Remilitarizace Arktidy a její surovinový potenciál

3. prosinec 2019 Mgr. et Mgr. Jiří Zmrzlý komentáře

V 50. letech 20. století začala generalita SSSR využívat arktické oblasti jako strategické pozici pro vedení úderu na USA a jeho severní spojence. Po rozpadu SSSR nemělo nové Rusko ekonomické prostředky na to udržet si pozice v této oblasti. V poslední době se však ruské vojenské špičky zaměřují na Arktidu a počítají s ní jako s legitimním územním celkem Ruské federace. V posledních letech můžeme sledovat neustálé rozšiřování arktických základen a vývoj ruských technologií usnadňující tuto novou kolonizaci. Arktida se díky změnám klimatu proměňuje a taje, čímž vytváří prostor pro nové obchodní stezky, které by vedly přes nyní zamrzlé oblasti do Severní Ameriky. Je to jedna z nejkratších variant pro obchod s tímto kontinentem. O Arktickou oblast projevují zájem i další aktéři, jako EU, USA, Velká Británie, Brazílie, Norsko, Dánsko, Kanada nebo také ČLR. Tání ledu odkrývá nová naleziště. Pro Rusko by tyto nová naleziště mohly znamenat vymanění se ze špatné ekonomické situace. Proto Rusko považuje za nezbytné bránit si toto teritorium. Moskva dlouhodobě považuje Arktidu za své vlastnictví a v OSN si nárokuje její podstatnou část. Tato část je teritoriálně vymezena od konce pevniny až po severní pól. Aby svět vnímal tyto požadavky, pořádá ruské námořnictvo a letectvo pravidelná vojenská cvičení v těchto oblastech, z nichž to největší proběhlo v září v roce 2015. Rok 2015 je zároveň rokem, kdy v Rusku vychází v platnost nová vojenská doktrína, v niž se také uvádí, že Rusko přijímá za své rozsáhlé oblasti Arktidy.

Remilitarizace Arktidy a její surovinový potenciál

Výstavba vojenských mobilních i pevných strategických bodů

S nastávajícími informacemi už můžeme tvrdit, že v Arktidě dochází k postupné militarizaci této oblasti. Od roku 2015 došlo k výstavbě značného množství opěrných bodů, které představují radarové stanice, základny, letiště, přístavy apod. Podle satelitních snímků zde Rusko modernizovalo cca 16 přístavů (to i ponorkových), 13 letišť a desítky vědeckých stanic zavřených v 60. letech. Armáda v oblasti rozmístila protivzdušné komplexi S-400 i protilodní raketové systémy K-300 Bastion.[1]

Z nově vzniklých základen věnovala media pozornost právě té nejzápadnější v celé oblasti. Jedná se o posádku, čítajících 150 vojáků, kteří se musí vypořádat s teplotou přes -50 stupňů celsia, umístěnou na ostrově Alexandřina země. Ostrov je součástí souostroví Františka Josefa. Zásobování této jednotky není doposud známé. Podle ministra obrany Sergeje Šojgu by jim množství zásob mělo vydržet 6 měsíců.[2]

V 60. letech 20. století byl spuštěn program KGB, jehož hlavním úkolem bylo poslouchat americkou aktivitu pod ledem, respektive KGB zde poslouchala americké ponorky pod ledem a monitorovala jejich činnost. Tento program převzala Ruská federace, která jej plně obnovila v roce 2010. V roce 2017 byl vyslán tým expertů, který ověřil výsledky programu KGB a pokoušel se zaznamenat v rámci simulace 3 ruské ponorky, které operovaly v jejich blízkosti. Po úspěšném testu, při kterém byly vypátrány všechny 3 ponorky, byl program znovu zaveden a v současnosti se rozvíjí „odposlouchávací“ centrum, které bude monitorovat činnost nepřátelských nebo cizích podvodních plavidel.

