O původu totalitní demokracie

21. červen 2009 O. Stulík komentáře

O původu totalitní demokracie

Talmon, J., L.: 1998. O původu totalitní demokracie. Politická teorie za Francouzské revoluce a po ní. SLON: Praha.

Počet stran: 332.

V recenzované knize se autor zabývá původem totalitní demokracie, tedy jeho slovy původem levicového totalitarismu (Talmon, 1998: 20). Talmon klade původ levicového totalitarismu do souvislosti s erupcí rovnostářských ideologií v době před, v průběhu a po francouzské revoluci z r. 1789. Rovnostářské ideologie jsou v knize spolu s hlavními ideology podrobně představeny, a to ve třech hlavních částech. Každá z částí je dále dělena na kapitoly a podkapitoly.

V úvodu knihy je precizován pojem totalitní demokracie spolu s jeho liberálním protějškem. Oběma typům demokracie autor připisuje stejný filozofický původ. K rozdělení těchto typů došlo dle autorových slov až v souvislosti s francouzskou revolucí 1789, tedy pokusem založit novou společnost při vymýcení tehdejších společenských struktur (Talmon, 1998: 15 – 17). Jako výchozí myšlenky teoretiků francouzské revoluce z r. 1789 Talmon uvádí: důraz na racionalitu při konstituci nové společnosti; nastolení „přirozeného řádu“, jehož podstata je nyní tradicemi zastřena; důraz na kolektivní vůli lidu a nastolení přímého demokratického zřízení; zavedení světské víry, jež obsahuje mesianistické prvky (Talmon, 1998: 19 – 24). Úvod je přehledně strukturovaný a jednotlivé kapitoly na sebe dobře navazují.

V první části, s názvem Kořeny politického mesianismu v osmnáctém století, Talmon popisuje a dále precizuje vývoj základních ideálů shrnutých pod pojmy rovnosti, svornosti a bratrství. Teoretiky ze kterých Talmon čerpá jsou Helvétius, Holbach, Rousseau, Morelly a Mably – na jejich základní myšlenky autor dále v textu retrospektivně odkazuje. Talmon názorně ukazuje, že pokud se spojí prvotní utopické ideály se „všemocnou“ racionalitou, nutně pak v konkluzi vzniká (zatím teoreticky) totalitní systém. Prvotní myšlenkou takto konstruovaného totalitního systému bylo osvobodit (francouzské) obyvatelstvo a dát mu svobodu spatřovanou v životě v rovnostářském, přirozeném řádu. Zejména po Talmonově popisu úvah o majetku je však patrné, že teorie svobodného přirozeného řádu opsala kruh (Talmon, 1998: 69) a hlavním regulátorem svobody se opět stal stát garantující obecnou „bratrskou“ vůli, které je dosaženo potlačením, dle „demokratických totalitaristů“, nepřirozených egoistických tužeb člověka-jednotlivce (Talmon, 1998: 50). První část je tedy rozpracováním souvislostí mezi základními myšlenkami, jež byly předmětem stručné charakteristiky v úvodu, a pomocí deduktivní metody zde Talmon poměrně jasně ukazuje vnitřní rozpor partikulárních myšlenek, jež jsou zastřešeny koncepty rovnosti, svornosti a bratrství, pokud se zracionalizují de facto až ad absurdum v imanentním smyslu.

