Společenskovědní časopis

Metody výběru rozhodného práva a jejich uplatnění v americké praxi mezinárodního práva soukromého

16. květen 2007 Veronika Hradilová komentáře

V teorii mezinárodního práva soukromého se pro úpravu soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem setkáváme s několika metodami výběru rozhodného práva. Předmětem této práce je nastínit vliv jednotlivých metod na rozhodovací praxi amerických soudů.

Metody výběru rozhodného práva a jejich uplatnění v americké praxi mezinárodního práva soukromého

Kolizní normy

Funkcí kolizních norem je provádět výběr rozhodného práva, které bude poté aplikováno na daný právní vztah. Kolizní norma určuje, který z dotčených právních řádů se použije pro soukromoprávní vztah s mezinárodním prvkem. [1] Kolizní norma se omezuje jen na to, že podle určitých hledisek určí právní řád některého státu, jehož věcnými normami se bude právní vztah řídit. Kolizní norma tak upravuje právní vztah nepřímo.

Kolizní norma neobsahuje věcnou úpravu, nestanoví práva a povinnosti účastníků právního poměru. Nelze k ní přistupovat izolovaně, ale ve spojení s věcnými normami, na které odkazuje. Kolizní norma vytváří společně s věcnou normou, na kterou odkazuje, pravidlo chování. [2]

Výběr rozhodného práva pomocí kolizních norem (kolizní metoda) je předpokladem pro zachování zákonnosti a právní jistoty účastníků. Pro tento výběr je příznačné, že při něm nezáleží na obsahu hmotněprávních norem, kterých bude použito. Tuzemské a cizí právo jsou si rovny. [3] Náprava možných nepříznivých důsledků použití cizího práva se uplatní až po provedení výběru rozhodného práva na základě výhrady veřejného pořádku.

Kolizní normy nejsou institutem cizím v americkém systému common law. V několika státech USA se upřednostňuje klasický přístup pro výběr práva na základě kolizních norem lex loci contractus a lex loci delicti. [4] Dále také široce aplikovaný Restatement Second of Conflict of Laws z roku 1969 představuje „kodex“ kolizních norem.

Klasický přístup právního myšlení představuje teorie nabytých práv („vested rights theory“). Základem této doktríny je řešení sporů podle práva místa, kde vznikla práva a závazky. Beale čerpal z učení o teritorialitě Josepha Storyho. Teritoriální zaměření spočívá v tom, že soud aplikuje na daný vztah právo místa uzavření smlouvy nebo místa, kde došlo ke skutečnosti zakládající právní vztah (tzv. vested rights). [5] Rozhodné právo je lokalizováno podle místa, kde došlo k uzavření smlouvy (lex loci contractus), nebo podle místa, kde došlo k deliktnímu jednání (lex loci delicti).

Teorie nabytých práv byla inkorporována do soukromé kodifikace First Restatement of Conflict of Laws z roku 1934. Tato sbírka obsahuje na 625 specifických pravidel a byla navržena pro automatickou aplikaci soudy v případech jakýkoliv střetů mezi právními řády. [6] Jednotlivá pravidla vycházela ze soudních rozhodnutí. Lze říci, že v tomto ohledu šlo o výtah soudních rozhodnutí v daném právním vztahu. Pravidla byla navíc velice strohá a rigidní, že existoval velmi úzký okruh případů, pro které by bylo efektivní jejich použití. Proto pravidla Restatementu I nebyla soudci akceptována.

Restatement Second částečně vychází z tradiční doktríny, ale výrazně se liší od svého předchůdce tím, že neobsahuje rigidní pravidla, podle kterých se mají konkrétní spory řešit. Přináší pouze obecné specifické metody řešení bez přítomnosti jasného průběhu. Soudce se tedy řídí obecnou zásadou, ale přístup k vyřešení sporu závisí jen na něm. Silně se tady promítá učení hlavního tvůrce, profesora Willise L. M. Reese, který převzal pravidlo J. H. C. Morrise známé jako tzv. „most significant connection“. V Morrisově doktríně se přednostně použije právo, ke kterému mají zainteresované strany „nejbližší a nejreálnější spojení“ („closest and most real connection“). [7]

Další metody výběru práva

Následující metody výběru práva jsou americkému systému bližší než kolizní metoda. Takový přístup je důsledkem pragmatického myšlení amerických právníků, kteří se příliš soustřeďují na hmotněprávní normy a jejich obsah. Především kladou důraz na otázku, jak je určitý soukromoprávní vztah s mezinárodním prvkem podle těch, či oněch hmotněprávních norem přicházejících v úvahu věcně upraven. To znamená, že si nekladou otázku, které normy mají upravovat právní vztah, jak je tomu v kontinentálním právním myšlení. Výběrem práva se tedy rozumí výběr mezi právními normami (rule selection) na rozdíl od výběru mezi právními řády (jurisdiction selection), jak jej chápe kolizní metoda. [8]

Výběr rozhodného práva bez pevných pravidel

Tento přístup reprezentuje tzv. teorie místního práva („local law theory“), která se zříká obvyklých kolizních norem a směřuje k použití tuzemského práva. [9] K vůdčím představitelům tohoto pragmatického přístupu se řadí američtí autoři William W. Cook a Albert A. Ehrenzweig, na jehož učení měl vliv německý právník první poloviny 19. století Carl G. von Wächter.

