Možnosti integrace zemí západního Balkánu do NATO

Oblast balkánského poloostrova patřila, a doposud patří, mezi nejvýbušnější na evropském kontinentě. I dnes se zde nachází řada latentních či zjevných konfliktů, které mají potenciál přerůst ve vážnější krizi. Přesto, nebo možná právě proto, se pro většinu zemí regionu stala integrace do NATO klíčovou prioritou jejich zahraničně-bezpečnostní politiky.

Možnosti integrace zemí západního Balkánu do NATO

Úvod

Oblast balkánského poloostrova patřila, a doposud patří, mezi nejvýbušnější na evropském kontinentě. I dnes se zde nachází řada latentních či zjevných konfliktů, které mají potenciál přerůst ve vážnější krizi. Přesto, nebo možná právě proto, se pro většinu zemí regionu stala integrace do NATO klíčovou prioritou jejich zahraničně-bezpečnostní politiky.

Cílem této seminární práce je zmapovat možnosti integrace zemí západního Balkánu do NATO. Mezi státy, jež jsem zařadil do této oblasti, patří země bývalé Jugoslávie – s výjimkou Slovinska [1] – a Albánie. Do výčtu jsem taktéž nezařadil Rumunsko a Bulharsko, jelikož ty bývají považovány za země východního Balkánu. [2] Jedná se také o poměrně standardní rozdělení, které je používáno většinou autorů. [3]

1. Albánie a Chorvatsko – před branami členství

Mezi nejvážnější adepty na členství v Severoatlantické alianci dnes patří Albánie a Chorvatsko. Obě dvě země obdržely pozvání ke vstupu na loňském summitu v Bukurešti a s jejich přijetím se počítá již na letošním výročním summitu, který se bude konat ve francouzském Strasbourgu a německém Kehlu. [4] Zatímco Albánie už má své členství jisté, v případě Chorvatska stále reálně hrozí, že jeho vstup zablokuje Slovinsko. Hlavní příčinou je slovinsko-chorvatský hraniční spor, jenž se táhne již od dob, kdy obě země získaly nezávislost.

Když se v roce 1991 rozpadla Jugoslávie, vyvstaly mezi bývalými státy federace větší či menší rozpory. Jedním z nich byl i slovinsko-chorvatský spor o rozdělení vod Piranského zálivu.

Slovinsko krátce po vyhlášení nezávislosti vytvořilo linii uprostřed zálivu, nicméně ani ne po roce své rozhodnutí stáhlo. V červnu roku 1992 však vláda v Lublani prohlásila svoji suverenitu nad celým zálivem. Chorvatsko oproti tomu od té doby požaduje, aby vody obou dvou zemí byly rozděleny v poměru 1:1. [5]

Slovinci své postoje obhajují snahou získat přímý vstup do mezinárodních vod. Toho se právě také týkala dohoda Drnovšek-Račan [6] , jež měla definitivně vyřešit veškeré hraniční spory mezi oběma státy. Prostřednictvím smlouvy mělo Chorvatsko získat cca 1/3 zálivu a mořskou hranici s Itálií. Slovinsku by byl oproti tomu poskytnut koridor, spojující jeho přístavy s mezinárodními vodami. Zatímco parlament v Lublani vyslovil této dohodě souhlas, chorvatský Sabor ji po několika odloženích neschválil. [7]

A právě tento spor v posledních měsících opět rozvířil emoce ve vzájemných vztazích mezi oběma zeměmi. Na konci loňského roku Slovinsko zablokovalo celkem jedenáct bodů přístupových kapitol o vstupu Chorvatska do Evropské unie. [8] Souhlas s jejich uzavřením lublaňská vláda podmiňuje definitivním vyřešením hraničních sporů. Analytici na obou stranách označující dnešní vzájemné vztahy mezi oběma zeměmi za nejhorší od dob získání nezávislosti. Situaci ještě více přiostřilo, když slovinský parlament projednával otázku ratifikace přístupových dohod Chorvatska a Albánie o vstupu do NATO. Zatímco v případě Albánie došlo k bezproblémovému schválení, u Chorvatska se vyskytl požadavek na vypsání referenda. [9] Zejména mimoparlamentní uskupení Ústav 25. června, jež vede někdejší významný politik Slovinské lidové strany Marjan Podobnik, a Strana slovinského národa jsou největšími zastánci vypsání referenda o vstupu Chorvatska do NATO. [10] Za tímto účelem již začaly v polovině února sbírat 40 000 potřebných podpisů, aby se referendum mohlo uskutečnit. [11] Zatímco Podobnikovo uskupení, poté co se uskutečnilo několik jednání s předsedou vlády Borutem Pahorem, od sbírání podpisů nakonec ustoupilo, Strana slovinského národa jej dále požaduje. I proto předseda Státního sboru Pavel Gantar vyhlásil 35denní lhůtu na získání potřebného množství podpisů. [12] Vzhledem k tomu, že tato lhůta vyprší až 26. března, reálně hrozí, že slovinská vláda nestihne předat ratifikační protokoly o vstupu Chorvatska do Spojených států. [13]

