Podněstří jako zdroj nové nestability

22. prosinec 2016 Kateřina Vargová komentáře

O kvazistátech máme tendenci smýšlet jako o vzdálených fenoménech. Jen málokdy si uvědomujeme, že Evropa je malým kontinentem a problémy s nimiž se vyrovnávají jednotlivé státy, obzvláště ty „okrajové“, ovlivňují situaci na celém jejím území. Přesně takový zdroj nestability představuje i Podněsterská moldavská republika.

Zdroj: commons.wikimedia.org

Podněsterská moldavská republika vyhlásila nezávislost v září 1991 poté, co stejný krok učinila Moldavská republika v srpnu téhož roku. Pro nezávislost se v refedendu v roce 1990 vyslovilo 96 procent obyvatel Podněsteří [Roper 2004: 107] a došlo k vytvoření Podněsterské moldavské socialistické republiky v rámci Sovětského svazu. Ačkoli hlavní linie argumentace pro vyhlášení nezávislosti na Moldavsku byly vedeny v sociokulturní rovině, politicky-mocenskou linii nešlo přehlédnout. Do Podněsteří se po rozpadu Sovětského svazu přemístilo několik představitelů komunistického režimu, kteří zde našli uplatnění ve kvazistátní správě.[1] Spor mezi Moldavskem a Podněsteřím se vyostřil po prohlášení moldavské vlády, že bude usilovat o sjednocení s Rumunskem, které vyvolalo neklid zejména u ruského etnika žijícího na východě země. K eskalaci konfliktu došlo v roce 1992, kdy konflikt přerostl v občanskou válku. Podněsterské moldavské republice se podařilo uhájit si svůj úzký pruh území a to i díky přítomnosti 14. ruské armády. Boje byly ukončeny ještě téhož roku a z konfliktu vyšlo Podněsteří relativně posíleno s ohledem na postavení jeho vojenských a politických představitelů, kteří byli oslavováni jako hrdinové [Roper 2004: 110], což zvyšovalo jejich legitimizační status. Přestože boje byly zastaveny a příměří bylo podepsáno, nedošlo k podepsání mírových smluv a uspokojivému řešení situace, která do dnes zůstává nevyřešena. Se snahou vyřešit konflikt a zprostředkovat rozhovory mezi oběma státními útvary působí v oblasti OBSE, důležitou roli v mediaci rovněž sehrávala Ukrajina.

Díky silnému proruskému cítění obyvatel východního Moldavska a kulturním odlišnostem, jakým je například používaní azbuky, se podařilo Podněsteří stát se republikou de facto. Moldavská ústava z roku 1994 přiznává Podněsteří autonomní status [Roper 2004: 108–111], nicméně de iure je Podněsteří stále integrální součástí Moldavska. Podněsterská moldavská republika má funkční státní aparát, bezpečnostní složky, dokonce vlastní měnu a vlastní poštovní známky.

Obrovskou výhodou Podněsterské moldavské republiky je rovněž to, že se na jejím území nachází těžký průmysl a výrobní prostředky v podobě výrobních hal, továren, ale i elektráren. Tento úzký pruh země byl stěžejní pro rozvoj celé Moldavské socialistické sovětské republiky, a přestože se po vyhlášení nezávislosti nenaplnil původní zájem Moldavské republiky vytvořit unii s Rumunskem, který byl jedním z hlavních argumentů podkládající podněsterskou nezávislost, pro zastavení secesionistických snach Podněsteří již bylo pozdě, zejména po zapojení Ruska do konfliktu, které již z principu nemůže ustoupit ze svých nároků. Podněsterská moldavská republika de facto funguje jako samostatný stát, v mezinárodním prostředí je však uznávána pouze stejným způsobem fungujícími kvazistáty jako Abcházie, Jižní Osetie a Náhorní Karabach. Zajímavé je, že Ruská federace, která sehrála značnou roli ve vývoji Podněsteří jej neuznává, čímž si je pevně drží ve své sféře vlivu. Status neuznaného státu však přispívá k financování a udržování Podněsteří zejména díky tomu, že Podněsteří není součástí mezinárodního právního rámce a jeho území představuje koutek všemožných ilegálních aktivit.

Díky mezinárodnímu nátlaku stahovalo Rusko z Podněsteří během let 2000–2001 svůj vojenský arsenál,[2] nicméně jak můžeme vidět od roku 2007 se jeho vojenská přítomnost v Podněsteří opět navyšuje [Boonstra 2007: 1; Roper 2004: 114]. To jednoznačně souvisí s neustále se rozšiřující Evropskou unií, která se v roce 2007 zvětšuje o Bulharsko a Rumunsko. EU jakožto největší rival Ruska v euroasijském prostoru se pomalu přibližuje ke sféře přímého ruského vlivu a snaží se zde uzurpovat jeho výsostné postavení. To přispívá k vojenskému posilování ruských základen v regionu. Zároveň se konflikt mezi Moldavskem a Podněsteřím dostává do popředí zájmu EU, a to v podobě zájmu o stabilitu a bezpečnost v regionu. Podpis asociačních dohod s Gruzií, Podněsteřím a Ukrajinou v roce 2013 představuje odstartování procesu demokratizace a začleňování do struktur EU v těchto zemích a pro Rusko tak naprosto nepřijatelný vývoj v jeho nedalekém sousedství. To jak se Rusko zachovalo v průběhu ukrajinské krize 2013/2014 dává jasný rámec jeho postupu s ohledem na možnost, že by v budoucnu sdílelo hranice s EU, potažmo s NATO.

