Společenskovědní časopis

Nástroje obchodní politiky ES týkající se ochranných opatření - 2. část

22. duben 2006 Kateřina Říhová komentáře

Jednotný vnitřní trh je od roku 1993 nástupcem společného trhu. Upravuje ho SES a množství předpisů sekundárního práva, je značně skloňován i judikaturou ESD. Obchod mezi členskými státy se uskutečňuje v jeho rámci podle specifickým komunitárních pravidel. Jednotný vnitřní trh v některých rysech připomíná trh národní a z právního hlediska není obchod mezi členskými státy považován za mezinárodní. Někteří autoři o něm hovoří jako o prostoru, který se má ekonomicky chovat jako trh jediného státu.

Nástroje obchodní politiky ES týkající se ochranných opatření - 2. část

4. Jednotný vnitřní trh a společná obchodní politika ES

4. [1] Jednotný vnitřní trh

Jednotný vnitřní trh je od roku 1993 nástupcem společného trhu[1]. Upravuje ho SES a množství předpisů sekundárního práva, je značně skloňován i judikaturou ESD. Obchod mezi členskými státy se uskutečňuje v jeho rámci podle specifickým komunitárních pravidel. Jednotný vnitřní trh v některých rysech připomíná trh národní a z právního hlediska není obchod mezi členskými státy považován za mezinárodní. Někteří autoři o něm hovoří jako o prostoru, který se má ekonomicky chovat jako trh jediného státu (Svoboda 2004, 117).

Vnitřní trh jako prostor bez vnitřních hranic je založen především na čtyřech základních svobodách volného pohybu zboží[2], osob, služeb a kapitálu a jeho režim je ovládán základní zásadou zákazu diskriminace podle státní příslušnosti

Jako základní zásada platí, že pohyb zboží mezi členskými státy nesmí být omezován žádnými překážkami či opatřeními ze strany členských států. Tato zásada se promítá do čl. 25 SES, který výslovně stanoví, že dovozní nebo vývozní cla a poplatky s rovnocenným účinkem jsou mezi členskými státy zakázány a zákaz se vztahuje i na cla fiskální povahy. Tento zákaz uvalování cel a obdobných dávek se stejným účinkem[3] mezi členskými státy je na rozdíl od zákazu množstevních omezení absolutní, výjimky z něj tedy nejsou možné. K odbourání cel a obdobných dávek mezi členskými státy ES došlo navždy již v roce 1969. Při přechodu zboží přes hranici lze vybírat jen poplatek jako úhradu za poskytnuté služby. Komunitární celní právo se tedy týká pouze obchodu s třetími zeměmi.

Čl. 28 a 29 upravují zákaz množstevního omezení[4] dovozu a vývozu, jakož i veškerých opatření s rovnocenným účinkem[5]. Avšak SES a její čl. 30 připouští existenci výjimek, kdy lze omezit či zakázat dovoz, vývoz nebo tranzit zboží z jiného členského státu. Nesmí se ale jednat o svévolnou diskriminaci dováženého zboží nebo o skryté omezování obchodu, jedná se o tyto výslovně stanovené důvody[6] :

Ochrana veřejné mravnosti
Ochrana veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku
Ochrana zdraví a života lidí, zvířat a rostlin
Ochrana kulturního bohatství
Ochrana duševního vlastnictví

Vedle zákazu cel, kvantitativních restrikcí a dávek s jim obdobným účinkem, je zakázána rovněž daňová diskriminace zboží[7], které pochází z jiného členského státu. Článek 90 SES stanoví zákaz členských států podrobit přímo či nepřímo výrobky jiných členských států jakémukoli vyššímu vnitrostátnímu zdanění než je to, jemuž jsou přímo nebo nepřímo podrobeny podobné výrobky domácí. Dále nesmí členské státy tyto výrobky zdanit takovým způsobem, jež by poskytovalo nepřímou ochranu jiným výrobkům[8]. Někteří autoři se domnívají, že možné úskalí ale hrozí v tom, že toto ustanovení upravuje pouze zákaz diskriminace, nezajišťuje však již daňové zrovnoprávnění mezi členskými státy, takže výsledkem je, že daňové režimy zůstávají odlišné v každém státě, čelí pouze požadavku nediskriminace (Weatherill-Beaumont 1993, 340).

