Národní rada Slovenské republiky

 2. květen 2005  Miloslav Linhart   komentáře

28. října 1918 vznikl společný stát Čechů a Slováků. V době, kdy bylo vyhlášeno samostatné Československo byla situace na Slovensku nepřehledná. 30. října 1918 se v Turčianském Sv. Martinu konstituovala Slovenská národní rada. Byla zde přijata deklarace o právu slovenského národa na sebeurčení. Slovenské obyvatelstvo bylo v tomto směru pasivní a nechalo za sebe mluvit své politické představitele. V. Šrobárovi bylo svěřeno ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenska, které bylo zřízeno v prosinci 1918...

Národní rada Slovenské republikyNárodní rada Slovenské republiky

Dne 28. října 1918 vznikl společný stát Čechů a Slováků. V době, kdy bylo vyhlášeno samostatné Československo byla situace na Slovensku nepřehledná. Přesto již 19. října 1918 deklaroval slovenský poslanec F. Juriga v budapešťském parlamentu zřízení Slovenské národní rady, která měla být obdobou jednotného orgánu české domácí politiky – Národního výboru (Vodička, Cabada, 2003, 21). 30. října 1918 se v Turčianském Sv. Martinu konstituovala Slovenská národní rada. Byla zde přijata deklarace o právu slovenského národa na sebeurčení. Slovenské obyvatelstvo bylo v tomto směru pasivní a nechalo za sebe mluvit své politické představitele. V. Šrobárovi bylo svěřeno ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenska, které bylo zřízeno v prosinci 1918. Tento politik tam byl dosazen proto, že prosazoval „pražskou“ politiku a byl pátým z „mužů 28. října“. Národní výbor si ho vybral jako hlavního partnera pro komunikaci se slovenským územím. Jeho politika směřovala jak proti maďarskému obyvatelstvu, tak i proti katolické církvi. Frustraci, kterou vyvolával u obyvatelstva se projevila sympatiemi k radikálním stranám, zejména pak k Hlinkově slovenské ľudové straně a bolševické Komunistické straně Československa. 8. ledna 1919 vydal v. Šrobár nařízení o rozpuštění Slovenské národní rady a jejích poboček. Likvidace těchto organizací probíhala až do března 1919 (Komparace politických systémů III, 2000, 61). Proti politice, kterou vedly pražské orgány se zvedla vlna odporu a vrchol těchto nepokojů byla protestní stávka 12. února 1919. Stávka byla krvavě potlačena.

Za druhé světové války Slovensko podřídilo svou politiku potřebám nacistického Německa. Podepisuje s ním smlouvu o válečném hospodářství (1940) a napodobuje politiku Německa vůči židovskému obyvatelstvu. Slovenská národní rada (SNR) vystupuje do popředí v prosinci 1943, kdy vzniká společný orgán slovenského odboje. Na počátku listopadu 1944 uznal prezident Edvard Beneš Slovenskou národní radu jako nositelku zákonodárné a vládní moci na Slovensku (Komparace politických systémů III, 2000, 64). Jak postupovala osvobozující vojska, přebírala SNR moc na osvobozených územích. SNR požadovala federalizaci, ale nenašla mezi ostatními stranami podporu a proto návrh měl být řešen až po skončení války.

Ústava, která byla přijata 9. května 1948 považovala členy Slovenské národní rady za poslance, ale zákonodárné pravomoci SNR byly omezeny na otázky nepolitického charakteru (kultura, zdravotnictví, sociální otázky apod.) Sbor pověřenců (jak byl nazýván výkonný orgán SNR) byl zachován jako orgán výkonné moci, ale byl změněn na regionální orgán státní správy (Komparace politických systémů III, 2000, 65). V roce 1956 se SNR přetvořila na národní orgán moci vládní a výkonné. V té době byla krize sovětského bloku a KSČ nechtěla nepokoje a symbolicky rozšířila pravomoci SNR. V roce 1960 nově vzniklá ústava přejmenovala stát na Československou socialistickou republiku a zlikvidovala poslední zbytky slovenských samosprávných orgánů – zákonodárné pravomoci SNR opět okleštěny a Sbor pověřenců zrušen (Komparace politických systémů III, 2000, 66).

