Společenskovědní časopis

Poslanecké kluby a proliferace stranických aktérů v PS PČR 1992- 1996

20. leden 2011 PhDr. Vladimír Hanáček, Ph.D. komentáře

Zdroj: commons.wikimedia.org

V letech 1992- 1996 došlo v rámci Poslanecké sněmovny PČR k největším přesunům poslanců mezi jednotlivými poslaneckými kluby, které buď existovaly již na začátku funkčního období, a nebo se ustavily nově v jeho průběhu. V dalších obdobích po roce 1996 již nikdy k tak zásadnímu přeskupování poměrů politických sil v rámci jedné komory nedošlo. Toto téma úzce souvisí s vývojem celého českého stranického systému, respektive fungováním jeho relevantních aktérů. V tomto období, které je v rámci etapizace vývoje českého stranického systému po roce 1989 často nazýváno jako „fáze konsolidace“[1], je však pro potřeby této práce nutné omezit se vedle srovnání ustanovení jednacích řádů, týkajících se poslaneckých klubů, pouze na deskripci situace v Poslanecké sněmovně v určeném období. Tedy především na přesuny jednotlivých poslanců mezi kluby, vznikání či případně zanikání klubů a jejich celkový počet. Zvláštní pozornost musí být věnována tomu, nakolik byl konkrétní klub formován poslanci zvolenými za jeden politický subjekt, či se jednalo o poslance z různých subjektů. Ustanovení jednacího řádu, týkající se vazby strany na klub a v tomto ohledu provedená změna v souvislosti s přijetím nového jednacího řádu PS PČR, lze vnímat jako potenciální korektor možného dalšího štěpení a také jako opatření, které v dalších volebních obdobích mohlo znamenat významné omezení těchto „proliferačních“ procesů. Cílem této práce tedy bude uvedené procesy i ustanovení empiricky reflektovat a poté se pokusit usoudit, zda takováto zákonná nastavení skutečně plní úlohu, která je jim často i v odborném diskurzu přisuzována, tj. směřovat k větší soudržnosti stranických aktérů i navzdory vnitřním tenzím a tím i větší stabilitě systému politických stran jako takového.

Zákonná úprava poslaneckých klubů v PS PČR v období 1992- 1996:

V znění původního jednacího řádu České národní rady, platném na začátku volebního období 1992- 1996, byla podoba, postavení i pravomoci poslaneckých klubů v ČNR upravena v paragrafech 55b, 55c a 55d. Tyto paragrafy byly do zákona č. 35/1989 Sb. o jednacím řádu ČNR vloženy na základě právního předpisu č. 280/1991 Sb., kterým byl zrušen paragraf 17 v zákoně č. 36/1989 Sb. o poslancích ČNR. Paragraf 55d byl pak ještě novelizován na základě právního předpisu č. 42/1993 Sb. V paragrafu 55b původního zákona o jednacím řádu ČNR bylo ustaveno právo poslanců sdružovat se v poslaneckých klubech, přičemž poslanec mohl být členem pouze jednoho poslaneckého klubu. K ustanovení klubu bylo třeba nejméně pěti poslanců, o ustavení klubu musel být sepsán zápis, který podepsali všichni členové klubu. Ustavení klubu a jeho název musel předseda klubu oznámit předsedovi ČNR písemně a uvést dále jméno a příjmení všech členů klubu. Paragraf 55b dále ustanovil, že jménem klubu zpravidla jedná jeho předseda či místopředseda. Paragraf 55c uznal právo poslaneckých klubů používat místnosti v objektech ČNR. Předsednictvo ČNR mělo určit výši příspěvků k úhradě nákladů poslaneckých klubů z rozpočtu ČNR za každý kalendářní rok s přihlédnutím k počtu členů jednotlivých poslaneckých klubů. Poslanecké kluby byly dále povinny vést evidenci o použití příspěvků a byly povinny použití příspěvků doložit. Paragraf 55d ve svém novelizovaném znění poté vymezil, že „předseda a místopředsedové České národní rady a předsedové poslaneckých klubů tvoří politické grémium, které posuzuje zejména otázky politické povahy, aby se objasnila stanoviska poslaneckých klubů a dále program a organizace práce České národní rady.“ Dále pak „zasedání politického grémia svolává předseda České národní rady. Předseda České národní rady svolá politické grémium též na žádost zástupců alespoň dvou poslaneckých klubů. Stanoviska politického grémia mají povahu doporučení.“

