Společenskovědní časopis

Navigace: Hlavní stránka » Právo » Mezinárodní právo

Mezinárodní trestní soud a mezinárodní právo trestní: historie

1. září 2015 Vít Procházka komentáře

Mezinárodní trestní právo by neopustilo rámec intelektuálních diskusí a krátkodobých experimentů – nebýt válek 20. století. Jak jimi bylo ovlivněno? A co se pojmem „mezinárodní právo trestní“ vlastně rozumí?

Hermann Göring při křížovém výslechu. Zdroj: commons.wikimedia.org

1. Teoretický úvod

Než přikročíme k osvětlení problematiky mezinárodního trestního soudnictví, a to ať již v historické nebo současné podobě, kterou představuje díky své stálosti ponejvíce Mezinárodní trestní soud se sídlem v Haagu, chápu jako stěžejní definovat některé pojmy, jež jsou s danou problematikou zásadně spjaty. Jsou jimi mezinárodní právo trestní a zločiny podle mezinárodního práva.

Mezinárodním právem trestním se rozumí termín ryze teoretický. Sotva jej bude lze dohledat ve znění mezinárodněprávních dokumentů, myšleno v mezinárodních smlouvách, rozsudcích a statutech mezinárodních soudů. Důvodem pro to může být jeho významová nesjednocenost patrná již v odborné literatuře.[1]

Příčinu jisté diverzity v porozumění řečenému pojmu nabízí už sám jazyk. Zatímco v anglosaském světě je užíván pouze ve verzi International Criminal Law, eventuálně International Penal Law, v románských jazycích (např. ve francouzštině) existuje k tomu větší množství zaužívaných spojení, přičemž každé význam sděleného posouvá více či méně jiným, ne však vždy zcela stejným směrem.[2]

V českých podmínkách mezinárodní právo trestní bývá navíc mylně zaměňováno s trestním právem mezinárodním, které však ve skutečnosti znamená „…vnitrostátní normy trestního práva, které upravují především místní působnost trestního zákona, popř. i další trestněprávní normy, které se týkají postihu trestných činů s mezinárodním prvkem nebo proti mezinárodním zájmům.“[3]

Samo mezinárodní právo trestní je definičně v české odborné literatuře pojímáno dvojznačně. V užším slova smyslu „jako mezinárodní právo tvořené mezinárodními smlouvami (zejm. mnohostrannými, popř. též dvoustrannými), které stanoví pro smluvní státy (a pouze pro ně) povinnost stanovit trestnost určitých trestných činů ve vnitrostátním právu, vytvořit právní předpoklady pro jejich postih (jurisdikce), popř. umožnit extradici a další formy právní pomoci.“[4] V širším slova smyslu mezinárodní právo trestní „zahrnuje mezinárodněprávní úpravu jak zločinů dle mezinárodního práva, tak i konvencionálních trestních činů.“[5] Pod konvencionální trestné činy spadají protiprávní akty, jejichž postih upravují již dovnitř států platné trestní zákoníky.

Osobně je mi pro své rozsáhlé aplikační možnosti nejbližší definice posledně zmíněná. S tou také budu pracovat ve vztahu k otázce zřízení a agendy Mezinárodního trestního soudu, neboť se neváže (na rozdíl od definice v užším slova smyslu) na ochotu států uznávat určité závažné činy jako zločiny, a tudíž trestné.

Zločin podle mezinárodního práva nese dva znaky, jejž ho identifikují. Prvním je mezinárodní trestní odpovědnost jednotlivce. Ta se v praxi povětšinou nevztahuje na běžné obyvatele (soukromé osoby), nýbrž postihuje takové činitele, kteří jednají pod hlavičkou státu, tedy jeho jménem, z jeho pověření nebo pod záštitou dotyčné země a její vlády. Soukromá osoba stojící mimo oficiální mocenské struktury totiž obvykle nedisponuje silou, s níž by dokázala závažné skutky v intenzitě ohrožující mezinárodní společenství jako celek spáchat.[6] Tímto se dostáváme k druhému identifikačnímu znaku zločinu podle mezinárodního práva, jímž je právě obzvláštní závažnost a nebezpečnost vyšetřovaného jednání.[7]