Při interpretaci čl. 90 je nutné uvažovat o něm v souvislosti s volným pohybem zboží a čl. 23 a 25 SES. Již v minulosti bylo poukázáno na skutečnost, že ESD vymezil rozdíl mezi dávkou mající podobný účinek jako clo pravou daní. Tato ryzí daň je dávka, která souvisí s vnitřním zdaněním, systematicky se vztahujícím na různé druhy výrobků v souladu s objektivními kritérii bez ohledu na původ těchto výrobků (Comise v. Francie 90/79) (Steiner 1988, 88).

Poměrně přísně jsou v právu ES upraveny i státní podpory a monopoly komerční povahy, jako potenciální hrozba možných překážek obchodu. Celá problematika je doplněna i úpravou hospodářské soutěže. Obchod mezi členskými státy v rámci jednotného vnitřního trhu se řídí výhradně komunitárním právem.

Společná obchodní politika

Cesta ke společné obchodní politice ES vedla od Římských smluv, formování celní unie, přes režim společného trhu, jednotný vnitřní trh až k zahájení první etapy měnové unie (Plchová 2002, 57). Společná obchodní politika, která zahrnuje režim obchodu s třetími státy, spadá do výlučné pravomoci ES a národní opatření v oblasti společné politiky přicházejí v úvahu jen s výslovným zmocněním ES[9]. Členské státy jsou tedy plně podřízeny Společenství a musí respektovat metodu právní regulace této problematiky uplatňovanou Společenstvím, v které převládají nařízení a rozhodnutí, zatímco směrnice se vyskytují jen okrajově. Členské státy jsou tedy zbaveny vlastních pravomocí, které by tuto politiku narušovaly či znemožňovaly. Je upravena v hlavě IX SES, kde však chybí její definice. Základ společné obchodní politiky tvoří celní unie, principy politiky a její cíle. Principy upravuje čl. 133, který současně vymezuje obsah společné obchodní politiky pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a obchodní ochranná opatření pro případ dumpingu a subvencování. Cílem této politiky je harmonický rozvoj světového obchodu, především cestou postupného odstraňování omezení mezinárodního obchodu a snižování celních překážek. Na společnou obchodní politiku může být nazíráno i jako na nástroj utváření řádně fungujících obchodních vztahů (Svoboda 2003, 124). Jako projev vnějších vztahů ES, patří pod správu Generálního ředitelství pro obchod (Trade Directorate-General) (Cihelková 2003, 57).

Vnější aspekt celní unie se projevuje tím, že členské státy vůči třetím zemím postupují podle pravidel jednotné celní politiky a přijatého společného celního sazebníku[10]. Z teritoriálního pohledu však celní unie není totožná s územím členských států ES, některé části území členských států ES jsou z ní vyňaty nebo do ní spadají i některé třetí státy.

Článek 133 se zmiňuje i o jednotných zásadách společné obchodní politiky. Dle některých autorů lze rozlišovat zásadu uniformity a asimilace (Eeckhout 2005, 348)[11] .

Zásada uniformity zahrnuje jednotná pravidla pro vnější obchod Společenství, jejichž existence se odvozuje od judikatury ESD a rovněž z článku XXIV Dohody GATT, který stanovuje, že celní unie představuje jednotné celní území. Neboť celní unie může efektivně existovat jen tehdy, spadají-li vnější obchodní vztahy členských států do jednotného režimu. Od roku 1968 používají členské státy jednotný celní tarif, kvantitativní omezení dovozu přetrvává v podobě komunitárních kvót[12].

Zásada asimilace dopadá na výrobky dovezené ze třetích států a upravují ji čl. 23 odst. 2 a 24 SES. Tyto články upravují volný intrakomunitární pohyb dovezených výrobků, které jsou do něj vpuštěny za předpokladu, že u nich byly splněny všechny dovozní náležitosti, řádně zaplacena cla a poplatky s rovnocenným účinkem. Po splnění předchozích podmínek se na tyto výrobky vztahují všechna pravidla volného oběhu zboží, což potvrdil i již zmíněný judikát ESD Dassonville 8/74.

