Problém ruského imperialismu: Mrtví drží živého

 22. listopad 2012  Lukáš Rázl   komentáře

Dějiny jsou exponovány duelem mocných a slabých. Existuje reálný, tvrdý svět, a ti kteří v něm soustřeďují moc ji využívají pro své cíle a třeba i proti druhým. A existuje i svět těchto „druhých“, svět „bezmocných“. Moc prvních je v evropském myšlení, od Nového zákona, chápána negativně. Zatímco bezmoc druhých, poskytuje předem, zdarma ospravedlnění, soucit a ochranu.

Zdroj: pixabay.comZdroj: pixabay.com

I samotný Bůh má být na straně utlačených – a nikoliv, na straně utlačovatelů. Tento všeobecně sdílený morální imperativ Evropanů je tak silný, že dokonce samotné úspěšné utlačovatele nutí k hledání idejí a ideologií, které by ospravedlnily jejich moc nad druhými. Které by je vyrvaly ze spárů Nietzschem tolikrát prokleté „filosofie slabých“. Ideje a jejich panství nad myšlením lidí v podobě ideologií, se tak stávají nezbytnou součástí, dokonce snad i hybnou silou dějin. Silou, bez které dějinám nelze porozumět.

MOC a násilí s ní spojené nemusí být nutně ztotožňováno s problémem pravdy, spravedlnosti a dalších pilířů etiky. Ale výlučně s otázkou zkoumání štěpící linie moc – bezmoc a idejí s nimi svázanými. Idejemi, které sankcionují politické a ekonomické panství silných nad slabými a oslabují tak roli násilí při potřebě dosažení konsenzu. Ba právě jsou to ideje, které dokonce z principu dobrovolnosti a svobodné iniciativy mobilizují celou společnost k libovolným cílům – pokud jsou tyto s nimi v souladu. Jsou to tedy silné a široce přijímané ideje, které nakonec umožňují nejefektivněji „dělat dějiny.“[1]

Podle Karla Marxe existují pravé nebo falešné ideje v závislosti na tom, nakolik jsou skutečným odrazem reality. Naproti tomu sociální konstruktivismus staví tezi, že ideje jsou vždy primární konstitutivní součástí reality. „Ideje nejsou pouhými nástroji sledování zájmů aktérů, ale základními stavebními prvky definice jejich identity, z níž teprve plynou jejich zájmy. Diskurzy a interpretacemi (idejí) se aktéři ustavují – nejsou jejich svobodně manipulovatelným vlastnictvím, nýbrž zdrojem definice jejich bytí.“[2]

Je-li tomu tak, pak je důležité se zaměřit na analýzu komplexu ruské imperiální ideje. Přičemž je možno prohlásit, že je to právě ruská imperiální idea, která je základní konstitutivní ideou ruského státu a jeho panství nad ruskou společností. Arnold Toynbee kdysi řekl, že „lidské bytosti sice mají nefalšovanou svobodu volby a tedy účinnou kontrolu nad svým osudem.“ Zároveň však byl přesvědčen, „že rozhodující volba je většinou až tou poslední v řadě. Nejčastěji se ukazuje, že jde o volbu provedenou ve vzdálené minulosti."[3] Jinými slovy Karla Marxe, „tradice všech mrtvých pokolení tíží mozek živých jako můra.“[4] A ideje, ti staří aktéři, jen v jiných kostýmech, stále znovu jsou voláni na scénu, aby přehrály svůj part. Byť by to, co kdysi bylo dramatem, mělo nyní být jen fraškou.

George Kennan vždy přikládal roli marxistické ideologie v sovětském chování až sekundární roli. Dle jeho názoru, v případě SSSR, ale dokonce i v případě carského Ruska, nebyla žádná ideologie, a to včetně pravoslaví nebo marxismu, “většinou ničím víc, než jen nástrojem či kouřovou clonou, která skrývala mnohem trvalejší faktor.”[5] A tímto faktorem nebylo nic jiného než imperiálně expanzivní podstata ruského státu. Podstata, která definuje podobu ruské politiky již pět století.

