Společenskovědní časopis

Navigace: Hlavní stránka » Mezinárodní vztahy

Nabucco aneb (ne)úspěšná energetická diplomacie EU

20. únor 2009 Lukáš Tichý komentáře

Letošní rusko-ukrajinská přestřelka na energetické frontě jasně ukázala na nespolehlivost Moskvy a Kyjeva jako obchodních partnerů Evropské unie. Zároveň celá krize opět nekompromisně potvrdila závislost Evropské unie na dodávkách zemního plynu z Ruska, které nyní pokrývají třetinu potřeby členských zemí unie. Na druhou stranu za svoji energetickou zranitelnost nesou určitý díl viny samy členské státy Evropské unie.

Nabucco aneb (ne)úspěšná energetická diplomacie EU

Na druhou stranu za svoji energetickou zranitelnost nesou určitý díl viny samy členské státy Evropské unie. Když v lednu 2006 Ruská federace zastavila dodávky zemního plynu Ukrajině, vydal Brusel v reakci na tuto krizi řadu dokumentů, které se mj. zmiňují o nutnosti diverzifikovat zdroje a posilovat vztahy s jednotlivými energetickými dodavateli. Evropská unie však od té doby nevytvořila žádnou reálnou alternativu k ruským dodávkám a pouhým diskutováním se daný problém v praxi nevyřeší.

S představou v budoucnu tento stav změnit se koncem ledna 2009 uskutečnil za účasti všech zainteresovaných stran summit o Nabucco v Budapešti. Nicméně ani „Budapešťská deklarace“ nakonec nepřinesla konkrétní odpověď za jakých podmínek bude evropský projekt plynovodu Nabucco uskutečněn.

Sen o plynovodu Nabucco

Plynovod Nabucco představuje plán Evropské unie, jak se částečně zbavit závislosti na dovozu plynu z Ruské federace. Nabucco, podporovaný Spojenými státy, má být dlouhý 3300 km a měl by přivést ročně z kaspické oblasti, ze středoasijských nalezišť a případně z Blízkého východu přes Turecko, Bulharsko, Rumunsko do střední Evropy kolem 31 miliard m3 zemního plynu. To představuje asi pět procent unijní spotřeby. Oficiální termín zahájení výstavby má být v roce 2010 a celý projekt bude dokončen v roce 2013 nebo 2015.

Jenomže evropský projekt plynovodu Nabucco je v současné době spíše jenom ambiciózním plánem a jak jej nazval maďarský premiér „snem EU", který je od svého začátku provázen řadou politických a technických překážek.

Dlouhodobou Achillovou patou Evropské unie v tomto ohledu je hlavně nedostatečná vůle členských zemí jednomyslně se dohodnout na postupu a realizaci tohoto projektu. Bez jasné politické podpory a spolupráce členských států nemůže Nabucco pomýšlet na úspěch. Současně chybí i konsorcium států z oblasti Kaspického moře, které by se mělo na výstavbě výrazně podílet.

Nevyřešenou otázkou také zůstává, jak v době finanční krize zaplatit realizaci plynovodu Nabucco, který by měl stát přibližně 4,6 mld. euro a hlavně odkud vzít zemní plyn?

Evropský rybář v kaspických vodách

Brusel již delší dobu neúspěšně jedná o dodávkách zemního plynu se zeměmi Kaspického moře a Střední Asie, ale zatím se mu s žádným z těchto států nepodařilo nasmlouvat dostatečné množství.

Tento stav se pokoušel koncem minulého roku změnit evropský komisař pro energetiku Andris Piebalgs během tzv. „Nabucco tour“ po zemích regionu Kaspického moře a Střední Asie, s úmyslem získat podporu představitelů těchto zemí s výstavbou plynovodu Nabucco.

Tento měsíc tj. v únoru 2009 pak podnikl český premiér Mirek Topolánek společně s ministrem průmyslu Martinem Římanem v rámci českého předsednictví v Radě EU diplomatickou návštěvu do vybraných kaspických zemí (Kazachstánu, Turkmenistánu a Ázerbájdžánu) s cílem dojednat dodávky energetických surovin do zemí Evropské unie.

Úspěchy v tomto ohledu jsou však stále spíše jenom dílčí.

Turkmenistán, který spolu s Kazachstánem disponuje největšími zásobami zemního plynu ve Střední Asii (přibližně 2, 86 bilionů m3 zemního plynu) na jednu stranu přislíbil EU dodávky 10 miliard m3 zemního plynu ročně, ale současně plyn prodává do Ruska a také podepsal dohodu o rozvíjení a těžbě tzv. „zelených polí“ s Čínou.

