Otázka Jeruzaléma ve francouzském tisku

7. duben 2010 Selma Hamdi komentáře

V úterý 9. března přijel vice-prezident USA Joe Biden do Izraele, aby zde podpořil izraelsko-palestinská mírová jednání. Jak informoval deník Le Monde, zprvu nešetřil přívětivými slovy. Mimo jiné prohlásil, že „není žádné vzdálenosti mezi Spojenými státy a Izraelem, pokud se jedná o bezpečnost židovského státu“. Jaké bylo překvapení, když v ten samý den bylo oznámeno rozhodnutí vybudovat židovské byty ve východním Jeruzalémě. Reakce v podobě komuniké na sebe nenechala dlouho čekat. V ní Biden odsoudil toto rozhodnutí a upozornil, že vzniklá situace podkopává důvěru, jež je důležitá při mírových jednáních. Kromě toho dodal, že tento čin je opakem konstruktivní diskuze, kvůli které do Izraele přijel.

Otázka Jeruzaléma ve francouzském tisku

Jak list dále připomíná, v listopadu minulého roku předseda izraelské vlády Netanjahu deklaroval desetiměsíční zmrazení výstavby. Tato deklarace se však netýkala Jeruzaléma, Západního břehu Jordánu, ani výstavby veřejných budov. Palestinci však chápou výstavbu jako provokaci ze strany Izraele a důkaz, že země nemá zájem na pokračování mírových jednání. Podle vrchního vyjednavače Palestinské správy bylo rozhodnutí o budování „vyjádřením selhání amerických snah ještě před začátkem nepřímých jednávání“[2].

V pátek 12. března Hillary Clinton po dlouhém telefonátu s Netanjahuem tvrdě odsoudila jednání Izraele a ve svém projevu se nebála použít výrazy jako „urážka Spojených států“ či „hluboce negativní signál“ ze strany Izraele vůči USA. Předsedovi vlády poté vzkázala, že zájem o mírová jednání nestačí projevit jen slovně, ale jsou potřeba konkrétní činy, čímž narážela na zastavení výstavby (Mandeville, 2010). To však Netanjahu 22. března odmítl. Právě z těchto důvodů označil Michael Oren, izraelský velvyslanec ve Washingtonu a zároveň dobrý přítel Netanjahua, že vztah mezi USA a Izraelem považuje za nejvážnější od roku 1975 (Dutiel - Kriegel, 2010). Je proto paradoxem, že dva dny předtím v americkém pořadu prohlásil, že „nikdo nás [Izraelce] nemůže nutit do mírových jednání. Vynutit dohodu zvenčí je jako vynucovat si něčí lásku“ (tamtéž).

Francouzský tisk se otázce východního Jeruzaléma věnoval detailně. Mimo jiné se v pravicovém deníku Le Point objevilo prohlášení francouzského ministra zahraničních věcí, ve kterém odsoudil jednání Izraele a jejich postup označil za ilegální a morálně nepřijatelný[3]. Deník Le Monde následně přišel s informací, že ochlazení vztahů mezi Izraelem a USA však může přispět k větší spolupráci mezi Spojenými státy a Evropou. Jak podotýká, byla to právě Evropa, která naléhala na USA s žádostí o větší akceschopnost[4].

Problematika východního Jeruzalému neunikla pozornosti ani francouzským komentátorům. Ti se ve svých analýzách věnují zejména důvodu tak náhlého kroku Izraele. Mireille Duteil se ve svém článku pro Le Figaro ptá, proč Netanjahu riskuje rozpory se svým nejvěrnějším spojencem? Jednou z příčin vidí v průzkumu veřejného mínění největšího liberálně-pravicového deníku Yediot Aharonot z 18. března, z jehož výsledků vyšlo najevo, že 64 % obyvatel se již neidentifikuje s názory vlády Benjamina Netanjahua. Jak podotýká, Netanjahu byl vždy považován za vychytralého a pragmatického politika, jehož rétorika se mění dle situace. To se v praxi projevilo například předstíranou akceptací vzniku státu Palestina (po dlouhém naléhání Clintonové) a paralelní judaizací východního Jeruzaléma či souhlas se zmrazením výstavby, která se však týká, mimo jiné, pouze veřejných budov (tamtéž). Laurent Zecchini, zvláštní zpravodaj deníku Le Monde, má však jiný názor. Důvod, proč byla výstavba zahájena v době Bidenovy návštěvy, je třeba podle něj hledat v koaliční vládě Ehuda Baraka. V ní jsou přítomny menší ortodoxní náboženské strany, které mohou mít zájem zablokovat mírová jednání mezi Izraelem a Palestinou prostřednictvím USA jednoduše proto, že nestojí o mírová jednání (Zecchini, 2010).

