Římská úmluva o právu použitelném pro závazky ze smluv (1)
20. duben 2006 Petra Myšáková komentářeEvropská komise vydala v této věci tzv. Zelenou knihu – uveřejněna dne 14. 1. 2003 („Green paper“ pod označením COM 2002 654 final), kde položila jak členským státům, tak i široké veřejnosti celkem 20 otázek, které se právě dané problematiky týkaly (nejde ale pouze o problematiku přeměny ŘÚ do komunitárního instrumentu, ale také o potřebu modernizovat četná ustanovení Úmluvy, a to nejen v důsledku přeměny samotné). Evropská komise obdržela celkem na osmdesát reakcí.
Transformace předmětné Úmluvy do podoby komunitárního instrumentu je otázkou nejaktuálnější – práce na ní byly zahájeny v roce 2003 (Rozehnalová 2005, 331).
Evropská komise vydala v této věci tzv. Zelenou knihu – uveřejněna dne 14. 1. 2003 („Green paper“ pod označením COM 2002 654 final), kde položila jak členským státům, tak i široké veřejnosti celkem 20 otázek, které se právě dané problematiky týkaly (nejde ale pouze o problematiku přeměny ŘÚ do komunitárního instrumentu, ale také o potřebu modernizovat četná ustanovení Úmluvy, a to nejen v důsledku přeměny samotné). Evropská komise obdržela celkem na osmdesát reakcí.
Mou snahou bude přiblížit čtenáři názory, které se k dané problematice objevily – pro tuto komparaci jsem zvolila přístupy, se kterými jsem se setkala v následujících zdrojích:
- v již zmíněné Zelené knize (Zelená kniha 2002)
- v České republice, resp. půjde o odpověď, kterou na položené otázky poskytlo české Ministerstvo spravedlnosti[1]
- stanovisko Max Planck institutu k Zelené knize (Max Planck Institute for Foreign Private and Private International Law)[2]
- návrh řízení[3] samotný, který je výsledkem určeným především na základě předchozích reakcí na Zelenou knihu.
Zda vůbec má dojít k přeměně Úmluvy do podoby komunitárního instrumentu bylo jednou z otázek Zelené knihy (otázka č. 2). Lze konstatovat, že tato potřeba přeměny vítězí (návrh nařízení je ze dne 15. 12. 2005, kdy byl prezentován v Bruselu pod označením COM 2005 650 final), ale toto řešení není samo o sobě bezproblémové a mimo zjevné výhody lze hovořit i o nevýhodách tohoto řešení, tak jak je bude rozebírat níže v souvislosti s úvahami nad možnou formou budoucího komunitárního instrumentu.
Nicméně proto, aby k transformaci samotné mohlo dojít, musely nejprve nastat podstatné změny, kdy rozhodující vliv na dnešní pravomoci ES má tzv. Amsterodamská smlouva, o této budu pojednávat na úvod této části mé práce.
Existuje celá řada sporných otázek, které se pokusím na následujících stranách této osvětlit. Jedná se zejména o otázky následující:
- existence předpokladů pro transformaci do komunitárního instrumentu
- rozsah úpravy(inter partes či erga omnes?)
- forma budoucího komunitárníhoinstrumentu (nařízení či směrnice?)
- střet tohotokomunitárního instrumentu s jinými prameny úpravy
- problematika jednotlivých institutů ŘÚ ve světle návrhů.
Předpoklady transformace
- 5. 1999 vstoupila v platnost Amsterodamská smlouva, která zasahuje i do mnou zkoumané oblasti. Amsterodamskou smlouvu lze charakterizovat skrze její hlavní účinek, který vyvolala, ten bývá často označován jako „komunitarizace třetího pilíře“.
