Polské volební systémy a jejich dopad na aktuální politické dění

Ústředním tématem této práce bude popsání struktury a fungování volebního systému Polska, který se budu snažit představit jako celek. Neomezím se tedy pouze na část teoretickou, ale rovněž na její propojení s praxí. Jako první vždy představím konkrétní volební systém z teoretického hlediska. Podrobněji se tedy budu věnovat volebnímu systému pro volby do polského parlamentu a volebnímu systému pro volbu prezidenta republiky.

Polské volební systémy a jejich dopad na aktuální politické dění

1. Úvod

Ústředním tématem této práce bude popsání struktury a fungování volebního systému Polska, který se budu snažit představit jako celek. Neomezím se tedy pouze na část teoretickou, ale rovněž na její propojení s praxí.

Jako první vždy představím konkrétní volební systém z teoretického hlediska. Podrobněji se tedy budu věnovat volebnímu systému pro volby do polského parlamentu a volebnímu systému pro volbu prezidenta republiky. Zároveň představím mechanismy často opomíjených voleb probíhajících na komunální úrovni, naopak se vzhledem k prostoru nebudu zabývat volbami do Evropského parlamentu. Na teoretické poznatky se v každé části budu snažit navázat praktickou částí, ve které se budu věnovat průběhu a výsledkům posledních voleb. To, co jsem tedy představila v rámci teorie, se budu vždy snažit demonstrovat na posledních volbách. Spíše pro představu tedy představím průběh a výsledek posledních prezidentských voleb (2005) a posledních komunálních voleb (2006).

Jelikož mám pro práci omezený prostor, budou výše uvedené příklady z praxe spíše informativního rázu a nebudu se snažit o jejich hlubší analýzu. Z hlediska významu pro celý politický systém si na druhou stranu jistě větší pozornost zaslouží průběh voleb do dolní komory polského parlamentu. Proto se v rámci praktické části věnované předčasným volbám do Sejmu, které proběhly v říjnu 2007, budu snažit přiblížit také události, které k vypsání předčasných voleb vedly a zároveň se alespoň ve stručnosti pokusit poukázat na vliv volebního systému při utváření systému stranického.

Práce tak díky propojení teoretických poznatků s problematikou posledních voleb představuje kompletní přehled, dle mého názoru, nejdůležitějších polských volebních systémů a nástin jejich odrazu na politické scéně dnešního Polska.

2. Volební systémy pro parlamentní volby

2.1. Teorie

Parlament Polské republiky je tvořen dvěma komorami volenými shodně na čtyřleté období. Polský Sejm, tedy dolní komora polského parlamentu, je tvořena 460 poslanci a Senát 100 senátory. Pasivní volební právo pro zvolení do parlamentu je určeno věkovou hranicí 21 let (v případě Sejmu) a 30 let (v případě Senátu). Aktivním volebním právem do obou komor parlamentu disponuje každý polský občan, který ve dne volby dosáhl věku 18 let. Nyní se již budu věnovat volebnímu systému v rámci každé komory zvlášť (Klíma, 2005: s. 201-202).

Volební systém pro volby do Sejmu je označován právem jako nejdůležitější, jelikož právě a pouze ten má výrazný vliv na formování systému stranického. Než přejdu k současné podobě tohoto volebního systému, zmíním ve stručnosti jeho historický vývoj, zejména pak velmi důležitou reformu z roku 1993. Od prvních standardních demokratických voleb v Polsku (1991) již uplynulo 16 let, během kterých došlo, co se volebního systému týče, k poměrně výrazným změnám. Celkem se hovoří o třech formách proporčního volebního systému [1] , které se v průběhu posledních šesti voleb postupně vystřídaly [2] (Kubát, 2004: s. 285-286).