Julien Salingue ve svém příspěvku pro Le Monde tvrdí, že nikoho, kdo bedlivě sleduje dění v této oblasti, nemohla tato situace šokovat. Berou-li se v úvahu zkušenosti s demolicemi a vystěhováváním, výstavba bytů není nic udivujícího. Podle něj vše vychází z událostí v roce 1967, po které následovala judaizace Jeruzaléma, jež ho izolovala od zbytku palestinského území a tím zbavila nároku Palestiny na svrchovanost nad územím (Salingue, 2010). Stejně tak se nelze divit sílícímu hněvu Palestinců, jejichž manifestace byly neustále potlačovány. Salingue dále upozorňuje, že počet zatčení, stejně jako počet invazí do izraelských měst, vesnic a uprchlických táborů od začátku roku 2010 dramaticky vzrostl. Izraelské úřady nedávno prohlásily, že vesnice Bil'in a Ni'lin, symboly boje lidu, se odteď stanou každý pátek (den, kdy jdou povoleny manifestace) „uzavřenými vojenskými zónami", a to po dobu šesti měsíců. Salingue se tedy ptá: čeká nás třetí intifáda? Tvrdí, že na tuto otázku nelze ještě s jistotou znát odpověď, ale je jisté, že jsou splněny všechny podmínky pro povstání Palestinců. Už se nespokojí s nepřímým jednáním či nepříliš viditelným a slyšitelným Abbasem. Události posledních dní dávají vědět, že brzy bude palestinské obyvatelstvo, tvořené z poloviny lidmi mladšími 15 let, slyšet (tamtéž).

Serge Halimi, komentátor měsíčníku Le Monde politique, v této otázce upozorňuje na delikátnost situace, jež nastala. Jak podotýká, úzké spojenectví USA s Izraelem podporuje hněv Arabů ohledně palestinské problematiky a oslabuje partnerství s umírněnými arabskými vládami. Tohoto hněvu následně využívá Al Kajda a ostatní militantní skupiny k násilným akcím. Proto se Spojené státy snaží vytvářet dojem, že mají jedinečnou kapacitu – být prostředníkem při sporu mezi dvěma znesvářenými stranami. Ohlášení výstavby bytů ve východním Jeruzalémě během návštěvy vice-prezidenta Bidena zpochybnila schopnost USA bránit své (rozuměj obecné) zájmy, čímž byla oslabena. Z tohoto důvodu byla slyšet tvrdá slova z úst ministryně zahraničí. Ta prohlásila, že pokud Izrael pochybuje o rozhodnutí prezidenta Obamy, nechť se podívá na zdravotnickou reformu, kterou prosadil i přes velkou izraelskou lobby a projekty pravice, která tuto lobby podporuje. Dodala, že stejně rázný tudíž bude i v případě stavby obytných domů (Halimi, 2010).

Halimi ve svém článku připomíná, že politika USA se neshoduje s politikou izraelské krajní pravice. Dle Clintonové se sice prokázalo, že bezpečnostní opatření Izraele snížila počet sebevražedných útoků do té míry, že si někteří začali myslet, že je to nadobro, nesmíme však zapomenout na dynamiku demografie, ideologie a technologie. Jak upozornil ministr obrany Barak, blíží se chvíle, kdy si Izraelci budou muset vybrat mezi ochranou demokracie před snem o židovské vlasti. Vzhledem k této skutečnosti přichází v úvahu pouze existence dvou států, aby mohl mít Izrael svůj židovský stát i demokracii najednou. Během šedesáti let si Izrael žárlivě střežil své hranice, ale s vývojem technologií to bude čím dál tím obtížnější. Již teď se stává izraelské obyvatelstvo ohrožené i uvnitř těchto hranic (tamtéž).

Ilan Greilsammer, izraelský politolog žijící v Jeruzalémě, se ve své analýze pro levicový deník Libération pozastavuje nad nepochopením celé situace. Ačkoli Mitchell, zvláštní vyslanec USA pro Blízký východ, tráví čas střídavou cestou mezi Netanjahuem a Abbasem, Obama zkouší metodu cukru a biče, Hillary Clinton pobývá hodiny u telefonu káráním izraelského předsedy vlády a kvartet OSN, Rusko, USA a EU radí, jak se mají oba zmíněné státy chovat, výsledek je nulový. Proč tomu tak je? Podle Greilsammera v tuto chvíli nemá žádný aktér ani chuť, ani možnost definitivně vyřešit situaci mírovou dohodou. Za prvé, Netanjahu se křečovitě snaží udržet koaliční složení v tom samém uspořádání a ví, že kdyby Spojeným státům ustoupil, v koalici by to způsobilo explozi. On je však rozhodnutý nedopustit návrat Cipi Livniové, předsedkyně Kadimy, do politiky[5]. Greilsammer se proto domnívá, že jediným způsobem, jak přimět věci k pohybu, je nátlak občanů na vládu. Jedině až se změní uvažování a názory izraelského lidu o existenci jednoho židovského státu na území Palestiny, půjde situace vyřešit (Greilsammer, 2010).

