Problém malého národa a Masarykův nacionalismus

„Problém malého národa, je problém národa českého.“ Nikoliv však proto, že by národ český byl národem malým. Pro Masaryka není problém malého národa cosi, co k malému národu vždy a neodmyslitelně patří. „Číselně jsou národové menší než my. Vlámové, Dánové, Norové, Švédové, Finové“, které problémem malého národa očividně netrpí. Jak tedy vzniká tento problém? V čem bere svoji podstatu? Problém malého národa vzniká jen a jen tehdy, když se národ cítí ve své malosti nepohodlně.

Zdroj: commons.wikimedia.org

… je to příběh, který si nejrůznějšími mylnými způsoby vykládali jak současníci, tak lidé v dobách pozdějších. Došlo to tak daleko, že všechno halí pochybnosti a temnota.

Někteří totiž považují za svatou pravdu úplně nepodložené povídačky, jiní zase ze skutečnosti dělají lež. A věky budoucí zveličí jedno i druhé ještě víc. TACITUS

1. Úvod

„Problém malého národa, je problém národa českého.“[1] Nikoliv však proto, že by národ český byl národem malým. Pro Masaryka není problém malého národa cosi, co k malému národu vždy a neodmyslitelně patří. „Číselně jsou národové menší než my. Vlámové, Dánové, Norové, Švédové, Finové“[2], které problémem malého národa očividně netrpí. Jak tedy vzniká tento problém? V čem bere svoji podstatu? Problém malého národa vzniká jen a jen tehdy, když se národ cítí ve své malosti nepohodlně. Tento pocit nepohodlí bývá podmíněn vnějšími okolnostmi: Často ho vyvolává pocit ohrožení, který u malých národů mívá bohužel většinou více či méně reálný základ v „národech velkých, ohrožujících národy malé a jeden druhého“[3]. A z tohoto pocitu ohrožení vzniká strach a stres, který deformuje to, jak národní společenství vidí a chápe svět i své nejbližší okolí. A jak, na základě tohoto, následně také jedná a kterak, v konečném důsledku obého, nakonec také sebe sama proměňuje.

Jakým způsobem chtěl Masaryk čelit problému malého národa? Jakým způsobem chtěl Masaryk uniknout z pasti, kterou si obrozenečtí intelektuálové, tváří tvář hluboké a plodné německé kultuře a politické vitalitě mnohem většího německého národa kladli ve své době [4] již téměř sto let? Jaká byla odpověď TGM na stále se vracející Naše dvě otázky[5] Gordona Schauera po tom, „co je úkolem našeho národa? Stojí skutečně naše národní existence za tu námahu, je její kulturní hodnota tak ohromná?“ Jaká byla cesta TGM z této pasti, která tíží české intelektuály od těch dob: Mělo a má celé toto křísení českého národa smysl?

TGM tento smysl jednoznačně nalezl v pro něj tak typické kombinaci mystiky,  racionalismu a herdrovské filosofie, který se za války přetavil v nacionalistický program. Nebyl by to však TGM, aby jeho program neměl vyššího poslání: „Je nutno mít program…Je nutno pochopit, že každý národ má svůj úkol a že i my máme svůj úkol“.[6]

Při všem respektu k Masarykovi, bych se ve své práci rád zaměřil především na kritiku Masarykova nacionalismu a některých argumentačních rozporů, ke kterým  ve své politické práci dospěl. Už proto, že Masaryk a jeho nacionalismus je „otcem i porodníkem“ tohoto státu a rozpory v jeho myšlenkách idejemi, které jej v 18. roce zrodily. A tyto ideové rozpory jsou dodnes součástí problému „malého (českého) národa“, které se stále znovu a znovu, byť v průběžně obměňovaných kulisách, v českých dějinách „přehrávají“.

2. Vítězství jazyka a půdy nad principem občanským

2.1. Problém malého národa jako důsledek rozporu velkých a malých dějin

Moderní český národ vznikl v 19. stol. Z hlediska dnešního historického i sociálního nazírání[7] a v příkrém rozporu s názorem doby TGM, nešlo o reálné obrození či obnovení někdejšího středověkého českého národa, ale ve skutečnosti o zcela nový zakladatelský počin.

Tento „zakladatelský počin“ čelil od samého počátku klíčovému problému: Rozdílu mezi velikostí dějin někdejšího „původního“ středověkého českého národa a „malých“ dějin lidu, z kterého byl uhněten český národ moderní. Právě proto byla legitimizační sebeidentifikaci nového národa tak dlouho nesena českým historismem, který se soustavně dovolával někdejších „velkých dějin“ svých předchůdců. Masaryk toto odmítl a proti mýtizaci dějin postavil požadavek realismu. „Jak těžké však bylo s tím vším (historismem) se rozloučit, ukázal Pekař na Masarykovi samém, který realismus sice proklamoval a organizoval a který prosazoval boj proti falešným Rukopisům, ale obnovením dějinné koncepce Palackého sám vytvářel nový mýtus…“[8], když (po vzoru Palackého) za středobod naší historie (vzhledem pro svůj přínos světové humanitě) prohlásil husitství a české bratrství (sic!).

„…rozdíl mezi velikostí a malostí dějin byl modernímu češství trnem v oku a tak vznikla snaha přesvědčit sebe sama, že propast mezi velikostí a malostí není tak velká. Tato tendence může mít svou dobrou stránku, vede-li k uznání nutnosti hledat úlohu, pro kterou bychom se obětovali…Cítit se jako legitimní nebo dokonce jako jediní legitimní dědicové bývalé velikosti nestačí. To vyžaduje důkazy a ty mohou být dány jedině činem.“[9] Jakým?