Kazachstán, jehož těžební oblasti zemního plynu mají velmi výhodnou polohu u Kaspického moře téměř v evropské části Kazachstánu a s odhadovanými zásobami kolem 3 bilionů m3 zemního plynu, umožňuje západním společnostem těžbu plynu na svých obřích polí Tengiz a Kashagan. Zároveň však za tuto „službu“ požaduje větší podíl a zisk.

Nekompromisně vystupuje i Ázerbájdžán, který se již s Evropskou unií dohodl na ročních dodávkách přibližně 8 mld. m3 zemního plynu a je dále ochoten jednat o dalším zemním plynu pro Nabucco, ale chce za ně nejlepší tj. tržní cenu.

Když Evropská unie přihlíží, jak Rusko jedná

Kaspicko-středoasijskou alternativu zároveň komplikuje „historická závislost“ těchto zemí bývalého Sovětského svazu na Rusku a jeho silný vliv v této oblasti, kterou Moskva považuje za sféru svého strategického zájmu.

V tomto ohledu je speciální pozice Ázerbájdžánu, který si dobře uvědomuje důležitost a význam Ruska pro urovnání jeho dlouhodobého sporu s Arménií o Náhorní Karabach. I z toho důvodu vidí ázerbájdžánský prezident Aliev celý projekt plynovodu Nabucco spíše jako obchodní nikoli politickou záležitost.

Náplň vztahů mezi Ruskem a Turkmenistánem jednoznačně determinují zásoby zemního plynu Turkmenistánu a existující exportní trasy. Většina turkmenského plynu se exportuje do Ruska nebo přes něj a příjmy z exportu plynu tvoří až 70 % deklarovaných příjmů země.

Podobné jsou také vztahy mezi Ruskem a Kazachstánem, kdy z hlediska Ruska vystupuje Kazachstán nejen v roli producenta zemního plynu, ale i tranzitéra této suroviny.

Zároveň se dá říci, že Kazachstán byl, pokud jde o dodávky strategických surovin, zejm. zemního plynu, vůči Moskvě prozatím loajální a poměrně předvídatelný partner.

Ruská federace posilováním vztahů s těmito středoasijskými resp. kaspickými státy sleduje vlastní geopolitické a zahraničně-bezpečnostní zájmy. Moskva se zejména snaží zabránit evropským zemím, aby se dostaly k středoasijským nalezištím zemního plynu, který by mohl být přiváděn do evropských konkurenčních plynovodů obcházející ruské území.

V neposlední řadě Ruská federace v této oblasti usiluje o vlastní realizaci výstavby plynovodu South Stream, který představuje protiváhu evropskému projektu plynovodu Nabucco.

South Stream by po dokončení měl vést zemní plyn po dně Černého moře z Ruska do Bulharska, kde se pak plynovod rozdělí. Jeho jižní větev půjde do Řecka a jižní Itálie, jeho severní pak půjde přes Rumunsko, Maďarsko, Rakouska do severní Itálie. Plynovod South Stream, dlouhý 900 km, by měl začít pracovat přibližně v roce 2013.

Na rozdíl od Evropské unie se Rusku postupně podařilo a daří, mj. příslibem světových tržních cen, uzavřít dlouhodobé kontrakty a nakoupit dostatečné množství zemního plynu ze středoasijských zemí. Většinu zemního plynu, který je ve Střední Asii dobýván a exportován, si v současné době nárokují smlouvy s Ruskou federací, tedy s Gazpromem

Zároveň Rusko získalo pro svůj projekt South Streamu podporu důležitých tranzitních zemí. K původní iniciativě Ruska a Itálie se postupně přidaly Řecko a Srbsko a co je pro Nabucco smrtící, země přes které tento plynovod má vést – Rakousko, Maďarsko a Bulharsko.

Již v únoru 2003 byl do provozu uveden plynovod Blue Stream, který vede zemní plyn po dně Černého moře mezi Ruskem a Tureckem. Mezi investory projektu Blue Stream vystupovaly ruský energetický gigant Gazprom a italská společnost ENI.

Jeho cílem byly zejména dodávky ruského plynu do Turecka. Šlo o doplňující plynovod ke trase podél pobřeží Černého moře, který měl uspokojit rostoucí poptávku Turecka. Jeho maximální propustnost byla konstruována na 16 miliard. m3 za rok.

