Politický extremismus ve Spolkové republice Německo
30. listopad 2008 Bc. Marie Škochová komentářeOd znovusjednocení Německa v roce 1990 existuje řada pravicových a levicových politických stran, které jsou svým zaměřením extremistické. Některé hrají významnou roli v stranickém systému spolkové republiky, jiné jsou marginální. Řada extremistických politických stran navázala na minulost (např. PDS/Die Linke na Sjednocenou socialistickou stranu Německa působící v bývalé DDR), jiné strany vznikly zcela nově. Novým fenoménem se například staly pravicově extremistické strany, mnoho z nich působících mezi mládeží.
Úvod
Od znovusjednocení Německa v roce 1990 existuje řada pravicových a levicových politických stran, které jsou svým zaměřením extremistické. Některé hrají významnou roli v stranickém systému spolkové republiky, jiné jsou marginální. Řada extremistických politických stran navázala na minulost (např. PDS/Die Linke na Sjednocenou socialistickou stranu Německa působící v bývalé DDR), jiné strany vznikly zcela nově. Novým fenoménem se například staly pravicově extremistické strany, mnoho z nich působících mezi mládeží.
Tato práce nejprve pojednává o vysvětlení pojmu „politický extremismus“, který je dále klasifikován na pravicový extremismus a levicový extremismus. Oba typy extremismů se mohou do jisté míry překrývat, nicméně primárním cílem takové klasifikace je stručně vystihnout základní rozdíly a programové charakteristiky jednotlivých extremistických uskupení (politických stran).
V Německu existuje velké množství extremistických politických stran, hnutí či uskupení, není možné zde zahrnout všechny, proto jsem se zaměřila na nejdůležitější extremistické politické strany, které byly anebo jsou důležité v rámci Německa. Ve své práci jsem čerpala z různých publikací zabývajících se politickým extremismem v SRN a z internetových stránek několika politických stran.
Politický extremismus
Abychom lépe porozuměli tomu, jakým způsobem se projevují konkrétní extremistické skupiny, je nutné, abychom si vysvětlili pojem „extremismus“ a následně pak „pravicový extremismus“ a „levicový extremismus“. Podle německého politologa Eckharda Jesseho je třeba vymezit extremismus v protikladu k demokratickému ústavnímu státu, jehož je (politický) extremismus odpůrcem. Demokratický ústavní stát se zakládá na dvou principech: demokratickém a konstitučním. Demokratický princip zahrnuje uznání suverenity lidu a rovnosti, konstituční princip se týká právního státu. Jesse dále uvádí, že extremismus odmítá alespoň jeden z těchto principů, tedy suverenitu lidu či právní stát.
Politický extremismus klasifikujeme na extremismus pravicový a levicový. Pravicový extremismus podle Jesseho zpravidla zpochybňuje demokratické principy, zatímco levicový odmítá ústavní principy a principy ústavního státu. V praxi se ale často rozdíly mezi oběma typy stírají.
Podle Jesseho je základním cílem extremistických skupin dostat se k moci a posléze vytvořit určitou formu autoritativního nebo totalitárního státu. Tento cíl však lze snadno zpochybnit, neboť si nemůžeme být jisti a předvídat, jak se v případě získání moci takové politické strany zachovají (Jesse 1993: 11-12).
Hovoříme-li o politickém extremismu, považuji za důležité zdůraznit, že označování politických stran (či skupin) za extremistické záleží vždy na tom, kdo tuto stranu takto označí a na základě jakých kritérií tak činí. V liberální demokraciích je třeba být na pozoru při přisouzení takového označení nějaké skupině, špatné označení vede ke zbytečným obtížím a nedorozuměním. Podle Jesseho totiž ani nelze každou organizaci, která se etablovala silou, považovat za extremistickou (Jesse 1993: 12).