Narušení výlučnosti pravomoci ES v oblasti společné obchodní politiky je některými autory (Rozehnalová-Týč 2006, 43) spatřováno v neexistenci administrativního zajištění aplikace práva ES. Tak například ES sice stanoví jednotný celní tarif, chybí mu ale vlastní celní orgány, které by ho aplikovaly. Celní politika musí být tedy prováděna celními správami členských států. Podobná je i situace u vývozních a dovozních povolení, které obstarávají taktéž orgány členských států.

Společná obchodní politika, která představuje jednu z nejdůležitějších součástí právní regulace vnějších vztahů EU, je v neustálém vývoji a po vzniku EU v roce 1993 je propojena i se společnou zahraniční a bezpečnostní politikou. I v jejím rámci se ale stále objevují mnohé otazníky a právní otázky, kdy odpovědi na ně přinese až další vývoj.

V další kapitole budou rozebrány jednotlivé prvky tvořící obsah společné obchodní politiky jako je zásada volného obchodování a opatření ovlivňující dovoz a vývoz.

5. Nástroje obchodní politiky ES týkající se ochranných opatření

Podíl ES na celosvětové výměně zboží a služeb se stále zvyšuje a v důsledku toho nabývá na svém významu i společná obchodní politika, o které není pochyb, že se stala jednou z vůbec nejvýznamnějších komunitárních politik. V současnosti zaujímá ES postavení vůbec největšího dovozce i vývozce ve světě[13]. Společná obchodní politika má dva základní směry, kterými se ubírá, jako je utváření řádných obchodních vztahů se třetími zeměmi a společná obchodně ochranná politika na ochranu proti narušování řádnosti těchto vztahů, což znamená, že v jejím rámci existuje soubor právních nástrojů proti porušování řádných obchodních vztahů vytvořených na jejím základě (Svoboda 2003, 89). Tato společná obchodně ochranná politika slouží tedy jako nástroj proti cizím nedovoleným praktikám, které poškozují zájmy ES, dále je jí využíváno ke plnění mezinárodních závazků ES a jejich členských států, či směřuje k zajištění účinnosti komunitárního práva ve vztahu k třetím zemím.

Obdobně jako Spojené státy si ES vytvořilo systém nástrojů vhodných jako ekonomická opatření proti jiným zemím[14]. První přijetí ochranných nástrojů navrhla Komise v roce 1964, avšak nař. 2641/84 o posílení společné obchodní politiky zejména v oblasti ochrany proti nedovoleným obchodním praktikám bylo přijato až o 20 let později. S vývojem mezinárodního obchodu bylo časem nahrazeno nař. 3286/94 o komunitárních postupech ve společné obchodní politice k výkonu mezinárodních obchodních pravidel, zejména těch přijatých v rámci WTO. Toto nařízení je základem stávající obchodní úpravy a bylo přijato na základě čl. 133 SES. Jeho cílem bylo vytvoření jasného a přehledného mechanismu pro postup ES v případech, kdy existují překážky obchodu, které ovlivňují trh Společenství a mohla být odstraněna škoda z nich vyplývající. Význam tohoto nařízení spočívá též v tom, že přineslo definici termínu „pravidla mezinárodního obchodu“[15].

Obchodně ochranná opatření společné obchodní politiky můžeme dělit na opatření, proti kterým se ES brání[16], dále pak na opatření, které ES samo používá ke své ochraně. V této kapitole bude věnována pozornost později jmenovaným. Základním cílem společné obchodní politiky ES je kontrola nad kvantitou dovozu a snaha o maximalizaci objemu vývozu. Díky výlučné pravomoci Společenství v této oblasti, dopadají na všechny obchodníky podnikající na území členských států ES, v zásadě shodné podmínky realizace společné obchodní politiky.

Jak již napovídá název této kapitoly, disponuje i ES k realizaci společné obchodní politiky, založené na čl. 131-134 SES, určitými nástroji. Přesněji řečeno jde o dvě následující kategorie nástrojů[17], které je možno používat samostatně i společně:

autonomní nástroje, v podobě komunitárních aktů.
smluvní nástroje, kterými jsou dvoustranné a mnohostranné mezinárodní smlouvy.

