Regionální volební systém Španělského království

Součástí politických systémů moderních demokratických států je decentralizace veřejné správy. Ruku v ruce s tím, jak jsou vytvářeny nové samosprávné jednotky, jež nutně potřebují také vlastní zastupitelské sbory, jsou pro tento účel na poli volebního zákonodárství a inženýrství přijímány a sestavovány další volební systémy. Země Evropské unie tak disponují celou řadou typů voleb (komunálními, regionálními, zemskými, celostátními parlamentními, evropskými), jež se zdaleka nemusí odehrávat podle jediného volebního systému.

Regionální volební systém Španělského království

Úvod

Součástí politických systémů moderních demokratických států je decentralizace veřejné správy. Ruku v ruce s tím, jak jsou vytvářeny nové samosprávné jednotky, jež nutně potřebují také vlastní zastupitelské sbory, jsou pro tento účel na poli volebního zákonodárství a inženýrství přijímány a sestavovány další volební systémy. Země Evropské unie tak disponují celou řadou typů voleb (komunálními, regionálními, zemskými, celostátními parlamentními, evropskými), jež se zdaleka nemusí odehrávat podle jediného volebního systému.

Jednou z takových zemí je i Španělsko, kterému se budeme v této krátké studii věnovat. Konkrétně nás bude zajímat volební systém do regionálních zastupitelských sborů. Na začátek textu stručně zmíníme vývoj a současnou úpravu regionálního uspořádání ve Španělsku. Následující kapitola se bude zabývat podobou regionálního volebního systému jak v obecné rovině, tak v konkrétních samosprávných jednotkách. V té stejné kapitole se pokusíme regionální volební systém srovnat s volebním systémem do Poslanecké sněmovny. V předposlední části se zaměříme na efekty regionálního volebního systému na stranické systémy jednotlivých regionů. Na závěr bude náš předchozí výklad demonstrován na příkladu voleb v roce 2007.

Cílem textu není popsat volební systémy a s nimi spojené důsledky ve všech sedmnácti samosprávných jednotkách, ale spíše zachytit tendence, které jsou jim společné. Měl by tak být utvořen především základní teoretický přehled o charakteru regionálního volebního systémů ve Španělském království, jež však nebude postrádat ani praktickou ukázku.

Regionální uspořádání

„Jednotné“ Španělsko vzniklo v podstatě až počátkem 16. století (1516) po smrti Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, kdy na oba španělské trůny nastoupil jejich vnuk Karel I. Habsburský. Do té doby vládlo na území dnešního Španělska vždy několik panovníků několika rozmanitým státům. Celková unifikace země se povedla až po svatbě Isabely a Ferdinanda (1469), porážce poslední maurské enklávy v Granadě (1492), zabráním Navarry (1512) a obsazením kastilského i aragonského trůnu jediným monarchou (personální unie). [1] I tak byla země až do první poloviny 18. století, kdy Aragonie podlehla centralizačním snahám vládnoucí bourbonské dynastie, rozdělena do dvou království (Thomas 2003: 9-58, 461-534). Po pádu monarchie v krátkém období II. republiky (1931-1936) ústava sice legalizovala vznik autonomních celků, a Baskicko a zejména Katalánsko se o zavedení samosprávy pokusily, ale po konfrontacích s pravicovou vládou a později s vypuknutím občanské války všechny naděje autonomistů na čtyřicet let pohasly (Dvořáková-Kunc 2004: 182). Se samosprávným uspořádáním se tak mohlo „začít“ až po úspěšné demokratizaci a přijetí ústavy v roce 1978.

Podle ústavy z roku 1978 mají právo utvořit autonomní region [2] provincie, jež spolu vzájemně sousedí a mají společné historické, kulturní či ekonomické prvky. Autonomním regionem se také mohou stát ostrovní provincie a historická území. Každá samosprávná jednotka disponuje základní institucionální normou, tzv. statutem, jenž musí zřizovat zákonodárný sbor volený poměrným systémem, vládu a prezidenta regionu. Španělská ústava však výslovně zakazuje federalizaci země. Dále jsou v ústavě autonomním regionům věnovány články, které se obecně zabývají jejich pravomocemi, povinnostmi a kontrolou (Constitución Espa?ola: Artículo 143-Artículo 158).