Význam této Smlouvy spočíval zejména v tom, že skrze ni byl vlastně učiněn další krok k integraci – byl vytvořen „prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti“ (Rozehnalová 2003, 16).V podstatě jde o další rozšíření pravomocí Evropského společenství na úkor jednotlivých členských států (Týč 2004, 276). Prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti byl vlastně rozštěpen na dvě složky, z nichž každá má v důsledku této Smlouvy jiný právní režim. Složka trestněprávní zůstala ve třetím – pilíři Evropské unie, který se pohybuje na úrovni mezivládní (regulace mezinárodními smlouvami), zatímco složka soukromoprávní se přesunula do pilíře prvního – pilíře ES a došlo tak vlastně ke komunitarizaci soukromoprávních otázek.
Jako nejdůležitější důsledek této změny vnímám, a to souvisí s charakterem prvního pilíře, že orgány ES získaly pravomoc upravovat otázky tohoto pilíře (nyní i otázky soukromoprávní) pomocí aktů sekundárního práva – v sekundárním právu se ale i před samotnou Amsterodamskou smlouvou vyskytovaly normy mezinárodního práva soukromého, tento výskyt lze ale hodnotit jako sporadický a nesystematický, zejm. otázky upravující pojištění a pojišťovací smlouvy, ochranu spotřebitele, hospodářskou soutěž, obchodní společnosti, dále pracovní právo a právo sociálního zabezpečení a právo duševního vlastnictví (podle převládajících názorů se v samotném primárním právu totiž normy mezinárodního práva soukromého nevyskytují, primární právo však obsahuje zmocňovací ustanovení, na základě kterých lze normy mezinárodního práva soukromého přijímat).
Do Smlouvy o založení ES byla včleněna nová hlava IIIa (dnes IV s názvem Vízová, azylová a přistěhovalecká politika a jiné politiky týkající se volného pohybu osob, pod tento výraz – ne příliš vhodný – spadá tedy celá soukromoprávní oblast). Za nejdůležitější ustanovení jsou považována tato: čl. 61 nové pravomoci Rady, čl. 65 opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem, čl. 67 specifikace procedur při realizaci nových pravomocí Rady, čl. 68 + čl. 234 zajištění jednotné interpretace, problematika tzv. prejudiciálního řízení (Rozehnalová 2003, 41) (zde jak jsem již naznačila dříve, není třeba zakládat pravomoc ESD k interpretaci norem v rámci komunitárního pilíře zvláštními protokoly, otázce interpretace je věnován samostatný čl. 68 – základním rozdílem oproti obecné úpravě v čl. 234 SES je vymezení subjektů, které mohou dotazy k ESD pokládat, v tomto případě se může jednat jen o soudy odvolací, z hlediska metody interpretace je upřednostňována metoda teleologická a výklad ESD je nutno považovat za výklad autonomní). Z judikatury se otázce interpretace věnuje řada rozhodnutí ESD, z nichž je za nejvýznamnější považováno rozhodnutí ve věci Eurocontrol (29/76), kdy je kladen důraz na „společný evropský základ interpretace“. Jiným rozhodnutím v této otázce je rozhodnutí ve věci C-464/01 Johann Gruber v. Bay Wa AG, které bylo přijato dne 20. 1. 2005.
Zajímavou otázkou nastolenou v některých publikacích (Valdhans 2006, 34) je samotný dosah čl. 65 SES, někteří autoři preferují výklad restriktivní (Basedow 2000, 687), kdy se má dopad čl. 65 (podle názvu celé hlavy IV SES) týkat pouze volného pohybu osob (jako základu pro řádné fungování jednotného vnitřního trhu), problémem ale je, že v podstatě veškerá opatření v oblasti, která je vymezena v čl. 65 SES (oblast soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem) se volného pobytu dotýkají, a proto mají vliv na fungování jednotného vnitřního trhu, v tomto případě tak jde o výklad extenzivní (Remien 2001, 53).
A jaké jsou důsledky zmíněných článků pro současnou situaci (Rozehnalová 2003, 21)? Někteří hovoří o výhodách – přijetí sekundárních aktů práva orgány ES je bezpochyby rychlejší než zdlouhavé sjednávání mezinárodních smluv, ale na druhé straně jsou naopak jednotlivé členské státy (jejich parlamenty) ze schvalovacího procesu zcela vyloučeny a hovoříme o „prohlubování demokratického deficitu v ES“.