Rozsah nástrojů obchodní politiky je v podstatě otázkou působnosti čl. 133 SES[18] a je předmětem trvalých diskuzí mezi Radou a Komisí, kdy Rada je zastáncem „teorie cíle“, podle níž je rozhodným kritériem, zda právní akt spadá pod čl. 133 SES, cíl opatření ovlivnit rozsah či tok obchodu. Komise naopak zastává „teorii nástroje“, podle níž je rozhodným kritériem povaha použitého nástroje, takže právní akt spadá pod čl. 133 SES, je-li použit specifický nástroj, kterým se upravuje mezinárodní obchod.

Kromě nástrojů obsažených v demonstrativním výčtu čl. 133 SES, potvrdil ESD ve své judikatuře i existenci následujících opatření, co by součásti moderní společné obchodní politiky:

potlačení fiskálních a obchodních rozdílů při obchodu se třetími zeměmi (r. ESD 37 a 38/73 Diamandarbeiters)
úprava celní hodnoty (8/73 Hauptzollamt Bremerhaven)
ujednání o disciplině při přidělování exportních úvěrů (posudek 1/75)
přidělování všeobecných preferencí zahrnující otázky životního prostředí i rozvojové politiky (45/86 Komise v. Rada)
stabilizační mechanismy týkající se stability cen nebo množství jistých produktů na úrovni světového trhu nebo na úrovni trhů regionálních (45/86 Komise v. Rada)
odlišné vnitrostátní zdanění zboží dovezeného z nečlenských států (193/85 Co-Frutta)
omezení dovozů zboží z důvodu ochrany zdraví (62/88 Řecko v. Rada)

Z výše uvedených skutečností vyplývá, že obchodní politika ES je velmi různorodý a stále se vyvíjející jev, který zároveň představuje i velmi účinný nástroj mezinárodní politiky v soupeření mezi jednotlivými státy. Další vývoj tohoto jevu napoví až budoucnost. Pro jeho hlubší pochopení odkazuje autor tohoto článku na odborné publikace zmíněné v poznámkách.

Literatura

BRONCKERS, M. Private participation in the enforcement of WTO law: the new EC trade barriers regulation. Common market law review, sv. 33, 1996, č. 2.
CANNIZZARO, E. The European Union as an Autor in International Relations. London: Kluwer Law International, 2002.
CIHELKOVÁ, E. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003.
EECKHOUT, P. External Relations of the European Union, Legal and Constitutional Foundations. Oxford Univerzity Press, Oxford, 2005.
HAD, M. Římské smlouvy. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1993.
HAKENBERG, W. Základy evropského práva. Praha: C.H.Beck, 2005.
HENDRYCH, D. a kol.: Právnický slovník, 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003.
JANKŮ, M. Evropská unie: právní systém evropských společenství. Praha: Computer Press, 2002.
KEŘKOVSKÝ, M., KEŘKOVSKÁ, A. Evropská unie - historie, instituce, ekonomika a politiky. Praha: Computer Press, 1999.
OUTLÁ, V., HAMERNÍK, P. Praktikum práva Evropské unie. Pelhřimov: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005.
PLCHOVÁ, B. a kol. Česká republika a Evropská unie. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2002.
ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. Brno: MU, 2006.
Sborník dokumentů. Česká republika a současný svět. Praha: Linde Praha, 1998.
STEINER, J. Textbook on EC LAW, 4. vydání. London: Blackstone Press Limited, 1988.
SVOBODA, P. Liberalizace obchodu zbožím v právu Evropské unie, 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003.
SVOBODA, P. Úvod do evropského práva. Praha: C.H.Beck, 2004.
SWANN, D. The Economics of the Common Market. 7. vydání. London: Penguin Books, 1992.
ŠMEJKAL, V., KADLČÍK, R., URBAN, L. Průvodce podnikatele Evropskou unií. Praha: Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s MZV, 2000.
TICHÝ, L. a kol. Evropské právo. Praha: C.H.Beck, 2004.
TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. Praha: Linde, 2004, s. 21
WEATHERILL, S., BEAUMONT, P. EC Law: The Essentials guide to the legal workings of the european community. London: Penguin books, 1993.
WYATT, D., DASHWOOD, A. European Community Law. London: Sweet & Maxwell, 1993.