Druhou část, která nese jméno Jakobínská improvizace, autor uvozuje popisem myšlenek teoretika Sieyese, který představil koncepci jednolitého národa, kdy měly být zrušeny veškeré exitující svazky (Talmon, 1998: 80). Dále Talmon popisuje okolnosti revoluce 1789, které charakterizuje jako vývoj střetu dvou postrevolučních koncepcí – sice myšlenky rovnováhy společenských stavů (představované primárně Saint-Justem) a myšlenky nadřazenosti revolučního cíle (hájeného zejména Robespierrem) spočívajícího v úplném nastolení konečného řádu věcí, tedy přirozeného stavu. Roku 1792 byla pak na základě povstání zvolena druhá varianta s tím, že revoluční cíl ztělesňuje jediná strana – jakobíni (Talmon, 1998: 83 – 84, 91). Nastolený jakobinismus Talmon charakterizuje (v interpretaci jakobínských teoretiků) jako permanentní aktivizaci společnosti pod záštitou jedné objektivní pravdy – obecné vůle, prosazované násilnými prostředky. Opět je zde popsán prvotní požadavek přímé a absolutní demokracie, který je však nutné prosadit osvícením lidu a přijetím obecné vůle. Postupně je tak myšlenkový systém, v Talmonově interpretaci spočívající na svrchovanosti lidu, oklešťován a upravován, až do fáze, kdy je svrchovanost přisouzena Konventu. Konvent má pak vykonávat osvětu a má být zrušena jeho opozice – politické strany, protože omezují svobodu rozhodování Konventu (Talmon, 1998: 106). Talmon tak poukazuje na proces tvorby institucí, kdy všelidovost byla nahrazena jednou stranou (jakobínskou), která má dovést francouzský lid ke konečnému cíly – harmonii celé společnosti (Talmon, 1998: 114, 121 – 130). Po dosažení avizovaného cíle již nebude potřeba jakobínské strany (její diktatury) a jí používané síly, avšak prozatím je nutné vytvořit instituce (např. k hospodářskému plánování) a dosadit jednoho či více vůdců, aby lid dovedl (dovedli) k harmonii. Lid má být veden pod záštitou politického náboženství, jehož hlavní složkou je víra ve spasení a vykoupení a hlavním prostředkem mysticismus (Talmon, 1998: 141, 143), nikoliv tedy prvotně avizovaná víra v racionalitu a „vědu“. Za jakobínské diktatury je v reflexi Talmonova výkladu jasně patrný dopad praktických opatření vycházejících z uvedení původních myšlenek do praxe za využití politiky „účel světí prostředky“.