V důsledku nové úpravy SES bylo třeba přehodnotit i existenci Bruselské úmluvy – dochází ke změně této úmluvy v komunitární nástroj, přesněji v nařízení[4] (z aktu „terciárního práva“, přijmu-li s výhradami toto členění, tedy mezinárodní smlouvy sjednané na základě čl. 293 Smlouvy o založení ES se stává akt sekundární legislativy s přímým účinkem). Toto nařízení bylo přijato dne 22. 12. 2000 – jako nařízení č. 44/2001/ES a v platnost vstoupilo 1. 3. 2002. Římská úmluva tak zůstává na úrovni Společenství posledním instrumentem v oblasti mezinárodního práva soukromého, který má ještě podobu mezinárodní smlouvy.
Je tak zřejmé, jak významnou změnu samotná Amsterodamská smlouva v oblasti nejen evropského mezinárodního práva soukromého způsobila, přestože se objevují i názory, které kritizují fragmentarismus v evropské úpravě daných otázek, který podle těchto názorů Amsterodamská smlouva prohloubila. Pro Velkou Británii a Irsko se totiž nová hlava IV Smlouvy o založení ES aplikuje pouze fakultativně, Dánsko celou úpravu hlavy IV. odmítá.
Je vhodné na tomto místě připomenout významná zasedání, kde byla daná problematika soukromoprávní oblasti rozebírána (Rozehnalová 2005, 43). Prvním z nich bylo zasedání Evropské rady ve Vídni konané v prosinci 1998, kde byl přijat tzv. Vídeňský akční plán (pravidla jak nejlépe implementovat ustanovení Amsterodamské smlouvy, zdůraznění potřeby slučitelnosti kolizních norem pro vzájemné uznávání soudních rozhodnutí,[5] samotný Akční plán předpokládal přijetí návrhu Řím I. do konce roku 2005, který byl také na konci roku 2005 také skutečně prezentován). Druhým významným zasedáním bylo zasedání Evropské rady konané ve finském Tamperre v říjnu 1999.[6] V tomto případě se jednalo o zvláštní zasedání Evropské rady věnované vytváření „prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti“, jehož základ lze nalézt právě v Amsterodamské smlouvě. Byly zde definovány tzv. milestones – mezníky, je ale na místě podotknout, že toto zasedání se věnovalo především spolupráci v oblasti trestní (boj proti kriminalitě, předcházení trestné činnosti, zvýrazněna je klíčová role Europolu, vytvoření zvláštní sítě tzv. EUROJUSTU, přijetí zvláštních opatření v souvislosti s praním špinavých peněz apod.), nicméně několik „mezníků“ se věnuje i otázkám práva civilního:
- vznik „skutečného evropského právního prostoru“, který bude zabezpečen skrze prostředky níže uvedenými -
- lepší přístup k soudům
- vzájemné uznávání soudních rozhodnutí
- sbližování v oblasti občanského práva – hmotného i procesního.
Lze tedy závěrem konstatovat, že právě Amsterodamská smlouva poskytla základní předpoklad pro to, aby mohly i soukromoprávní otázky být upravovány skrze komunitární instrumenty – udělila Společenství pravomoc k těmto krokům a komunitarizovala tak vlastně soukromoprávní oblast.
Je tedy z hlediska konsistence celé úpravy mezinárodního práva soukromého v ES bezpředmětné, aby i nadále byla ŘÚ zachována v současné podobě, její přeměna do komunitárního instrumentu povede k jednotné úpravě v oblasti mezinárodního práva soukromého na území ES (obchodně právní a občansko právní otázky), a to jak v oblasti závazků smluvních, tak také mimosmluvních.
Rozsah úpravy
Dalším problematickým aspektem je, zda má budoucí úprava mít charakter intrakomunitární nebo extrakomunitární (univerzální), tato otázka souvisí i s možnou formou budoucího instrumentu.
Samotnou Římskou úmluvu jsem charakterizovala výše jako úpravu erga omnes – úprava extrakomunitární, tedy nevztahující se pouze na smluvní státy, na druhou stranu ale unifikace z oblasti mezinárodního práva procesního má povahu inter partes – jedná se tak o úpravu intrakomunitární (Bruselská úmluva, nyní nařízení Brusel I).
