Noam Chomsky: Perspektivy moci
28. říjen 2005 Norbert Naxera komentářeAmerický profesor lingvistiky Noam Chomsky je dnes nejznámějším světovým lingvistou. Od šedesátých let, kdy patřil k odpůrcům války ve Vietnamu se věnuje také politice. Patří mezi nejznámější obhájce lidských práv po celém světě. Proto není mezi vládnoucí třídou USA příliš oblíben. Svým politickým přesvědčením je anarchista. Přestože je židovského původu, je odpůrcem sionismu a kritikem Izraele.
Americký profesor lingvistiky Noam Chomsky je dnes nejznámějším světovým lingvistou. Od šedesátých let, kdy patřil k odpůrcům války ve Vietnamu se věnuje také politice. Patří mezi nejznámější obhájce lidských práv po celém světě. Proto není mezi vládnoucí třídou USA příliš oblíben. Svým politickým přesvědčením je anarchista. Přestože je židovského původu, je odpůrcem sionismu a kritikem Izraele.
Kniha perspektivy moci je souborem přednášek přednesených prof. Chomskym při návštěvě Austrálie roku 1995. Kniha má osm kapitol. První dvě kapitoly se týkají jazykovědy, třetí kapitola se týká politické zodpovědnosti intelektuálů. Těmito kapitolami se nebudu zabývat.
Čtvrtá kapitola: Cíle a vize se týká sociálních otázek ve vyspělých zemích. Kritizuje zde americkou společnost, ve které jsou obrovské sociální rozdíly a vláda nemá zájem je řešit. Chomsky zde píše také o problémech postsocialistických zemí střední Evropy a vztahu USA k těmto zemím. „Jednou zajímavou otázkou stavu intelektuální kultury a jejích převládajících hodnot jsou komentáře o obtížných problémech, na něž narážíme ve snaze pozvednout nyní konečně osvobozené obyvatele východní Evropy, abychom i jim mohli prokázat milující péči, jíž už po staletí zahrnujeme oblasti pod naší ochranou. Nyní se naší dobročinnosti naskytly nové možnosti. Lidem vysvobozeným z komunistické tyranie můžeme pomoci aby dosáhli požehnaného stavu Bengálců, Haiťanů, Brazilců, Guatemalců, Filipínců, domorodců všude, afrických otroků a tak dále.“ Chomský vyvrací tvrzení o neúspěchu centrálně plánované ekonomiky v těchto zemích. Tvrdí, že nelze srovnávat SSSR s USA či Anglií, neboť ty měly v roce 1917 zcela jiné výchozí postavení. Správnější by bylo srovnávat SSSR např. s Brazílií , a pak by toto srovnání vyznělo ve prospěch Sovětského Svazu.
Chomský dále kritizuje politiku USA vůči Kubě, která již dávno není agentem Kremlu toužícím se zmocnit celé Latinské Ameriky a dobýt strachem se třesoucí Spojené Státy. USA se snaží zničit Kubu hospodářským embargem. Prezident Clinton například zakázal „Zákonem ona podporu demokracie na Kubě“ veškerý obchod s Kubou. Tento obchod se z 90% týkal potravin a léků a zákaz jejich dovozu způsobil zhoršení zdravotního stavu kubánského obyvatelstva. „I odpírání vakcín, které zachraňují život, tedy lze využít k tomu, abychom mohli obšťastnit „demokracií“ ty, kdo přežijí“. Jde o to, že Kuba je mimořádně významná pro obchodní a politické zájmy USA a to již více než sto let. Castro tento americký majetek „uloupil“ a USA dnes chtějí tuto kořist zpět. Navíc se obávají dominového efektu, aby se ze shnilých jablek nepokazil celý sud.
Chomský dále píše o špatných podmínkách ve kterých žijí američtí dělníci. Americká vláda se chce vrátit do 19. století, kdy dělníci neměli žádná práva. V žádné průmyslově vyspělé zemi nejsou podmínky pracujících tak špatné jako v USA a nikde nejsou tak slabé odbory. V USA se také nedaří bojovat s bídou ve které žije velká část amerických dětí.