Formálně bylo ruské impérium státem existujícím v letech 1721–1917 jako jedna z územně nejrozsáhlejších říší lidských dějin. De iure ruské impérium zaniklo abdikací cara v únorové revoluci roku 1917 a přechodem moci do rukou prozatímní vlády. Ve skutečnosti však ruské impérium existovalo dlouho před jeho oficiálním vyhlášením – a existovalo i dlouho po jeho formální disolvenci. A v jistém smyslu ruské impérium – v podobě dnešní ruské federace, a tedy “nenárodního”, protože mnohonárodnostního a co do objemu prostoru kontinentálního státu – existuje i dnes[6].

Když v roce 1917 Vladimír Lenin říjnovou revolucí uchopil v Rusku moc a založil Sovětský svaz, zdálo se zpočátku především samotným bolševikům, že založil nový typ státu. Státu, který sám sebe definoval ve všech směrech jako antitezi předchozí carské říše a deklaroval s ní úplný rozchod. Stalo se však jen otázkou času, než staré modely myšlení našly svůj nový šat v rudých idejích. A veliká Leninova revoluční diskontinuita byla přemostěna – i když nepřiznanou – o to více však hmatatelnou imperiální kontinuitou Stalina a jeho nástupců.

Obdobná situace nastala i po rozpadu Sovětského svazu: Jako domek z karet se rozpadl ještě nedávno hrdý a nesmírně mocný stát. A ti, kteří spolu s Borisem Jelcinem “přesedli” do nové, spíše jen provizorní, účelové a “narychlo ztlučené bárky” s názvem Rossija, neměli nic tak na srdci, jako doslova za každou cenu “odříznout se” – co do obsahu i co do formy – od shnilého sovětského kolosu. Zřeknout se “nesnesitelně drahého, neefektivního, jinak však dokonalého impéria v podobě SSSR.[7] (Lieven) Avšak!

I když dnešní Rusko nelze ani náhodou pokládat za totožné se Sovětským svazem, stejně jako někdejší SSSR nelze prohlásit za totožný s Ruskem carským - nejde opomenout jak vždy znovu a znovu “nově” zakládané Rusko připomíná to, co při svém znovuzrození odmítlo. A jak hlubinné imperiální tóny ruské historie, po krátkodeché diskontinuitě 90. let, v současnosti opět konstruují ruskou přítomnost. Ano, mnohdy jen nátěrem, lehkou fraškou. Avšak čím hlouběji sestupujeme do “útrob” Ruska, tím víc je očividné, že nejen takříkajíc jeho konstrukce, struktura a materiál, ale i mapy a myšlení jeho lodivodů – jsou podobny jeho zavrženým a prokletým předchůdcům: Chtělo by se téměř vzkřiknout: Hle historie se opakuje!

Kde hledat příčinu? Zcela jistě není mono-causální. Za důvod této skutečnosti může pozorovatel považovat celé spektrum příčin od “tvrdých”, geopolitických konstant, až po cosi tak efemérního, jako je údajný ruský “národní charakter”.  V souladu s tvrzením, že “každá kultura vyplývá z malého počtu idejí základních, které jsou velmi zřídka obnovovány”[8] (Le Bon), je možné zastávat tezi, že touto základní ideou, oním kennanovým “trvalým faktorem” na níž je znovu a znovu budována v čase proměnlivá konstrukce ruského státu – je ruská idea impéria.

Ruská imperiální idea není nic jiného než určitý “stereotyp prožívání, myšlení a jednání, který významně rezonuje v politických procesech.[9] (Aron) A tedy důsledek toho, že v politice nachází svůj výraz nejenom ekonomická a sociální struktura, ale i způsob myšlení a historické tradice. Cílem této práce je metodou diskursivní analýzy pokus o porozumění tomuto, v ruské historii soustavně se opakujícímu fenoménu, který formuje ruskou politiku nejméně od 16. stol. A tudíž formulování explikační teorie, jejímž cílem je objasnění příčin vzniku a funkce tohoto mnohotvarého jevu.

A protože kauzalita je jednou z apriorních podmínek poznání, a tedy příčina nutně předchází následek a nikdy to nemůže být naopak (Kant), je třeba analyzovat tuto imperiální ideu a jejím prostřednictvím pak pochopit následky, které tento “trvalý faktor” ruského myšlení Rusku a jeho národům, přináší. Jaký je dopad její trvalé přítomnosti v “hlavách ruských elit” a lidu na stanovování cílů a prostředků k jejich dosažení. Jakým způsobem se promítá do rovnováhy mezi svobodou jednotlivce a mocí státu. A do jaké míry v důsledku toho odcizuje Rusko a Rusy jeho evropským kořenům a Západu vůbec.

