(Proč) neumí vláda komunikovat?

 24. srpen 2012  Jakub Janda   komentáře

Když kabinet Petra Nečase vysvětluje značnou neoblíbenost své práce (má důvěru jen 16 % občanů), argumentuje neodvratitelnou nutností reforem a předchozím životem nad poměry. Komunikační strategii trojkoaliční vlády charakterizuje vyžívání se ve vlastní neoblíbenosti a přijímání role oběti, která jen vlastně říká krutou pravdu namlsaným občanům zvyklým na léta růstu a sociálně demokratického slibování. Když už nájemníci Strakovy akademie přiznají nějaký nedostatek, mluví o slabé schopnosti svou politiku komunikovat. Co tedy dělají Nečasovi lidé špatně?

(Proč) neumí vláda komunikovat?(Proč) neumí vláda komunikovat?

Když kabinet Petra Nečase vysvětluje značnou neoblíbenost své práce (má důvěru jen 16 % občanů), argumentuje neodvratitelnou nutností reforem a předchozím životem nad poměry. Komunikační strategii trojkoaliční vlády charakterizuje vyžívání se ve vlastní neoblíbenosti a přijímání role oběti, která jen vlastně říká krutou pravdu namlsaným občanům zvyklým na léta růstu a sociálně demokratického slibování. Když už nájemníci Strakovy akademie přiznají nějaký nedostatek, mluví o slabé schopnosti svou politiku komunikovat. Co tedy dělají Nečasovi lidé špatně?  

Vláda provádějící škrtací reformy, je nepopulární z definice své práce – a Nečasův kabinet není výjimkou. Existuje však velice tenká linka mezi vládnoucími politiky, kteří tupě škrtali a mezi těmi, kteří udělali to, co bylo potřeba pro dobro země. Nekonečné hašteření uvnitř kabinetu s Věcmi veřejnými vládě ukradlo zhruba 30 procent důvěry občanů od nástupu v červnu 2010.

Vzhledem k nedostatku velkých politických témat jako je transformace systému (90. léta v ČR), vysoká nezaměstnanost (dnešní Španělsko) nebo nutnost strukturálních ekonomických změn (dnešní Řecko) si složená koalice na povolebních jednáních uvařila guláš ze svých programů. Když vynecháme komunikační excesy uvnitř trojspolku ODS - TOP 09 – VV, za dva roky působení pravicové koalice se rýsují dvě hlavní témata, v jejichž vysvětlování lodivodi státu selhávají.  

Případ první: Kolovrátek robotického šetření

Vysvětlovat a komunikovat utahování opasků je málokdy úspěšné, když nemáte v ruce vnější hrozbu – strašáka, kterého se lidé budou bát a začnou iniciativního politika vnímat jako rozumného zachranitele a potřebného krizového manažera země. Vzhledem k bezpečnosti středoevropského prostoru ve vojenském smyslu nelze české voliče strašit vojenskými ani ideologickými argumenty jako to dělala Margaret Thatcherová, vůdčí osobnost moderní škrtací politiky.

Strašáka si tedy pravicové strany (ODS a TOP 09) našly v řeckém fenoménu, díky jehož zdůrazňování došlo k porážce Paroubkovy ČSSD – dvojice Nečas a Kalousek přesvědčila dostatečně velkou část veřejnosti, že vláda sociální demokracie by vedla k rozhazování veřejných peněz, což by vedlo k případnému bankrotu celého státu.

K širšímu pravicovému přístupu ODS  se přihodil ještě více konzervativnější přístup TOP 09 ve stylu kdo nepracuje, ať nejí. Celý konzervativně pravicový recept byl okořeněn bojem pálení korupčních čarodějnic na všech úrovních a na všech možných tiskových konferencích, jak požadovala (tehdy jakoby) strana Věci veřejné. Mantry šetření, točící se okolo maxima 3% deficitu ročního rozpočtu, se snaží koalice držet zuby nehty – naprostá většina nepříjemných rozhodnutí je ospravedlňována nutností škrtat a apokalyptickým příkladem řeckého zadlužení.

Jako hlavní argument prvotní koaliční existence není špatný, ale po vítězných volbách se komunikační paleta zdůvodnění jednotlivých kroků měla rozšířit – jak premiér, tak ministři roboticky opakují stále stejné fráze, což po dvou letech vyvolává dojem kolovrátku. Vzniká tak pocit, že zemí vládnou přednastavené škrtací stroje, nikoliv zodpovědní a chápaví lidé.  

Slovníkem vědce, ne člověka

Nečasův tým by měl především vysvětlovat, nikoliv jen oznamovat své kroky. Problémem je, že si vládní politici myslí, že tak činí a veřejnost je jen jaksi nechápavá. Z pohledu politické komunikace totiž existuje mnoho způsobů, jak úspěšněji zabalit, formulovat a zdůvodnit politiku plošného škrtání – koalice se může zaměřit na vytrvalé porovnávání a uvádění příkladů, ovšem ne jen ve smyslu statistických výsledků.

Když premiér neustále mluví pouze o procentech HDP a miliardách zadlužení, pro obyčejného občana působí jako vzdálený a „buzerující“ aristokrat. Měl by užívat jednoduchý a přímý apel na budoucí generace – většina českých rodin sama od sebe šetří na budoucnost svých dětí.