Nejvýznamnější částí knihy je pátá kapitola“ Demokracie a trhy v novém světovém pořádku. V této kapitole se píše, že USA se vůbec nesnaží podporovat ve světě demokracii, ale naopak diktátorské režimy. Američtí politici tvrdí, že jejich zahraniční politika je vedena nesobeckými zájmy pomoci druhým a altruismem, nikoliv národními zájmy. Ústředním motivem je údajně podpora demokracie a lidských práv. Chomský dokazuje že tomu tak není. USA jsou naopak agresivní imperialistická mocnost. Rétorika amerických politiků se mnohdy diametrálně liší od reality. Chomský pokládá otázku“ jak se naše zásadové odmítání síly, podvracení a represí slučuje s teroristickými válkami, které byly za Reaganovy vlády vedeny ve Střední Americe a jež zanechaly tři země v troskách a poseté desetitisíci zmučených a zohavených mrtvol. Nebo by se mohl otázat, jak Kennedyho vláda projevila stejnou angažovanost svojí mezinárodní teroristickou kampaní proti Kubě a eskalací útoků proti Jižnímu Vietnamu, kdy přešla od podpory teroristického státu ve standartním latinskoamerickém stylu, který zřídil Eisenhower , k otevřené agresi, včetně bombardování civilních cílů americkým letectvem, použitím napalmu, ničením úrody, jež mělo vyvolat hlad a zlomit tak odpor domorodců a jinými podobnými prostředky. Jak mohla táž vláda v době, kdy byl americký liberalismus na vrcholu, „zadržovat globální hrozbu tržním demokraciím“, tím, že připravila svržení parlamentní vlády v Brazílii a otevřela cestu režimu zabijáků a mučitelů, což vedlo k dominovému efektu: vlády nad značnou částí západní polokoule se zmocnily neonacistické režimy, ne-li z americké iniciativy, tak vždy s plnou podporou USA. Armády latinskoamerických zemí , vycvičené USA, místo obrany zemí slouží k zajišťování „vnitřní bezpečnosti“, tedy k válce proti vlastnímu obyvatelstvu. Změna poslání, jíž přikázali Kennedyho liberálové, změnila americký postoj: místo tolerování hrabivosti a krutosti latinskoamerických armád k přímé spoluvině na stejných metodách, jakých užívala vyhlazovací komanda Heinricha Himlera. Vojenský pouč v Brazílii „velké vítězství svobodného světa“ , byl proto podniknut k záchraně, nikoliv ke zničení Brazilské demokracie, hlásil Kennedyho velvyslanec Gordon. Bylo to „zdaleka nejrozhodnější vítězství svobody v polovině 20. století, které by mělo vytvořit daleko lepší klima pro soukromé investice“. Z veškerých historických pramenů vysvítá, že se USA s jistou důsledností pokoušejí o zničení demokracie a oslabení lidských práv, i když se záminky mění tak, aby vyhovovaly doktrinářským požadavkům. Po mnoho let byly veškeré hrůzy automaticky ospravedlňovány studenou válkou. Při bližším zkoumání jednotlivých případů se tato pohádka zhroutí. Před i po studené válce byla politika USA stejná. Car ještě pevně seděl na trůně, když Woodrow Wilson v souhlase ze starou tradicí zahájil vražedné invaze na Haiti a do Dominikánské republiky. Tento projev wilsonovského idealismu stál životy tisíce lidí, prakticky obnovil otroctví, demontoval tamní parlamentní systém, protože zákonodárci odmítli přijmout „pokrokovou“ ústavu , napsanou přímo ve Washingtonu a umožňovala americkým investorům proměnit Haiti v jejich soukromou plantáž. V dřívějších dobách byly dobývání a teror sebeobranou proti Španělsku, Anglii a nelítostným indiánským divochům. Na nevinné Američany útočily hordy zločinných Indiánů a uprchlých černochů, kteří v roce 1818 vedli divokou, otrockou vyhlazovací válku proti USA- tak zdůvodnil ministr zahraničí Adams dobytí Floridy, při