Římská úmluva o právu použitelném pro závazky ze smluv (3) - Problematika jednotlivých ŘÚ ve světle návrhů

V této poslední části se hodlám věnovat problematickým ustanovením stávající Římské úmluvy, která by bylo vhodné do budoucna modernizovat, a to nejen vzhledem ke skutečnosti, že dojde k přeměně formy – z formy mezinárodní smlouvy do komunitárního instrumentu.

V této poslední části se hodlám věnovat problematickým ustanovením stávající Římské úmluvy, která by bylo vhodné do budoucna modernizovat, a to nejen vzhledem ke skutečnosti, že dojde k přeměně formy – z formy mezinárodní smlouvy do komunitárního instrumentu (konkrétně nařízení, jak jsem rozebrala výše), ale také z hlediska ekonomických potřeb, které se od okamžiku vzniku Úmluvy posunuly na území celého Společenství dále. Zaměřím se tak pouze na změny, které jsou v souvislosti s připraveným nařízením patrné hned na první pohled a které souvisí problematikou autonomie vůle, resp. jejího omezení.

Podobně jako při rozboru Římské úmluvy, který jsem provedla výše, úhel pohledu ze kterého budu potřebu modernizace stávajících ustanovení Úmluvy zkoumat, zaostřím dvěma směry:

1. problematika autonomie vůle v budoucím instrumentu
2. problematika omezení autonomie vůle v budoucím instrumentu.

Projev principu autonomie vůle smluvních stran v novém instrumentu

V Římské úmluvě se jedná o čl. 3, kde možnost volby použitelného práva zakotvena a pod stejným označením se tak děje i v návrhu budoucího nařízení Řím I.[1] Nicméně lze konstatovat, že oproti předchozí úpravě je předmětný článek v budoucím nařízení poměrně výrazně rozšířen.

Modernizaci daného ustanovení se věnovala i samotná Zelená kniha (Zelená kniha 2002, 22 a násl.), a to ve svých otázkách č. 8 a 9, kde se formulované otázky soustředily na dva okruhy problematických otázek:

1. možnost volby pravidel nestátní povahy
2. nevýslovné volbě použitelného práva a jejímu hodnocení.

Ad 1. Prvotním problémem, který bylo třeba objasnit je možnost volby pravidel nestátní povahy. Jak uvádí Max Planck Institut[2] k problematice obecných principů, jakými jsou např. Principy evropského smluvního práva (PECL) nebo Principy UNIDROIT, je potřeba přistupovat jinak, než tomu bylo v době vzniku samotné Úmluvy, která jako taková možnost volby pravidel nestátního původu, jak jsem rozebrala výše, podle převažujících názorů nepřipouští. Principy mohou smluvním stranám vyhovovat mnohem více než jakýkoliv národní právní řád. Také skutečnost, že jde o pravidla, která byla vytvořena obchodníky a pro obchodníky prvotně k ochraně jejich zájmů, není v případě obou shora uvedených skupin Principů pravdivá. V těchto případech jde více než kdy jindy o komparativní práci právních odborníků z mnoha zemí, ne skupin obchodníků, kteří by touto cestou směřovali k ochraně svých zájmů. Podobně budeme-li argumentovat neúplností a přílišnou obecností zmíněných Principů, lze konstatovat, že jde o komplexní úpravu smluvního práva, která ve své podstatě všechny možné problematické otázky pokrývá. Max Planck Institut se kloní k možnosti volby právě těchto svou typů Principů (je třeba podle toho změnit stávající čl. 3 Úmluvy), za splnění určitých podmínek (např. nutnost dodržet stanovené kogentní normy apod.), ale možnost obecné volby lex mercatoria jako práva použitelného zásadně odmítá pro jeho nejednoznačnost a nelehkou proveditelnost. Podle těchto názorů je třeba takovýto projev vůle smluvních stran hodnotit, resp. interpretovat podle toho, zda se ve skutečnosti nejednalo o volbu jedné ze skupin výše zmíněných Principů (PECL, UNIDROIT).