Lze se setkat s názory obojího typu.
Stanovisko, které svědčí spíše pro povahu (budoucí úpravy dnešní Římské úmluvy) inter partes souvisí opět s čl. 65 SES (Basedov 2000, 687), jeho primárním účelem je chránit, a to skrze opatření, která tento článek dovoluje přijímat ve vymezené oblasti, fungování jednotného vnitřního trhu – existuje zde jasná vazba na Společenství, ne na státy třetí. Tato konstrukce pak svědčí podle uvedených názorů pro inter partes rozsah budoucí úpravy, přestože i Basedow připouští existenci úpravy, ve které budou obsaženy kolizní normy, s rozsahem erga omnes. To ale pouze za podmínky, kdy bude dotčeno více členských států a praktický vliv na fungování jednotného vnitřního trhu tak zde bude patrný. Ve výjimečných situacích stačí, bude-li původně dotčen pouze jeden členský stát (jeho právní řád), pak ale dojde ke změně v okolnosti, která právní řád určovala a v důsledku nastalé změny bude určen právní řád jiného členského státu.
Někteří autoři (Valdhans 2006, 34) uvádějí, že logickým řešením by byly pro budoucí úpravu účinky erga omnes, měla-li je i Úmluva předchozí. Ve prospěch účinků erga omnes hovoří i charakter samotného mezinárodního práva soukromého, které je svou povahou univerzální a je proto nepochopitelné omezovat jeho normy hranicemi národních států (Pauknerová 2003, 3). Podobně také ze strany Hamburg Group for Private International Law (Hamburská skupina pro mezinárodní právo soukromé)[7] zaznívají názory, které preferují úpravu extrakomunitární. Samotná Hamburská skupina se primárně zabývala problematikou návrhu nařízení, které se týká nesmluvních závazků (Řím II.), nicméně i k problematice rozsahu budoucí komunitární úpravy smluvních závazků se vyjádřila. Podle těchto názorů není příliš šťastné vytvářet dualismus v dále naznačeném smyslu: existence intrakomunitárních pravidel, která bude pocházet od ES samotného a vedle ještě existence druhé skupiny pravidel, které budou sloužit k regulaci vztahů členských států se zeměmi třetími, kdy tato pravidla budou přijímána samotnými členskými státy. Cílem úpravy přece nemá být komplikace odvětví mezinárodního práva soukromého, ale naopak jím má být jeho zjednodušení. Vytvořením dvou kategorií pramenů tohoto právního odvětví však zjednodušení zjevně dosáhnout nelze a ani harmonie v rozhodování soudů nebude takto dosaženo.
Osobně se přikláním k názorům, které hovoří ve prospěch úpravy s rozsahem erga omnes, a to zejména proto, že celá předmětná úprava má směřovat ke zjednodušení a přehlednosti v oblasti kolizního práva na území Společenství, čehož jak je zjevné dosaženo nebude, přistoupíme-li na strukturování kolizních norem regulujících soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem do skupin podle toho, zda se jedná o členský stát ES nebo nikoliv.
Forma budoucího komunitárního instrumentu
Nastává ale další problém související také s otázkou předchozí. Dostáváme se k samotnému jádru věci, které bylo v „Zelené knize“ formulováno (viz výše) jako otázka s číslem 2: Věříte, že je třeba přeměnit ŘÚ do podoby komunitárního instrumentu (Zelená kniha 2002, 6)? Pokud ano, lze na tomto místě dále uvádět úvahy o formě tohoto komunitárního instrumentu.