Tato ustanovení zákona o jednacím řádu ČNR, respektive po 1.1.1993 PS PČR, byla platná až do přijetí nového zákona o jednacím řádu PS PČR č. 90/1995 Sb. ze dne 15.4.1995, jenž vstoupil v platnost dne 1.8.1995. V tomto zákoně byla úpravě poslaneckých klubů věnována část devátá, tj. paragrafy 77 a 78. Shoda předchozí úpravy z ustanovením nového jednacího řádu spočívala především v deklaraci práva poslanců sdružovat se v politických klubech. Opět zde bylo zdůrazněno, že poslanec může být členem jen jednoho poslaneckého klubu. O ustavení klubu musí být opět sepsán zápis, který podepíší všichni členové klubu. Oznámení o ustavení klubu musí opět oznámit předseda klubu sekretariátu předsedy Sněmovny, kde musí být uveden název klubu, jméno a příjmení předsedy, jména a příjmení místopředsedů a jejich pořadí, v jakém předsedu v nepřítomnosti zastupují, a také jmenný seznam dalších členů klubu. K tomu je připojen zápis o ustavení klubu. Předseda klubu je během volebního období také povinen oznámit předsedovi Sněmovny jména poslanců, kteří klub opustili, nebo to může učinit sám dotčený poslanec. Paragraf 78 opět upravuje právo klubu užívat prostory i technické prostředky Sněmovny, kluby mají opět právo čerpat k úhradě svých nákladů příspěvky z rozpočtu Sněmovny, jehož pravidla hospodaření, čerpání i vedení evidence, vyúčtování a kontroly navrhne pro každý kalendářní rok organizační výbor a schvaluje Sněmovna. Kluby také vedou o svých příspěvcích evidenci a kluby nevládních politických stran získávají příspěvek v upravené výší, násobený koeficientem 1,3. Zásadní rozdíly mezi oběma úpravami však spočívají v pasážích, které nově upravují vztah politických stran na poslanecké kluby, a to i při všem respektu ke znění článku 26 Ústavy ČR. Tato ustanovení mohou být dle mého názoru vnímána jako důležitý faktor, ovlivňující postupný útlum inflace počtu poslaneckých klubů před schválením tohoto zákona. Jde především o ustanovení paragrafu 77, jenž nově vymezuje, že poslanci se sdružují v poslaneckých klubech podle příslušnosti k politickým stranám a politickým hnutím, za něž kandidovali ve volbách. Za zřejmě nejdůležitější změnu je možno považovat ustanovení, že poslanci příslušející k jedné politické straně mohou vytvořit pouze jeden poslanecký klub, přičemž slučování klubů je přípustné. Odstavec 2 pak říká, že „v průběhu volebního období může být ustaven nový poslanecký klub, složený z poslanců příslušných k jiné politické straně, než za jakou byli zvoleni ve volbách, nebo nový klub poslanců, kteří se v průběhu volebního období stali nezávislými poslanci.“ K ustavení takového klubu je třeba minimálně deseti poslanců, tyto kluby nedostávají příspěvek z rozpočtu Sněmovny, nemají právo na poměrné zastoupení v orgánech Sněmovny. Pokud klesne počet členů klubu v průběhu volebního období pod určenou hranici, klub se ruší. Poslanci, kteří byli členy zrušeného klubu, se mohou stát členy jiného klubu nebo zůstat bez členství v poslaneckém klubu. Podle odstavce 5 mohli na začátku volebního období ustavit klub poslanci zvolení za samostatně kandidující politickou stranu, k čemuž bylo nutno deset poslanců.[2]

Tato ustanovení tedy výrazně více specifikují podmínky vzniku i zániku poslaneckých klubů a lze je tak považovat za reakci významné části politické reprezentace na přesuny poslanců mezi kluby v prvním funkčním období PS PČR po roce 1993.

