Příčiny korsického separatismu

Korsická problematika je stále důležitým tématem francouzské politiky. Neúspěšné snahy o optimalizaci tamější situace, která je v mnoha směrech neutěšená, probíhají již od jejího připojení v 18. století. Korsika se liší od národního unitárního státu historií, geografií i kulturou. Je tak typickým příkladem výlučného periferního společenství. Protože je na Korsice společenství založené na tradici násilí, je možné zmobilizovat etnicko-regionální

Příčiny korsického separatismu

Úvod

Korsická problematika je stále důležitým tématem francouzské politiky. Neúspěšné snahy o optimalizaci tamější situace, která je v mnoha směrech neutěšená, probíhají již od jejího připojení v 18. století. Korsika se liší od národního unitárního státu historií, geografií i kulturou. Je tak typickým příkladem výlučného periferního společenství. Protože je na Korsice společenství založené na tradici násilí, je možné zmobilizovat etnicko-regionální formace. Koncept těchto radikálních formací je založen na obraně území a ekonomických otázkách, postupně se začleňují otázky jazykové a environmentální.

Korsický boj proti centru nabývá takových forem, která nerespektují válečné konvence a jako politickou metodu zprostředkování svých myšlenek používá násilí. Dokonce se jedná o systematickou i intenzivní ozbrojenou propagandu. Tato násilná činnost má za cíl přitáhnout pozornost k ostrovu a k jeho situaci, je politicky motivovaná a činnosti se dopouští ve jménu osvobozeneckého boje, nacionalisté argumentují nedostatkem prostoru pro vyslovení svých politických zájmů. Vzhledem ke specifičnosti a motivaci ozbrojeného násilí na Korsice můžeme toto násilí označit za etnicko-politický terorismus.

Příčiny můžeme nalézt jednak ve znevýhodňující geografické poloze, jednak v anachronním společenském uspořádání. Korsika zůstává v zajetí tradičního klanového uspořádání společnosti, což je hlavní překážka k přechodu na právní stát a ekonomický rozvoj.

Původ korsického boje za sebeurčení

Potenciálem boje byla rostoucí deziluce určitých sektorů korsické společnosti, která vyplula na povrch v šedesátých letech 20. století. V té době vznikla první regionalistická hnutí, která se v dalších letech transformovala do většinou militantních nacionalistických organizací. V roce 1976 pak vznikla Fronta národního osvobození Korsiky (FNLC). Během své existence si připsala na osm tisíc atentátů [1] , ale také vyhlášení příměří nebo štěpení a boje mezi vlastními větvemi.

Za jeden z prvních impulsů pro korsický separatismus byla návštěva generála de Gaulla v roce 1958, který prokázal, že dokáže naslouchat. Setkal se s předními představiteli, kteří měli jednoznačné požadavky: rozvoj infrastruktury, školství, bytové výstavby a daňovou reformu. Ale další vláda takovou ochotu neprojevila. Zrušila nerentabilní, ale zato důležité železniční spojení mezi centry ostrova Ajaccio a Bastii, dále zde plánovala výzkumné centrum pro jaderné pokusy. Vláda sice pod tlakem veřejnosti musela odstoupit, ale svou necitlivou politikou již podnítila vznik prvních nelegálních nacionalistických hnutí. [2]

Dalším impulsem byl konflikt mezi korsickými producenty vína a „Pieds noirs“, což jsou bývalí francouzští osadníci ze Severní Afriky, kteří na Korsiku přišli po stažení Francie z Alžírska v roce 1962. Těmto osadníkům bylo uděleno zvláštní zacházení, proti kterému na protest okupovali korsičtí farmáři z Fronty korsických zemědělců za osvobození (FPCL) pod vedením Edmonda Siméoni vinice v Alérii v roce 1975. [3] Proti osmi členům (FPCL) Paříž vyslala dva tisíce policistů a po zásahu zůstali dva mrtví. Důsledkem této akce byly rostoucí sympatie místních obyvatel k nacionalistickým hnutím a zavedení politického násilí do moderní historie ostrova. Jeho symbolem se právě stala FLNC. [4]

Již v předešlých letech (1973 a 1974) byly zaznamenány násilné akce. Především vedené Frontou korsických zemědělců za osvobození (FPCL), kteří v těchto letech provedli devět atentátů na celém území ostrova. 30. ledna 1974 byla sice FPLC Radou ministrů rozpuštěna ale jejich násilné akce neustaly.

