„Nechceme Ukrajinu izolovat nebo tlačit do náruče Ruska,“ rozhovor s Liborem Roučkem

 23. červenec 2012  Nikola Klímová   komentáře

Dr. Libor Rouček se narodil 4. 9. 1954 v Kladně. Po maturitě vystřídal zaměstnání nakladače letadel, důlního dělníka či programátora. V roce 1977 odešel z politických důvodů do Rakouska, kde se čile angažoval v sociálně demokratickém hnutí. Po návratu z exilu do ČR byl jedním z obnovitelů ČSSD – pro stranu pomáhal vypracovat zahraničně politický program. V roce 2009 obhájil post europoslance a byl zvolen místopředsedou Evropského parlamentu. Této funkce se vzdal v letošním roce, kdy se ujal křesla místopředsedy Skupiny S&D pro zahraniční věci a transatlantické vztahy.

„Nechceme Ukrajinu izolovat nebo tlačit do náruče Ruska,“ rozhovor s Liborem Roučkem„Nechceme Ukrajinu izolovat nebo tlačit do náruče Ruska,“ rozhovor s Liborem Roučkem

Poslední ruské parlamentní volby, které se konaly v prosinci loňského roku, vyvolaly nečekané odezvy ze strany ruského obyvatelstva. Výhra dlouhodobě úspěšné strany Jednotné Rusko byla vcelku očekávaná, nicméně ruští voliči dali jasně najevo svůj nesouhlas se současným stavem ruské politické scény. Máte pocit, že v Rusku končí éra jedné strany a nastupuje systém plurality v parlamentu?

Jsem přesvědčen, že v Rusku éra jedné strany skončí a systém bude více pluralitní. Problém však je, že se volby do ruského parlamentu konaly teprve před několika měsíci. Rostoucí pluralita názorů v ruské společnosti se tedy projeví v  politickém systému až po následujících volbách.

Ruská vládní opozice je Kremlem dlouhodobě potlačována. V posledních volbách si Spravedlivé Rusko a Liberální demokratická strana polepšily až
o 5 %. Nárůst volebních preferencí však zaznamenala také Komunistická strana Ruské federace. Vidíte nějakou možnost, jak by mohla ruská opozice využít lidového nesouhlasu se současnou vládou a posílit své pozice?

Podíváme-li se do Dumy, ruského parlamentu, vidíme zde vedle vládnoucí strany Jednotné Rusko tři strany. Osobně si nedělám žádné iluze o komunistech ani
o nacionálně populistické Liberální demokratické straně Vladimira Žirinovského. Jedinou skutečnou opoziční silou v ruském parlamentu je strana Spravedlivé Rusko. Právě s touto stranou se snaží spolupracovat evropská sociální demokracie.

Jako místopředseda Skupiny sociálních demokratů v Evropském parlamentu jsem navštívil Rusko před několika týdny. Vedl jsem jednání s vedoucími představiteli i aktivisty této strany z hlavních ruských regionů. Mohu říci, že strana Spravedlivé Rusko se vyvíjí jasným evropským sociálnědemokratickým směrem. Klade důraz na demokracii a zároveň na prvky efektivní ekonomiky a sociálně spravedlivého rozdělování. Jsem přesvědčen, že to je směr, který hledá stále více také ruská společnost.

Rusové nechtějí zpátky do dob vlády komunistické strany v Sovětském svazu. Chtějí naopak svobodu, demokracii, efektivnější a méně zkorumpovanou ekonomiku. Přáli by si sociálně spravedlivější rozdělování hlavně nerostného bohatství.

Strana Spravedlivé Rusko se současně snaží spolupracovat s nevládní opozicí. Při své návštěvě v Moskvě jsem zorganizoval setkání mezi stranou Spravedlivé Rusko a opozičními silami včetně některých jejích liberálních představitelů, jakým je například Boris Němcov. Toto je cesta jak pro mimoparlamentní opozici, tak i pro stranu Spravedlivé Rusko, aby postupně posílily svoje pozice a aby v příštích parlamentních nebo v  blížících se regionálních volbách získaly mnohem silnější pozice.

