Nové konflikty v Evropě 90. let

23. duben 2006 Bc. Jan Potůček komentáře

Konec studené války byl významnou událostí mezinárodních vztahů. Vzdor očekávání však konec ideologické konfrontace více míru nepřinesl. Počátek 90. let je spojen s nárůstem nových potenciálních hrozeb. Je to způsobeno tím, že se v této době rozšiřuje samotný koncept bezpečnosti a objevují se nové hrozby a nové konflikty.

Nové konflikty v Evropě 90. let

Svět, který přestal být ideologicky rozdělený, se větší otevřeností na druhé straně stal zranitelnějším (Ondřej 2005, 10). Rozpad blokového uspořádání uvolnil pohyb aktérů, informací, technologií, ideologických a náboženských směrů a kapitálu po celém světě. Globalizace různých tématických oblastí proměnila mezinárodní i vnitrostátní prostředí v mnoha zemích světa a vytvořila tak zcela nové podmínky… (Waisová 2005, 30).

V současném unipolárním vzájemně propojeném světě je tedy zapotřebí vnímat mezinárodní bezpečnost především jako bezpečnost globální, protože stojíme před řadou hrozeb, které neuznávají národní hranice. Každá z těchto hrozeb navíc zvyšuje riziko hrozby v ostatních sektorech, proto je zapotřebí na ně reagovat nejen na národní nebo regionální, ale především celkové úrovni, což ještě více zdůraznily útoky 11. září. Žádný stát, bez ohledu na to jak je silný, nemůže vlastními silami vzdorovat dnešním hrozbám (Ondřej 2005, 12). Zpráva OSN (A/59/565 2004) vymezuje šest současných hrozeb mezinárodní bezpečnosti:

ekonomické a sociální hrozby (chudoba, životní prostředí)
mezistátní konflikty
vnitřní konflikty včetně občanské války a genocidy
proliferace zbraní hromadného ničení
terorismus
mezinárodní organizovaný zločin

Nejviditelnější hrozbou mezinárodní bezpečnosti bezprostředně po konci studené války se stal nárůst konfliktů v jihovýchodní Evropě a postsovětském prostoru (Jugoslávie, Podněstersko, Kavkaz), ale i jinde ve světě (Africký roh, oblast Velkých afrických jezer). Nárůst těchto konfliktů můžeme vysvětlit tím, že ideologický konflikt Západ – Východ udržoval v celé řadě těchto potenciálních konfliktních bodů statut quo, případně každá z mocností se snažila udržovat svůj blok jednotný, tudíž nedovolila eskalaci těchto konfliktů; speciálně v případě konfliktů jihovýchodní Evropy se jedná o několik desítek let trvající vliv komunistické ideologie, který měl za následek potlačování občanských práv. Po rozpadu sovětského bloku se mezi Západní Evropou a Ruskem objevila řada států bez vlastní identity, nejistý postkomunistický prostor, který se nazývá zóna velké transformace. Etnické třenice různého stupně a intenzity existují ve většině postkomunistických zemích a staly se integrální součástí jejich přechodu k demokracii (Gabal 1997, 22). Některým z těchto států se podařilo lépe, jiným hůře, adaptovat na nové mezinárodní podmínky, jiné se ocitly na pokraji občanské války.

Pro drtivou většinu těchto konfliktů, které se objevily na počátku 90. let, je charakteristické, že se jedná o vnitrostátní konflikty, které často nazýváme občanské války. Některé z nich měly obvyklé znaky občanské války, jiné se nicméně natolik lišily, že se jimi část teorie začala zabývat samostatně jako „novými konflikty“. Ty splňují jak charakteristické rysy občanské války, kdy na jedné straně bojuje legální vláda, na straně druhé ozbrojení povstalci a předmětem sporu je teritorium, tak i některé další znaky související například s motivací aktérů – tzv. identitární konflikty, v nichž proti sobě stojí skupiny vytvořené na základě společné identity, tj. sdružující osoby téže národnosti, rasy či náboženství a propaganda v nich probouzí pocit ohrožení a démonizuje obraz nepřítele, stírá se rozdíl mezi kombaktanty a civilním obyvatelstvem, dochází k etnickým čistkám, násilnému přesidlování obyvatelstva nebo jeho přímé likvidaci (Bílková 2002, 11). V podstatě můžeme takový konflikt označit taktéž jako etnický konflikt, jehož hlavním charakteristickým rysem je zakořeněná staletá nenávist a rivalita mezi oběma etnickými skupinami, navíc mnohdy posílená rozdílným náboženstvím nebo jazykem.