Bylo plánováno, že by kapacita plynovodu po rozšíření stoupla cca na 30 mld. m3, přičemž část by mohla zůstat pro Turecko a zbytek by mohl být exportován do Itálie přes Řecko a přes balkánské země dále do rakouského plynovodního uzlu v Baumgartenu.

Ruská federace v oblasti Kaspického moře (středoasijské oblasti) také usiluje o vybudování Kaspického (Přikaspického) plynovodu, jehož idea se posuzovala již v sovětském období. V dubnu 2003 o této variantě hovořil prezident Turkmenistánu a Ukrajiny při návštěvě ukrajinského prezidenta Leonida Kučmy. Podle tehdy podepsaného memoranda měl být plynovod dokončen v roce 2007. Podle vizí Gazpromu měla být první fáze této trasy s propustností 30 mld. m3 zemního plynu postavena v letech 2005 – 2006 a druhá linie se stejnou propustností v letech 2008 – 2009.

Poslední aktivitou v této oblasti byla deklarace prezidentů Kazachstánu, Ruska a Turkmenistánu o výstavně Kaspického plynovodu z května 2007. Jednání o této smlouvě trvala poněkud déle, což svědčí o poměrně tvrdých třístranných a dvoustranných rozhovorech. Smlouva byla nakonec podepsána v prosinci 2007 v Moskvě, avšak ve značně sníženém objemu. Především byla snížen propustnost plynovodu na 20 mld. m3 plynu ročně.

Přesto jsou šance Evropské unie na získání plynu z těchto zemí velmi nejisté a komplikované. Zároveň jsou zde pochybnosti, jestli kaspický a středoasijský zemní plyn dokáže naplnit kapacitu plynovodu Nabucco.

Bez íránského plynu to nepůjde

Teoreticky nejjednodušší alternativou, jak zajistit dostatek plynu pro plynovod Nabucco je Írán, který má po Ruské federaci prokázány druhé největší naleziště zemního plynu na světě. Na území Íránu se v současné době nachází asi 15% odhadovaných zásob plynu tj. přibližně 28 bilionů m3 a ložiska na jihu íránské provincie Fárs jsou považována za největší na světě. V Íránu se pak ročně vytěží asi 100 miliard m3 plynu.

Teherán, i díky nepříjemným důsledkům poklesu cen ropy, je v současné době ochoten zahájit s Evropskou unií rozhovory o těsnějších energetických vztazích a je připraven přispět k zlepšení evropských energetických otázek, zejména k realizaci plynovodu Nabucco. Jenomže i toto řešení má své „ale“.

Moskva na rozdíl od Evropské unie v současné době již o dodávkách zemního plynu s Teheránem obchodně jedná, což dokazují ruské investice ve výši téměř čtyř miliard dolarů od roku 2000. Gazprom se také nedávno dohodl s íránskou vládou na rozvoji několika nových nalezišť zemního plynu. Je tak reálné nebezpečí, že by Írán, sužovaný americkým embargem, mohl dát raději přednost prodeji plynu do Ruska s cílem zlepšit domácí ekonomickou situaci.

Proti evropské energetické diplomacii s Iránem se také zásadně staví Washington, který odmítá, aby plynovod Nabucco do Evropy přiváděl íránský plyn. Evropská unie by tímto krokem musela uznat, že je pro ni klíčová spolupráce s Íránem, tedy se zemí, která je Spojenými státy považována za novodobou říši zla.

Na druhou stranu íránský prezident Ahmadinežád není diktátor zvolený na neomezené funkční období. Nové prezidentské volby se konají letos tj. v roce 2009 v červnu a i v důsledku špatného vývoje íránské ekonomiky způsobené mj. nepromýšleným utrácením příjmů z prodeje strategických surovin, lze očekávat změnu, která dává naději, že se jak Írán, tak Evropská unie vydají rozumnější a pro obě strany výhodnější cestou.

Půda pro budoucí vzájemnou spolupráci je dobře připravená, protože Teherán potřebuje velké evropské investice do infrastruktury a Brusel naopak zase potřebuje iránský plyn.

Nabucco jako energetická zbraň proti Rusku?

Nicméně i bez ohledu na výsledek íránských prezidentských voleb je možné předpokládat, že potřeba energetických zdrojů zejména zemního plynu povede evropské podniky a země k novému pohledu na vztah s Íránem a je jen otázkou času, kdy se členské státy Evropské unie rozhodnou s Íránem uzavřít smlouvu o dodávkách zemního plynu.