Další mohutná základna antarktických jednotek vznikla na ostrově Kotělnij, což je součást souostroví Novosibiřských ostrovů. Sergej Šojgu jí popsal, jako: „velkou základnu, která v sovětský éře neexistovala – moderní stavba se vším nezbytným pro zabezpečení hranice“. Na této základně jsou (podle dostupných informací) rozmístěny letecké síly, námořní síly, jednotky námořní pěchoty a jednotky protiraketové obrany.[3]

Další základny se nacházejí na Wrangelově ostrovech, Schmidtově mysu a na Čukotce. Za pozornost však stojí i vojenská výstavba na Kurilských ostrovech, kde Rusko vede spory s Japonskem ohledně vlastnictví ostrovů. Zde vznikají mimo raketových sil a námořních základen také rekreační centra pro vojáky. Do roku 2020 se má počet arktických základen navýšit na 50.

Arktida jako vhodná oblast pro útok a obranu

Ruské posilování přítomnosti naznačuje, že považuje tuto oblast za svou integrální součást. Existují ale další dva důvody pro tuto novodobou ruskou kolonizaci. Prvním jsou nová naleziště nerostného bohatství, druhým je strategická poloho pro útok, obranu či obchod. Na mezinárodní scéně se v současnosti vedou debaty o tom, zda ruská vojenská přítomnost má skutečně defenzivní charakter či ofenzivní. V pozoru je samozřejmě Norsko i NATO. Právě v Norsku proběhlo vojenské cvičení, kdy státy NATO byly v defenzivě proti smyšlenému agresorovi, který napadl Norsko, později se měly přejít do ofenzívy.[4]

Nároky na arktické oblasti Ruska jsou pochopitelné. Díky regionální blízkosti, historickému vlastnictví a dlouhodobým průzkumům a objevům v severních oblastech lze přiznat celé území pod správu Ruska. Sporná otázka však zůstává nad vlastnictvím severního pólu. Ten by měl zůstat podle dohod neutrální a nespadat pod žádný vojenský, politický či ekonomický režim. To však současné Rusko a jeho vedení nerespektuje.

Ekonomické aspekty Arktidy

Bezpečnostní analytici i ekonomové považují tuto remilitarizaci i bodování sítí základen za bezpečnostní riziko, ale také za přirozený stav kapitalistického státu. Kvůli změnám klimatu v současnosti tají ledy a vytváří nové dopravní cesty. Navíc tak Rusko může využívat nové plochy. Podle odhadů se v Arktidě nachází asi 15 % světových zásob ropy a 30 % zemního plynu. S trochou nadsázky můžeme říct, že Arktida nám schovává 90 miliard barelů ropy. Rusko by chtělo využít tohoto bohatství na plno a už teď se odhaduje, že celou pětinu procenta ruského HDP představují zisky z arktických oblastí země. Jak jsem ale zmínil na začátku článku, tak o tuto oblast projevily zájem i další státy.

Zájem o průzkum těchto oblastí je stále větší a Rusko stále více zasahuje do práva průzkumu severního pólu. O tuto oblast projevili zájem i organizace, například NATO, které ovšem reaguje na zvýšení ruské vojenské přítomnosti v oblasti. Země jako USA, Kanada, Dánsko nebo Norsko nechtějí přenechat toto bohatství Rusku, ale paradoxně nepodnikly žádná opatření a aktivity, které by vedli k soupeření s Ruskem. Pouze pár faktorů poukazuje na potencionální soupeření o zdroje a tím je aktivita amerických a kanadských ponorek v oblasti a výstavba moderního norského ponorkového námořnictva.

Dle odborníků a analytiků z NATO však ruská agrese a posilování vojenské přítomnosti nemá cíleně mířit proti Evropě a Spojeným státům, nýbrž proti Číně, která stále více a více projevuje zájem o tuto oblast, a to díky jejímu ekonomickému potenciálu. Poukazují na to, že většina základen se nachází právě blíže k východní hranici Ruska, což podle nich jen dokazuje, proti komu jsou všechny tyto akce a opatření směřovány.

