Reportáž z konference Arabské revoluce: demokratické výzvy a geopolitické dopady

21. květen 2013 Kateřina Zerzánová komentáře

V pátek 10. května se na půdě Metropolitní univerzity na pražském Žižkově uskutečnila konference s názvem „Arabské revoluce: demokratické výzvy a geopolitické dopady“. Hlavním organizátorem konference – vůbec první konference MUP na zahraničně-politické téma v češtině – byl Ondřej Beránek, ředitel Centra pro studium Blízkého východu na MUP a ředitel Orientálního ústavu Akademie věd ČR.

Přednášky byly rozděleny do tří bloků. První, věnující se politickému islámu a jeho spjatosti s politickým děním, uvedl Bronislav Ostřanský z Orientálního ústavu Akademie věd ČR. Komentátor a analytik Šádí Shanaáh upozornil na častý výskyt frází „arabské jaro“ a „Islámská zima“ v médiích. Ty podle něj vedou ke zjednodušenému vnímání vývoje v arabských zemích. Islám totiž sám o sobě nemá jednotnou podobu a zdaleka nedosahuje míry hierarchizace a monopolizace, jako je tomu například u katolické církve. Přelom pro islámské společnosti nastal na konci 19. století, kdy v důsledku šíření myšlenek a inovací z Evropy došlo k zahájení debaty o modernizaci a zároveň uchování si vlastní víry, přičemž jednou z extrémních reakcí bylo hnutí salafíja. Proto by Šádí Shanaáh současný stav na Blízkém východě spíše než jako „islámskou zimu“ definoval jako další část debaty. Shanaáh demonstroval současnou rozštěpenost islámu i jednotlivých islámských politických stran a hnutí na příkladu Muslimských bratří v Egyptě, kteří často zpochybňují jak postoje salafistů, tak některých autorit z Al Azharu. Muslimští bratři se dostali k moci dost nečekaným způsobem a jejich nedostatečná politická zkušenost se projevuje v nepřipravenosti na konfrontaci s konkrétním praktickým vedením země.

S dalším příspěvkem nazvaným „Saudská Arábie: mezi kontrarevolucí a revolucí“ vystoupil Ondřej Beránek. Ten připomenul, že Saudské Arábie se – jako jedinému silnějšímu státu v regionu – demonstrace nedotkly, neboť tamní režim dal velmi rychle najevo nulovou toleranci k jakékoliv formě domácí opozice. Saúdská Arábie tak není nucena soustředit se jen na vlastní vnitropolitická témata a může se angažovat v regionální a mezinárodní politice, čímž se dostává do pozice arabského hegemona. Pan Beránek se věnoval i roli náboženství v saúdskoarabské společnosti. Spojení vládnoucí vrstvy se sunnitskými islámskými duchovními je podle něj vedle ropného rentiérství a dalších faktorů jedním z hlavních pilířů režimu. Islámští učenci ulamá kontrolují sociální sféru zahrnující veřejnou morálku, vzdělávací instituce nebo média, jejichž prostřednictvím výměnou za finanční dotace od státu podporují vládní politiku. V roce 2011 dotoval král Abdulláh náboženské instituce finančním balíčkem přes 100 mld. dolarů. Došlo k silnějšímu zdůrazňování náboženské identity a zvrácení některých pozitivních reforem, naopak byla například posílena cenzura. Zajímavým jevem s otevřeným koncem je vstup salafistů do politiky, kteří jsou nyní otevřenější k některým demokratickým rysům. Saudská Arábie na vývoj vně svých hranic výrazněji nereagovala, otázkou však je, co se stane, až zdejší salafisté začnou hlásat podobné požadavky jako salafisté v Egyptě. Ondřej Beránek nevyloučil, že se v Saúdské Arábii ještě dočkáme opožděného „arabského jara“.

Pavel Ťupek z Ústavu Blízkého východu a Afriky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy hovořil v souvislosti s „arabským jarem“ o proměnách salafismu. Jedním z podstatných prvků salafistické ideologie vyvážené ze Saudské Arábie byla její apolitičnost, což se projevilo mj. zákazem politických stran a veřejného shromažďování. Ačkoliv ne všichni salafisté s takovou doktrínou souhlasili, málokdo očekával, že by se „čistokrevní“ salafisté do politiky zapojili. Například tzv. alexandrijská skupina vzniklá v 70. letech v důsledku propagandy v Egyptě překvapila svou schopností reagovat v praktické politice v porovnání s například již zmíněným Muslimským bratrstvem.