Třetí část se jmenuje Krystalizace – Babeufismus. V počátečních kapitolách třetí části Talmon nejprve retrospektivně hodnotí atmosféru probíhající jakobínské diktatury a označuje některé její „špatné“ ideové prvky, ze kterých se poučili nastupující (pouze v rovině teorie) Babeufisté. Následně stručně uvádí biografické údaje o teoreticích Babeufovi a Buanarrotim, jež tvoří hlavní „účinkující“ třetí části. Zařazení biografie dvou zmíněných teoretiků hodnotím jako podnětné, protože Talmon jasně ukazuje jejich reflexi událostí r. 1789, což přispívá k pochopení jejich myšlenkových východisek. Babeufisté tvoří v logice Talmonova výkladu nejradikálnější stoupence rovnosti a přirozeného řádu. Celé dějiny jsou podle nich jen dramatem mezi porušením přirozeného řádu a jeho opětovné budoucí obnovy. Podle jejich slov byl celý světový řád vybudován na chamtivosti (Talmon, 1998: 172 – 173). Nový řád proto bude postaven tak, aby chamtivosti zabránil. Prostředkem bude plné státní vlastnictví a veškeré statky budou přerozdělovány. Tímto nastolením komunismu, jak tento systém pojmenovává Talmon, bude chamtivosti učiněno zadost (Talmon, 1998: 180, 182). Tyto základní myšlenky babeufistického hnutí Talmon střídá ve svém dalším výkladu jistým intermezzem v podobě popisu průběhu babeufistického spiknutí, které se mi jeví být bezpředmětné (jedná se o téměř jediný popis faktických událostí v rámci celé knihy). Babeufisté věřili, že po nastolení plné redistribuce a tedy po vymýcení neřestí bude postulována pravá vůle lidu. Vůle lidu bude vyjadřována neustálými plebiscity a zákonodárný orgán bude pod neustálou kontrolou lidu – „technikou“ přímé demokracie (Talmon, 1998: 190, 193). Lid však posléze „ztratil důvěru“ babeufistů (po úvahách o skutečných možnostech jejich revolučního plánu) k výkonu kontroly nad zákonodárnou mocí, a to z důvodu očividné pasivity lidu. Babeufisté tento problém vyřešili prohlášením o znalosti tajných přání lidu – je nutné tedy masy „osvítit propagandou“ tak, aby si přiznaly své skutečné potřeby a potvrdily kurz nastolený avantgardní stranou. Po tomto přesvědčení mělo dojít k rychlé revoluci a diktatuře avantgardy, která promptně zlikviduje opozici. Po zničení opozice a kompletní indoktrinaci společnosti avantgardní strana předá vládu lidu (Talmon, 1998: 195 – 199). Zde podle mého názoru autor knihy upozorňuje na zjevnou paralelu s leninismem a jeho postojů k roli komunisté strany. Talmon dále popisuje navržené babeufistické instituce, které obsahují i tzv. Úřad ochránců, který měl výlučné pravomoci a skládal se výhradně z nejoddanějších stoupenců rovnosti (Talmon, 1998: 218 – 219). Důrazem, který Talmon klade právě na popis tohoto úřadu mezi řádky, odhaluje esenciální přítomnost klientelismu a jisté formy oligarchizace v představovaných systémech. Zaostřeno je taktéž na ekonomické pojetí, kdy v babeufistickém systému měly být zrušeny peníze, zlato se mělo stát bezcenným, na vše měl dohlížet stát a měly být navrženy takové zákony, které by zamezovaly jakýmkoliv případným výhodám plynoucím z vlastnictví nějakého majetku (Talmon, 1998: 220 – 221). Celý babeufistický řád měl být zaštítěn světským náboženstvím při záměrné (řízené) neinformovanosti obyvatelstva (Talmon, 1998: 224). V tomto posledním odkazu vidím paralelu s Utopií Thomase Mora, na niž chtěl autor knihy zřejmě upozornit.

V závěru Talmon své poznatky shrnuje. Za nejdůležitější motiv úvah o rozličných podobách levicového totalitarismu Talmon považuje ideu přirozeného řádu (Talmon, 1998: 231), jež se stala výchozím bodem pro specifickou náboženskou eschatologii imanentní spásy, jež se projevovala v proměnlivé intenzitě po celé období let 1789 – 1799. Na konci knihy je uveden podrobný poznámkový aparát, spolu s poněkud stručnějším rejstříkem.

Hlavní přínos knihy O původu totalitní demokracie (s podtitulem: Politická teorie za Francouzské revoluce a po ní) spočívá v podrobném popisu myšlenkových systémů období revoluční Francie. Kniha nabízí velké množství informací podstatných pro zkoumání ideových kořenů komunismu a v tomto směru ji lze vřele doporučit. Naopak zklamáni budou čtenáři, kteří si od knihy slibovali popis či přehled teorií zasazených primárně do výčtu faktografických událostí období 1789 – 1799 ve Francii. Jednotlivé teorie jsou uváděny v přehledném sledu několika úzce tématicky specifikovanými podkapitolami, což nevede k vysoké fragmentaci poznatků, ale naopak k přehlednosti a k možnosti rychlého návratu k jednotlivým kruciálním prvkům představených teorií. Celou knihou se line patrná snaha o retrospektivu dříve uvedených událostí a myšlenek, což v některých případech vede k zahlcení čtenáře ve smyslu nutnosti hledání autentických myšlenek konkrétní čtené kapitoly.

Jak citovat tento text?

Stulík, O.. O původu totalitní demokracie [online]. E-polis.cz, 21. červen 2009. [cit. 2024-10-03]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/o-puvodu-totalitni-demokracie.html>. ISSN 1801-1438.