Ve Spolkové republice Německo se o extremismu začalo více hovořit v souvislosti s násilnými událostmi v několika německých městech. Stalo se tak již po sjednocení Německa. V roce 1991 došlo k násilnému zásahu proti žadatelům o azyl v Hoyerswerdě, Rostok-Lichtenhagenu v roce 1992 v Moellnu a následujícího roku v Solingenu. Následovala široká diskuze a problematikou extremismu se začaly zabývat různé organizace a nadace, např. Bundeszentrale für politische Bildung (Schubarth, Stöss 2001: 7).
Pravicový extremismus
Extremistické skupiny (podobně i politické strany) bývají rozlišovány na pravicové a levicové. Tak tomu bylo již od 19. století, kdy se od sebe jednotlivé skupiny lišily programy a cíli (např. bojem za volební právo, princip suverenity lidu, parlamentarismus). Později, především od poloviny 20. století, se začaly postupně rozdíly stírat. Proto je v dnešní době poměrně obtížné jednoznačně definovat pravicový anebo levicový politický extremismus, zejména pak jestliže se v rámci jedné politické strany vytvoří dva odlišné tábory (např. KPD-Linken a KPD-Rechten, tedy pravicová KPD a pravicová KPD, dále pak ultrapravicová KPD) (Backes, Jesse 1993: 48).
Wolfgang Benz charakterizoval pravicový extremismus v SRN následujícími specifiky:
- Agresivní nacionalismus spojený s nevraživostí vůči cizincům, menšinám, cizím národům a státům,
- Antisemitismus a rasismus, propaganda biologických a sociálně-darwinistických idejí,
- Netolerance a víra v právo šířené silou,
- Vláda jednoho vůdce, jemuž jsou podřízeni ostatní občané, propagace autoritářského a diktátorského státního a sociálního řádu,
- Sklon k militantnímu „tajnému“ společenství a k teoriím spiknutí (obava z mezinárodních menšinových skupin, které vzájemně spolupracují),
- Glorifikace nacionálně-socialistických režimů, popírání nebo bagatelizování morálních, politických a historických problémů hitlerovského státu a pocitu provinění na druhé světové válce,
- Připravenost k propagaci a prosazení vytyčených cílů násilím (Backes, Jesse 1993: 51-52).
Klaus von Beyme ve své knize Politische System der Bundesrepublik Deutschland popisuje, že pravicový extremismus se v Německu vyskytoval ve třech vlnách. První vlnu představovali příznivci poraženého fašistického režimu. Další skupina pravicových extremistů se přímo otevřeně nehlásila k fašismu nebo nacionalismu, ale ještě byla silně ovlivněna představiteli těchto myšlenkových směrů. Třetí vlna se zaměřila na sociální problémy ve společnosti, jako byl nedostatek pracovních míst a bytů a byl silně namířen proti azylantům. Pravicoví extremisté, populističtí demagogové, přímo vyzývali žadatele o azyl k tomu, aby se vrátili zpět do své vlasti. Tato vlna pravicového extremismu se zřekla myšlenek „starého“ fašismu. (Kupříkladu předseda republikánské strany Schönhuber si brzy uvědomil, že aby uspěl před voliči, je nutné, aby ve své straně popřel nacismu.) (Beyme 1999: 175)
Levicový extremismus
Obhájci levicového extremismu souhlasí s ideou demokratického právního státu a zdůrazňují fundamentální rovnost lidí. Požadují úplné osvobození lidí ode všech společenských (politických, ekonomických, kulturních) povinností a také zřízení pořádku „bezvládí“ (resp. zrušení vládnoucí třídy). Základními principy má být svoboda a rovnost. Levicoví extremisté hájí beztřídní společnost. Jak lze takovou společnost vytvořit? V tom se liší anarchistické a komunistické teorie společnosti. (Anarchismus takového cíle dosahuje spontánně, uvědoměním si nutnosti změny, komunismus požaduje úplné podřízení jednotlivců jednomu velkému revolučnímu cíli – vytvoření beztřídního společenství, které bude žít ve spokojenosti a harmonii.) Zastánci protichůdného konstitučně-demokratického myšlenkového směru neposuzovaly levicově extremistickou doktrínu do té míry, že by zvažovaly její omylnost. Ukazuje se však, že levicově extrémistický myšlenkový směr zahrnuje utopické prvky (Backes, Jesse 1993: 53-54).