V témže roce byla vytvořena Ghjustizia Paolina (GP) z rozkolu Fronty korsických zemědělců za osvobození. Tyto dvě skupiny zrealizovaly v roce 1975 společný program založený na minimální možné shodě. Vedení zakázané FPCL se v následujícím roce vyslovilo pro rozpuštění hnutí, které za své tříleté existence provedlo více jak osm set atentátů. [5]

Korsická fronta národního osvobození

Spojením dvou výše jmenovaných organizací (Ghjustizia Paolina a Fronta korsických zemědělců za osvobození) se vytvořila FLNC.

Vznik nového uskupení na sebe dal vědět sérií atentátů v roce 1976, které se neuskutečnily jen na Korsice, ale i v Nice, Marseilles a Paříži. V téže době byl vydán manifest hnutí sepsaný jak ve francouzštině tak v korsičtině. FLNC v něm požadovala [6] :

• uznání národních práv korsického lidu
• destrukce všech nástrojů francouzského kolonialismu
• nastolení demokratických pravomocí pro všechny korsické vlastence
• konfiskace koloniálního majetku a turistických zařízení
• realizace agrární reformy pro zajištění obživy zemědělců, dělníků a intelektuálů, zbavení země forem vykořisťování
• právo na sebeurčení po přechodné době tří let, během které bude administrace vykonávána svorně silami jak národními, tak okupačními. Toto přechodné období tak umožní našemu lidu demokraticky se rozhodnout pro svůj osud s nebo bez Francie.

FLNC si od svého založení kladla za cíl sjednotit korsickou společnost proti stejnému nepříteli, tedy Francii. Jediným možným řešením pro ně byla nezávislost ostrova. Jejich heslo „boj za národní osvobození“ nejspíše odkazovalo na alžírskou Frontu národního osvobození (FNL). [7] FLNC vždy útočila na státní nebo vojenské cíle na Korsice – úřady, policejní stanice, banky apod. Konstituuje se v relativní tajnosti tím, že se charakterizuje použitím proměnlivého, ale skoro vždy kontrolovaného násilí, nejedná se o sporadické a limitované exploze. V průměru si organizace připisuje jednu násilnou operaci za den. Násilí používají jako politického prostředku snažícího se donutit centrální vládu k jednání a vyvolat veřejnou diskuzi.

K FLNC se postupně připojovali další sympatizanti, kteří původně náleželi k umírněnějším regionalistickým formacím. [8] Organizace se představila jako nadstranické uskupení, které mělo příznivce z levé i z pravé části politického spektra. Její stoupenci popírají stát, jsou ve svých postojích radikálnější, a to kvůli požadující nezávislosti a připouštějí systematické používání násilí. Proti tomuto postoji se vzepřela umírněná Unie Korsického lidu (UPC), ale FLNC kvůli odlišení od ostatních uskupení i kvůli neochotě řešit korsickou situaci ze strany centrální vlády pokračuje ve svých paramilitárních akcích. [9]

Zvláštním rysem působení FLNC jsou její široce medializované tiskové konference. Odlišuje se tak od jiných násilných nacionalistických organizací tím, že udržuje častý styk s médii. Tak mají francouzští obyvatelé možnost sledovat jejich konference v přímých přenosech, kde demonstrují svoji sílu ukázkou zbrojního arzenálu. [10] To je určeno k zapůsobení na publiku a vytvoření pocitu sounáležitosti teritoriálně rozděleného hnutí, jako i vůli konkurovat státu a klanům, které byly mluvčími ostrovanů.

Separatisté se zpočátku snažili vyhýbat ztrátám na životech a útočili hlavně na budovy, když předem na uložené bomby upozornili, ale v osmdesátých letech upustili od taktiky neútočení na lidi. Skupinami osob, na které namířili své násilí, byli představitelé ozbrojených složek státu i stoupence antinacionalistických formací, kteří se vyslovují pro podporu profrancouzské linie.