Prvními autonomními regiony se stala historická území Katalánska a Baskicka, která tak navázala na proces započatý v období II. republiky. Jejich statuty byly schváleny již 18. prosince 1979. Do února 1983 pak přijaly svoje statuty i další regiony, takže celkově vzniklo sedmnáct samospráv (Ferri Durá 2002: 310). [3] Nejvyšší pravomoci mají národnostně odlišné Katalánsko, Baskicko, Galicie a jihošpanělská Andalusie, v nichž se dokonce regionální volby konají odděleně od ostatních autonomních regionů (Dvořáková-Kunc 2004: 182).

Volební systém

Španělsko přijalo v roce 1985 Organický zákon č. 5/1985, o obecném volebním zřízení. Tento velmi rozsáhlý volební zákon je určený pro všechny typy španělských voleb s výjimkou voleb do autonomních parlamentů. Proto každý autonomní region disponuje vlastním volebním zákonem, i když některé pasáže španělské ústavy či zmíněného zákona 5/1985 platí i pro regionální volby. Jedná se především o aktivní (španělští občané starší 18 let) a pasivní (rovněž od 18 let, zákon určuje zásady nevolitelnosti) volební právo, volební census (přepočítání a zapsání voličů) , administraci (fungování volebních komisí), normy pro volební kampaň a kontrolu volebních výdajů kandidujících subjektů (Laiz Castro 2002: 132-134).

Jak už jsme zmínili, žádná právní norma „nenutí“ autonomní regiony, aby přijaly jednotný volební systém. Přesto se jednotlivé volební systémy v několika prvcích podobají. Důvodem je reforma Organického zákona č. 5/1985 z roku 1991, která zavedla sjednocení termínu voleb pro většinu z regionů. Ty se pak rozhodly přizpůsobit v otázce podoby samotného volebního systému a inspirovaly se úpravou pro volby do Poslanecké sněmovny. Od zbytku země se liší pouze Andalusie, Galicie, Baskicko a Katalánsko, které, jak už jsme uvedli, volí své zastupitele v separátních volbách, a zároveň jsou jejich zákonodárné sbory na rozdíl od zbylých třinácti rozpustitelné. Volební období je však ve všech sedmnácti regionech čtyřleté (Llera Ramo 1998: 129).

Už z ústavy vyplývá, že jsou všechny autonomní parlamenty voleny poměrným volebním systémem (Constitución Española: Artículo 152), přičemž se jednotně používá systém přísně vázaných [4] kandidátních listin. Hlasy se ve všech autonomních regionech přepočítávají D´Hondtovou metodou [5] (Laiz Castro 2002: 135). Úplně stejné ovšem volební systémy nejsou a liší se v počtu volených zastupitelů (od 33 do 135), velikostí volební klausule (3 % nebo 5 %), ve vymezení volebního obvodu a jeho velikosti na počet mandátů. Co se velikosti obvodu týče, převažují velké či středně velké obvody (56) nad malými (8), čímž je snadněji dosažena proporcionálnost volební soutěže (tamtéž: 138). Volební systémy všech autonomních regionů ukazuje Tabulka 1.

K rozdílům mezi samotnými volebními systémy přispívá rovněž distribuce počtu křesel každého legislativního orgánu, která na druhou stranu poměrnost příliš nezachovává. I když autonomní regiony s vyšším počtem obyvatel volí více zastupitelů, přesto je znatelná nerovnoměrnost ve vztahu volič/mandát. Například v Andalusii je na zvolení jednoho poslance potřeba 50 000 hlasů, zatímco v autonomní regionu La Rioja jen 6600. Na průměrných hodnotách jsou Asturie, Kanárské ostrovy nebo Baskicko, u nichž počet potřebných hlasů na jeden mandát osciluje mezi 20 500 a 23 000 (tamtéž).