Sama slovinská vláda i představitelé většiny politických stran se staví k možnosti schválení chorvatského vstupu do NATO v referendu negativně. [14] Argumentují především tím, že veškeré zákonné lhůty není možné splnit v tak krátkém čase. Pokud by Slovinsko navíc bylo jediná země, jež by odmítla vstup Chorvatska krátce před jeho uskutečněním, mohlo by to poškodit jeho mezinárodní pověst. Daleko více se pak Lublaň zaměřuje nato, aby hraniční spory mezi oběma zeměmi byly řešeny v rámci přístupových jednání s Evropskou unií. [15]

Albánie byla druhou zemí, která byla na loňském summitu v Bukurešti pozvána ke vstupu do NATO. Její cesta do aliance byla mnohem snazší, než v případě Chorvatska. Jedinou sousedící členskou zemí je Řecko, a ačkoliv vztahy mezi oběma zeměmi byly v minulosti dosti často napjaté, v poslední době došlo k jejich výraznému zlepšení. [16] Základem vzájemné spolupráce mezi Aténami a Tiranou se stala Dohoda o přátelství, spolupráci, bezpečnostních otázkách a dobrých sousedských vztazích z roku 1996. [17] Řecko se od té doby stalo největším investorem v Albánii, čímž byl jeho zájem na její integraci do euro-atlantických struktur ještě posílen.

Větší problém členství činila vnitropolitická situace v Albánii. V roce 1997, když došlo ke krachu pyramidových her, se část vojenských velitelů připojila k povstání proti tehdejší vládě Demokratické strany. [18] O čtyři roky později provedla tehdejší socialistická vláda tzv. „reorganizaci armády“ a vyhlásila Akční plán členství Albánie v NATO. Namísto předem ohlášené depolitizace však došlo pouze k výměně kádrů. [19] Nadále tak v zemi pokračuje poměrně silná nevraživost mezi Gegy, žijícími na severu a podporujícími Demokratickou stranu, a Tosky, jež se nachází na jihu a mají blízko k Socialistické straně. [20] Vzhledem k tomu, že se jedná o problém, ohrožující Albánii zevnitř, může členství v NATO potenciálně přispět k uskutečnění skutečné depolitizace armády.

2. F.Y.R.O.M [21] – v zajetí vlastních sousedů

Třetí zemí, která měla být na letošním výročním summitu přijata za člena NATO, je Makedonie. Její naděje na členství však byly zmařeny poté, co Řecko vloni její vstup vetovalo. Hlavní příčinou řeckého stanoviska byl dlouholetý spor o název státu Makedonie. [22] Vedlejší pak to, že makedonská vláda rozhodla v roce 2006 přejmenovat mezinárodní letiště ve Skopji na letiště Alexandra Velikého. [23]

Vláda v Aténách navrhla několik variant, které by byla ochotna akceptovat jako nový název státu. Mezi nejvíce diskutované patří pojmenování „Nová Makedonie“ anebo „Horní Makedonie“. [24] Otázka sporu o název státu nebyla doposud vyřešena, což znamená, že Řecko v nejbližší době neumožní ani vstup Makedonie do NATO, ani případné otevření kapitol při přístupových jednáních s EU.