němž generál Jackson vyhlazoval na dobytém území domorodce a uprchlé otroky. Když v 80. letech zmizelo ze scény Kennedyho „monolitní a bezohledné spiknutí“ usilující o ovládnutí světa, začalo vyhledávání nových agresorů, kteří ohrožují naše hranice a životy. Zvláště oblíbeným fackovacím panákem se pro odvážné reaganisty stala neoblíbená a bezbranná Lybie. Mezi dalšími kandidáty najdeme různé šílené Araby, mezinárodní teroristy, každého, koho lze vytáhnout z rukávu ( tato prorocká slova byla napsána šest let před začátkem Bushovy „války proti terorismu). Když George Bush oslavoval pád Berlínské zdi invazí do Panamy, nešlo o obranu proti komunismu, nýbrž o boj proti ďábelskému Noriegovi, který byl zajat, souzen a odsouzen za své zločiny, které téměř všechny spáchal v době, kdy byl na výplatní listině CIA. V tomto okamžiku dostává polovinu americké vojenské pomoci Kolumbie, hlavní porušovatel lidských práv na západní polokouli, stát, který má na svědomí šokující seznam krutostí. Je to typický model, záminka je jiná“ tentokrát jde o boj proti narkomafii. Americkou pomoc dostávají vojenské jednotky, které se „drogové války“ účastní jediným způsobem: příjemci americké pomoci a výcviku i jejich polovojenští druzi jsou v samém centru obchodu s drogami, globálním podniku, jemuž americká vláda již půl století krajně pozoruhodnými způsoby napomáhá. V květnu roku 1995 polovojenské skupiny nemilosrdně zdecimovaly celá města, zatímco úřady tváří v tvář tragédii lidu zůstaly lhostejné a nestaví se proti uskutečňování tohoto hrůzného plánu smrti a ničení. Polovojenské skupiny zdivočely a vystupňovaly kampaň vražd a hrůzných zohavení, zatímco desetitisíce vojáků a policistů jen mlčky přihlížely. Tato vlna vojenských a polovojenských krutostí byla způsobena snahou drogových mafiánů a s nimi spojených velkostatkářů, zmocnit se půdy. Polovojenské skupiny pod velením narkomafiánů masakrovaly rolníky, domorodé obyvatelstvo a černochy a vyháněly je z jejich půdy. To vše se dělo s podporou USA.
Chomský dále uvádí, že všude kam přišli Američané či Britové se životní podmínky místního obyvatelstva těžce zhoršily. V rozporu s obecně rozšířenými představami autor tvrdí, že v Indii a v Číně byly před příchodem evropských kolonizátorů nejvyšší reálné mzdy na světě a nejlepší podmínky pro organizaci dělnické třídy. Británie byla díky své celní politice uchráněna před konkurencí asijských zemí, a naopak jim vnutila nerovnoprávnými smlouvami to, že britské zboží se v asijských zemích prodávalo bez cel. Následkem toho postihla celou Asii deindustrializace. Nejhorší důsledky byly v Indii, kde skončil veškerý průmysl i řemesla a Indie se stala čistě agrární zemí. Ne všechny koloniální mocnosti se ke svým koloniím chovaly takto. Japonsko sice bylo brutální koloniální mocností, ale své kolonie (Korea, Thaiwan), na rozdíl od Britů, rozvíjelo a industrializovalo. Od dob kolonialismu se nic nezměnilo. Dnešní globalistické a neokolonialistické mocnosti, v první řadě USA, nutí rozvojové země aby zrušily veškerá cla (dnes například snahy USA o bezcelní zónu zahrnující oba Americké kontinenty, jak jí vymyslel president Bush roku 2003). Samy průmyslové země však uvalily vysoká cla na veškeré zboží i potraviny a chovají se protekcionisticky. Kdyby president Raegan umožnil působení tržních sil, které veřejně tolik vychvaloval, v USA by dnes již neexistovala výroba oceli a automobilů. Tvrdě by byla zasažena i výroba polovodičů a osobních počítačů. Tolik vychvalovaný americký letecký průmysl dnes