Druhý panel moderoval redaktor Českého rozhlasu Jan Fingerland. Jako první přednesl svůj příspěvek „Evropa a Amerika: impéria v rozpacích“ Ondřej Ditrych působící v Ústavu mezinárodních vztahů v Praze, Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a Sciences Po v Paříži. Dlouhodobou přítomnost evropských států a USA v různé formě na Blízkém východě označil za významný, ale spíše negativní nebo negativně vnímaný faktor. Ondřej Ditrych předpokládá, že význam regionu coby dodavatele přírodních zdrojů se bude postupně spíše snižovat, nicméně v krátkodobém horizontu je nezpochybnitelný. Nestabilita na Blízkém východě může destabilizovat světové trhy, neboť tudy prochází významná námořní trasa do Evropy. Podle výsledků srovnávací analýzy se pozornost americké zahraniční politiky po nástupu prezidenta Obamy obrací z regionu Blízkého východu spíše do Tichomoří, Evropa se naopak na své jižní i východní sousedy začíná koncentrovat více. Společnými znaky evropské i americké politiky vůči blízkovýchodnímu reionu je nyní určitá sebekritika minulého počínání, ne však na úkor pragmatičnosti. Evropská unie rozšířila rámec praktik, kterými se snaží dosáhnout co největší konvergence s regionem, nicméně sankcí nebo intervencí se zatím nevzdala. V americké zahraniční politice je pozorovatelná změna tradičního rámce v podobě rezignace na aktivistickou politiku již od konce Studené války. Snahy o změnu jsme mohli trochu překvapivě sledovat i během prvního funkčního období George W. Bushe, ačkoliv udržet tento kurz se nepodařilo. V současnosti je možné americkou zahraniční politiku vůči zemím Blízkého východu charakterizovat jako nerozhodnou, což je patrné na podpoře opozičních stran při revolucích v Egyptě, Libyi a nyní i v Sýrii. Vůle nadále ovlivňovat dění v regionu však přetrvává.

V druhém panelu dále vystoupila Irena Kalhousová, hlavní analytička Prague Security Studies Institutu. Svůj příspěvek na téma „Pozice Izraele v proměněném arabském světě“ zahájila připomínkou, že v Izraeli není dění v arabských zemích pouze akademickým tématem, ale významnou praktickou otázkou. Před revolucemi situace v regionu rozhodně nebyla růžová, ale relativně předvídatelná a Izrael se s ní naučil určitým způsobem žít. Po změnách v Sýrii a Egyptě panuje mezi odborníky ohledně budoucího vývoje spíše pesimismus. Kalhousová zdůraznila, že Izrael není v případě arabských revolucí aktivním činitelem, ale pozorovatelem, i když vzhledem k nutnosti přijetí kroků zajištujících jeho bezpečnost rozhodně ne pozorovatelem pasivním. Obavy panují například z toho, že Sýrie nebude schopna efektivně ovládat celé své území. Mohlo by také dojít k nahrazení šíitské osy Írán – Hizballáh – Sýrie, která byla doposud hlavním nepřítelem židovského státu, novou osou sunnitskou. V současnosti Izrael zabezpečuje hranici se Sýrií i Libanonem. Palestinský konflikt už světovou pozornost tolik netáhne, což sice Izraeli momentálně vyhovuje, ovšem zůstává otázkou, co Palestinci udělají, aby na sebe ztracenou pozornost opět přitáhli. Izrael se už ani tak neobává raket vystřelených hnutím Hamás jako spíše další intifády. Velké obavy panují i z Jordánska, kam se revoluce ještě může přelít. Celkově se zatím zdá, že postavení Izraele je momentálně horší než před začátkem arabských bouří. Proto také neoficiálně spolupracoval a dále spolupracuje s některými státy Perského zálivu ve snaze oslabit moc Íránu i regulovat neklidnou situaci v bouřících se zemích. Co se týká určité možnosti změny percepce Izraele v očích Arabů, jako možný nástroj vidí Irena Kalhousová moderní technologie, kterými by se nové generace mohly při rozvoji inspirovat. Celkově se dá říci, že Izrael zřejmě v blízké době nebude činit zásadní kroky v zahraniční politice vůči Jordánsku ani Sýrii.

Poslední přednášející v druhém panelu byla Gabriela Özel Volfová, interní doktorantka katedry International Relations and European Studies na MUP, která svou přednášku „Turecká zahraniční politika ve světle arabského jara“ rozdělila na dvě části. V první se věnovala tomu, jak procesy v arabském světě ovlivnily tureckou zahraniční politiku. Praktikování tzv. nulové politiky se sousedy napomohlo tureckému směřování do role regionálního hegemona. Po vypuknutí revolucí se však Turecko muselo rozhodnout mezi svými bezprostředními ekonomickými zájmy a „etickým“ principem, případně svou image. To se v první fázi projevilo jistou zaskočeností Turecka, které však záhy pochopilo, že vztahy s dosavadními politickými režimy sousedních států bude muset obětovat. Nyní se Turci drží rétoriky demokratických práv a reforem včetně teze, že jejich ekonomika poroste přímo úměrně růstu ekonomikám sousedících zemí. Do jaké míry jsou o tom ovšem političtí představitelé skutečně přesvědčeni, zůstává otázkou. Faktem je, že Turecko podporuje Muslimské bratrstvo, exilovou Syrskou národní radu sídlící v Istanbulu a útočiště poskytuje i Al-Káidě. Na Sýrii, která Turecko viní z vměšování a odsuzuje jeho podporu syrským opozičním silám, uvalilo Turecko ekonomické sankce. Ve druhé části příspěvku se pak Volfová věnovala tomu, do jaké míry by mohl být turecký model pro nově se formující arabské státy přitažlivý.