V revoluci roku 1848 se češí intelektuálové rozhodli, že nejlépe zajistí svá národní práva tím, že dynastii přesvědčí, aby hledala svou spásu v opření o „své“ rakouské Slovany, kteří tak zároveň uniknou „svírajícím čelistem“ německého Bundu. Tak se zrodil konsensuální austroslavismus Palackého, který české myšlení držel v zajetí až do jeho smrtí a de facto až do roku 1918. Naproti tomu Maďaři zvolili roku 1848 odvahu k „činu“ a svojí radikální revolucí a následným dvacetiletým tlakem dosáhli obnovení Uherského státu, svobod a uznání světové liberální veřejnosti – tedy přesně všeho toho, o co šlo i české politické reprezentaci. Masarykovo rozhodnutí, z roku 1914 odejít do emigrace a zahájit boj za samostatný stát byl de facto prvním českým pokusem o rozhodný „čin“ ve vlastní národní věci od okamžiku, kdy „bratři Fryčové“ složili na Pražských barikádách své zbraně (1848).

2.2. Speciální situace Střední Evropy

Proces vytváření národů neprobíhal všude v Evropě stejně. Zatímco na evropském západě předešel vznik „moderních“ států vlastnímu procesu vzniku „moderních“ národů tak, že národy se staly důsledkem historického vývoje svých států (když státní hranice přibližně odpovídaly hranicím etnickým), či dokonce přímo jejich výtvorem (proces vytvoření francouzského národa za Velké francouzské revoluce), pak ve středo-východní Evropě (a obzvláště v Rakousku) byla situace zcela jiná. I zde, jako v celé Evropě, masy vykořeněného, do měst přesídleného venkovského obyvatelstva směřovaly k nacionalismu jako novému zdroji své sebeidentifikace. Jenomže, zatímco na západě proces sebeidentifikace národa se státem vedl k pojetí národa na občanském principu (jsem Francouz, protože jsem občan Francie), pak podunajská monarchie byla amalgámem historických území a mozaikou národností, sesbíraných ad-hoc v končícím středověku habsburským domem.

Rakousku se nepodařilo stvořit žádný tavicí kotel jednotné rakouské identity. Jeho národy zde svoji národní identitu, namísto od státu, od jeho symbolů a institucí, začaly odvozovat od faktorů spojených s „obyčejným lidem“, coby nositelem čistých etnických znaků, jako jsou lidové obyčeje, lidová kultura a jazyk. Padl tak pro ně občanský princip jako konstitutivní národní znak v západní Evropě a začaly se sebeidentifikovat na jiné bázi: Na herdrovské bázi „jazyka, krve a půdy“. To byl ovšem ve spletité etnicitě Střední Evropy značný problém. Národy začaly chápat svoji etnicitu jako cosi původního a přirozeného, co je ale na jedné straně potlačováno „umělými státy“ a „konkurencí“ všudypřítomných sousedů a na druhé straně není dotvořeno (chybí ji stát) a je třeba to (pro její novost a slabost) stále zdůvodňovat sobě samým i navenek. Z tohoto napětí se postupně vyvinul typický středoevropský nacionalismus: Ten je charakterizovatelný existenciálním strachem o vlastní pospolitost, negativním vztahem ke svému okolí a malým sebevědomím, které se často maskuje siláckými činy a gesty.

2.3. Masarykova koncepce národa

V českém národě nebyl proces k sebeidentifikaci, založené na bázi jazyka a půdy přímočarý. „Když Kollár mluvil o lásce k vlasti, nemyslil na vlast ve smyslu půdy. Hledal vlast v národnosti, ne v půdě.“[10] Ale Kollár ji hledal především ve vzniku velkého Slovanského národa – de facto na půdorysu jednonárodnostního slovanského státu, s nímž by se, na rozdíl od mnohonárodnostního Rakouska, mohl ztotožnit právě na občanském principu. Ale tato idea jednotného všeslovanského státu se v průběhu 19. stol stávala stále více efemérní, až „Havlíček napsal: Já nejsem Slovan, já jsem Čech“.[11] [12] A na této pozici již pevně zůstává i myšlení TGM. „Ne že bychom nebyli Slované, ale Havlíček chtěl, abychom byli napřed pořádní Čechové a pak teprv Slované.“[13]

A protože TGM, na rozdíl od Havlíčka[14] a Palackého[15], odmítal sebeidentifikaci českého národa s rakouským státem – „dnes se nám již rozumí samo sebou, že se lidstvo dělí přirozeně na jednotlivé národy a že státy, jako například Rakousko, jsou celky vzniklé uměle“[16] – nezbývalo Masarykovi jiného východiska, než aby i v jeho podání se český národ založil, coby na sebeidentifikačních znacích, nikoliv na občanském principu, ale na principu „jazyka, krve a půdy“. „Při lásce k vlasti, myslilo se dříve více na půdu…Půda je ale jenom jeden prvek při pojmu vlasti a národa. Druhým je jazyk…“[17] Masaryk tak nevyhnutelně přistoupil na středoevropskou definici národa, která po roce 1918[18] bude nakonec kořenem nemožnosti dosáhnout shody s historicky „druhým“ českým konstitutivním národem -  s českými Němci.