V lednu 1992 se představitelé ČNR a SNR dohodli na řešení státoprávní krize prostřednictvím smlouvy mezi oběma republikami reprezentovanými jejich Národními radami (Komparace politických systémů III, 2000, 69). Probíhala řada jednání, ale 12. února 1992 předsednictvo SNR nepodpořilo návrh smlouvy o státoprávním uspořádání společného státu a jednání mezi českou národní radou a slovenskou národní radou se přerušili. 1. září 1992 byla schválena ústava Slovenské republiky a platná se stala o měsíc později. Předsedou SNR se stal politik HZDS Ivan Gašparovič (současný slovenský prezident) a SNR se přejmenovala na Národní radu Slovenské republiky (NR SR).

Poté probíhala mezi vládami obou zemí jednání o otázkách rozdělení federace. Byly přijaty některé dohody např. celní a 13. listopadu byl schválen zákon o dělení majetku federace a převod na jednotlivé republiky. 15. listopadu byl přijat ústavní zákon, který vedl k zániku federace. 31. prosince 1992 ČSFR zanikla.

NR SR se skládá ze 150 poslanců, kteří jsou voleni občany slovenské republiky staršími 18 let. Funkční období poslanců jsou 4 roky. O poslanecký mandát se může ucházet osoba starší 21 let, která má slovenské státní občanství a trvalým pobytem na Slovensku. Poslanec je voliči neodvolatelný, je vázán ústavou, ústavními zákony a zákony.

Organizace NR SR se vnitřně člení na předsednictvo v čele s předsedou a plénum, které legitimuje předsednictvo volbou. Další organizace (výbory, komise a delegace) jsou upraveny jednacím řádem. Národní rada má za povinnost vytvářet mandátový a imunitní výbor, výbor pro neslučitelnost funkcí a ústavněprávní výbor. Poslanci mají povoleno se sdružovat do klubů s minimálním počtem osmi členů. V prosinci 2002 měla NR SR sedm klubů. Stěžejní činností NR SR tkví v rozhodování, kterým naplňuje některé své funkce v ústavním systému a to funkci legislativní, kreační a kontrolní[1] . Aby bylo možné rozhodnout je nutná účast nadpoloviční většiny poslanců při hlasování. To znamená ze 150 poslanců stačí pro hlasování 76 a prostá většina je tedy 39 poslanců. K malé změně dochází je-li nutné přehlasování prezidentových připomínek k zákonům, volby předsedy, místopředsedy. V tu dobu je nutné hlasování nadpoloviční většiny všech (76), nebo kvalifikovanou většinou tj. třemi pětinami všech poslanců (90). Kromě vytváření vlastních orgánů zřizuje NR SR také ministerstva a jiné orgány státní správy, volí předsedu a místopředsedu Nejvyššího kontrolního úřadu, volí tři členy Soudní rady, ombudsmana, navrhuje 26 kandidátů na místo ústavního soudce, iniciuje referendum, volí Radu STV včetně jejího ředitele, radu slovenského rozhlasu a jejího ředitele, zřizuje volby Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, volby prezídia a rady FNM, správní Rady VZP a Sociální pojišťovny. Kontrolu výkonné moci vykonává odvoláváním nebo naopak vyslovením důvěry jednotlivým ministrům. Tím ovlivňuje chod a personální obsazení orgánů.

NR SR má ve vládě několik kontrolních pravomocí. K nejsilnějším z nich patří vyslovení vládě nebo jejímu členovi nedůvěru. Musí o to požádat nejméně pětina poslanců. Aby vyslovení nedůvěry bylo úspěšné je zapotřebí absolutní většiny poslanců. Dále je NR SR oprávněna vracet zákony s připomínkami do 15 dnů od jejich přijetí a to jak z vlastní iniciativy tak i na žádost vlády. Schválí-li se původní znění zákona je nutné přijmout zákon absolutní většinou.