V květnu se do prezidentského křesla vrátil staronový prezident Vladimir Putin. Jeho předešlá funkční období jsou charakteristická bojem proti nepohodlným politikům i novinářům a neústupnou zahraniční politikou. Jak bude podle Vás vypadat následujících šest let jeho vlády?

Obávám se, že i následujících šest let Putinovy vlády budou vypadat jako ta předchozí. Pokud jde o zahraniční politiku, nemyslím si bohužel, že bude Rusko konstruktivně pracovat a spolupracovat na vyřešení některých tzv. zamrzlých konfliktů v regionu – Transdněstří, Náhorní Karabach… Podobně se Rusko chová v případě nynější krize v Sýrii. Putin je naneštěstí stále veden logikou studené války, že jakákoliv změna znamená ztrátu ruského vlivu a posílení vlivu Západu.

V oblasti domácí politické scény očekávám podobný postoj. Pod tlakem rostoucí nespokojenosti ruské veřejnosti budou učiněny některé ústupky jako kupříkladu nedávno schválený nový zákon o politických stranách, který umožňuje registraci i malým politickým stranám. Na druhé straně bude zesílena represe, což ukazuje další zákon, kterým se zpřísňují podmínky pro organizování demonstrací.

Jestliže bude Rusko chtít udělat pokrok a postoupit na cestě společenské a hospodářské modernizace, tak s touto Putinovou politikou  minulosti nevystačí. Dokud nebude současný režim schopen patřičných reforem, bude tyto reformy stále silněji požadovat ruská společnost a ruská opozice.

V poslední době se často hovoří o potenciálním spojenectví Ruska a Číny, a to především v souvislosti s jejich shodným postupem v Radě bezpečnosti OSN v otázce řešení konfliktu v Sýrii. Jak byste charakterizoval vztah těchto dvou mocností? Existují zde podle Vás nějaké překážky, které by navázání užšího partnerství bránily?

Rusko a Čínu spojuje jedno. Získat, ať již jednotlivě, či společně, větší vliv a silnější pozici na globální politické scéně. To vysvětluje například určitou spolupráci mezi Ruskem a Čínou při řešení konfliktu v Sýrii nebo v Severní Koreji a v Iránu. Rusko a Čína jsou toho názoru, že jedině společně mohou oslabit vliv Západu - neboli Spojených států a Evropské unie.

Rusové mají zároveň ale téměř panickou hrůzu z rostoucího politického a vojenského vlivu Číny. A ještě daleko více se obávají jejich  ekonomického a demografického vlivu, který se stále více projevuje podél společné hranice na východě Ruska. Obě země hledají příležitosti, jak svůj společný vliv posílit. Rusové se ale přitom svého velkého jižního asijského souseda obávají. To je podle mého názoru překážka, která brání navázání užšího partnerství mezi těmito mocnostmi.

Podívejme se jen stručně na problematiku syrské občanské války. Evropská unie prozatím uvalila obchodní embarga, zmrazila bankovní účty a podpořila širší ekonomické sankce. Chystají se nějaká další opatření vůči syrskému režimu? Je na půdě EU diskutována problematika černého trhu se zbraněmi, které se dostávají do rukou syrským demonstrantům?

Otázka, dnes již bohužel, občanské války v Sýrii je na půdě Evropského parlamentu diskutována pravidelně. O nejnovějším vývoji nás při formálních i neformálních setkáních informuje nejvyšší představitelka pro zahraniční politiku EU Catherine Ashtonová. Řešíme problematiku černého trhu se zbraněmi, které se, jak ukazují některé informace, dostávají do Sýrie ze zemí  Blízkého východu - především z Kataru a Saudské Arábie.

Toto naznačuje, že ani Evropská unie, ani USA nemohou vývoj v Sýrii plně ovlivnit. Svou roli zde hrají nejen dvě výše zmiňované sousední země, ale například také Írán. Své zájmy má v Sýrii v předchozích otázkách zmiňované Rusko, které zde má svoji jedinou námořní základnu ve Středozemním moři. Jak ukázala nedávná schůzka syrské opozice v Káhiře, která mimochodem skončila rvačkou, není jednotná ani syrská opozice. Shodne se na otázce další politické existence, nebo neexistence prezidenta Assada, ale neshodne se již na dalších krocích.