V roce 1991 se do Sejmu volilo podle volebního zákona z 28. června téhož roku, který byl vytvořen a schválen po více než roce komplikací spojených s jeho přijetím. Proti návrhu nového volebního zákona pro volby do Sejmu, který měl změnit dvoukolový většinový systém z roku 1989, se nejvíce stavěl tehdejší prezident Lech Walesa. Volební systém uplatněný v roce 1991 lze označit za velice proporční, zejména díky velikosti volebních obvodů a absenci volebních klausulí [3] (Kubát, 2000: s. 25-31).

Již v roce 1993 došlo od voleb z roku 1991 k první volební reformě, a to právě v důsledku vysoce proporčních volebních účinků, které se projevily ve fragmentarizaci polské politické scény [4] . Cílem volební reformy tedy bylo zavedení nového proporčního systému s většinovými účinky. Stejně jako u volebního systému z roku 1991 byl zachován jeden celostátní volební obvod, ale upravil se počet regionálních volebních obvodů z 37 na 52. Stejně tak se změnila metoda přepočítávání hlasů na mandáty [5] a nově byla zavedena 5% volební klausule pro politické strany [6] , která platí dodnes a která se nevztahuje na strany národnostních menšin [7] (Mlejnek, 2000: s. 41).

Další a dodnes poslední účelové změny týkající se volebního systému pro volby do Sejmu platí od roku 2001. Volební reforma schválená 12. dubna tohoto roku byla prosazena polskými pravicovými stranami, které od roku 2000 procházely krizovým obdobím, což se projevilo mimo jiné v rozpadu vládní koalice a vzniku nových pravicových stran. Diskuze o novém volebním systému se nesla v duchu několika návrhů, jejichž jediným cílem bylo zavedení více proporčního volebního systému, díky němuž by se do Sejmu dostaly i nové pravicové strany, které by se alespoň částečně postaraly o oslabení vlivu, v tomto období jinak velmi výrazně sílící, levice. [8]

Na volební reformě z roku 2001 se dá tedy demonstrovat, jak silnou pozici mají u většiny reformních procesů samy vládnoucí elity, které si pomocí úprav volebního systému chtějí pojistit svá stávající postavení i v dalších volebních obdobích. (Kubát, 2004: s. 286)

Přijaté změny se opět týkaly způsobu přepočítávání hlasů na mandáty a úprav volebních obvodů. Byl zcela vymazán celostátní volební obvod, s čímž souvisí i zánik 7% klausule, která platila pro strany v rámci tohoto tzv. celopolského volebního obvodu. Polsko se dále vrátilo k modifikované verzi Sainte-Laguëovy metody volebního dělitele. V současné době se tedy v Polsku volí v 41 volebních obvodech, přičemž na každý připadá průměrně 11 mandátů. Ke změně ale nedošlo v případě preferenčních hlasů. Od roku 1991 tak voličovi zůstává možnost vyznačit na kandidátní listině vždy jeden preferenční hlas (Kubát, 2005: s. 115-117).

Nyní přejdu k volebnímu systému do polského Senátu. I ten prošel od roku 1989 řadou změn, nicméně protože tato komora nedisponuje pravomocemi jako Sejm a nehraje v politickém systému Polské republiky stejně významnou roli, budu se věnovat pouze jeho současné podobě. (Kubát, 2000: s. 35).

O současné formě volebního systému pro volby do polského Senátu hovoříme stejně jako v případě voleb do Sejmu v souvislosti s rokem 2001. V tomto roce byl přijat volební zákon, který reflektoval administrativní reformu z roku 1998, díky které došlo k úpravě volebních obvodů. Senátoři jsou pomocí systému prosté většiny voleni ve 40 vícemandátových volebních obvodech. V každém obvodu je k dispozici od dvou do čtyř mandátů, přičemž senátory se stanou vždy kandidáti s největším počtem hlasů. Oproti volebnímu systému pro volby do Sejmu disponuje každý volič tolika preferenčními hlasy, kolik senátorů je možné v daném obvodě zvolit (Kubát, 2005: s. 118).