Bezproblémové vztahy nemá Makedonie ani se zbylými sousedními státy. Relativně přátelské vztahy má k Albánii a Kosovu. Ty jsou předurčeny především významem albánské menšiny, žijící na území Makedonie. 25% obyvatel tvoří totiž Albánci. Ti se navíc převážně nacházejí při hranicích s výše zmíněnými zeměmi. Jejich politické reprezentace jsou ale poměrně silně rozděleny, a tak mezi makedonským a albánským obyvatelstvem panuje neustálé napětí. [25] Díky vlivu albánské menšiny však došlo v říjnu loňského roku k tomu, že vláda ve Skopji uznala nezávislost kosovského státu. [26]

Poměrně tradiční vztahy má Makedonie k Srbsku a Bulharsku. Nicméně po loňském říjnovém uznání nezávislosti Kosova dostalo partnerství mezi Bělehradem a Skopjí tvrdou ránu. Problémem je rovněž i neuznání makedonské pravoslavné církve srbskou pravoslavnou církví. [27] V případě Bulharska vyvíjí obě země výborné ekonomické, politické a vojenské vztahy, a to i přesto, že vláda v Sofii odmítá uznat existenci samostatného makedonského národa. Bulharsko rovněž intenzivně podporuje integraci Makedonie do euroatlantických struktur. [28]

I přes loňské odmítnutí ze strany Řecka zůstává členství v NATO a EU hlavním zahraničně-politickým cílem makedonské vlády. Důkazem např. může být již zmíněné uznání Kosova, ale i třeba vítězství současného premiéra Nikoly Gruevského v loňských předčasných parlamentních volbách. Ty byly vyhlášeny krátce po bukurešťském summitu na červen loňského roku. Současná vláda si tím chtěla otestovat podporu veřejnosti v další integraci do euroatlantických struktur. [29]

3. Srbsko – srdce Balkánu, jež nejeví zájem o členství

Vztahy Srbska a NATO se dají považovat za jedny z nejchladnějších v regionu. Příčinou je nedávná historie země. I přesto vstoupilo Srbsko v roce 2006 na summitu v Rize do programu Partnerství pro mír. [30] Další vzájemné přibližování však dnes většina vrcholných srbských politiků, stejně tak jako veřejnost, odmítá. Zkušenosti z dob občanské války v bývalé Jugoslávii, kosovská krize a následné vyhlášení nezávislosti Černé Hory a Kosova jsou pro odpůrce členství dostatečnými argumenty. Jedinou politickou silou, která ve svém programu souhlasí se členstvím Srbska v Alianci, je Liberální demokratická strana. [31]

Daleko více se však srbská vláda po loňských parlamentních volbách začala zajímat o členství v Evropské unii. [32] Nicméně otázka nezávislého Kosova zůstává v zemi nadále citlivým tématem. Většina politických stran se jednostranně shodla, že Kosovo bylo a je integrální součástí Srbska. Větší vnitropolitické pnutí ale činilo to, jak se postavit zemím, které již nezávislé Srbsko uznaly. [33]

4. Černá Hora – snaha vymanit se ze srbského vlivu

Černá Hora patří mezi jeden z nejmladších států Evropy i světa. Přesto ale není na evropské mapě nováčkem. Po celou svoji historii se však tato malá balkánská země nachází střídavě pod ruským a srbským vlivem. Od roku 2006, kdy znovuzískala svoji nezávislost, se snaží z těchto vlivů vymanit. Jedním z cílů černohorské zahraniční politiky je tak integrace země do NATO a EU. Krátce po vyhlášení nezávislosti se Černá Hora stala součástí programu Partnerství pro mír. [34] Na loňském summitu členské státy vyjádřily podporu Černé Hoře o dosažení členství. [35] V listopadu pak vláda v Podgorici požádala o Akční plán členství, přičemž doufá, že jeho obsah bude akceptován na letošním summitu ve Strasbourgu a Kehlu. [36]

5. Bosna a Hercegovina – země na pokraji rozpadu

Bosna a Hercegovina patří k zemi bývalé Jugoslávie, jíž potkal ten nejhorší možný osud. Právě na jejím území se v první polovině 90. let odehrávaly ty nejkrutější boje. Na základě Daytonských mírových dohod pak byla země v roce 1995 rozdělena na dvě části – Federaci Bosny a Hercegoviny (FBiH) a Republiku Srbskou (RS). Po více než deseti letech můžeme říci, že obě dvě entity fungují jako jakýsi stát ve státě. To se také projevuje na vůli a ochotě stát se členem NATO. Zatímco obyvatelé a představitelé FBiH se staví jednoznačně za vstup země do aliance, v RS je tento postoj stejně chladný jako v Srbsku samotném.