Vrchní manažer země by měl vytrvale tvrdit, že kroky jeho týmu směřují ke konkrétnímu cíli, přesně vyjádřitelnému a uchopitelnému. Zřejmé strašení konkrétními reálnými dopady by působily mnohem přesvědčivěji, než nekonečné omílání nudných číslic a zauzlence typu vytýkání před závorku. Uchopitelné metafory a srozumitelně stanovené tři cíle s dopadem na obyčejný život by prošly mediálním sítem lépe.

Vystudovaný fyzik se po letech v překlimatizovaných zasedačkách ODS nenaučil mluvit jazykem běžných lidí, přetěžko se tedy dá očekávat, že by se během posledních dvou let své vrcholné politické kariéry změnil.  

Případ druhý: Ach, (zas) ty církve ...

Kromě konsolidace veřejných rozpočtů se pravicová vládní parta rozhodla po dvaceti letech vytáhnout morálního kostlivce z porevoluční skříně - a majetkově se vyrovnat s církvemi. Místo využití rozsáhlých argumentačních možností vsadila na dva neviditelné ministry (kultury - Bessera a Hanákovou) a opětovné vtloukání klínů do hlavy – že se něco musí udělat, aniž by kabinet vysvětlil proč.

Mohutný transfer nemovitostí a financí ve prospěch církví je většinou společnosti (nesouhlasí s ním dle průzkumů 69 % občanů) považován za nesprávný, opozice argumentuje aktuální tíživou ekonomickou situací a bezprecedentním nárůstem moci náboženských institucí. Takový mocenský vzestup církví by dle ČSSD neodpovídal realitě dnešního Česka, kde se k registrovaným církvím hlásí tři lidé z deseti.

Nevládnoucí strana se obecně snaží sbírat naštvané hlasy ulice proti aktuálnímu kabinetu, takže se nelze divit, že v červnu ve sněmovně projednávání restitucí blokovala, aby téma mohla rozmáznout v říjnových krajských volbách. Opozice se tak zdarma poveze na vlně obecné naštvanosti a pocitu, že církevní papalášové dostanou do kapsy miliardy, zatímco premiér se svými kumpány škrtá ve veřejných výdajích, co může.

Toto vnímání však lze výtečně využít pro obranu vládního kroku – obecná a nepopiratelná nechuť k církvím totiž může být důvodem celého vyrovnání se s náboženskými institucemi. Petr Nečas by neměl hovořit o správnosti kroku (když v prostředí zmítaného mediálními korupčními kauzami na spravedlnost nikdo neslyší), ale na výhodnost vypořádání se s církvemi pro celou společnost. Zní to šíleně?

Málokdo ví, že stát dodnes pokrývá platy duchovním a že církve přímo závisí na státním rozpočtu. Daňoví poplatníci tak doslova platí provoz církví. Proč by v zemi ateistů měl stát platit z veřejných peněz službu, kterou využívá jen 30 % populace? Hlavním argumentem pro restituce by mělo být odpoutání a odstřihnutí církví od veřejných peněz z kapes všech, což je v dlouhodobém horizontu jasnou poptávkou lidu. Vládní komunikační strategie by se tak měla zaměřit na přesměrování neoblíbenosti duchovních ze svého trika na samotné církve. Pokud bude ve veřejné debatě tým ze Strakovy akademie bránit církve před nepřízní veřejnosti, bude na nejlepší cestě být míněním lidu rozcupován.

Když vládní kabinet nepřijme jinou komunikační strategii a protlačí zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi takřka silově na krev i přes zamítnutí oranžovým senátem, poskytne levici tuny bezplatné munice a kromě všeobecného kroucení hlavou si vynutí ústup svých preferencí do sféry jednotek procent. Komunikačně neschopná ministryně kultury bohužel nedokáže (a už se ani nesnaží) vysvětlit jednotlivé zahrnuté položky a způsob ocenění půdy, což se pomalu stává dalším hřebíčkem do pomyslné rakve vládní spravedlivé a zodpovědné politiky.  

Ideální čas pro změnu  

Petr Nečas má velice slabého protivníka v též absolutně necharizmatickém Bohuslavu Sobotkovi, který se sice povinně naučil opakovat marketingovou frázi my jako sociální demokraté, avšak jakákoliv jeho shoda s charakteristikou lídra není patrná.  

Mezi slepými je jednooký králem, proto má premiér navíc v souvislosti s kauzou Rath (která rázem utnula veškeré snahy ČSSD a odborářů o předčasné volby) trochu času na přehodnocení své komunikační strategie. Ideální časování pro nadechnutí po dvou letech v úřadu nastává i díky rošádě křiklounů Věcí veřejných za neviditelné LIDEM.  

Komunikační střet se sociálními demokraty nastane při podzimních krajských volbách, které tradičně vyhrává opozice – jde jen o kolik. Premiér nezmění sám sebe, ale může změnit svou buldozerskou komunikační taktiku musíme škrtat, protože musíme. Když začne vysvětlovat, nedostane na podzim tolik na frak a za dva roky jej nečeká osud pravice na Slovensku. Tedy porážka na celé čáře a odevzdání žezla levici.  

Odpovědný redaktor: Petr Vrchota

Odpovědná korektorka: Bc. Jana Nováková

Titulní obrázek převzat z: http://byznys.ihned.cz/zpravodajstvi-cesko/c1-57055150-nenecham-se-natlacit-do-vyroku-ze-do-konce-volebniho-obdobi-prodame-budvar-rika-necas

Jak citovat tento text?

Janda, Jakub. (Proč) neumí vláda komunikovat? [online]. E-polis.cz, 24. srpen 2012. [cit. 2024-12-10]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/proc-neumi-vlada-komunikovat.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!