2.2. Předčasné volby do Sejmu 2007

2.2.1. Průběh a výsledky voleb 2007

Předčasné parlamentní volby v roce 2007 někteří označují za zlomové a v postkomunistické historii Polska také jako unikátní [9] . Než se však zaměříme na samotné faktory, díky nimž je možné tyto volby za unikátní považovat, je třeba si alespoň ve stručnosti připomenout, co vyhlášení předčasných voleb v roce 2007 zapříčinilo.

Jako téměř u všech předčasných voleb, i zde sehrála podstatnou roli nestabilita politického povolebního vývoje. Poté, co po řádných volbách v roce 2005 selhaly pokusy o sestavení koaliční vlády dvou nově dominujících stran, kterými se staly středo-pravicové strany Právo a spravedlnost (PiS) - 27% a Občanská platforma (PO) - 24,1%, byla sestavena menšinová vláda tvořena pouze vítěznou stranou. Akceschopnost a funkčnost vlády strany Právo a spravedlnost, která po volbách v roce 2005 obsadila v Sejmu 155 křesel, se podle očekávání ukázala jako nemožná. V důsledku toho tehdejší premiér Kazimierz Marcinkiewicz 5. května uzavřel koalici s dalšími dvěma politickými stranami, se Sebeobranou a Ligou polských rodin (LPR). K další, tentokrát personální, změně došlo v rámci koalice v roce 2006 na postu premiéra. Marcinkiewicze nahradil ve funkci předsedy vlády lídr sociálně-konzervativní strany PiS Jaroslaw Kaczyński. Nestabilitu vládní koalice dále umocnila korupční aféra bývalého ministra zemědělství a člena Sebeobrany Andrzeje Leppera a následné odvolání dalšího z členů vlády, ministra vnitra Janusze Kaczmarka. I přes nesouhlas obou menších koaličních stran, se 7. září podařilo 2/3 většinou dolní komoru parlamentu rozpustit. Na základě těchto událostí vyhlásil prezident Lech Kaczyński nové volby, jejichž datum byl stanoven na 21. října 2007. [10]

Jak jsem zmínila již výše, říjnové volby, ve srovnání se všemi předchozími volbami do Sejmu, v určitých faktorech vynikaly. Volby byly ve znamení velmi tvrdě vedené předvolební kampaně, která měla značný vliv na formování předvolebních preferencí jednotlivých stran. Největší dopad na samotný výsledek voleb měly zřejmě tři „velké televizní duely”, během nichž se postupně prezentovala trojice nejsilnějších stran. Zástupci a zároveň lídři PiS (J. Kaczyński), PO (D. Tusk) a zástupce nově utvořené středo-levicové koalice [11] Levice a demokraté (LiD), bývalý prezident A. Kwaśniewski, tak v přímých televizních přenosech soupeřili o přízeň voličů. [12]

Překvapení, které předčasné volby přinesly, byl celkový počet stran [13] , které překonaly volební klausuli a obsadily některý z poslaneckých mandátů. Jejich počet se oproti předchozím volbám snížil a stal se nejnižším v polské postkomunistické historii. Pětiprocentní hranici tentokrát nepřekonali oba bývalí koaliční partneři PiS, radikální Sebeobrana a LPR. Naopak posílily obě středové strany, tentokrát ale nad PiS, vítězem z voleb 2005, dominovala s velkou převahou PO, která získala více než 40 % hlasů všech oprávněných voličů. Další dvě uskupení, Polská lidová strana (PSL) a koalice LiD, dosáhly ve srovnání s volbami 2005 zhruba stejného výsledku, tj. okolo 10%. [14]

Výčet všech „nej” voleb do Sejmu 2007 zakončím ohledem na volební účast, která byla, zřejmě v důsledku ostré volební kampaně, nejvyšší po roce 1989. Volby se účastnilo celkem 53,88% oprávněných voličů. [15] V současné době tedy v Polsku vládne vítězná PO a její povolební koaliční partner PSL. Premiérem se podle očekávání stal lídr nejsilnější politické strany, tedy předseda PO Donald Tusk. [16]