Přesuny poslanců mezi poslaneckými kluby v PS PČR v letech 1992- 1996:

Jak již bylo výše uvedeno, ve volebním období 1992- 1996 došlo v PS PČR k největším přesunům poslanců mezi jednotlivými poslaneckými kluby. Ve volbách 1992 bylo do České národní rady zvoleno celkem osm politických subjektů, z nichž pět byly kandidátní listiny jedné politické strany a tři byly koalice[3]. Koalice ODS-KDS, jež ve volbách zvítězila, byla dvojčlenná, koalice Liberálně sociální unie sestávala ze třech politických stran (Liberální strany národně sociální, Strany zelených a Zemědělské strany), a koalice Levý blok byla složena původně ze dvou stran: Demokratické levice ČSFR a KSČM, v průběhu roku 1993 k nim přibyla rovněž strana stejného názvu jako volební koalice. V průběhu volebního období pak docházelo k zániku původních poslaneckých klubů (právě v případě LSU rozpadem koalice a osamostatněním prvně jmenované strany, odchodům poslanců do klubů jiných stran), přesunům poslanců mezi existujícími kluby, jakož osamostatňování zástupců části již existujících poslaneckých klubů (ať už na úrovni zástupců jedné strany či napříč stranickou reprezentací). V PS PČR se tak v průběhu volebního období objevilo 16 poslaneckých klubů. Tyto přesuny pochopitelně souvisely rovněž s pohyby v rámci stranického systému: se vznikem nových politických stran, jejich slučováním, což se například dotklo rovněž spolupráce a následného sloučení subjektů zastoupených v parlamentu skrze koalici LSU a zástupců „moravistických“ stran[4], jakož i secesemi jednotlivců. Popsat tyto změny detailně na úrovni vývoje jednotlivých dílčích aktérů- politických stran a koalic, je s ohledem na komplikovanost některých procesů v rámci této práce téměř nemožné. Je nutno se tak omezit pouze na podchycení přesunů jednotlivých poslanců mezi poslaneckými kluby, které lze vymezit na základě několika schémat:

1) přesuny z řad opozičních subjektů do klubů vládních stran

2) přesuny poslanců v rámci opozičních klubů

3) přesuny poslanců v rámci klubů stran zastoupených ve vládě

4) opuštění poslaneckých klubů do pozice nezařazených poslanců[5].

1) Přesuny opozičních poslanců do klubů vládních stran: Přechody některých opozičních poslanců do řad vládních stran (ODS, KDS, KDU-ČSL a ODA) byly charakteristické především pro některé poslance, jenž byli zvoleni na kandidátce koalice Liberálně sociální unie. Tyto přesuny byly umocněny především vnitřním vývojem stran zde zastoupených: Liberální strana národně sociální se již v první polovině volebního období emancipovala od původní koalice, aby pak roku 1995 zažila sloučení s mimoparlamentními Svobodnými demokraty (OH)[6] , SZ postupně zažila téměř totální odchod její parlamentní reprezentace ze strany[7], což vedlo k její praktické marginalizaci, a ZS a později vytvořené hnutí Liberálně sociální unie vplynuly v ČMUS[8], jak již bylo uvedeno výše. Z řad původních poslanců klubu LSU tak přešli v průběhu roku 1995 do řad klubu KDU-ČSL poslanci Stanislav Kozák, Jiří Vačkář a Jan Vraný. K ODS se naopak připojili Alfréd Frommer a Pavel Hirš. Z řad ČSSD se k vládním stranám připojili poslanci Vlastimil Doubrava (k ODS) a Karel Hrdý (ke KDU-ČSL). Poslankyně zvolená za SPR-RSČ Eva Matoušková přestoupila do klubu LSNS, aby nakonec na konci volebního období zakotvila v řadách poslaneckého klubu ODA.