I přesto se centrální vláda v Sarajevu snaží o to, získat na letošním summitu Akční plán členství s tím, že by se Bosna a Hercegovina stala členem NATO někdy kolem roku 2012. [37]

6. Kosovo – nováček na mapě Evropy

Tento nejmladší stát světa bude mít jednoznačně nejtěžší cestu do Aliance. Nejenom, že takovémuto kroku bude bránit Srbsko, ale především ne všechny členské státy NATO Kosovo uznávají a tím pádem by se také mohly stavět negativně k jeho případnému přijetí. [38] Navíc tato země se potýká s velkými vnitřními problémy, jako jsou nezaměstnanost, korupce, obchodování s drogami a lidmi či vysokou kriminalitou. [39] Teprve nedávno taky Kosovo představilo základy své budoucí armády, což se nelíbí Srbsku, které ji označuje za hrozbu své vlastní bezpečnosti. [40]

Závěr

Region Západního Balkánu patří i dnes k nejpestřejším, ale zároveň i k nejvýbušnějším v Evropě. Přesto rozšiřování Aliance již dorazilo i do této oblasti. Členství Chorvatska a Albánie má nejenom posílit jejich bezpečnost, a to včetně té vnitřní, ale i pomoci dalšímu rozšiřování. Strategická poloha obou zemí při Bosně a Hercegovině a Kosovu pomůže stabilizaci těchto nejproblémovějších součástí regionu.

Klíčovou roli v stabilizaci celého západního Balkánu hraje ale především Srbsko. Jakožto jediná země zcela otevřeně deklaruje, že nemá zájem se do aliančních řad začlenit. Tak jako u většiny zemí regionu, však ani v jeho případě hranice státu nekopírují hranice etnické. Proto by mělo být v zájmu Aliance udržovat a rozvíjet dobré vztahy s Bělehradem. Pokud by se to nepodařilo, nejenom, že by se zkomplikovala situace okolo dalšího rozšiřování, ale mohlo by dojít i k narušení již tak křehkého míru v Bosně a Hercegovině a Kosovu. Pokud se ale bude dařit společné vztahy dále rozvíjet, bude se i postupně zlepšovat situace v Bosně a Hercegovině a Kosovu. Určitým základem by mohla být společná srbsko-alianční účast na misích, u kterých bude panovat vzájemná shoda.

Jak již bylo řečeno, situace v Bosně a Hercegovině a Kosovu je do značné míry závislá na stabilitě Srbska. Obě dvě země jeví zájem o členství v Alianci, nicméně jejich cesta bude ještě poměrně složitá. Takovým prvním impulsem, jenž má o něco více přiblížit Sarajevo a Prištinu k Alianci je členství Chorvatska a Albánie. NATO díky těmto státům totiž získalo přímé hranice s BiH a Kosovem, které až doteď postrádalo. Navíc etnická příbuznost Albánců v Kosovu a Albánii, stejně tak jako početná chorvatská menšina v Bosně a Hercegovině, podstatným krokem přiblížily NATO k těmto dvěma nejproblémovějším zemím. To v jistém slova smyslu platí i o samotném Srbsku. Postupně tak bude moci docházet k hlubší vzájemné kooperaci, včetně té vojenské, a tím pádem i k společnému posilování bezpečnosti v regionu.

Významnou úlohu hrají i Makedonie a Černá Hora. Zatímco první z nich měla již členství nadosah, druhá o něj teprve žádá. Obě dvě země mají pro Alianci podobný význam jako Albánie a Chorvatsko. I proto je možné počítat s tím, že to budou právě ony, jež příště rozšíří řady členů NATO. Tím by se ještě víc rozrostla možnost hlubší spolupráce a možné budoucí integrace pro BiH, Kosovo a Srbsko.

Je tedy zcela evidentní, že v zájmu udržení bezpečnosti musí NATO být schopné nabídnout plnohodnotné členství zemím západního Balkánu. Nejenom, že pro řadu z nich je to jakýsi vysněný zahraničně-politický cíl, ale koneckonců případné odmítnutí ze strany Aliance by mohlo v regionu vzedmout novou vlnu nacionalismu, navíc spojenou s nedůvěrou v západní Evropu a USA. Na druhé straně i samotné NATO musí přemýšlet o tom, zda bude v takto vysokém počtu členů stále schopné působit na půdorysu kolektivní obrany nebo zda bude lepší se alespoň částečně posunout k organizaci kolektivní bezpečnosti.