Masaryk sám si přitom byl zásadního rozdílu mezi konstituencí národa na bázi občanské resp. bázi jazyka a půdy, tedy na rozdílném chápání národa v západoevropské a středoevropské verzi - dobře vědom. „Národ politicky samostatný nemá jistě příčiny přemýšlet o zachování jazyka. Národ takový cítí se národem více politicky než jazykově, např. Angličané. Národnost pro něho znamená politiku vnitřní i vnější a starosti hospodářské i sociální. My Čechové však cítíme politicky méně…“[19]

Je jistě snadné dnes Masaryka kritizovat za toto „úzké“ pojetí národa, které se tak zásadně odlišovalo od pojetí českého národa středověkého. Tedy od pojetí národa jako jednoho celku, o dvou kmenech (Čechů a Němců), který se konstituoval právě na státním (občanském) principu. Historické rakouské souvislosti 19. stol však byly takové, že posledním, této koncepci věrným, ryze českým intelektuálem, zůstává Bolzano, který umírá roku 1848. Snad i proto, že v národní koncepci, založené na „jazyku, krvi a půdě“, která nakonec ve střední Evropě zvítězí, by ani neměl šanci Čechem býti[20].

3. Masarykův problém malého národa

3.1. Fenomén Masaryk

Masaryk neměl zdaleka před světovou válkou, v české společnosti, ono suverénní postavení, které nabyl poté co se stal vůdčí postavou českého zahraničního odboje a prezidentem „zakladatelem“ nového státu. Masaryk byl před válkou považován za sice zajímavý, nicméně pouze okrajový jev, za jakéhosi znepokojujícího podivína - enfént terrible české politiky. A i jeho realistická strana[21] byla v politickém spektru pouze okrajovým jevem, s jediným poslaneckým mandátem.[22]

Klíčovým okamžikem změny postavení TGM se tak stal až odchod do emigrace, v roce 1914 a jeho boj za samostatný stát. Okamžik, kdy Masaryk vykročí z prokletého (a latentního) stínu malosti české politiky, pasivně očekávající osvobození (jako v té době Kramář) a nastolí aktivní program „osvobodit se“. Nicméně je třeba mít stále na paměti, že Masaryk nevyjel z domova, k zorganizování českého zahraničního odboje, s žádným, byť i třeba omezeným mandátem. Ba dokonce, že v této věci neproběhla v českém prostředí ani žádná relevantní diskuze. Naopak, nejpozději od léta 1915, obdobně jako o 23 let později po „Mnichovu“[23], začala masová proměna pasivního vyčkávání české společnosti a její politické reprezentace (Šmeral, Švehla) směrem k loajální pro-rakouské aktivitě, pod heslem „Národ musí jít s Němci, nikoliv proti nim.“[24]

Často se až do omrzení opakuje, že „sám lid“ si 28. října proklamoval svou republiku, avšak: „Masy“ lidí jsou sice důležité pro pohyb a určité směřování v dějinách, jenže je to program, co masy vytváří, a to co je stmeluje a orientuje je silná nebo ještě lépe charismatická osobnost. A takovou Masaryk bezesporu byl. Význam osobnosti v dějinách je na Masarykově případě zvláště viditelný, protože program na jakékoliv aktivní vymanění se z rakouského „žaláře národů“, v Čechách, na počátku války před odchodem TGM do emigrace, žádný nebyl. A ač mohl doma počítat jen s podporou malé (a de facto marginální) Mafie, kde měl navíc ještě hlavní slovo Kramář – přesto Masaryk, v otázce svého boje za národní samostatnost cítil vysokou legitimitu. Ta však nebyla z tohoto světa: „…lze rozeznat s Maxem Weberem dvojí druh náboženskosti: Náboženskost, při níž se subjekt cítí nádobou Boží, a při níž se cítí nástrojem Boží vůle.  Masaryk rozhodně patří do této druhé kategorie.“[25]

Co do otázky národní nezávislosti, dospěl již roku 1905 Masaryk k názoru „…že můžeme být politicky samostatni.“[26] Jako taktiku pro naplnění tohoto cíle odmítl násilí i když to bylo v jeho klíčovém příkladu maďarské revoluce roku 1848 klíčové, a zvolil již tehdy politickou, nacionální propagandu: „Němci užívají násilí, ale to neznamená, abychom ho užívali také my. Máme se bránit, ale před celým světem, na tribuně světové. Proč Maďaři učili svou věc otázkou světa?Nejen že udělali revoluci, ale šířili mínění, že jsou pro svobodu. Proč český národ toho nedovede, aby o něm svět věděl?...Česká otázka je otázka celého světa, nejen nás.“[27] K definitivnímu rozchodu s monarchií ho však přivedlo teprve přesvědčení, že v případě vítězství Centrálních mocností stane se tvrdá nadvláda Němců nejen v Rakousku, ale i v celé Střední Evropě, neodvratnou. A že nastolení tohoto Pax Germanica, je pro český národ nejen politickou, ale především existenční hrozbou.

A této hrozbě Masaryk čelí pro něj tak typickým způsobem – vybočuje z řady a nabourává tradiční rámec české politiky, jež se doposud pohybovala jen mezi Rakouskem, Německem a Ruskem.

Je-li Masarykův odchod do emigrace nastoupením cesty za národní samostatností – pak klíčovým okamžikem, kdy Masaryk právě ve výše uvedeném smyslu z České otázky učinil otázku světovou, byla přednáška Problém malých národů v nynější evropské krizi, přednesená na Kings College v Londýně, pod záštitou britského ministerského předsedy, v říjnu 1915. Tehdy, v okamžiku porážky a obsazení Srbska, katastrofálního ústupu Rusů v Polsku a vyčerpávajícího „mlýnku na maso“ zákopových bojů západní fronty, hledaly dohodové vlády ideovou náplň pro ospravedlnění vedení další, stále nepopulárnější války proti Německu. A právě Masaryk jim takovou nosnou tezi nabídl: „Válka nebyla toliko otázkou moci, vojenství a politiky, nýbrž také otázkou mravní.“[28] „…vůbec vynikal positivní úkol války, úkol rekonstrukční: Nešlo toliko o obranu proti Centrálním Mocnostem, nešlo jen o jejich zdolání – válka měla být počátkem veliké rekonstrukce Střední a Východní Evropy a Evropy celé.“[29] Podle TGM nešlo ve válce jen o úzce mocenský střet, ale o boj moderních občanských demokracií Západu s teokratickým, absolutistickým a militaristickým,  pangermánským imperialismem.