K samotné přeměně ŘÚ do podoby komunitárního instrumentu lze uvést v souladu se Zelenou knihou následující výhody (Zelená kniha 2002, 13):
- konsistence komunitární legislativy v oblasti mezinárodního práva soukromého – čl. 61 písm. c + čl. 65 SES – v tomto případě bude tedy nutné přehodnotit některá ustanovení obsažená v Úmluvě samotné, jde typicky o případ čl. 22, který umožňuje smluvními státu vznést výhradu k ustanovením tam obsaženým, dále např. o čl. 30, který se zabývá omezenou dobou trvání Úmluvy
- zabezpečení jednotné interpretace ESD – zde je upozorňováno na problematickou otázku, kdy jednotná interpretace Úmluvy zajištěna nebyla, První a Druhý interpretační protokol však dnes poskytly ESD pravomoc interpretovat Úmluvu, nicméně v případě, že půjde v budoucnu o komunitární instrument, pravomoc ESD k interpretaci Úmluvy již není třeba dále zvláštními Protokoly zakládat (tyto si však svůj význam zachovají ve vztahu ke smlouvám, které byla uzavřeny před změnou v komunitární instrument)
- možnost aplikace unifikovaných kolizních norem v nových členských státech – zde byla patrná snaha vyhnout se podobným problémům jako u dosavadních přístupových smluv k ŘÚ (pomalé ratifikační procedury), nicméně dodnes ke změně v komunitární instrument nedošlo, proto i nové členské státy přistoupily k ratifikaci předmětné Úmluvy.
Přistoupím-li tedy na stanovisko, kdy se jeví přeměna ŘÚ v komunitární instrument jako vhodná, je třeba uvažovat nad budoucí formou tohoto instrumentu. Samotná Evropská komise se jednoznačně přiklání k formě nařízení (Zelená kniha 2002, 13), a to zejména proto, že jde přece jen o komplexní úpravu daných otázek a nikoliv úpravu sektorální, pro kterou bývají tradičně využívány právě směrnice. Kladně se také po diskuzích nad Zelenou knihou vyjádřily k přeměně stávající Úmluvy do nařízení také Evropský parlament a Evropský hospodářský a sociální výbor, a to na počátku roku 2004.
Článek 65 SES (opět narážíme na jeho problematičnost!) ale řešení otázky formy nenabízí, když hovoří pouze o „Opatřeních v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem…“
Výše jsem konstatovala vznik pravomoci orgánů Společenství k úpravě soukromoprávních otázek, které byly přesunuty do tzv. prvního pilíře, skrze akty sekundárního práva Společenství. Do úvahy tak přichází dvě varianty z celkových pěti druhů aktů sekundárního práva[8] :
- nařízení (Týč 2004, 63) – právní normativní akt, který zavazuje přímo jak státy, tak i jejich vnitrostátní subjekty práva, právě z tohoto důvodu jde o vhodný nástroj pro unifikace norem, bývá ale pravidelně využíváno pro úpravu vztahů inter partes (koncepce intrakomunitární)
- směrnice (Týč 2004, 64) – nemá obecnou závaznost, zavazuje jen subjekty, kterým je adresován, předepisuje pouze výsledek, ale ne jak jej má býti dosaženo, jde proto o vhodný nástroj harmonizace (kdy nejde o aplikaci stejného právního aktu, ale o dosažení co nejpodobnějšího výsledku), zde se jasně preferuje koncepce univerzální (extrakomunitární), tedy úprava s rozsahem erga omnes.
Také jiná stanoviska[9] upřednostňují formu nařízení, ale na druhou stranu upozorňují i na problematické aspekty tohoto řešení:
- problematika rozsahu nařízení – viz výše, příklon k řešení erga omnes
- status Dánska, pro který by nebyl tento instrument závazný – čl. 69 SES.
Nastává tedy situace, která doposud není právní praxi známa – jasný je příklon k formě nařízení, nicméně charakteru erga omnes, kdy tak jde vlastně o vzájemnou kombinaci charakteristik, které jsem popsala výše. Pokračování…
Literatura
- BASEDOW, J. The Communitarisation of the Conflict Laws under the Treaty of Amsterdam. Common Market Law Review, 2000, č. 37, s. 687 an.
- PAUKNEROVÁ, M. Evopské mezinárodní právo soukromé a procesní – aktuální otázky. Evropské právo, 2003, č. 8, s. 3.
- REMIEN, O. European Private International Law, the EC and its emerging area of freedom, security and justice. Common Market Law Review, 2001, č. 38, s. 53 an.
