Problematika pojmů ve ´stranických systémech´ - monopartismus neboli systém jedné strany?

Stranické systémy jsou jedním ze základních elementů současné politologie a jejího zkoumání. Přesto se domnívám, že stále ještě panuje jistý nesoulad nejen v otázce vytváření kategorií – tedy typologie stranických systémů, ale dokonce lze narazit i na určitou nesourodost v rámci některých konkrétních teorií.

Problematika pojmů ve ´stranických systémech´ - monopartismus neboli systém jedné strany?

Stranické systémy jsou jedním ze základních elementů současné politologie a jejího zkoumání. Přesto se domnívám, že stále ještě panuje jistý nesoulad nejen v otázce vytváření kategorií – tedy typologie stranických systémů, ale dokonce lze narazit i na určitou nesourodost v rámci některých konkrétních teorií.

V Politologické revue č. 2/2006 lze nalézt velmi zajímavý článek Vlastimila Fialy s názvem „Jednostranické režimy v Africe. Teoretické a metodologické problémy výzkumu.“ Nehodlám se k tomuto článku stavět nijak kriticky, ale spíše se pokusit jeho prostřednictvím poukázat na jisté nedostatky ve zkoumání toho, co je obecně označováno pojmem „stranické systémy.“

Vlastimil Fiala se elegantně vyhýbá jistému nepřesnému pojmosloví, které je v současné politologii ještě mnohdy nekriticky přijímáno. V této souvislosti bude vhodné zmínit také italského politologa Giovanni Sartoriho, který je díky své práci „Strany a stranické systémy: Schéma pro analýzu,“ která vyšla v českém překladu v CDK v roce 2005, často předkládán za vzor v typologizaci stranických systémů.

Onu nepřesnost v názvosloví lze odvodit z definice „systému jediné strany v přísném slova smyslu,“ která se po bližším přezkoumání jeví dosti problematickou. Jde o politický systém, v němž existuje pouze jedna jediná strana. Již belgický politolog D.-L. Seiler, kterého zmiňuje ve své knize „Systémy politických stran. Úvod do jejich srovnávacího studia“ prof. Miroslav Novák, upozornil na to, že pojem systému stran předpokládá pluralitu stran, z čehož plyne, že systém jediné strany je protimluv. Sám pojem systém totiž předpokládá existenci více prvků propojených nějakými vzájemnými vazbami. Tam, kde existuje pouze jediná strana, nelze tudíž o „stranickém“ systému hovořit. Jediná strana sice může konstituovat, respektive být součástí konkrétního „politického“ systému, nelze však v takové souvislosti hovořit o systému „stranickém.“

Proto mnohem více odpovídá situaci, kdy se v politickém systému objevuje pouze jedna strana onen pojem, který použil i Novák („Systémy politických stran“) – a to je „režim“ (nikoliv systém) jediné strany. Pak se ale nabízí otázka, proč tento „režim“ zmiňovat v kontextu „systémů stran,“ když o žádný systém ve skutečnosti nejde. Zařazení této kategorie mezi stranické systémy odpovídá spíše vytváření určitého schématu založeného na analýze stran, ale už ne na chápání samotného pojmu „systém.“

K bližšímu pochopení problému by bylo vhodné si definovat stranu jako takovou. Budeme-li se v tomto směru držet Sartoriho práce, pak budeme význam pojmu strana odvozovat z francouzského „partager“ (nebo „partire“) nebo anglického „partaking“ („take a part“) - což znamená něco sdílet či podílet se na něčem. Co ale v případě režimu jediné strany, kdy strana, která nedopustí, aby se někdo jiný podílel na vládě? Organizace, která má za cíl eliminaci stran jako takových a tedy i neexistenci stranické soutěže – viz nacistické Německo – se definuje jako „strana“ jen proto, že v prostředí demokracie založené na soutěžení stran není možné se jinak chopit moci, pokud k ní nemá pomoci pouhé násilí a likvidace. Otázka volby a spoluúčasti na moci je pro takovou stranu irelevantní. Nabízí se tedy otázka, proč ji nadále označovat za stranu?