V uvedené přednášce Masaryk odmítl Palackého představu Mitteleuropy jako prostoru mezi Německem a Ruskem, kde není pro malé národy místo. Právě naopak: Malé národy sídlící na tomto širokém prostoru a které byly doposud podrobeny vlivu Německa, Rakouska, Turecka či Ruska, se mají po vytvoření svobodného polského, českého a srbochorvatského státu, stát „jediným prostředkem k zadržení tlaku Pruska na východ“. „Má-li mít nynější hrozná válka nějaký smysl, může to být jen osvobození malých národů, ohrožených nenasytnou výbojností Německa.“ Program německého „herrenvolku“ (Drang nach Osten), stejně tak jako „pěstní právo a prusko-německý militarismus“[30] bylo, dle TGM, třeba odmítnout.  Masarykovým válečným Carthaginem esse delendam se stalo: „Nestačí, aby jen Rakousko padlo, musí dojít ke „zkrušení Berlína“.“[31]

Na druhou stranu TGM odmítl i obavu západních mocností z nestability v budoucnu rozdrobené střední Evropy: „Rozčlenění Rakousko-Uherska vyplývalo jako hlavní úkol světové války. A konečně jsem podal, myslím, dost pádné argumenty proti strachu z tzv. balkanizace Evropy a přesvědčil, že malí národové mají právo a možnost samostatného vývoje kulturního i státního.“[32]

Masaryk tehdy vyslovil i svůj názor na dialektiku dějin, které měly být  charakterizovány neustálým vytvářením a též neustálým rozkladem: „centralistické tendence vždy nacházely protiváhu v úsilí po autonomii a federalismu“. „Dějiny v tom smyslu, jak se jich dovolávají ultragermanisté, se obracejí proti nim, protože přirozeným výrazem života společnosti jsou svobodné národy, zbavené jakéhokoli útlaku a jařma. Neboť podstatou je demokratický národ, vnitřně se vyvíjející a spravující se sám.“ Je jen škoda, že tyto pasáže, tehdy tak vděčně přijímané jako součást boje proti Rakousku, byly později při budování Československa opomenuty.

Budiž bez nadsázky poznamenáno, že Masaryk se stal myšlenkami pronesenými na uvedené přednášce, spolu s memorandy, jež zasílal vedoucím státníkům Dohody, jedním z tvůrců širšího ideového racionálně zdůvodněného programu Dohody, pro vedení světové války. Masarykův požadavek zásadního odmítnutí představ střední Evropy jako prostoru s německou hegemonií (za habsburské pomoci), se stal posléze, spolu s úspěchem legionářské anabáze, klíčem k otevření prostoru pro uplatnění českého nároku na samostatný stát – a k Masarykovu slavnému návratu z emigrace zpět do Čech.

Zde ovšem, po svém návratu, přednáší 22. prosince 1918 své poselství pro Revoluční národní shromáždění ve vysloveně nacionalistickém, protiněmeckém duchu: „My jsme vytvořili náš stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté.“ „Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovat naše značné menšiny (české) v takzvaném ně­meckém území. My jsme také přesvědčeni, že hospodářský prospěch odkazuje naše ­německé krajany k nám. Závisí na nich, aby se k nám postavili správně. Přeji si upřímně, abychom se co nejdříve dohodli…“[33] Tak zrodila se s definitivní platností rozpolcenost názorů Masaryka filosofa a činů Masaryka politika. Neboli, bez nadsázky, mnohotvárný a mnohoznačný Masarykův fenomén.

3.2. Nic než národ

Vznik moderního českého národa, ke kterému došlo v průběhu 19. stol[34], osciloval postupně okolo tří variant národní ideologie:

3.2.1. Slovanství

Pro první fázi českého národního obrození byla příznačná ideologie slovanství.  Nejzřetelněji ji zformulovali Kollár, Šafařík a konečně Palacký. „Slovanství znamenalo nejprve v rámci Rakouska: Nejsme zde malí, vždyť přeci tvoříme většinu obyvatelstva. A mimo Rakousko: Jsme velcí, existuje obrovská slovanská říše, která dnes hraje v Evropě rozhodující roli a v budoucnu by měla hrát ještě větší.“[35] Navíc, původní slovanská společnost, před tím než byla údajně zničena „germánským“ feudalismem, měla být bytostně demokratická. Její idealizovaný popis pak nejlépe zachycují „Hankovy“ falešné rukopisy či Palackého Dějiny národu českého. Česká národní ideologie vybudovaná okolo této demokratické všeslovanské teze správně odhadla další vývoj evropského progresivního myšlení – který již v 19. stol ostře směřoval k demokratickým hodnotám a vytvořila z údajné slovanské pre-demokracie úhelný kámen své argumentace. Čeští panslávové pak pevně stáli na tom, že to, čeho se evropský Západ v posledních stoletích tak těžce a pracně dobírá, je „Slovanům“ (a tedy také právě Čechům) odpradávna vlastní. A právě proto, že to budou Slované (a tedy jejich nejuvědomělejší „český“ předvoj), který opět Evropě i celé světové kultuře, ne nepodoben trpícímu Prométheu, přinese toužebně očekávaný plamen demokracie a svobody. Právě proto si „Kollár představoval, že němečtí a románští národové již dohospodařili kulturně a že nyní nastává již nové období slovanské“.[36]