- ROZEHNALOVÁ, N. Evropský justiční prostor ve věcech civilních, část I. Právní fórum, 2005, 2. ročník, č. 2, s. 43.
- ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ,V. Evropský justiční prostor v civilních otázkách. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003, s. 16.
- TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 4. vydání. Praha: Linde, 2004, s. 276.
- VALDHANS, J. Evropský justiční prostor ve věcech civilních, část XIII. – Návrh nařízení o právu použitelném pro mimosmluvní závazky. Právní fórum, 2006, 3. ročník, č. 2, s. 34.
- Zelená kniha [citováno 1. 4. 2006]. Dostupný z: http://europa.eu.int/eur-lex/en/com/gpr/2002/com2002_0654en01.pdf, s. 6.
[1] Odpověď Ministerstva spravedlnosti České republiky na Zelenou knihu [citováno 1. 4. 2006]. Dostupný z : http://europa.eu.int/comm/justice_home/news/consulting_public/rome_i/doc/czech_republic_en.pdf.
[2] Reakce Max Planck Institutu [citováno 1. 4. 2006]. Dostupný z: http://www.mpipriv-hh.mpg.de/deutsch/Forschung/LaufendeProjekte/CommentsGreenPaper.pdf.
[3] Návrh nařízení Řím I. [citováno 1. 4. 2006]. Dostupný z: http://europa.eu.int/eur-lex/lex/LexUriServ/site/cs/com/2005/com2005_0650cs01.pdf.
[4] Mezi další nařízení, která byla přijata v důsledku popsané změny (kromě v této práci již uvedených) patří nařízení následující v mnou zkoumané oblasti: nařízení č. 1346/2000/ES, o úpadkovém řízení, nařízení č. 1347/2000/ES, o pravomoci soudů, uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti ohledně dětí oběma manžely (zrušeno nařízením č. 2201/2003/ES), nařízení č. 1348/2000/ES, o doručování soudních a mimosoudních listin v občanských a obchodních věcech, nařízení č. 1206/2001/ES, o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech a nařízení č. 805/2004, o evropském exekučním titulu pro nesporné pohledávky.
[5] Návrh nařízení Řím I. [citováno 1. 4. 2006]. Dostupný z: http://europa.eu.int/eur-lex/lex/LexUriServ/site/cs/com/2005/com2005_0650cs01.pdf, s. 2.
[6] O tomto zasedání pojednám na základě přednášek, které jsem absolvovala na University of Helsinki (podzimní semestr 2005) v rámci předmětu Comparative Criminology and Criminal Justice.
[7] Vyjádření Hamburské skupiny pro mezinárodní právo soukromé k instrumentu Řím II. [citováno 1. 4: 2006]. Dostupný z: http://www.mpipriv-hh.mpg.de/deutsch/Forschung/LaufendeProjekte/StellungnahmeHamburgGroup.pdf, s. 2 a také podobně: Reakce Max Planck Institutu [citováno 1. 4. 2006]. Dostupný z: http://www.mpipriv-hh.mpg.de/deutsch/Forschung/LaufendeProjekte/CommentsGreenPaper.pdf, s. 11.
[8] Jde o: nařízení (regulation), směrnice (directives), rozhodnutí (decisions), doporučení (recommendation) a stanoviska (opinions).
[9] Reakce Max Planck Institutu [citováno 1. 4. 2006]. Dostupný z: http://www.mpipriv-hh.mpg.de/deutsch/Forschung/LaufendeProjekte/CommentsGreenPaper.pdf, s. 10, 11.
Jak citovat tento text?
Myšáková, Petra. Římská úmluva o právu použitelném pro závazky ze smluv (1) [online]. E-polis.cz, 20. duben 2006. [cit. 2025-02-18]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/rimska-umluva-o-pravu-pouzitelnem-pro-zavazky-ze-smluv-1.html>. ISSN 1801-1438.
[Nahoru ↑]
Hodnocení
Hodnocení: 3.5 hvězdiček / Hodnoceno: 4x
Vložit komentář
Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!