Realizace plynovodu Nabucco s íránským plynem by totiž měla pro Evropskou unii velký psychologický význam.

Brusel by tak dal Moskvě jasně najevo, že je schopen postupně snížit svoji závislost na dodávkách ruského zemního plynu a vyvrátil by tak tvrzení generálního ředitele Gazpromu Alexeje Millera, který prohlásil, že „pro západ neexistuje alternativa k ruskému modrému palivu“.

V červnu minulého roku tj. 2008 Guy Chazan pro americký deník The Wall Street Journal napsal: „Během studené války byl poměr sil mezi velmocemi určován podle počtu jaderných hlavic. Nyní je novým bitevním polem evropský energetický trh a zbraněmi určující poměr sil jsou ropovody a plynovody a Rusko vyhrává.“ Evropská unie by tak vybudováním plynovodu Nabucco alespoň částečně vyrovnala počet proti ní „namířených ruských plynovodů“.

Na závěr je však třeba realisticky poznamenat, že i kdyby Nabucco sehnalo dostatek plynu a došlo k jeho realizaci, nikdy nebude moci ruskou cestu zcela zastoupit. Jen přes Ukrajinu pošle Rusko do Evropy 120 miliard kubíků plynu ročně. Kapacita Nabucca by měla být, jak již bylo zmíněno, nanejvýš 31 miliard, ale evropská spotřebě je přibližně 500 mld. krychlových metrů plynu a měla by v roce 2030 stoupnou až na 650 miliard krychlových metrů plynu.

Přílohy k článku k nahlédnutí v galerii: http://www.e-polis.cz/galerie/24-nabucco-aneb-neuspesna-energeticka-diplomacie-eu.html

Poznámky pod čárou

Některé členské státy Evropské unie jsou na dodávkách energetických surovin z Ruska závislé až ze 100%. Závislost jednotlivých evropských zemí se zvyšuje směrem od západu na východ Evropy.

K plynovodu Nabucco dále srov. Tichý, L.: Musí vést všechny plynovody do EU jenom z Ruska, Euroskop 4.2. 2009

S plynovodem Nabucco je úzce spojen plánovaný Trans-kaspický plynovod, který povede zemní plyn z Kazachstánu a Turkmenistánu do Baku a odtud prostřednictvím plynovodu Baku-Tbilisi-Erzurum a plánovaného evropského plynovodu Nabucco by měl přepravovat plyn do střední Evropy, obcházející tak Ruskou federaci a Írán. Kapacita plánovaného plynovodu by měla být okolo 30 miliard kubických metrů zemního plynu za rok a náklady na tento projekt jsou odhadovány přibližně na 2 - 3 mld. euro.

Horák, S.: Vztahy Ruska a Střední Asie jako determinant „plynové bezpečnosti“ Evropy, str. 48, Mezinárodní vztahy 2/2008, ročník 43

Horák, S.: Vztahy Ruska a Střední Asie jako determinant „plynové bezpečnosti“ Evropy, str. 49, Mezinárodní vztahy 2/2008, ročník 43

Horák, S.: Vztahy Ruska a Střední Asie jako determinant „plynové bezpečnosti“ Evropy, str. 39, Mezinárodní vztahy 2/2008, ročník 43

Použitá literatura

Aalto, P.: The EU-Russian Energy Dialogue Europe´s Future Energy Security, University of Tampere : Ashgate, 2008
Horák, S.: Vztahy Ruska a Střední Asie jako determinant „plynové bezpečnosti“ Evropy, Mezinárodní vztahy 2/2008, ročník 43
Kandiyoti, R.: Pipelines Flowing Oil And Politics, I. B. Tauris: London 2008
Litera, B. a kol.: Energie pro Evropu. Energetická spolupráce Ruska a zemí postsovětksého prostoru s Evropskou unií. Praha: Eurolex Bohemia, 2006
Tichý, L.: Musí vést všechny plynovody do EU jenom z Ruska, Euroskop dostupné na http://www.euroskop.cz/45/10594/clanek/musi-vest-vsechny-plynovody-do-evropy-z-ruska/13.2.2009

Jak citovat tento text?

Tichý, Lukáš. Nabucco aneb (ne)úspěšná energetická diplomacie EU [online]. E-polis.cz, 20. únor 2009. [cit. 2024-10-10]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/nabucco-aneb-neuspesna-energeticka-diplomacie-eu.html>. ISSN 1801-1438.