Za této velmi nepřehledné, často až chaotické situace v zemi, která má základní geopolitický význam na Blízkém východě, není pro EU ani pro naše spojence jednoduché vytvořit jasnou a ucelenou strategii, s jejíž pomocí by se podařilo ukončit občanskou válku v Sýrii a zamezit dalšímu prolévání krve.

Evropský fotbalový šampionát se letos konal hned ve dvou evropských státech. Ukrajina se jakožto jedna z pořadatelských zemí hodlala ukázat v co nejlepším světle. Plány jí však zhatil politicky motivovaný proces s ukrajinskou expremiérou Julií Tymošenkovou. Jak byste zatím zhodnotil průběh jejího případu? Mnozí evropští politici před šampionátem prohlásili, že budou bojkotovat účast na zápasech, které se odehrají na Ukrajině. Jiní naopak na Ukrajinu odjeli s cílem jednat s tamějšími politiky o procesu s expremiérkou. Jaká je podle Vás ta správná cesta k tomu, aby Evropská unie dokázala Ukrajinu přinutit k přehodnocení kauzy?

Začnu případem bývalé premiérky Julie Tymošenkové, který skutečně brzdí snahy Ukrajiny a EU navázat užší partnerské styky prostřednictvím Asociační dohody. Dohoda byla technicky podepsána neboli parafována, ale nedochází k jejímu politickému podpisu, nemluvě už o ratifikaci. Ukrajinská strana je přesvědčená, že proces s Julií Tymošenkovou je spravedlivý. Evropská unie, potažmo širší mezinárodní společenství, je toho názoru, že jak v případě J. Tymošenkové, tak některých dalších exponentů bývalé vlády se jedná o tzv. selektivní justici.

Vzhledem k tomu, že nechceme Ukrajinu izolovat či tlačit do náručí jejího východního souseda, je i v našem zájmu najít uspokojivé řešení vyhovující oběma stranám. Z tohoto důvodu (a snažíme se o to hlavně my, evropští sociální demokraté) jsme navrhli postup, se kterým ukrajinská strana vedená ministerským předsedou Azarovem souhlasila.

K odvolacímu soudu, který se uskuteční během několika příštích týdnů, budou připuštěni západní právníci. Nad celým případem budou dohlížet i prominentní evropští politici vybraní Evropským parlamentem - bývalý polský prezident Alexander Kwasniewski a bývalý předseda EP Pat Cox. Ukrajinská strana se rovněž zavázala k tomu, že pokud se kauza Julie Tymošenkové dostane před Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, bude vláda plně respektovat soudní verdikt. Pravděpodobně pouze touto cestou lze sladit ukrajinské právo s  evropským a docílit případného propuštění bývalé ukrajinské ministerské předsedkyně.

Právě skončené fotbalové Mistrovství Evropy znamenalo pro Polsko a Ukrajinu (a zde mám na mysli nejen politiky) ale především občany, mnoho. Sám jsem byl přítomen na finále EURO 2012 a obrovském rockovém koncertě, který se konal v Kyjevě večer předtím. Nikdy nezapomenu na nadšení asi půl milionu hlavně mladých Ukrajinců a na jejich radost z toho, že se Ukrajina stala alespoň na pár dní součástí západoevropské civilizace.

Je to přesně to, jak bychom měli obyvatelům Ukrajiny pomáhat. Aby se Ukrajinci stali krok za krokem mentálně součástí Západu. Z tohoto důvodu jsem rád, že se Mistrovství Evropy na Ukrajině plně vydařilo. Nyní se však musíme soustředit nejen na kauzu Julie Tymošenkové, ale i na hledání cest a způsobů, jak Ukrajinu dále modernizovat, demokratizovat a nenechat svému východnímu osudu.

V červnu proběhly nové parlamentní volby v Řecku. Vítězem se stala konzervativní strana Nová demokracie, která následně zformovala vládu s podporou socialistů PASOK a Demokratické levice DIMAR. Nový kabinet ohlásil, že bude chtít žádat o dvouletý odklad pro splnění fiskálních cílů. Jaká je jeho šance na úspěch na půdě EU?