Položíme-li si otázku “jaká je ruská imperiální idea, a jaký má vztah k soudobému ruskému politickému myšlení?” – pak odpovědí není nic menšího než, že ve hře je problém ruského sebepojetí. A to jak ruské společnosti, tak i ruského státu – a především jejich vzájemného poměru. Takové tázání lze zcela jistě smést ze stolu obdobně, jako tak učinil Dušan Třeštík, když řekl, že “základní idea Sovětského svazu možná “vyhnila”, nezměnila se ale ani v nejmenším. Pořád je to stejná idea ruského impéria, přiživovaná celou plejádou více či méně fantasmagorických ideologií...”[10] Nicméně tato práce se právě o bližší pohled na tyto “fantasmagorické ideologie”, které tvoří ruskou imperiální ideu, rovněž pokusí.

Pokus o analýzu imperiální ideje naráží v samém počátku na problém definice imperialismu jako takového. Imperialismus je dnes všeobjímajícím označením prakticky pro jakýkoliv projev moci (především) v mezinárodních vztazích. Opomíjí se však druhá dimenze imperialismu. Imperialismus neexistuje pouze ve své podobě externí expanze systému – směrem ven, ale i expanze interní – směrem dovnitř.

Imperialismus je dnes nositelem velmi negativního normativního zabarvení, které získal coby důsledek dekolonizačního procesu druhé poloviny 20. století. A tedy procesu “odbourávání” jeho “externí expanzní dimenze”. Přitom ještě před sto let byl imperialismus spojován s šířením pokroku a civilizace a jeho konotace byla v tomto veskrze pozitivní. A dokonce i Karel Marx považoval typické “břímě bílého muže”, britské panství v Indii, za civilizačně progresivní sílu. Přičemž někteří současní autoři jako Nail Ferguson či američtí neokonzervativci, se ke stejnému pozitivnímu hodnocení imperialismu – byť ne ze stejných východisek, se stejnými cíli a nikoliv vždy nutně otevřeně – opět rovněž hlásí.

V každém případě je jisté, že Rusové, stejně jako např. Britové, bývají považováni za jeden z národů, jejichž státy, co do rozsahu a opakovanosti, praktikují politiku imperialismu nejčastěji.[11],[12] A to přesto, že se málokdo tak, jako Rusové, tomuto zařazení, na rozdíl od Britů, kteří jej většinou přijímají kladně, do “rodiny” imperiálních národů brání. Proč?

Tato práce se bude snažit ukázat, že ruský národ je sám, do značné míry, obětí imperialismu ruského státu. A tedy obětí jeho interní imperiální expanze. Nikolaj Berďajev řekl, že “Ruský národ přinesl velké oběti, aby vybudoval ruský stát, prolil mnoho krve, ale sám zůstal ve svém obrovském státě bezmocný. Ruskému národu je cizí imperialismus v západním slova smyslu, ale pokorně dával své síly na budování imperialismu, o který se jeho srdce nezajímalo.” A že právě v tomto “se skrývá záhada ruských dějin”, proč Rusové, které pro jejich sklony k anarchii, svévoli a apolitičnosti považoval Berďajev za “nejnestátotvornější národ[13] i přes jejich “neschopnost uspořádat svou vlastní zem[14] – “vytvořili takovou mohutnou státnost”[15]. Takový státní a v pravdě imperiální kolos, jakým Rusko bezesporu bylo a je.

Podle Berďajeva je jedním z klíčových paradoxů ruských dějin, proč “nejanarchičtější (ruský) národ je tak dobrovolně podroben byrokracii”[16], anebo “proč (ruský) národ tak svobodného ducha, si tolik nepřeje svobodný život”[17] ani vlastní, ani cizí. Pro Berďajeva odpověď ležela v oblasti mystiky, do které se údajně “halí” ruský národní charakter.