V roce 1980 se Korsika dále radikalizovala, někteří stoupenci separatistů se seskupili v několika národních výborech, které se spojily v Konsulta di i Cumitati Naziunalisti (CCN). Tato organizace se stala legálním teroristickým hnutím. [11]

Na začátku osmdesátých let se ve Francii dostala k moci levice a FLNC proto vyhlásila konec bojů a zahájila příměří. Organizace sepsala ideologický program tzv. Bílou knihu, která upřesnila cíle „Boje za národní osvobození“ [12] :

• uznání korsického lidu jako jediné právní komunity na korsickém území
• vůle potlačit klanistický systém
• zastavení kolonizace v osídlování, které implikuje zaměstnávat Korsické obyvatele ve veřejných funkcích, odchod francouzských funkcionářů
• povinná výuka korničtiny jako rodného jazyka na univerzitě a upřednostnění korsické kultury
• odchod represivních státních složek
• vytvoření regionálního shromáždění voleného ve všeobecných přímých volbách proporčním hlasováním a disponujícím rozsáhlými legislativními kompetencemi

Z tohoto se může odvodit, že FLNC začala prosazovat novou linii vládnutí, kdy nezávislost nahradilo sebeurčení a sebeurčení podle nich znamená „zakončení uvědomění si korsické výjimečnosti“.

V roce 1982 jako součást decentralizačního procesu, prosadil francouzský parlament zákon o zvláštním statutu pro Korsiku. Tím se stala zvláštním teritoriálním administrativním celkem spravovaném Korsickým regionálním shromážděním, které se skládá z 50 volených členů na šest let, a které řídí lokální výdaje a má vliv na korsický jazyk, kulturu, dopravu, územní plánování a ekologický rozvoj. [13] Proti zvláštnímu statutu i proti regionálnímu shromáždění se ale FLNC vyjadřovala spíše skepticky. Kritizovala jeho jednotlivé dispozice a prohlašovala, že zesílí válku za nezávislost. Toto stanovisko nezměnila ani amnestie pro všechny zatčené separatisty.

Separatisté se odmítli zaručit za instituci, která neuznala plná práva korsického lidu a vyjádřili se proti Statutu. Také obvinili vládu z bojácné reformy, ve které není místo na uznání práva Korsičanů na sebeurčení. V souvislosti s tímto vyzvali k neúčasti při volbách do regionálního shromáždění. FLNC svůj nesouhlas potvrdila na tajné tiskové konferenci 25. srpna 1982, kde vyhlásila ukončení klidu zbraní a zvýšila počet násilných útoků. [14]

Stále častěji se ve spojení s FLNC mluvilo o jejím propojení s gangy, o roli v pašování narkotik a zbraní, její praktiky se více blíží způsobům kriminálních živlů. Jejich zdrojem financí se stávaly ozbrojené loupeže a bankovní podvody. Korupce byla používána jako prostředek k provázanosti politiků ve vysokých funkcích se separatistickou sítí. [15]

V roce 1983 i proto byla FLNC vládou zrušena, stejně jako její legální organizace CCN a odpor Korsičanů se začíná decentralizovat. Malé skupinky rebelů bojují nyní nejen proti Francii, ale i mezi sebou. [16]

Po celá osmdesátá léta organizace v podstatě stagnovala a jen málo jednala pro status ostrova, spíše se zaměřovala na útoky konkurenčních národnostních skupin. [17] Separatisté ale těmito rozbroji ztráceli podporu, proto od roku 1987 zredukovali násilné útoky a zefektivnili svoji legální část, stranu Národní Příměří (A Cuncolta Naziunalista – ACN). Na začátku roku 1988 FLNC vyhlásila další klid zbraní a hlavní představitelé ACN (tedy i FLNC) započali mírová vyjednávání s francouzskou vládou [18] . Ještě v roce 1989 se od FLNC a ACN odpojilo Korsické národní příměří (Accolta Naziunale Corse – ANC) Pierre Poggioliho.

Joxův statut

V nové vládě se stal ministrem vnitra Pierre Joxe, který připravil nový statut s tím, že korsická odlišnost, stejně jako v případě ostatních středo-mořských ostrovů, ospravedlňuje nárok na zvláštní postavení [19] .

Separatisté požadovali uznání korsického jazyka, zvětšení pravomocí Korsického shromáždění, zrušení rozdělení ostrova na dva departmenty (Horní a Dolní Korsika) a přiznání Korsice statutu zámořského teritoria, což bylo velmi výhodné z fiskálního pohledu.