Jak ale politolog podotýká, za konflikt nenese odpovědnost pouze izraelská vláda. Ta se může tisíckrát zlepšit, ale pokud bude Palestinská správa nadále tak extrémně slabá a agresivní, vláda sama nic nezmůže. Řešením tedy podle něj je, aby se oba národy začaly akceptovat a uvědomily si, že jak jeden, tak druhý má historickou, kulturní a náboženskou vazbu na Jeruzalém, jež je nezpochybnitelná. Jediným východiskem je tedy existence dvou států a rozdělení Jeruzaléma (tamtéž).

Jak je vidět, na problematiku východního Jeruzaléma je mnoho názorů. Není se čemu divit, jedná se o komplikované téma, na něž málokdo umí pohlížet bez emocí. Na závěr uvádím vtip, který situaci trefně charakterizuje: „Když se potkají dva židé, mají tři názory“. Myslím, že v tomto případě se to netýká jen židů.

Zdroje:

Duteil, Mireille – Kriegel, Daniel: 2010. Netanyahou joue avec le feu. Le Point 1. 4. 2010, dostupné na: http://www.lepoint.fr/actualites-monde/2010-04-01/netanyahou-joue-avec-le-feu/924/0/440014, 6. 4. 2010.
Greilsammer, Ilan: 2010. Proche-Orient : éclats d’obtus. Libération 25. 3. 2010, dostupné na: http://www.liberation.fr/monde/0101626515-proche-orient-eclats-d-obtus, 6. 4. 2010.
Halimi, Serge: 2010. Coup de froid entre les Etats-Unis et Israël. Le Monde diplomatique 24. 3. 2010, dostupné na: http://www.monde-diplomatique.fr/carnet/2010-03-24-USA-Israel, 6. 4. 2010.
Le Monde, dostupné na: www.lemonde.fr, 6. 4. 2010.
Le Point, dostupné na: www.lepoint.fr, 6. 4. 2010.
Mandeville, Laure: 2010. Nétanyahou et Obama s'expliquent à huis clos. Le Figaro 25. 3. 2010, dostupné na: http://www.lefigaro.fr/international/2010/03/25/01003-20100325ARTFIG00411-netanyahou-et-obama-s-expliquent-a-huis-clos-.php, 6. 4. 2010.
Salingue, Julien: 2010. Vers une "troisième intifada" ? Le Monde 24. 3. 2010, dostupné na: http://www.e-joussour.net/fr/node/4234, 6. 4. 2010.
Zecchini, Laurent: 2010. Les Palestiniens suspendent leur participation aux négociations avec Israël. Le Monde 11. 3. 2010, dostupné na: http://www.lemonde.fr/cgi-bin/ACHATS/acheter.cgi?offre=ARCHIVES&type_item=ART_ARCH_30J&objet_id=1117331, 6. 4. 2010.

Titulní obrázek převzat z :http://www.afriscoop.net/journal/IMG/arton793.jpg.

[1] Le Monde: 9. 3. 2010. Proche-Orient: Washington condamne la construction de nouvelles colonies. Dostupné na: http://www.lemonde.fr/proche-orient/article/2010/03/09/washington-reaffirme-son-soutien-absolu-a-la-securite-d-israel_1316790_3218.html , 6. 4. 2910.

[2] Tamtéž

[3] Le Point: 17. 3. 2010. Colonisation à Jérusalem-Est : Paris condamne une décision „inopportune" et "illégale". Dostupné na: http://www.lepoint.fr/actualites-monde/2010-03-10/reaction-colonisation-a-jerusalem-est-paris-condamne-une-decision/924/0/432052 , 6. 4. 2010.

[4] Le Monde: 29. 3. 2010. Les enjeux de la visite de Nicolas Sarkozy aux Etats-Unis. Dostupné na: http://www.lemonde.fr/international/article/2010/03/29/les-enjeux-de-la-visite-de-nicolas-sarkozy-aux-etats-unis_1325566_3210.html, 6. 4. 2010.

[5] Pokud by z vlády odešly nábožensky orientované strany, premiér by se musel spojit se stranou Kadima, která prosazuje jednání s Palestinci, což Netanjahu odmítá (Duteil – Kriegel, 2010). Jak dále upozorňuje Pierre Rousellin pro deník Le Figaro, tato situace dokazuje, že Netanjahu nemá nad svou vládou kontrolu (Rousselin, 2010).

Jak citovat tento text?

Hamdi, Selma. Otázka Jeruzaléma ve francouzském tisku [online]. E-polis.cz, 7. duben 2010. [cit. 2024-09-12]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/otazka-jeruzalema-ve-francouzskem-tisku.html>. ISSN 1801-1438.

Autor: Selma Hamdi

Bývalá šéfredaktorka e-Polis.cz Absolventka bakalářského studia politologie a mezinárodní vztahy na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni. Nyní studuje na Fakulte sociálních věd UK v Praze magisterské studium politologie. Nejvíce se zajímá o oblast Blízkého východu, environmentální tématiku a otázky rozvoje. Mezi její záliby patří četba, klasický i moderní tanec a filmy.

[Nahoru ↑]