existuje jen díky obrovským státním dotacím v rámci rozpočtu pentagonu. Americká vláda svoje dotace průmyslu zdůvodňuje tvorbou pracovních příležitostí, neboť proti takovým dotacím nikdo neprotestuje. Ve skutečnosti se těmito dotacemi zajišťují pracovní příležitosti pouze pro ředitele korporací, manažery a bankéře. Skutečná pracovní místa nevznikají v USA ale v Číně, Indonésii či kdekoliv jinde na světě.. Donald Reagan poskytl americkému průmyslu větší ochranu před dovozem než kterýkoliv z jeho předchůdců za posledních padesát let. Reaganovy opatření „řízeného obchodu“ omezovaly obchod, uzavíraly trhy, zvyšovaly ceny, snižovaly konkurenci a posilovaly kartelové chování. Nadšení zastánci svobodného obchodu zavedli více protekcionistických opatření než všechny poválečné vlády dohromady a prakticky zdvojnásobili dovozní omezení na 23%. Zároveň prudce zvýšili rozpočtový deficit a zatížili tak poplatníky obrovskými splátkami úroků. Polovinu státního rozpočtu spotřebuje pentagon, což je skutečnost, kterou většina Američanů neví. Zároveň za posledních dvacet let prudce klesly sociální výdaje, které již předtím byly nízké. USA mají ze všech průmyslových států nejméně účinný boj s chudobou, kterou trpí zejména děti. V důsledku mnohaleté vládní propagandy si Američané myslí, že kvůli sociálním výdajům platí příliš vysoké daně. Ve skutečnosti USA dnes mají ze všech zemí OECD třetí nejmenší daňové zatížení.
Část této kapitoly je věnována teorii demokracie. Chomského tvrzení mohou být pro mnoho lidí šokující, ale o jejich pravdivosti nelze pochybovat. V 80. letech vyvážely USA „demokracii“ do zemí Latinské Ameriky. Tyto snahy skončily podivuhodně systematickým neúspěchem. V zemích, kde byl vliv USA nejmenší bylo dosaženo největšího skutečného pokroku, proti němuž se reaganisté stavěli na každém kroku, i když si připsali zásluhy ve chvíli , kdy již nebylo možno příval zadržet. Tam kde byl vliv USA největší (ve Střední Americe) , byl dosažený pokrok nejmenší. Na základě podrobného zkoumání jednotlivých zemí dospěl Chomský k závěru, jak americká elita demokracii nenávidí. Příkladem může být Nikaragua. V Nikaragui vedly teroristé podporovaní USA odboj proti vládě. Americká taktika proti Nikaragui byla“ zruinovat hospodářství a vést prostřednictvím zástupců dlouhou válku na život a na smrt, dokud vyčerpaní místní obyvatelé nesvrhnou nechtěnou vládu sami, přičemž americké náklady budou minimální, zatímco oběť bude mít mosty v troskách, sabotáží zničené elektrárny a zruinované farmy. Poskytne tak kandidátovi Washingtonu téma, s nímž se dají vyhrát volby“ nutnost skoncovat se zbídačováním nikaragujského lidu. Volby v roce 1990 se nekonaly na nátlak USA, jak tvrdila propaganda, ale byly na tento rok odjakživa plánovány. Při zahájení předvolební kampaně Bílý dům oznámil, že americká teroristická a hospodářská válka bude pokračovat, jestliže nebudou zvoleni kandidáti Washingtonu- něco takového se v USA nepovažuje za vměšování do demokratického procesu. Nikaragujcům přinesla „demokracie“ importovaná z USA katastrofální následky. Podle údajů OSN bude příští generace Nikaragujců nižšího vzrůstu, slabší a méně inteligentní než dnešní generace- tedy ti, kteří přežijí. Od roku 1990 stoupl počet úmrtí dětí do čtyř let v důsledku podvýživy o 35%. Opuštěné děti bez domova žebrají na ulicích o desetníky, nebo čichají toluen, aby zahnaly hlad. Tvorové, kteří se stěží podobají lidem, hledají po celé Managui zbytky potravin. Na atlantském pobřeží vypukla vlna hladu a obrovská epidemie drog.