V roce 2018 projevila Čína zájem na vytvoření polární hedvábné stezky, i přes naprostou absenci pevných cest. Tato polární hedvábná stezka má být vedena převážně říčními a mořskými cestami. Jak už jsem jednou zmínil, tak čínské vztahy s Ruskem jsou spíše pragmatické než li tradiční. Reagují tak na nabídku a poptávku. Každá země může nabídnout určité výhody v obchodu. Rusko potřebuje čínské zaměstnance na Sibiři a Čína potřebuje ruské suroviny.[5]

Závěr

Otázkou ovšem zůstává, zda Rusko skutečně disponuje kapitálem pro to, aby dokázalo naplno využít surovinový a strategický potenciál Arktidy. I když Moskva buduje vojenské základny ve všech strategických oblastech Arktidy, doposud jí chybí infrastruktura, která by sloužila obchodním nebo těžebním prostředkům. Rusko bude jen těžko financovat nákladný provoz ropných a plynových těžebních plošin. Ruská administrativa si tato rizika uvědomuje, a proto vyjednává ze zahraničními partnery možné investice do této oblasti. V roce 2014 Rusko nabídlo spolupráci Indii. O možnost spolupráce by mohlo jevit zájem také Japonsko, ovšem to kvůli sporným Kurilským ostrovům nepřipadá v úvahu. Další je Čína, která je brána až jako poslední možnost, neboď přítomnost čínských firem a posilování čínského vlivu v oblasti by oslabilo ruské pozice. Také by mohlo vést k čínské vojenské přítomnosti v této oblasti, s čímž by se Rusko nesmířilo. Přítomnost evropských zemí v této oblasti je taktéž vyloučena kvůli uvaleným sankcím.

Zdroje

ALEXANDROV, Alexej. Vojennye bazy i Severnyj morskyj put. Čto delaet Rossia v Arktike. Nastojašije vremja. 30. 5. 2019 (11. 11. 2019). Dostupné z:https://www.currenttime.tv/a/russia-arctic-nuclear-tests/29972939.html.

HAWKIN, Benjamin. The Polar Silk Road: Potential for a closer Sino-Russian relationship? Ústav mezinárodních vztahů Praha. 2. 11. 2019 (11. 11. 2019). Dostupné z:https://www.iir.cz/article/the-polar-silk-road-potential-for-a-closer-sino-russian-relationship?fbclid=IwAR2oSUIuHXvnU9uCR2JMXjCeIjjqSHARbpxgieG8eLCYQXLyvAV3h2qplEo.

Hospodářské noviny. NATO zahájilo v Norsku největší vojenské cvičení od dob studené války. Účastní se ho 50 tisíc vojáků. Hospodářské noviny. 25. 10. 2018 (11. 11. 2019). Dostupné z:https://zahranicni.ihned.cz/c1-66310460-nato-zahajilo-v-norsku-nejvetsi-vojenske-cviceni-od-dob-studene-valky-ucastni-se-ho-50-tisic-vojaku.

Izvestija.ru. Rossia rozvernula S-400 v Arktike. Izvestija.ru.16. 9. 2019 (11. 11. 2019). Dostupné z:https://iz.ru/921777/2019-09-16/rossiia-razvernula-s-400-v-arktike.

[1] Izvestija.ru, 2019.

[2] ALEXANDROV, Alexej, 2019.

[3] Tamtéž.

[4] Hospodářské noviny, 2019.

[5] HAWKIN, Benjamin, 2019.

Jak citovat tento text?

Jiří, et. Remilitarizace Arktidy a její surovinový potenciál [online]. E-polis.cz, 3. prosinec 2019. [cit. 2025-03-17]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/remilitarizace-arktidy-a-jeji-surovinovy-potencial.html>. ISSN 1801-1438.