2) Přesuny poslanců v rámci opozičních klubů: Tato kategorie je s ohledem na evoluci zastoupení jednotlivých politických stran v jednotlivých klubech, jejich emancipaci, vznikání nových subjektů i přestupy individuálních poslanců asi nejsložitěji postižitelná. Nejjednodušší je situace v případě poslanců z klubu Levý blok. Zde totiž již v průběhu roku 1993 došlo s ohledem na vnitřní vývoj v KSČM[9] k osamostatnění jejího poslaneckého klubu, do něhož přešli poslanci: Květoslava Čelisová, Václav Exner, Václav Frank, Jiří Hájek, Josef Mandík, Dalibor Matulka, Jan Navrátil, Jaroslav Štrait, Vratislav Votava a Svatomír Recman[10]. Poslanci LB Jaroslav Palas, Ladislav Rymeš a Vladimír Řezáč přešli k ČSSD. Zbylí poslanci LB zůstali v klubu coby zástupci levicových stran LB a SDL. Z řad poslaneckého klubu SPR-RSČ přešel k ČSSD poslanec Ladislav Nedorost (předtím ovšem krátce člen klubu HSD-SMS). Ostatní republikáni se zařadili buď do klubu Českomoravské unie středu (Vítězslav Valach, Jiří Šoler), či založili nový klub Občanské národní hnutí (Jaroslav Unger). Poslanec Zdeněk Vlček pak přešel z klubu SPR-RSČ do řad klubu HSD-SMS a později k Levému bloku. Z řad klubu HSD-SMS přešli poslanci Michal Kraus, Gerta Mazalová a Zbyšek Stodůlka k ČSSD. Většina poslanců zvolených na kandidátce LSU později přecházela do klubu ČMUS[11]. Výjimku tvoří kromě výše zmíněných poslanců, kteří přešli k vládním stranám, poslanci, kteří zůstali v řadách opozice, byť pod křídli jiného klubu. Tak poslanci Jiří Vyvadil, Hana Orgoníková a Pavel Seifer přešli k ČSSD a poslanci Miroslav Raška a Tomáš Štěrba k ONH.

3) Přesuny poslanců v rámci klubů vládních stran: Odchody poslanců z řad jedné vládní strany do druhé byly méně časté než v případě opozičních subjektů, přesto zde existovalo několik výjimek. Tu tvořili poslanci Josef Ježek, jenž přešel z ODS do ODA, a poslanec Tomáš Ježek, jenž svého jmenovce následoval, ale opačným směrem. Zvláštní kategorii pak tvoří poslanci Křesťanskodemokratické strany, kteří byli zvoleni v rámci koalice s ODS. KDS, která se prakticky po celou dobu volebního období pohybovala hluboko pod hranicí volitelnosti (1-2% preferencí) byla postavena před otázku, s jakou s vládních stran navázat spolupráci, jež by vyústila v integraci obou subjektů. Již od roku 1993 se KDS v tomto směru orientovala na ODS, nicméně v jejím rámci se později konstituovala platforma, jenž integraci s ODS odmítala a naopak chtěla zdůraznit křesťanskodemokratickou identitu strany bližší spoluprací s menšími koaličními partnery, hlavně s KDU-ČSL. Tato skupina se na jaře roku 1995 oddělila od poslaneckého klubu KDS a vytvořila klub „Křesťanskodemokratická strana 1“[12]. Jmenovitě se jednalo o poslance Pavla Tollnera, Vladimíra Koronthályho, Jana Zahradníčka, Věnceslava Lukáše a Jiřího Haringera[13], kteří představovali polovinu dosavadního poslaneckého klubu KDS. V dějinách české Poslanecké sněmovny tak došlo k nebývalé situaci, kdy jedna politická strana měla ve Sněmovně dva poslanecké kluby, což podle nového zákona o jednacím řádu Sněmovny nastat nemůže. O tom, zda by taková situace byla možná jen nepatrným formálním odlišením názvu lze jen dlouze spekulovat. Faktem ovšem je, že poté, co nový zákon o jednacím řádu PS PČR vstoupil 1.8.1995 v platnost, tato skupina poslanců již v září 1995 klub rozpustila, opustila stranu a přešla do KDU-ČSL[14]. Politické faktory v tomto hrály zřejmě významnější roli, než čistě procedurální opatření, která jednací řád přinášel. Zbytek poslanců KDS zůstal v řadách klubu strany až do jejího sloučení s ODS 31.3.1996, což znamenalo jejich přechod rovněž do poslaneckého klubu ODS. Jmenovitě to byli poslanci Marek Benda, Pavel Kolář, Jan Litomiský, Michal Lobkowicz, Antonín Sochor a Tomáš Svoboda[15].