Vzhledem k nedořešené situaci mezi moldavskou vládou a podněsterskými představiteli je přístup Moldavska do EU značně zkomplikován. Díky Ruské přítomnosti nelze očekávat, že by došlo k podobné situaci jako v případě Kypru, kde si sever jeho území nárokuje Severokyperská turecká republika. Naopak nebude překvapením, když Rusko bude situaci nadále komplikovat. Byť je moldavská vláda ochotna přiznat Podněsteří vysoký autonomní status, není tato varianta pro Podněsterskou moldavskou republiku nijak atraktivní zejména s odkazem na výskyt průmyslového sektoru na jejím území, který disponuje finančním potencionálem oproti zemědělsky založenému Moldavsku. Jedinou aktuální možností řešení statu quo je pro Rusko, resp. pro Podněsteří, založení státu na konfederativním principu, čímž by si Ruská federace pojistila vliv na ústřední moldavskou vládu a možnost kontrolovat její zahraniční politiku [Calus 2014]. Největší obavy Moldavska vyplývají z přítomnosti ruských vojenských sil v jeho bezprostřední blízkosti. Vojenská přítomnost je Ruskou federací rámována jako mise na udržení míru, která však není v souladu s mezinárodním právem [Behenský – Šanc: 44]. Ruská federace se svou vojenskou přítomností konflikt zamrazila a nemá žádný zájem na jeho řešení. Skrz své vojenské základny v Podněsteří se Rusko snaží kontrolovat/vyvážit vliv NATO a EU v regionu.

V souvislosti s EU se otevírá další otázka čistě ekonomického charakteru. Pokud mezi EU a Moldavskem dojde k vytvoření zóny volného obchodu, je velice pravděpodobné, že bude Podněsterská vláda usilovat o přístup na evropský trh, resp. na světový a tím získat další finance na své fungování [Behenský – Šanc: 43], s tím ovšem úzce souvisí otázka bezpečnostní. Jak již bylo zmíněno výše v textu, díky nevymahatelnosti mezinárodního práva na území Podněsteří, by se díky tržním mechanismům mohly ilegální aktivity legitimizovat a nabourat celý bezpečnostní prostor regionu, který je v této chvíli více než křehký.

Spolu s krizí na Ukrajině vzrostla i důležitost Podněsteří. Vzhledem k tomu, že Evropská unie neustále rozrůstá a je atraktivním nejen ekonomickým partnerem pro více států Evropy, panuje všeobecná obava Ruska ze ztráty svých satelitů a snaha o udržení si vlivu v bývalých sovětských státech. V případě Podněsteří se jí to daří díky prorusky laděnému obyvatelstvu, silnému komunistickému odkazu a silné vojenské přítomnosti. Rusko představuje pro Podněsteří strategického patrona a to nejen díky silné vojensko-politické podpoře, ale i podpoře ekonomické v podobě dodávek ropy a zemního plynu [Behenský – Šanc: 40]. V souvislosti se současnou situací na Ukrajině má pro Rusko Podněsteří vysoký strategický význam.

V tomto konkrétním případě je jasné, že životnost takovéto kvazistátní jednotky je zcela závislá na vnějším patronovi, bez něhož by nemohla garantovat své přežití ani svou bezpečnost. Tento patronský vztah je zatím stále vzájemně přínosný pro oba aktéry. Nicméně v souvislosti se směrem, kterým se začala Moldavské republika ubírat, je otázkou kdy dojde k rozmražení konfliktu a jak se jednotlivé státní útvary (Ruská federace a EU) zachovají. Otázkou rovněž zůstává, zda moldavská vládní prohlášení o nastolení cesty k západním strukturám jsou myšlena s veškerou vážností, nebo zda jde pouze o pózu, kterou se političtí představitelé rozhodli zastávat s ohledem na vývoj událostí na Ukrajině. Kdyby došlo k podobnému vývoji událostí, je vysoce pravděpodobné, že by ruská vojska intervenovala a následně okupovala celé Moldavsko, které by se následně, podobně jako Krym, stalo integrální součástí Ruské federace. Tento můj závěr vychází ze silné vojenské přítomnosti v Podněsteří, dlouhodobé snahy Ruska udržet si vliv v regionu a bezzubosti EU a západního světa s kterou přistupovali k řešení krize na Ukrajině.

Zdroje:

Behenský, David – Šanc, David (2011). Podněstří - kvazistátní struktura na politické mapě Evropy. Acta Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni roč. 2011, č. 1, str. 33–56.

Boonstra, Jos (2007). Moldova, Transnistria and European Democracy Policies. Fride. Únor 2007 (fride.org/descarga/COM_Moldav_ENG_feb07.pdf, 15. 12. 2016).

Calus, Kamil (2014). Jak je důležité míti Podněsteří. Voxeurop. 12. 08. 2014 (http://www.voxeurop.eu/cs/content/article/4807244-jak-je-dulezite-miti-podnesteri , 15. 12. 2016).

Roper, Steven D. (2004). From frozen conflict to frozen agreement: the unrecognized state of Transnistria. In: Bahcheli, Tozun – Bartmann, Barry – Srebrnik, Henry eds., De Facto States: The quest for sovereignty (London: Routledge), str. 102–117.

[1] Např. Vladimir Jurjevič Anťufejev, bývalý šéf jednotek OMON v Rize, který se stal ministrem bezpečnosti [Roper 2004: 108].

[2] Ke stažení vojsk došlo zejména na základě Istanbulské deklarace z roku 1999.

Jak citovat tento text?

Vargová, Kateřina. Podněstří jako zdroj nové nestability [online]. E-polis.cz, 22. prosinec 2016. [cit. 2024-09-12]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/podnestri-jako-zdroj-nove-nestability.html>. ISSN 1801-1438.