Norsko a Evropská unie

Norsko patří mezi tradiční severské země. Dnes se však z tohoto důvodu nachází v poměrně složitém postavení, jelikož ostatní skandinávské země se již staly součástí Evropské unie. Je pravdou, že Norsko je součástí EHS. Zároveň však pro svou absenci ve strukturách Evropské unie někteří autoři hovoří o Norsku jako o „faxující demokracii“. Tedy státě, který přijímá rozhodnutí z Bruselu, ale nemá šanci je ovlivnit.

Norsko a Evropská unie

1) Úvod

Norsko patří mezi tradiční severské země. Dnes se však z tohoto důvodu nachází v poměrně složitém postavení, jelikož ostatní skandinávské země se již staly součástí Evropské unie. Je pravdou, že Norsko je součástí EHS. Zároveň však pro svou absenci ve strukturách Evropské unie někteří autoři hovoří o Norsku jako o „faxující demokracii“ (Strmiska, M., a kol. 2005, 224). Tedy státě, který přijímá rozhodnutí z Bruselu, ale nemá šanci je ovlivnit. V této práci se budu snažit nastínit, proč došlo dvakrát za sebou k odmítnuti vstupu Norů prostřednictvím

referenda do ES (EU). Nejprve zmíním historický vývoj a vztah relevantních politických stran ke vstupu do Evropské unie. Dále se snažím popsat jednotlivá přístupová jednání a důvody proč nebyla úspěšná. V závěru bude mou snahou modelovat předpokládaný vývoj, který by mohl na základě uvedených faktů následovat. Práce nemá jakékoliv vědecké ambice. Jeho smyslem je pouze snaha přiblížit čtenářům danou problematiku. Pokud najdete jakékoliv nesrovnalosti prosím kontaktujte mě.

2) Historický vývoj a politické strany

Pro pochopení dnešního postavení Norska a jeho vztahu k Evropské unii je zapotřebí alespoň naznačit nejprve historický vývoj Norska a uvést nejdůležitější tamní politické strany, které se výrazně na tomto vývoji spolupodílely.

Vývoj politického systému

Norsko bylo od 15. do 19. století součástí Dánského státu. Na konci napoleonských válek dochází k zániku tohoto celku (hlavně z důvodu dánské podpory poražené Francie). Norsko v roce 1814 je připojeno k Švédsku. Spojení však bylo velmi volné a je nazýváno „personální unií“, v roce 1905 zaniká. Norsko téhož roku vyhlašuje nezávislost. Země má dodnes nejstarší platnou evropskou ústavu, z roku 1814. (Strmiska, M., a kol. 2005, 224).

Jde o parlamentní demokracii, kde zákonodárnou moc reprezentuje jednokomorový parlament Storting. Při prvním zasedání se však vnitřně rozdělí na Langting, kde se sdružuje čtvrtina poslanců a splňuje úlohu horní komory, a Odestting, kde se nachází zbytek poslanců a plní úlohu dolní komory. Parlament je volen na čtyři roky, během této doby nemůže být rozpuštěn. Od roku 1921 je zde používán poměrný volební systém bez uzavírací klauzule (mezi léty 1906-1921 byl používán většinový volební systém). Vláda je odpovědná parlamentu (v roce 1884 byl nucen Norský král akceptovat vládu, která měla podporu nejpočetnější parlamentní formace). (Strmiska, M., a kol. 2005, 224)

Politické strany ve stranickém systému Norska

Na dnešní politické scéně nalézáme sedm (hlavních) parlamentních politických stran:

Norská strana práce (The Labour Party, DNA) je levicově smýšlející politickou stranu. Vztah k Evropské unii je poměrně pozitivní[1]. DNA se účastnila obou koaličních vlád, které během svého volebního období vypisovaly referendum o vstupu do ES/EU. V otázkách týkajících se Evropské unie DNA otevírá diskusi na daná témata. Při svém stranickém sjezdu v roce 2000 strana stanovila, že bude usilovat o vstup Norska do Evropské unie, a to za předpokladu, že veřejnost změní postoj k otázce vstupu Norska. V tom případě se má Norská strana práce zasadit o podání další přihlášky na přelomu roku 2005/2006 ke vstupu do EU. (Gažovič, O., Minařík, D., 2005, 140) DNA se stala členem Socialistické internacionály (SI) a Strany Evropských socialistů (PES) (Strmiska, M., a kol. 2005, 233).