4) Opuštění poslaneckých klubů do pozice nezařazených poslanců: V Poslanecké sněmovně se v období 1992- 1996 vyskytlo rovněž několik poslanců, kteří opustili řady poslaneckého klubu a zůstali až do konce volebního období nezařazenými. Mezi ně patřili jak poslanci opozičních stran, tak jeden poslanec strany vládní. Nezařazenými se tak postupně stali opoziční poslanci Jiří Bílý a Petr Kavan (oba HSD-SMS), Miroslav Řezníček (ČSSD), Jiří Šoler a Bohuslav Kuba (oba SPR-RSČ), ale i poslanec Libor Novák (ODS).

Zvláštní kategorii oproti všem výše zmíněným pak tvoří poslanec Ladislav Blažek, jenž z řad ODS později přešel do klubu LSNS a nakonec do klubu ONH. Poslanec Ivo Honický pak zůstal nezařazený po celé funkční období.[16]

Závěr:

Závěrem je možno na základě učiněné empirické evidence přeskupování sil v PS PČR ve volebním období 1992- 1996 pokusit se odpovědět na výše vyřčenou úvahu. Nastavení původního jednacího řádu PS PČR svou namnoze přílišnou benevolencí umožnilo proces inflace politických aktérů na parlamentní půdě, jejichž odrazem pak mohla být zmíněná proliferace politických stran v rámci systému jako takového, přispívající k jeho větší nestabilitě. Otázkou tedy je, zda toto ustanovení nebylo skutečně politickými činiteli vnímáno jako nedostatečné. Změnu ustanovení v rámci přijetí nového zákona o jednacím řádu PS PČR a zpřísnění pravidel při ustanovování klubů by pak šlo vnímat jako praktický důsledek tohoto stavu. Je pak navýsost patrné, že v dalších volebních obdobích se počet relevantních aktérů systému s ohledem na jejich parlamentní zastoupení již jen snižoval a k výrazné proliferaci stranických aktérů zde nedocházelo.[17] V každém období sice došlo k odchodu individuálních poslanců z klubů, čímž vznikl fenomén tzv. „přeběhlictví“, k nárůstu počtu poslaneckých klubů však již nedochází. Můžeme tak usoudit, že změny ustanovení jednacího řádu skutečně vedly k posílení homogenity stranických aktérů a stabilitě systému jako takového. Přesto zde však hrají rovněž roli i jiné systémové faktory, které s daným problémem evidentně nesouvisí. Tyto faktory jsou determinovány hlubšími societálními vlivy. Proto se lze domnívat, že toto formální nastavení má na formát i mechanismus českého stranického systému v posledních patnácti letech jen velmi zanedbatelný vliv.

Odpovědný redaktor: Adam Jelínek

Odpovědná korektorka: Jana Nováková

Seznam použité literatury:

Tištěné prameny:

1) zákon č. 35/1989 Sb.
2) zákon č. 90/1995 Sb.

Internetové zdroje:

http://www.psp.cz/sqw/organy2.sqw?o=1&k=1 (leden 2011)

Rozšiřující literatura:

Malíř, Jiří- Marek Pavel (eds.): Politické strany, Vývoj politických stran a hnutí v Českých zemích a Československu 1938- 2004, Doplněk, Brno, 2005
Pšeja, Pavel: Stranický systém ČR, CDK, Brno, 2005

[1] Srov. např. Pšeja, Pavel: Stranický systém ČR, CDK, Brno, 2005

[2] Po novele č. 205/2006Sb. je tento počet snížen na pouhé tři poslance.