Jedná-li se o jedinou stranu u moci, která na základě své ideologie předpokládá likvidaci politických stran jako takových, už je „stranou“ jen pro vytváření dojmu. Sama o sobě vytváří zdání skupiny vyvolených, kteří jsou předurčeni k vládnutí. Jako strana se tito „vyvolení“ mohou jevit z vnějšku, a proto je empirická politická věda mezi strany řadí, přestože jejich podstata již neodpovídá definici strany. Použití pojmu „Strana“ v takovém systému (velké S je namístě, pokud skutečně existuje v systému jako jediná) má pak mnohdy za cíl maskování se za demokratické principy a nezřídka – jako v případě mnoha zemí východního bloku (tj. komunistického) - jsou účelově vytvářeny satelitní strany, které mají ono zdání demokratičnosti potvrdit. Strana je v takovém případě institucí, která má za úkol a cíl dosažení úplného politického monopolu a často i monopolu v sociální sféře. Za těchto okolností snese taková organizace přirovnání spíše k jakési „církvi“ nežli k politické straně (viz teorie Voegelina, Maiera, Arona apod.). Jak tvrdí i známý teoretik a politolog Samuel Huntington, taková strana slouží pouze jako nástroj pro vůdce k ovládání společnosti – podobně jako v minulosti katolická církev.

Z výše uvedených důvodů se domnívám, že bylo by vhodné pojem „systém jediné strany v přísném slova smyslu“ z typologie stranických systémů úplně odstranit. Přesto se domnívám, že ani díky tomuto zákroku není problém úplně vyřešen. Sartori v knize „Strany a stranické systémy…“ řadí do kategorie systému jedné strany také strany hegemonické a predominantní. V případě hegemonické strany jde o již zmiňované vytváření zdání stranické soutěže, kdy Strana si vytváří strany satelitní, které mají podpořit dojem demokratičnosti daného politického systému.

V případě hegemonické strany předpokládáme existenci více stran v politickém systému, přestože relevantní stranou je ve skutečnosti pouze jedna z nich, která si uzurpuje moc. Pokud budeme po vzoru Sartoriho definovat stranické systémy z hlediska relevance stran, pak je ale protimluvem jakýkoliv monopartismus. Co se týče systému predominantní strany, Fiala upozorňuje na to, že jej nyní Sartori řadí již mezi „vícestranické.“ Jenže i zde existuje ve skutečnosti pouze jedna relevantní strana, přestože své hegemonie dosáhla demokratickou cestou a může jí být znovu zbavena. Současný stav však existenci vícestranického systému – tj. systému s více jak jednou relevantní stranou, neodpovídá.

Budeme-li však zahrnovat do stranických systémů i nerelevantní strany, abychom se vyhnuli nejasnosti konceptu „systém jedné strany,“ pak se nesmyslným jeví pouze koncept systém „jediné strany v přísném slova smyslu.“ Systémy hegemonické a predominantní strany bude pak nutné řadit mezi systémy více stran.

Pokud tedy odhlédneme v definici stranických systémů od relevantnosti stran, pak i o situaci v komunistickém Československu musíme mluvit jako o multipartismu, což se zdá dosti neuvěřitelné. Nicméně by na tom mohli vydělat např. někteří politici, kteří se dnes ohánějí tím, že nebyli členy komunistické strany – ale to jen díky tomu, že se angažovali právě v některé ze stran satelitních.

Pokud však vezmeme v potaz Sartoriho definici, která se evidentně zakládá na oné relevantnosti stran, pak se celá kategorie systému jedné strany jeví jako úplně nesmyslná. Pochopitelně, když mluvíme o bipartismu nebo systému jedné strany v demokratickém státě, předpokládáme, že v politickém systému spolu soutěží více politických stran nežli pouze dvě, ale ty ostatní nemají z dlouhodobého hlediska žádný zásadní vliv – tedy ať už koaliční nebo „vyděračský“ potenciál. Ale můžeme proto brát v potaz i existenci nerelevantních stran, když stranickému systému, resp. režimu, dáváme název, abychom jej mohli někam zařadit? To by bylo vědecky dosti nedůsledné. Bez relevantnosti politických stran jako základního prvku kategorizace stranických systémů bychom sklouzli do dosti nepřehledné situace, kdy by nebylo možné stranický systém jako takový, vzhledem k rozmanitosti politických stran a jejich vzájemných vazeb, definovat vůbec.