Pravicově extremistické politické strany
Die Republikaner Schönhubers in der Bundesrepublik Deutschland (Republikáni)
Republikánskou stranu založili v listopadu 1983 bavorští poslanci CSU Franz Handlos a Ekkehard Voigt společně s bavorským televizním konferenciérem Franzem Schönhuberem. Strana vznikla odštěpením pravicového křídla CSU poslanci, kteří nebyli spokojeni s tehdejší politikou CSU (Jesse 1993: 44). Hlavním cílem nově vzniklé strany bylo stát se jakousi „národní CSU“, pravicově-konzervativní alternativou, která by upoutala voliče nejen v Bavorsku, ale i na celofederální úrovni. Republikánský program byl zaměřen především na konkrétní problémy v Bavorsku a na otázku zemědělství. Roku 1985 se Franz Schönhuber (bývalý příslušník SS) stal republikánským předsedou. Pod jeho vedením se strana přeměnila z původně nacionálně-konzervativní na moderní pravicově extremistickou stranu založenou na principech nacionalismu, xenofobie, šovinismu, práva a pořádku. [1]
První volební úspěch zaznamenala republikánská strana ve volbách do bavorského Landtagu. Republikáni obdrželi přibližně 3 % hlasů. Ve volbách do Evropského parlamentu, které se konaly v roce 1989, získali 7,1 % hlasů a ve volbách v Berlíně dokonce 7,5 % hlasů. Největší volební úspěch měli republikáni v roce 1992, kdy získali v Bádensku-Württembersku 10,9 % (Jesse 1993: 44). Na konci 90. let stoupl počet členů z 8 500 (leden 1989) na 25 000 (prosinec 1989). V té době řada novinářů předvídali vstup páté strany do německého politického systému. Ve skutečnosti se tomu tak nestalo a jak rychle získala strana popularitu, tak rychle ji ztratila. O dva roky později se republikánům nepodařilo překonat hranici 5 procent hlasů. Částečně se tak stalo vzhledem ke sjednocení Německa, do jisté míry byl příčinou vnitrostranický rozkol. Předsedy strany, Franz Schönhuber, byl nahrazen Rolfem Schliererem. Schlierer převzal stranu v době, kdy začala ubývat její popularita, klesl počet členů a strana se potýkala s vnitřními spory. V důsledku toho se republikáni stali marginální stranou německého politického systému a jejich pozici napravo od CSU převzala Německá národní unie (Deutsche Volksunion). [2]
Deutsche Volksunion (DVU, Německá národní unie)
Gerhard Frey založil DVU v roce 1971. V 70. letech nevýznamná strana se postupně rozrostla až na 25 000 členů k roku 1989. Pro volby 1987 byla vytvořena masivní předvolební kampaň, která stála více než volební kampaň sociálních demokratů a křesťanských demokratů dohromady (2 miliony německých marek). Volební zisk 3,4 % a speciální prémie za volební obvod Bremerhaven zajistil DVU 2 parlamentní křesla. V roce 1991 byla strana úspěšná ve volbách do Landtagu v Brémách a Šlesvicku-Hoštýnsku. Ve volbách 1994 však strana nezaznamenala větší úspěch, neboť již neměla dostatek financí na vedení volební kampaně (většinu financí poskytoval předseda Gerhard Frey). DVU se svým programem zaměřila na nacionalismus, patriotismus, xenofobii, právo a pořádek a antisemitismus. V roce 1998 ve volbách do Landtagu v Sasku-Anhaltsku získala Německá národní unie 12,9 % hlasů a 16 křesel. To byl největší zisk extremistické pravicové strany od sjednocení Německa. Většina voličů se pro Německou lidovou unii rozhodla z toho důvodu, že byli nespokojeni s ekonomickými a sociálními důsledky sjednocení a vzhledem k neschopnosti ostatních stran tyto důsledky uspokojivě řešit. Podle průzkumu veřejného mínění v Sasku-Anhaltsku se elektorát DVU sestával především z mládeže a starší generace, většinou mužů, pracující třídy, učů a obyvatel bez vyznání. Německá lidová unie se však po čase dostala do finanční tísně, na konci roku 1999 zaznamenala dluh 15 milionů marek. Úpadek strany nastal na úkor pravicové CDU. [3]