Tento přístup pro výběr rozhodného práva odmítá stanoviska, která při určení rozhodného práva vyhledávají analýzou hmotněprávních norem prostorovou oblast aplikace. Tato teorie přihlíží k obsahu hmotněprávních norem a vede k přednostnímu použití tuzemského práva (lex fori). [10] Vzhledem ke snaze používat zásadně a především tuzemského práva, tak se tato teorie označuje jako „homeward trend to stay home“. [11]

Teorie místního práva zastává názor, že právo není souhrnem právních norem a soudních precedentů, ale činností soudů v konkrétních případech. Odmítají teorii o nabytých právech, neboť subjektivní práva nevznikají na základě určitých právních skutečností (právních úkonů či smluv), ale lze je nabýt pouze jen na základě rozhodnutí soudů. Odmítají uznávat cizí právní řády a práva, kterých bylo nabyto na jejich podkladě. Cizí právo lze v konkrétních případech použít výjimečně, jen z důvodu sociální účelnosti, a to tak, že soudce inkorporuje právo nabyté na základě cizího zákona do svého právního řádu. [12]

Výběr rozhodného práva přihlížející k obsahu dotčených právních řádů

Podle tohoto přístupu se před výběrem rozhodných norem bere v úvahu obsah právních norem. Kolizní metodě je vytýkáno ignorování obsahu hmotněprávních norem a výsledku, kterého se dospěje na základě použití kolizní normy. Tato koncepce mluví o „mechanicky slepých“ [13] kolizních normách. Proto odmítá používání kolizních norem.

Významným znakem je rozlišování mezi tzv. pravými a nepravými konflikty, které jsou spojovány s americkým autorem Brainardem Curriem.

Požaduje-li se, aby soud použil právo cizího státu, které se liší od jeho práva lex fori, má soudce zjistit cíle vyjádřené v příslušných normách a okolnosti, za kterých je pro příslušný stát rozumné prosazovat svůj zájem na aplikaci norem sledujících tyto cíle (tzv. „governmental interest analysis“). [14] Zjistí-li soudce, že jen jeden stát má takový zájem, použije se jeho práva. Jde o tzv. nepravý, falešný konflikt (false conflict). Zjistí-li zjevný střet mezi zájmy dvou států, jedná se o tzv. pravý konflikt (true conflict), a pokud je jedním ze zainteresovaných států stát fóra, tak soudce použije právo lex fori. V případě, že se jedná o rozpor mezi zájmy dvou cizích států, nebývá závěr jednoznačný. Někdy se doporučuje použít lex fori, a zároveň také pravidel, která vedou k lepšímu uspořádání vztahu a více odpovídají zájmům společnosti. Není-li žádný stát zainteresován, má se použít právo fóra; při tomto způsobu je zjevné zvýhodňování práva lex fori. [15]

Do této skupiny výběru rozhodného práva patří také tzv. metoda výběru mezi výsledky („the result-selective approach“) se spravedlivým vyřešením sporu amerického autora Davida F. Caverse. [16] A dále výběr rozhodného práva na základě tzv. „choice-influencing considerations“ amerického teoretika Roberta A. Leflara, který vymezuje výběr práva podle podpory vládních zájmů státu a podle použití lepšího právního pravidla (tzv. better law). [17]

Metoda přednostního používání tuzemského práva (legis fori)

Přístup, jenž by úplně odmítal použít za určitých podmínek cizího práva, by znamenal zacházet se soukromoprávními vztahy s mezinárodním prvkem vždy stejně jako se vztahy vnitrostátními. To znamená, že by se na vztahy s mezinárodním prvkem použilo výhradně tuzemské právo lex fori. [18]

Tato teorie automaticky upřednostňuje používání lex fori a vede k zatlačování aplikace cizích právních řádů. Tento přístup nám připomíná americkou teorii místního práva. Položme si otázku, jak se obě teorie se od sebe navzájem odlišují? Local law theory odmítá obvyklé kolizní normy a směřuje k použití lex fori, ale přihlíží k obsahu hmotněprávních norem fóra. To znamená, že se nevylučuje možnost použití či přihlédnutí k cizímu právu. Americký soudce může aplikovat jako své rozhodovací pravidlo jiného státu, nebo z důvodu respektování hodnot a zájmů státu soudu použije cizí právo. Nutno ovšem dodat, že v praxi dochází ke stírání rozdílů a local law theory splývá s teorií přednostní aplikace legis fori.