Americké pojetí demokracie se vyvíjelo koncem 18. století. Pozdější president James Madison poznamenal v roce 1787: „ Kdyby se v Anglii mohly zúčastnit voleb všechny společenské třídy, byl by ohrožen majetek statkářů. Brzy by byl přijat zemědělský zákon. Aby byla taková nespravedlnost znemožněna, měla by naše vláda zajistit trvalé zájmy země proti novinkám, zřídit systém pák a brzd , aby byla chráněna menšina bohatých proti většině. Podle Madisona existují dva kardinální cíle vlády: práva osob a práva majetku. Právě ta druhá musí dostat přednost, protože práva majetku budou stále ohrožována vůlí většiny, která může na základě svojí síly v demokracii „porušovat práva menšiny“. Z té doby pochází antidemokratický výraz „tyranie většiny“ nešlo přitom, jak se dnes tvrdí, o osobní svobodu jednotlivce, ale jen o majetek.
V dnešních USA vládne bohatá menšina chudé většině. President Reagan byl zvolen 28% voličů, velká část z toho nehlasovala pro Reagana, ale „proti Carterovi“, při druhých volbách získal Reagan 29% hlasů. 80 % Američanů považovalo za Reaganovy vlády hospodářský systém za bytostně nespravedlivý a vládu za „působící ve prospěch několika málo lidí a nikoliv lidu. Stejné procento respondentů bylo přesvědčeno, že pracující mají příliš malý vliv. Velká většina Američanů také nesouhlasila se škrty v sociálních návkách, na zdravotnictví a školství, které prováděli republikáni.
Demokracie v Americe je dnes silně ohrožena tím, že lidé nemají přístup k informacím. Svobodný tisk, nezávislý na vládě, má pro demokratický systém podstatný význam. Naproti tomu tisk nezávislý na Mudrochovi, Berlusconim či na obrovských korporacích význam nemá.
Chomský píše, že v USA není přerozdělování ve prospěch chudých, ale naopak ve prospěch bohatých. Daňový poplatníci nesou břemeno federálních daní a většina státního rozpočtu směřuje do kapes korporací. Jedná se především o výdaje pentagonu, kosmický program, veřejné subvence do výzkumu apod. V tomto ohledu není rozdíl mezi republikány a demokraty. Bez ohledu na rozdíly v názorech všichni souhlasí s tím, že bohaté je nutno chránit před kázní trhu pomocí mocného a intervencioniostického sociálního státu. Republikáni prosazují zákony na omezení sociálních výdajů a zároveň ze všech sil pomáhají nejbohatším: regresivním zdaněním a přímými subvencemi. Návrhy podnětů pro byznys, regresivní snížení daní a další taková opatření se objevují pod záhlavím jako „Zákon o vytváření pracovních příležitostí a zvyšování mezd“. Nejvíce státních peněz směřuje do zbrojního průmyslu. Chomský uvádí, že termín „národní obrana“ není ani špatný vtip. Měl by vzbuzovat posměch každého, kdo má alespoň trochu sebeúcty. USA nečelí žádné hrozbě, ale utrácí na „obranu“ téměř tolik, co celý zbytek světa dohromady. Začátkem devadesátých let byla snaha rozpočet Pentagonu snížit. Republikáni však prosadili že zůstane téměř stejně vysoký.Bushova vláda vysvětlila, že „vzhledem k rostoucí technologické vyspělosti konfliktů ve Třetím světě musíme udržovat vojenské výdaje na dosavadní výši a posilovat bázi obraného průmyslu“ . Ve skutečnosti je tato „rostoucí technologická vyspělost“ zásluhou amerických firem. Podíl USA na prodeji zbraní do třetího světa je téměř tříčtvrtinový. Prodej letadel F 16 do zemí třetího světa, přičemž půjčky subvencují daňoví poplatníci, umožňuje letectvu, aby zaplatilo Lockheedu za modernizaci tohoto typu a vývoj letounu F-22, který dokáže odvrátit hrozbu, jíž prodaná letadla představují.
Republikáni také prosazují přísnější tresty. Za vlády reaganovských nadšenců pro moc státu se počet vězňů v USA téměř ztrojnásobil. Ukázalo se, že tato opatření nemají pro boj se zločinností velký význam, zato však mají význam pro zastrašení obyvatelstva vládnoucí třídou. Zločinnost je zajisté skutečnou hrozbou bezpečnosti a přežití, je jí však již dlouho. Dnes je však zločinnost využívána jako metoda kontroly obyvatelstva.