V současné době je strana zastoupena ve všech spolkových zemích. Hájí v plném rozsahu svobodně demokratický pořádek, jak je uvedeno v základním zákoně SRN (Grundgesetz). Německá národní unie zdůrazňuje aplikování základních demokratických principů v politickém systému státu, velký důraz klade na udržení německé identity (princip sebeurčení národa, „všem německým občanům náleží stejná práva“), z toho vyplývá i požadavek strany na omezení vzrůstajícího podílu cizinců v SRN a vyhoštění cizinců, kteří jsou ve věznicích. Mezi další cíle strany patří následující: odmítání zřeknutí se německých zájmů (žádají o účelovou střídmost při dalším setrvání v evropské měnové unii a popřípadě zvažují možnost opětovného zavedení německé marky), rovnoprávnost Německa (strana si je vědoma odpovědnosti a minulých událostí, která německý stát způsobil, ale příští generace by neměly být za minulé události diskriminovány), příznivá politika pro rodiny s dětmi, požadavek boje s masovou nezaměstnaností, občan na prvním místě (ochrana lidské důstojnosti a dodržování lidských práv). DVU zastává drobné zemědělce a hájí ochranu zvířat a životního prostředí. [4]
Levicově extremistické politické strany
Kommunistische Partei Deutschlands (KPD, Komunistická strana Německa)
Historie německé komunistické strany sahá až do počátku 20. století. Pro zestručnění bychom se zabývali novější historií strany, a to od období po druhé světové válce. Bezprostředně po druhé světové válce se komunisté distancovali od sovětského systému, aby znovu získali podporu voličů (avšak později se k sovětskému modelu opět přiklonili). KPD měla příznivé podmínky - mohla se účastnit všech přechodných vlád ve všech spolkových zemích s výjimkou Württemberska-Hohenzollernska. Příčinou zahrnutí komunistů ve vládách bylo přání okupačních mocností, aby komunisté pokračovali kupříkladu na postech ministrů práce a v oblasti infrastruktury (dopravy, znovuvýstavby zničených měst). Podíleli se i na tvorbě nových ústav. Ve volbách do Landtagu v Severním Porýní-Vestfálsku v roce 1946 získali komunisté 14 procent hlasů (Kailitz 2004: 60). V roce 1949 se stala KPD první a dlouhodobě jedinou levicově extremistickou stranou s 5,7 procenty hlasů a 16 poslanci v Bundestagu (Kailitz 2004: 61). KPD v zásadě prosazovala ideu levicového radikalismu, odmítala principy parlamentní demokracie, jejím „předobrazem“ byl sovětský model nastolený jak ve státě, tak i v celé společnosti. V letech 1948-1953 se výrazně přiostřil extremistický stranický kurz – v rámci stranické agendy se do popředí dostala přestavba směrem k bolševismu po vzoru KPdSU (Komunistická strana Sovětského svazu) pod nejvyšším vedením Stalina. Tento proces vedl k vnitrostranickým čistkám; politika komunistické strany se stala neslučitelnou s demokratickými praktikami, strana se do velké míry radikalizovala. Z takové náhlé změny se ovšem krátkodobá německé demokracie vzpamatovala a začalo se jednat o další budoucnosti komunistické strany, konkrétně Adenauerova vláda zvažovala její zrušení. Ve volbách 1953 získali komunisté už jen 2,2 % hlasů. Adenauerova vláda nakonec roku 1956 usoudila, že bude nutné stranu zakázat, aby nebyly nadále porušovány demokratické principy. [5] Strana byla oficiálně zrušena, ale navzdory tomu fungovala KPD ilegálně dál. V té době zaznamenala KPD obrovský úbytek počtu členů (zůstalo kolem 7 000), ale finančně byla mnohem silnější než dříve. Někteří bývalí členové komunistické strany založili v roce 1960 „Deutschen Friedens-Union“ (DFU, Německá unie míru), a byla řízena SED (Sozialistische Einheitspartei Deutschland, Socialistická strana sjednocení Německa), která do unie shromáždila další rozličná levicová uskupení. KPD se do velké míry udržela ve spolkové zemi Sársko, ale na konci 60. let byla sárským ministerstvem vnitra zrušena (Kailitz 2004: 61-62).