Omezení používání cizího právního řádu je někdy odůvodňováno ekonomickými úvahami. Odmítá se používání zahraničního práva ve věcech nepatrné hodnoty, protože se v těchto případech nevyplatí náklady a potíže spojené se zjišťováním obsahu cizího práva. Používání cizího právního řádu ohrožuje zájem stran na spravedlivém rozhodování. Cizí právo vytržené z prostředí a soudní organizace se stává méně kvalitním základem pro rozhodování, a také pro soudce, který podle něj rozhoduje, neboť toto právo neovládá natolik dobře jako své právo vlastní, tím se tedy staví do pozice méně kvalifikovaného. [19]

Tato teorie přednostního používání legis fori doporučuje ve vztazích s mezinárodním prvkem použít v prvé řadě právo tuzemské a k zahraničnímu právu, na něž odkazuje kolizní norma státu soudu, se obrátit jen v případě, když se některá ze stran jeho použití výslovně dovolává. Kolizní právo se tak stává fakultativním. [20]

V USA a Velké Británii se v řízení s cizím prvkem nepoužívá cizího práva, na něž odkazuje kolizní norma, z úřední povinnosti, ale jen jestliže to strana navrhne. Soudy hledí na normy jiných států v systémech common law jako na skutkové okolnosti, které je nutno dokázat. Není dostačující předložit ověřený doklad cizího zákonného textu. Důkaz se provádí zpravidla znalcem, který datem svého posudku a podpisem zajišťuje a zodpovídá za to, že v době vydání posudku platil takový obsah práva, jaký je v něm uveden. Stanovisko o obsahu práva vyjádřené znalcem v jednom případě je závazné pro další sporné případy, pokud v pozdějším řízení nebude proveden důkaz o opaku. Účastníkům sporného řízení je přiznáno oprávnění předejít nutnosti cizí právo dokazovat tím, že se na obsahu takového práva dohodnou.

[1] Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé. 5. vydání. Brno, Doplněk, 2001, str. 101 a násl.

[2] Ibidem, str. 104.

[3] Ibidem, str. 35.

[4] V americké praxi se nesetkáváme s lex loci contractus a lex loci delicti jako s hraničními určovateli. Proto se setkáváme s označením kolizní norma, která obsahuje obecně formulovanou spojitost mezi právním vztahem a rozhodným právem, což vede k určení rozhodného práva.

[5] Beale, J.: A Selection of Cases on the Conflict of Laws, 3 svazky, Harvard U. Press, Cambridge, Massachusetts, 1902, str. 517. „A right having been created by the appropriate law, the recognition of its existence should follow everywhere. Thus an act valid where done cannot be called in question anywhere.“

[6] Tetley, W.: A Canadian Looks at American Conflict of Law Theory and Practice, Especially in the Light of the American Legal and Social Systems (Corrective vs. Distributive Justice). 38 Col. J. Transnat’l L. 1999, str. 299 a násl. Dostupné z: http://www.mcgill.ca/files/maritimelaw/canlook.pdf .

[7] Ibidem.

[8] North, P. – Fawcett, J. J.: Cheshire and North's Private International Law.13. vydání. London, Oxford, 2004, str. 20 a násl.; Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé. 5. vydání. Brno, Doplněk, 2001, str. 36-37.

[9] Scoles, E. – Hay, P.: Conflict of Laws. 2 vydání., West Publishing Co., St. Paul, Minnesota., 1992, str. 20-23; Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé. 5. vydání. Brno, Doplněk, 2001, str. 37-38.

[10] North, P. – Fawcett, J. J.: Cheshire and North's Private International Law.13. vydání. London, Oxford, 2004, str. 22-23; Cook, W. W.: The Logical and Legal Bases of the Conflict of Laws, Harvard U. Press, Cambridge, Mass., 1942.

[11] Scoles, E. – Hay, P.: Conflict of Laws. 2 vydání., West Publishing Co., St. Paul, Minnesota., 1992, str. 16.

[12] Tetley, W.: A Canadian Looks at American Conflict of Law Theory and Practice, Especially in the Light of the American Legal and Social Systems (Corrective vs. Distributive Justice). 38 Col. J. Transnat’l L. 1999, str. 299 a násl.

[13] Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé. 5. vydání. Brno, Doplněk, 2001, str. 38.

[14] Currie, B.: Selected Essays on the Conflict of Laws. Duke U. Press, Durham, North Carolina, 1963, kapitoly 4 a 12.

[15] Ibidem, str. 152-156.

[16] Cavers, D.: A Critique of the Choice-of-Law Problem, 47 Harv. L. Rev. 1933, str.192 a násl.

[17] Leflar, R. A. – McDougal III, L. L. – Felix, R. L.: American Conflicts Law. 4. vydání., Michie Co., Charlottesville, Virginia, 1986, str. 279.

[18] Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé. 5. vydání. Brno, Doplněk, 2001, str. 39.

[19] Ibidem, str. 39.

[20] Ibidem, str. 39.

Jak citovat tento text?

Hradilová, Veronika. Metody výběru rozhodného práva a jejich uplatnění v americké praxi mezinárodního práva soukromého [online]. E-polis.cz, 16. květen 2007. [cit. 2024-09-09]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/metody-vyberu-rozhodneho-prava-a-jejich-uplatneni-v-americke-praxi-mezinarodniho-prava-soukromeho.html>. ISSN 1801-1438.