Konzervativní strana (The Conservatives)[2] je zastáncem co největší podpory soukromých subjektů (iniciativy) a proti přílišné regulaci státu v ekonomické oblasti. Po druhé světové válce sice souhlasila s budováním sociálního státu, ale vždy s výhradami. Je zastáncem osobní svobody, odpovědnosti jednotlivce a právního státu. Klade důraz na význam křesťanských hodnot a silně podporuje vstup Norska do Evropské unie. Patří do rodiny Mezinárodní demokratické unie (IDU), Evropské lidové strany (EPP) (Strmiska, M., a kol. 2005, 234).

Pokroková strana (The Progress Party)[3] známá jako krajně pravicová strana, která je de-facto trvale v opozici. Bojuje proti nadmíře byrokratizace v sociálním státě, požaduje snížení daňové zátěže či omezení dotační zemědělské politiky. Nepodporuje masové přistěhovalectví. Souhlasí se vstupem do Evropské unie (Strmiska, M., a kol. 2005, 234).

Křesťanská lidová strana (The Christian Party) se prezentuje především důrazem na křesťanské hodnoty, morálku či obranu tradičních národních hodnot. Strana nesouhlasí se vstupem Norska do Evropské unie. Dostala statut pozorovatele v Evropské lidové straně (EPP) (Strmiska, M., a kol. 2005, 234).

Levicová socialistická strana (The Socialist Left Party) se kolem roku 1975 utvořila z tehdejších kooperujících, levicově smýšlejících skupin. Zásadní pro tuto stranu jsou zahraničněpolitické otázky. V otázce podpory vstupu Norska do Evropské unie je velmi výrazně proti této myšlence.

Má přidružené členství v rámci Konfederativní skupiny sjednocené evropské levice/Severská zelená levice (GUE/NGL) (Strmiska, M., a kol. 2005, 234).

Strana středu (The Center Party)[4]. Původně agrární strana, která prošla značnou změnou své orientace (identity). Strana dnes kombinuje prvky liberalismu, enviromentalismu a komunitárních prvků. Staví se proti vstupu do Evropské unie (Strmiska, M., a kol. 2005, 235).

Liberálové (The Liberal Party)[5] jde o sociálně-liberální centristickou stranu. Preferuje osobní svobodu jednotlivce. Spíše nepreferuje vstup do Evropské unie. Strana jako hlavní podmínku, kterou podmiňuje vstup do EU, požaduje velmi výraznou podporu ze strany široké veřejnosti. Jsou přidruženým členem Evropské liberální, demokratické a reformní strany (ELDR) (Strmiska, M., a kol. 2005, 235).

Vyhodnocení postavení politických stran vůči vstupu do EU

Jak jsem již uvedl v norském stranickém systému máme dvě významné politické strany jak na levé, tak i na pravé straně politického spektra (Norskou stranu práce, Konzervativní stranu). Naproti tomu jejich „potencionální“ koaliční partneři mají výhrady v otázce vstupu Norska do Evropské unie nebo jsou přímo proti[6] (Gažovič, O., Minařík, D., 2005, 142). Z tohoto důvodu si musíme uvědomit, že problematika spojená se vstupem Norska do EU byla vždy jednou z hlavních otázek napříč politickým spektrem Norska. Vedla často ke zkomplikování postavení jednotlivých politických stran (ať smýšlející pro vstup či proti němu) a koalic.

3) Nepovedená přístupová jednání

Norsko podalo žádost de-facto třikrát. Proč se dnes v odborné literatuře se setkáváme jen s dvěma referendy o přístupu Norska do EU? Kapitolu jsem proto rozdělil do tří částí. V první části se budu snažit nalézt odpověď na již zmíněnou úvodní otázku. V druhé na důvody, proč se nepovedla přístupová jednání v roce 1972. Třetí část bude zaměřena na dosud poslední referendum v roce 1994 a jeho opětovný negativní výsledek vstupu Norska do EU.