V roce 1991 vznikl zvláštní statut pro Korsiku, ve kterém Korsický parlament mohl volit výkonnou radu disponující celou řadou vlastních pravomocí v oblasti ekonomické, sociální, školské, kulturní a v oblasti územního plánování a dopravy. Během debat se FNLC štěpila z důvodů rozdílných strategií v otázce násilných operací. Její tvrdé jádro se nedokázalo smířit s úspěchem dialogu a vytvořilo tzv. FLNC – historický proud (canal historique) jehož legálním výrazem byla ACN. Všechny nelegální formace pokračovaly v násilných aktivitách. Také nabádala k navrácení se ke kořenům boje za nezávislost. Umírněné křídlo FLNC zůstalo pod názvem FLNC – tradiční proud (canal habituel), který je spíše nakloněn federalizaci Francie a teroristickým útokům se snaží vyhýbat. Rozdělení na dva tábory vedlo k tomu, že některé tajné organizace mají jen pár desítek členů, což výrazně atomizuje politické násilí. V roce 1992 se ale konalo překvapení, když do korsického parlamentu vyhráli tvrdí nacionalisté společně s pravicí, tzn. že nový statut měl být paradoxně aplikován těmi, kteří ho odmítali. [20]

V roce 1993 volila pravice střední cestu mezi represí a vstřícností. Ministr vnitra se na rozdíl od svého předchůdce soustředil na ekonomiku a zavedl program „zvláštního zacházení s ohledem na vzdálenost a ostrovní charakter Korsiky (POSEICOR).

O tři roky později oznámila FLNC – tradiční proud své rozpuštění. Prázdný prostor zaplnila Odbojná fronta (Fronte Ribellu – FR), která se staví do opozice proti otevřenému dialogu ACN s pravicovou francouzskou vládou.

Dne 5. května 1996 byl oznámen vznik Nové FLNC, která potvrdila ochotu navrátit se k původní strategii (ozbrojená fronta podporovaná masami), s hnutím Živá Korsika jako legálním zprostředkovatelem zájmů. K nové organizaci se připojili i členové rozpuštěné FLNC – tradiční proud. Druhý proud FLNC vyhlásil v roce 1997 dočasné příměří pro vyjednávání s Lionelem Jospinem. [21]

Nové Jospinovo vyjednávání

Nacionalisté tradičně uvítali návrat levice do vlády prohlášením příměří. O rok později byl ale zastřelen korsický prefekt Claudie Érignac, ale od tohoto činu se všechny nacionalistické organizace distancují. Tento čin zapříčinil požadavek obyvatel na ukončení násilí. Vládou byl do úřadu prefekta jmenován Bernard Bonnet, který byl představitelem autoritativního zástupce, který zastával spíše brutální postup vůči nacionalistům, který ale ve výsledku k ničemu nevedl. Po sérii bombových útoků na veřejné budovy zavedl princip kolektivního trestu, což znamená, že prostředky na nápravu škod jsou odečteny z ostrovního rozpočtu. [22]

Od roku 1999 je pro etnicko-regionální formace nejdůležitějším úkolem zajištění vzájemné spolupráce, proto se oba proudy bývalé FLNC spojily v Reunifikované FLNC. Vznikly i další formace, ale situace kolem ozbrojených skupin je velice nejasná, protože některé pracují v anonymitě i několik let. Na Korsice funguje na deset různých ozbrojených skupin, které bojují za nezávislost. K násilí se uchylují při sebemenším problému.

Premiér Jospin byl jako první ochoten mluvit s korsickými teroristy a podpořit další statutární vývoj Korsiky. Jako podmínku dialogu ovšem uvedl, aby se nacionalisté zřekli násilí a zanedlouho většina militantních organizací podepsala pakt o neútočení. Premiér byl ovšem nucen ustoupit, když útoky neustávaly.

V roce 1999 zajistil krátké zastavení palby, chopil se iniciativy a navrhl nové řešení „korsické otázky“, pozval korsické představitele do Matignonu k debatě a ujasnění jeho částečně autonomního projektu. [23]

V roce 2000 navrhl, že ostrov bude mít zvláštní autonomní postavení včetně místní legislativy a bude moci učit korsické nářečí ve školách. Korsické shromáždění by mohlo nezávisle zlepšovat francouzské zákony vztahující se k infrastruktuře, ekonomice, turistice, sportu, školství apod. Korsický jazyk by dostal stejný statut jako francouzský jazyk a byl by vyučován od první třídy. Zatímco Korsické shromáždění s těmito změnami souhlasilo osmdesáti procentní většinou, kritické hlasy v Paříži rostly, protože se obávaly, že poskytnutí větší oblastní nezávislosti ohrozí svrchovanost Francie. Po přijetí návrhů v Korsickém shromáždění, ale propukla nová vlna teroristických útoků. V červenci 2003 ale Korsičané těsně odmítli nabídku Francie v referendu 51% ku 49%. [24]

Výsledkem rozhovorů je alespoň zákon z 22. ledna 2002, který obsahuje tzv. Výjimečný investiční program (PEI), podle kterého francouzská vláda uvolní dvě miliardy eur hlavně na rozvoj ostrovní infrastruktury. Program má trvat do roku 2017 a jeho cílem má být překonání problémů Korsiky, které se váží na její geografickou polohu a demografický vývoj. [25]

Jospinova velkorysost vůči korsickým separatistům má ale podle některých málo co dělat s úlevami korsickému obyvatelstvu, spíše je to proto, že situace na Korsice se stala pro Francii neudržitelnou.