Dalším termínem, který se ve světle těchto poznatků začíná jevit jako nesmyslný, je pojem „systém více stran.“ Nelze pochybovat o tom, že tam, kde existuje více stran, lze již mluvit o stranickém „systému.“ Ale když vidíme, že v případě existence pouze jedné strany o systému mluvit nelze, pak je nesmyslné používat i pojem „systém více stran,“ protože je přece jasné, že stranický systém, je-li skutečně systémem, musí zákonitě obsahovat více stran, než jen jednu.

Modifikace typologií stranických systémů operujících s pojmem „monopartismus“ (systém jedné strany) by samozřejmě neznamenala konec typologií stranických systémů. Mnozí politologové se bez kategorie monopartismu obejdou docela snadno – jako např. Blondelovo dělení stranických systémů, které se monopartismu vyhýbá a jeví se tak pro typologii stranických systémů mnohem vhodnější než Sartoriho.

Vlastimil Fiala, který jinak vhodně odkázal na několik předních teoretiků v oblasti zkoumání stranických systémů, se problémů, kterou by kategorie systému jedné strany mohla vyvolat, úplně vyhnul tím, že použil termín „režim jediné vládnoucí strany,“ čímž obešel jak nesmyslnost konceptu „systému jediné strany,“ tak i ono problematické zařazení monopartismu mezi stranické systémy jako takové, protože pro jeho kategorie se stala zásadní právě relevance politické strany, kterou vyjádřil oním termínem „vládnoucí.“

Domnívám se, že všechny ony nepřesnosti a nejasnosti okolo politických systémů, kde funguje pouze jedna relevantní strana, vycházejí ze stále hojně přijímané „systémové teorie,“ která sice zkoumání politické vědy v mnohém zjednodušuje a pomáhá vytvářet dobře pochopitelné a přehledné vzorce a schémata, ale může díky její přísné aplikaci docházet i k poněkud bizarním závěrům. Snaha o co nejpřehlednější kategorizaci může mít za výsledek zmatení pojmů a vytváření pouhých schémat, nikoliv co nejvěrnější zachycení skutečnosti. Jestliže se systémová teorie pokusila z pouhé deskripce statických politických institucí vymanit a zachytit i dynamiku politického procesu, není to důvod k tomu využívat ji úplně všude – tedy i tam, kde žádný systém ve skutečnosti neexistuje.

Nejde mi o to snižovat význam Sartoriho díla, které má pro politickou vědu zásadní význam. Sám tento autor ve své knize částečně způchybňuje onen výraz „systém,“ když hovoří o monopartismu na rozdíl od mnoha jiných teoretiků. Bohužel však na mnoha vysokoškolských pracovištích není tato skutečnost brána v potaz a pro zjednodušení se o monopartsimu jako o „systému“ hovoří. Nehledě na odbornou literaturu, která dává zařazení pojmu systému jedné strany přednost (viz „Úvod do studia politické vědy,“ kapitola „Stranické systémy“). Problém tkví v nedůsledném přístupu k této problematice. Snažím se proto tímto svým článkem na tuto skutečnost upozornit. Nic víc.

Navíc se omlouvám za zastaralost materiálu, ze kterého čerpám. Tento článek byl napsán a uložen do šuplíku již v první polovině roku 2007.

Literatura:

1. CABADA, L. KUBÁT, M: Úvod do studia politické vědy. Aleš Čeněk: Plzeň, 2007
2. FIALA, Vlastimil: Jednostranické režimy v Africe. Teoretické a metodologické problémy výzkumu. In Politologická revue, č. 2/2006
3. NOVÁK, Miroslav: Systémy politických stran. Úvod do jejich srovnávacího studia. Praha: Slon, 1997
4. SARTORI, Giovanni: Strany a stranické systémy: Schéma pro analýzu. Brno: CDK, 2005

Autor: Mgr. Michal Šulc

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články z rubriky

Transformace guerillového hnutí Tupamaros v politickou stranu

Otázka politických strán ako aktérov prechodu k demokracii

Teória demokracie a koncept verejného záujmu

Vložit komentář