Na rozdíl od Berďajeva je tato práce přesvědčena, že tento důvod leží v samém vztahu mezi ruskou společností – a ruským státem. V rozporu s klasickými představami marxismu, že stát je jen nástrojem udržování panství konkrétních tříd a jeho zájmy neexistují samy o sobě, tato práce bude tvrdit opak: Že v případě ruského státu došlo k jeho vysmeknutí se z okovů nadvlády parciálních třídních, ale i jiných sociálních, politických či ekonomických zájmů, a že ruský stát se tak stal samostatným, relevantním a de facto klíčovým hráčem, s vlastními zájmy i cíly – napříč celou ruskou společností. A tudíž hráčem nutně vybaveným i specifickým „setem idejí“, které ruskému státu umožňují nastolování a udržování jeho panství nad ruskou společností. A že právě idea impéria je klíčovou složkou tohoto ideologického panství. Přičemž ideologické panství ruského státu, nad ruskou společností, umožňuje stále znovu opakované naplňování Berďajevem popsané paradoxní situace ruského národa.

Pro pochopení tohoto paradoxu je nutné přehodnotit starou, evolucionistickou tezi Herberta Spencera, která leží v základech soudobé politické sociologie: A tedy, že jako “společnost slouží svým jednotlivým členům”, slouží i stát své společnosti, či alespoň její části. Ať již jde o marxistický přístup, který ve státu vidí jen “usedlého banditu”[18] (Bělohradský) a tedy “stát jako orgán třídního panství a utlačování jedné třídy druhou”[19] (Marx) – a tedy odraz třídního konfliktu, který ve společnosti údajně permanentně probíhá. Nebo liberální přístup, který společnost považuje za na státu nezávislý subjekt, který je zároveň pro stát jediným zdrojem jak jeho moci, tak i legitimity. Či o neo-liberální představy, které ve státu vidí jen více či méně objektivního a ideálně minimalizovného garanta výrobních vztahů a ekonomické akumulace, která ve společnosti nezávisle na státu probíhá. Vždy je možné vysledovat pokus vysvětlit stát, jeho politiku a ideje, které se k ní váží, prostřednictvím společnosti. Resp. prostřednictvím společenských potřeb, zájmů a jejích vnitřních konfliktů.

Je volen společensko-centristický přístup. Prospěch-hledající a prospěch-maximalizující jedinci a společenské skupiny, jsou klíčem k pochopení vztahů.[20] Přičemž instituce, které při tomto procesu vznikají (např. stát), jsou logicky v celém procesu pouhým instrumentáriem k dosažení sledovaného cíle. A jsou tedy výlučně podřízeným činitelem. Takovýto společensko-centristický přístup stát, coby dominujícího a nezávislého aktéra, nepřipouští do hry.

Tato práce je však přesvědčena, že podrobíme-li politický komplex analýze zjistíme, že státy velmi často přijímají taková rozhodnutí a prosazují takový druh politiky, která zcela překračují požadavky, anebo jsou dokonce v příkrém rozporu s přáními a potřebami společnosti, národu nebo profesionálních skupin a sociálních tříd, jímž by měl být, dle společensko-centristické teorie, stát pouhým nástrojem. Je dokonce možno nalézt obrovské množství explicitních příkladů[21] [22] [23] [24], kdy stát realizuje politiku, která je v přímém rozporu se zájmy byrokracie či vojenské anebo politické elity, která stát přímo řídí – a jejímž prostřednictvím stát de facto jedná. A to, což je rozhodující, bez ohledu na to, zda se jedná o státy co do typu zřízení demokratické, republikánské, autoritářské nebo totalitární.

Dochází tak k situaci popsané Engelsem: Stát… je mocí…, která se staví nad (společnost) a stále více se jí odcizuje.”[25] A právě proto je třeba v případě Ruska připustit do hry i jiný pohled: Pohled, který do samého středu problému hledání imperiální expanze a její legitimizace, prostřednictvím generování různých verzí imperiálních idejí – namísto společnosti – postaví ruský stát. Stát, který v duchu Alfréda Stepana neustále a sám proměňuje společnost k obrazu, který považuje výlučně ze svého hlediska za vhodný a potřebný. A který společnost i její části, nemilosrdně podřizuje výlučně svým cílům.

Důsledkem výše uvedeného pak je, že autonomie státu v oblasti nastolování vlastní politiky existuje .”[26] A proto v ruském případě „stát musí být považován za něco více než jen vládu. Je to setrvalý administrativně-právní, byrokratický a donucovací systém, který se pokouší nikoliv pouze strukturovat vztahy mezi společností a (státní) autoritou, ale především strukturovat klíčové aktéry, vztahy a hodnoty uvnitř samotné společnosti jako takové.”[27] A právě k tomuto, coby klíčový nástroj, ruskému státu slouží ruská imperiální idea.

