Rané mezinárodní systémy

27. srpen 2008 Zuzana Karramova komentáře

Současný mezinárodní systém, který v současné době pokrývá celou planetu, je výslednicí dlouhé řady navzájem se odlišujících historických systémů. Každý z nich měl své vlastní charakteristické rysy a já se ve své práci nyní pokusím a popis období prvního z nich, tedy o etapu ranných mezinárodních systémů, která lze ohraničit počátkem civilizace až do zrození vestfálského míru roku 1648.

Rané mezinárodní systémy

V této době byly hlavními aktéry mezinárodní politiky státy v jejich původní podobě impérií, městských a dynastických států. Světová civilizace jako celek zatím neexistovala a světový politický systém byl pluralitní. Politické ani jiné (hospodářské) vztahy mezi těmito regiony se neodehrávaly nebo se konaly jen výjimečně a kulturní regiony se tedy vyvíjely samostatně (Krejčí 2007: s. 30).

Raný mezinárodní systém bylo obdobím, v kterém vznikaly první normy mezinárodního chování, aliance a diplomacie.

Zhruba okolo data 500 př. n. l. se v civilizacích zrodily sociální a politické koncepce, z kterých lidstvo čerpá dodnes – v Číně působil Konfucius, v Indii Buddha a v Řecku Platón. V odkazu těchto myslitelů lze nalézt základní kameny realistického a idealistického paradigmatu. (Krejčí 2007: s. 31).

Pro tyto rané mezinárodní systémy je charakteristická paralelní existence několika nezávislých celků. Mají limitovaný počet členů a tvoří je geograficky omezená skupina politických jednotek. Charakterizuje je podoba lineárních systémů, protože kooperace mezi nimi je omezená, tudíž dochází ke komunikaci jen mezi bezprostředními sousedy. V tomto období se neobjevují vícečlenné toky populace. Pokud docházelo k migraci, bylo to většinou způsobeno zejména vojenskými střety nebo místními ekonomickými změnami (Waisová 2005: s. 52).

Krejčí se v souvislosti s popisem ranných mezinárodních systémů zastavuje u dynastie Čou. Tato dynastie se stala určující silou v nejstarším státě světa, v Číně. Prošla několika etapami, v kterých se měnila charakteristika aktérů i distribuce moci mezi nimi. V prvním období je zdrojem legitimity a stability systému právo imperátora. V této době v Číně existovalo přibližně 130 velkých států podřízených centrální monarchii. Zdrojem nestability byla nedostatečná komunikace mezi mocenským centrem a vnějšími státy. V druhé etapě byla politická stratifikace založena na suverenitě aktérů, která se opírala převážně o dostupné vojenské zdroje. V tomto období se v Číně začala formovat zvyková a bilaterální pravidla, regulující vztahy mezi státy. Původcem nestability bylo nyní neustálé teritoriální zvětšování se hlavních států, růst armád a vývoj k bipolární mocenské struktuře. V posledním období (tzv. Válečných států) byla hlavním cílem státní politiky teritoriální expanze. Moc byla rozdělena mezi 10 až 15 hlavních států. Z hlediska diplomacie celé této doby jsou zvláštností summity, které se konaly každých pět let.

