Andrzej Nowak soudí, že se prezidentovi Kaczyńskému tato vize nepodařila realizovat. Události posledního tři čtvrtě roku a dění na Ukrajině však ukazují, že výzva k solidaritě a spolupráci zemí dávné unie rozhodně není neaktuální. Symbolicky byla tato vzájemnost stvrzena proslovem prezidentova bratra Jarosława Kaczyńského na kyjevském Majdanu 1. prosince 2013 a jeho zvoláním: „Ať žije svobodná Ukrajina! Ať žije svobodné Polsko! Ať žije jednota našich národů!“ i slovy prezidenta Bronisława Komorowského u příležitosti 25. výročí vítězství Solidarity v „polosoutěživých“ volbách ve Varšavě 4. června 2014, kdy doplnil někdejší heslo opozičních sil o aktuální akcent: „Není svobody bez solidarity s Ukrajinou!“ Reálně pak byla upevněna podporou polské politické reprezentace ukrajinské opozici ve věci podpisu asociační dohody s EU. Relevanci ideje První Rzeczpospolité v rámci dnešních národních států na jejím někdejším území se nacházejících podtrhuje i mezinárodní zastoupení přispěvatelů sborníku. Mezi autory najdeme kromě Poláků též ukrajinského historika a publicistu Andrije Portnova.
Pro nás Čechy je příběh někdejší polsko-litevské unie geograficky cizím, ale aktuální uskutečnění jejího odkazu je geopoliticky více než důležité, neboť se zúčastněnými zeměmi nás pojí nejen historický úděl (post)komunistických zemí, ale též akutnost hospodářských a bezpečnostních hrozeb, které pro středovýchodní Evropu představuje putinovské Rusko. Spolupráce těchto zemí je mravně posvěcena skrze jejich společně sdílený dějinný úděl boje o svobodu, činící z nich svébytného geopolitického aktéra, představujícího naplnění výzvy polského papeže Jana Pavla II., aby „Evropa dýchala oběma plícemi!“ I pro nás je tak „jagellonské dědictví“ výzvou k následování.
Jagellonské dědictví představuje přirozený další článek v sérií publikací, které vydává brněnské CDK s cílem seznámit českého čtenáře s aktuálním polským politickým myšlením a intelektuálními podněty, které se mohou stát inspirací i v jiných společenských a geografických kontextech. Po monografii již zmíněného Andrzeje Nowaka Impérium a ti druzí, výběru esejů krakovského filozofa Ryszarda Legutka Ošklivost demokracie a jiné eseje či antologiích Pravým okem a Návrat člověka bez vlastností. Krize kultury v současné polské esejistice, je tak jagellonské dědictví další příležitosti seznámit se s v češtině vydanými příspěvky polských autorů k aktuálním společensko-politickým výzvám. Editor této knižní produkce, vedoucí programového oddělení Polského institutu v Praze, opatřil i tentokrát sborník vlastním úvodem, v němž se však místo přiblížení obsahu jednotlivých příspěvků i jejich významu českému čtenáři a jeho žité skutečnosti zaměřil toliko na vlastní reflexi historického tématu první Rzeczpospolité, která sice představuje hodnotný intelektuální vklad, ale nijak nevybočuje z hlavní výkladové linie celého sborníku a hodnotových východisek, která sledují jednotliví přispěvatelé. Toto pojetí uvození tématu v českém prostředí však může být pozitivně nahlíženo v kontextu výše řečené potřeby vlastní sebereflexe, kterou může český čtenář prizmatem nastíněných tezí a jejich praktické užitečnosti provést sám.
Odpovědný redaktor: Bc. Kamil Beneš
Text neprošel jazykovou korekturou
Titulní obrázek převzat z: http://www.cbdb.cz/kniha-83749-jagellonske-dedictvi
Jak citovat tento text?
Hanáček,, Vladimír. Ruczaj, Maciej (ed.): Jagellonské dědictví: Kapitoly z dějin středovýchodní Evropy (recenze) [online]. E-polis.cz, 18. srpen 2014. [cit. 2025-02-09]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/ruczaj-maciej-ed-jagellonske-dedictvi-kapitoly-z-dejin-stredovychodni-evropy-recenze.html>. ISSN 1801-1438.

Autor: PhDr. Vladimír Hanáček, Ph.D.
Narozen 1987, politolog a publicista, vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze a spolupracuje na projektu Paměť národa v Jihočeském kraji.
[Nahoru ↑]
Hodnocení
Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 1x