Idea impéria, která je s jednotlivými imperiálními projekty spojovaná, je vždy intelektuálním konstruktem se “silným posláním”. Je sociálním mýtem. Přičemž, podle Georgese Sorela, je možné právě v mýtu hledat hybnou či nosnou sílu dějin. Jejich aktivity, společenských převratů, ale také jejich konzervace a nehybnosti. Mýtus je afektivní obraz, který široce a koordinovaně podněcuje masy k určitému typu jednání. [28] Idea impéria je tak svým způsobem specifickým “návodem k použití”, který legitimizuje určitou politiku, mobilizuje společnost v její prospěch a sebe-disciplinuje ty, kteří jsou této ideje nositeli. Jde-li v našem případě o ideu imperiálního systému expandujícího vně sama sebe či dovnitř – je v principu lhostejné.

Nicméně tato práce je přesvědčena, že v případě ruské ideje impéria se jedná primárně o ospravedlnění, sebe-disciplinaci a mobilizaci ruského národa především ve jménu expanze ruského státu směrem “všemi směry”. A tedy především i „dovnitř“, k upevnění a maximalizaci moci a vlády ruského státu – nad ruskou společností samou. Samotná vnější expanze Ruska je v ruských dějinách často až sekundární.

Hodnota ruského státu stála v Rusku vždy výše, než hodnota ruského národa. Nikoliv stát národu, ale národ vždy sloužil v Rusku státu. Jakékoliv projevy rusifikace z konce 19. stol. či ze sovětských časů, byly vždy jen otázkou etablování lingua franca v mnohonárodnostním impériu. A nikoliv jakýmsi “dosazením” ruského národa do postavení “vládnoucího národa”. A tedy ke vzniku situace, která je standardní v případech jiných impérií, v kterých “vládnoucí národy” z imperiální existence (alespoň do jisté míry) profitují. Naopak: Etnicky velkoruské a jazykově rusko-jazyčné obyvatelstvo, bylo ve prospěch růstu a především udržení ruského státu – ruského impéria – vždy tou politicky nejvíce “kolonizovanou” a ekonomicky vykořisťovanou částí ruské říše.Díky … státním potřebám, vytvořil se všemohoucí stát na chatrném materiálním základě. Následkem této chatrnosti musel vždy napínat všecky síly především ruského obyvatelstva do krajnosti.”[29] (Miljukov)

Je snad ruský stát reliktem mongolské svévole, která v 13. století uvalila na Rus své tíživé jho a kolaborující ruská knížectví, v čele s Moskvou, učinila jeho správci? Stal se ruský (moskevský) stát, který nakonec v 16. stol. teritoriálně “pozřel” svého někdejšího tatarského pána – nikoliv ničitelem Zlaté hordy – ale jejím pokračovatelem? Pak by toto někdejší “tatarské jho”, byť proměněné v “jho ruského státu” – “geneticky” trvalo dodnes. A někdejší Ključevského tvrzení, že “ruský stát je jen asijská konstrukce, vyparáděná evropskou fasádou”[30] by získalo mnohem hlubší smysl.

Jak je však možné, je-li nosným tématem imperialismu ruského státu především vláda nad Ruskem samým, že ruská společnost neodvrhla takový stát? Že se nezřekla imperiální ideje, kterou ji ruský stát k sobě soustavně poutá?

Předně, ruská společnost se ve své historii opakovaně pokusila toto “jho ruského státu” setřást. Zároveň však platí, že lidé vždy mocně pociťují potřebu iluzí. A to skoro stejně silně, jako materiální potřeby. Panství člověka nad člověkem není možné nastolit a udržovat celá staletí jen mocenskými prostředky. “Nemělo by to příkladu v dějinách světa, kdyby vláda, proklínaná obyvatelstvem, trvala po pět století…”[31] (Le Bon) Nadchází tak chvíle pro “politickou formuli” Gaetana Mosci, která “skutečnou tvář moci… a slabosti ovládaných… zakryje svým závojem ideologie”. [32]

V duchu Machiavelliho dědictví Mosca tvrdil, že “politické formule” se v průběhu vývoje vždy mění: “Z milosti Boží”, “z vůle lidu”, “ve jménu svobody a demokracie”. Vždy však plní svou nemilosrdnou sociální funkci: Vyhovět přirozenosti lidí a podpořit v nich domnění nejen, že jsou “ovládáni”, ale že jsou to i oni sami, kdo “ovládají” – nejlépe na základě vyššího morálního principu. Anebo (!), že pro něj alespoň trpí![33] Ruský mesianismus, který je jedním z pilířů ideje impéria je tak uveden na scénu.