Ideologie slovanství byla v prvé řadě založena na obrovské sebeidealizaci. A byla tak  „sytým“ produktem opravdového komplexu malého národa. Kompexu daného jeho slabostí, kvůli níž si netroufá stát na vlastních nohách a raději se hlásí k velkému, přesahujícímu celku. Právě proto idea „slovanské vzájemnosti vznikla na malém a slabém Slovensku“[37] a nikoliv v mocném Rusku. Právě slabost a nikoliv snaha po expanzi vedla malé západoslovanské národy ke  Slovanstvu. Či alespoň k mohutnému ruskému dubisku na východě. „Rusko však nikdy neschvalovalo péči o osud Slovanů západních. Hroznou byla chyba Alexandra I. s připojením Polska. Čechy šli také vždy cestou Rusku vzdálenou. (V případě péče o osud Slovanů) jižních  byl  (Rusku) odměnou za starosti a oběti buď nevděk, jako v Bulharsku nebo zapletení do války (pro Rusko) nijak nutné, jako kvůli Srbsku.“[38] Panslovanská orientace, především kvůli nezájmu Ruské říše, nikoliv samotných Čechů[39], tak soustavně slábla a stávala se stále více součástí lidového folklóru, očekávajícího „pití kozáckých koní ve Vltavě“. Bylo velkou zásluhou nové politické generace osmdesátých let 19. sol., a především zásluhou Masarykovou, že prokázala prázdnost a falešnost všeslovanské ideologie a předložila jinou národní ideologii. Sám TGM při tom chápal slovanství jen jako přechodový, vývojový stupeň, na cestě ke konečnému národnímu uvědomění. „Od človečenstva a humanity postupovalo národní vědomí k slovanství a naposledy k češství…“[40] Odvolával se v tomto i na Palackého: „kdybychom museli přestat býti Čechy, bude nám dosti lhostejné, staneme-li se Němci, Vlachy, Maďary nebo Rusy.“[41] A postoj TGM k panslovanství, a především k rusofilství, v které se Slovanství zvrhlo poté, co ztratilo poslední víru v možnost zrovnoprávnění Slovanů v rámci Rakouska (po roce 1867)[42] byl též více než jasný: „Rusko nás chránit nebude. Ono má smyslu pro balkánské Slovany. Ti jsou pravoslavní, s Ruskem mají dávno styky… Z této strany nemůžeme na Rusko spoléhati. Nemůžeme vůbec očekávati úspěchů od zahraničních zápletek. To je fantastika.“[43]

Přesto však ideologie Slovanství nezmizela zcela z českého intelektuálního orbitu. Provolání ke Slovanům na třetím všeslovanském sjezdu v Moskvě, v září 1941 (Wehrmacht stál tehdy u Vjazmy, pouhých sto kilometrů od jejích bran) podepsal za Čechy nejen Zdeněk Nejedlý, ale i generál Heliodor Píka[44]. Nadevšechny ční „nepoučitelný“ pansláv Karel Kramář. Dokonce i Edvard Beneš se všeslovanské ideje s plna hrdla dovolával, oslněn vítězstvími Sovětů nad Třetí říší, ještě v roce 1944: „ Slovanské společenství mohlo být v minulosti vždycky jen revolučním společenstvím proti tyraniím a reakcím všem…Všechny slovanské národy jsou ve své povaze velmi demokratické…více nežli všechny ostatní národy evropské…Druhá světová válka může všechny slovanské problémy zjednodušit a přiblížit je nečekaně blízko k svému vyřešení.“ [45] V tomto se Beneš nemýlil: S koncem války a vznikem sovětského, de facto „slovanského“ bloku[46] a jeho praxí[47], vyhořely zbytky panslovanské vize až do dna. Slovanství se tak definitivně usadilo v muzeálních regálech české historie – bezesporu hned vedle austroslavismu, který byl jeho pokrevným „slovanským“ příbuzným.

Věk národních států dorazil do Střední Evropy: „Velké, národnostně smíšené říše jsou skoro synonymem s autokracií…Státy musí být znárodněny.“[48]

3.2.2. Idea humanitní

Již v České otázce si položil TGM klíčovou otázku: „Jak se udrží národ malý?“[49] Ve svém Problému malého národa načrtl Masaryk zcela nový druh národní ideologie, který odmítl předchozí, romantická pojetí. Tato nová Masarykova ideologie se neodvozovala z minulé slávy národa (i když poukaz k husitské reformaci byl její pevnou součástí). Neodvozovala se ani z výzev budoucnosti či z národní oběti, jako u našich sousedů, kteří zachránili evropskou civilizaci před Turkem (Maďaři) nebo moskalskými Rusy (Poláci). Ba ani nebyla, jak je v Evropě (na východ od Rýna) zvykem, dána „úkolem“ samé prozřetelnosti vůči světu a jeho civilizaci (Němci a Rusové). Masaryk vztyčil českou národní ideu jako nikoliv sebeidealizační, přesto však ryze idealistickou. A především pak jako ryze soukromou. „My národnost pojímáme humanitně. Nám musí být národnost otázkou svědomí. Jak praví Havlíček: Napřed buď každý našinec sám přičinlivý, vzdělaný, čestný člověk a pak teprv vlastenec. Napřed být čestným člověkem, to je národnost – to je vlastenectví“.[50] Masarykova národní idea se tak stává nesmírně náročnou, co do rozsahu nároků, které klade na svého nositele: „Nevěřím ve svatost národa, kde mohou být jednotlivci lumpy. Otázka cti národa je otázka cti každého jednotlivce“.[51]