Platí tedy, že členství zemí západního Balkánu v NATO je třeba podporovat. Jedině tak bude moci být zajištěna bezpečnost celého evropského kontinentu. Je sice faktem, že tyto země nemají, díky své hospodářské zaostalosti, mnoho co nabídnout, nicméně jejich členství může umožnit hlubší spolupráci mezi sebou nejenom v regionu, ale i v jiných částech světa při případných misích. Koneckonců, nebýt členství Spojených států amerických, již dnešní Severoatlantická aliance by byla spíše diskusním klubem, než respektovanou a sebevědomou organizací.

Poznámky pod čárou:

[1] Slovinsko bývá již dnes většinou autorů považováno za součást střední Evropy. Viz např. CABADA, Ladislav: 2005. Politický systém Slovinska. Sociologické nakladatelství. Praha, s. 235.

[2] Jde také zejména o to, že Rumunsko a Bulharsko se staly součástí NATO již v roce 2004, společně s Estonskem, Lotyšskem, Litvou, Slovenskem a Slovinskem.

[3] Poměrně často bývá toto rozdělení také závislé na tom, že takřka všechny země bývalé Jugoslávie prošly v 90. letech minulého století válečným konfliktem. Dále viz BASKIN, Mark – PICKERING, Paul: 2008. Former Yugoslavia and Its Successors. In: Wolchik, Sharon L. – Curry, Jane L. Central East European Politics. From Communism to Democracy. Rowman & Littlefield Publishers, Inc. New York, s. 281 – 315.

[4] Summit se bude konat ve dnech 3. -4. dubna 2009. Severoatlantická aliance (NATO) bude v té době slavit 60. výročí svého vzniku. Blíže viz http://www.nato.int/docu/pr/2009/p09-008e.html (staženo 24. 2. 2009).

[5] Chorvatsko navíc na počátku loňského roku vyhlásilo ve svých vodách tzv. ekologicko-rybolovnou zónu, která do jisté míry zasahuje i do slovinských vod. Blíže k chorvatsko-slovinským sporům o vedení hranic viz LASÁK, Jan: 2005. Zahraniční a bezpečnostní politika Republiky Slovinsko. In: Stýskalíková, Věra – Smekal, Hubert (eds.). Zahraniční a bezpečnostní politika Slovinska, Chorvatska a Rumunska a vývoj bezpečnostní situace v Bosně a Hercegovině. IIPS. Brno, 21 – 22.

[6] Dohoda mezi bývalými premiéry Slovinska a Chorvatska, Janezem Drnovškem a Ivicou Račanem, byla podepsána 20. 7. 2001. Blíže viz http://www.mzz.gov.si/nc/en/tools/cns/news/article/141/9656/ (staženo 26. 2. 2009).

[7] Viz Croatia Questions Border Agreement with Slovenia. http://www.euractiv.com/en/enlargement/croatia-questions-border-agreement-slovenia/article-118155 (staženo 26. 2. 2009).

[8] Blíže viz Pahor: Zaščitili bomo svoje nacionalne interese. http://www.delo.si/clanek/72713 (staženo 28. 2. 2009).

[9] K  výsledku hlasování v Státním sboru viz http://www.dz-rs.si/index.php?id=101&vt=6&sm=k&q=albanija &mandate=-1&unid=SZ|C12563A400338836C125755800542A2A&showdoc=1; http://www.dz-rs.si/index.php ?id=101&sm=k&q=Hrva%C5%A1ka+v+NATO&mandate=-1&unid=PZ|29671CA47838DF7EC1257516004D8193 (staženo 28. 2. 2009).

[10] Ústav 25. června (Zavod 25. junij) byl založen v roce 2007 právě za účelem získat pro Slovinsko přístup k otevřenému moři. Mimoparlamentní Strana slovinského národa (SSN) tuto iniciativu významně podporuje. Blíže viz http://www.25junij.si/ ; http://www.ssn.si/si/ (staženo 28.2.2009).

[11] JANŠA, Petra: 2009. Referendum o Hrvaški? Demokracija 8/XIV, s. 9.

[12] Blíže viz http://www.siol.net/slovenija/novice/2009/02/ssn_referendum.aspx (staženo 28.2.2009).

[13] Dokumenty o ratifikaci vstupu obou zemí by měly být uloženy ve washingtonském depozitáři nejpozději do 23. března 2009.