Tabulka 1. Volební systémy jednotlivých regionů

Regionální volební systémy nejsou nerovnoměrné pouze v reprezentaci voličů, ale také ve významu hlasů podle toho, v kterém obvodě volič hlasuje. Jestliže jeden volič hlasuje do zákonodárného sboru Kanárských ostrovů a jeho obvodem je ostrov El Hierro, pak má jeho hlas 17,5 krát větší význam než jiného voliče téhož souostroví na Gran Canarii. Podobně je tomu i s ostatními volebními obvody. Nejnižší váhu mají hlasy odevzdané v Extremaduře na západě Španělska (Llera Ramo 1998: 139-140).

Vraťme se ještě k počtu mandátů na obvod, tentokrát v souvislosti s poměrností sytému. Optimální proporcionalita je ve Španělsku dosažena v obvodech, na něž připadá 9 křesel a více. V regionálních volbách může disproporcionalita způsobená velikostí obvodu postihnout 50 % křesel na Kanárských ostrovech, 39 % v Kastilii a Leónu či 31 % v Murcijském regionu (tamtéž: 140-141).

Tabulka 2. Španělské volební systémy

Tabulka 2 představuje všechny volební systémy, jež se ve Španělsku používají. My se však na tomto místě budeme zabývat pouze srovnáním regionálního volebního systému a volebního systému používaného při volbách do Poslanecké sněmovny. Již na první pohled je patrné, že oba systémy mají společné určité prvky. Na prvním místě se jedná o metodu přepočítávání hlasů (D´Hondt) a formu kandidátních listin (přísně vázaná). Vynechat nelze ani otázku stanovení volebních obvodů, kdy je v regionálních volbách ve třinácti případech ze sedmnácti využíván stejný volební obvod (tedy provincie) jako ve volbách celostátních. Výjimku tvoří pouze Murcijský region, Asturie, Baleárské a Kanárské ostrovy (viz Tabulka 1). Tabulka 1 rovněž nabízí přehled volebních klausulí, jak byly v jednotlivých autonomních regionech stanoveny. Je v ní dobře vidět, že se v osmi regionálních volbách používá stejně vysoká hranice pro vstup do legislativního orgánu jako ve volbách celostátních, tedy 3 %. Zbytek autonomních regionů využívá pětiprocentní klausuli.

Z toho, co jsme napsali, by se mohlo zdát, že jsou celostátní a regionální volební systémy takřka ve všech aspektech totožné. Rozdíl mezi nimi přeci jen nalézt lze, a to zejména při srovnání velikosti volebních obvodů. Zatímco v regionálních volbách převažují velké a středně velké obvody, ve volbách celostátních je situace opačná. Tento faktor v regionálních volbách napomáhá vyšší proporcionalitě (Laiz Castro 2002: 138). Lijphartův index disproporcionality přiřazuje celostátním volbám hodnotu 6,7, ale u voleb regionálních jeho hodnota klesla na 4,9. Přestože je španělský regionální volební systém ve srovnání se systémem celostátním podstatně proporcionálnější, v tomto ohledu výrazně zaostává za průměrem evropských poměrných systémů, jehož hodnota je podle Lijphartova indexu 2,4 (Llera Ramo 1998: 147).

Vliv volebního systému na systém stranický

Podoba dnešního stranického systému, a to platí jak pro celostátní tak substátní úroveň, je výrazem dvou hlavních cleaveges: práce-kapitál a centrum-periferie (Román Marugán 2002: 121). Na ekonomicko-sociální konfliktní linii se vyprofilovaly zejména obě nejsilnější španělské strany – levicová Španělská socialistická dělnická strana (PSOE) a pravicová Lidová strana (PP). Naopak strany jako katalánská Konvergence a Jednota (CiU), Baskická nacionalistická strana (PNV) či Galicijský nacionalistický blok (BNG) jsou úspěšné díky silně přítomné nacionálně-regionální cleavage. Celkově se dá o španělském stranickém systému na celostátní úrovni hovořit jako o nedokonalém bipartismu: PP i PSOE nedokáží stabilně dosahovat nadpoloviční většiny, ovšem vládnou samy v menšinových kabinetech a jsou z vnějšku podporovány menšími, často regionálními, stranami (Strmiska – Hloušek – Chytilek – Kopeček 2005: 365).