Masarykovo soukromé pojetí české národní ideje, jako osobního postoje každého člena národa a jeho morální zodpovědnosti i za všechny ostatní soukmenovce, je tak více než věrným odrazem i Masarykova soukromého a navýsost osobitého přístupu ke křesťanské víře, ke kterému v průběhu svého života dospěl. Podle TGM jen jako příslušník národa, který sám na sebe klade vysoké požadavky „humanitní“, může člověk v životě dosáhnout „…čistého člověčství, mravního ideálu člověka.“[52] A ten je pro Masaryka nejvyšším cílem lidského usilování: Účelem lidstva je dosažení pravé lidskosti a humanity, jež se jeví ve vzdělanosti a v mravnosti“.[53]

Proč však člověk nemůže dosáhnout tohoto cíle jen jako soukromá osoba? Proč Masaryk trvá na nutnosti příslušnosti k národu, coby na nezbytné nutnosti pro naplnění ideálu „člověčenství“? Vždyť i Masaryk sám, ač původně římský katolík, opustil církev a vyhnul se vstupu i do všech jejích reformovaných modifikací, aby zůstal před „tváří Boží státi sám“. Bohužel, uspokojivou odpověď od něj nemáme. Masaryk pouze zdůrazňuje, že „človečenstvo samo pro sebe není nic, (klíčoví) jsou jednotliví národové“.[54] Kosmopolitism odmítá jako pouze zdroj panování jednoho národa[55] nad druhým, ale individualism ve smyslu skutečného kosmopolitismu je pro něj neznámý pojem. Masaryk tak zůstává nadále na platformě „jazyka, krve a půdy“, kterou neumí a snad ani nechce opustit.

3.2.3. Čechoslovakismus

Slovanství, či lépe řečeno panslovanství, bylo mladším bratrem jiného fenoménu – pangermanismu.[56] Bylo-li podle Františka Palackého českým národním údělem po tisíc let stýkání a potýkání se s Němci – pak německým údělem bylo potýkání se se skutečností, že bylo vždy více Němců, než jich kdy zahrnul kterýkoliv německý stát. Když roku 1870 vznikl německý „všenárodní“ stát, bylo třeba rozlišovat mezi „velkoněmeckým“ etnikem a „maloněmeckou“ státní národností. Již před nacisty toto odmítli pangermanisté. Vytvořili mytologii jednotného, německého lidu spojeného jazykem, krví a půdou a nárokovali pro něj životní prostor všude tam, kam kdy vstoupila německá noha.[57] Dějiny, které kvůli tomuto uvedli do pohybu, jejich cíl nakonec splnily. I  když v minimální variantě, kdy Německo, kde se po druhé světové válce „konečně“ shromáždili „všichni“ Němci, začíná pouhých 150 km východně od Berlína. Je ironií dějin, že český národní osud je v tomto svému odvěkému rivalovi více než podobný.

Masaryk kdysi přišel do Prahy s představou česko-německého smíru. Masarykova obrazoborecká, rukopisná aféra, měla i svoji klíčovou politickou dimenzi, kterou bylo zbourání českých nacionálních legend a z nich pramenících předsudků vůči Němcům.[58] Ještě na přelomu století byl TGM přesvědčen o škodlivosti šovinismu a důrazně se proti němu ohražoval (1905): „Šovinism se mstí politicky. Vidíme to na Francii roku 1870 a vidíme to dnes na Rusku. Nebylo šovinističtějšího národa než Rusové, proto se nesmělo nic kritizovat. Teď je smějí kritizovat Japonci.“[59] Ale již v té chvíli i v Masarykovi jedním dechem velko-český šovinismus počínal mocně klíčit: „Jen považme, jak v našem vědomí jsou rozděleny Čechy, Morava i Slezsko a dokonce i Slovensko. Dva miliony Čechů je v uherském království!...nevzdáme se přece jedné třetiny svého národa. Pokud se nám může ztratit jedna duše, není to v pořádku. A tu běží o dva miliony duší, které jsou nám cizí. …Musíme ještě více sloučit jednotlivé kmeny a síly než doposud.“[60] A právě zde, v těchto větách leží Masarykův hluboký vnitřní rozpor. Na jedné straně Masaryk se svou humanitní, přísně individuelní, morální ideou českého národa – a na straně druhé Masaryk jako nacionalista typicky středoevropského střihu, shromažďující do jedné všechny „duše“ stejného jazyka a krve – na historické půdě.

A tato dvojaká tvář Masarykova myšlení, jako by předznamenávala i povahu Československého státu vzniklého po roce 1918, který je bezesporu jeho dítětem. Ano, Masaryk opakovaně prohlašuje, že „Láska k národu vlastnímu nemusí a nemá znamenat nenávist k národu jinému.“[61] Anebo, že „Nacionalismus ohrožuje nás více, než se domníváme. Díváme se na naše národní žití příliš negativně - pokládáme za svůj historický cíl věčný antagonism proti Němcům a nedovedeme náležitě pochopit a cenit své poslání vlastní, pozitivní..." [62] Ale tam, kde se zároveň sčítají všechny duše národa do jedné – tam odtud vede přímá souvislost k nedodrženým pittsburským dohodám se Slováky[63], které později TGM účelově bagatelizoval (ve Světové revoluci) tak, „že šlo o dohodu a nikoliv o smlouvu“[64] a proto: „O teritoriální autonomii nemůže se a nebude jednat.“[65] . Ale vede odtud i přímá souvislost k ozbrojené „rekonkvistě“ a nikoliv získání českého pohraničí v roce 1919[66]. A dále  k absolutisticky vzniklé[67] československé ústavě z 29. února 1920. A v té se již výslovně hovoří o československém národě a československém jazyku – kteréžto byly ostatními národnostmi ČSR (a především samotnými Slováky a hlavně Němci) vydávány za důkaz por primo českého šovinismu.