[3] Výsledky voleb viz. In: http://www.volby.cz/pls/cnr1992/u4 (leden 2011)

[4] Ve volbách 1992 jednotný „moravistický“ subjekt HSD-SMS zažil v následujícím období téměř neuvěřitelný proces štěpení na řadu marginálních politických uskupení, zformovaných často buďto na úrovni několika představitelů, či jen „papírově“ jako blokace původní značky, aby se zabránilo jejímu využití politickými konkurenty. Rozhodující část „moravistů“ v čele s předsedou hnutí Janem Kryčerem začátkem roku 1995 vytvořila celostátně působící koalici Českomoravská strana středu, v níž spolupracovala rovněž s parlamentními stranami ZS a LSU, které byly ve volbách zvoleni na kandidátce Liberálně sociální unie. Detailní rozbor viz: Mareš, Miroslav – Strmiska, Maxmilián: Moravistické strany a hnutí, In: Malíř, Jiří- Marek Pavel (eds.): Politické strany, Vývoj politických stran a hnutí v Českých zemích a Československu 1938- 2004, Doplněk, Brno, 2005, s. 1622- 1623

[5] Informace o členství jednotlivých poslanců v jednotlivých poslaneckých klubech jsou k dispozici on-line na: http://www.psp.cz/sqw/organy2.sqw?o=1&k=1 (leden 2011), z kteréžto evidence ve svém pojednání také vycházím.

[6] Srov. Pšeja, Pavel – Mareš, Miroslav: Malé strany liberální orientace, In: Malíř, Jiří- Marek Pavel (eds.): Politické strany, Vývoj politických stran a hnutí v Českých zemích a Československu 1938- 2004, Doplněk, Brno, 2005, s. 1674- 1676

[7] Detailní popis evoluce SZ v tomto období viz. Kopeček, Lubomír: Strana zelených, In: Tamtéž, s. 1583- 1584

[8] Srov. Mareš, Miroslav – Pšeja, Pavel: Zemědělské a rurální strany, In: Tamtéž, s. 1610

[9] Dne 26.6.1993 došlo na sjezdu KSČM v Prostějově ke změně na postu předsedy strany, kdy J. Svobodu vystřídal M. Grebeníček, což vedlo k odchodu některých reformně orientovaných členů ze strany a založení dvou nových stran: LB a SDL. Blíže k tomu viz. Fiala, Petr – Mareš, Miroslav – Pšeja, Pavel: Komunisté a jejich strany, In: Tamtéž, s. 1422- 1423

[10] Srov. In: http://www.psp.cz/sqw/snem.sqw?id=9&o=1 (leden 2011)

[11] Výjimku tvoří poslanec Jiří Drápela, jenž mezitím rovněž prošel klubem Hnutí za samosprávnou demokracii Moravy a Slezska. Srov. In: http://www.psp.cz/sqw/snem.sqw?id=4&o=1 (leden 2011)

[12] Šedo, Jakub: Křesťanskodemokratická strana, In: Malíř, Jiří- Marek Pavel (eds.): Politické strany, Vývoj politických stran a hnutí v Českých zemích a Československu 1938- 2004, Doplněk, Brno, 2005, s. 1560

[13] Viz. In: http://www.psp.cz/sqw/snem.sqw?id=7&o=1 (leden 2011)

[14] Tamtéž

[15] Viz. In: http://www.psp.cz/sqw/snem.sqw?id=6&o=1 (leden 2011)

[16] Srov. In: http://www.psp.cz/sqw/snem.sqw?id=13&o=1 (leden 2011)

[17] S pochopitelnou výjimkou odchodu významné části klubu ODS začátkem roku 1998 a ustavení Unie svobody.

Jak citovat tento text?

Hanáček,, Vladimír. Poslanecké kluby a proliferace stranických aktérů v PS PČR 1992- 1996 [online]. E-polis.cz, 20. leden 2011. [cit. 2024-10-03]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/poslanecke-kluby-a-proliferace-stranickych-akteru-v-ps-pcr-1992-1996.html>. ISSN 1801-1438.