Když Richard Rose počítal svůj index proporcionality, vyšla mu u španělského volebního systému do Poslanecké sněmovny hodnota 84. Ale například u relativně většinového volebního systému, jež se používá ve Velké Británii, mu vyšlo číslo 85. To znamená, že jsou většinové volební systémy proporcionálnější španělský celostátní volební systém, který je oficiálně označován jako poměrný (Novák 2001: 51-52). Ovšem tento systém jako poměrný funguje pouze ve velkých obvodech (Madrid, Barcelona), ale v ostatních má jasně většinový efekt, takže eliminuje malé a naopak zvýhodňuje velké strany. Soutěž se tedy redukuje pouze na souboj dvou stran (Dvořáková – Kunc 2004: 183).

Účinky volebního systému do Poslanecké sněmovny i do autonomních zákonodárných sborů jsou velice podobné, tzn., že jsou znatelné tendence k prosazení určitého typu stran. Řekli jsme však, že je regionální volební systém proporcionálnější, protože na rozdíl od systému celostátního v něm převažují velké a středně velké obvody nad malými. Reduktivní efekt proto není tak významný a zvýhodňovány jsou oproti celostátní úrovni více regionální a nacionalistické strany s vysokou koncentrací elektorátu (Laiz Castro 2002: 138). Především pro velké nacionalistické strany jsou regionální volby nesmírně důležité: díky volebnímu systému dokáží limitovat význam regionálních stran, díky čemuž mohou vystupovat jako hlavní reprezentant autonomních zájmů (Llera Ramo 1998: 132).

I přesto, že jsou regionální a nacionalistické strany více úspěšné ve volbách do autonomních parlamentů, než tomu je ve volbách do Poslanecké sněmovny, je ze stranických systémů autonomních regionů patrné, že volební systém nahrává neméně dobře i velkým národním stranám, tedy PP a PSOE. Ve většině regionů získávají přes dvě třetiny hlasů právě PP a PSOE, na třetím místě s velkým odstupem končí Sjednocená levice (IU) nebo některá z regionálních stran (Román Marugán 2002: 122). V těchto autonomních regionech je i formát stranického systému stejný jako na celostátní úrovni: převažuje nedokonalý bipartismus (Llera Ramo 1998: 149-154). Výjimku tvoří stranický systém Kanárských ostrovů, Navarry, Katalánska a Baskicka, o nichž je možné mluvit jako o umírněných pluralismech (Oca?a – O?ate 2000: 205).

Volby 2007 a efektivní počet stran

Abychom si regionální volby a volební systém ukázali na nějakém praktickém příkladě, zvolili jsme poslední uskutečněné volby do parlamentů autonomních regionů, jež se kromě Andalusie, Galicie, Katalánska a Baskicka, konaly po celé zemi. [8] V této kapitole se ze všech možných regionů budeme věnovat blíže Extremaduře na západě země.

V Extremaduře se volí 65 zákonodárců ve dvou volebních obvodech, provinciích Badajoz a Cáceres. Na Badajoz připadá 35 mandátů, na Cáceres 30. Pro vstup do Extremadurského shromáždění potřebuje každá strana získat nejméně 5 % hlasů. Hlasy se samozřejmě přepočítávají D´Hondtovou metodou a voliči v kandidátní listině nemohou vyznačovat jakékoliv preference.

V regionálních volbách, které se zde odehrály 27. května 2007, získala nejvíce hlasů PSOE. Za ní se umístily PP, IU a INEX (Extremadurští nezávislí). Další subjekty nezískaly ani jedno procento hlasů. Z výsledků, které podrobněji zachycuje Tabulka 3, je jasné, že se zde prosadily pouze dvě strany, které obsadily všechna křesla v místním zastupitelském orgánu. Ačkoliv jsou volební obvody poměrně veliké, žádná strana kromě dvou největších nepřekročila požadovaných 5 %. V Extremaduře se tak potvrzuje naše poznámka, že systém nahrává PP, PSOE a regionálním nebo nacionalistickým stranám. Protože však v tomto regionu žádná významná a regionální strana nepůsobí, omezuje se soutěž pouze na lidovce a socialisty. Těmto stranám úspěchy (do značné míry způsobené vlivem volebního systému) v celostátních volbách usnadní cestu volbám regionálním. Tím, že jsou všichni soupeři PP a PSOE v celostátních volbách drtivě poraženi, nemají podle mého názoru voliči ochotu dát hlas malým stranám ani na úrovni regionální, protože je nepovažují za schopné se vůbec do autonomních parlamentů dostat.