2.2.2. Vliv volebního systému na systém stranický

Stranický systém Polské republiky lze charakterizovat na základě veliké proměnlivosti a nestálosti, která je viditelná v procesu častého vznikání a zanikání politických stran. Tento fenomén však nebyl otázkou pouze prvního či druhého volebního období, ale ve výraznější podobě se projevil rovněž ve volbách v roce 2001 [17] , tedy po 10 letech, které uplynuly od konání úplně prvních plně soutěživých a demokratických voleb. Docházelo tak, a v menší míře dochází stále, k neustálé proměně podoby stranického systému, přičemž žádný z hlavních politických proudů dodnes zcela nevymizel. Politické ideové proudy, představované nejrůznějšími politickými stranami, tak pouze získávají „novou značku” (Antoszewski, 2002: s. 286-288).

V počátcích politické transformace, se stejně jako u většiny postkomunistických zemí, nehovoří, podle Mlejnkových slov, o „čistokrevných” politických stranách, ale spíše o politických organizacích, které plní jejich funkci (Mlejnek, 2000: s. 44). Osobně si ale myslím, že je problém institucionalice a etablování politických stran v pravém slova smyslu částečně překonán, což můžeme doložit na výsledku posledních předčasných voleb.

Jak jsem již zmínila výše, do polského Sejmu se v roce 2007 dostaly pouze 4 politické strany. Toto číslo odpovídá podle Sartoriho kritérií umírněnému multipartismu, který předpokládá stabilizaci stranického systému. Kromě počtu politických stran je však třeba si rovněž všímat také ideologické vzdálenosti, která mezi jednotlivými stranami panuje. Tím, že již v Sejmu nenajdeme ani jednoho zástupce radikální Sebeobrany a Ligy polských rodin, došlo ke snížení ideologické polarizace v systému a k celkovému posílení politického středu. V polském Senátu dokonce kromě jednoho nezávislého zástupce najdeme pouze senátory z řad PO nebo PiS. [18]

Současné politické dění v Polsku, které se odvíjí od posledních voleb z roku 2007, by mohlo ve velké míře napomoci upevnění politických stran jako jednotek a jejich snazší zakořenění do politického systému, které by bylo doprovázeno zejména zjednodušením vzájemných vazeb a vztahů mezi stranami. Je však spíše otázkou několika dalších volebních období, zda je tento předpoklad správný, jelikož o určité podobě stranického systému jistě nelze mluvit v souvislosti s takto krátkým časovým obdobím. [19]

3. Volba prezidenta

3.1. Teorie

Polský prezident je volen lidem ve všeobecných, rovných, tajných a přímých volbách na funkční období pěti let [20] . Návrhy na prezidentské kandidáty vycházejí opět z lidu. Za kandidáta je považován polský státní občan, který je navržen nejméně 100.000 voliči a který tuto kandidaturu stvrdí osobním podpisem [21] . Pro prezidentskou funkci je potřeba splnit 35letou věkovou hranici, další podmínkou je právo volit do polského Sejmu. Volit prezidenta mohou všichni polští občané, kteří dosáhli 18 let, přičemž stejného kandidáta je možné zvolit maximálně na dvě funkční období (Klíma, 2005: s. 209).

Hlava státu je v Polsku volena podle novely zákona o volbách prezidenta, který byl v Sejmu schválen v září 1990. Samotný proces volby probíhá ve dvou kolech. V prvním kole je zvolen kandidát, který získá nadpoloviční většinu všech odevzdaných platných hlasů. Pokud žádný z kandidátů zvolen v prvním kole není, postupují dva nejúspěšnější kandidáti do kola druhého, ve kterém zvítězí kandidát s vyšším počtem hlasů. Jedná se tedy o zcela klasický příklad dvoukolového většinového systému (Kubát, 2000: s. 38-39).