Volby do NR SR znevýhodňuje individuální kandidáty. Volby jsou směřovány na skupiny a strany, hnutí. Proporční systém, který je na Slovensku na jedné straně podporuje pluralitu různých uskupení , ale neumožňuje voliči, aby si mohl vybrat, která strana mu bude vládnout. Mandát poslance znamená pověření voleného zástupce lidu vykonávat pomocí pravomocí funkci poslance a uplatňovat tak v praxi princip reprezentativní demokracie[2] .

Slovenská ústava má možnost „upravit“ mandát poslance. Tato „úprava“ je tzv. klouzavý mandát. Když poslanec nastoupí na post ministra nebo státního tajemníka a nemůže vykonávat svůj post nastoupí za něho náhradník. V případě, že by jeho funkce zanikla vrací se mu mandát zpět. V roce 1993 vypukla první vládní krize a ministr zahraničí Milan Kňažko v této souvislosti vystoupil z vlády. Premiér Vladimír Mečiar navrhl, aby se přijala nová zákonná úprava, která by postihovala poslance za vystoupení z mateřského klubu. Předpokládal, že by se tím zajistila stabilita NR SR.

Tento návrh však byl zamítnut plénem i díky nesouhlasu Slovenské národní strany (SNS). HZDS v roce 1994 v předčasných parlamentních volbách opět zvítězila a došlo ke koncentraci moci ve prospěch koalice.

V listopadu 1996 písemně 20. 11. 1996 oznámil poslanec HZDS Gaulieder, že opouští stranu i poslanecký klub a nadále zůstává v NR SR jako nezávislý poslanec. 4. 12. 1996 mandátový a imunitní výbor přijal usnesení, ve kterém konstatoval, že se poslanec Gaulieder vzdal mandátu, což tentýž večer potvrdilo hlasováním i plénum NR SR[3] .

Národní rada Slovenské republiky je jediným ústavním a zákonodárným orgánem Slovenské republiky. Je orgánem státní moci a od jejího primárního postavení v republice je odvozené postavení ostatních státních orgánů. Jako volený orgán reprezentuje suverenitu státu a lidu. Plní závažnou úlohu při budování Slovenské republiky jako moderního a demokratického státu a při zavádění sociální a ekologicky orientované ekonomiky.

Působení národní rady je určená jejím ústavním postavením v systému výkonu moci.

Člení se na

  • působnost v oblasti zákona
  • působnost v oblasti kontroly
  • působnost v oblasti tvorby státních orgánů
  • působnost v oblasti vnitřní a zahraniční politiky.

Národní rada vykonává svojí působnost i volbami, které jí patří podle osobních předpisů (zákon SNR č. 80/1990 Sb. o volbách do SRN ve znění pozdějších předpisů).

Národní rada jedná a usnáší se na ústavě, ústavních zákonech, ostatních zákonech a kontroluje jak se dodržují. Svými právními normami realizuje vztahy, které vznikají ve všech oblastech společenského. Politického a hospodářského života Slovenské republiky.

Způsob tvorby zákonů, podrobnosti o postupu při jejich přípravě, jednání a jejich upravují legislativní pravidla tvorby zákonů, vydané ve Sbírce zákonů SR pod č. 19/1997.

Zákonodárnou iniciativu mají výbory, poslanci národní rady a vláda Slovenské republiky.

Zákonodárný proces se v národní radě realizuje prostřednictvím třech čtení, ze kterých je rozhodující druhé čtení ve výborech a na schůzích národní rady. V prvním čtení se po všeobecném seznámení, ve kterém se nepředkládají návrhy na změny, národní rada

  • vrátí návrh zákona navrhovateli na dopracování
  • zastaví pokračování v jednání o návrhu zákona
  • předá návrh do druhého čtení

V druhém čtení může národní rada jednat nejdříve po uplynutí 48 hodin od doručení společné zprávy výborům. Podání pozměňujícího nebo doplňujícího návrhu je podmíněno souhlasem nejméně 15 poslanců.

Ve třetí čtení může poslanec navrhnout jen opravu legislativně technických chyb a jazykových chyb. Jiné pozměňující a doplňující návrhy může předložit nejméně 30 poslanců. Ve třetím čtení národní rada návrh zákona schvaluje.