Je však politická formule tím, co stojí samo coby báze akceptace a oddání se ruské imperiální ideji ze strany ruské společnosti? Ne. Kde tedy hledat další kořeny této skutečnosti? “Pokud (jakákoliv) idea podstoupí změny, které ji činí davům nadále přístupnou … pokud pronikla do neuvědomělého a stala se citem, pak trvá její vláda vždycky velmi dlouho... Nejtrvalejší je pak idea založená obavou.[34] (Le Bon)

Už u počátků ruského státního vývoje najdeme existenciální obavu trvale přítomnou v celém ruském politickém myšlení. “Je to obava z ohrožení, která svou přítomností petrifikuje dějinami ustálené vzorce chování. Tato obava existuje i dnes, a jen těžko může být jednorázovým svobodným rozhodnutím vymazána. Tato obava je očekáváním, nikoli alternativou čistě racionální volby. Úzkost i strach jsou napětím ruských dějin, jejich urychlovačem i brzdou zároveň.”[35]

Ruské politické vědomí tak není konstituováno vědomím společné národní jednoty a pospolitosti, silou a optimismem. Ruské politické vědomí – je konstituováno vědomím si své vlastní slabosti, tváří tvář okolnímu světu. Slabosti ekonomické, sociální, kulturní, ale i geopolitické a především bezpečnostní. A z této slabosti vznikající nejistoty o místě Ruska ve světě a o jeho existenciální budoucnosti. Ruské národní vědomí je tak do značné míry “národním vědomím otřesených”.

A reakcí na toto národní vědomí vzešlé ze slabosti – je jeho popření. Přičemž projevem tohoto popření není nic jiného, než “světské náboženství bez Boha”.[36] (Aron) Světské náboženství, které zvěstuje ruská imperiální idea. Idea, která přináší a odůvodňuje zbožnění toho, co je na rozdíl od nejisté a obávané “budoucnosti”, v ruském životě hmatatelné. Ruský stát.

Jde o zbožnění silného ruského státu, jako mnohostranné záruky proti existenciální nejistotě. Proti nejistotě, kterou Rusové tradičně pociťují ze všech azimutů. A který proto do všech azimutů rozšiřuje svoji moc – aby Rusku přinesl kýžené bezpečí. Který za cenu větších či menších obětí, kvůli “bezpečí” ruské společnosti a její budoucnosti, ruskou společnost soustavně modernizuje “revolucí shora”. Stát se stává nositelem ruské modernity a tato jeho funkce je třetím pilířem jeho imperiální ideje. To, že z dosažené velikosti i modernity, žije především jen on sám, velký ruský stát – nikoliv Rusko jako zem a její lid – je jen odrazem toho, že ideje a realita nejsou totožné.

Lidu je odměnou nehmotný příslib, který ve svém komplexu imperiální idea poskytuje: Příslib na vybudování království Božího na zemi. Království, kterým nebude nic jiného, než Svatá Rus. Veliká Rus. Třetí Řím. První stát dělníků a rolníků světa. Anebo dnes Rusko, jako silný a nezávislý aktér globální politiky, ohnisko světové multipolarity, které zachraňuje nejen Rusko, ale celý svět ze spárů celému světu nebezpečného hegemona.[37]

A zde se kruh načrtnutý okolo ruské imperiální ideje uzavírá. Její dvě janusovské tváře dané potřebou státu – a potřebou společnosti, pevně srůstají jedna k druhé. Důsledek?

Na ruský stát lze hledět jako na trvalého cizopasníka, který své základně, společnosti, přináší méně, než žádá – s výjimkou, ideou impéria distribuovaných, závratí pseudonáboženské extáze ve prospěch zbožnění státu. Idea impéria je v tomto klíčovou, spojující vazbou, mezi ruskou společností – a ruské společnosti do značné míry trvale odcizeným a na ni parazitujícím státem. Státem, který prostřednictvím imperiální ideje ospravedlňuje svůj “okupační režim” nad společností. A tedy skutečnost, kdy jak praví ruské přísloví, “mrtvý drží živého”.