Z jiného pohledu je možné označit vnitrostátní konflikty na počátku 90. let za konflikty separatistické, kdy se jedna nebo více skupin utvořených taktéž na základě společné identity snaží o secesi jimi obývaného území od zbytku státu majoritní národnosti. Ne zřídka existuje mateřský národní stát, ke kterému se minoritní etnikum hodlá po získání nezávislosti připojit. K separatistickým konfliktům byla za studené války západní hemisféra poměrně imunní a jen málo takových secesistických hnutí dosáhlo svého cíle, tedy zřízení státnosti (Baev 2000, 2).

Období bezprostředně po konci studené války znamenalo intenzivní nárůst separatistických hnutí v jihovýchodní Evropě která dosáhly menšího či většího úspěchu. Nárůst nacionalistických nálada lze spojovat s dlouhodobě opomíjenými právy etnických menšin v zemích východního bloku. Zhroucení komunistických režimů ve střední a východní Evropě … zvýraznilo už delší dobu existující etnické problémy (Gabal 1997, 21). Rozhodně však nelze popřít, že by takové etnické problémy a separatistické nálady neexistovaly i v Západní Evropě (Baskicko, Severní Irsko). Moderní stát je ale v Západní Evropě uspořádán na odlišném principu – občanské společnosti, zatímco v zemích středo-východní Evropy je uspořádán na principu národnostním.

I zde je pak rozdíl mezi Střední Evropou, kde byla národnostní otázka do jisté míry vyřešena druhou světovou válkou (deportace do koncentračních táborů, odsun německého obyvatelstva), takže se tyto státy staly takřka národnostně homogenními, a zeměmi jiho-východní Evropy, kde národnostní otázka doposud vyřešena nebyla. Ani to však neznamená, že otázka národnostních menšin byla vyřešena v Západní Evropě, kde téměř všechny státy z vlastní zkušenosti tuto problematiku znají také (Scheu 1998, 30), pouze k ní bylo přistupováno jinak[1].

Dynamika konfliktů

Na rozdíl od západní Evropy tak komunismus ve východní Evropě potlačováním veškerých lidských a občanských práv fakticky zmrazil uspokojování práv etnických menšin a historický posun k otevřenějšímu nebo demokratickému politickému procesu signalizoval oživení již předtím existujících etnických problémů uvnitř mnohonárodnostních států (Gabal 1997, 22). Rozpadu těchto mnohonárodnostních federativních celků však nemůže být výhradně přičítán vzrůst separatistických aktivit na počátku devadesátých let. Separatismus musí být uznán jako moderní (či postmoderní) fenomén, který vzniká spolu se zásadními změnami mezinárodního systému (Baev 2000, 2).

Nárůst konfliktů v jiho-východní Evropě počátkem 90. let tak lze spatřovat v kombinaci následujících základních faktorů:

v těchto oblastech existovala staletá rivalita mezi etniky obývajícími dané území.
národnostní otázka zde nebyla nikdy řešena, navíc byla práva národnostních menšin řadu let ignorována
došlo k zásadní proměně mezinárodního systému a k rozšíření sektorů hrozeb mezinárodní bezpečností

Některé další specifické faktory pak existují v postsovětském prostoru, zejméně s přihlédnutím k situaci v konfliktním regionu Kavkazu, jakožto modelového příkladu cyklení konflitků. Je to především nepřipravenost vládnoucích elit na kolaps Sovětského svazu a absence demokratické tradice, na kterou by bylo možné při přechodu k demokracii navázat. To jsou charakteristika pro celý postsovětským prostor (tedy bývalé sovětské republiky). Je třeba si uvědomit, že komunismus zde byl u moci více jak 70. let. Druhým faktorem je pak politika Moskvy vůči okrajovým regionům, ať již se jedná o národnostní politiku nebo státní hranice, které svévolně narýsovali sovětští kartografové, tak aby úmyslně nerespektovaly etnické hranice a využívání sporů mezi etniky k prosazování své mocenské.