Státní orgány, které národní rada vytvoří jsou jí zodpovědné. Svojí kontrolní působnost uplatňuje především vůči vládě Slovenské republiky a jejím členům:

  • vyslovuje souhlas s Programovým vyhlášením vlády SR, který je podmínkou další činnosti vlády a kontroluje jeho plnění
  • schvaluje státní rozpočet a státní závěrečný účet, vrací kontrolní zprávy
  • jedná o důvěře vlády a jejích členů

Kontrolní pravomoc národní rady ve vztahu k vládě je i v oprávnění poslanců podávat interpelace, podněty a připomínky. Adresáti jsou povinní zákonem předepsaným způsobem odpovídat. Jakmile je jednacím dnem národní rady čtvrtek, zařadí se vždy na její program ve 14.00 hodin „Hodina otázek“. Na jednacích bodech „Interpelace“ a „Hodiny otázek“ jsou povinni být přítomní všichni členové vlády[4].

Kreační působnost národní rady znamená právo vytvářet vlastní orgány, státní orgány a spolupracovat při tvorbě jiných státních orgánů.

V souladu s uvedeným:

  • volí a odvolává v tajném hlasování předsedu a místopředsedu národní rady
  • zřizuje a ruší svoje výbory, osobní kontrolní výbory a komise, určuje jejich počet, volí a odvolává jejich předsedu a členy
  • zákonem zřizuje a ruší ministerstva a ostatní ústřední orgány státní správy
  • volí kandidáty na soudce Ústavního soudu SR a generálního prokurátora SR
  • národní rada volí a odvolává jiné funkcionáře, jestliže to ustanovuje zákon

Působení národní rady v oblasti vnitřní a zahraniční politiky

Národní rada uplatňuje svojí působnost ve vnitřní a zahraniční politice tím, že

  • dává ústavním zákonem souhlas se změnou státních hranic
  • ústavním zákonem schvaluje smlouvu o vstupu do státního svazku SR s jinými státy a vypovídá takovéto smlouvy
  • usnáší se na vypovězení války, jakmile je Slovenská republika napadena nebo jakmile to vyplývá ze závazků z mezinárodních smluv o společné ochraně před napadením a po skončení války o uzavření míru
  • vyslovuje souhlas na vyslání ozbrojených sil mimo území Slovenské republiky
  • vyslovuje souhlas s přítomností zahraničních ozbrojených sil na území Slovenské republiky
  • před ratifikací vyslovuje souhlas s mezinárodními smlouvami u kterých to určuje ústava
  • rozhoduje o návrhu na vyhlášení referenda
  • jedná o základních otázkách vnitřní, mezinárodní, hospodářské, sociální a jiné politiky

Organizační činnosti Národní rady Slovenské republiky

Činnost národní rady řídí a organizuje její předseda a místopředseda. Národní rada zasedá stále. Její zasedání končí uplynutím volebního období nebo rozpuštěním. Národní rada může usnesením přerušit svoje zasedání, jeho délka nesmí přesáhnout čtyři měsíce v roce.

Národní rada uskutečňuje svojí ústavní působnost prostřednictvím ustanovující schůze a průběžně konaných schůzí po dobu trvání volebního období. Z hlediska významu zvláštní místo patří ustanovující schůzi, kterou svolává prezident Slovenské republiky tak, aby se uskutečnila do 30 dnů ode dne vyhlášení výsledků voleb. Na této schůzi volí národní rada svoje ověřovatele, předsedu a místopředsedu, zřizuje svoje výbory kromě těch, které jsou ze zákona a volí jejich předsedu a místopředsedu.

Jednací dny schůzí národní rady jsou zpravidla úterý až pátek.

Schůze národní rady jsou veřejné. Neveřejné schůze nebo jejich části se konají, když se v nich projednávají věci, které tvoří předmět státního, služebního a obchodního tajemství, nebo to stanovuje zvláštní zákon, anebo se na tom usnese národní rada tří pětinovou většinou.

Národní rada je schopná se usnášet, jakmile je v jednacím sále přítomna a na hlasování se zúčastní nadpoloviční většina všech poslanců – 76. Na přijetí platného usnesení je potřebný souhlas nadpoloviční většiny přítomných poslanců – nejméně 39. Relativní většinou se například přijímají běžné zákony.