Prameny mezinárodního práva trestního sestávají z mezinárodních právních obyčejů, mezinárodních smluv (ty nicméně nezřídka jen kodifikují mezinárodní právní obyčeje), statutů mezinárodních trestních tribunálů a nakonec obecných zásad mezinárodního trestního práva a mezinárodního práva veřejného.[8]

2. Historické vymezení

Přestože je individuální státní suverenitou neomezená trestní odpovědnost dítětem teprve soudobé etapy vývoje mezinárodního trestního práva, zárodky v ni později ústící přinesla vzdálenější minulost. Začít lze vydáním Lieberova kodexu, amerického právního dokumentu datovaného do doby občanské války „Severu proti Jihu“. Lieberův kodex shrnuje pravidla umožňující trestat nikoli jen porušení válečného práva, ale zároveň obecné trestné činy. Stejná doba konce 19. a začátku 20. století, čili předvečer první světové války, zrodila v této oblasti ještě následné právní akty: Oxfordskou příručku z roku 1880; dohodu o kapitulaci mezi Velkou Británií, Oranžským svobodným státem a Jihoafrickou republikou uzavřenou roku 1902; Ženevské úmluvy pro postup pozemních i námořních vojsk z roku 1906, resp. 1907.[9]

První světová válka probudila doslova hlad mezinárodní veřejnosti po ustavení mechanismů, které by dávaly naději jednak na zamezení excesům, kterými hlavně Evropa v letech 1914-1918 procházela, a za další na potrestání podněcovatelů a pachatelů nejhorších zločinů v prvním globálním konfliktu lidstva.

Formální kroky zde splněny byly. Ve Versaillské mírové smlouvě z roku 1919 došlo k zakotvení mezinárodního trestního tribunálu, před nímž měli stanout ústřední viníci válečných hrůz. Těmi se rozuměly politické a vojenské elity tehdejšího Německého císařství. Tato vůle skončila nezdarem, když hlava německého státu v období první světové války, císař Vilém II., získal azyl v Nizozemsku, jež ho odmítlo vydat ke stíhání.[10]

Deset let poté vznikla dohoda známá jako Briand-Kellogův pakt. Od něj si jeho tvůrci i signatáři slibovali efektivní diskreditaci války coby politického nástroje, což se vinou absence sankčních prostředků minulo účinkem.[11]

Hluboký průlom s přímo až vzorovými dopady pro moderní mezinárodněprávní systém ve věcech trestního práva a trestní justice spočíval teprve v Dohodě o stíhání a potrestání válečných zločinců evropských zemí Osy, již roku 1945 uzavřely vítězné velmoci po druhé světové válce. Ona dohoda, někdy nazývaná Londýnská charta, včetně přiloženého Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu, reagovala na masakry a další případy porušení prakticky veškerých právních konvencí, které napáchaly silové orgány nacistického Německa a jeho spojenců.[12]

Tribunál z toho vzešlý, podle sídla nazývaný norimberský, stíhal, v souladu s intencemi svého statutu, příslušné prominenty za protiprávní činnost, která nezbytně nemusela odpovídat skutkovým znakům válečných zločinů v nejužším významu. Soudit a potrestat získal oprávnění za tyto zločiny: zločiny proti míru, tj. realizace i vlastní plánování útočné války; válečné zločiny v klasickém významu, tj. nerespektování válečných obyčejů (např. vraždy zajatců i civilistů, svévolné pustošení měst a vesnic atd.); zločiny proti lidskosti, tj. zejména rasová persekuce či vraždy vedoucí až k úplnému vyhlazení civilního obyvatelstva. Trestu přitom krom pachatelů podléhali též iniciátoři výše uvedených zločinů.[13]

Spor patrný mezi jednáním legálním z pohledu vnitrostátního práva a nepřípustným dle východisek práva mezinárodního vyřešil norimberský tribunál jasným stanoviskem, z něhož vyvstal rovněž vzor pro pravidla haagského Mezinárodního trestního soudu. Toto stanovisko zní: „Mezinárodní povinnosti, které zavazují jednotlivce, mají přednost před jejich závazkem příslušnosti vůči státu, jehož jsou občany. Ten, kdo porušil zákony války, nemůže se na svou omluvu odvolávat na příkaz, který dostal od státu, pokud stát svým příkazem překročil pravomoci, jež mu přiznává mezinárodní právo.“[14] Obdobně byl pro zločiny spáchané za druhé světové války na Dálném východě zřízen roku 1946 vojenský tribunál v Tokiu.