Současná politika americké vlády je antisociální. Nikdy předtím nebyla generace dětí ve srovnání s generací jejich rodičů ve stejném věku méně zdravá, nikdy jí nebyla poskytnuta menší péče a nikdy nebyla méně připravena pro život, než dnes. Pod rouškou konzervatismu a „rodinných hodnot“ tam převládá duch zaměřený proti rodině a proti dětem.
Za Reaganovy vlády se majetek 80% amerických domácností snížil, zatímco hospodářství rostlo. Současně klesaly i mzdy. Hodinová mzda klesla v průměru o 10%, mzdy chlapců se středoškolským vzděláním se snížily o 30% mzdy dívek o 18%. Příčinou poklesu pokles minimální mzdy, pokles odborové organizovanosti a rychlý růst počtu špatně placených pracovních míst ve službách. 80% nově vzniklých pracovních míst jsou nejhůře placené obory. Zato platy generálních ředitelů korporací ve stejné době stouply o 66%.
Vládnoucí třída v USA má oproti chudým obrovskou výhodu, a to že je třídně uvědomělá. Společný zájem elit je silnější než užší sobecký zájem vlastníků a manažerů výrobních sektorů ekonomiky. Historie byznysu a politické ekonomie nabízí mnoho příkladů podřízení úzce pojatého zisku širšímu zájmu blahobytné menšiny.
Poslední tři kapitoly se netýkají přímo teorie demokracie, proto se o nich zmíním jen stručně. Šestá kapitola se jmenuje Urovnání na Středním Východě. Chomský zde rozebírá válku v Perském Zálivu r. 1991. Husajn ve skutečnosti nechtěl anektovat Kuvajt. Cílem irácké invaze bylo odstranit kuvajtského šejka a na jeho místo dosadit loutkovou vládu, podobně jako to o několik měsíců předtím udělal president Bush v Panamě. Svržení středověkého feudálně-teokratického režimu navíc uvítala nemalá část obyvatel Kuvajtu. Ještě v předvečer války dvě třetiny amerického lidu, i přes masivní vládní propagandu, souhlasily s mírovým urovnáním krize, jaký Husajn nabízel. Příčinou války byla nepochybně snaha udržet nízké ceny ropy. Ani v armádě se válka nesetkala s naprostým souhlasem. Sám náčelník generálního štábu Colin Powell prohlásil, že „americký lid nechce, aby jeho mladí muži umírali proto, aby ropa stála dolar padesát. V příštích dnech s Írák stáhne a dosadí svojí loutku. Pak budou všichni v arabském světě spokojeni“. Bush však přesto zaútočil. Po překvapivě snadné porážce Íráku vypukla v zemi revoluce. Bush zakázal armádě, která tehdy ještě byla na íráckém území jakoukoliv pomoc povstalcům. Jeho podpora Husajnovi šla tak daleko, že nedovolil předat vzbouřencům ukořistěné írácké zbraně. Husajn pak povstání krvavě potlačil. Toto jednání mělo jednoduchý důvod. Američané nechtěli, aby se Írák stal demokratickou zemí. Jejich cílem bylo zachovat vládu írácké junty s železnou pěstí, ale bez Saddáma. Saddámova železná pěst držela Írák pohromadě ke spokojenosti USA i jejich spojenců. Americká vláda doufala, že Husajn bude zavražděn nebo svržen, ale strana Baas bude vládnout dál. Tento postoj vychází z americké politiky „podpory diktatur k udržení stability“. Takto „šťastný konec“ byl neuskutečnitelný, proto se Bush spokojil s tím, že Husajn zůstal u moci. Co se týká ostatních arabských zemí, bohatí stranili americké vládě, zatímco miliony chudých tuto vojenskou agresi odsoudily.