3.2. Prezidentské volby 2005

Poslední prezidentské volby se konaly v říjnu 2005, tedy měsíc po parlamentních volbách, ve kterých zvítězila PiS, následovaná na druhém místě umístěnou PO (viz výše). Protože se prezidentské volby konají stejně jako volby parlamentní prostřednictvím všeobecného a přímého hlasování (viz výše) a jelikož tyto konkrétní volby následovaly pouze měsíc po sobě, dala se stejně jako u voleb parlamentních očekávat převaha PiS a PO, které byly v prezidentské volbě zastoupeny velmi silnými kandidáty: Lechem Kaczyńskim (PiS) a Donaldem Tuskem (PO). [22]

Po neúspěšném prvním kole prezidentské volby, které proběhlo 9. října, a kterého se účastnilo přesně 12 kandidátů, se o dva týdny později konalo kolo druhé, do něhož postoupili dva nejúspěšnější kandidáti. Přesně podle očekávání se proti sobě v tomto kole postavili oba favorité – Kaczyński (33,10%) a Tusk (36,33%). Druhé kolo volby prezidenta z 23. října pak lépe dopadlo pro Lecha Kaczyńského, který se tak díky zisku 54% odevzdaných hlasů stal novým polským prezidentem a nahradil ve funkci Aleksandera Kwaśniewskiho. [23] Volba prezidenta patří u polského lidu k nejpopulárnější volbě vůbec a až na první kolo prezidentských voleb v roce 2005 se vždy vyznačovala pravidelnou nadpoloviční účastí všech oprávněných voličů (Kubát, 2005: s. 127). Poslední prezidentské volby přilákaly do volebních místností v prvním kole poprvé méně než polovinu oprávněných voličů (49,74%). Druhé kolo již zaznamenalo volební účast vyšší, konkrétně se ho zúčastnilo 50,99% voličů. [24]

4. Volba do místních zastupitelstev – teorie a praxe

Od přijetí velké administrativní reformy z roku 1998 do současnosti rozlišujeme celkem tři úrovně volených zastupitelstev. K obecním zastupitelstvům, která byla volena lidmi již od roku 1990, přibyly další dva volené orgány – okresní zastupitelstva a vojvodské parlamenty [25] (Kubát, 2004: s. 287).

Každý z kandidátů smí při volbě kandidovat pouze do jednoho z orgánů volené samosprávy. Kromě volebního systému pro volby do obecních zastupitelstev v obcích, které mají méně než 20.000 obyvatel, platí pro všechny úrovně volené samosprávy poměrný volební systém s 5 % omezovací klauzulí pro politické strany [26] . Rozdílné jsou pouze počty mandátů, které se v rámci konkrétních voleb a konkrétních volebních obvodů přerozdělují. Jinému systému podléhají pouze volby do obecních zastupitelstev v obcích, které mají méně než 20.000 obyvatel. Zde jsou zastupitelé voleni ve vícemandátových volebních obvodech pomocí systému prosté většiny. Díky takovémuto systému jsou na území vesnic a malých obcí posíleny šance jednotlivých kandidátů či regionálních politických stran (Kubát, 2000: s. 42-44).

V roce 2002 proběhla zatím poslední reforma volebního systému na komunální úrovni. Od tohoto roku se přímo volí prostřednictvím dvoukolového systému absolutní většiny také starostové obcí a primátorové měst. Samotný mechanismus volby je totožný s volbou prezidentskou (viz výše) (Kubát, 2004: s. 288).

Poslední volby z roku 2006 představovaly pro PO po prohraných parlamentních a posléze i prezidentských volbách z roku 2005 doslova boj o „politické přežití”. Vládnoucí koalice [27] vedená PiS si těmito volbami chtěla pojistit kontrolu moci ve státě na všech jeho úrovních. [28] V součtu výsledků voleb se ale ukázalo, že vládnoucí strana od dob posledních voleb výrazně oslabila a PO naopak z roku chaotického vládnutí Lecha Kaczyńského profitovala a ve volbách celkově zvítězila. [29]

Volební účast je ve volbách do orgánů místní samosprávy pravidelně nízká a ani v roce 2006 tomu nebylo jinak. Hlasovat přišlo v průměru necelých 46% oprávněných voličů. [30]