Třetím faktorem ovlivňujícím celkovou situaci v oblasti Jižního Kavkazu je bezesporu i to, že tamní národy mají tisíciletou tradici státnosti, tudíž mají velice vysoce vyvinuté národní cítění a hrdost. Navíc se jedná o region s vysokou etnickou fragmentací - hovoří se až o stovkách různých etnik izolovaných v horách Kavkazu. Konflikty v oblasti Kavkazu se během první poloviny 90. let dostaly zpět k bodu mrazu a nebyly doposud uspokojivě politicky vyřešeny. Jejich řešení je tedy na místě, protože se nacházejí v takovém bodě, kdy je velmi pravděpodobný návrat k otevřenému sporu a navíc působí jako destabilizační prvek pro celý region i překážka pro dynamický vývoj směrem k demokratické společnosti. Právě tento bod je klíčový a vyžaduje největší pozornost pro budoucí řešení konfliktu (Baev 2000, 1, Waisová 2005, 53).

Pro úspěšné řešení konflitků je zapotřebí pomoci navázat konstruktivní dialog mezi znepřátelenými stranami a zabránit opětovné eskalaci konfliktu. Nová eskalace konfliktů je pak předvídatelná, podle ukazatelů a příznaků změny prostředí na vyhrocení konfliktu, jež jsou využívány v tzv. procesu přezkoumání rizik. Ten je založen na devíti hlavních ukazatelích (Waisová 2005, 69):

Násilný konflikt v posledních deseti letech: země, v níž došlo v posledních deseti letech k ozbrojenému konfliktu, je v důsledku ekonomického vyčerpání a etnické roztříštěnosti náchylná k jeho opakování. To se týká zejména Gruzie. Případně zde může být nespokojenost s výsledky předešlého konfliktu (Náhorní Karabach), čímž se otvírá tzv. konfliktní spirála[2].
Nízký příjem: pokud jsou obyvatelé závislí na nízkém přijmu, je zde větší riziko vypuknutí konfliktu, protože chudoba nutí většinu obyvatel hledat alternativní (vstup do armády) či rovnou ilegální (pašování zbraní) zdroje obživy.
Vysoká závislost na vývozu jedné nezpracované suroviny: je zde nebezpečí, že i při nepatrné změně ceny jediné vyvážené komodity na světových trzích dojde k destabilizaci ekonomického a sociálního systému dané země.
Politická nestabilita: je dalším ukazatelem. Ve všech konfliktních oblastech z počátku 90. let však vývoj ukazuje, že zde dochází spíše ke konsolidaci místních poměrů.
Omezení občanských a politických práva: zde souvisí především s odkazem komunistické minulosti – viz. výše.
Militarizace: země s vysokým podílem výdajů na zbrojení a rozvinutou kulturou držení zbraně mají větší sklon vstupovat do ozbrojených konfliktů.
Etnická dominance, kdy jedna z etnických skupin kontroluje státní infrastrukturu a ostatní usilují o podíl na vládě, vede k vyhrocení konfliktu. Je to nejběžnější příčina vzniku ať již identitárního nebo separatistického konfliktu a tento ukazatel se týká především Gruzie a Balkánu.
Probíhající konflikt v regionu: je dalším významným ukazatelem, který reflektuje teorii regionálních konfliktních komplexů.
Vysoká nezaměstnanost mládeže: je posledním ukazatelem, který spočívá v tom, že nedostatek pracovních pracovních příležitostí a seberealizace frustruje především mladé lidi a přispívá k jejich radikalizaci, stávají se tak oběťmi militantních organizací. Nebezpečí je zde především v šíření radikálního islamismu a náboru potencionálních teroristů – týká se však především Čečenska, tede ne Jižního Kavkazu jako takového.