Ve třetím panelu jako první se svým příspěvkem „Liberální a sekulární síly v demokratizačních procesech Egypta a Tuniska“ vystoupila specialistka na islamologii, redaktorka a analytička Zora Hesová. V egyptských volbách v roce 2012 získaly konzervativní nábožensky založené strany výrazně více hlasů než liberální, a mohlo by se zdát, že ty tak propásly šanci výrazněji participovat na politickém dění. Proč zatím liberální síly v egyptské společnosti neuspěly, si můžeme přiblížit pomocí pokusu o výčet „typů liberálů“. Ti mohou být například tradičními zastánci nezávislosti, sekularisty či revolucionáři s vizí masové politizace. Samo vymezení pojmu liberál je tak velmi problematické. Mnoho liberálů také ve snaze prosadit jistý liberální rys používá často radikální prostředky, čímž konzervativněji naladěným jedincům nahání strach a navíc mohou svým přístupem polarizovat islamistické skupiny. Dalším problémem je nejednotnost a absence společného programu a lidské základny, případě spojení se Západem a minulostí. Mezi hlavní otázky, na kterých se porevoluční společnosti musí dohodnout, patří charakter procesu transformace, definice ústavních principů, způsob voleb a reformy institucí. Liberální „moment“ zatím nenastal ani v Egyptě, ani v Tunisku. To, k čemu dochází v současné době, by se dalo popsat spíše jako hledání politického středu a definicí reformní politiky a procesů, charakterizované rozmanitostí aktérů a diskurzů.

Další prezentace doktorandky katedry International Relations and European Studies na MUP Kateřiny Krulišové připravená ve spolupráci s Michellem Aaronem Belferem, specialistou na Bahrajn, nesla název „Asymetrické výzvy Bahrajnu: zapomenuté jaro“. Hlavní myšlenkou bylo podkopávání síly a autority Bahrajnu Íránem jako zásadní prvek tamních revolučních aktivit. Írán se údajně snaží Bahrajn oslabit a učinit z něj „vazala“ nebo ho úplně připojit ke svému vlastnímu území. V přednášce byly nastíněny příčiny neochoty jednotlivých opozičních aktérů k vyjednávání. Írán považuje Bahrajn za svou čtrnáctou provincii a jde mu o oslabení země. Hizballáh a další organizace údajně s vládou nevyjednávají transparentně a stále mění podmínky a hlavní opoziční blok Al Vifáq se sice nehlásí k použití násilí, ale jeho cíle jsou nejasné. Jako hlavní problém vidí Krulišová a Belfer pouto mezi Hizballáhem a Íránem. Případ Bahrajnu tak podle nich nelze posuzovat jako boj Arabů za svobodu a demokracii.

Jako poslední vystoupila na konferenci studentka MUP a UK Adéla Jiránková s příspěvkem „Nedemokratické režimy jako příčina revolucí v severní Africe“, který byl stručným přehledem motivace demonstrujících v arabských zemích. V Egyptě a v Libyi byly hlavními příčinami vysoká nezaměstnanost, chudoba a korupce a zejména v Egyptě také praktiky režimu používané proti opozici. V Tunisku obyvatele vyburcovala absence slíbených reforem, nekorektní volby a přes jisté zvýšení životní úrovně oproti dřívějšku stále vysoká míra chudoby. Adéla Jiránková si pak kladla otázku, proč v Alžírsku a v Maroku ke svržení režimů nedošlo. V Alžírsku se podle ní na tomto faktu podílela provázanost armády a režimu a tudíž i efektivní represe a obava z přelití konfliktu do občanské války. V Maroku zase lidé nežádali svržení režimu, ale konstituci, která jim pak panovníkem byla poskytnuta. Příčiny revolucí jsou ale velmi komplexní a každou zemi je třeba v tomto ohledu posuzovat zvlášť.

Na téma porevolučního vývoje na Blízkém východě by měla během několika týdnů až měsíců vyjít publikace v nakladatelství Akademia.

Odpovědná redaktorka: Nikola Klímová

Odpovědná korektorka: Zuzana Ledbová

Jak citovat tento text?

Zerzánová, Kateřina. Reportáž z konference Arabské revoluce: demokratické výzvy a geopolitické dopady [online]. E-polis.cz, 21. květen 2013. [cit. 2025-04-25]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/reportaz-z-konference-arabske-revoluce-demokraticke-vyzvy-a-geopoliticke-dopady.html>. ISSN 1801-1438.