V současné době je KPD fungující politickou stranou. Hlavním cílem strany je boj proti kapitalismu a vybudování socialistického systému v Německu. KPD si ve svém programu vytyčila následující hlavní cíl: zlepšení pracovních a životních podmínek pracujícím. (Strana kupříkladu souhlasí jen s takovou výší platů, která zajistí uspokojivou existenci občanům a odmítá předražování. Dále KPD zastává názor, že práce by měla být zajištěna všem, a to 6 hodin denně 5 dní v týdnu bez přesčasů. Strana hájí zlepšení systému sociálního pojištění, zlepšení stavu životního prostředí, odmítá byrokracii a souhlasí se zákazem pravicových extremistických organizací (např. nacistických)). [6]
Partei des Demokratischen Sozialismus (PDS, Strana demokratického socialismu), „Die Linke“
PDS byla nejdůležitější stranou bývalého východního Německa. Nahradila Sjednocenou socialistickou stranu východního Německa (SED) (Škaloud 2000: 241). Vznikla ve snaze pokračovat v politice SED a v socialistické ideologii. Po sjednocení východní a západní části Německa se přejmenovala na SED-PDS. Tato strana měla nové vedení – nejvyšší představitelé jako byli Erich Honecker, Egon Krenz, Kurt Hager a další byli ze strany vyloučeni. Předsedou strany se stal do té doby neznámý právník Gregor Gysi (Kailitz 2004: 72). V letech 1989-1990 radikálně poklesla členská základna PDS. V říjnu roku 1989 měli PDS 2 300 000 členů, ale v červnu 1991 měli už jen 180 000 straníků (Jesse 1993: 67). Image strany zůstala nostalgická po DDR, což se zřejmě zamlouvalo většině členů – penzistům. V únoru 1990 se strana přejmenovala na PDS a ve volbách do Lidové sněmovny v březnu téhož roku získala 16,4 % hlasů. Hlavní představitelé strany se nemohli smířit s „anexí“ DDR (Jesse 1993: 67); nesouhlasili s přeměnou institucí v bývalé DDR na instituce vytvořené po vzoru starých spolkových zemí.
Ve volbách 1994 se PDS podařilo překročit práh Spolkového sněmu. Většina voličské základny Strany demokratického socialismu pochází z východní části Německa, i když ve starých spolkových zemích se například v roce 1998 výsledky pohybovaly v rozmezí 0,7-2,5 % hlasů (Škaloud 2000: 242). PDS byla docela úspěšná ve volbách do Bundestagu v roce 1998, kdy obdržela 5,1 % hlasů (Beyme 1999: 141). Od té doby volební zisk PDS mírně poklesl, v roce 2002 získala kolem 4 % hlasů. [7] Nicméně ve volbách v roce 2005 získali až 8,7 %, [8] a to již pod novým názvem „Die Linke“.
