Neklid v Česku. Straníci, nestraníci a nadstraníci
22. leden 2008 Mgr. Martina Nováková komentářePavel Švanda patří mezi známé české publicisty, spisovatele, esejisty a básníky. Čtenáři mohou znát jeho práce z různých periodik, například z revue pro kulturu a politiku Proglas. Autor knižně publikoval Anonymní povídky (1967), Portréty (1994), sbírky esejí Zkušenosti (1995) a mnoho dalších publikací. Poslední knihou Pavla Švandy je soubor politické publicistiky Neklid v Česku. Straníci, nestraníci a nadstraníci.
Pavel Švanda
NEKLID V ČESKU. STRANÍCI, NESTRANÍCI A NADSTRANÍCI Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2001, 137 stran.
Pavel Švanda patří mezi známé české publicisty, spisovatele, esejisty a básníky. Čtenáři mohou znát jeho práce z různých periodik, například z revue pro kulturu a politiku Proglas. Autor knižně publikoval Anonymní povídky (1967), Portréty (1994), sbírky esejí Zkušenosti (1995) a mnoho dalších publikací. Poslední knihou Pavla Švandy je soubor politické publicistiky Neklid v Česku. Straníci, nestraníci a nadstraníci.
Publikace je rozdělena do čtyř kapitol a následně do podkapitol. Pavel Švanda v knize mluví o zemích střední a středovýchodní Evropy jako o pásmu rozpadu, kde dlouho nic nevydrží. V první kapitole se zaobírá „Vlastnickým pojetím vlasti“ (s. 7 – 17). Už zde lze nalézt velmi zajímavé myšlenky. Český národ jako takový se snaží zdůrazňovat svá specifika a osobitné rysy. Vrací se k historii, vnímá svět jako „my“ a „oni“. Bojí se vstupu do Evropské unie (EU), neboť by byl zbaven své totožnosti. Tento postoj bude dle autora český národ unášet stranou hlavního dějinného proudu. Proto by se měl raději zaměřit na hledání specifického obsahu českého myšlení, který by byl schopen čelit nejistotě v nás a kolem nás a přinést pocit bezpečí.
Druhá kapitola (s. 19 – 46) nesoucí název „Naše krize“ přináší zajímavý pohled na vládní krizi v roce 1997. Autor ji interpretuje jako myšlenkovou zástavu a politické ochrnutí českého liberalismu. Čeští liberálové se snažili vrátit zpět do Československa 30. let a jejich myšlenková výbava se vracela zpět k myšlenkám prvorepublikovým. Proto byla krize na podzim 1997 jen dalším pokračováním politického dramatu, které se odehrává s přestávkami už od roku 1918. Občanská demokratická strana (ODS) v první polovině 90. let promeškala příležitost naplnit české vědomí novým obsahem a na jaře 1997 byla nevnímavá k veřejnému mínění, což se jí nevyplatilo. Příčinu, proč došlo v roce 1996 k poklesu preferencí ODS a Občanské demokratické aliance (ODA), vidí Švanda v českých voličích, kteří se vrátili k myšlenkám kolektivistického autoritářství a v neschopnosti českých liberálů čelit náladovosti davové mentality. Za vládní krizi tak nemohly jen ekonomické faktory, ale mělo to mnohem hlubší příčiny. Problém politiků současné doby autor vidí v jejich myšlení, neboť myslí ve sloganech minulosti. Občané České republiky (ČR) cítí neklid, výsledkem čehož je upínání se na jednotlivé osobnosti nabízející trochu lidské věrohodnosti. Poslední výraznou myšlenkou této kapitoly je povolební spojenectví České strany sociálně demokratické (ČSSD) s ODS. Podle autora hlavním důvodem spojenectví těchto dvou stran je české myšlení, jehož trvalým znakem je inklinace ke kolektivismu.
Třetí kapitola „Straníci, nestraníci a nadstraníci“ (s. 47 – 102) přináší zajímavý pohled na jednotlivé české politické strany. Zpočátku se autor zabývá myšlenkou „ať nám vládnou ti nejlepší“. Lidé obecně přijímají myšlenku, že by jim měli vládnout ti nejlepší. Proto politiky hodnotí jinak než ostatní občany, věří, že jejich reprezentace by měla být mravně dokonalá a mocná a měla by tak vyléčit jejich potíže s osobní a národní identitou. Společnost žízní po národní identitě a má potřebu loajality. Proto je pro ni těžké přijmout morální selhání politiků. Ovšem dle autora by si občané měli uvědomit, že vláda těch nejlepších není možná. Nemůžeme chtít reprezentaci něčeho lepšího, než jsme v průměru my. Tím by byla porušena podstata demokracie. Na politické strany a politiky bychom měli nazírat jako na společenská zařízení, která obstarávají naše zájmy, mají svou podobu, možnosti a meze působnosti.