[14] Výjimku v tomto směru tvoří pouze Slovinská národní strana (SNS) a její předseda Zmago Jelinčič-Plemeniti.

[15] Slovinsko především argumentuje tím, že není samo, kdo blokuje vstup Chorvatska do EU. Blíže viz Zaradi haaškega sodišča Hrvaško blokira še pet držav. http://www.delo.si/clanek/76594 (staženo 28.2.2009).

[16] Spory se týkaly zejména postavení řecké menšiny, jež žije na jihu Albánie.

[17] Viz http://www.mfa.gr/www.mfa.gr/en-US/Policy/Geographic+Regions/South-Eastern+Europe/Balkans/ Bilateral+Relations/Albania/ (staženo 28.2.2009).

[18] Jednalo se zejména o ty členy armády, kteří byli v devadesátých letech po tzv. „reformě ozbrojených sil“ nuceni opustit její řady. Blíže viz STOJAROVÁ, Věra: 2008. Albánie: Od stalinistického skanzenu k evropské integraci. In: Cabada, Ladislav a kol. Nové demokracie střední a východní Evropy. Oeconomica. Praha, s. 174.

[19] STOJAROVÁ, Věra: 2007. Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu. Kritická analýza konceptu bezpečnosti Kodaňské školy. CDK. Brno, s. 118.

[20] STOJAROVÁ, Věra: 2007. Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu. Kritická analýza konceptu bezpečnosti Kodaňské školy. CDK. Brno, s. 123 – 124.

[21] Jedná se o zkratku Bývalá jugoslávská republika Makedonie (Former Yugoslav Republic of Macedonia). V další části textu budu používat už jen název Makedonie.

[22] Tento spor se prakticky vleče již od získání makedonské nezávislosti v roce 1991. Státy, které se ve sporu přiklání na řeckou stranu, používají název F.Y.R.O.M. Ostatní pak název Makedonská republika. Blíže viz Greeks see red over Macedonia name. http://www.guardian.co.uk/news/blog/2008/mar/06/greeksseeredove rmacedonia (staženo 28.2.2009).

[23] Blíže viz A stir over name of Skopje´s airport. http://www.ekathimerini.com/4dcgi/ _w_articles _ politics_100006_29/12/2006_78322 (staženo 28.2.2009).

[24] The Balkans: Kosovo Breaks Away. 2008. Strategic Survey 2008. The Annual Review of World Affairs. IISS. London, s. 174.

[25] Mezi nejvýznamnější albánské strany v zemi patří Demokratický svaz pro integraci (BDI) a Demokratická strana Albánců (PDSH). Blíže viz BASKIN, Mark – PICKERING, Paul: 2008. Former Yugoslavia and Its Successors. In: Wolchik, Sharon L. – Curry, Jane L. Central East European Politics. From Communism to Democracy. Rowman & Littlefield Publishers, Inc. New York, s. 293.

[26] Kosovo uznalo Makedonii pod názvem Makedonská republika. Blíže viz Nezávislé Kosovo uznali spojenci Srbska Černá Hora a Makedonie. http://zpravy.idnes.cz/nezavisle-kosovo-uznali-i-spojenci-srbska-cerna-hora-a-makedonie-px4-/zahranicni.asp?c=A081010_054850_zahranicni_cen (staženo 28.2.2009).

[27] STOJAROVÁ, Věra: 2007. Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu. Kritická analýza konceptu bezpečnosti Kodaňské školy. CDK. Brno, s. 169.

[28] STOJAROVÁ, Věra: 2007. Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu. Kritická analýza konceptu bezpečnosti Kodaňské školy. CDK. Brno, s. 169.

[29] K výsledku voleb viz http://www.parties-and-elections.de/macedonia.html (staženo 28.2.2009).

[30] Blíže viz http://www.nato.int/issues/nato-serbia/index.html (staženo 1. 3. 2009).

[31] Odmítání členství však neznamená odmítání vzájemné spolupráce v rámci Partnerství pro mír. V roce 2009 např. Bělehrad získal první individuální program. Blíže viz http://www.nato.int/issues/nato-serbia/index.html ; http://www.ldp.rs/vesti.84.html?newsId=800 (staženo 1. 3. 2009).