Konstruktivní řešení sporů mělo být prioritou všech zasažených států, neboť jejich bezpečnost je neoddělitelně spjata – nachází se totiž ve stejném nestabilním regionu. Barry Buzan[3] chápe skupinu zemí, jejichž bezpečnost je neoddělitelně spjata, jako bezpečnostní komplex (Waisová 2003, 75). Tento koncept vychází z předpokladu, že region je malé společenství – jakýsi subsystém, které funguje na základě svých vlastních pravidel a cítí se stejně ohroženo konkrétním sektorem hrozeb. Na tento koncept navazuje Peter Wallensteen[4], který přichází s regionálním konfliktním komplexem, jež mu umožňuje popsat vzájemnou provázanost konfliktů uvnitř tohoto regionu. Zmíněné lokální konflikty mohou existovat zcela nezávisle, mnohem častěji dochází k propojení jednotlivých konfliktů, jejich příčin a aktérů. Jednotlivé konflikty lze sice zkoumat odděleně, mnohem více se však lze o příčinách a aktérech konfliktu dozvědět při zkoumání celého komplexu (Waisová 2003, 75-76). Balkán a zrovna tak kavkaz je jedním z šestnácti konfliktních komplexů, které P. Wallersteen identifikuje. Konflikty v obou regionech navíc vykazují řadu shod, proto může být poučení z jednoho regionu důležité i pro řešení konfliktů v druhém regionu.

Literatura

GABAL, Ivan. Etnické konflikty v postkomunistické Evropě. In Kooperativní uspořádání bezpečnosti v Evropě, 1. vyd. Praha: ÚMV 1998. Část 1, s. 21-33.
ONDŘEJ, Jan. Odzbrojení, prostředek zajištění mezinárodní bezpečnosti. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk 2005.
SCHEU, H. Ch. Ochrana národnostních menšin podle mezinárodního práva. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova 1998.
WAISOVÁ, Šárka. Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. 1. vyd. Praha: Portál 2005.
WAISOVÁ, Šárka. Současné otázky mezinárodní bezpečnosti. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk 2003.
BAEV, Pavel K. Zahraniční intervence a separatistické konflikty v Evropě v devadesátých letech. Vojenské rozhledy, 2000, roč. 9. (41.), č. 2, s. 16 - 34.
BÍLKOVÁ, Veronika. Nové konflikty - konflikty po rozpadu bipolárního světa. Bezpečnostní témata centra bezpečnostních analýz, duben 2002, roč. 3, č. 1, s. 11-12.
Zpráva OSN A/58/594-S/2003/1090 - Implementation of the resolution of the United Nations. GA - SC.

Poznámky

[1] Př. Francie tak dlouho popírala existenci národnostních menšin na svém území, dovolávající se přitom principu rovnosti všech občanů před zákonem, který podle francouzského stanoviska vylučuje rozlišování lidí na základě národnostních nebo etnických hledisek (Scheu 1998, 30).

[2] Jedná se o termín konfliktního cyklu, kdy poté, co se konflikt dostane do mrtvého bodu, nedochází k jeho řešení, ale objevují se nové sporné otázky a dochází k obnovení konfliktu.

[3] Barry Buzan - teoretik bezpečnostních studií, tzv. Kodaňské školy, působící na Kodaňském institutu pro výzkum míru v Kodani, zastánce širšího konceptu bezpečnosti, teoretik lidské bezpečnosti.

[4] Peter Wallensteen – profesor Institutu pro výzkum konfliktů a míru v Uppsale, Švédsko.

Jak citovat tento text?

Potůček, Jan. Nové konflikty v Evropě 90. let [online]. E-polis.cz, 23. duben 2006. [cit. 2021-01-27]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/nove-konflikty-v-evrope-90-let.html>. ISSN 1801-1438.

Autor: Bc. Jan Potůček

Autor vystudoval právo a politologi v Plzni se zaměřením na masová média a mezinárodní vztahy. V současnosti působí jako specialista internetového marketingu ve společnosti ProSEO Media.

[Nahoru ↑]