Jak již bylo zmíněno, autor se zabývá jednotlivými politickými stranami. Křesťanskodemokratická unie - Česká strana lidová (KDU-ČSL) má portrét klidné síly, která je schopná dohodnout se jak s pravicí, tak s levicí. Švanda píše, že tato strana inklinuje k levici (opírá se o voličstvo ze zemědělských oblastí, uznává nutnost státních intervencí do ekonomiky, politicky jsou někteří katolíci kolektivisty). ODS autor vnímá jako stranu, která by měla hledat novou hodnotovou základnu, neboť návrat k ideálům předválečného Československa se nevyplatil. Celkově problém českého měšťanstva a voličstva ODS pramení z předválečného myšlení. Největším úkolem ODS je nalézt novou hodnotovou základnu a „vyléčit“ tak traumata českého měšťanstva. Podle autora je ODS stranou liberální, stranou pravého středu, a nikoliv konzervativní, jak zpočátku sama deklarovala. Vývoj další politické strany, ČSSD, Švanda vidí jako zdlouhavý proces. Miloš Zeman vytvořil stranu jako spolek, který má jen jeden cíl: dostat se k moci. Dokázal zužitkovat změnu českého „prostého“ člověka v „masového“ člověka a tak získal podporu pro svou stranu. Jelikož je v ČSSD nahromaděno ideové vybavení několika levicových stran, je třeba pracovat na myšlenkovém profilu strany. Zatím strana působí jako rozvážný technokrat, jenž nerad podstupuje rizika. Další stranou, kterou se autor zabývá, je Unie svobody (US). Důvod proč strana vznikla lze hledat spíše v personálním napětí v ODS než v rozdílných politických názorech. Funkcionáři, kteří z ODS odešli a vytvořili US, neměli předtím výraznější výhrady vůči politice strany. Počáteční úspěch US stál na kritice ODS. US představovala jakési „politické mládí“, které představuje novější a lepší variantu občanských demokratů. Ovšem vzhledem k tomu, že na české politické scéně nedošlo k zásadní změně, kterou chtěla US svým vznikem vyvolat, vzhledem k tomu, že US nemá svou specifickou klientelu, nesnaží se nalézt trvalejší vztah s nějakou sociální skupinou a nenabízí jiný program než ostatní politické strany, autor v knize vyjádřil názor, že US pravděpodobně čeká stejný osud jako ODA. Poslední politickou stranou, kterou se autor zabývá je Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM). Cílem podkapitoly je nalézt odpověď na otázku, zda je nutné KSČM rehabilitovat, či nikoliv. Dochází k názoru, že nikoliv, neboť myšlenky komunistické tradice jsou již v české společnosti obsaženy. Česká společnost tíhne ke kolektivistickému myšlení, i český liberál věří v silný stát, uvažuje etatisticky a v podstatě i kolektivisticky, a proto rehabilitaci KSČM česká společnost nepotřebuje. Na závěr této kapitoly se autor ještě krátce věnuje českým sdělovacím prostředkům a obrazu politických stran v nich. Pavel Švanda ukazuje na to, jak česká média matou voliče. Používají termíny jako „malé“ politické strany a „velké“ politické strany. Hodnotí tak ovšem podle získaných hlasů ve volbách (největší politické strany ODS a ČSSD ubližují malým politickým stranám). Neberou v potaz počet členů a sympatizantů či ekonomickou situaci jednotlivých politických stran. Podle počtu členů stran by byla největší politickou stranou KSČM, pak KDU-ČSL a až poté ČSSD a ODS. Podle autora je to novinářská demagogie, voličské hlasy neurčují „velikost“ či „malost“ politických stran.
V poslední kapitole „Pokušení všenápravy“ (s. 103 – 132) autor uvažuje o spáse české politiky skrze nestraníky. V závěru ovšem dochází k tomu, že žádný člověk není dost nestranný. Všichni jsou reprezentanti určitých názorů, zájmů, či zájmových sfér. Myšlenka demokracie je dle Švandy nepohledná. Oproti tyranii nedochází k optické devalvaci iluzí, nepříjemnosti jsou denně zveřejňovány. Odkud se má vzít krása demokracie, když vychází z lidu? Česká politika je přesně taková jako její národ, a kdo by ji chtěl změnit, musel by vyměnit český národ za nějaký lepší. Přesněji za národ, který by měl o sobě jasnější představu. Budoucnost české politiky závisí na obestření nové české totožnosti. V poslední podkapitole „Neklid v ČT“ autor celkově ukazuje problém české společnosti. Krize v České televizi ukázala základní nepochopení parlamentní demokracie. Projevila se zde mediální lobby, která se chovala jako kasta. Té ovšem v demokracii není třeba. Problémem české identity je její poškozování neustálými nepravdami a polopravdami. Měl by být pěstován cit pro spravedlnost a pak se stát součástí české kultury. Pokud chce český národ zachovat svou národní existenci, musí zbavit svůj veřejný život od nenávistného napětí a snažit se odlišovat pravdu od omylu a omyl od lži.
Pavel Švanda má velmi zajímavý styl psaní, všímá si věcí, které nejsou na první pohled zřejmé. Ve všem hledá hlubší příčiny. Česká společnost má vleklé potíže se svou identitou, což se také projevuje na politické scéně. Autor se snažil vystihnout neklid v duši českého vzdělance. Neměli bychom se stále obracet do minulosti, ale měli bychom hledět na přítomnost a budoucnost. Je třeba najít svou národní identitu.
Jak citovat tento text?
Nováková, Martina. Neklid v Česku. Straníci, nestraníci a nadstraníci [online]. E-polis.cz, 22. leden 2008. [cit. 2025-02-18]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/neklid-v-cesku-stranici-nestranici-a-nadstranici.html>. ISSN 1801-1438.
[Nahoru ↑]
Hodnocení
Hodnocení: 4.2 hvězdiček / Hodnoceno: 5x
Vložit komentář
Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!