Jakkoli se činnost nebo již ustavení obou tribunálů jevilo jako mohutný impuls k rozvoji mezinárodního trestního práva s příslibem vzniku soudní instituce, jež by byla zplnomocněna k vymáhání trestní odpovědnost napříč státními hranicemi, nástup studené války dynamiku takovýchto procesů zpomalil. Rychlejší spád nabraly o půlstoletí později v souvislosti s válkou na území bývalé Jugoslávie a občanským konfliktem v africké Rwandě. Každou z těchto událostí doprovázely excesy nesoucí srovnání snad jedině se zločiny druhé světové války. A proto i zde nalezla uplatnění idea zvláštních tribunálů s mezinárodní účastí. Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii (dále jen ICTY) a Mezinárodní tribunál pro Rwandu (dále jen ICTR) se leč od tribunálů v Norimberku a Tokiu ve dvou aspektech lišily. Zaprvé nevznikly mezinárodní smlouvou, nýbrž rezolucí OSN. Zadruhé měly soudit představitele všech stran určeného konfliktu – vítězů i poražených. Následovalo ustavení dalších ad hoc tribunálů k zajišťování spravedlnosti po lokálních válkách – Východním Timoru, Kambodži, Sieře Leoně.[15]

Neutuchající násilí, stejně pak existence válek, která nepřestávala jizvit tvář světa ani na konci 20. století, probudily k životu opět otázku po zřízení stálého soudního tělesa řešícího zločiny mezinárodní závažnosti. Tím spíše, že ad hoc tribunály vykazovaly komplikující a v zásadě neřešitelné nedostatky, jejichž společným jmenovatelem byla limitovaná místní a časová působnost v jurisdikci těchto orgánů.

3. Zřízení Mezinárodního trestního soudu

Zaúkolována Valným shromážděním Organizací spojených národů (dále jen OSN), předložila roku 1994 Komise pro mezinárodní právo OSN návrh Statutu Mezinárodního trestního soudu. Ten Valné shromáždění kvitovalo tak, že ustavilo zvláštní výbor pro jeho založení. Výbor v roce následujícím vypracoval zprávu, kterou Valné shromáždění schválilo, a v jejím duchu vytvořilo Přípravný výbor pro založení Mezinárodního trestního soudu. Přípravný výbor jednal s jediným posláním – zformulovat návrh statutu soudu schopný s pozitivní odezvou zaujmout co největší část mezinárodního společenství. Porady přípravného výboru se konaly v letech 1996-1998. Přesně v dubnu 1998 práci na návrhu statutu dokončil. Poslední slovo však připadlo Diplomatické konferenci zmocněnců svolané na dny od 15. června do 17. července 1998 do Říma (odtud označení „Římský statut“).[16]

Přestože konference nakonec dopěla ke zdárnému konci, a shodla se na výsledném znění klíčového dokumentu, charakter jednotlivých jednacích dnů zjevně ovlivňovaly rozpory mezi státy nad mírou nezávislosti soudu a její svázaností s OSN, speciálně pak s Radou bezpečnosti. Není proto divu, že se stálí členové Rady bezpečnosti OSN seskupili s výjimkou Velké Británie do zájmové skupiny, jejíž diplomaté usilovali o širokou kontrolu soudu tímto orgánem. Proti nim vystupovali zmocněnci převážně evropských států, včetně České republiky, navrhující vybavit soud pravomocemi nezávislými na dalších subjektech, zejména s možností zahájit řízení z vlastního podnětu a univerzální jurisdikcí neomezující se na konkrétní územní či osobní příslušnost – zkrátka se schopností stíhat za stejné zločiny kohokoli kdekoli.[17]

Neboť dojednaná podoba statutu byla schválena ve formě mezinárodní multilaterální smlouvy, zvolila se pro její vstup v platnost podmínka šedesáti ratifikačních listin. Teprve prvního dne měsíce poté, co od jejich odevzdání uplynulo šedesát dnů, mohl statut soudu vstoupit v platnost. Stalo se tak 1. července 2002.[18] Za sídlo soudu bylo na návrh nizozemské vlády vybráno město Haag.