Chomský se dále zabývá Izraelsko-palestinským konfliktem. Politika USA na Blízkém Východě se do konce 70. let opírala o dva státy: Izrael ve Středomoří a Írán v Perském zálivu. Není divu že tyto dva státy blízce spolupracovaly, a to dokonce ještě po svržení šáha. USA podporují Izrael nejen kvůli svým geopolitickým zájmům, ale i kvůli vlivné židovské lobby v USA. Při hlasování v OSN byly často izraelské návrhy odmítány v poměru více než sto ku dvěma, to znamená že USA a Izrael stály proti celému zbytku světa. Chomský uvádí, že mír mezi Izraelem a Palestinci uzavřený v Oslu roku 1994 byl silně výhodný pro Izrael a nevýhodný pro Palestince. Palestinci jím nezískali téměř nic. Palestinci nemají prakticky žádná práva a jsou vystaveni stálému teroru ze strany Izraele. Obyvatelé Západního břehu Jordánu a donedávna i Gazy mají upřenou svobodu pohybu po vlastní zemi, jsou „uvězněni“ ve svém městě a odjet mohou jen se souhlasem izraelské armády.Palestincům byla desítky let neustále zabírána půda a přidělována Židům. Izraelská ekonomika je založena na levné pracovní síle Palestinců, kteří dostávají několikrát nižší platy než Židé. Zajímavé je, že v šedesátých letech byl Západní břeh Jordánu vyspělejší než Zajordánsko a dnes je tomu naopak. Zatímco Jordánsko se rozvíjí, Západní břeh Jordánu dále upadá a životní úroveň tam klesá. Chomský tvrdí, že se Izrael Západního břehu nikdy dobrovolně nevzdá, neboť jeho zemědělství je závislé na vodě z Jordánu.
Sedmá a osmá kapitola se týkají východního Timoru, i celé Indonésie. Indonésie za vlády presidenta Sugharta měla jeden z nejkrutějších režimů na světě. Indonésie získala nezávislost na Nizozemí roku 1945. USA se tomu snažily zabránit a při bojích proti národněosvobozeneckému hnutí v Indonésii používali dokonce i zbytky japonské armády, která za druhé světové války Indonésii okupovala. Nizozemí stejně tak jako Francie dostaly od USA velkou pomoc v rámci Marshalova plánu a přibližně stejné prostředky vydaly na neúspěšné pokusy o znovudobytí svých kolonií v jihovýchodní Asii.
Indonésie si však přesto vybojovala nezávislost. Následujících dvacet let se vyvíjela demokraticky, a to až do puče generála Sugharta. Vojenský puč v roce 1965 byl proveden s podporou USA. Indonéští důstojníci často prodělali výcvik v USA a celá armáda byla silně proamericky zaměřená. K převratu by zřejmě vůbec nedošlo nebýt projevu americké síly ve Vietnamu . V Indonésii byla předtím demokratická vláda, ale USA dávaly přednost silnému režimu před demokratickou vládou, která polevuje v bdělosti a do které pronikli komunisté. Suharto po převzetí moci rozpoutal genocidu indonéských Číňanů, které padlo za oběť půl milionu lidí. Celá jeho vláda se vyznačovala krvavým terorem proti vlastnímu obyvatelstvu. Na druhou stranu byl Sughartův režim totálně zkorumpovaný a sám Sugharto patřil mezi nejbohatší lidi na světě.Dělníci měli o polovinu nižší mzdy než v Číně, neměli prakticky žádná práva a odbory byly zakázané.
V roce 1978 podnikla indonéská armáda se souhlasem USA invazi do tehdejší portugalské kolonie Východní Timor. Při invazi bylo zabito přes dvě stě tisíc obyvatel, tedy čtvrtina obyvatelstva ostrova. Další velké množství Timořanů bylo uvězněno. Velký zastánce lidských práv president Carter usnadňoval vraždění tím, že dodával další zbraně. Invazi podporovala i Velká Británie a Austrálie, tedy země, které se o třináct let později postavily spolu s USA proti írácké invazi do Kuvajtu.. Náměstek ministra obrany Clarke prohlásil, že „Opravdu si neděláme starosti s tím, že jedna skupina cizinců podvádí druhé, tam kde lze vydělat peníze. Navíc chápeme, že Británie si musí i nadále vyhrazovat právo bombardovat negry, jak to prohlásil Lloyd George.