[32] Srbsko dva měsíce po vyhlášení nezávislosti, 29. dubna 2008, podepsalo s Evropskou unií Stabilizační a asociační dohodu, která měla Borisi Tadičovi, jenž v lednu jen těsně obhájil svůj prezidentský mandát, pomoci k vítězství jeho proevropské koalice v květnových volbách. Blíže viz The Balkans: Kosovo Breaks Away. 2008. Strategic Survey 2008. The Annual Review of World Affairs. IISS. London, s. 173.

[33] Stejně tak se objevují spory o to, do jaké míry je žádoucí spolupráce Srbska s ICTY. Blíže viz The Balkans: Kosovo Breaks Away. 2008. Strategic Survey 2008. The Annual Review of World Affairs. IISS. London, s. 172.

[34] Blíže viz http://www.nato.int/issues/nato-montenegro/index.html (staženo 1. 3. 2009).

[35] Blíže viz http://www.nato.int/issues/nato-montenegro/index.html (staženo 1. 3. 2009).

[36] Blíže viz http://www.njegoskij.org/article629.html?lang=en (staženo 1. 3. 2009).

[37] I kdyby Bosna a Hercegovina na letošním summitu získala Akční plán členství, je vzhledem k nutným reformám více než nepravděpodobné, že by se mohla stát členem během příštích 3 let. Blíže viz Orlič: Bosna a Hercegovina nemá inú cestu ako vstup do EÚ a NATO. http://hnonline.sk/svet/c1-24604120-orlic-bosna-a-hercegovina-nema-inu-cestu-ako-vstup-do-eu-a-nato (staženo 1.3.2009).

[38] Je předpoklad, že některé členské země NATO a EU uznají Kosovo pouze tehdy, pokud tak učiní samo Srbsko.

[39] STOJAROVÁ, Věra: 2007. Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu. Kritická analýza konceptu bezpečnosti Kodaňské školy. CDK. Brno, s. 219 – 220.

[40] Blíže viz Kosovo představilo vlastní armádu. http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/kosovo-predstavilo - vlastni-armadu_101554.html (staženo 1. 3. 2009).

Použitá literatura:

1. BASKIN, Mark – PICKERING, Paul: 2008. Former Yugoslavia and Its Successors. In: Wolchik, Sharon L. – Curry, Jane L. Central East European Politics. From Communism to Democracy. Rowman & Littlefield Publishers, Inc. New York.
2. CABADA, Ladislav: 2005. Politický systém Slovinska. Sociologické nakladatelství. Praha.
3. JANŠA, Petra: 2009. Referendum o Hrvaški? Demokracija 8/XIV, s. 9.
4. LASÁK, Jan: 2005. Zahraniční a bezpečnostní politika Republiky Slovinsko. In: Stýskalíková, Věra – Smekal, Hubert (eds.). Zahraniční a bezpečnostní politika Slovinska, Chorvatska a Rumunska a vývoj bezpečnostní situace v Bosně a Hercegovině. IIPS. Brno.
5. STOJAROVÁ, Věra: 2007. Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu. Kritická analýza konceptu bezpečnosti Kodaňské školy. CDK. Brno.
6. STOJAROVÁ, Věra: 2008. Albánie: Od stalinistického skanzenu k evropské integraci. In: Cabada, Ladislav a kol. Nové demokracie střední a východní Evropy. Oeconomica. Praha.
7. The Balkans: Kosovo Breaks Away. 2008. Strategic Survey 2008. The Annual Review of World Affairs. IISS. London.

Elektronické zdroje:

• Delo – www.delo.si
• Državni zbor Republike Slovenije – www.dz-rs.si
• EurActiv – www.euractiv.com
• Guardian – www.guardian.co.uk
• Hospodárské noviny – www.hnonline.sk
• Kathimerini – www.ekathimerini.com
• MF Dnes – www.idnes.cz
• Ministrstvo za zunanje zadeve Republike Slovenije – www.mzz.gov.si
• Ministry of Foreign Affairs of Greece – www.mfa.gr
• NATO – www.nato.int
• Njegoskij Fund – www.njegoskij.org
• Parties and Elections in Europe – www.parties-and-elections.de
• SIOL Portal – www.siol.net
• Stranka slovenskega naroda – www.ssn.si
• Týden – www.tyden.cz
• Zavod 25.junij – www.25junij.si

Autor: Bc. Petr Jeřábek

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články z rubriky

Arménská genocida - její vnímání a pozůstatky

Spôsoby vzniku medzištátnych organizácií

Teória kultúrnych zmien R. Ingleharta

Vložit komentář