Česká odpověď[3] na tuto problematiku je jasným příklonem k možnosti volby lex mercatoria, když jako hlavní argument je uváděna nutnost umožnit smluvním stranám v co nejširších mezích uplatnit svou smluvní svobodu, jejímž jedním projevem je právě zakotvení možnosti volby lex mercatoria. Z tohoto důvodu je apelováno na potřebu specificky definovat termín „právo“ v čl. 3 odst. 1 Úmluvy – jedná se o právní řád určitého státu nebo jakékoliv právo, tedy i lex mercatoria, potažmo možnost zvolit si jinou úmluvu?

Návrh nařízení[4] se s výše uvedenými připomínkami vyrovnal následujícím způsobem: podle znění nového čl. 3 odst. 2 lze volit Principy UNIDROIT nebo samotné PECL, ale možnost volby lex mercatoria jako celku je zakázána pro neurčitost tohoto souboru norem. Podobně je zakázána i volba soukromých kodifikací, pokud nebudou v dostatečné míře respektovány mezinárodním společenstvím. V případě, že nebude možno spornou otázku vyřešit podle Principů, které si smluvní strany zvolily, bude se postupovat podle obecných principů, z nichž zmíněné Principy vycházejí, v případě, že takové existovat nebudou, nastupuje na řadu postup daný pro situace, kdy k volbě práva nedošlo.

Je patrno rozšíření smluvní svobody směrem k možnosti volby pravidel nestátního původu, nicméně i tato musí splňovat podmínky dané nařízením: tyto principy musí být uznávány na mezinárodní úrovni i na úrovni Společenství. Je dána možnost volby typicky např. Principů UNIDROIT nebo PECL, ale na druhé straně přetrvává obava z možnosti volby tak neurčitého systémů norem jakým je komplex lex mercatoria. Z mého pohledu se jedná v rámci Společenství o jasný příklon a podpoře i jiných iniciativ v oblasti soukromého práva, jejímž cílem je postavit základ pro budoucí unifikaci hmotněprávní (typicky právě PECL).

Ad 2. Jinou problematickou otázkou je nevýslovná – konkludentní – implicitní volba práva. Nepřesnou formulací „s přiměřenou jistotou“, která je obsažena v čl. 3 odst. 1 stávající Úmluvy jsem se zabývala již na jiném místě této práce.[5] Faktem je, že samotné toto slovní spojení nabývalo v různých jazykových verzích více či méně flexibilnějšího významu – anglické znění („with reasonable certainty“), německé znění („mit hinreichender Sicherheit“) nebo francouzské znění („de façon certaine“). Autoři návrhu budoucího nařízení si byli vědomi problematik, které toto vágní ustanovení vzbuzovalo, a tak přistoupili k modernizaci Římské úmluvy i v tomto ohledu. Otázkou je jak stanovit hranice mezi implicitní (konkludentní) volbou práva a hypotetickou, která je jako taková vyloučena.

V Zelené knize jsou v tomto ohledu navrženy následující způsoby, jak vyřešit onu vágní formulaci (Zelená kniha 2002, 24):

1. jednoty dosáhnout skrze interpretaci daného ustanovení, ke které je oprávněn ESD – tzv. „case by case approach“
2. v budoucím nařízení stanovit podmínky pro implicitní volbu práva
3. ztotožnit jednotlivé jazykové verze celého ustanovení, aby nevznikal zbytečný prostor pro nechtěnou flexibilitu.

Jak uvádí k této otázce Max Planck Institut,[6] volba práva nemusí být výslovná, ale musí být skutečná, nesmí se jednat o volbu hypotetickou. Jde tedy o legislativní problém: jak dosáhnout toho, aby byla zjištěna skutečná vůle smluvních stran ve vztahu k volbě použitelného práva a na druhé straně byla zároveň vyloučena hypotetická volba, skrze niž by mohla být smluvním stranám imputována vůle, která jejich skutečnou není?

Objevují se i názory, které hodnotí současnou podobu ustanovení čl. 3 odst. 1 ve vztahu ke konkludentní volbě práva za dostatečnou. Např. česká reakce[7] na otázku č. 9 Zelené knihy se v tomto duchu vyjadřuje a jakýkoliv pokus o zpřesnění podmínek konkludentní volby práva považuje za cestu k hypotetické volbě práva, která je sama o sobě velmi riskantní, když ve skutečnosti nepředstavuje vůli smluvních stran. S touto českou reakcí nesouhlasím, protože podle mého názoru právě zachování současné podoby čl. 3 odst. 1 je natolik vágní, že vede k různým řešením.