Jsem přesvědčen, že Řecko má šanci na prodloužení splátek svých půjček, případně na nepatrné snížení svých úrokových sazeb. Nemyslím si však, že v Evropské komisi i mezi evropskými vládami (a to již nepočítám IMF) existuje vůle k jakémukoliv dalšímu zmírňování podmínek pro Řecko.

Nová řecká vláda bude muset v první řadě plnit domácí úlohy. Úlohy a reformy, ke kterým se Řecko zavázalo a které zatím, jak se ukazuje, ne vždy a všude plní. Pod vlivem nyní převládajících názorů, že vedle finanční zodpovědnosti je potřeba zavést do evropských ekonomik více prorůstových prvků, by tak mohlo dojít k určitému posunu a Řecko by mohlo dostat více prostředků právě na nejrůznější prorůstová opatření.

Po Řecku vyvstal v eurozóně další problém, kterým je krize španělských bank. Španělská vláda oznámila, že pro nutnou rekapitalizaci bude potřeba až 100 miliard eur, které by chtěla čerpat ze záchranného fondu. Jak by mohla španělská krize zamíchat s vyjednávacím postavením Řecka vůči EU?

Jak ukázal nedávný summit, pozornost evropských politiků se přesunula od Řecka ke Španělsku a Itálii a také k práci na systémových změnách v EU, které by měly vést k vytvoření skutečné bankovní fiskální a politické unie. Jinými slovy, více než situací v desetimilionové zemi, která netvoří ani 2 % evropského HDP, je nutno věnovat se zásadním strukturálním změnám v Evropě. Díky nim se podaří dále posunout evropskou integraci a vyřešit celoevropskou finanční a ekonomickou situaci cestou posilování a vytvoření skutečné ekonomické a politické Evropské unie.

Dr. Libor Rouček se narodil 4. 9. 1954 v Kladně. Po maturitě vystřídal zaměstnání nakladače letadel, důlního dělníka či programátora. V roce 1977 odešel z politických důvodů do Rakouska, kde se čile angažoval v sociálně demokratickém hnutí. Na Vídeňské univerzitě vystudoval politické vědy a sociologii. Své studium zakončil doktorátem se specializací na mezinárodní vztahy. Vyučoval na univerzitě v Sydney, na pozvání Čínské akademie věd přednášel i v Pekingu. Na přelomu 80. a 90. let byl zaměstnán jako redaktor Hlasu Ameriky ve Washingtonu, později se stal evropským spolupracovníkem této stanice. Po návratu z exilu do ČR byl jedním z obnovitelů ČSSD – pro stranu pomáhal vypracovat zahraničně politický program. V roce 1998 se stal mluvčím vlády ČR, o čtyři roky později byl zvolen do Poslanecké sněmovny ČR, kde pracoval jako místopředseda Výboru pro evropskou integraci, místopředseda Zahraničního výboru a místopředseda poslaneckého klubu ČSSD. V roce 2004 byl poprvé zvolen do Evropského parlamentu, kde je od listopadu 2006 prvním místopředsedou Zahraničního výboru. V roce 2009 obhájil post europoslance a byl zvolen místopředsedou Evropského parlamentu. Této funkce se vzdal v letošním roce, kdy se ujal křesla místopředsedy Skupiny S&D pro zahraniční věci a transatlantické vztahy.

Odpovědný redaktor: Petr Vrchota

Odpovědná korektorka: Bc. Hana Stýblová

Titulní obrázek převzat z: http://www.lidovky.cz/roucek-predsednictvi-bylo-naplneno-nestabilitou-nejenom-padem-vlady-12j-/ln_zahranici.asp?c=A090715_152759_ln_zahranici_mev

Jak citovat tento text?

Klímová, Nikola. „Nechceme Ukrajinu izolovat nebo tlačit do náruče Ruska,“ rozhovor s Liborem Roučkem [online]. E-polis.cz, 23. červenec 2012. [cit. 2025-02-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/nechceme-ukrajinu-izolovat-nebo-tlacit-do-naruce-ruska-rozhovor-s-liborem-rouckem.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Nikola Klímová

Autor:

Šéfredaktorka zabývající se především oblastí mezinárodních vztahů, zahraniční politiky a mezinárodního práva. V e-Polis začínala v rubrice Ze zahraničního dění.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.67 hvězdiček / Hodnoceno: 3x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!