Die Linke ve svém programu zdůrazňuje obavu ze současného neoliberálního systému, v němž hrají stále větší roli finanční trhy. Kapitalismus regulovaný státem se dostává do pozadí, zatímco trh a hromadění kapitálu se stávají stále důležitější. Die Linke shledávají takový systém jako nepříznivý a požadují obnovu solidarity a demokratického uspořádání, resp. vytvoření moderního sociálního státu, který by měl zajistit ochranu obyvatel před různými riziky (nemocemi, nezaměstnaností, chudobou) a do jisté míry by měl omezit bezbřehý kapitalismus. Stranický program poukazuje na stále významnější roli individualismu a pokles významu tradičních hodnot. Die Linke se zastávají hnutí za práva žen, ekologických skupin, skupin odmítající atomové elektrárny a antiglobalistické organizace. Strana odmítá jakoukoliv formu diktatury stejně jako stalinismus, který zneužil ideologii socialismu ve svůj prospěch. Die Linke hájí následující hodnoty: svobodu a rovnost, socialismus a demokracie a neporušitelnost lidských práv. [9]
Závěr
Pravicová i levicová forma politického extremismu se v současné době promítá do politického systému Spolkové republiky Německo. Existuje zde řada názorově extremistických politických stran, které participují na moci ať už v zemském Landtagu, Bundestagu či Evropském parlamentu, anebo jsou marginální (pravidelně obsazují některé zemské parlamenty či nejsou s to překonat volební klauzuli). Podpora jednotlivých extremistických politických stran je proměnlivá, nelze tedy s jistotou zařadit nějakou takovou stranu do etablovaného stranického systému SRN.
Poznámky pod čarou
[1] https://proquest.zcu.cz:8443/pqdweb/?index=16&did=58162330&SrchMode=1&sid=3&Fmt=6&VInst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1226440819&clientId=45083, Uwe Backes, 16.11.2008
[2] Viz pozn. číslo 1
[3] https://proquest.zcu.cz:8443/pqdweb/?index=16&did=58162330&SrchMode=1&sid=3&Fmt=6&VInst=PROD&VType=PQD&RQT=309&VName=PQD&TS=1226440819&clientId=45083, Uwe Backes, 16.11.2008
[4] http://www.dvu.de/pdf/Parteiprogr.pdf, 20.11. 2008
[5] http://www.kpd-online.info/Programm/P_Main.html, 20.11.2008
[6] http://www.kpd-online.info/Programm/P_Main.html, 20.11.2008
[7] http://www.wienerzeitung.at/DesktopDefault.aspx?TabID=3525&Alias=Wahlen&cob=191703¤tpage=0 26.11. 2008
[8] http://www.bundestag.de/parlament/wahlen/sitzverteilung/1543.html, 26.11.2008
[9] http://die-linke.de/partei/dokumente/programm_der_partei_die_linke_programmatische_eckpunkte/i_gemeinsam_fuer_eine_andere_politik/, 26.11.2008
Titulní obrázek převzat z: http://www.sxc.hu/photo/574667
Použitá literatura
- Backes, Uwe; Jesse, Eckhard (1993): Politischer Extremismus in der Bundesrepublik Deutschland, Bundeszentrale für politische Bildung, Bonn.
- Beyme, Klaus von (1999): Das politische System der Bundesrepublik Deutschland. Eine Einführung, Westdeutscher Verlag, Opladen/Wiesbaden.
- Jesse, Eckhard (ed.)(1993): Politische Extremismus in Deutschland und Europa, Bayerische Landeszentrale für politische Bildungsarbeit, München.
- Kailitz, Steffen (2004): Politischer Extremismus in der Bundesrepublik Deutschland. Eine Einführung, VS Verlag für Sozialwissenschaften, Wiesbaden.
- Škaloud, Jan (2000): Spolková republika Německo, In: Kolektiv autorů: Komparace politických systémů I., VŠE, Praha, 205-250.
- Schubarth, Wilfried; Stöss, Richard (Hrsfg.)(2001): Rechtsextremismus in der Bundesrepublik Deutschland. Eine Bilanz, Leske+Budrich, Opladen.
Internetové stránky
- http://www.wienerzeitung.at
- http://www.bundestag.de
- http://die-linke.de
- http://www.kpd-online.info
- http://www.dvu.de
- http://proquest.zcu.cz   ;
Jak citovat tento text?
Škochová, Marie. Politický extremismus ve Spolkové republice Německo [online]. E-polis.cz, 30. listopad 2008. [cit. 2025-02-09]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/politicky-extremismus-ve-spolkove-republice-nemecko.html>. ISSN 1801-1438.
[Nahoru ↑]
Hodnocení
Hodnocení: 3.67 hvězdiček / Hodnoceno: 6x
Vložit komentář
Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!