Ospravedlnění násilí

Radikální formace, které na ostrově používají ke svým cílům násilí, se jej snaží určitými způsoby i ospravedlnit [26] :

Za první můžeme považovat mýtické ospravedlnění, které používá diskurz násilí jako již vžité a dané historií. Tak se FLNC snaží navázat na historickou linii, a proto se její aktivity neuskutečňují z ničeho, ale dělají si nárok na zosobnění kontinuity boje, který započali první vlastenci. Ospravedlnění je založené na myšlence originální demokracie, která na ostrově existovala již před Velkou francouzskou revolucí.

Dalším ospravedlněním je doktrinální, kdy FLNC rozvíjí tematiku ekologického nacionalismu ukotveného v minulosti. Svůj politický diskurz tedy utváří kolem témat ekologie, kde spojuje obranu životního prostředí s ochranou země a jejích obyvatel. Radikální hnutí ale monopolizují ekologický diskurz pro vlastní potřebu ozbrojeného boje. Tak se stávají častým objektem teroristických útoků i turistická zařízení.

Posledním je ospravedlnění založené na kolektivní paměti zažitých represí, které omlouvá defenzivní násilí. V tomto případě tedy FLNC zasazuje ozbrojený boj jako symbolickou památku za oběti represí ze strany státu.

Závěr

Boj na Korsice nabíral v průběhu své existence různých podob. V podstatě nikdy neustal, kromě několika vyhlášených příměří z důvodů vyjednávání s centrem, která ale nebyla přesně dodržována. Způsob samotného boje se modifikoval od jasně strukturované organizace, kde jsou všechny násilné činy pečlivě plánovány, k mnoha diferenciovaným uskupením, které se i přes snahu radikálních formací nedaří sjednotit. Tím se snižuje efektivita boje za nezávislost a jen se stupňují útoky jednotlivých uskupení namířené proti konkurentům v dalších formacích.

Násilí tedy nepolevuje a spíše se kvůli četným štěpením stává hůře kontrolovatelné. Má splňovat několik funkcí: boj proti kolonialismu, snahu o nezávislost, vůli po odstranění monopolní role klanů ve vztahu k dialogu se státem. Sice ze strany státu proběhly již mnohé ústupky, které reagovaly na násilné akce, ale nikdy nebyly pro Korsičany natolik uspokojivé, aby se rozhodli ukončit násilný boj.

K ukončení nepřispívá ani podpora samotných obyvatel, kdy čtvrtina z nich podporuje etnicko-regionalistická hnutí. Pro mladé lidi (i děti) jsou členové nelegálních formací FLNC hrdinové, kteří napravují nespravedlnost. Nové generace tak vyrůstají v klimatu násilí, kde se nespokojenost dospělých nevyjadřuje jen nevinnými výpady.

Navíc se vedle politických radikálních skupin objevují i čistě kriminální formace, které představují pro vládu problém.

Korsika zůstává nadále ekonomicky závislou na kontinentu. Nacionalisté chtějí podle oficiálního stanoviska uznání od Francie zvláštního korsického národa a získání statutu zámořského teritoria s vlastním parlamentem i vládou.

Zdá se tedy, že násilí na Korsice v dohledné době neskončí. Dokládá to i výbuch náloží u vládních budov v lednu 2007, při nichž jeden člověk zahynul.

Nedá se odhadnout zda se i v budoucnu bude jednat především o násilí etnicko-politického charakteru, nebo se politická motivace více transformuje do kriminálních činů.

Poznámky

[1] Jejich počet se ale obtížně určuje, protože samotná organizace není homogenní a nejedná jednotně (slovem i zbraní)

[2] Kalusová, M.: 2003. Korsická past – evergreen francouzské politiky. Online článek cit. 10. dubna 2008

[3] Arens, M., Thull, F.: 2000. Partial autonomy for Corsica splits French government. Online článek cit. 10. dubna 2008

[4] Zajímavý je v tomto kontextu sociologický průzkum agentury SOFRES několik dní po událostech v Alérii. 62% dotázaných Korsičanů bylo toho názoru, že akce FPCL byla od počátku ospravedlnitelná. Pro 60% z nich měla zodpovědnost za prolitou krev vláda, která odmítla vyjednávat. 52% dotázaných vyjádřilo sympatie k hnutí bratrů Simeoniových a považovalo aktivity FPCL za dobré pro Korsiku.