První pokus o vstup Norska do ES (dnes EU

Norsko podalo první žádost o vstup do ES 30. 2. 1962[7]. Hlavním důvodem, proč však nedošlo ani k započetí oficielních přístupových jednání, bylo Francouzské „veto“ Velké Británii[8]. Toto veto znamenalo i zastavení jednání o vstupu Norska do ES. V té době byla ekonomika Norska silně propojena s Velkou Británií především v důsledku členství v organizaci EFTA. De facto tak veto pro Velkou Británii uzavřelo přístup i pro ostatní členy organizace EFTA[9]. Členské státy mimo EFTA se proto snažily o vlastní ekonomickou spolupráci a jejich cílem bylo dosáhnout dynamického vývoje, který byl charakteristický pro Evropský hospodářský prostor (EHP), jenž se uskutečňoval v rámci členských zemí ES. Tento cíl se však nedařilo dlouhodobě naplnit[10] (Fiala, P., Pitrová, M.: 2003, 75-76).

Druhý pokus vstupu Norska do ES

V prosinci 1967 Velká Británie společně s Norskem, Dánskem a Irskem zahájily opětovné rozhovory v o plnohodnotném členství v ES. I zde byl ohrožen přístup zemí, především ze strany Francie. Prezident de Gauille se opětovně vyjadřoval především proti vstupu Velké Británie. Tento problém se podařilo vyřešit na Haagském summitu[11]. Norsko si v průběhu přístupových jednání vymohlo mnoho výjimek a ústupků ze strany ES. V lednu 1972 pak byla v Bruselu podepsána smlouva o rozšíření ES o čtyři nové členské země Velkou Británii, Norsko, Dánsko a Irsko. Norsko však v referendu svou účast v ES odmítlo (Fiala, P., Pitrová, M.: 2003, 97-98).

Třetí pokus o vstup Norska do EU

Prvního listopadu v roce 1992 podalo Norsko druhou oficiální žádost o vstup do Evropské unie. Norským plánem bylo vstoupit do EU v roce 1995. Jak již dnes víme, dosud se tento plán nenaplnil. Přístupové jednání bylo opět odmítnuto v referendu. Norsko je tak dnes členem EHP, přidruženým členem ZEU a dosud členem EFTA[12] (Fiala, P., Pitrová, M.: 2003, 138).

4) Důvody proč není Norsko členem Evropské unie

Zde postupně uvedu příčiny, které vedly Nory k odmítnutí vstupu své země v referendech a nejvýraznější změnu postavení politických stran po těchto událostech. Na konci kapitoly uvedu faktory, které dnes hovoří pro vstup Norska do EU.

Norská referenda o přístupu do ES/EU

První referendum se konalo 25. 9. 1972, kde se vyjádřilo pro vstup 46,5 % a proti němu 53,5 %. V druhém referendu, ze dne 28. listopadu 1994, byl vstup odmítnut 52,2 % zúčastněných voličů. Norsko tedy zůstalo pouze členem EHP (Fiala, P., Pitrová, M.: 2003, 138). Z demografického hlediska nebyla podpora pro vstup především v severních oblastech Norska. Zde se obyvatelé obávají o tamní velmi důležitý zdroj obživy - rybolov a zemědělství[13]. Obě referenda se vyznačují vysokou účastí. V prvním hlasovalo 79,2 %, v druhém pak 89 % všech oprávněných voličů. Především v roce 1993 se otázka vstupu projevila výrazným způsobem ve volebním výsledku Norské strany práce a Strany středu[14]. Důležitou úlohu sehrál v rámci zmiňovaných dvou referend vznik monotematických hnutí[15]. (V prvním referendu „Ano ES“, proti němu „Lidové hnutí proti norskému členství v ES.“ V druhém referendu pak především „NE EU“, které mělo výrazný vliv při aktivaci proti evropsky naladěných voličů. Těsně před referendem mělo přibližně 140 000 členů). (Gažovič, O., Minařík, D., 2005, 141)

Faktory hovořící pro vstup do EU

Existuje mnoho faktorů, které hovoří pro i proti vstupu Norska do EU. Dnes je mnoho oblastí, kde je již Norsko s EU svým způsobem spjato. Ty nejzákladnější uvedl norský státní tajemník Kim Traavik. Jako první uvedl zahraniční obchod, jenž je ze 70% závislý na státech v rámci EU (dále např. členství v EHP, umožňující zapojení do jednotného trhu krom rybolovu a zemědělství). Norsko je zapojeno do Schengenského prostoru (též je zapojeno v Europolu a Eurojust). Další spolupráce je v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, kde poskytuje 3000 vojáků pro mírové operace. Norsko je zapojeno do programu INTERREG, který je zaměřen na regionální a místní spolupráci. Norsko platí EU od 1. května 2004 ročně 227 milionů eur[16]. V porovnání například Švédsko odevzdá 25 milionů eur. (Gažovič, O., Minařík, D., 2005, 145-146)