[1] Integrační procesy začaly rokem 1968, kdy byla vytvořena celní unie, následoval společný trh a dokonalejší jednotný vnitřní trh, zamýšlený vývoj do budoucna je vytvoření měnové, hospodářské a posléze i politické unii. Samotný projekt jednotného vnitřního trhu, který měl za úkol vytvořením prostoru bez vnitřních hranic zvýšit ekonomickou výkonnost Společenství a plně využívat jeho potenciál. Více viz.: Šmejkal-Kadlčík-Urban 2000, s. 119.

[2] Tato práce se podrobněji zaměří pouze na volný pohyb zboží, jakožto základní princip obchodu se zbožím mezi členskými státy. Zbožím, tak jak ho definoval ESD ve věci Komise v. Itálie (7/68) se rozumí výrobky, včetně surovin a zemědělských produktů, které mají hodnotu vyjádřitelnou v penězích a mohou být předmětem obchodní transakce. Do režimu volného pohybu spadá nejen zboží z produkce ES, ale i zboží importované z třetích zemí, které prošlo úplným dovozním postupem. Viz.: Wyatt-Dashwood 1993, s. 181.

[3] Touto dávkou je dle rozhodnutí ESD ve věci Komise v. Itálie (24/68) jakýkoli poplatek, vybíraný v souvislosti s přechodem zboží přes intrakomunitární státní hranici. Dále ESD definice této dávky vymezil i ve svém rozhodnutí Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiters (2 a 3/69).

[4] I definice množstevního omezení, která v SES chybí, je obsažena v bohaté judikatuře ESD. Uveďme například rozhodnutí ESD ve věci Riseria Luigi Geddo v. Ente Nazionale Risi (2/73), které množstevní omezení definuje jako jakékoli opatření, které vede k úplnému nebo částečnému omezení vývozu, dovozu nebo průvozu zboží. Opatření může mít formu zákazu dovozu (rozhodnutí ESD ve věci Komise v. Itálie, Zákaz dovozu vepřového masa 7/61) nebo například systému kvót (rozhodnutí ESD ve věci Salgoil SpA v. Italské ministerstvo zahr. obchodu 13/68).

[5] Jakákoli opatření členského státu, která mohou mít za následek znevýhodnění dováženého zboží jako jsou například právní předpisy, rozhodnutí státních orgánů nebo jejich nečinnost. Následkem je jakékoliv zvýhodnění tuzemského zboží na úkor zboží z jiného členského státu. Definice opatření státu s rovnocenným účinkem jako kvantitativní omezení je obsažena i v početné judikatuře ESD: rozhodnutí Belgie v. Dassonville (8/74), Cassis de Dijon (120/78) nebo rozhodnutí ve spojených věcech Keck a Mithouard (C-267-268/91). Wyatt a Dashwood uvádí ve své knize definici opatření s rovnocenným účinkem, jako všech obchodních pravidel či zákonů přijatých členským státem, které jsou způsobilé narušit jednotný vnitřní trh, ať už přímo či nepřímo, v přítomnosti či potencionálně. Viz.: Watt-Dashwood 1993, s. 211.

[6] Pro hlubší studiu a pochopení těchto výjimek uvádím následující judikaturu: (i) veřejná morálka (r. ESD ve věci R v. Hen nand Darby 34/79, Conegate Ltd. 121/85), (ii) veřejná bezpečnost a veřejný pořádek (r. ESD ve věci R v. Thompson 7/78, Campus Oil Ltd. v. Ministr průmyslu a energie Irska 72/83), (iii) ochrana zdraví a života lidí a zvířat a ochrana rostlin (r. ESD ve věci Komise v. Spojené království, Dovoz drůbežího masa 40/82), (iv) ochrana kulturního bohatství (r. ESD ve věci Komise v. Itálie, Vývozní dávka z uměleckých pokladů 7/68), (v) ochrana duševního vlastnictví (r. ESD ve věci Merk v. Stephar 187/80)