5. Závěr

Jak jsem již v úvodu své práce nastínila, po přečtení předchozích stránek by měl čtenář získat poměrně ucelenou představu o pravidlech a obecně o fungování nejdůležitějších polských volebních systémů. Největší pozornost jsem, s ohledem na význam, jaký má volební systém do dolní komory polského parlamentu na utváření podoby a funkčnost celého politického systému, věnovala právě jemu. V této souvislosti jsem rovněž nevynechala související problematiku vlivu volebního systému na systém stranický a zmonitorovala poslední volby, které se konaly v roce 2007 a které se staly z několika hledisek přelomovými. Nejen současný volební systém do polského Sejmu, ale také z jeho výsledků vzešlý systém stranický, tak bylo možné, díky částem věnovaným historickému vývoji, porovnat s obdobím po roce 1989.

V dalších, již však kratších úsecích, jsem se věnovala volebním systémům pro volbu polského prezidenta a pro volby na komunální úrovni. Díky přiblížení teoretické stránky a díky praktickým částem věnovaným posledním volbám do těchto institucí, jsme se mohli dozvědět o politickém dění v Polsku nepřetržitě od roku 2005. Z práce je také patrné, že se jednalo léta spojená především se soupeřením dvou významných politických stran.

Nicméně je třeba říci, jak jsem již ve své práci zmínila, že diskuze kolem volebního systému a zejména proces etablování systému stranického nejsou zdaleka u konce. Pro přesnější závěry z této oblasti bude třeba sledovat politickou scénu, nikoli po dalších několik let, ale desetiletí.

Poznámky

[1] Nezměnil se tedy samotný volební systém, ale pouze jeho technologie a vlastnosti, lépe řečeno účinky, které systém ve volbách generuje (Kubát, 2005: s. 114).

[2] Nereflektuji zde většinový volební systém podle něhož probíhaly volby do Sejmu v roce 1989.

[3] Proporční výsledky generoval také způsob přepočítávání hlasů na mandáty. Konkrétně se jednalo o Hare-Niemeyerovu kvótu a modifikovanou Sainte-Laguëovu metodu volebního dělitele (Kubát, 2000: s. 31).

[4] Do Sejmu se v roce 1991 dostalo 29 politických uskupení (Sartori, 2001: s. 50)

[5] Pro přepočet hlasů na mandáty se u obou typů volebních obvodů využívala d´Hondtova metoda volebního dělitele, která zvýhodňovala větší strany (Dvořáková a kol., 2000: s. 41).

[6] Pro tzv. celopolské listiny platila 7% a pro koalice stran 8% klauzule (Dvořáková a kol., 2000: s. 41)

[7] (Kubát, 2004: s. 286)

[8] Zdroj: is.muni.cz/th/102890/fss_b/bakalarka-komplet.pdf [24.2.08]

[9] Jiří Koubek: Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém. Zdroj: http://clovek.ff.cuni.cz/pdf/koubek_studie_9.pdf [16.3.08]

[10] Zdroj: http://www.psp.cz/kps/pi/TEMATA_8_2007.pdf [16.3.08]

[11] Koalice Levice a demokraté byla založena před obecními volbami ve Varšavě (září 2006) a tvoří ji tyto politické strany: Svaz demokratické levice (SLD), Polská sociální demokracie (SDPL), Unie práce (UP) a Demokratická strana (PD). Zdroj: Viz výše.

[12] Jiří Koubek: Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém. Zdroj: http://clovek.ff.cuni.cz/pdf/koubek_studie_9.pdf [16.3.08]

[13] Nepočítáme zde se stranou zastupující německé menšiny, která nemusí splnit požadovanou pětiprocentní klausuli. Ta je v Sejmu po volbách v roce 2007 zastoupena 1 poslancem.