5) Závěr

Norsko patří k velmi vyspělým evropským zemím, HDP bylo o 46 % vyšší vůči průměru EU (údaj z roku 2002). Průměrný státní dluh v EU je 63,1 % HDP, v Norsku 31,4 % HDP. I další ukazatele hovoří jasně pro vyspělost Norska. Co však vede Norsko ke vstupu do EU je jeho dnešní provázanost s EU. Dalším faktorem hovořícím pro vstup Norska do EU je neustále rostoucí či rozšiřující se EU, což pro Norsko znamená omezení obchodu např. s rybami, či zemědělskými produkty (které jsou na přání Norů mimo účast země v EHP). A tak se de facto zmenšuje konkurenceschopnost v této pro Norsko strategické hospodářské oblasti. Dalším důvodem je klesající počet voličů, kteří nesouhlasí se vstupem a zmenšující se počet nerozhodnutých voličů[17].

V průzkumu provedeném v roce 2004 bylo proti členství 38 % dotázaných, pro se vyslovilo 48%. To potvrzuje vzrůstající tendenci podpory vstupu. Dle mého názoru je tedy jen otázkou času, kdy dojde ke kladnému výsledku referenda a vstupu Norska do EU. Hovoří pro něj dvě věci: za prvé s rozšiřující se EU menší obava z opětovné nadvlády některé z mocností nad Norskem; za druhé mít právo ovlivňovat legislativu v Bruselu, kterou jsou Norové již dnes povinni především v rámci EHP aplikovat, ale nedisponují pravomocemi na její tvorbu. Problém může nastat v okamžiku, kdy referendum dopadne ve prospěch vstupu Norska do EU. Pro uzákonění musí souhlasit parlament, kde je za potřebí 2/3 ústavní většina hlasů. (Gažovič, O., Minařík, D., 2005, 147-148) Budoucí přijetí návrhu v parlamentu tak může ohrozit konstelace politických stran. Pokud by získaly 2/3 v parlamentu politické strany prosazující záporné stanovisku vůči vstupu do EU a rozhodly by se nerespektovat výsledek referenda, nemuselo by se ani v tomto případě podařit začlenit Norsko jako plnoprávného člena Evropské unie[18].

Použitá literatura:

• Fiala, P., Pitrová, M.: 2003. Evropská unie, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno
• Strmiska, M., Hloušek, V., Kopeček, L., Chytilek R.: 2005. Politické strany moderní Evropy, Portál, Praha
• Hroch, M., Kadečková, H., Bakke., E.: 2005. Dějiny Norska, Nakladatelství Lidové noviny, Praha
• Gažovič, O., Minařík, D.: 2005. Nórsko a Európska únia, ich vzájomný vzťah a jeho možné prameny v budúcnosti, Politologický časopis, IIR
• Adamová, K.: 2001. Politologický slovník, C.H. Beck, Praha

Příloha

Výsledky voleb do Norského parlamentu a postoj stran ke vstupu do EU

Tabulka 1:Výsledky voleb do Norského parlamentu a postoj stran ke vstupu do EU

Zdroj: Gažovič, O., Minařík, D.: 2005. Nórsko a Európska únia, ich vzájomný vzťah a jeho možné prameny v budúcnosti, Politologický časopis, IIR, str. 142

První rozšíření ES

Tabulka 2:První rozšíření ES

Zdroj: Fiala, P., Pitrová, M.: 2003. Evropská unie, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, str. 98

Výsledky norských parlamentních voleb v letech 1945-2001

Tabulka 3: ýsledky norských parlamentních voleb v letech 1945-2001

Zdroj: Strmiska, M., Hloušek, V., Kopeček, L., Chytilek R.: 2005. Politické strany moderní Evropy, Praha, Portál, str. 237

Nejdůležitější smlouvy Norska a EU

Tabulka 4: Nejdůležitější smlouvy Norska a EU

Zdroj: Gažovič, O., Minařík, D.: 2005. Nórsko a Európska únia, ich vzájomný vzťah a jeho možné prameny v budúcnosti, Politologický časopis, IIR, str. 144