V rozporu s tím, co její prvorepublikoví tvůrci tvrdili, Československá ústava se v preambuli totiž zásadně lišila od ústavy americké: Ta začíná slovy: My, lid Spojených států… Ta naše počínala slovy: My, národ Československý… A okamžikem jejího přijetí bylo 40 % nečeskoslovenského obyvatelstva (Němců, Maďarů, Poláků a Rusínů) poníženo, resp. státotvorně vyloučeno. Byl to Masaryk, „jehož slova se stala základem národnostního zákonodárství (ČSR)“[68]. Dle Masaryka však bylo jen demokratické, že si „většina odhlasovala vlastnictví státu.“[69] A to dokonce „většina“, která de facto byla jen českou „menšinou“. Demokracie má být ke všem spravedlivá – zde však šlo jen o spravedlnost vítězů…  Vae victis!

Jistě, československý národ a československý jazyk byly účelovým konstruktem „…majícím vůbec zajistit vznik československého státu. Idea, že se mnohonárodnostní státy neosvědčily a že je třeba budovat státy národní, totiž vyžadovala, aby dohodovým mocnostem byli Češi a Slováci prezentováni jako jeden národ“[70]. Kde je pak ovšem Masarykův morální imperativ na život v pravdě a na pravdivou politiku? „Je to skutečně nutné, aby malý národ, aby člověk v poměrech malého národa pomáhal si intrikou? Má lež v různých svých podobách stát se přímo národní zbraní? Je machiavelismus …  nezbytná zbraň potlačených, malých a slabých? Není…pozor aby had v nás nezadávil holubici.“[71]

Masarykův žák, který se k jeho odkazu vždy věrně hlásil, Emanuel Rádl, správně řekl, že „Národnostní princip, kterým se bojuje proti Německu, stane se (jednou) zbraní v rukou německých. Zbraní proti Československu, které má čtvrtinu obyvatelstva německého…“[72] A tak nutně dojde k dalšímu kolu „války Čechů s Němci“, která vyvrcholí tragédií okupace a definitivním „vyrovnáním“ účtů, v tom horkém létě roku 1946...[73]

Rádl, ještě ve 20. letech, tedy v době ještě plné Masarykovi intelektuální svěžesti, modifikoval původní, „úzkou“ čechoslovakistickou koncepci „mistra“ tak, že pro přežití Československa je klíčové především vytvoření jednotného politického národa, v němž se spojí v jeden politický celek Češi, Slováci, čeští Němci a Maďaři ze Slovenska. Politický celek, který „provede odluku národností od státu tak, jako se žádá odluka církve od státu.“[74] Rádl viděl jasně, že státu v tak obtížném postavení, jako bylo Československo, dospěje budoucnosti jen „…pokud bychom byli ochotni obětovat tradiční jazykový nacionalismus principiálně demokratickému pojetí. Mohlo (by) vzniknout „druhé Švýcarsko…Podporovat takový stát by se vyplatilo všem občanům bez rozdílu.“[75] Druhé Švýcarsko založené jako nikoliv národní stát (imaginární většiny Čechoslováků), ale tak, jak bylo před válkou přislíbeno: Na kantonálním (spolkovém, autonomním) základě. Na základě, který by umožnil všem národům státu občanskou identifikaci s ním – bez ohledu na jazyky, které by je i nadále dělily. Přitom toto byla koncepce, kterou ještě za Rakouska zastával sám TGM: „Smír mezi námi a Němci, smír trvalý není možný na programě …nacionalismu…Kdo v jazyku vidí modlu, ten ve jménu té své modly bude ubíjet ty, kteří mají modlu jinou. Smír mezi námi možný je, pokud vezmeme za princip…spravedlnost.[76] Proto TGM v Českých zemích, v rámci Předlitavska navrhoval vytvoření autonomních krajů podle převládajícího jazyka, zavedení tří úředních jazyků (češtiny, němčiny a polštiny), povinné dvojjazyčné vyřizování úřední korespondence atd. Toť „mladý“, ještě rakouský Masaryk!

Bohužel, později Masaryk i budoucí československá politická reprezentace tuto nikoliv možnost, ale nutnost, úmyslně ne opomněla – ale odmítla! „Rozhodující místa však nepodnikala nic, aby včas  učinila přítrž malicherné nacionální politice, poručníkování ostatních národností, usídlování Čechů jako státních úředníků, četníků atd. v převážně německých oblastech – krátce pokračování boje o každou píď půdy, jemuž jsme byli zvyklí od dob Rakouska.“[77]