Případné oslabení či zřeknutí se imperiální ideje pak v ruské historii vždy nutně znamená i kolaps velkého ruského státu, coby impéria. Na druhou stranu neodřeknutí se imperiální ideje, vede k soustavným fatálním reversům na cestě Ruska vpřed: Za Evropou, za modernitou, za liberálními právy a svobodami jedince, za přináležitostí Ruska k rodině národů Západu. A tedy k vítězství “mrtvého” nad “živým”.

Pochopení této skutečnost je klíčové pro porozumění ruské politice a analýze zájmů a budoucího vývoje vztahu mezi ruským státem a ruskou společností. 

Seznam literatury a pramenů

Aron, Raymond. Demokracie a totalitarismus. Brno: Atlantis, 1993.

Aron, Raymond. Opium intelektuálů. Praha: Mladá fronta, 2001.

Barša, Pavel. Císař, Ondřej. Anarchie a řád ve světové politice. Praha, Portál, 2008.

Berďajev, Nikolaj. Duše Ruska. Brno: Petrov, 1992.

Bělohradský, Václav. Chvála státu. http://www.novinky.cz/kultura/salon/215968-vaclav-belohradsky-chvala-statu.html

Engels, Bedřich. Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. In: Lenin, Vladimír Iljič. Stát a revoluce. Praha: Svoboda, 1974. Str. 38.

Evans, Peter. Skocpol, Theda. Bringing the State back in. Cambridge University Press, 1985.

Figes, Orlando. Natašin tanec: Kulturní historie Ruska. Praha:

Beta-Dobrovský, 2002. Galbraith, Kenneth. The Second Imperial Requiem. International Security. Vol. 7., No. 3., 1982.

Harper, John Lamberton. American visions of Europe: Roosevelt, Kennan, Acheson. Cambridge University Press, 1996.

Jodl, Miroslav. Teorie elity a problém elity. Praha: Academia, 1968. Le Bon, Gustav. Duše (Psychologie) davů. Praha: Nákladem časopisu Rozhledů, 1897.

Lenin, Vladimír Iljič. Stát a revoluce. Praha: Svoboda, 1974.

Lieven, Dominic. The Russian Empire and the Soviet Union as Imperial Polities. Journal of Contemporary History, vol. 30, No. 4, 1995.

Macek, Ivan. Rusko – zvláštnosti vývoje a jiné civilizace. Praha: Národní knihovna, třetí seminář východoevropských dějin, 26. března 2002. Přístupno online dne 7.8.2010: http://www.nkp.cz/seminar/ruska_cesta.htm

Marx, Karel. Spisy, sv. III. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1958.

Marx, Karel. Spisy, sv. VIII. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1958.

Mijukov, Pavel. Obrazy z dějin ruské vzdělanosti, část II. Praha: Laichtner, 1903.

Peters, Guy. The Politics of Bureaucracy. Universtity of Pittsburgh, 1989. Pierre, Jon.

Peters, Guy. Stocker, Gerry. Debating institucionalism. Manchaster University Press, 2008.

Pierre, Jon. Peters, Guy. Governance, politics and the State. London: Palgrave, 2000.

Sorel, Georgese. Úvahy o násilí. Cambridge University Press, 1999.

Toynbee, Arnold. Studium dějin. Praha, 1995.

Třeštík, Dušan. Dějiny a současnost. Praha: Ročník XXVI, 2004/2.

Zajackowski, Wojciech. Rossija i narody. Waršava: MG, 2009. str. 3.


[1] Marx, Karel. Spisy, sv. III. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1958. Str. 42.

[2] Barša, Pavel. Císař, Ondřej. Anarchie a řád ve světové politice. Praha, Portál, 2008. Str. 299.

[3] Toynbee, Arnold. Studium dějin. Praha, 1995.

[4] Marx, Karel. Spisy, sv. VIII. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1958. Str. 141.

[5] Harper, John Lamberton. American visions of Europe: Roosevelt, Kennan, Acheson. Cambridge University Press, 1996. str. 166.

[6] Zajackowski, Wojciech. Rossija i narody. Waršava: MG, 2009. str. 3.

