Poměr uvážení a vázanosti státních orgánů právními normami

Co se týká poměru uvážení a vázanosti státních orgánů právními normami v rámci vnitrostátního práva, tak se v rámci světových právních soustav ustavily dva základní přístupy k řešení této otázky. Za prvé jde o kontinentální právní soustavy, kde platí vázanost státních orgánů právními normami při vydávání individuálních právních aktů (rozhodnutí). Za druhé jde o precedenční právní soustavy anglosaského práva tzv. common law, které je zejména výsledkem soudního rozhodování.

Poměr uvážení a vázanosti státních orgánů právními normami

Co se týká poměru uvážení a vázanosti státních orgánů právními normami v rámci vnitrostátního práva, tak se v rámci světových právních soustav ustavily dva základní přístupy k řešení této otázky.

Za prvé jde o kontinentální právní soustavy, kde platí vázanost státních orgánů právními normami při vydávání individuálních právních aktů (rozhodnutí). Státní orgán, nejčastěji soud zde aplikuje již existující obecné právní normy na jedinečný případ. Tímto individuálním právním aktem (rozhodnutím) se zakládají, mění nebo ruší právní vztahy jednotlivců v případě konstitutivních právních aktů nebo autoritativně potvrzuje existence nebo neexistence právních vztahů jednotlivců v případě deklaratorních právních aktů. Přičemž tyto individuální právní akty (rozhodnutí) zásadně nelze počítat v kontinentálním právu mezi prameny práva. Individuální právní akty (rozhodnutí) se vztahuje pouze na jednotlivý řešený případ, na účastníky sporu, zásadně nemá právní účinky pro další osoby. Individuální právní akt (rozhodnutí) soudu či jiného státního orgánu, zejména jde-li o rozhodnutí vyšších soudů, však má i v kontinentálním práva účinky, které se přibližují precedenčnímu právu (viz. dále) v anglosaských zemích, státní orgány i účastníci se na tato rozhodnutí odkazují a v obdobných případech rozhodují obdobně.

Uvážením státních orgánů při vydávání individuálních právních aktů (rozhodnutí) v kontinentálním právu rozumíme uvážení pouze v rámci právních norem vydaných příslušnými státními orgány (nejčastěji jde o zákony vydané parlamentem), děje se tak zejména tehdy jsou li podmínky (hypotéza), obsah, tj. práva a povinnosti (dispozice) a sankce právní normy stanoveny nikoliv jednoznačně ale více či méně neurčitě, v prvém případě příslušný státní orgán vydávající individuální právní akt (rozhodnutí) pouze individualizuje obecnou právní normu, tj. vztahuje ji na jednotlivý případ, v druhém případě konkretizuje právní normu, tj. dotváří její obsah. K případům uvážení lze zařadit rovněž použití analogie na případy nekryté právní normou, jde o jakousi mezeru v právním řádu, kdy se použije v některých právních odvětvích či otázkách anologie legis (analogie zákona), kdy se připouští použití právní normy, která upravuje nejvíce podobné vztahy (analogické) jednotlivému případu, v případě, že neexistuje ani taková právní norma, připouští se v určitých odvětvích práva, aby se věc řešila podle smyslu celého souboru právních pravidel, podle obecných zásad, které jsou v určitém systému právních norem vyjádřeny a na kterých je tento systém založen, což se nazývá analogie iuris (analogie práva). Analogie se uplatní zejména v občanském, obchodním, rodinném a procesním právu, neuplatní se zejména v trestním hmotném právu, kde je uvážení představováno podmínkou materiálního znaku trestného činu, když se hodnotí stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, popř. malý např. u mladistvých není trestným činem.