Politické uspořádání Řecka a Říma je také příkladem aktérů ranných mezinárodních systémů. Z politického hlediska bylo Řecko rozděleno na městské státy, tzv. polis. Starověké Řecko přineslo svébytný mezistátní systém městských států. Ústředním aktérem systému bylo zhruba 1200 polis, které byly buď nezávislé nebo částečně podřízené mocnějším sousedům. Tento decentralizovaný charakter je primární charakteristikou řeckého systému. Uvnitř mezi městskými státy docházelo k obchodním vztahům. Nejvýznamnějšími mocenskými centry byl Athény, Sparta, Korint a Théby (Drulák 2003: s. 13). Vývoj starořeckého systému postupně směřoval od multipolárního rozptylu moci k zformování bipolárního mezistátního systému. Koncentrace moci a vlivu se soustředila kolem dvou hlavních městských států – Athén a Sparty. Výsledkem střetů bylo dočasné vítězství Sparty a oslabení městských států, které vedlo k následnému podlehnutí tlaku Makedonské říše (Krejčí 2007: s. 34). Jeden z nejstarších formálních pokusů o omezení válek se datuje k 7. st. př. n. l., kdy se členové tzv. Amfiktyonie zavazovali omezovat se ve válečných aktivitách. Za další příspěvek diplomacii je pokládána arbitráž a usmiřování, dvě procedury užívající vstup třetí strany do konfliktu a jeho řešení vyjednáváním. V mezinárodní politice evropských států byla tato činnost rozvinuta na základě řeckých zkušeností (Krejčí 2007: s. 35).

Řím vzniká jako městský stát, který se postupnou a vytrvalou expanzí mění ve stále rostoucí celek. Oproti řeckému systému je římská struktura silně centralizovaná. Politické útvary, které do sebe Římská říše vítěznými válkami začleňuje přejímají římské právo i správní systém a svou samostatnost většinou zcela ztrácí. Po punských válkách se Řím stává vládcem západního středomoří, obsazuje Řecko, Egypt i Malou Asii. V 1. století před naším letopočtem se dostává do vnitřní krize, která vede ke zrušení republikánského zřízení a k vytvoření císařství. Rozdílnost mezi západem a východem říše vede k rozdělení říše na Západořímskou a Východořímskou (Drulák 2003: s. 15).

V ranném mezinárodním systému existovaly silnější i slabší politické jednotky, mezi nimiž se formoval mocenský konflikt a aliance, která byla často spojena s nadřazeností jednoho hegemona. Existovaly zde vztahy nejrůznějšího typu, od spolupráce, konfliktu až po totální válku. Válka byla samozřejmostí mezinárodních vztahů. Byla i zdrojem bezpečnosti a bohatství – z této doby vychází názor, že předpokladem míru je připravenost na válku (Krejčí 2007: s. 36).

Později ve středověké Evropě nastoupily do rolí hlavního aktéra dynastické státy. Právo a zvyk ve feudálních společnostech se soustředilo na udržení zbraní v rukou privilegovaných tříd. Válka mezi křesťany byla velkým ideologickým problémem evropského středověku a v jejím důsledku se konal první mírový koncil roku 990 v Cahrrou. Proces provizorních sjednocování se a následných štěpení státních celků pokračoval. Politická rozdrobenost Evropy byla podporována také její geografií. Diplomacie v této době stagnovala a vojenská technika od 3. století př. n.l. až do středověku se ve svém vývoji pozastavila (Krejčí 2007: s. 38).

K proměně aktérů mezinárodních vztahů dochází v období mezi 15. a 16. století. V této době se začínají formovat základy moderních států , které se zrodily v Evropě v procesu transformace absolutistického státu. V moderním státě je systém vlády založen na politickém zastoupení a představuje centralizovaný systém pravidel, který je založený na policejních, správních a vojenských institucích. Výše zmíněné lineární vztahy se mění na vztahy mnohosměrné, tudíž dovolují vzájemnou interakci a komunikaci členům systému. Zatímco feudální pouta bylo založena na osobních vztazích, tak oddanost uvnitř moderního státu je odosobněna (Waisová 2005: s. 53).

Seznam použité literatury:

DRULÁK, P. (2003): Teorie mezinárodních vztahů. Praha, Portál.
KREJČÍ, O. (2007): Mezinárodní politika. Praha, Ekopress.
WAISOVÁ, Š. (2005): Úvod do studia mezinárodních vztahů. Plzeň, Aleš Čeněk.

Jak citovat tento text?

Karramova, Zuzana. Rané mezinárodní systémy [online]. E-polis.cz, 27. srpen 2008. [cit. 2024-10-03]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/rane-mezinarodni-systemy.html>. ISSN 1801-1438.