[7] Lieven, Dominic. The Russian Empire and the Soviet Union as Imperial Polities. Journal of Contemporary History, vol. 30, No. 4, 1995.

[8] Le Bon, Gustav. Duše (Psychologie) davů. Praha: Nákladem časopisu Rozhledů, 1897. str. 46.

[9] Aron, Raymond. Demokracie a totalitarismus. Brno: Atlantis, 1993. Str. 116-117.

[10] Třeštík, Dušan. Dějiny a současnost. Praha: Ročník XXVI, 2004/2. str. 64

[11] Galbraith, Kenneth. The Second Imperial Requiem. International Security. Vol. 7., No. 3., 1982. Str. 84-93.

[12] Lieven, Dominic. The Russian Empire and the Soviet Union as Imperial Polities. Journal of Contemporary History, vol. 30, No. 4, 1995. Str. 608.

[13] Berďajev, Nikolaj. Duše Ruska. Brno: Petrov, 1992. str. 18.

[14] Tamtéž. str. 14.

[15] Tamtéž. str. 18.

[16] Berďajev, Nikolaj. Duše Ruska. Brno: Petrov, 1992. str. 18.

[17] Berďajev, Nikolaj. Duše Ruska. Brno: Petrov, 1992. str. 18.

[18] Bělohradský, Václav. Chvála státu. http://www.novinky.cz/kultura/salon/215968-vaclav-belohradsky-chvala-statu.html

[19] Lenin, Vladimír Iljič. Stát a revoluce. Praha: Svoboda, 1974. Str. 39.

[20] Pierre, Jon. Peters, Guy. Stocker, Gerry. Debating institucionalism. Manchaster University Press, 2008. Str. 89.

[21] Evans, Peter. Skocpol, Theda. Bringing the State back in. Cambridge University Press, 1985.

[22] Peters, Guy. The Politics of Bureaucracy. Universtity of Pittsburgh, 1989.

[23] Pierre, Jon. Peters, Guy. Stocker, Gerry. Debating institucionalism. Manchaster University Press, 2008.

[24] Pierre, Jon. Peters, Guy. Governance, politics and the State. London: Palgrave, 2000.

[25] Engels, Bedřich. Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. In: Lenin, Vladimír Iljič. Stát a revoluce. Praha: Svoboda, 1974. Str. 38.

[26] Evans, Peter. Skocpol, Theda. Bringing the State back in. Cambridge University Press, 1985. Str. 9

[27] Stepan, Alfred. State and the Society. Str. XII.

[28] Sorel, Georgese. Úvahy o násilí. Cambridge University Press, 1999. Str. 179 – 180.

[29] Mijukov, Pavel. Obrazy z dějin ruské vzdělanosti, část II. Praha: Laichtner, 1903. str. 34.

[30] Figes, Orlando. Natašin tanec: Kulturní historie Ruska. Praha: Beta-Dobrovský, 2002. str. 321

[31] Le Bon, Gustav. Duše (Psychologie) davů. Praha: Nákladem časopisu Rozhledů, 1897. str. 57.

[32] Jodl, Miroslav. Teorie elity a problém elity. Praha: Academia, 1968. str. 20-43.

[33] Jodl, Miroslav. Teorie elity a problém elity. Praha: Academia, 1968. str. 20-43.

[34] Le Bon, Gustav. Duše (Psychologie) davů. Praha: Nákladem časopisu Rozhledů, 1897. str. 49.

[35] Macek, Ivan. Rusko – zvláštnosti vývoje a jiné civilizace. Praha: Národní knihovna, třetí seminář východoevropských dějin, 26. března 2002. Přístupno online dne 7.8.2010: http://www.nkp.cz/seminar/ruska_cesta.htm

[36] Aron, Raymond. Opium intelektuálů. Praha: Mladá fronta, 2001. Str. 278.

[37] Dnes USA nebo Západ, zítra třeba Čína nebo islám – meritus je zcela fluidní

Jak citovat tento text?

Rázl, Lukáš. Problém ruského imperialismu: Mrtví drží živého [online]. E-polis.cz, 22. listopad 2012. [cit. 2025-02-18]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/problem-ruskeho-imperialismu-mrtvi-drzi-ziveho.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Lukáš Rázl

Autor:

Autor je investiční poradce


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.67 hvězdiček / Hodnoceno: 3x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!