[5] Prudíková, D.: 2008. Etnicko-politický terorismus na Korsice: Fronta národního osvobození Korsiky a její následovníci. Online článek cit. 10. dubna 2008

[6] tamtéž

[7] Arens, M., Thull, F.: 2000. Partial autonomy for Corsica splits French government. Online článek cit. 10. dubna 2008

[8] Velkou část tvořili korsičtí studenti z Nice. V roce 1976 vznikla Cunsulta di a Ghjuventu Naziunalista Corsa (CGNC), která byla oblíbená u mladých lidí. V tom samém roce byla založena i Cunsulta di i Studenti Cosi (CSC) a médium Echo, které se stalo tiskovým orgánem tajného násilného hnutí.

[9] Prudíková, D.: 2008. Etnicko-politický terorismus na Korsice: Fronta národního osvobození Korsiky a její následovníci. Online článek cit. 10. dubna 2008

[10] Kalusová, M.: 2003. Korsická past – evergreen francouzské politiky. Online článek cit. 10. dubna 2008

[11] Prudíková, D.: 2008. Etnicko-politický terorismus na Korsice: Fronta národního osvobození Korsiky a její následovníci. Online článek cit. 10. dubna 2008

[12] tamtéž

[13] Introduction to the Region of Corsica [Corse]. online článek cit. 10. dubna 2008

[14] Prudíková, D.: 2008. Etnicko-politický terorismus na Korsice: Fronta národního osvobození Korsiky a její následovníci. Online článek cit. 10. dubna 2008

[15] Arens, M., Thull, F.: 2000. Partial autonomy for Corsica splits French government. Online článek cit. 10. dubna 2008

[16] Internetové stránky cestovní kanceláře Orion cit. 10. dubna 2008

[17] Každoročně docházelo k mnoha vraždám, které souvisely s vnitřními politickými boji, ale FLNC za úmrtí odmítala nést odpovědnost

[18] Tato vláda byla levicová a opět v Národním shromáždění odhlasovala amnestii pro korsické aktivisty, kteří byli v posledních letech uvězněni.

[19] V parlamentu propukl boj o formulaci „korsického lidu“, kterou Ústavní rada zamítla jako protiústavní

[20] Kalusová, M.: 2003. Korsická past – evergreen francouzské politiky. Online článek cit. 10. dubna 2008

[21] Prudíková, D.: 2008. Etnicko-politický terorismus na Korsice: Fronta národního osvobození Korsiky a její následovníci. Online článek cit. 10. dubna 2008

[22] tamtéž

[23] Arens, M., Thull, F.: 2000. Partial autonomy for Corsica splits French government. Online článek cit. 10. dubna 2008

[24] National Front for the Liberation of Corsica. Online článek cit. 10. dubna 2008

[25] Kalusová, M.: 2003. Korsická past – evergreen francouzské politiky. Online článek cit. 10. dubna 2008

[26] Prudíková, D.: 2008. Etnicko-politický terorismus na Korsice: Fronta národního osvobození Korsiky a její následovníci. Online článek cit. 10. dubna 2008

Literatura

1. Arens, M., Thull, F. (2000): Partial autonomy for Corsica splits French government. Online článek cit. 10 dubna 2008
2. Introduction to the Region of Corsica [Corse]. online článek cit. 10. dubna 2008
3. Kalusová, M. (2003): Korsická past – evergreen francouzské politiky. Online článek cit. 10. dubna 2008
4. Prudíková, D. (2008): Etnicko-politický terorismus na Korsice: Fronta národního osvobození Korsiky a její následovníci. Odborný časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu. Online článek cit. 10. dubna 2008
5. National Front for the Liberation of Corsica. Online článek cit. 10. dubna 2008
6. www stránky cestovní kanceláře Orion cit. 10. dubna 2008

Autor: Bc. Jitka Chladová

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články z rubriky

Arménská genocida - její vnímání a pozůstatky

Spôsoby vzniku medzištátnych organizácií

Teória kultúrnych zmien R. Ingleharta

Vložit komentář