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ

Odborné publikace

Bacík, P. (2013): Úskalí (ne)ratifikace Římského statutu a legitimita Mezinárodního trestního soudu [diplomová práce], Západočeská univerzita, Plzeň.

Cassese, A. (2003): International Criminal Law, Oxford University Press, New York.

Cryer, B.; Friman, H.; Wilmshurst, E. (2010): An Introduction To International Criminal Law and Procedure, Cambridge University Press, New York.

Kratochvíl a kol. (2012): Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání, C. H. Beck, Praha.

Luňák, P.; Pečenka, M. a kol. (1999): Encyklopedie moderní historie, Libri, Praha.

Ondřej J. (2012): Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 4. rozšířené vydání, Aleš Čeněk, Plzeň.

Potočný, M.; Ondřej, J. (2011): Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. 6., doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha.

Stanovská, K. (2011): Mezinárodní trestní soud a jeho význam pro mezinárodní politiku [bakalářská práce], Západočeská univerzita, Plzeň.

Šturma, P. (2002): Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva, Karolinum, Praha.

Žaloudek, K.; Hulicius, E. (2004): Encyklopedie politiky, Libri, Praha.

Internetové zdroje

OSN (2005): Mezinárodní trestní soud (ICC), dostupné na:

http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=832, 8. 4. 2015.

[1] Blíže viz Bacík, P. (2013): Úskalí (ne)ratifikace Římského statutu a legitimita Mezinárodního trestního soudu [diplomová práce], Západočeská univerzita, Plzeň, str. 7.

[2] Blíže viz Šturma, P. (2002): Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva, Karolinum, Praha, str. 28.

[3] Blíže viz Kratochvíl a kol. (2012): Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání, C. H. Beck, Praha, str. 88.

[4] Tamtéž str. 88.

[5] Tamtéž str. 88.

[6] Blíže viz Šturma, P. (2002): Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva, Karolinum, Praha, str. 17-18.

[7] Blíže viz Cassese, A. (2003): International Criminal Law, Oxford University Press, New York, str. 23.

[8] Blíže viz Cryer, B.; Friman, H.; Wilmshurst, E. (2010): An Introduction To International Criminal Law and Procedure, Cambridge University Press, New York, str. 9-11.

[9] Blíže viz Stanovská, K. (2011): Mezinárodní trestní soud a jeho význam pro mezinárodní politiku [bakalářská práce], Západočeská univerzita, Plzeň, str. 11.

[10] Blíže viz Luňák, P.; Pečenka, M. a kol. (1999): Encyklopedie moderní historie, Libri, Praha, str. 546.

[11] Blíže viz Žaloudek, K.; Hulicius, E. (2004): Encyklopedie politiky, Libri, Praha, str. 41.

[12] Blíže viz Bacík, P. (2013): Úskalí (ne)ratifikace Římského statutu a legitimita Mezinárodního trestního soudu [diplomová práce], Západočeská univerzita, Plzeň, str. 15.

[13] Blíže viz Potočný, M.; Ondřej, J. (2011): Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. 6., doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha, str. 502.

[14] Blíže viz Ondřej J. (2012): Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 4. rozšířené vydání, Aleš Čeněk, Plzeň, str. 135.

[15] Blíže viz Stanovská, K. (2011): Mezinárodní trestní soud a jeho význam pro mezinárodní politiku [bakalářská práce], Západočeská univerzita, Plzeň, str. 13 - 14.

[16] Blíže viz OSN (2005): Mezinárodní trestní soud (ICC) (http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=832, 8. 4. 2015).

[17] Blíže viz Stanovská, K. (2011): Mezinárodní trestní soud a jeho význam pro mezinárodní politiku [bakalářská práce], Západočeská univerzita, Plzeň, str. 15 - 16.

[18] Blíže viz Potočný, M.; Ondřej, J. (2011): Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. 6., doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha, str. 507.

Jak citovat tento text?

Procházka, Vít. Mezinárodní trestní soud a mezinárodní právo trestní: historie [online]. E-polis.cz, 1. září 2015. [cit. 2023-09-24]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/mezinarodni-trestni-soud-a-mezinarodni-pravo-trestni-historie.html>. ISSN 1801-1438.