Vývoj názoru o EU

Graf 1: Vývoj názoru o EU

Zdroj: Hroch, M., Kadečková, H., Bakke., E.: 2005. Dějiny Norska. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, str. 265

[1] Ve straně však existuje křídlo, které je silně proti Evropské unii a vstupu Norska do EU. Tento rozdíl nalézáme především při vertikálním dělení. Zde je patrno, že „elity“ strany jsou více proevpropské. Naopak členská základna je protievropská. (Gažovič, O., Minařík, D., 2005, 140

[2] Jde o jednu ze dvou nejstarších norských stran ještě z dob většinového volebního systému. Společně s liberály ovládala politickou scénu v dobách většinového volebního systému. (Gažovič, O., Minařík, D., 2005, 141)

[3] Strana byla založena krátce před volbami v roce 1973. (Gažovič, O., Minařík, D., 2005, 141)

[4] Změna identity byla vynucena snižujícím se počtem voličů, kteří byly spjati se zemědělstvím a rybolovem. (Strmiska, M., a kol. 2005, 234)

[5] Strana na konci 19. století pravidelně dosahovala 50% úspěchu ve volbách. Dnes se její výsledek pohybuje kolem 3,5 % a má sestupnou tendenci. (Gažovič, O., Minařík, D., 2005, 141)

[6] Tabulka s volebními výsledky a přehledem postoje jednotlivých politických stran v otázce vstupu do Evropské unie je zařazena v příloze.

[7] Velká Británie, Irsko a Dánsko podali první žádost o přístupu do ES 31. 7. 1961. (Fiala, P., Pitrová, M., 2003, 98).

[8] Tehdejší prezident Francie generál de Gaull argumentoval proti vstupu tak, že „…Anglie je ve skutečnosti ostrovní, námořní a je svým peněžními toky , trhem a obchodními trasami spojena s velmi různorodými a často velmi vzdálenými zeměmi“ (Fiala, P., Pitrová, M.: 2003, 82).

[9] Zakládajícími členy EFTA jsou Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie. (Fiala, P., Pitrová, M.: 2003, 75).

[10] Dosáhli však mnoho úspěchů, příkladem může být odbourávání vzájemných cel od počátečních 20%, k 40%, až po celkové odstranění vzájemných cel v roce 1964. Nikdy však nedosáhli v rámci EFTA takového úspěchu jako EHS (Fiala, P., Pitrová, M.: 2003, 76).

[11] Jedním z důvodů úspěchu Haagského summitu je i zvolení nového prezidenta George Pompidoura, což přineslo novou naději pro obnovení integračního procesu (Fiala, P., Pitrová, M.: 2003, 94).

[12] EFTA (European Free Trade Association) byla alternativou pro státy, které nebyly přijaty do ES, EU či neměli zájem. Původními členy byli VB, Dánsko, Norsko,Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko. Dnes jsou členy Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. (Adamová, K: 2001)

[13] Tabulka s přehledem výsledku referenda v Norsku (a ostatních států) je uvedena v příloze.

[14] Přičemž tyto strany zastávali zcela opačný názor v otázce vstupu do EU. Důvodem úspěchu Norské strany středu je především její schopnost smysluplně definovat proč nesouhlasí se vstupem do ES. Více v příloze pod bodem 6.1.

[15] Hnutí byla zřízena cíleně. Hlavním smyslel bylo prosazení zájmu dané skupiny ve společnosti a ovlivnit tak nerozhodnuté voliče ve svůj prospěch. Jejich orientace je patrná již z názvu.

[16] Do roku 2004, kdy došlo k největšímu rozšíření EU platilo Norsko dosud „pouhých“ 24 milionů eur (Fiala, P., Pitrová, M.: 2003, 139).

[17] Graf s názorem na vstup Norska do EU je zařazen do přílohy pod bodem 6.5.

[18] Konstelace názorů jednotlivých pol. stran k EU a volební výsledky jsou uvedeny v příloze.

Autor: Milan Severa

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Teorie evropské integrace

Konference Výboru regionů v Plzni

Další články z rubriky

Fungování celní unie mezi Evropskou unií a Tureckem

Diplomatická úloha parlamentných skupín Európskeho parlamentu

Současné možnosti regulace lobbingu na příkladu členských zemí EU

Vložit komentář