Za druhé jde o precedenční právní soustavy anglosaského práva tzv. common law, které je zejména výsledkem soudního rozhodování. Platí zde zásada stare decisis, tedy stálosti rozhodování, podle které je od soudce očekáváno, že rozhodne jednotlivý případ na základě právních zásad vyjádřených v předchozích případech. Tyto právní zásady slouží jako precedent. Tento precedent má být následován stejným soudem a všemi nižšími soudy podléhajícími tomuto vyššímu soudu ve všech budoucích případech. Soud se může odchýlit od precedentu, není-li již v souladu s logikou, spravedlností a slušností (overruling precedent), soud může dále odlišit precedent rozhodne-li, že jednotlivý případ není podstatou podobný předchozími precedentu a vytvořit nový precedent (distinghuishing precedent). V případě absence precedentu soudce vytvoří nový precedent mimo jiné na základě vyhledání obdobných případů např. v jiných státech common law, které pro něj nejsou závazné, ale jsou přesvědčivé (persuasive), morálních pravidel právní teorie, zvyklostí, veřejného zájmu, slušnosti a spravedlnosti (case of first impression, novel case). V případě zákonů ve státech common law, představují zákony obecnější ustanovení, které soudce často konkretizuje, dotváří jejich obsah, hledáním úmyslu zákonodárce, zkoumáním textu, a dále kontextovým zkoumáním na základě zpráv výborů, jednáním výborů, rozmluv v Parlamentu, důvodových zpráv legislativních odborů a výkonné moci apod. Tyto rozhodnutí soudu pak slouží i v případě zákonů jako precedenty. Zatímco u zákonů je zásadně vyloučena zpětná účinnost (přímá retroaktivita), tzn. upravují budoucí situace, u soudních rozhodnutí je tomu právě naopak, aplikují se na situace, které vznikly před tím, než byl rozhodnut jednotlivý případ.

Vzhledem k tomu, že se přikláním k monistickému učení, které pokládá pojem práva za nedělitelný, předpokládá budoucí soulad všech právního řádů vnitrostátních i mezinárodního, tedy vznik jediného práva, zajištěného právními pravidly vylučujícími spor mezi právními normami, lze přistoupit ke srovnání obou výše uvedených právních soustav. Právo je totiž odvozeno ze společenských vztahů, jejichž celek je rovněž objektivně nedělitelný, překračují hranice států. Srovnáním právních soustav kontinentálního a anglosaského precedenčního práva, můžeme říci, že stálosti rozhodování je v kontinentálním právu dosaženo vázanosti státních orgánů právními předpisy, v anglosaském právu stálostí precedentů (stare decisis). Změny rozhodování státních orgánů v závislosti na změnách společnosti, tj. změnách ekonomického, politického, sociologického a technologického stavu společnosti je dosahováno v obou právních soustavách změnou právních předpisů, rozhodováním Ústavních soudů, které ruší běžné zákony pro rozpor s ústavou či jiným ústavním zákonem, v precedenčním právu pak odchýlením od precedentu (overruling precedent). Při absenci zákona a precedentu v precedenčním právu rozhoduje soud novým precedentem (case of first impression, novel case), při absenci zákona v kontinentálním právu, jmenovitě v českém právním řádu se použije analogie legis nebo analogie iuris, jde o tzv. mezery v právu.

Co se týká případu, kdy v anglosaském precedenčním právu dochází k odlišení precedentu (distinguishing precedent), je podle mého názoru právní úprava českého práva nedostatečná. Podle čl. 2 odst. 3 zák. č. 1/1993 Sb. Ústavy ČR státní moc slouží všem občanům, tzn. je třeba zkoumat pravdivost výroku: „Právní předpisy ČR slouží všem občanům.“ Podle mého názoru je tento výrok pravdivý v současnosti pouze částečně, tj. právní předpisy částečně slouží všem občanům a částečně nikoliv. Pravdou lze podle mne označit pouze skutečnost a lží to, co není skutečné, přičemž každý výrok o skutečnosti ji nemůže obsáhnout v její celistvosti, slovy totiž nelze skutečnost postihnout jako celek, jinými slovy každý výrok je částečně pravdivý, částečně se jako skutečnost děje a částečně nepravdivý, částečně se jako skutečnost neděje, tedy částečně lže. Lze pouze odlišit převážně pravdivý výrok, tedy výrok, který se ve skutečnosti převážně děje, a výrok, který je převážně lživý, tedy výrok, který se ve skutečnosti převážně neděje. Lze říci, že každý člověk, ať vinný nebo nevinný, ať přítel nebo nepřítel, má ve svých slovech a myšlenkách částečně pravdu a částečně lže. Pravda je tedy relativní, absolutní je však podle mého názoru dobro.