[7] S daňovou diskriminací úzce souvisí i pojem daň. Někdy daní členské státy záměrně označovaly například dávku s obdobným účinkem jako clo, aby se vyhnuly postihu ze strany ES. Proto lze jen uvítat rozhodnutí ESD ve věci Komise v. Francie (Dávka z kopírovacích strojů 90/79), které přineslo definici daně, jako součásti všeobecného systému vnitřních dávek systematicky ukládaných podle objektivních kritérií jednotlivým kategoriím výrobků bez ohledu na jejich původ.

[8] V praxi ale často dochází k porušování tohoto ustanovení, které se projevuje jako nepřímá diskriminace dováženého zboží, které je zdaňováno méně výhodně než obdobné (zastupitelné) zboží tuzemské. Této problematiky se i týkal rozsudek ESD ve věci Komise v. Francie (168/78).

[9] Členské státy mohou mohou přijímat právní předpisy a uzavírat mezinárodní smlouvy v tomto ohledu jen, jsou-li k tomu výslovně zmocněny ES.

[10] Požadavek na jeho přijetí je obsažen v čl. 23 SES.

[11] Ale například Svoboda ve své knize Liberalizace zboží v právu Evropské unii hovoří o zcela odlišných zásadách, na kterých se zakládá společná obchodní politika opíraje se při tom o judikaturu ESD. Takto tedy zmiňuje zásadu koherence a zásadu přednosti volného intrakomunitárního obchodu.

[12] Poslední národní kvóty vymizely v roce 1993.

[13] Připadá mu více než 20 % světových exportů a importů zboží.

[14] Z tohoto hlediska byl významný tzv. „Nový nástroj obchodní politiky“ (New Commercial Policy Instrument), který vycházel z interpretace čl. 113 SES. Tento článek upravuje pravomoc ES přijmout ochranná obchodní opatření, pokud jsou v souladu se společnou obchodní politikou. V roce 1994 byl Nový nástroj obchodní politiky nahrazen tzv.“Nástrojem obchodních bariér“ (Trade Barriers Instrument). Viz.: Bronckers 1996, 299-318.

[15] Těmi se rozumí hlavně ta pravidla vytvořená pod patronací WTO a formulovaná v přílohách smlouvy o jejím založení. Dále to mohou být i pravidla uvedená v jakékoli jiné smlouvě upravující pravidla použitelná pro obchod Společenství a třetích zemí, jejíž stranou je ES.

[16] Z historie je známo, že uvolňování obchodu je nutně doprovázeno i ochrannými opatřeními proti různým nekalým praktikám, jako zejména dumpingu, padělání zboží a subvencím.

[17] Podle jiné kategorizace lze však nástroje dělit i na: (i) tarifní, kdy je obchod omezen ekonomicky a nikoliv administrativně (cla a dávky s rovnocenným účinkem), (ii) kvantitativní, kdy je omezí obchodu spíše administrativní povahy (kvóty a opatření s rovnocenným účinkem). Rozdíl mezi tarifními a kvantitativními omezeními spočívá zejména v tom, že zatímco u zboží zatíženého tarifním omezením je pouze na rozhodnutí dovozce, zda clo či jinou dávku zaplatí či nikoliv, a tím umožní dovoz do země určení, v případě kvantitativního omezení je dovoz zboží nad povolený strop zakázán.

[18] Svoboda uvádí následující výčet obchodních nástrojů spadající pod tento článek: cla, dohody, liberalizační opatření, vývozní politika, antidumpingová a antisubvenční opatření. Dle posudku ESD 1/78 má tento výčet pouze demonstrativní povahu a může být tudíž rozšiřován.

Jak citovat tento text?

Říhová, Kateřina. Nástroje obchodní politiky ES týkající se ochranných opatření - 2. část [online]. E-polis.cz, 22. duben 2006. [cit. 2024-12-03]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/nastroje-obchodni-politiky-es-tykajici-se-ochrannych-opatreni-2-cast.html>. ISSN 1801-1438.