Viz http://wybory2007.pkw.gov.pl/SJM/EN/WYN/W/index.htm [16.3.08]

[14] Jiří Koubek: Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém. Zdroj: http://clovek.ff.cuni.cz/pdf/koubek_studie_9.pdf [16.3.08]

[15] Viz http://wybory2007.pkw.gov.pl/SJM/EN/WYN/F/index.htm [16.3.08]

[16] http://www.rozhlas.cz/komentare/portal/_zprava/410213 [16.3.08]

[17] V roce 2001 například vznikla a poprvé se dostala do polského parlamentu, dnes nejvýznamnější politická uskupení, PO a PiS. (Antoszewski, 2002: s. 288)

[18] Jiří Koubek: Analýza polských parlamentních voleb 2007 a jejich konsekvencí pro stranický systém. Zdroj: http://clovek.ff.cuni.cz/pdf/koubek_studie_9.pdf [16.3.08]

[19] Zdroj: Viz výše. [16.3.08]

[20] Od roku 1989 byl zvolen prezident nepřímo pouze jednou a to právě v roce 1989, ve kterém svou hlavu státu volilo Národní shromáždění (Sejm a Senát) (Kubát, 2000: s. 37).

[21] (Kubát, 2000: s. 39)

[22] Zdroj: Poland´s election frontrunners. http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/4316040.stm [1.3.08]

[23] Zdroj: http://www.electionguide.org/results.php?ID=76 [1.3.08]

[24] Zdroj: Viz výše. [1.3.08]

[25] Již od roku 1990 fungovaly rovněž vojvodské parlamenty, tzv. Sejmiky, které však tvořili delegáti obecních rad (Kubát, 2000: s. 40-41).

[26] Pro přepočet hlasů na mandáty se užívala d´Hondtova metoda volebního dělitele (Kubát, 2000: s. 44)

[27] Viz výše (Průběh a výsledky voleb 2007).

[28] Witold Żygulski: Local Elections. Zdroj: http://www.warsawvoice.pl/view/12145/ [1.3.08]

[29] Polsko: naše ves, vaše města. (Lidové noviny, 14.11.06)

[30] http://wybory2006.pkw.gov.pl/kbw/frekwencja.html?lang=en&fid=0 [1.3.08]

Seznam použité literatury

1. ANTOSZEWSKI, A., HERBUT, R., SROKA, J.: 2002. Stranický systém Polska. In: FIALA, P.: Politické strany ve střední a východní Evropě: ideově-politický profil, pozice a role politických stran v postkomunistických zemích. Brno, Mezinárodní politologický ústav, s. 105-151.
2. KLOKOČKA, V.: 2005. Ústava polské republiky. In: KLOKOČKA, V.: Ústavy států Evropské unie. Díl druhý. Praha, Linde, s. 182-239.
3. KUBÁT, M.: 2000. Politika v Polsku po roce 1989. Praha, Karolinum.
4. KUBÁT, M.: 2004. Polsko. In: KUBÁT, M.: Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy. Praha, Eurolex Bohemia, s. 271-297.
5. KUBÁT, M.: 2005. Demokracie v Polsku: politický systém Polské republiky (1989-2005). Slon, Praha.
6. MLEJNEK J.: 2000. Polská republika. In: CABADA, L. – DVOŘÁKOVÁ V. a spol.: Komparace politických systémů III. Praha, VŠE, s. 19-55.
7. SARTORI, G.: 2001. Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Praha, Sociologické nakladatelství.

Internetové zdroje:

Domácí:

• http://clovek.ff.cuni.czn
• http://www.is.muni.czn
• http://www.psp.czn
• http://www.rozhlas.czn

Zahraniční:

• http://www.electionguide.orgn
• http://news.bbc.co.ukn
• http://wybory2007.pkw.gov.pln

Autor: Sandra Marešová

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Vliv volebního systému na stranický systém Italské republiky před a po roce 1993

Cesta Turecka do EU - problematika vstupu

Další články z rubriky

Primárne aspekty straníckych systémov podľa Sartoriho a ich aplikácia na Slovensko

Komparace správního systému ČR a SRN se zaměřením na územní samosprávu

Maltský stranický systém a bipartismus

Vložit komentář