Samotný návrh nařízení se k dané otázce postavil následujícím způsobem: [8] nová koncepce nutí soudy, aby hledaly skutečný projev vůle smluvních stran, hodnotily jejich jednání a také zvážily volbu soudy tak, aby byl zvýrazněn princip právní předvídatelnosti – bude-li podle nového znění čl. 3 odst. 1 učiněna dohoda o soudu členského státu, který bude případné spory ze smlouvy rozhodovat, pak se má za to, že strany rovněž zvolily právní předpisy tohoto členského státu.

Literatura

1. ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ,V. Evropský justiční prostor v civilních otázkách. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003.
2. TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 4. vydání. Praha: Linde, 2004.
3. VALDHANS, J. Evropský justiční prostor ve věcech civilních, část XIII. – Návrh nařízení o právu použitelném pro mimosmluvní závazky. Právní fórum, 2006, 3. ročník, č. 2.
4. BASEDOW, J. The Communitarisation of the Conflict Laws under the Treaty of Amsterdam. Common Market Law Review, 2000, č. 37.
5. REMIEN, O. European Private International Law, the EC and its emerging area of freedom, security and justice. Common Market Law Review, 2001, č. 38.
6. ROZEHNALOVÁ, N. Evropský justiční prostor ve věcech civilních, část I. Právní fórum, 2005, 2. ročník, č. 2.
7. PAUKNEROVÁ, M. Evopské mezinárodní právo soukromé a procesní – aktuální otázky. Evropské právo, 2003, č. 8.
8. Zelená kniha [citováno 1. 4. 2006]. Dostupný z: http://europa.eu.int/eur-lex/en/com/gpr/2002/com2002_0654en01.pdf.

[1] Návrh nařízení Řím I. [citováno 1. 4. 2006]. Dostupný z: http://europa.eu.int/eur-lex/lex/LexUriServ/site/cs/com/2005/com2005_0650cs01.pdf, s. 14.

[2] Reakce Max Planck Institutu [citováno 1. 4. 2006]. Dostupný z: http://www.mpipriv-hh.mpg.de/deutsch/Forschung/LaufendeProjekte/CommentsGreenPaper.pdf, s. 33.

[3] Odpověď Ministerstva spravedlnosti České republiky na Zelenou knihu [citováno 1. 4. 2006]. Dostupný z: http://europa.eu.int/comm/justice_home/news/consulting_public/rome_i/doc/czech_republic_en.pdf, s. 3.

[4] Návrh nařízení Řím I. [citováno 1. 4. 2006]. Dostupný z: http://europa.eu.int/eur-lex/lex/LexUriServ/site/cs/com/2005/com2005_0650cs01.pdf, s. 14.

[5] s. 51 této práce

[6] Reakce Max Planck Institutu [citováno 1. 4. 2006]. Dostupný z: http://www.mpipriv-hh.mpg.de/deutsch/Forschung/LaufendeProjekte/CommentsGreenPaper.pdf, s. 40.

[7] Odpověď Ministerstva spravedlnosti České republiky na Zelenou knihu [citováno 1. 4. 2006]. Dostupný z: http://europa.eu.int/comm/justice_home/news/consulting_public/rome_i/doc/czech_republic_en.pdf, s. 3.

[8] Návrh nařízení Řím I. [citováno 1. 4. 2006]. Dostupný z: http://europa.eu.int/eur-lex/lex/LexUriServ/site/cs/com/2005/com2005_0650cs01.pdf, s. 14.

Autor: Petra Myšáková

Autorka je studentkou 5. ročníku právnické fakulty na MU v Brně.

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Římská úmluva o právu použitelném pro závazky ze smluv (2) - Střet s jinými prameny

Další články z rubriky

Evropská patentová judikatura, její souvislosti a konsekvence

Proč využívat mediaci místo soudního řešení sporů?

Právny systém Európskej únie

Vložit komentář