Masarykova argumentace, v otázce území českého (československého) státu, byla založena na kombinaci historického a zároveň přirozeného práva. Přirozené právo, tedy právo na území obývané konkrétním národem, se v národnostně  smíšeném prostoru Čech nevztahovalo na „celé“ historické české území, a proto se v Čechách Masaryk opřel o historické právo, co by o zdroj argumentace ve prospěch maximálních českých „územních zisků“. „Vycházel jsem z historického státního práva Českých Zemí, podle něhož nám patřila úplná restituce našeho státu. Někdy jsem i dovozoval, že náš stát de jure ještě existuje.“[78] Avšak v případě Slovenska, kde žádná právně-historická tradice neexistovala, Masaryk účelově zvolil argumentaci přirozeněprávní, čímž zcela pominul historické nároky Uherského státu ve prospěch slovenské (českoslovanské) menšiny a jejího přirozeného práva na sebeurčení: „Můj politický program byl sloučením českých tužeb (sic!), jak byly formulovány programem státoprávním, historickým a přirozenoprávním. Myslil jsem stále na připojení Slovenska…“[79] „…já sám, odcházeje z Prahy, měl jsem pevný úmysl pracovat pro získání Slovenska. Byl jsem vždy pro právo přirozené vedle historického…“[80] Rozpor mezi Masarykovou argumentační praxí ve věci kombinování přirozeného a historického práva tak není možné hodnotit jinak, než jako vysloveně oportunistickou a účelovou.

Masaryk nechtěl vidět, že to, co sám kdysi upíral německému národu v předlitavském Rakousku (vládu co do počtu největší národnostní složky Rakouska – Němců) s poukazem na to, že „…právo nezávisí na čísle“[81], v případě Československa obhajuje úplně ze stejných principů, proti kterým dříve protestoval. Jestliže v Rakousku se TGM dovolával „rovnoprávnosti všech národů..“ přičemž pouze „…federalistická ústava (by) dala Rakousku raison d´étre“[82], kam se poděla rovnoprávnost národů v ČSR po roce 1918? Kam se poděly Masarykovy názory na sebeurčení národnostních menšin ještě z roku 1917? [83] Anebo šlo jen o účelový klacek „vítěze války“ proti poraženému? Jenomže celé dějiny učí, že včerejší poražení bývají zítřejší vítězové…

Tato neomluvitelná účelovost pak obzvláště vyniká, pokud si uvědomíme, že Masaryk se vyjadřoval pro jasnou prioritu práva přirozeného před historickým. A to opakovaně. (Dokonce formou brožury s názvem Právo historické a přirozené)[84], přičemž jako argument používal poukaz právě na „…existenci stejných práv Němců, kteří žili společně s Čechy v historických hranicích českých zemí.“[85] Masaryk zapomněl na to, že „nic se účelu vlád nezdá tak protivit jako nepřirozené zvětšování států, divoké směšování …národů pod jedno žezlo… a že se všecky umělé útvary státní jako hlína rozpadnou...“ [86]

Masarykův český nacionalismus je cudně a soustavně přecházen s poukazem na jeho „před-politické“ období. S poukazem na jeho opakovanou kritiku Palackého konceptu stýkání se, ale spíše permanentního potýkání se s Němci (kterou ovšem za války přijal zcela za svou) či na jeho deklarace v „účelovém politickém pamfletu“ Nová Evropa.[87] [88] Masarykův nacionalismus je však ostrou skutečností. Ve svém projevu 18. prosince 1918 k Revolučnímu národnímu shromáždění výslovně řekl: „Pokud běží o Němce v našich zemích, je náš program znám dávno: Území obývané Němci, je území naše a zůstane naším. My jsme vytvořili náš stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území …. My nechceme a nemůžeme obětovat naše značné menšiny (české) v takzvaném ně­meckém území. My jsme také přesvědčeni, že hospodářský prospěch odkazuje naše ­německé krajany k nám. Závisí na nich, aby se k nám postavili správně.“[89] [90] A ještě ostřeji se Masaryk, coby vyhraněný český nacionál, vyjadřuje 12. ledna 1919 pro francouzský tisk: „Naše historické hranice se většinou shodují s našimi hranicemi národnostními. Pouze severní a západní okraj českého obdélníku obývá následkem velkého přistěhovalectví v posledním století (sic!) německá většina…Ostatně jsem přesvědčen, že velmi rychle dojde k odněmečtění těchto oblastí. (sic!!)[91] Šlo snad jen o politicky účelové „chlácholení“ dohodových velmocí, určujících v té době hranice budoucího státu anebo reálnému pokusu odněmečtit české Němce zabránila jen situace 19. roku, která vznikající stát přivedla na pokraj občanské války a české nacionály k rozumu? Zapomněl snad TGM na to, že v České otázce si za „první a hlavní politickou důležitost (vytkl) dohodu s Němci, zemi českou s námi od nejstarších dob obývajícími“[92] ??!!!

Čechoslovakistická ideologie umožnila Čechům za I. republiky (dočasně) úspěšně dokončit mnohaleté úsilí o pozření Slovenska, ale zklamala na celé čáře u českých Němců. (I když u českých Židů byla oproti tomu více než úspěšná.)[93] Ti se v první republice i Masarykovou zásluhou[94], zůstali cítit pouze hosty. Sice s „právem sedět za stolem…ale nikdy nebyli konec konců naši.“[95] Ve vlastním demokratismu a ukryti za čechoslovakistickým štítem, domnívali se Masarykovi Češi nacházet legitimaci k záboru rozsáhlých německých, maďarských a polských území pod záminkou historických hranic. Příslušnost k bytostně demokratickému státnímu útvaru měla být pro tyto národní skupiny zároveň ctí a dostatečno

Autor: Lukáš Rázl

Autor je investiční poradce

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Problém ruského imperialismu: Mrtví drží živého

Smrt Boha a návrat Nadčlověka: Studie imoralismu Friedricha Nietzscheho

Dveře do NATO Rusku dokořán

Další články z rubriky

Transformace guerillového hnutí Tupamaros v politickou stranu

Otázka politických strán ako aktérov prechodu k demokracii

Teória demokracie a koncept verejného záujmu

Vložit komentář