Tabulka 3. Volby do Extremadurského shromáždění 2007

Působení volebního systému na systém stranický se dá empiricky zjistit i jinými způsoby, než jsme uvedli v předchozí kapitole. Na extremadurském příkladě, který srovnáme i s některými dalšími, si jeden způsob ukážeme. Osvědčeným se v tomto ohledu stal Laakso-Taageperův index efektivního počtu stran. Ten se dá využít jak pro podíly volebních hlasů (Nv), tak pro podíly obsazených mandátů v parlamentu (Ns). Vypočítá se podle následujícího vzorce, v němž pi se rovná podílu zisků jednotlivých subjektů:

N=1/E pi2 (Dudáková – Chytilek – Zvára 2006: 7-8).

V Extremaduře (E) vyšla hodnota efektivního počtu volebních stran 2,20. Na podobné číslo se dostal index i v dalších vybraných regionech: Valencijsku (V) na východě, Murcii (Mu) na jihu, Asturiím (A) na severu a Madridu (M) v centru Španělska. Stejné je to i s hodnotami indexu parlamentních stran, který pro Extremaduru vyšel 1,94 a u ostatních autonomních regionů se rovněž pohyboval kolem tohoto čísla. Přehledné srovnání nabízí Graf 1.

Graf 1. Volby 2007 a efektivní počty stran

Z grafu je vidět, že volební systémy mají velmi podobný vliv na stranický systém mnoha regionů. V podstatě z něj vyplývá to, co jsme již několikrát řekli: tam, kde nepůsobí velké regionální či nacionalistické strany (což je případ také těchto pěti autonomních regionů), mají silné pozice dvě nejsilnější španělské strany. Od regionu k regionu se pak liší to, zda v něm má větší podporu Lidová strana či Španělská socialistická dělnická strana.

Závěr

Španělsko se po pádu frankistického režimu přidalo k státům, jež do svého politického systému zařadily vysokou míru samosprávy. Tak bylo mezi lety 1978-1983 zřízeno hned 17 autonomních regionů. Tento proces reagoval na dlouhá léta centralizované vlády.

Se změnou organizace veřejné správy muselo dojít také k přijetí patřičných volebních norem. Ty se sjednotily po reformě z roku 1991. Dnes je tedy v základní charakteristice regionální volební systém podobný systému celostátnímu (způsob kandidatury, přepočítávání hlasů na mandáty, délka volebního cyklu), i když mezi samotnými regiony můžeme objevit řadu rozdílů (vymezení a velikost volebního obvodu, počet volených zastupitelů, výška volební klausule). Trochu samostatně pak stojí volební systémy Katalánska, Galicie, Andalusie a Baskicka.

Pokud máme mluvit o vztahu mezi volebním a stranickým systémem, vliv prvního na ten druhý již není tak výrazný jako ve volbách celostátních, ale přesto nepatří k „nejproporcionálnějším“ a zvýhodňuje velké regionální a celostátní strany. Tento efekt dokázal i Laakso-Taageperův index, který jen potvrdil předcházející myšlenky o formátu stranických systémů.