Východní Timor nebyl jediný případ podpory nejkrutějších diktátorských režimů ze strany USA a jejich spojenců. USA podporovaly Jihoafrickou republiku při její válce s okolními zeměmi. Jihoafričané se tam dopouštěli strašných zločinů. Jen v období Reaganovy vlády dosáhly škody způsobené prostřednictvím JAR 60 miliard dolarů a počet mrtvých 1,5 milionu. Ve stejné době americká vláda podporovala fašistický režim generála Pinocheta v Chille. Důvody vysvětlil Kissinger, který označil demokratické Chille za nakažlivý případ, který by mohl infikovat nejen Latinskou Ameriku, ale dokonce i jižní Evropu a ukázat italským voličům, že demokratická reforma společnosti je možná. Bylo proto nezbytné svrhnout vládu a zavést brutální vojenskou diktaturu.
Podpora USA Suhartovi, Pinochetovi a dalším diktátorům dokládá skutečný vztah americké vlády k hodnotám, které hlásá. Mezi rétorikou a realitou je však rozpor. Skutečné zájmy americké zahraniční politiky vysvětlil George Kennan roku 1948: „Základním politickým cílem je udržet postavení disparity, které odděluje naše ohromné bohatství od chudoby ostatních. K dosažení tohoto cíle bychom měli přestat hovořit o vágních a nereálných cílech, jako jsou lidská práva, zvýšení životní úrovně a demokratizace, a pochopit že musíme jednat na základě jednoznačných mocenských koncepcí a nenechat se zdržovat idealistickými hesly o altruismu a prospívání světu“. Kennan byl brzo nato odvolán pro svůj přílišný idealismus, ale jeho slova jsou dnes aktuálnější než v době kdy byla řečena.
Američtí představitelé se snažili přetvořit svět tak, aby odpovídal potřebám a měřítkům USA. Usilovali o otevřený svět- otevřený vykořisťování bohatými, ale takový, který by nebyl zcela otevřený ani jim. USA si přály mít v otevřeném světě uzavřený systém západní polokoule.
Západní polokoule a významné světové zdroje na Středním východě měly být přiděleny přímo USA. Afrika měla podle Kennana zůstat tradičním koloniálním mocnostem. Jihovýchodní Asie měla plnit významnou funkci jako zdroj surovin pro Japonsko a západní Evropu.
Chomského kniha je tedy netradičním pohledem na politiku a demokracii v USA. Chomský se nebojí odhalit pravdu, která zůstává skrytá velké většině Američanů a zvláště pak obyvatel zbytku světa, pokud se jich tyto události přímo netýkají. Proto je tato kniha pro politologii velkým přínosem
Literatura:
- Noam Chomsky: Perspektivy moci, Úvahy o povaze člověka a společenského řádu, Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy , Praha 1998
Jak citovat tento text?
Naxera, Norbert. Noam Chomsky: Perspektivy moci [online]. E-polis.cz, 28. říjen 2005. [cit. 2025-02-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/noam-chomsky-perspektivy-moci.html>. ISSN 1801-1438.
[Nahoru ↑]
Hodnocení
Hodnocení: 3.96 hvězdiček / Hodnoceno: 26x
Vložit komentář
Já
pondělí, 17. duben 200622:07
nevím jak komu, ale mi řpišlo dokonalé. tedy v rámci mezí. Nutnost pro všechny pravi¨cové pomatence a rádoby liberály
Napsal: Já [Odpovědět]
Petr Danahe
pátek, 6. červen 201421:42
to František Kostlán:
No pane Kostláne co vyroste z generace ovlivněnou Klausem,Topolánkem,Nečasem a jiným jim podobným imbecilům to si raději ani nechci představovat....
Napsal: Petr Danahe [Odpovědět]
František Kostlán
sobota, 4. duben 200913:02
Tolik blábolů a lží jsem už hodně dlouho nečetl nebo neslyšel. Chomského kniha není netradičním pohledem na politiku a demokracii v USA, ale pohledem zkreslujícím. Chomsky neodhaluje pravdu, ale hlásá svou ideologii (protože není politologem, tedy vědcem, nýbrž ideologem) a onu "pravdu" té ideologii přizpůsobuje, deformuje jí, aby se mu vešla do předem vystavěné ideologické konstrukce. Je velmi smutné, že je zde vydáván za myslitele. Co asi vyroste z generace, kterou Chomsky takto ovlivňuje? Nejspíš opět lidé myslící v "ismech", neschopni objektivity - po jeho vzoru.
Napsal: František Kostlán [Odpovědět]