Dobro představuje nejkratší cestu k souladu všech a všeho, čím jdeme delší cestou k tomuto cíli, čím méně se trvale zvětšuje soulad všech a všeho, tím jde o menší dobro a větší zlo, přičemž podle mého názoru soulad všech a všeho je nevyhnutelný, podle mého názoru musí dojít k překonání chaosu a k nastolení souladu všech všeho, podle mne jde o normativní sílu skutečnosti. Na každém z nás však záleží, kdy se tak stane. Avšak poznání dobra jako nejkratší cesty k dokonalému souladu všech a všeho je věcí tak složitou jako je složité poznání celé skutečnosti, celého Bytí, tj. vševědoucnost, existují pouze určité pravidla, převážně pravdivé ukazatele, která nám během této cesty naznačují, že jdeme dobře nebo zle. Jestli však jde o skutečné dobro, tedy nejkratší cestu k souladu všech a všeho, nám ukáže teprve čas, mnohdy to může trvat desítky či stovky let, příkladem nám může být období vlády komunismu, které ve světě trvalo více jak 80 let. Tyto ukazatele dobra, tedy nejkratší cesty k dokonalému souladu všech a všeho, se pokusil podle mého názoru zachytit rovněž tvůrce právních předpisů v těchto právních normách, přičemž dobro těchto právních předpisů vyjádřil český zákonodárce, nikoliv jako soulad všech a všeho, ale podmínku, že státní moc, tedy i jí vydané právní předpisy slouží všem občanům.

Výrok, že určité právní pravidla obsažená v současných českých právních normách slouží všem občanům, je tak pravdivý ze shora uvedených důvodů pouze částečně, jde-li o spravedlivé (dobré ve shora uvedeném smyslu) pravidlo, pak toto pravidlo převážně slouží všem občanům, vždy se však najde situace, kdy tomu tak není. Jinými slovy není pravidlo bez výjimky. V tomto případě anglosaské precedenční právo přistupuje k odlišení precedentu (distinghuishing precedent), kontinentální, resp. český zákonodárce by měl však rozhodnout v souladu s tímto v daném jednotlivém případě nespravedlivým pravidlem, které zde neslouží všem občanům. Z vlastní zkušenosti advokáta mohu říci, že se tomu v případě českých soudců povětšinou neděje, když i čeští soudci se v tomto případě odchylují od právního pravidla výjimečně nespravedlivého v daném jednotlivém případě.

Navrhuji, aby v případě, okolností případu zvláštního zřetele hodných ani českých soudce, resp. jiný státní orgán nebyl vázán pravidlem obsaženým v právním předpise a mohl rozhodnout v souladu s analogii legis nebo analogii iuris, tak jak to umožňuje kontinentální právo v případě mezer v právu. V tomto případě by však musel tento státní orgán podrobně zdůvodnit v čem spočívají okolnosti zvláštního zřetele hodné a způsob použití analogie legis a analogie iuris, aby bylo možno jeho rozhodnutí přezkoumat v rámci rozhodování o opravných prostředcích. Jinými slovy byl by dán větší prostor k uvážení státního orgánu, obdobně anglosaskému precedenčnímu právu.

Literatura

1. Teorie státu a práva, Díl I., doc. Dr.Sc. Jiří Boguszak, Orbis, Praha 1967.
2. Irwin´s business law, Klayman E.I., Bagby J.W., Ellis N.S., nakladatelství Richard D. Irwin, inc, USA, 1994.
3. Malenovský J., Mezinárodní právo veřejné, Doplněk, Brno 1993.
4. Vztah mezinárodního práva veřejného a soukromého a vnitrostátního práva z pohledu upravovaných společenských vztahů, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2006 http://www.e-polis.cz/view.php?id=172&catid=24
5. Filosofie rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., www.sweb.cz/filosofierovnovahy

Autor: JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.

Autor je advokát.

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

O spravedlivém rozdělení bohatství společnosti

Zločin, vina a trest

Ideální právo a náboženství

Další články z rubriky

Evropská patentová judikatura, její souvislosti a konsekvence

Proč využívat mediaci místo soudního řešení sporů?

Právny systém Európskej únie

Vložit komentář