Seznam použité literatury

1. Constitución Espa?ola, on-line text ( http://www.mir.es/DGPI/Normativa/Normativa_Estatal/Constitucion_Espanola/constitucion_espanola.html ).
2. Dudáková, B. – Chytilek, R. – Zvára, P. (2006): Techniky výzkumu výstupů volební soutěže. Druhá generace, Evropská volební studia, roč. I., č. 1, s. 3 – 37, on-line text ( http://ispo.fss.muni.cz/uploads/EVS/001/02_EVS-EES_-_Techniky_vyzkumu_vystupu_volebni_souteze.pdf ).
3. Dvořáková, V. – Kunc, J. (2004): Španělsko. In Říchová, B. a kol.: Komparace politických systémů II, Praha: VŠE, pp. 163-199.
4. Elecciones Autonómicas y Municipales 2007 – 27 de mayo – ELPAIS.com ( http://www.elpais.com/especial/elecciones/autonomicas/ ).
5. Ferri Durá, J. (2002): Las Comunidades Autónomas. In Román, P. (coord.): Sistema político espa?ol, Madrid: McGraw-Hill, pp. 287-314.
6. Havlík, V. – Šedo, J. – Čaloud, J. (2004): Systémy poměrného zastoupení. In Chytilek, R. – Šedo, J. (eds.): Volební systémy, Brno: MPÚ, pp. 104-142.
7. Chytilek, R. - Kutner L. (2005): ElectMach, election software, on-line verze (www.ispo.fss.muni.cz/electmach-1).
8. Laiz Castro, C. (2002): Las elecciones y los sistemas electorales. In Román, P. (coord.).: Sistema político espa?ol, Madrid: McGraw-Hill, pp. 125-154.
9. Llera Ramo, F. J. (1998): Los rendimientos de los sistemas electorales de las Comunidades Autónomas: El predominio del bipartidismo imperfecto, Revista espa?ola de investigaciones sociológicas, Vol XXI, No 82, Abril-Junio, pp. 127-157.
10. Novák, M. (2001): Jakou demokracii pro nové demokracie? Konsensuální model, efektivita a kulturně homogenní země, Brno: MPÚ.
11. Ocaña, F. A. – O?ate, P. (2000): Las elecciones autonómicas de 1999 y las Espa?as electorales, Revista espa?ola de investigaciones sociológicas, Vol XXIII, No 90, Abril-Junio, pp. 183-228.
12. Román Marugán, P. (2002): Los partidos y los sistemas de partidos. In Román, P. (coord.): Sistema político espa?ol, Madrid: McGraw-Hill, pp. 101-124.
13. Thomas, H. (2003): El Imperio espa?ol, Barcelona: Planeta Editorial.

Poznámky pod čarou

[1] Království aragonské a Království kastilské se nestaly oficiálně jedním státem, ale byly spojeny pouze osobou panovníka z habsburského rodu, takže si nadále uchovaly svoje vlastní úřady. I v českých dějinách se stal podobný případ, když se český král Vladislav Jagelonský stal po smrti Matyáše Korvína také králem uherským.

[2] Ve španělštině se pro tento typ samosprávy užívá označení Comunidades Autónomas. My zde budeme užívat výrazu autonomní region, případně jen region.

[3] Andalusie, Aragonie, Asturie, Baleárské ostrovy, Baskicko, Extremadura, Galicie, Kanárské ostrovy, Kantabrie, Kastilie a León, Kastilie-La Mancha, Katalánsko, La Rioja, Madrid, Murcijský region, Navarra, Valencijský region.

[4] Volič nemá možnost ovlivnit složení zákonodárného sboru, protože nemůže jakýmkoliv způsobem měnit pořadí kandidátů, jež na listině určily politické strany (Havlík – Šedo – Čaloud 2004: 116).

[5] Hlasy všech stran se postupně vydělí čísly 1, 2, 3, 4, atd. Mandáty jsou přiřazeny stranám, u nichž jsou takto získané podíly nejvyšší (tamtéž: 124).

[6] Komarka je menší správní jednotka v provincii.

[7] U volebních obvodů, za nimiž je znaménko +, je v zákoně či statutu stanovena pouze minimální požadovaná velikost obvodu s tím, že zbytek se určí podle aktuálního počtu obyvatel. V Kastilii a León připadají na každý obvod minimálně 3 mandáty a každý další mandát připadá na 45 000 obyvatel. Obdobně je to i v Madridu a Katalánsku, ovšem zde není stanoven minimální počet mandátů na jeden obvod (Llera Ramo 1998: 133-134).

[8] V Andalusii se poslední regionální volby konaly v letošním roce, v Katalánsku v roce 2006 a galicijské a baskické rok předtím.

Autor: Jan Kouřil

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Koaliční vládnutí v Baskicku (1980-2001)

Franco, neboli o úspěchu průměrného člověka

Další články z rubriky

Primárne aspekty straníckych systémov podľa Sartoriho a ich aplikácia na Slovensko

Komparace správního systému ČR a SRN se zaměřením na územní samosprávu

Maltský stranický systém a bipartismus

Vložit komentář