Při vyslovení nedůvěry vládě a jejím členům, na volbu a odvolání předsedy a místopředsedy národní rady a při schvalování jiných návrhů, při kterých to určuje ústava nebo zákon, musí být souhlas nejméně 76 poslanců, což představuje absolutní většinu.

Na přijetí ústavy, ústavního zákona, odsouhlasení neveřejné schůze národní rady a v dalších případech, když to vyžaduje ústava nebo zákon je potřebná tří pětinová kvalifikovaná většina, nejméně 90 poslanců.

Národní rada se může na návrh alespoň dvou poslaneckých klubů usnést na určení délky času na přednesení k bodu zařazenému do programu, které nesmí být kratší než 12 hodin s poměrným rozdělením mezi poslanecké kluby a poslance, které nejsou jejich členy. Možnost omezení jednání neplatí při jednání o návrhu ústavního zákona, zákona o státním rozpočtu a programovém vyhlášení vlády.

Z každé schůze národní rady se vyhotovuje doslovný zápis, který po ověření se stává autentickým záznamem o schůzi a slouží jako podklad na vydání zprávy, která se publikuje po každé schůzi[5].

1 ledna 1993 tedy vznikly dva samostatné státy. Vývoj vztahů po roce 1989, že problémy, které mělo Československo od dob svého vzniku v komunismu nezmizely, ale byly akorát potlačeny. Z historického hlediska již víme, že rozdělení Československa nebylo primárně důsledkem emancipačních snah a patriotismu slovenského (a už vůbec ne českého) národa (Vodička, Cabada, 2003, 127).

Po rozpadu totalitních struktur tu byla určitá bezradnost občanů v oblasti politické orientace. Společnost hledala nové vůdce a té příležitosti využili Mečiar a Klaus. Mečiarova HZDS postupně začala pracovat na vzniku samostatného státu. Když Klausova ODS zjistila, že se se svým slovenským protějškem nelze na ničem shodnout, začala se soustředit na klidné rozdělení federace a vznik dvou samostatných státních subjektů. S odstupem času politologové i politici připouštějí, že rozdělení federace vedlo ke zlepšení vztahů mezi oběma státy. 1 května 2004 se obě země staly členy Evropské unie. 20 května 2004 v Praze podepsali premiéři obou zemí Mikuláš Dzurinda a Vladimír Špidla memorandum, v němž dali najevo jasný zájem svých vlád pokračovat v dosavadní úzké politické, ekonomické či kulturní spolupráci (LN, 2004, 4). Česká republika i Slovenská republika chtějí mít zvláštní vztahy i uvnitř EU.



viz. též Volby do Národní rady Slovenské republiky 2002

Literatura:

Komparace politických systémů III., Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta mezinárodních vztahů, 2000

Lidové noviny a. s., 21. 4. 2004

Politický systém České republiky, Karel Vodička, Ladislav Cabada, Praha, 2003

Středoevropské politické studie, číslo 1, ročník V, zima 2003, Postavení Národní rady Slovenské republiky v politickém systému Slovenska, Tomáš Pavlovský (elektronický zdroj)

Zákon SNR č. 80/1990 Sb.

Elektronické a internetové zdroje:

http://www.iips.cz/seps/tisk.php?ID=15

http://www.nrsr.sk/sub/sk/nrsr/poslanie.htmlsearchString




Poznámky

[1] http://www.iips.cz/seps/tisk.php?ID=15, 3

[2] http://www.iips.cz/seps/tisk.php?ID=15, 7

[3] http://www.iips.cz/seps/tisk.php?ID=15, 8

[4] http://www.nrsr.sk/sub/nrsr/sk/nrsr/poslanie.html?searchString, 1

[5] http://www.nrsr.sk/sub/sk/nrsr/poslanie.html?searchString,

Jak citovat tento text?

Linhart, Miloslav. Národní rada Slovenské republiky [online]. E-polis.cz, 2. květen 2005. [cit. 2025-02-18]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/narodni-rada-slovenske-republiky.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 1x


Přidat komentář

Vložit komentář

Na tento příspěvek zatím nikdo nereagoval! Buďte první!